Slavná Přísaha

KAPITOLA TŘETÍ

Thor vedl Percivala opatrně po lesní cestě. Reece, O’Connor, Elden a dvojčata jej v sedlech svých koní následovali. Krohn běžel několik kroků před nimi. Zrovna vyjížděli z lesa, rozkládajícího se na vnější straně Kaňonu. Když dosáhli jeho hranice, srdce všech se rozbušila očekáváním. Thor zvedl ruku a naznačil ostatním, aby byli co nejtišší. Celá jednotka se zastavila.

Thor přehlédl do dálky se rozpínající pláž, blankytně modré nebe a mezi nimi nažloutlé vody moře, které je odnesou do Impéria. Tartuvian. Neviděli ten oceán od okamžiku, kdy se vrátili ze Stovky. Bylo zvláštní být zase zpátky – a tentokrát na výpravě, která měla zachránit celý Prsten.

Poté, co překročili most přes Kaňon, absolvovali krátkou bezproblémovou jízdu lesem. Kolk s Bromem jim předtím pověděli o malé, poblíž pobřežního skaliska ukryté lodi, která měla kotvit na břehu Tartuvianu. To byla jejich cesta na druhou stranu moře. Thor se jejich instrukcemi řídil s největší možnou přesností. Když se teď zastavili na začátku pláže, okamžitě spatřili onen strom. V jeho kořenech byla jistě ukrytá jejich loď. Thor si oddychnul.

Jenže potom si všiml pohybu kolem skaliska. Procházelo se tam sedm imperiálních vojáků, jako by hledali, co tam může být ukryto. A zdálo se, že už loď dokonce i objevili, protože na sebe gestikulovali a odhazovali větve, které sloužily pro její lepší maskování. Ani jediný z nich tu přece neměl být!

To byla smůla. Thor přehlédl pozorně celý horizont a v jednom místě objevil něco, co klidně mohla být celá Imperiální flotila, plující daleko od břehu. Tisíce černých plachet, plujících pod imperiálními vlajkami. Naštěstí ale očividně nepluli sem, ale místo toho směřovali na jih, jako kdyby chtěli objet Prsten k jeho McCloudské straně. O pláž, na které malá skupinka legionářů vyčkávala, nejevili sebemenší zájem.

Až na tu hlídku u lodi. Těch sedm vojáků je pravděpodobně na nějaké běžné hlídce a nešťastná náhoda tomu chtěla, že zrovna v tento okamžik museli objevit jejich loď. Vskutku špatně načasováno. Kdyby se jim bývalo podařilo se sem dostat byť jen o jedinou hodinu dříve, byli by teď už dávno na moři a hlídka by jenom neškodně projela kolem. Jenže namísto toho se s nimi teď museli vypořádat. Obejít je samozřejmě nebylo možné.

Thor pro jistotu znovu pozorně přezkoumal celou šíři pláže a s úlevou konstatoval, že tu opravdu nikdo jiný už není. Jistě to byla jenom osamělá hlídka.

„Myslel jsem, že měla ta loď být skvěle ukrytá,“ řekl O’Connor.

„Evidentně ne dost dobře,“ odpověděl Elden.

Všichni se dívali směrem k vojákům, kteří začali prozkoumávat loď.

„Nepotrvá dlouho a zalarmují víc vojáků,“ řekl Conven.

„A potom už to bude sakra těžký se k lodi prosekat,“ dodal Conval.

Thor věděl, že mají pravdu. Nemohli to riskovat.

„O’Connore,“ řekl, „ty jsi z nás nejlepší lukostřelec. Viděl jsem tě trefit se na padesát metrů. Vidíš toho imperiána s lukem? Dokážeš ho odsud sundat první střelou?“

O’Connor vážně přikývnul a podíval se na vojáka. Nenuceně potom sňal z ramene svůj luk, založil šíp, zamířil, zaklonil se a natáhl.

Po očku se potom podíval na Thora. Stejně jako zbytek jednotky.

„O’Connore, na můj signál to na něj pošli. My se potom vrhneme na ty zbývající. Všichni ostatní, použijte vrhací zbraně ještě než se k nim dostanem, ale nejdřív se musíme nepozorovaně dostat co nejblíž.“

Nato Thor dal znamení a O’Connor okamžitě poslal šíp vysoko do vzduchu.

Střela se svištěním opsala oblouk, na jehož konci se její kovový hrot perfektně zaryl do hrudi vojáka s lukem. Ten na okamžik překvapeně vykulil oči a nechápal, co se mu to stalo, ale potom rozepjal do široka paže a padl s žuchnutím tváří do písku, přímo k nohám svých spolubojovníků.

Thor s ostatními vyrazili jako dobře promazaný stroj do útoku. Dusot kopyt jejich koní je během chvilky prozradil a zbývajících šest imperiálních vojáků se připravilo na srážku. Vyskočili na své koně a rozjeli se náhlému nepříteli v ústrety.

I tak měla ale Thorova skupina stále výhodu momentu překvapení. Thor roztočil po boku svůj prak a vrhl poměrně velký valoun, kterým trefil do hlavy muže, jenž zrovna nasedal na svého koně. Rána měla takovou razanci, že jej na místě zabila. Voják padl mrtvý k zemi a přitom stále v rukou křečovitě svíral otěže, čímž na sebe ještě strhnul vlastního koně.

Reece za jízdy vrhnul svou sekeru, Elden oštěp a dvojčata použila vrhací nože. Jeli v hlubokém písku pláže a krok jejich koní nebyl tak jistý jako obvykle, což značně stěžovalo míření. Reecova sekera našla svůj cíl a dalšího z nich zabila, ale ostatní minuli.

To znamenalo, že zbývali čtyři. Ze skupiny se oddělil jejich velitel a vyrazil proti Reecovi, který byl teď beze zbraně, protože už vrhnul sekeru, ale ještě nestačil tasit meč. Zvedl ruku na chabou obranu, když tu se objevil Krohn a zakousl se do zadní nohy vojákova koně. Ten se splašil vyhodil zadkem a poslal vojáka do střemhlavého letu přímo kupředu proti Reecovi.

Tomu se na poslední chvíli podařilo vytrhnout svůj meč z pochvy a probodnout jím vojáka ještě v letu.

Takže už jenom tři. Jeden z nich se obořil na Eldena s obrovskou sekerou. Seknul přímo po jeho hlavě. Elden ránu zablokoval a téměř ještě tím samým pohybem sekl svým mečem tak, že přeťal topůrko nepřítelovy sekery vedví. Potom okamžitě přešel do protipohybu a dvojmo zasáhl imperiána. Pravou rukou jej nejprve tahem meče řízl přes hruď a ihned vzápětí následovala drtivá rána štítem do hlavy. Tolik stačilo, aby se i tento poroučel ze sedla k zemi.

Jiný mezitím zaútočil cepem s velmi dlouhým řetězem proti O’Connorovi. Podařilo se mu jej zaskočit a O’Connor nedokázal zareagovat včas.

Thor však situaci sledoval a v okamžiku, kdy se muž napřahoval, vyrazil svému příteli na pomoc. Mečem potom srazil ostnatou kouli na konci řetězu těsně předtím, než by O’Connora zasáhla. Sám byl překvapen, když viděl, že masivní železnou kouli rozťal svým mečem vedví, jakoby to byl nějaký meloun. Podivil se jak ostrou a pevnou čepel od Kolka za absolvování Stovky dostal. Obě poloviny ostnaté koule se neškodně zaryly do písku. Na útočníka se mezitím vrhnul Conval, který jej ze strany nabral na své kopí a ukončil tak jeho podíl na této bitvě a celém jeho životě.

Poslední imperián viděl, že zůstal sám proti velké přesile. Se strachem v očích otočil svého koně a rozjel se pryč podél pobřeží. Kopyta jeho koně za ním vyhazovala mračna písku.

Všichni se podívali jeho směrem. Thor po něm vrhnul kámen, O’Connor natáhl luk a vypálil po jezdci šíp, zatímco Reece vrhl jeden ze svých krátkých oštěpů. Ale jezdec už stačil nabrat rychlost a jeho kůň nebyl z nejpomalejších. Ani jeden z legionářů se svou střelou netrefil.

Elden zatočil mečem nad hlavou a už už se chystal pobídnout koně, aby vyrazil za unikajícím jezdcem, ale Thor jej na poslední chvíli posunkem ruky zadržel.

„Nech ho!“ křikl ještě, aby dodal rozkazu důraz.

Elden se na něj nechápavě podíval.

„Jestli unikne, řekne to dalším a budeme je mít brzy na krku!“ protestoval.

Thor se podíval směrem k jejich lodi. Věděl, že chytit toho muže zabere nějaký čas a čas zrovna teď nebylo něco, čeho měli na rozdávání.

„Impérium nás stejně dřív nebo později vyčmuchá,“ řekl Thor. „A my teď nemáme času nazbyt. Teď je hlavní se odsud rychle dostat. Na loď!“

Seskočili ze sedel a došli k lodi. Potom se jali vyndávat všechny zbraně, zásoby, jídlo i vodu ze sedlových brašen. Nikdo nemohl vědět, jak dlouho jejich výprava potrvá, ani kolik času zabere, než zase budou mít pod nohama pevnou zem – anebo pokud se tak vůbec ještě někdy stane. Potřebovali být připravení. Thor navíc vezl zásoby i pro Krohna.

Sbalené pytle potom přehazovali přes boky do lodi. Dopadaly dovnitř s dutými ranami.

Thor uchopil tlusté lano, které viselo z boku lodi dolů k pláži, pevně jej sevřel v dlaních a vší silou zatáhl, aby otestoval jeho pevnost. Potom si přehodil Krohna přes rameno a začal šplhat nahoru. Váha jich obou byla pro jeho svaly opravdou zkouškou. Krohn navíc nechápal, co se to děje a tak se neustále neklidně zmítal, křičel Thorovi do ucha a zatínal drápy do jeho kůže.

Brzy se však oba úspěšně přehoupli přes bok lodi. Krohn seskočil na palubu, zatímco ostatní legionáři následovali po laně vzhůru za nimi. Thor se mezitím zadíval na jejich koně, kteří zůstali na pláži a čekali na další příkazy svých pánů.

„A co s nima?“ zeptal se Reece, který už se dostal na palubu též.

Thor se rozhlédl po lodi. Byla dobrých patnáct metrů dlouhá a polovinu své délky měla i na šířku. Byla dost velká pro ně samotné, ale ne už pro jejich koně. Navíc by na rozbouřeném moři byli na palubě spolu s ostatními velmi nebezpeční. Museli je tu nechat.

„Myslím, že nemáme na výběr,“ řekl Thor smutně. „Budeme si muset najít nějaké jiné.“

O’Connor se naklonil přes zábradlí.

„Jsou to dobře trénovaní koně,“ řekl O’Connor. „Dal jsem si s jejich tréninkem hodně práce. Myslím, že když jim dám povel, poslechnou mě a vrátí se domů.“

Aby potvrdil svá slova, ihned na koně ostře zapískl.

Hřebci se jako jeden okamžitě otočili a tryskem vyrazili zpátky k lesu, ve kterém záhy zmizeli. Zdálo se, že skutečně běželi zpátky ke Kaňonu a snad tedy i domů.

Thor se podíval na ostatní, na jejich loď a potom na moře, které se rozprostíralo před nimi. Teď už v tom byli až po uši, jejich koně byli pryč a oni už nemohli jinam, než přímo kupředu. Výprava začínala být až příliš opravdová. Byli v tom sami, bez žádné podpory a jediné co měli, byla tato malá loď, která je brzy odnese daleko od domovského Prstenu. Zdálo se, že už není cesty zpátky.

„A jak jí dostaneme do hlubší vody?“ zeptal se Conval a díval se dolů k pláži, která byla teď dobrých pět metrů pod nimi. Hrot přídě byl zarytý v písku pláže, ale většina lodi se pohupovala na vlnách příboje. I tak ale seděla v písku pláže velmi bezpečně.

„Tady!“ řekl Conven.

Došli k němu na druhý bok lodi, kde byl přikován těžký železný řetěz, na jehož konci, který přepadal přes bok lodi, byla velká, těžká železná koule. Pevně seděla v písku pláže.

Conven si nasadil rukavice ze své zbroje, oběma rukama uchopil řetěz a začal jej vytahovat nahoru. Jeho tvář okamžitě zrudla, funěl a potom se i vrčivě roznadával, ale nebylo to nic platné. Nedokázal s koulí ani pohnout.

„Je to moc těžký,“ zavrčel.

Conval s Thorem okamžitě přispěchali na pomoc a i když za řetěz vzali tři páry paží namísto jednoho, i tak byli šokováni vahou kotevní koule. I ve třech dokázali s koulí pohnout jenom trochu. Nakonec to vzdali a koule se s žuchnutím zaryla zpátky do vlhkého písku.

„Pusťte mě k tomu taky,“ řekl Elden a přistoupil k řetězu.

Svýma obrovskýma rukama se natáhnul přes jejich hlavy, chytil řetěz a mocně zabral. K překvapení všech se koule zvedla ze země jenom díky Eldenově síle. Okamžitě opět přiskočili na pomoc a tahali kouli kousíček po kousíčku výš a výše, dokud ji konečně nedostali na palubu.

Loď se okamžitě začala na vlnách příboje pohybovat o poznání živěji, ale její příď stále zůstávala vytažená na břehu.

„Ty tyče!“ řekl Reece.

Otočili se a skutečně spatřili několik tlustých dřevěných tyčí, které připomínaly spíše kmeny mladých stromů. Byly možná deset metrů dlouhé a čekaly připoutané k bokům lodi. Thor si uvědomil, jaký je jejich účel. Doběhli s Reecem k nim a chopili se jedné, zatímco Conval s Convenem odvazovali druhou.

„Jakmile se odstrčíme,“ křikl Thor po ostatních, „vy ostatní okamžitě vykasáte plachty!“

Potom dostali tyče přes zábradlí, zabodli je do písku a vší silou se do nich opřeli. Všichni do jednoho vykřikli námahou. Loď se pomaloučku o malý kousek pohnula směrem do vody. Elden s O’Connorem v ten samý okamžik doběhli ke středovému stěžni, odvázali lana držící plátěnou plachtu, a všemi silami je začali tahat nahoru na stěžeň. Pro tento plán dul vhodný vítr a tak Thor i ostatní brzy pocítili, že síla, kterou musejí vynakládat proti pláži, je přece jen slabší než před okamžikem. Plachty začínaly nabírat vítr a pomáhat jim v pohybu.

Po několika dlouhých minutách zápolení se loď konečně zhoupla a ztratila pevnou stabilitu pláže. Paže všech se v té době již třásly vyčerpáním. Elden s O’Connorem vykasali plachty na plnou žerď a loď už se vlastní hybnou silou začala pohybovat proti příboji a směrem na otevřené moře.

Všichni oslavně, ale také unaveně vykřikli, vytáhli tyče zpět na palubu, umístili je zpět na svá místa podél boků lodí a potom ještě pomohli Eldenovi s O’Connorem uvázat a zajistit správně všechna lana plachtoví. Krohn si mezitím našel místo na hromadě náhradních lan a celou akci s poměrně nezúčastněným pohledem sledoval.

Loď se začala zmítat v příboji, který ji začal otáčet bokem k pláži, což plachtám značně ubíralo na efektivitě. Thora i O’Connora napadlo ve stejný moment, že se někdo musí chopit kormidla a také k němu ve stejnou chvíli dorazili.

„Chceš to vzít?“ zeptal se ho Thor.

O’Connor přikývl.

„Rád bych to zkusil.“

Brzy nabrali rychlost, překonali příboj a se silným větrem v zádech vyrazili do nažloutlých vod Tartuvianu. Plachty je hnaly kupředu a všichni si konečně mohli pořádně oddechnout. Byli na cestě.

Thor s Reecem přešel palubu na příď. Krohn se k nim záhy přidal a opřel se bokem o Thorovu nohu. Jeho pán jej několikrát pohladil po hlavě a srsti na hřbetě. Leopard na to reagoval tak, že se předními tlapami opřed o hrazení lodi a začal Thorovi olizovat tvář. Ten mu z pytle se zásobami vytáhl pěkný kousek sušeného masa. Krohn jej okamžitě zhltnul.

Potom přehlédli zdánlivě nekonečné moře před sebou. Na vzdáleném horizontu se černalo množství imperiálních plachet, které se vzdalovaly podél jižní polokoule Prstenu na McCloudskou stranu. Naštěstí měli očividně jiné povely a jenom ztěží mohli zahlédnout malou, osamělou MacGilskou loď za jejich zády. Nebe bylo jako vymetené, vítr na otevřeném moři ještě zesílil, a tak brzy nabrali velice slušnou rychlost.

Thor přemýšlel, co na ně asi za tou masou vody čeká. Jak dlouho to potrvá než přistanou u imperiálních břehů a jakého se jim tam asi dostane uvítání. Ani nechtěl přemýšlet o tom, jak by se jim mohlo podařit ten meč najít a jak to všechno asi skončí. Veškerá pravděpodobnost hrála na této výpravě proti nim, ale i tak měl najednou radost, že jsou konečně na cestě, že se dostali už takhle daleko a nepřestával věřit, že se jim to nakonec nějak podaří.

„A co když tam vůbec není?“ zeptal se Reece.

Thor se na něj podíval.

„Meč Osudu,“ upřesnil Reece. „Co když tam není? Nebo co když je ztracený? Nebo zničený? Co když ho jednoduše nedokážeme najít? Impérium je obrovské.“

„Anebo co když imperiáni přijdou na to, jak mečem vládnout?“ zeptal se Elden, který se k nim mezitím přidal, svým hlubokým hlasem.

„Anebo co když ho najdem, ale nedokážeme ho donést zpátky?“ přidal se k rozhovoru i Conven.

Nikdo neměl ani na jednu z těch otázek nějakou rozumnou odpověď, a tak jenom stáli a dívali se na moře kolem sebe, jako by snad ono mohlo pomoci s řešením. Ta výprava byla šílenství a Thor to dobře věděl.

Šílenství.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Gareth chodil sem a tam po kamenné podlaze soukromé studovny svého otce. Byla to malá komnata v nejvyšší věži hradu, kterou jeho otec s úzkostlivou pečlivostí vybavil knihami. Gareth je teď kousek po kousku ničil.

Přecházel od police k polici, vyhazoval z nich cenné svazky psané na prastarém, křehkém pergamenu, které byly rodinným pokladem po celé generace. Trhal stránky, obálky a šlapal po nich. Utržky listů padaly všude po podlaze jako vločky čerstvého sněhu, zůstávaly na jeho oblečení a dokonce se mu lepily na tvář vlhkou jeho vlastními slinami. Hodlal roztrhat na kusy úplně všechno, co jeho otec kdy miloval. A teď přišly na řadu knihy.

Potom se zarazil, rozběhl se k pracovnímu stolu a třesoucíma rukama se chopil své opiové dýmky, ze které mocně potáhl jako když se hladem umírající člověk konečně dostane ke kusu chleba. Byl závislý. Kouřil opium už celé dny, aby vypudil z hlavy vidiny vlastního otce, které jej strašily ve dne i v noci od okamžiku, kdy byl zavražděn.

Když Gareth odložil dýmku a s uvolněním vydechl kouř, spatřil vedle sebe stát svého otce. Tedy spíše jeho rozkládající se tělo. Pokaždé vypadal hůř a hůře, a čím dál více se blížil už jenom kostlivci, kterého halilo stále méně masa. Gareth sebou polekaně trhnul a podíval se stranou.

Dříve zkoušel na tu vidinu útočit, ale časem se naučil, že je to úplně k ničemu. Takže teď vždycky jenom odvrátil hlavu a snažil se dívat někam jinam. Bylo to pokaždé stejné. Jeho otec měl na hlavě rezavou korunu, otevřenou pusu, vyčítavé oči a vždy na něj mířil ukazováčkem pravé ruky. Z toho strašlivého pohledu Gareth vždy cítil, že jsou jeho dny nevyhnutelně sečteny a že je jenom otázka času, než se k otci přidá. Na světě nebylo nic, co by nenáviděl víc než tohle zjevení. Pokud na otcově vraždě bylo něco opravdu příjemného, byl to jistě fakt, že už se nebude muset dívat na tu jeho tvář. Jenže teď jí ironicky vídal mnohem častěji než kdykoliv předtím.

Nevydržel to, otočil se a vší silou mrštil po otci svou opiovou dýmku. Snad doufal, že když předmět poletí dostatečně rychle, přece jen nějak ducha zasáhne.

Dýmka proletěla neškodně vzduchem a roztříštila se o protější zeď na malé kousky. Bývalý král dál nehnutě stál a zíral na svého nezdárného syna.

„To svinstvo ti nijak nepomůže,“ zavrčel záhrobním hlasem.

Gareth už to nemohl vydržet. Zuřivě vyrazil proti zjevení a s napřaženýma rukama jej chtěl chytit za krk, ale jako vždy nenahmatal nic jiného než prázdný prostor, několikrát klopýtl, narazil hlavou do dřevěného studijního stolu a strhnul jej na sebe na kamennou podlahu.

Chvíli hekal na břiše a potom se překulil na záda. Uvědomil si, že si o něco rozřízl ruku. Rukáv jeho hedvábné haleny se zbarvil krví. Mimo jiné si v té chvíli uvědomil, že v tomto oblečení chodí už několik dní a ani na spaní jej nesundával. Nebo to už byly týdny? Podíval se k velkému zrcadlu, stojícímu v rohu komnaty, a spatřil, že má na hlavě strašlivé vrabčí hnízdo. Víc než člověka vysoce urozeného původu připomínal nějakého obyčejného sedláka. Najednou nedokázal uvěřit, že mohl klesnout až tak hluboko. Ale proč by ho to mělo zajímat, jediné co zůstalo v jeho životě důležité, byla nepřekonatelná touha ničit – zničit jakýkoliv pozůstatek po otci. Nejradši by nechal zbořit celý tenhle hrad a Králův Dvůr klidně s ním. To by byla aspoň pořádná pomsta za to, jak s ním odmalička zacházeli. Ty vzpomínky v něm byly zaražené jako nějaký trn, který nikdy nedokázal odstranit.

Dveře pracovny se opatrně otevřely a dovnitř vstoupil jeden z Garethových osobních sluhů. V jeho očích se zračil nezastíraný strach.

„Můj pane,“ řekl. „Slyšel jsem ránu. Jsi v pořádku? Můj pane, ty krvácíš!“

Gareth se na toho mladíka nenávistně podíval. Pokusil se vydrápat zpátky na nohy, aby se na něj mohl obořit, ale po něčem uklouzl a znovu se zřítil k zemi. Opium si vybíralo daň a jemu se šíleně točila hlava.

„Můj pane, pomohu ti!“

Mladý sluha přispěchal ke králi a chytil jej za paži, která byla teď víc paží kostlivce než zdravého člověka.

Ale Gareth si i tak ještě uchoval dost sil a v okamžiku, kdy se ho mladík dotkl, jej odstrčil s takovou silou, že padl na zadek též.

„Ještě jednou se mě dotkneš a nechám ti useknout obě ruce,“ zasyčel.

Sluha se ve strachu snažil odsunout co nejdále. V tom okamžiku se ve dveřích objevil další, se kterým přicházel jakýsi starý muž, kterého Gareth nejasně poznával. Věděl vcelku jistě, že ho zná, ale v té chvíli jej nedokázal nikam přiřadit.

„Můj pane,“ ozval se muž vetchým hlasem, „očekáváme tě s Radou v Trůnním sále už půl dne. Radní už nemohou déle čekat. Donesly se nám velmi závažné zprávy a musíme ti je předložit ještě před západem slunce. Přijdeš za námi, prosím?“

Gareth se na muže zamračil a snažil se pochopit, kdo to vlastně je. Říkal si, že ten stařec určitě sloužil jeho otci. V jeho Radě…zasedání…všechno se to v jeho hlavě vířilo jako klubko hladových hadů.“

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Můj pane, jsem Aberthol. Vážený rádce tvého ctěného otce,“ odpověděl starý muž a přistoupil blíže.

Pomalu se něco začínalo objevovat. Aberthol. Rada. Zasedání. V Garethově hlavě leželo nedozírné pole nafukovacích balonků, po nichž se právě prohánělo stádo zdivočelých slonů. Přál si, aby mu všichni jednoduše dali pokoj.“

„Nech mě být,“ vyštěkl. „Však já přijdu.“

Aberthol přikývl a pospíšil si ze dveří ještě než se něco stane. Sluha za nimi potom nehlučně zavřel.

Gareth klečel na zemi, krvácející rukou se držel za hlavu a snažil se vzpomenout si. Bylo toho na něj už příliš. Přesto se však jednotlivé střípky začínaly skládat jeden k druhému. Štít je vypnutý, Impérium útočí, polovina jeho dvora jej opustila, jeho sestra Gwendolyn je odvedla pryč, do Silésie…Gwendolyn…. To bylo ono. To bylo to, na co se pokoušel vzpomenout.

Gwendolyn. Strašlivě ji nenáviděl. Více než kdykoliv dříve teď lačnil po její krvi. Musel ji nechat co nejdříve zabít. Všechny jeho problémy jsou jenom následkem jejích akcí. Musí najít cestu, jak se k ní dostat, i kdyby při tom měl sám zahynout. A jestli se mu to podaří, tak potom zabije i všechny ostatní sourozence.

Ta myšlenka mu pomohla cítit se o něco lépe.

S vynaložením obrovské snahy se potom dostal zpátky na nohy a potácivě se vydal napříč místností. Když se blížil ke dveřím, všiml si vedle nich stojící alabastrové busty, která znázorňovala jeho otce MacGila. S výrazem šílence ji oběma rukama uchopil a zuřivě jí mrštil proti zdi.

Busta se rozletěla na tisíc malých kousků a Gareth se poprvé po několika dnech spokojeně usmál. Možná, že dnešek ještě nebude tak špatný, jak se zatím zdálo.

*

Gareth pospíchal do Trůnního sálu, následován hloučkem osobních sluhů. Při vstupu za sebou schválně sám prudce zabouchl dveře, aby všichni uvnitř místnosti poznali, že už je tady. Radní se okamžitě postavili za svým stolem do pozoru.

Obyčejně by to Garetha potěšilo, ale dneska mu bylo všechno jedno. Zjevení otce mu zkazilo náladu a vztek na sestru, která jej opustila, to vše jenom znásobil. Jeho emoce hrozily vybouchnout každým okamžikem a on potřeboval, aby se o tom svět dověděl.

Ve svém opiovém opojení se potácel napříč rozhlehlým sálem k trůnu. Desítky rádců pokorně čekaly, až se na něm usadí. Jeho Rada se silně rozrostla a nálada dnešního zasedání byla vzrušená, protože město opouštělo stále více a více lidí, a také především kvůli zvěstem, že Štít je nefunkční. Každou chvíli se navíc různí lidé pokoušeli dostat na zasedání, aby se dověděli nějaké odpovědi.

Gareth samozřejmě neměl ani jedinou.

Když stoupal po slonovinových schodech, vedoucích k otcově trůnu, všiml si, že vedle něj stojí lord Kultin, nájemný rytíř, velitel jeho osobní žoldácké jednotky a nejspíše jeden z posledních, kterým ještě mohl plně důvěřovat. Za ním stálo několik desítek jeho mužů. Jako vždy bez sebemenšího pohybu, rovní jako svíčky, ruce připravené na mečích. Budili dojem, že jsou připravení v kterémkoliv momentu na Garethův povel vyrazit a začít zabíjet. To dobře působilo na jeho rádce. A Garethovi samotnému to poskytovalo konejšivý pocit bezpečí v tomto zmateném světě.

Posadil se na trůn a přehlédl místnost. Bylo v ní tolik tváří, některé z nich poznával, ale velkou většinu ne. A nikomu z těch lidí nevěřil. Každým dnem svůj dvůr čistil od zrádců, posílal je do podzemních kobek a ještě mnohem častěji rovnou na oprátku. V poslední době neprošel ani jediný den, aby nenechal zabít alespoň hrstku mužů. Říkal si, že je to docela dobré opatření, alespoň to udrží jeho poddané nohama na zemi a oni nebudou kout žádné pikle.

Místnost se v tichosti posadila, ale nikdo nepromluvil. Všichni, zdálo se, měli strach začít. Což bylo přesně to, co Gareth potřeboval. Působit strach svým poddaným mu činilo doslova fyzické potěšení.

Konečně se osmělil Aberthol a předstoupil před krále. Údery jeho hole o podlahu rezonovaly tichou místností. Odkašlal si.

„Můj králi,“ začal, „žijeme v časech velkých problémů. Nejsem si jistý, jaké zprávy se k tobě již donesly, Štít je neaktivní, Gwendolyn opustila město se Stříbrnými, Legií, velkou částí běžného vojska a polovinou poddaných. Ti, kteří zůstali, k tobě vzhlížejí v naději. Rádi by věděli, co se bude dít teď. Lidé potřebují nějakou reakci, můj králi.“

„Navíc,“ osmělil se další z radních, kterého Gareth poznával jenom velice matně, „šíří se zvěsti, že Kaňon už dokonce byl překonán a že císař Andronicus napadl McCloudskou stranu Prstenu v čele milionové armády.

Všichni poděšeně zalapali po dechu, dokonce i Kulkinovi disciplinovaní vojáci si mezi sebou začali šeptat. V sále byla zaseta semínka paniky a strachu.

„To nemůže být pravda!“ vykřikl jeden z vojáků.

„Nejspíše to pravda je!“ trval na svém Radní.

„Potom jsme nadobro ztraceni!“ vykřikl někdo další. „Pokud jsou McCloudi vyřízeni, my budeme další na řadě, a teď nejsme schopni je nijak zadržet.“

„Měli bychom probrat podmínky naší kapitulace, můj králi,“ řekl Aberthol klidně.

„Kapitulace?!“ ozval se rozhořčený hlas dalšího z vojáků. „Já se žádnému cizinci nevzdám!“

„Pokud se nevzdáme,“ odpověděl mu jiný. „Rozdrtí nás na padrť. Jak se můžeme postavit milionu vojáků?“

Místnost se rozhořčeně rozdebatovala. Radní i vojáci se hádali mezi sebou. Zavládl naprostý chaos.

Předseda rady zaklepal svou železnou o holí o kamennou podlahu, aby zjednal pořádek.

„TICHO!“

Sál se postupně uklidnil a všichni se opět podívali směrem ke Garethovi.

„Toto jsou všechno rozhodnutí hodná krále a ne nás,“ řekl předseda Rady. „Král Gareth MacGil je jediný, kdo má o podmínkách kapitulace přemýšlet – pokud k ní vůbec podle jeho názoru má dojít. Nikdo z nás do toho nemá co strkat nos.“

Gareth se na trůně neklidně ošil.

„Můj pane,“ řekl Aberthol vyčerpaným hlasem, „jak bychom se podle tebe měli s imperiální hrozbou vypořádat?“

Místnost se propadla do hrobového ticha.

Gareth nehnutě seděl, díval se na své radní a chtěl jim odpovědět. Jenže bylo těžší a těžší udržet myšlenky pohromadě. V hlase mu stále zněl otcův vyčítavý hlas, jako by byl zase malý kluk. Měl pocit, že z toho neustávajícího křiku snad zešílí, ale nijak se toho nemohl zbavit.

Nehty nevědomky znovu a znovu škrábal dřevěné opěradlo svého trůnu a skřípavý zvuk, který tím vytvářel, se odrážel všude po ztichlém sále.

Radní si začali vyměňovat neklidné pohledy.

„Můj králi,“ vyzval jej další z nich, „pokud si vybereš vojenské řešení, musíme okamžitě začít s opevňováním Králova Dvora. Musíme zapečetit všechny brány, silnice a zpevnit hradby. Musíme se zásobit na dlouhé obléhání a přijmout do města obyvatele okolních vesnic, musíme stáhnout co nejvíce vojáků budeme schopni a ze schopných mužů další vycvičit. Je to mnoho, co musíme udělat a času může být málo. Prosím, náš králi, pověz nám, co dělat.“

Nato se místnost opět propadla do zadumaného ticha. Všichni se dívali na Garetha.

Ten konečně znovu zvedl bradu a podíval se na ně.

„Nebudeme s Impériem bojovat,“ prohlásil, „ale ani se nevzdáme.“

V místnosti nezůstal jediný člověk, který by neměl na tváři zmatený výraz.

„Co tedy potom máme dělat, můj králi?“ zeptal se Aberthol.

Gareth si odkašlal.

„Zabijeme Gwendolyn!“ vykřikl. „To je jediné, na čem teď záleží.“

Následovala další vlna šokovaného ticha.

„Gwendolyn?“ zeptal se jeden z radních překvapeně, zatímco ostatní si mezi sebou začali rozhořčeně šeptat.

„Pošleme za ní všechny naše síly, aby ji zabily a spolu s ní všechny, kteří nás zradili. Musíme je zničit ještě předtím, než se dostanou do Silésie,“ oznámil jim Gareth.

„Můj králi, ale jak nám to má pomoci?“ zeptal se někdo. „Pokud vyrazíme abychom ji napadli, budeme potom před imperiálním útokem zcela nechráněni. Obklíčí nás a potom nás všechny pozabíjí.“

„Králův Dvůr tím bude zcela otevřený útoku!“ vykřikl někdo jiný. „Pokud se nehodláme vzdát, musíme se tu co nejlépe opevnit a musíme s tím začít okamžitě!“

Poslední názor byl doprovázen mnoha souhlasnými výkřiky.

Gareth se chladnýma očima podíval na radního, který onu větu pronesl.

„Použijeme všechny muže, které máme, aby zabili mou sestru!“ řekl temně. „Nezůstane tu ani jediný!“

Všichni opět ztichli, zatímco onen radní pobouřeně vyskočil ze své židle.

„Já se nebudu dívat, jak je Králův Dvůr ničen jenom kvůli tvým soukromým zájmům. Tohle nemůžu podpořit!“

„Ani já ne!“ ozvala se polovina mužů v sále.

Gareth cítil jak mu stoupá žluč a už se chystal vstát, když tu se najednou hlavní dveře sálu otevřely dokořán a dovnitř vkráčel velitel toho, co zbylo z jeho armády. Všichni se na něj podívali. Za sebou táhl otrhaného, špinavého muže s rukama svázanýma za zády. Dovlekl jej do středu místnosti přímo před krále.

„Můj pane,“ řekl velitel chladně. „Tento muž patří ke skupině, která ukradla Meč Osudu. Šest jich bylo pověšeno. Tohle je sedmý, ten který utekl. Má velmi zajímavou historku o tom, co se stalo.“

Potom do muže strčil.

„Mluv!“

Chlap se nervozně rozhlédl kolem sebe a váhal. Nakonec ale začal:

„Dostali jsme rozkaz ten meč ukrást!“

Místnost se proměnila v ztělesnění pozornosti.

„Bylo nás devatenáct!“ pokračoval trhan. „Tucet mužů jej odvezlo pryč. Pod pláštěm noci překročili Kaňon a pokračovali do Divočiny. Schovali meč ve voze, a vojáci, kteří hlídají na mostě, neměli nejmenší důvod jej zevrubně prohledávat. Nás sedm mělo v pokynech, že máme zůstat tady. Bylo nám řečeno, že budeme chyceni, na oko na nějaký čas uvězněni a potom potají propuštěni. Ale namísto toho byli moji přátelé popraveni. Mě by potkalo to samé, kdybych byl v okamžiku, kdy pro ně přišli, zrovna s nimi.“