Читать книгу: «Obřad Mečů », страница 2
Když boje trvaly už celou hodinu, imperiální ústup se proměnil v neorganizovaný útěk. Někdo na jejich straně zadul na bojový roh, což si mnozí vyložili jako signál vzít nohy na ramena a okamžitě poslechli, čím dokonale rozložili morálku těch, kteří by ještě vzdorovali.
Kendrick a jeho muži za hromového pokřiku pronásledovali každého, kdo se snažil prchat, naháněli do všech koutů Lúcie a potom ven z hradeb.
Ti, kterým se z toho mlýnku na maso přece jenom podařilo uniknout, a byly jich stále ještě stovky, se tryskem rozjeli po pláni pryč od města. Z Lúcie mezitím duněly MacGilské rohy na oslavu znovuzískání města a osvobození zajatců. Kendrickovi muži jim přesekali pouta kdykoliv projížděli kolem a osvobození se většinou okamžitě chopili koní i zbraní po padlých imperiánech, aby se mohli přidat k pronásledování.
Kendrickova armáda se jimi notně rozrostla a jako jeden muž se vrhla do pronásledování přes kopce za městem a brzy byla nepříteli opět v patách. O’Connor a mnozí další lučištníci už na dálku sráželi z koní jednoho prchajícího za druhým.
Pronásledování pokračovalo dalších několik hodin, Kendrick si už říkal, kam až se v tomhle tempu můžou dostat, když tu se opět ocitli na jednom z vyšších kopců a v údolí pod nimi uviděli jedno z největších MacGilských měst na východ od Silésie – Vinésii. Sedělo mezi dvěma horami. Bylo to důležité město, mnohem větší než Lúcie, mělo vysoké, tlusté zdi a silně opevněné brány. Kendrick si uvědomil, že zbytky toho pluku jistě utíkají právě tam. Městské zdi byly obsazeny desítkami tisíc Andronicových mužů.
Zastavili se na tom kopci a rozmýšleli, co si počít dál. Vinésie byla velké město a nepřítel byl mnohem početnější. Kendrick si dobře uvědomoval, že by bylo bláznivé se pokusit o přímý útok, a že nejjistější postup by teď byl vrátit se do Silésie a znovu se přeskupit. I vítězství, které dnes již vydobili bylo dost cenné, aby jim prozatím stačilo.
Jenže Kendrick nebyl v rozpoložení, kdy by mu vyhovovala bezpečná řešení – a jeho muži také ne. Chtěli odplatu. A ve dnech, které prožívali stejně už poměry sil nehrály žádnou roli. Nastal čas, aby Impérium naplno poznalo, z čeho jsou MacGilští ukuti.
„ÚTOK!“ zahřměl Kendrick.
Ostatní se okamžitě přidali a rozjeli se stejně jako předtím z kopce vstříc opevnění města, připraveni nasadit vlastní životy a riskovat vše pro věčnou slávu a rytířskou čest.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gareth kašlal a sípal, zatímco se potácel zničenou krajinou. Jeho rty byly celé popraskané od žízně, oči propadlé a podtržené dvěma tmavými kruhy. Posledních několik dní bylo mimořádně perných a on několikrát unikl smrti jenom o fous.
O vlásek uniknul Andronicovým mužům v Silésii, když se schoval v tajné chodbě hluboko pod hradbou a dlouhou dobu tam čekal. Byl tam schoulený jako krysa, všude okolo byla jenom temnota a on čekal, až nadejde vhodná chvíle. Měl pocit, že mohl být zalezlý uvnitř možná i celé tři dny. Následující události potom ale viděl beze zbytku. Nevěřícně sledoval, jak se objevil Thor na zádech obrovského draka a pozabíjel spousty imperiálních vojáků. V nastalém chaosu, který se rozpoutal, potom Gareth našel svou šanci.
Protáhl se branou města když se nikdo nedíval, vydal se po cestě na jih a potom dále přímo po hraně Kaňonu. Většinu cesty se držel lesů, aby si jej nikdo nevšiml. Ale bylo to docela jedno – cesty byly úplně opuštěné tak, jako tak. Všichni byli na východě a bojovali velkou bitvu pro Impériu. Kolem cesty navíc nacházel mrtvá těla většinou imperiálních vojáků, a tak mohl být klidný, protože tudy se už válečná vřava dávno přehnala.
Gareth se snažil dostat ještě o něco více na jih. Jeho instinkty mu napovídaly, že by se měl vrátit do Králova Dvora – nebo alespoň toho, co z něj zbylo. Věděl, že bylo město zplundrováno Andronicem a že nejspíše leží v totálních troskách, ale i tak se tam chtěl podívat. A především se však chtěl dostat co nejdále od Silésie a ideálně na místo, které dobře znal, a které by mohl použít jako útočiště. K tomu se místo, které už všichni ostatní opustili, a kde Gareth MacGil kdysi vládl jako svrchovaný vládce, dokonale hodilo.
Po několika dnech pochodu na jih a potom východ se slabý a téměř zemdlelý hladem dotrmácel konečně na okraj lesa a v dálce spatřil Králův Dvůr. Město bylo tam. Jeho zdi byly netknuté, nebo alespoň ne nijak významně. Všude kolem se válela těla Andronicových mužů, důkaz, že Thor už byl i tady. Jinak byla oblast prázdná. Nezůstalo tu nic jiného než kvílející vítr.
To Garethovi docela vyhovovalo. Stejně neplánoval vstoupit do města. Přišel sem jenom kvůli jedné malé, jistě nepovšimnuté stavbě, vybudované mimo městské hradby. Bylo to místo, kde se často ukrýval když byl ještě děcko. Krypta králů z rodu MacGilů. Přesně tam byl pohřben i jeho otec. A také jeho děd a ostatní před ním.
Byl si jistý, že krypta určitě zůstala nedotčená. Kdo by se koneckonců obtěžoval útokem na hrobku plnou kostí? Pokud existovalo nějaké místo, kde by jej skutečně nikdo nehledal, bylo to právě tady. Mohl se tam schovat a být úplně sám. Tedy, pokud nebude počítat své předky. I když Gareth svého otce nade vše nenáviděl, zjistil, že by mu najednou byl docela rád nablízku.
Rozběhl se přes otevřené pole, kde jej studený vítr okamžitě roztřásl i přesto, že se zabalil do svého potrhaného kabátce. Někde nad sebou uslyšel ostrý křik jakéhosi zimního ptáka a když se podíval oním směrem, spatřil velkého, černého opeřence, kroužícího mu nad hlavou a evidentně očekávajícího, že se Gareth každou chvíli zhroutí a započnou hody. Gareth mu to jenom ztěží mohl vyčítat. Na vlastní kůži cítil, že ten pták má naprostou pravdu, když jej považuje za svůj příští oběd.
Konečně doběhl k hrobce, chytil za kliku masivních železných dveří a oběma rukama za ni vší silou zabral. Okolní svět se s ním točil a on měl co dělat, aby se nakonec nezhroutil ještě tady venku. Dveře zavrzaly a potom se otevřely dokořán.
Gareth vběhl do tmy a okamžitě za sebou dveře zase zabouchl. Ten zvuk se uvnitř okamžitě několikrát vrátil v ozvěně.
Rukou chvíli šátral po stěnách, až našel pochodeň a zapálil ji. Nabízela mu dostatek světla aby viděl několik málo schodů přímo před sebou a to bylo všechno, co pro tuto chvíli potřeboval. Schody vedly hlouběji a hlouběji do temnot. Dole bylo chladněji a odněkud tam proudil průvan, který se proháněl po schodišti a šeptavě šelestil. Gareth se nemohl zbavit dojmu, že jsou to ve skutečnosti jeho předkové, kteří si znechuceně šeptají o něm.
„NECHTE MĚ BÝT!“ zařval do tmy.
Jeho hlas se několikrát vrátil v podivně pokroucené ozvěně.
„UŽ BRZO DOSTANETE PO ČEM TOUŽÍTE!“
Vítr si ale šeptal bez přestání dál.
Gareth rozzlobeně sestupoval hlouběji, dokud konečně nedošel do velké, mramorem obložené síně se čtyři metry vysokými stropy, kde byli všichni MacGilští králové uloženi v mramorových sakofázích. Osaměle procházel síní a jeho kroky se v ozvěně odrážely od stěn. Mířil na protilehlý konec síně, kde byl uložen jeho otec.
Starý Gareth by nejspíš začal do otcova sarkofágu něčím mlátit. Jenže ten, co sem celý zbídačelý došel, najednou k otci z nějakého důvodu cítil spíše sympatie než nenávist. Sám tomu nerozuměl. Možná to bylo proto, že už nebyl pod vlivem opia, anebo možná tušil, že i on sám bude již brzy mrtev.
Došel k masivnímu sarkofágu, chytil se jej oběma rukama a nakonec si na něj položil hlavu. K vlastnímu překvapení se potom rozplakal.
„Chybíš mi, otče,“ vzlykal díky ozvěně hned několikanásobně.
Brečel a brečel, po tvářích mu tekly velké slzy, až se jeho kolena nakonec podlomila a on se celý vyčerpaný zhroutil na zem vedle sarkofágu. S vynaložením veškerých zbývajících sil se ještě dokázal posadit a opřít se zády o otcovo poslední lože. Hrobkou nadále šelestil průvan a Garethova louče začala dohořívat. Položil ji na zem vedle sebe a díval se, jak její plamen zkomírá a jak temnota všude kolem mohutní. Věděl, že brzy převládne úplně a pak se snad už bude moci přidat ke svým předkům.
KAPITOLA PÁTÁ
Steffen zachmuřeně kráčel po lesní stezce a pomaloučku se ubíral pryč od Věže útočiště. Lámalo mu srdce, že tam Gwen takto nechal. Vždyť přece přísahal, že ji bude chránit. Bez ní se teď cítil jako bezvýznamné nic. Od první chvíle, kdy se s ní setkal, měl pocit, že konečně ve svém životě našel smysl. Okamžitě ji začal ochraňovat jak mohl a zasvětil celý svůj život tomu, aby ji jednou splatil dluh za to, že jej, jakožto jednoho z nejnižších sluhů, povýšila o mnoho pozic výše. Především ji však měl rád, protože byla vůbec první osobou, kterou kdy v životě potkal, a která jej okamžitě neodsoudila kvůli jeho vzhledu.
Byl sice docela pyšný, že ji dokázal v bezpečí dopravit až sem k Věži útočiště, ale když se za ní potom zavřely dveře, popadla jej úzkost. Kam se teď poděje? Co bude dělat?
Bez její přítomnosti bude jeho život opět naprosto bezdůvodný a zbytečný. Do Králova Dvora ani do Silésie se vrátit nemůže, protože Andronicus obě města dobyl. Když si teď vzpomněl na tu zkázu, která tam panovala ve chvíli, kdy utíkali, udělalo se mu špatně. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak byli jeho lidé pobíjeni anebo bráni do zajetí a otroctví. Návrat tam ničemu dobrému neposlouží. A navíc se mu nechtělo znovu přes celý Prsten, čímž by se jen a pouze vzdálil od Gwendolyn.
Bezcílně tedy bloumal už několik hodin po lese, zahýbal na křižovatkách lesních cest, jak jej to zrovna napadlo a přemýšlel, kam by se tak asi mohl vrtnout. Cesta jej vedla víceméně na sever a do kopce, který se zdál být jedním z nejvyšších v širokém okolí. Odtud se potom rozhlédl a spatřil malé město, sedící v dálce na úpatí jiného kopce. Vydal se tedy k němu a když tam po dalších několika hodinách došel, zjistil, že městečko má přesně to, co potřeboval ze všeho nejvíc: perfektní výhled na Věž útočiště. Pro případ, že by se Gwendolyn někdy pokusila odejít, chtěl zůstat někde poblíž, aby se k ní mohl později zase přidat. Koneckonců, jeho služba jejím odchodem do ústraní přece nijak neskončila. Teď už navíc nebyl povinnen věrností nikomu jinému. Ani městu, ani armádě, ale jen a pouze Gwendolyn. Ona byla poslední, kdo mu zůstal.
Okamžitě se tedy rozhodl, že v tom malém městečku, vlastně to byla spíše proutěná vesnice, zůstane a v jednomu kuse bude sledovat Věž a hlídat, jestli nespatří Gwen. Když prošel branou v chabé palisádě, potvrdil si, že se jedná o opravdu chudé, neutěšené místo, stejné jako mnohé ostatní na prstenském venkově. Na rozdíl od mnohých dalších byla však tato vesnice položena tak daleko na jihu a tak moc utopená v lesích, že si jí Andronicovy síly zatím ani nevšimly. Kdoví, jestli by se kvůli ní vůbec někdy obtěžoval sem přijít.
Steffen okamžitě musel čelit zkoumavým pohledům několika desítek vesničanů. Ani jeden obličej, který tu spatřil, se netvářil přátelsky. Mnozí na něj a jeho hrb nevychovaně zírali s otevřenou pusou. Na taková uvítání však byl poměrně zvyklý. Setkával se s podobnými reakcemi téměř celý život. Od samého počátku, kdy si jej všimli, mohl v jejich pohledech cítit škodolibý výsměch.
Přesto však málem podlehl nutkání se otočit a utéct pryč, ale naštěstí se dokázal včas ovládnout. Být v blízkosti Věže a Gwendolyn bylo důležitější a tohle byla jednoduše cena, kterou za to bude muset zaplatit.
Jeden z vesničanů, mohlo mu být kolem čtyřiceti, oblečený od hlavy až k patě do nuzných hadrů, se k němu rázným krokem vydal.
„Ale copak to tu máme za podivného pokrouceného mužíčka?“
Ostatní se rozesmáli a rovněž přicházeli blíže.
Steffen zůstával klidný, protože podobné přivítání očekával. Opravdu to nebylo jiné než dříve. Navíc, tihle lidé byli skuteční křupani a jistě si takovou podívanou budou chtít užít ještě o něco více než měšťané.
Nenápadným pohybem ruky se ujistil, že jeho luk sedí na zádech tak, jak má. Čistě pro jistotu jej chtěl mít připraven, kdyby se některý z vesničanů hodlal chovat až příliš krutě. Byl si jistý, že by v případě nutnosti dokázal složit hned několik z nich ještě předtím, než by se k němu dostali. Ale snad k ničemu podobnému nedojde. Chtěl tu jenom najít střechu nad hlavou.
„Třeba je to něco víc než jenom normální magor, ne?“ zeptal se někdo jiný a skupina provokujících lidí se stahovala kolem něj.
„Podle toho, co má na sobě bych řekl, že to tak je,“ odpověděl mu někdo. „To přece vypadá jako královská zbroj.“
„A ten luk – mistrovská práce.“
„Nemluvě o šípech. V hradu kovaná ocel, že?“
Zastavili se několik metrů od něj a všichni do jednoho se výhružně mračili. Okamžitě si vzpomněl na děti, které se bavily jeho trýzněním, když byl ještě malý.
„Takže co jsi zač, ty blbečku?“ zeptal se jeden z vesničanů.
Steffen se zhluboka nadechl a vší silou se držel, aby zůstal v klidu.
„Nechci dělat žádné potíže,“ řekl pomalu.
Lidé okamžitě propukli v smích.
„Potíže? Ty? Jaké potíže bys nám tu tak mohl udělat?“
„Ten by nedělal potíže ani našim kuřatům!“ zachechtal se někdo.
Steffen zrudl a smích okolostojících ještě zesílil. Nesmí si dovolit ten luxus a nechat se vyprovokovat.
„Potřebuji jenom nějaké místo, kde bych mohl skládat hlavu a nějaké to jídlo do žaludku. Mám šikovné ruce a silná záda, zastanu hodně práce. Stačí mi říct, co je potřeba a já už si sám přijdu na to, jak to udělat. Nepotřebuji toho hodně. Ne víc, než jakýkoliv jiný chlap.“
Už když to říkal, viděl sám sebe opět ztraceného v té nejšpinavější práci jako všechny ty roky předtím, když v hlubinách královského hradu čistil odpadní roury a vyléval splašky z nočníků šlechty. To ale přece zvládne. Těžkou práci a život v ústraní už měl léty praxe prověřený a tady jej jistě nemůže čekat nic horšího. A především to poslouží jeho věci.
„Chlapa? Ty se nazýváš chlapem?“ vyprskl smíchy jeden z mužů.
„Třeba pro něj přece jenom nějaké využití najdeme,“ vykřikl jiný.
Steffen se na něj s nadějí podíval.
„Mohl by třeba bojovat proti našim psům nebo kuřatům!“
Všichni se rozchechtali.
„Zaplatím vlastním prasetem, abych mohl něco takového vidět!“
„Jestli jste si nevšimli, tam venku zuří válka,“ řekl Steffen co nejklidněji. „Jsem si jistý, že i tato malá provinční vesnice tím musí být zasažená a další pár rukou na práci se přece hodí kdykoliv.“
Vesničané se na sebe podívali.
„Samozřejmě, že víme, že je válka,“ řekl jeden z nich, „ale naše vesnice je moc malá. Armády se nebudou obtěžovat se sem kvůli našim prasatům trmácet.“
„Nelíbí se mi jak mluvíš. Provinční a pár rukou,“ zavrčel jiný. „Všechno takové uhlazené. Vypadá to, že jsi snad chodil do školy. Myslíš si snad, že jsi lepší než my?“
„Nejsem lepší, než kterýkoliv jiný člověk,“ řekl Steffen.
„No to je na první pohled jasný,“ vyprskl smíchy někdo.
„Dost už toho popichování!“ vykřikl náhle kdosi autoritativním hlasem.
Řada vesničanů se rozhrnula a uvnitř kruhu se ocitl muž. Byl starší než ostatní a zdálo se, že bere celou situaci mnohem vážněji. Všichni se okamžitě utišili.
„Pokud to, co říkáš, myslíš vážně,“ řekl muž hlubokým hrdelním hlasem, „mně by se extra pár rukou na mém mlýně docela hodil. Plat činí pytlík pšenice a džbán vody denně. Budeš spát ve stodole s ostatníma čeledínama. Pokud je to pro tebe přijatelné, můžeš klidně hned začít.“
Steffen přikývnul a byl ze srdce rád, že se konečně ukázal někdo, kdo jej bral vážně.
„Nic jiného si nežádám,“ odpověděl.
„Tudy,“ řekl muž a razil si cestu davem.
Steffen jej následoval, aby byl záhy doveden k poměrně velkém dřevěnému mlýnu, kolem kterého pracovalo množství mladších i starších čeledínů. Každý z nich byl notně zpocený a špinavý. Stáli v rozbahněné kruhové stezce a vlastními silami pomocí velkých otočných pák poháněli mlýnské kolo. Steffen si to prohlédl a uvědomil si, že tahle práce bude o zlomení zad. Ale naprosto mu postačí.
Otočil se k muži, aby mu řekl, že s tím souhlasí, ale když to udělal, zjistil, že mlynář už je pryč. Nejspíš považoval jeho souhlas za samozřejmý. Vesničané si dopřáli ještě pár posledních vtípků, ale pak už se začali rozcházet každý zpátky ke svým povinnostem. Steffen si zatím prohlížel okolí mlýna a přemýšlel, jaký asi bude nový život, který jej tu čeká.
Na kratičký čas byl bláhový a dovolil sám sobě snít o něčem lepším. Představoval si život v hradech, mezi urozenými a v dobrém postavení. Viděl sám sebe jako někoho důležitého, pravou ruku samotné královny. Měl být moudřejší a nepomýšlet tak vysoko. Samozřejmě, že na něj nic takového nečekalo. Nikdy se k tomu nejspíš ani nepřiblížil. To, že potkal Gwendolyn a nějaký čas jí sloužil, byla prostě jenom chvilková souhra osudu. A teď se zase vrátí do života, který mu patří. Alespoň už ho tu nemohlo nic moc překvapit. Tomuhle už dobře rozuměl. Bude to sice těžké, ale bez Gwendolyn mu i práce v mlýně naprosto postačí.
KAPITOLA ŠESTÁ
Thor pobízel Mycoples, aby letěla rychleji. Prolétali hustými oblaky a každou vteřinou se blížili k Věži útočiště. Thor cítil každou buňkou svého těla, že je v Gwendolyn ve velkém nebezpečí. Vibrace probíhaly konečky jeho prstů a potom dál do celého těla a každá jednotlivá vlnka se jej snažila varovat, aby pospíchal. Leť rychleji, šeptaly mu.
Rychleji.
„Rychleji!“ křikl na Mycoples.
Z dračího hrdla se ozvalo jemné zabublání jako odpověď a velká blanitá křídla se začala pohybovat o poznání rychleji. Thor jí vlastně nemusel nic říkat, Mycoples rozuměla čemukoliv ještě dřív, než by to stihnul vyslovit, ale stejně to udělal. Cítil se díky tomu lépe. Alespoň měl pocit, že není tak pasivní. Nemohl se zbavit pocitu, že se s Gwen děje něco velmi špatného a že každičká vteřina hraje roli.
Konečně se dostali z největší oblačnosti. Thor pocítil vlnu ulehčení, když se v dálce před nimi objevila Věž. Byl to prastarý, trochu strašidelný architektonický kousek. Vysoká, perfektně kruhová věž, sedící jako jehla na jednom z kopců a dosahující téměř až do mraků. Od paty až k vrcholu byla vybudovaná z černého kamene. I na tuto vzdálenost už Thor dokázal cítit moc, která z věže vycházela.
Když doletěli blíže, všiml si najednou, že na samém vrcholu věže něco je. Někdo tam stál. Až na úplném okraji ochozu, ruce rozpažené. Postava se každou chvíli zakymácela, jak do ní narážely poryvy větru.
Thor okamžitě věděl, kdo to je.
Gwendolyn.
Jeho srdce začalo divoce bušit. Uhodl na co dívka myslí. A také dobře věděl proč. Myslela si, že ji opustil a okamžitě pocítil, že je to především jeho vlastní chyba.
„RYCHLE!“ zařval do větru.
Mycoples začala bít křídly vzduch jak jenom mohla a brzy nabrali takovou rychlost, že Thor měl najednou problém se nadechnout.
Když se přiblížili ještě více, Thor viděl, že Gwendolyn ustoupila několik kroků zpátky od okraje a do bezpečí vrcholku věže. Okamžitě se mu ulevilo. Byla k němu otočená zády, nemohla jej vidět, ale i tak se rozhodla, že skok není to pravé řešení.
Mycoples zařvala. Gwen otočila a hlavu a konečně spatřila draka i Thora na jeho hřbetu. I na velkou vzdálenost, která je stále ještě rozdělovala, se jejich pohledy setkaly. Dobře viděl překvapení v její tváři.
O několik okamžiků později Mycoples přistála na střeše věže. Thor seskočil z jejího hřbetu ještě předtím, než se drak pořádně usadil, a okamžitě se rozběhl ke Gwen.
Ta na něj zírala s vykulenýma očima a byla naprosto překvapená. Jako kdyby před sebou viděla ducha.
Thor běžel k ní, srdce divoce bijící, zaplavený vzrušením z opětovného setkání. Napřáhl k ní ruce a jenom o okamžik později se objali. Pevně ji k sobě přitiskl a ještě zmáčkl. Potom ji zdvihl do výšky a několikrát se s ní otočil dokolečka. A pak ještě jednou a znovu.
Několik jejích slz mu přitom skanulo na tvář a on přes hučení silného větru slyšel, že mladá královna pláče. Nemohl uvěřit, že je tady a že ji drží v náručí. Tohle bylo skutečné. O tomhle snil den za dnem a noc za nocí od samého začátku výpravy za Mečem. Snil o tom i když byl hluboko v Impériu a všechno vypadalo tak, že se k ní už nikdy nevrátí. A teď byl tady, držel ji v náručí a cítil teplo jejího těla.
Neviděli se tak strašně dlouho a tak se teď v její blízkosti cítil znovu jako když se setkali poprvé. Byl to úžasný pocit a on v té chvíli sám sobě přísahal, že už nikdy nepromarní ani vteřinu času, kdy mohou být spolu.
„Gwendolyn,“ zašeptal jí do ucha.
„Thorgrine,“ špitla zpět.
Drželi se ve vzájemném objetí tak dlouho, dokud už to nemohli vydržet, jemně se odtáhli a políbili. Byl to velice vášnivý polibek. Oba díky němu na chvíli zapomněli na okolní svět.
„Ty jsi živý,“ řekla. „Jsi tady. Já tomu pořád nemůžu uvěřit.“
Mycoples zavrčela a zamávala křídly, čímž pozvedla povětrnostní podmínky na vrcholku věže na úroveň orkánu. Gwenina tvář odrážela strach.
„Neboj se jí,“ řekl Thor. „Jmenuje se Mycoples a je to nejhodnější drak, kterého znám. Bude přátelská i k tobě. Pojď, představím tě.“
Vzal ji za ruku a pomalu vedl k dračici. Gwenina ruka se třásla strachy, i když se snažila to zakrýt. Rozuměl jí. Byl to přece opravdový živý drak a byl blíž, než by si Gwen kdy ve svém životě pomyslela.
Mycoples si je oba prohlížela velkýma, rudě světélkujícíma očima, lehce vrčela a natahovala blanitá křídla do větru. Thor pocítil, že dračice žárlí. Anebo to byla jenom zvědavost?
„Mycoples, tohle je Gwendolyn.“
Mycoples pyšně odvrátila pohled.
Potom se ale rychle otočila zpátky a pohlédla Gwen přímo do očí, jako kdyby jí chtěla vidět do duše. Přiblížila čenich tak blízko, že se téměř dotýkal její tváře.
Gwen zalapala poděšeně pod dechu. Natáhla roztřesenou ruku a nejistě ji položila na dračí čumák, posetý tvrdými fialovými šupinami.
Následovalo několik napjatých vteřin, po kterých Mycoples konečně zamrkala, sklonila čenich, jemně jím se zájmem zatlačila proti Gwenině břichu a chvíli jej čumákem hladila.Thor nechápal, proč to dělá.
Potom se dračí hlava najednou opět velmi rychle odvrátila a zadívala se na vzdálený obzor.
„Je nádherná,“ zašeptala Gwen.
Podívala se na Thora.
„Už jsem nedoufala, že se někdy vrátíš,“ řekla. „Nevěřila jsem už.“
„Ani já ne,“ odpověděl. „Jenom myšlenky na tebe mě držely při životě. To byl můj jediný důvod to přežít a vrátit se.“
Znovu se objali. Vítr česal jejich vlasy a oni se chvíli tiše tiskli jeden k druhému.
Když se potom odtáhli, Gwendolyn si všimla, že je u Thorova opasku připevněn Meč. Znovu překvapeně zalapala po dechu, oči rozšířené úžasem.
„Ty jsi ho našel,“ řekla nevěřícně. „A uneseš ho.“
Thor pokýval hlavou.
„Ale jak to…“ začala a rázem se zasekla. Očividně toho na ní bylo příliš.
„Já nevím,“ odpověděl Thor upřímně. „Prostě jím normálně dokážu šermovat.“
Gwen si uvědomila něco dalšího.
„To ale znamená, že je Štít zase aktivní,“ řekla s nadějí v hlase.
Thor opět kývnul na souhlas.
„Andronicus je v pasti,“ odpověděl. „Už jsme osvobodili Silésii a oblast Králova Dvora.“
Radostně se usmála.
„To ty,“ řekla. „Ty jsi osvobodil moje města.“
Thor pokrčil skromně rameny.
„Byla to především tady Mycoples. A Meč. Já se s nimi jenom svezl.“
Gwen se rozzářila.
„A co lidí? Jsou v pořádku? Přežil někdo?“
Thor kývnul.
„Přežili mnozí a jsou v pořádku.“
Gwen během chvilky jakoby omládla.
„Kendrick na tebe čeká v Silésii,“ pokračoval, „stejně jako Godfrey, Reece, lord Srog a mnozí další. Jsou naživu a v pořádku. Město je zase svobodné.“
Gwendolyn se vrhla Thorovi kolem ramen a těsně jej objala. Okamžitě pocítil vibrace uvolnění, kterými byla zaplavena.
„Myslela jsem si, že už je to všechno zničeno,“ vzlykla, „ztraceno navždycky.“
Thor jenom zakroutil hlavou.
„Prsten přetrval,“ řekl. „Andronicus je na útěku. Vrátíme se a rozprášíme jeho armády nadobro. A potom postavíme všechno znovu.“
Gwen se od něj najednou odvrátila a upřela posmutnělý pohled na daleký obzor.
„Nevím, jestli se můžu vrátit,“ řekla váhavě. „Něco se se mnou stalo. Když jsi byl pryč.“
Thor ji vzal jemně za ramena a otočil ji zpátky k sobě.
„Já už o tom vím,“ řekl. „Tvoje matka mi to pověděla. Není to nic, za co by ses měla stydět.“
Gwendolyn se na něj už poněkolikáté podívala s výrazem nejvyššího překvapení.
„Ty to víš?“
Thor přikývnul.
„Nic to neznamená,“ řekl. „Miluju tě stejně jako předtím. Vlastně pořád víc a víc. Záleží na tom, co je mezi tebou a mnou. A to je nezničitelné. Pomstím tě. Zabiju Andronica vlastníma rukama. Ale tak jako tak, naše láska nikdy neskončí.“
Větu dokončoval už s Gwen opět kolem svého krku, který záhy zkrápěly další a další slzy štěstí.
„Miluju tě,“ pošeptala mu od ucha.
„Já tebe taky,“ odpověděl.
Když tam teď tak stáli, Thor pocítil obrovskou touhu ji konečně požádat o ruku. Jenže okamžitě se opět zarazil. Nemůže to přece udělat, dokud jí nepoví o svém temném tajemství. O tom, kdo je jeho skutečný otec.
Zaplavil jej zmatek a ponížení. Před chviličkou přísahal, že vlastnoručně zabije muže, kterého oba k smrti nenáviděli. A teď má přiznat, že jeho otec je jeden a ten samý?
Byl si skoro jistý, že jakmile to udělá, Gwendolyn jej za to bude už nadosmrti nenávidět. Nedokázal sebrat odvahu říct ji vše a hned ji zase ztratit. Ne po tom všem, čím si prošli. Na to ji příliš miloval.
Takže namísto toho sáhnul třesoucí se rukou do kapsy a vytáhl náhrdelník, který našel mezi dračími poklady. Měl zlatý řetízek a jako klenot zlaté srdce vykládané diamanty a rubíny. Podržel jej chvíli ve větru, zatímco Gwen se podivila nad tou krásou.
Potom ji obešel aby ji náhrdelník připnul kolem krku.
„Malý důkaz mé lásky,“ řekl.
Šperk jí moc slušel, zlato zářilo a kamínky se třpytily.
V kapse jej doslova pálil snubní prsten, ale Thor všechno nutkání zapudil s tím, že jej Gwen nabídne až přijde ten správný okamžik. A to nebude dříve, než sebere kuráž, aby jí řekl pravdu o svém původu. Ten čas ještě rozhodně nenastal, i když by si býval přál, aby to tak bylo.
„Takže vidíš, že se vrátit můžeš,” dodal a pohladil ji po tváři. „Dokonce musíš. Tvoji lidé tě potřebují. Potřebují svou královnu. Prsten bez MacGila na trůně je přece k ničemu. Lidé čekají na tvé vedení. Andronicus stále okupuje polovinu Prstenu a naše města potřebují co nejrychleji začít s přestavbou. Musíme jim pomoci povstat z popela.“
V jejích očích viděl, že o všem přemýšlí.
„No tak, řekni ano,“ naléhal na ni. „Vrať se se mnou. Tahle věž není místo pro mladou dívku jako jsi ty, aby tu žila po zbytek života. Prsten tě potřebuje. Stejně jako já.“
Nabídl ji ruku a čekal.
Gwendolyn sklopila zrak a váhala.
Potom ale natáhla ruku a vložila ji do té jeho. Její oči zajiskřily a opět se v nich objevila ztracená radost. Pomalu se z ní stávala zase ta Gwendolyn, kterou znával před všemi těmi katastrofami, Gwendolyn plná života, smíchu a radosti. Bylo to, jako kdyby byla květinou, která se jemu přímo před očima znovu otevírala.
„Ano,“ řekla tiše a usmála se.
Objali se a setrvali tak velmi, velmi dlouhou dobu. Ani jeden už nechtěl toho druhého pustit.
