Kdyby běžela

KAPITOLA TŘETÍ

Cesta z Midtownu do Ashtonu trvala pouhých dvacet minut. Místo činu opustily ve 21:20, nicméně doprava páteční noci byla stále v plném proudu. Když se konečně dostaly z toho nejhoršího a najely na dálnici, Kate si všimla, že DeMarco nějak neobvykle mlčí. Seděla na místě spolujezdce a upřeně zírala, jak se kolem ní míhají dominanty města.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Kate.

DeMarco ze sebe vyhrkla odpověď, aniž by se na Kate otočila, takže bylo jasné, že ji od odjezdu z místa činu něco trápilo.

„Vím, že už tohle děláš dlouho a umíš v tom chodit, ale já jsem takovou zprávu sdělovala pozůstalým jen jednou. Bylo to příšerné. Cítila jsem se hrozně. A ty ses taky nejdřív mohla zeptat, než jsi mě do toho navezla.“

„Omlouvám se. To mě vůbec nenapadlo. Ale

je

 to součást naší práce. Nechci, aby to znělo necitlivě, ale měla by sis na to pomalu začít zvykat. Kromě toho ten případ jsme převzaly, takže nevidím důvod, proč bychom tím měly trápit toho detektiva.“

„Jasně… Ale přesto se příště můžeme o podobných věcech alespoň poradit, ne?“

Z jejího hlasu byl cítit vztek, což od DeMarco doposud neslyšela – nicméně nebyl mířen přímo na Kate. „Jo,“ odpověděla a dál se v tom raději nepitvala.

Zbytek cesty do Ashtonu už nepromluvily. Kate prošla tolika případy, kdy bylo nutné oznámit rodině smutnou zprávu, že věděla, jak moc by mohlo jakékoliv napětí mezi partnery celou situaci jen zhoršit. Ale také věděla, že DeMarco nebyla na žádné promlouvání do duše, takže jí to musela říct na rovinu, i když ještě byla naštvaná. Třeba je to ten případ, říkala si Kate, kdy si to člověk musí vyzkoušet na vlastní kůži, aby se s tím sžil.

K domu Tuckerových přijely ve 21:42. Kate ani nebyla překvapená, že se v celém baráku včetně verandy svítilo. Vzhledem k oblečení Jacka Tuckera to vypadalo, že odešel běhat už ráno. To, že byl nalezen ve městě, vyvolávalo celou řadu otázek. A všechny ty otázky vedly k jedné nešťastné a vystrašené ženě.

Na smrt vyděšené manželce, která se každou chvíli dozví, že je vdova

, přemítala v duchu Kate.

Bože, snad nemají děti.

Kate zaparkovala před domem a vystoupila z auta. DeMarco ji následovala, ale v mnohem pomalejším tempu, jako by chtěla dát Kate najevo nespokojenost s celou tou situací. Kráčely po dlážděné cestě, která vedla ke schodům na verandu. Ani k ní nestačily dojít a dveře domu se náhle otevřely.

Žena stojící ve dveřích je spatřila a okamžitě strnula. Očividně byla v takovém šoku, že ani nemohla najít slov. Nakonec ze sebe dostala jen: „Kdo jste?“

Kate pomalu sáhla do bundy pro průkaz. Ještě než ho stihla ukázat a představit se, žena už věděla, co přijde. Bylo to patrné z jejího výrazu ve tváři. A jakmile Kate s DeMarco došly ke schodům na verandu, Tuckerova manželka se sesypala na zem a začala naříkat.

***

Jak se ukázalo, Tuckerovi

měli

 děti. Dokonce tři, ve věku sedmi, deseti a třinácti let. Všechny ještě byly vzhůru a nervózně vyčkávaly v obývacím pokoji, zatímco se Kate snažila dostat jejich matku – Missy, jak se za neustálého pláče stihla představit – dovnitř a usadit ji. Nejstarší z dětí přispěchalo k mamince, zatímco se agentka DeMarco snažila udržet ostatní stranou, aby té nebohé ženě dopřála alespoň trochu času na uklidnění.

V ten moment Kate došlo, že se nejspíš unáhlila, když do toho agentku DeMarco takhle navezla. Prvních dvacet minut u Tuckerových bylo zdrcujících. Něco tak srdcervoucího zažila za celou svoji kariéru jen jednou. Podívala se na DeMarco a stejně jako předtím v autě, i nyní se jí v tváři mísily vzdor a vztek. Kate napadlo, že podobné pocity v sobě nejspíš dusila už delší dobu.

Mezitím se Missy Tuckerová dostala alespoň částečně k sobě a uvědomila si, že by měla najít někoho na hlídání, pokud chce být Kate a DeMarco co nejvíce nápomocná. Zavolala tedy švagrovi, kterému za neustálého vzlykání sdělila smutnou novinu. Jelikož i on žil se svou ženou v Ashtonu, oba okamžitě přispěchali na pomoc.

Ve snaze dopřát Missy a jejím dětem trochu soukromí, aby mohly v klidu truchlit, požádala ji Kate o svolení porozhlédnout se po domě. Třeba najdou něco, kvůli čemu by někdo mohl chtít zavraždit jejího manžela. Agentky začaly s prohledáváním nočním stolků a osobních věcí v ložnici, zatímco se zezdola ozývalo vzlykání a nářek Tuckerových.

„Tohle je fakt děs,“ řekla DeMarco.

„To je. Omlouvám se ti. Vážně mě to mrzí. Jen jsem myslela, že to tak bude pro všechny lepší.“

„Je tohle snad lepší?“ zeptala se DeMarco. „Poslyš Kate, já vím, že se zas tak moc dobře neznáme, ale jednu věc vím o tobě jistě, ty máš neskonalou tendenci pomáhat ostatním a vystavovat přitom sama sebe ohromnému tlaku. To je ostatně důvod, proč se ti pořád nedaří skloubit čas s prací a se svojí rodinou.“

„No dovol?“ ohradila se naštvaně Kate.

DeMarco pokrčila rameny. „Promiň. Ale je to pravda. Místní policie tohle klidně mohla udělat za nás a my už teď mohly být bůhví kde a dělat na tom případu.“

„Bez svědků je naší největší nadějí manželka,“ odpověděla Kate. „Holt se přitom musí vypořádat se smrtí manžela, ale tak to je, ať se ti to líbí, nebo ne. Nikdo z nás z toho není nadšený. Ale někdy prostě musíš jít za hranice vlastního pohodlí. Podívej se na to z jiného úhlu pohledu, kdo se teď asi cítí hůř? Ty nebo ta čerstvá vdova truchlící dole?“

Kate si ani neuvědomovala, jak nahlas a podrážděně mluvila, dokud nevyřkla poslední větu. DeMarco na ni chvíli zírala, a poté jen zakroutila hlavou jako nějaký rozmazlený puberťák a odešla z místnosti.

Když i Kate opustila ložnici, všimla si, jak se DeMarco dívá skrze kancelář a malou knihovničku na chodbu. Kate ji tam nechala a raději šla hledat stopy ven. Nečekala sice, že by tam mohla něco najít, ale připadalo jí nezodpovědné, aby tento postup přeskočila.

Když se vrátila dovnitř, všimla si, že bratr Jacka Tuckera se svou chotí už dorazili. Missy se s bratrem dojemně vítala, zatímco jeho žena klečela u dětí a objímala je. Když si Kate všimla prázdného výrazu třináctileté dívky, která vypadala přesně jako její otec, nemohla se divit, že na ni byla agentka DeMarco naštvaná.

„Agentko Wise?“

Kate už mířila po schodech nahoru, a když se otočila, viděla Missy kráčet chodbou směrem k ní. „Ano?“

„Jestli se mnou chcete mluvit, vyřiďme to prosím hned. Nevím, jak dlouho to vydržím.“ A znovu začala nabírat k pláči. Kate obdivovala její sílu, neboť zpráva o smrti manžela ji zastihla sotva před hodinou.

Víc už Missy neřekla, jen vyšla po schodech do horního patra a cestou se ohlédla směrem k obýváku, kde seděly její děti s příbuznými. DeMarco se k nim připojila z koupelny, kde právě prohledávala lékárničku, načež se všechny tři odebraly do ložnice.

Missy seděla na kraji postele jako žena, která se právě probudila ze špatného snu, jen s tím rozdílem, že ta noční můra byla stále přítomna.

„Předtím jste se mě ptaly, proč byl v New Yorku,“ spustila Missy. „Jack pracoval jako vedoucí účetní pro jednu dost velkou firmu – Adler a Johnson. Poslední dobou dělali ve dne v noci pro nějakou společnost z Jižní Karolíny, která se zabývá vyřazováním jaderných zařízení z provozu. Někdy zůstával v práci tak dlouho, že pak rovnou přespal ve městě.“

„A dnes večer se měl vrátit nebo si myslíte, že by zůstal v hotelu?“ zeptala se DeMarco.

„Ráno v sedm jsem s ním mluvila, těsně předtím, než šel běhat. Tvrdil mi nejen, že dnes přijde domů, ale dokonce se chtěl vrátit docela brzo – zhruba kolem čtvrté.“

„Předpokládám, že jste se mu snažila dovolat nebo mu alespoň poslala zprávu, když se chýlilo k večeru?“ zeptala se Kate.

„Jistě, ale ne dřív než v sedm. Když se tihle chlápci zažerou do práce, tak zapomenou na čas.“

„Paní Tuckerová, FBI byla přivolána k případu, protože detaily a okolnosti smrti vašeho muže připomínají osm let starý případ. I tehdy byl obětí muž z Ashtonu, kterého též zavraždili v New Yorku,“ vysvětlovala Kate. „Ačkoliv nemůžeme říct s jistotou, že spolu obě vraždy souvisí, kontaktování úřadu bylo v tomto případě na místě. Takže je pro nás velice důležité, abyste se zamyslela nad lidmi, které si váš manžel mohl znepřátelit.“

Kate viděla, že Missy znovu bojovala se slzami. Spolkla nutkání propuknout v pláč a snažila se ze všech sil pokračovat.

„Nikdo mě nenapadá. Neříkám to jen proto, že jsem ho milovala, ale on byl doopravdy strašně milý a laskavý člověk. Kromě pár drobných neshod v práci si za celý náš společný život nevybavuji jedinou vyhrocenou hádku.“

„Co blízcí přátelé?“ zeptala se Kate. „Měl nějaké kamarády, obzvlášť muže, se kterými trávil čas a kteří by ho mohli znát z jiné stránky?“

„No, pravdou je, že se choval poněkud dětinsky, když byl v blízkosti svých známých z jachtového klubu, ale pochybuji, že by o něm řekli něco špatného.“

„Znáte jejich jména, abychom si s nimi mohli promluvit?“ zeptala se DeMarco.

„Ano. Měl takovou svou partu… On a tři další muži. Scházeli se v jachtařském klubu, případně v baru, kde koukali na sport. Většinou na fotbal.“

„Nevíte náhodou, zda někdo z nich nemá nějaké nepřátele?“ znovu se zeptala DeMarco. „Byť jen žárlivou exmanželku nebo vzdálené příbuzné?“

„To netuším. Já je moc neznala a…“

Náhle ji přerušil zvuk pronikavého nářku ze spodního patra. Missy se podívala směrem ke dveřím ložnice pohledem, který Kate lámal srdce.

„To je Dylan, naše prostřední dítě. On si byl s otcem tak…“

Znovu se odmlčela. Rty se jí třásly, jak se ze všech sil snažila nepropadat pláči.

„To je v pořádku, paní Tuckerová,“ uklidňovala ji DeMarco. „Běžte za svými dětmi. Pro začátek toho máme celkem dost.“

Missy vyletěla z postele a s pláčem utíkala ke dveřím. DeMarco ji pomalu následovala a cestou se ještě naštvaně ohlédla za Kate. Ta zůstala v ložnici o něco déle, neboť se snažila vstřebat emoce z předchozích minut. Ne, na tuhle část práce si člověk nikdy nezvykne. A nejhorší na tom bylo, že získaly jen minimum informací.

Když nakonec zamířila zpět k chodbě, plně chápala rozhořčení agentky DeMarco. K čertu, vždyť i ona sama byla na sebe naštvaná.

Kate sešla dolů ze schodů a pokračovala k vchodovým dveřím. Viděla, jak DeMarco nastupuje do auta a utírá si slzy z očí. Jemně za sebou zabouchla dveře, zatímco se z domu ozýval nářek truchlící rodiny Tuckerových, který umocňoval dojem z celého případu, jenž se zdál být předem ztracený.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Následující den kolem deváté hodiny ranní se po Ashtonu začala šířit zpráva o smrti Jacka Tuckera. Kate a DeMarco tak měly o starost méně při kontaktování Jackovo přátel – těch, jejichž jména jim včera nadiktovala Missy. Nejenže už věděli, co se stalo, ba dokonce přicházeli s nápady, jak pomoct Missy a jejím dětem v této nelehké situaci.

Stačilo pár rychlých telefonátů, aby si Kate s DeMarco domluvily schůzku se třemi Jackovými přáteli z jachtového klubu. Byla sobota, takže na parkovišti se již začínala srocovat auta, byť bylo teprve devět hodin ráno. Klub se nacházel na okraji průlivu Long Island Sound a Kate na první pohled uhranul překrásný výhled na celou jeho délku, který malinko kazily všechny ty nablýskané plachetnice kolem.

Samotným sídlem klubu byla dvoupodlažní budova, jejíž styl připomínal mix koloniální a moderní architektury, aby ladila s okolním prostředím. U hlavního vchodu Kate pozdravil neznámý muž. Byl oděn do knoflíkové košile a khaki zelených kalhot, což je v jachtařském klubu, jako je tento, patrně bráno jako víkendové ležérní oblečení.

„Vy budete agentka Wise, že ano?“ zeptal se muž.

„Přesně tak. A toto je má kolegyně, agentka DeMarco.“

DeMarco jen přikývla a bylo na ní znát, že ji ten vztek z předešlého dne ještě nepustil. Když se večer rozešly do svých pokojů na hotelu, neřekla už DeMarco ani slovo. Ráno u snídaně pak utrousila jen „dobré ráno“, a od té doby mlčela.

„Já jsem James Cortez,“ řekl muž. „Ráno jsme spolu telefonovali. Ostatní už čekají s kávou na verandě.“

Vedl je přes budovu, jejíž vysoké stropy a útulné prostředí byly naprosto okouzlující. Kate v duchu přemítala nad tím, kolik tu asi tak stojí roční členství. Zcela mimo její platové možnosti, to je jasné. A překrásný výhled z verandy na průliv Long Island Sound ji v tom jen utvrdil. Před verandou se rozprostírala vodní hladina, za níž se rýsovaly obrysy velkoměsta. Zkrátka fascinující podívaná.

U malého dřevěného stolku, na kterém leželo pečivo se zákusky a konvice kávy, seděli další dva muži. Oba se zdvořile postavili, aby agentky přivítali. Jeden z nich vypadal nezvykle mladě, rozhodně ne na víc než na třicet, zatímco James Cortez a ten třetí muž byli zcela jistě čtyřicátníci.

„Duncan Ertz,“ řekl mladík a natáhl ruku.

Kate a DeMarco si s každým potřásly rukou a představily se. Starší z mužů se jmenoval Paul Wickers, čerstvě vysloužilý makléř, který byl více než ochotný povyprávět agentkám o svém zaměstnání, neboť se o něm zmínil hned ve druhé větě.

Kate a DeMarco se posadily ke stolu. Kate sáhla po prázdném šálku a nalila si kávu, kterou dochutila cukrem a smetanou, jež ležely vedle talíře s pečivem.

„Člověku se ani nechce pomyslet na utrpení, kterým teď Missy a její děti prochází,“ řekl Duncan, ukusovav ze sladkého koláče.

Kate si vybavila trauma včerejšího večera a náhle pocítila nutkání tu nebohou ženu zkontrolovat. Podívala se na protější stranu stolu, kde seděla agentka DeMarco, a přemýšlela, zda to cítí stejně. S odstupem času si Kate uvědomovala, že DeMarco nejspíš jednala podrážděně kvůli něčemu, čím si v minulosti prošla – něčemu, přes co se ještě úplně nepřenesla.

„Tak, pánové,“ spustila Kate, "Missy o vás mluvila jako o Jackových nejbližších, tedy kromě rodiny. Doufala jsem, že byste mi mohli říct, jaký byl mimo domov a pracovní prostředí.“

„A to je právě ono,“ řekl James Cortez. „Pokud vím, tak Jack byl vždycky sám sebou, ať už byl kdekoliv. Upřímný a laskavý člověk, který by se pro druhé rozdal. A pokud se mě ptáte na jeho chyby, tak snad jen to, že byl až příliš zahleděný do své práce.“

„Byl to takový vtipálek,“ řekl Duncan. „Ty vtipy sice nebyly vždycky k smíchu, ale strašně rád je vyprávěl.“

„To je fakt,“ dodal Paul.

„A co nějaká tajemství, nesvěřoval se vám?“ zeptala se DeMarco. „Neměl třeba poměr?“

„Chraň bůh,“ vyhrkl Paul. „Jack Tucker byl až po uši zamilovaný do své ženy. Dovolím si tvrdit, že byl šťastný ve všech aspektech svého života. S manželkou, dětmi, prací, kamarády…“

„Proto to vůbec nedává smysl,“ řekl James. „Totiž, se vším respektem k Jackovi, z vnějšího pohledu to byl naprosto obyčejný chlápek. Skoro až nudný.“

„Nevíte, zda se znal s obětí vraždy, která se odehrála před osmi lety?“ zeptala se Kate. „Muž jménem Frank Nobilini, jenž také pocházel z Ashtonu a byl zavražděn v New Yorku.“

„Frank Nobilini?“ zopakoval jméno Duncan Ertz, kroutíc přitom hlavou.

„Jasně,“ řekl James. „Pracoval pro tu obří reklamní agenturu, co propaguje všechny ty běžecký boty. Jeho manželka byla Jennifer… Tvá žena ji určitě zná. Milá paní. Dost se angažuje v komunitních projektech a je aktivní členkou sdružení rodičů a přátel školy.“

Ertz jen pokrčil rameny. Očividně byl v téhle skupině nový, takže o podobných věcech neměl přehled.

„Myslíte, že Jackova vražda má co do činění s Nobiliniho?“ zeptal se Paul.

„Na takové závěry je ještě brzy,“ odpověděla Kate. „Ale vzhledem k povaze obou vražd to nemůžeme vyloučit.“

„Neznáte náhodou někdo jména Jackových spolupracovníků?“ zeptala se DeMarco.

„Nad ním stáli jen dva lidi,“ řekl Paul. „Jedním z nich je chlápek jménem Luca. Žije ve Švýcarsku a jezdí sem tak třikrát, čtyřikrát do roka. Ten druhý je místní, jmenuje se Daiju Hiroto. Jsem si celkem jistý, že má na starost newyorské pobočky firmy Adler a Johnson.“

„Jak říkával Jack,“ ujal se slova Duncan, „Daiju v podstatě žije prací.“

„Musel Jack pracovat o víkendech?“ zeptala se Kate.

„Sem tam,“ odpověděl James. „I když poslední dobou docela často. Mají rozdělaný nějaký velký kontrakt na pomoc společnosti, která se zabývá vyřazováním jaderných zařízení z provozu. Když jsem s Jackem mluvil naposledy, tak mi říkal, že jestli to zvládnou dotáhnout do konce ve smluveném termínu, mohl by z toho kápnout pořádný balík.“

„Vsadil bych se, že drtivou většinu lidí z té jejich party najdete dneska ve firmě,“ řekl Paul. „Ti by vám mohli říct víc.“

DeMarco posunula Jamesi Cortezovi svou vizitku, načež se obsloužila třešňovým koláčkem z talířku před nimi. „Pokud si v průběhu následujících dnů ještě na něco vzpomenete, zavolejte prosím na tohle číslo.“

„A ocenily bychom, kdybyste se o té spojitosti s předešlým případem nikde nezmiňovali,“ dodala Kate. „To by nám tak scházelo, aby lidi v Ashtonu začali vyšilovat.“

Paul uznale přikývl, neboť vycítil, že poslední věta byla mířena především na něj.

„Děkujeme, pánové,“ řekla Kate na závěr.

Naposledy upila ze své kávy a opustila snídaňový dýchánek. Cestou zpět ji zaujala plachetnice, která právě vyplouvala z průlivu a škubala přitom sebou ze strany na stranu, jako by se už nemohla dočkat víkendové projížďky.

„Seženu adresu pobočky Adler a Johnson, kde Jack Tucker pracoval,“ řekla DeMarco a vyndala telefon. Její hlas byl stále chladný a odtažitý.

Budeme si to muset vyříkat, jinak to skončí zle

, říkala si v duchu Kate.

Má sice svoji hlavu, ale jestli ji budu muset usměrnit, udělám to stůj co stůj.

***

Kanceláře firmy Adler a Johnson se nacházely v jedné z honosnějších výškových budov na Manhattanu. Sídlily v prvním a ve druhém patře budovy, společně s právnickou firmou, mobilním vývojářem a malou literární agenturou. Jak se nakonec ukázalo, Paul Wickers měl pravdu; většina lidí, se kterými Jack Tucker pracoval, dnes byla v práci. Pracoviště bylo nasáklé vůní silné kávy, a ačkoliv bylo všech osm pracovníků evidentně zaneprázdněno, nešlo si nevšimnout jisté pochmurné nálady, která tu panovala.

Daiju Hiroto se s agentkami okamžitě přivítal a zavedl je do své rozlehlé kanceláře. Vypadal absolutně strhaně – částečně nejspíš kvůli obavám, aby tu obří zakázku dodělali včas, ale také kvůli smrti svého spolupracovníka a přítele.

„Vím to od dnešního rána,“ pronesl Hiroto sedíc za velikým stolem. „Přišel jsem do práce na šestou hodinu a jedna z našich pracovnic – Katie Mayerová – nám to sdělila. Bylo nás u toho celkem patnáct lidí, tak jsem všem nabídl, že si klidně mohou vzít přes víkend volno. Šest z nich se rozhodlo, že tak učiní, aby uctili jeho památku.“

„Kdyby tomu ostatní nepřihlíželi, udělal byste to samé?“ zeptala se Kate.

„Ne. Zní to asi sobecky, ale ta práce nepočká. Zbývají nám už jen dva týdny a jsme trochu ve skluzu. Víc jak padesát lidí může přijít o práci, jestli to nezvládneme.“

„Kdo si myslíte, že tu znal Jacka nejlépe?“ zeptala se Kate.

„Nejspíš já. Za posledních zhruba deset let jsme spolu úzce spolupracovali na několika velkých zakázkách. Procestovali jsme společně celý svět a mnohdy jsme trávili dlouhé večery pracovními schůzkami, o kterých zbytek týmu vůbec netušil.“

„Ale říkal jste, že se o jeho smrti dozvěděl jako první někdo jiný?“ zeptala se DeMarco.

„Ano, Katie. Bydlí v Ashtonu a přátelí se s Jackovou ženou.“

Kate cítila nutkání nadhodit, jak je od Hirota neuctivé, že to tu dnes neodpískal, aby mohli on i jeho kolegové v klidu truchlit nad ztrátou svého přítele a kolegy. Přesto se neodvážila soudit jeho motivy, neboť sama dobře znala vnitřní démony, kteří ženou workoholiky daleko za hranice běžného chování.

„Řekl byste, že měl Jack nějaká tajemství?“ zeptala se DeMarco.

„O žádném nevím. A pokud nějaké přece jen měl, očividně nejsem ten, komu by se chtěl svěřit. Ale jen tak mezi námi, upřímně pochybuji, že by Jack vedl nějaký tajný život. Byl to slušný a čestný člověk, víte? Dobrý chlap. S dobrým vychováním.“

„Takže nevíte, proč by ho někdo mohl chtít zabít?“ zeptala se Kate.

„Ne. Přijde mi to šílené.“ Na chvíli se zahleděl skrz skleněné zdi kanceláře, kde pracoval zbytek jeho týmu. „A stalo se to tady ve městě?“ zeptal se.

„Ano. Nesnažil jste se mu dovolat, když jste si všiml, že tu není?“

„To víte, že snažil. Dokonce několikrát. Ale někdy kolem poledne jsem to vzdal. Jack byl velmi chytrý člověk a dříč. Pokud si tedy potřeboval na pár hodin orazit – což se čas od času stávalo – dopřál jsem mu klid.“

„Pane Hiroto, vadilo by vám, kdybychom si popovídali i s ostatními zaměstnanci?“ zeptala se Kate a kývala při tom hlavou směrem k prosklené zdi.

„Beze všeho. Jen si poslužte.“

„A mohl byste nám sehnat kontakty na ty, kteří se rozhodli odejít?“ zeptala se DeMarco.

„Ovšem.“

Poté se obě agentky vrátily do místnosti plné kancelářských kójí, velkých stolů a vůně kvalitní kávy. Už předem však Kate cítila, že z ostatních zaměstnanců nic nového nedostanou. Když alespoň dva lidé o někom řeknou, že je to prostý a jednotvárný člověk, tak je to obvykle pravda.

Během čtvrt hodiny zvládly promluvit se všemi osmi zaměstnanci, kteří se momentálně nacházeli v kanceláři. Katin úsudek byl správný; všichni popsali Jacka jako milého a laskavého člověka s bezkonfliktní povahou. A podruhé během jednoho rána někdo nazval Jacka Tuckera nudným – leč v dobrém slova smyslu.

Kate se náhle v hlavě vyrojila nějaká vzpomínka nebo rčení, které někde během svého života zaslechla. Něco o tom, jak si má člověk dávat pozor na znuděnou manželku či manžela – že se tak dlouho nudí, až se v nich nakonec něco zlomí. Přesné znění si však nevybavila.

Ještě jednou zašly do kanceláře pana Hirota, aby si tam vyzvedly seznam zaměstnanců, kteří se rozhodli odejít domů, a poté už Kate s DeMarco vyrazily zpět do ulic New Yorku vstříc nádhernému sobotnímu ránu. Neustále však musela myslet na nebohou Missy Tuckerovou, jak se pod tíhou dnešního krásného dne snaží vypořádat s novou kapitolou svého života, která začala obrovskou tragédií.

***

Zbytek dopoledne strávily navštěvováním lidí, kteří odešli z práce. Během svých pochůzek viděly potoky slz, ale i pár rozzuřených lidí, kteří nedokázali pochopit, že někdo tak bezúhonný a laskavý, jako byl Jack Tucker, mohl být zavražděn. Bylo to stejné, jako když mluvily se zaměstnanci v kanceláři, jen atmosféra nebyla tak tíživá.

S posledním člověkem – mužem jménem Jerry Craft – mluvily krátce po poledni. Jerry zrovna nasedal do auta, když k němu dorazily. Kate zajela na jeho příjezdovou cestu a zaparkovala hned za ním, za což si vysloužila naštvaný pohled. V momentě, kdy se k nim Jerry Craft přiblížil, vystoupila z auta. Měl zarudlé oči a celkově vypadal tak nějak sklesle.

„Promiňte, že vás vyrušujeme,“ řekla Kate a prokázala se průkazem. DeMarco si stoupla vedle ní a udělala to samé. „Jsme agentky Wise a DeMarco z FBI. Rády bychom si s vámi promluvily o Jacku Tuckerovi.“

V ten moment se z Jerryho tváře vytratila podrážděnost, jen přikývl a opřel se o kufr svého auta.

„Pochybuji, že vám řeknu něco, co jste ještě neslyšely. Předpokládám, že jste už mluvily s panem Hirotem a ostatními z kanceláře?“

„Ano, mluvily,“ řekla Kate. „Teď se zaměřujeme na ty, kteří se dnes rozhodli odejít – jelikož to vypadá, že by mohli mít k Jackovi blíž.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl Jerry. „Jen pár z nás se občas scházelo i mimo práci. Ale Jack s námi moc nechodil. Někteří zaměstnanci nejspíš využili Hirotovi nabídky jen proto, aby si na den odfrkli.“

„Netušíte, proč se Jack nechtěl scházet po práci?“ zeptala se DeMarco.

„Nic bych za tím nehledal. Jack byl takový domácí typ, chápete? Svůj volný čas raději trávil se ženou a dětmi. V práci kolikrát makal od nevidím do nevidím, takže není divu, že se pak nechtěl scházet s těmi samými lidmi ještě po pracovní době. Jeho rodina pro něj byla vším. Na narozeniny a výročí vždycky vymýšlel originální, až extravagantní věci. Pořád se v práci chlubil svými dětmi.“

„Takže myslíte, že vedl dokonalý život?“ zeptala se Kate.

„Vypadalo to tak. Ačkoliv je vůbec možné, aby měl někdo

dokonalý

 život? Pokud vím, tak i Jack měl nějaké neshody se svou matkou. Jenže kdo nemá, že?“

„O co šlo?“

„Nic hrozného. Jednou jsem ho slyšel telefonovat se svou ženou. Odešel na schody, aby měl soukromí, ale já tehdy pracoval na jednom starším počítači, který se nacházel hned vedle dveří na schodiště. Utkvělo mi to v hlavě, protože to bylo jedinkrát, co jsem ho slyšel mluvit s manželkou nebo o ní takovým tónem.“

„A mluvili spolu o jeho matce?“ zeptala se Kate.

„Přesně tak. Trochu jsem ho pak popichoval, když se vrátil dovnitř, ale neměl moc náladu na vtípky.“

„Víte něco o jeho rodičích?“ zeptala se Kate.

„Ne. Jak jsem už řekl, Jack byl skvělý člověk, ale rozhodně bych ho nenazýval

přítelem

.“

„A kam se teď chystáte?“ zeptala se DeMarco.

„Chtěl jsem koupit nějaké květiny pro jeho rodinu a hodit jim je d