Lovení

Kapitola druhá

Lehké zasténání ženy ho potěšilo. Věděl, že už se probírá k vědomí. Přesně tak. Všiml si, že už trochu pootevřela oči.

Ležela na boku na hrubě otesaném dřevěném stole v malé místnosti se špinavou podlahou, zdmi z tvárnic a nízkým trámovým stropem. Byla schoulená a pevně svázaná lepicí páskou. Nohy měla zcela skrčené a pevně přivázané k hrudníku a rukama si objímala holeně. Do strany nakloněnou hlavu měla položenou na kolenou.

Připomínala mu obrázky lidských plodů, které viděl. A také mu připomínala embrya, která občas našel v čerstvých vejcích od slepic, které choval. Svázaná žena vypadala tak slabě a nevinně, pohled na ni ho téměř dojímal.

Nejvíc mu samozřejmě připomínala jinou ženu – pokud si dobře pamatoval, jmenovala se Alice. Nejprve si myslel, že Alice bude jediná, které způsobí něco takového. Jenže čas s ní si tak užil… a v životě nemá příliš mnoho požitků… nemohl jen tak přestat.

„To bolí,“ zamumlala žena jakoby ze spaní. „Proč to bolí?“

Věděl, že bolest způsobilo množství ostnatého drátu, na kterém ležela. Krev už kapala na povrch stolu a na neošetřeném dřevu, tak zůstanou další skvrny. Ale na tom nezáleží. Ten stůl byl starší než on sám a nikdo další ho nikdy neuvidí.

Sám byl také zraněný a tekla mu krev. Poranil se o ostnatý drát v autě, do kterého se ji snažil dostat. Dostat ji do auta bylo těžší, než předpokládal, protože se bránila a to s mnohem větším nasazením než ta druhá.

Než začal účinkovat po domácku vyrobený chloroform, tak se zmítala a snažila se mu vykroutit. Ale postupně její úsilí ochabovalo, a nakonec si ji zcela podmanil.

Beztak mu poranění způsobené ostny drátu nevadilo. Tyhle rány se hojí poměrně rychle, s tím měl už vlastní nepěkné zkušenosti. Horší je, že po sobě nechávají ošklivé jizvy.

Sklonil se a podíval se jí zblízka do tváře.

Oči měla skoro až nepřirozeně vytřeštěné. Duhovky se jí míhaly sem a tam, jak se marně snažila snést pohled na něj.

Ani teď se na mě nezvládne podívat, uvědomil si.

Všichni se k němu všude chovali stejně. Nedával jim za vinu, že předstírají, že je neviditelný, nebo že vůbec neexistuje. Občas se také podíval do zrcadla a představoval si, že se umí zneviditelnit.

Najednou žena opět zamumlala…

„To bolí.“

Byl si jistý, že kromě ran po těle ji také silně bolí hlava z obrovské dávky doma vyrobeného chloroformu. Když ho poprvé vyráběl, sám málem odpadl a ještě několik dní poté ho třeštila hlava. Přípravek ale fungoval skvěle, a tak ho dál používal.

Teď už byl připravený na další krok. Na sobě měl tlusté pracovní rukavice a silnou prošívanou bundu. Nemá v plánu se znovu poranit, až bude dokončovat své dílo.

Jako první potřeboval štípací kleště, aby se popasoval s připravenou hromadou ostnatého drátu. Následně z hromady vytáhl kus drátu a pevně ho obtočil ženě kolem těla a konce zahnul tak, aby vytvořily provizorní uzel a drát se nikam neposunul.

Žena silně zanaříkala a snažila se vykroutit ze sevření pásky. Dosáhla ovšem jediného – ostny jí potrhaly kůži a oblečení.

Pracoval dál a řekl: „Nemusíš být potichu. Klidně křič, jestli chceš – jestli ti to pomůže.“

Rozhodně se nebál, že by ji mohl někdo slyšet.

Naříkala hlasitěji a vypadalo to, že se snaží křičet, ale hlas měla slabý.

Potichu se zasmál. Věděl, že takhle svázaná – s nohama u hrudníku – se nemůže nadechnout natolik, aby mohla pořádně zakřičet.

Omotal kolem ní další kus ostnatého drátu a pevně ho utáhl. Vychutnával si pohled na to, jak z každé rány, kde se jí ostny přes oblečení zapíchly do masa, kape krev, prosakuje oblečením a nechává na něm větší skvrny, než jsou samotné rány.

Kousek po kousku kolem ní dál omotával ostnatý drát, dokud nebyla celá ovázaná jako obrovský ostnatý kokon, který už ani vzdáleně nepřipomínal člověka. Kokon vydával různé zvuky – kvílel, skučel, lapal po dechu, naříkal a sténal. Sem tam krev vytékala, sem tam kapala, až byl nakonec celý stůl nasáklý krví.

Nakonec poodstoupil, aby mohl obdivovat své vlastnoruční dílo.

Zhasl stropní světlo, které mu svítilo nad hlavou, vyšel ven do tmy a zavřel za sebou těžké dřevěné dveře.

Obloha byla jasná a posetá hvězdami. Jediné, co rušilo naprosté ticho noci, byl cvrkot cvrčků.

Dlouze a pomalu se nadechl čerstvého vzduchu.

Dnešní noc mu připadala obzvláště krásná.

Kapitola třetí

Riley se akorát rovnala do řady s ostatními stážisty, aby se vyfotili na společnou oficiální závěrečnou fotografii, když zaslechla, jak se otevřely dveře od recepce.

Srdce jí poskočilo a plná očekávání se otočila, aby se podívala, kdo přišel.

Ale byl to jen Hoke Gilmer, vedoucí výcviku z programu pro stážisty, který se na chvíli vzdálil a teď se vracel zpět.

Riley potlačila povzdechnutí. Dopředu věděla, že tu dnes nebude agent Crivaro. Včera jí gratuloval k dokončení stáže a řekl, že se chce vrátit zpět do Quantica. Zřejmě neměl žádnou zálibu v ceremoniích a oficialitách.

Jejím tajným přáním bylo, že se tu Ryan z čista jasna objeví, aby s ní oslavil úspěšné dokončení letního programu.

Ve skutečnosti samozřejmě nepředpokládala, že by se to opravdu stalo.

Nemohla si pomoci, ale i s vědomím tohohle si představovala, jak Ryan změní názor, na poslední chvíli přijede, omluví se za svoje odtažité chování včera v noci a konečně nahlas vysloví, co chtěla slyšet.

„Chci, abys jela studovat na akademii. Chci, abys následovala své sny.“

Ale to se samozřejmě nestane.

A čím dřív se zbavím téhle představy, tím líp.

Stážisti se na focení zformovali do tří řad – jedna řada seděla za dlouhým stolem a dvě řady stály za nimi. Stážisti se seřadili podle abecedy, takže Riley stála v zadní řadě mezi dalšími dvěma stážisty, jejichž příjmení začínalo na S – Naomi Strongová a Rhys Seely.

Ani jednoho z nich neznala příliš dobře.

To by ovšem mohla říct i téměř o všech ostatních stážistech. Už od prvního dne 10 týdenního programu pro stážisty cítila, že mezi ostatní nezapadá. Jediný student, se kterým se za celou dobu sblížila, byl John Welch, od kterého ji dělilo několik studentů nalevo od ní.

John jí hned první den vysvětlil, proč se po ní ostatní tak podivně dívají a šeptají si v její blízkosti.

„Skoro všichni vědí, kdo jsi. Asi by se dalo říct, že tvoje pověst tě předchází.“

Konec konců, ze všech stážistů byla jediná, která už za sebou měla zkušenost z terénu.

Riley potlačila další povzdech, když si tahle slova vybavila.

„Zkušenost z terénu.“

Připadalo jí divné uvažovat o událostech, které se staly na univerzitě, jako o „zkušenostech z terénu“. Spíš by se hodil výraz noční můra. Nikdy se jí nepodaří zbavit se vzpomínky na své blízké kamarádky, jak leží s prořízlými hrdly ve svých ložnicích a vše je nasáklé krví.

To poslední, o čem tehdy uvažovala, byl výcvik u FBI. Nebyla to její volba, že se připletla k případu a pomohla ho vyřešit, a kvůli tomu ji tady skoro všichni už od prvního dne znali.

A když už byl program v plném proudu a ostatní studenti se učili o počítačích a forenzních vědách a dalších zdaleka ne tak vzrušujících věcech, Riley vystopovala zabijáka klauna. Oba tyto případy pro ni byly traumatizující a uvedly ji do smrtelného nebezpečí.

Tento „náskok“ v podobě „zkušeností z terénu“ jí sotva přidal v očích ostatních stážistů na oblíbenosti. Celou dobu bylo zřejmé, že je to popuzuje.

Někteří jí teď zase záviděli, že pokračuje dále na akademii.

Kdyby tak věděli, co mám za sebou, pomyslela si.

To už by jí nejspíš nezáviděli.

Vzpomínka na její dvě kamarádky, které byly zavražděné v Lantonu, ji naplňovala děsem a jejich smrt si dávala za vinu. Přála by si, aby mohla vrátit čas zpátky a zabránit tomu. Obě kamarádky by byly stále naživu a její život by teď vypadal naprosto odlišně. Měla by diplom z psychologie, chodila do nějaké nezáživné práce a neměla by ani trochu jasno v tom, jak naložit se zbytkem svého života.

A Ryan by se mnou byl naprosto dokonale šťastný.

Ale ona by nejspíš šťastná nebyla. Dokud se jí neotevřela možnost služby u FBI, tak ji představa žádné jiné kariéry tak nenadchla. Ačkoli měla pocit, že tato životní dráha si spíš vybrala ji, než že by tomu bylo naopak.

Když už všichni stážisti správně pózovali ve třech řadách, Hoke Gilmer prohodil vtip, aby všechny rozesmál a fotograf je přitom vyfotil. Riley neměla náladu na vtipy, takže v ní to smích nevyvolalo. Byla si jistá, že na fotografii bude mít nucený a neupřímný úsměv.

Také si nebyla příliš jistá kalhotovým kostýmkem, který měla na sobě a který koupila před pár měsíci v dobročinném bazaru. Většina ostatních stážistů pocházela z bohatších poměrů a měla na sobě o dost lepší oblečení. Na právě pořízenou fotografii tak vůbec nebyla zvědavá.

Skupinka se rozpadla, jak se všichni začali přemisťovat k jinému stolu uprostřed místnosti, kde bylo přichystané občerstvení. Každý byl obklopený hloučkem kamarádů a Riley se opět cítila osamocená.

Všimla si Natalie Embry, jak je zavěšená do Rollina Sloana, stážisty, který míří rovnou na dobře placenou pozici jako data analytik do velké pobočky na Středozápadě.

Po svém boku najednou uslyšela hlas: „No, Natalie určitě dostala to, pro co si sem přišla, že jo?“

Riley se otočila a zjistila, že vedle ní stojí John Welch.

Usmála se a řekla: „Ale no tak, Johne, nebuď cynik.“

John pokrčil rameny a odvětil: „Myslíš, že se pletu?“

Riley se znovu otočila na Natalii, která se zrovna chlubila svým zásnubním prstenem.

„Ne, nepleteš,“ odpověděla Riley Johnovi.

Od té doby, co Rollin požádal Natalii před pár dny o ruku, ukazovala Natalie každému na potkání zásnubní prsten. Do vztahu skočili po hlavě – ještě před letním programem se s Rollinem vůbec neznali.

John si povzdechl s předstíraným soucitem.

„Chudák Rollin,“ řekl. „Ale bylo to o fous.“

Riley vyprskla smíchy. Věděla přesně, na co John naráží. Od prvního dne programu, byla Natalie na lovu perspektivního snoubence. V hledáčku měla i Johna, ale ten jí dal najevo, že o ni nemá zájem.

Riley uvažovala, jestli vůbec Natalii zajímal program sám o sobě. Přeci jen byla dost chytrá i nadaná na to, aby byla přijatá na tuto prestižní stáž.

Nejspíš ne, odtušila.

Natalie se na tuto stáž přihlásila ze stejného důvodu, z jakého studovaly některé Rileyiny kamarádky na univerzitě – aby si našly úspěšného manžela.

Riley si zkoušela představit, jaký by byl život, kdyby měla stejné priority jako Natalie. Všechno by bylo jednodušší, důležitá rozhodnutí by byla zcela jasná.

Najít si muže, nastěhovat se do hezkého domu, pořídit si několik dětí…

Riley si nemohla pomoci, ale přinejmenším tuhle jistotu Natalii záviděla.

Nicméně Riley věděla, že takovýto život by ji unudil k smrti – a to byl přesně ten důvod, proč jim to teď s Ryanem neklape.

John řekl: „Předpokládám, že až to tu skončí, tak jedeš rovnou do Quantica.“

„Jo. Ty asi taky, viď?“ odpověděla Riley.

John přikývl. Bylo to vzrušující, že ona a John jsou mezi tou hrstkou studentů, kteří pokračují na akademii.

Většina ostatních se mohla těšit na jiné možnosti. Někteří z nich se vrátí na své školy, aby absolvovali obory, ve kterých se teď v létě zhlédli. Další nastoupí rovnou na pracovní pozice v laboratořích nebo kancelářích přímo zde v budově Hoover nebo v pobočkách v jiných městech. Mohli tak odstartovat kariéru jako počítačoví experti, data analytici, technici – zaměstnání s jistou osmihodinovou pracovní dobou, které nevedlo k ohrožení života.

Zaměstnání, které by se zamlouvalo Ryanovi, posteskla si Riley.

Riley se málem Johna zeptala, jak má v plánu dostat se do Quantica. Ale ono nebylo těžké uhodnout, jak bude cestovat – pojede svým drahým autem. Na okamžik ji napadlo, že se ho zeptá, jestli může jet s ním. Konec konců by jí to ušetřilo peníze za taxi i vlak.

Nedokázala se ale zeptat. Nechtěla mu přiznat, že ji Ryan ani neodveze na nádraží. John je dost všímavý na to, aby odtušil, že jim to s Ryanem neklape. A ona by byla raději, kdyby to nevěděl – alespoň prozatím.

S Johnem si dál povídali a Rileyině pozornosti nemohlo (už opět) uniknout to, jak je John atraktivní – atletická postava, mužný vzhled, krátké kudrnaté vlasy a milý úsměv.

Pocházel z bohaté rodiny a byl oblečený v drahém obleku. Riley mu jeho bohatství a privilegia nezazlívala. Oba jeho rodiče byli vyhlášení právníci v DC, kteří byli značně zapleteni i do politiky, a Riley obdivovala, že si John vybral skromnější život, ve kterém se chce věnovat prosazování práva.

Byl to hodný kluk se spoustou ideálů a měla ho moc ráda. Společně se snažili rozlousknout případ zabijáka klauna, tím, že s ním potají komunikovali v hádankách, aby ho vylákali ze svého úkrytu.

Jak tak vedle sebe stáli a Riley si užívala společný rozhovor a jeho úsměv, přistihla se, jak přemýšlí, jak se jejich přátelství prohloubí na akademii.

Spoustu času budou určitě trávit spolu.

A budu daleko od Ryana…

Dala si pozor, aby už příliš nepouštěla uzdu své představivosti. Problémy, které mají s Ryanem, jsou určitě jen dočasné. Možná jen potřebují nějakou dobu strávit odděleně, aby si připomněli, proč se do sebe zamilovali.

Stážisté konečně dojedli občerstvení a začali odcházet. John na Riley při odchodu zamával a ona mu zamávání oplatila. Natalie stále visela na Rollinovi a celou cestu ke dveřím ještě všem kolem sebe ukazovala prsten.

Riley se rozloučila s Hokem Gilmerem, vedoucím výcviku a zástupkyní ředitele Marion Conorovou. Oba měli dnes svůj proslov, aby pogratulovali celé skupině. Pak Riley opustila recepci a šla do šatny, kde měla uschovaný kufr.

V prázdné šatně byla úplně sama. Posmutněle se kolem sebe rozhlédla. Tady se všichni stážisti během léta potkávali. Dnes tu stojí nejspíš naposledy.

Bude jí program chybět? Nebyla si jistá. Naučila se toho hodně a díky stáži získala spoustu zkušeností. Jednou věcí si ale jistá byla. A to tím, že nastal čas posunout se dál.

Tak proč jsem tak smutná? divila se.

Rychle si domyslela, že je to tím, jak to zůstalo mezi ní a Ryanem nedořešené. Vybavilo se jí, co nehezkého mu včera v noci řekla, než se odebrala do ložnice.

„Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Jdu do sprchy a pak spát.“

Od té doby spolu nemluvili. Ryan vstal a odešel do práce, ještě před tím, než se Riley vůbec probudila.

Přála si, aby s ním takhle nemluvila. Ale dal jí snad na výběr? Neprojevil ani trochu pochopení pro její pocity – pro její naděje a sny.

Zásnubní prsten jí na ruce nějak podivně ztěžknul. Natáhla ruku před sebe a zahleděla se na prsteníček. Skromný, ale krásný drahokam se blýskal ve světle stropních zářivek a Riley si vzpomněla na ten krásný okamžik, když ji Ryan nesměle požádal o ruku.

Zdálo se, že je to už věčnost.

A po tomto ošklivém rozloučení si Riley říkala, jestli vůbec ještě zasnoubení platí. Skončil tak jejich vztah? Znamenalo to rozchod, i když to ani jeden neřekl nahlas? Bylo na čase opustit Ryana a posunout se dál, stejně jako se posouvala i ve všech ostatních oblastech? A byl Ryan také připravený posunout se dál?

Na okamžik si zahrávala s myšlenkou nepřivolat si taxi a zmeškat vlak do Quantica – alespoň ten dnešní. Třeba by to nebyl takový problém dorazit o den později a zmeškat pár přednášek. Možná by měla počkat, až se Ryan vrátí z práce a ještě jednou si s ním promluvit. Možná by to mohli dát všechno do pořádku.

Ale pak ji napadlo…

Jestli se teď vrátím domů, možná už nikdy neodjedu do Quantica.

Při téhle představě se zachvěla.

Měla takové tušení, že na ni v Quanticu čeká něco osudového a neodvažovala se to propásnout.

Teď nebo nikdy, pomyslela si.

Popadla kufr, zamířila ven z budovy, odchytla si taxi a nechala se odvézt na nádraží.

Kapitola čtvrtá

Guy Dafoe rozhodně nebyl žádné ranní ptáče. V posledních pár dnech ale dřel, co mu síly stačily, aby se postaral o svůj vlastní dobytek. Bylotopro něj mnohem snazší než, když se staral o stáda ostatních. Ranní rutina se nyní skutečně vyplácela.

Slunce vycházelo a on věděl, že ho dneska čeká krásný den. Miloval vůni pole a zvuk, který vydával dobytek.

Léta pracoval na větších rančích a staral se o větší stáda. Ale tohle byl jeho vlastní pozemek a jeho vlastní zvířata. Svým zvířatům dopřával kvalitní potravu, nesnažil se je uměle vykrmit a nedopoval je hormony. Považoval to za zbytečné plýtvání zdroji a zvířata pak neměla kvalitní život. Cítil, že tak, jak to dělá nyní, je to správně.

Veškeré své úspory investoval do této farmy, koupil pár kusů dobytka a začal hospodařit. Věděl, že je to riskantní počin, ale věřil, že v prodeji trávou krmeného hovězího je budoucnost. Tato oblast trhu byla na vzestupu.

Roční telata byla shromážděná v ohradě kolem stodoly. Zavřel je do ohrady včera večer, aby zkontroloval, jestli jsou zdravá a správně se vyvíjí. Pozorovala ho a tiše bučela, jako by na něj čekala.

Na své malé stádo černého anguského skotu byl pyšný a občas musel odolávat pokušení vytvořit si k nim vztah jako k domácím mazlíčkům. Byla to totiž zvířata chovaná na jídlo. Vytvořit si k nim citové pouto by nebyl příliš dobrý nápad.

Dneska chtěl telata vyhnat na pastvinu podél cesty. Do teď se pásla na louce, na které toho už moc nezbývalo, a na pastvině dole u cesty rostla spousta travin a pícnin vhodných ke spasení.

Hned jak otevřel vrata ohrady dokořán, všiml si něčeho divného na vzdáleném konci pastviny. Vypadalo to jako nějaký spletenec nebo změť umístěná kousek od cesty.

Nahlas zabručel: „Ať je to, co je to, nebude to nic dobrého.“

Proklouzl vraty, zase je za sebou zavřel a telata nechal na svém místě. Nechtěl dobytek nahnat na pastvinu, dokud nezjistí, co je to za divnou věc.

Jak kráčel přes pole, byl ještě zmatenější. Zdálo se mu, že na plotě je pověšený obrovský balík ostnatého drátu. Vypadla snad někomu role drátu z nákladního auta a zůstalo to tu zavěšené?

Ale jak se k tomu blížil, bylo vidět, že to není role nového drátu. Byl to spletenec starého drátu, který se točil ve všech směrech.

To nedávalo smysl.

Když došel k spletenci a pořádně se zadíval, zjistil, že něco uvnitř je.

Naklonil se nad to, zaostřil pohled dovnitř a najednou mu přeběhl mráz po zádech.

„Zatraceně!“ vykřikl a odskočil dozadu.

Třeba se mu to jen zdálo. Přinutil se znovu se podívat.

Bylo to tam – ženská tvář, bledá a poraněná, zkroucená v agónii.

Popadl drát, aby ho z ní odmotal, ale vzápětí přestal.

Je to zbytečné, došlo mu. Je mrtvá.

Dovrávoral k sloupku plotu a opřel se o něj a začal se dávit.

Seber se, řekl sám sobě.

Musí ihned zavolat policii.

Odpotácel se pryč a rozeběhl se k domu.

Kapitola pátá

Zvláštní agent Jake Crivaro seděl vzpřímeně ve svém křesle v kanceláři, když v tom mu zazvonil telefon.

V Quanticu byl až příliš velký klid, od té doby co se včera vrátil.

Jeho intuice mu říkala…

Nový případ.

Přesně jak čekal, po zvednutí telefonu se ve sluchátku ozval zvučný hlas zvláštního agenta pověřeného vedením Erika Lehla.

„Crivaro, potřebuju vás, přijďte hned ke mně do kanceláře.“

„Hned jsem u vás, pane,“ odpověděl Crivaro.

Zavěsil telefon a popadl svou cestovní tašku, kterou měl vždy přichystanou. Agent Lehl byl ještě víc úsečný než běžně, takže se určitě jednalo o něco naléhavého. Crivaro počítal s variantou, že bude muset narychlo odcestovat – možná i do hodiny.

Pospíchal chodbou a všiml si, že mu srdce bije o něco rychleji než normálně. Užíval si ten pocit. Po deseti týdnech, kdy působil jako mentor v programu FBI, to byl vítaný návrat k běžnému životu.

Během prvních pár dní letního programu musel vyřešit vraždu – případ nechvalně proslulého zabijáka klauna. Poté už si zvykl na poněkud všední práci spočívající v mentorování jedné ze stážistek – talentované Riley Sweeneyové, se kterou sice nebylo jednoduché pořízení, ale zato ho překvapila svými schopnostmi a pomohla mu vyřešit případ.

Přesto program na jeho vkus ubíhal poněkud pomalu. Nebyl zvyklý trávit tolik času mimo terén.

Jake vstoupil k Lehlovi do kanceláře a muž vytáhlé postavy okamžitě vstal ze svého křesla, aby ho pozdravil. Erik Lehl byl tak vysoký, že všude vytvářel dojem, že je mu prostor příliš těsný. Mezi agenty se o něm povídalo, že vypadá, jako by chodil na chůdách. Na Jakea spíš působil, jako by byl sestavený z chůd – podivně poskládané trámy různé délky, které při pohybu nebyly nikdy perfektně zkoordinované. Ale jednalo se o špičkového agenta, který si zasloužil vysoké postavení v oddělení behaviorální analýzy u FBI.

„Nedělejte si tu moc pohodlí, Crivaro,“ poznamenal Lehl. „Ihned odjíždíte.“

Jake poslechl a zůstal stát.

Lehl se podíval na desky z hnědého papíru, které držel v ruce, a zachmuřeně si povzdechl. Jake si už dávno povšiml, že Lehl má sklony brát každý případ s extrémní vážností – i v osobní rovině, jako by ho každý obludný zločin přímo urážel.

Není zas tak překvapivé, že si Jake nepamatoval, že by někdy Lehla zastihl v dobré náladě.

Přeci jen…

Chytání zrůd máme v popisu práce.

Jake věděl, že pokud by se nejednalo o obzvlášť hrozný případ, Lehl by mu ho nepřiděloval. Jake by se dal považovat za odborníka na případy, které překračovaly hranice lidské představivosti.

Lehl podal Jakeovi hnědé desky a dodal: „Skutečně odporná záležitost v Západní Virginii. Podívejte se na to.“

Jake otevřel desky a spatřil černobílou fotografii, která zachycovala divný balík, ovázaný lepicí páskou a ostnatým drátem. Balík visel na plotovém sloupku. Jakeovi chvilku trvalo, než mu došlo, že ten balík má tvář a ruce – že ve skutečnosti je to člověk a to očividně mrtvý člověk.

Jake se zhluboka nadechl.

Dokonce i pro něj to byl otřesný pohled.

„Fotografie byla pořízená asi před necelým měsícem. Alice Gibsonová pracovala v salónu krásy a její tělo bylo nalezeno ovázané ostnatým drátem a zavěšené na plotovém sloupku u vesnické cesty poblíž Hylandu v Západní Virginii,“ vysvětlil Lehl.

„Dost odporná věc,“ řekl Jake. „Jak si vede místní policie?“

„Mají ve vazbě podezřelého,“ odpověděl Lehl.

Jake překvapeně vykulil oči.

„Proč se tedy případ dostal k FBI?“

Lehl odpověděl: „Akorát nám volal šéf policie v Dightonu, města poblíž Hylandu. Dnes ráno bylo nalezeno stejně svázané tělo, které bylo pověšené na plotovém sloupku u cesty za městem.“

Jakeovi to začínalo docházet. Pobyt v cele v době druhé vraždy dával podezřelému dost dobré alibi. A najednou se zdálo, že mají co do činění se sériovým vrahem.

Lehl pokračoval: „Vydal jsem rozkaz, aby nechali místo činu nedotčené. Musíte se tam tedy dostat co nejrychleji. Autem by to přes hory trvalo čtyři hodiny, takže na vás čeká helikoptéra na vzletové dráze.“

Jake už se otáčel k odchodu, když Lehl dodal: „Chcete, abych k vám přidělil kolegu?“

Jake se otočil a podíval se na Lehla. Tuto otázku jaksi nečekal.

„Nepotřebuju partnera,“ odvětil Jake. „Ale budu potřebovat forenzní tým. Policie z venkova v Západní Virginii nebude umět řádně zajistit důkazy z místa činu.“

Lehl přikývl: „Hned vám dám dohromady tým. Poletí s vámi.“

Jake už procházel dveřmi, když Lehl dodal: „Agente Crivaro, dříve nebo později budete potřebovat nového kolegu.“

Jake neochotně pokrčil rameny a řekl: „Když myslíte, pane.“

V Lehlově hlase byl slyšet náznak zavrčení: „Ano, myslím. Je na čase, abyste se naučil vycházet s ostatními.“

Jake se na něj překvapeně podíval. Nebylo obvyklé, aby měl stručně se vyjadřující Erik Lehl uštěpačné poznámky.

Nejspíš to myslí vážně, pomyslel si Jake.

Jake beze slova opustil kancelář. Rázným krokem procházel budovou a přemýšlel nad tím, jak mu Lehl řekl, že mu přidělí nového kolegu. O Jakeovi se všeobecně vědělo, že s ním v terénu není lehké vyjít. Měl ale za to, že nedával nikomu bezdůvodně zabrat, pokud si to nezasloužili.

Jeho poslední parťák, Gus Bollinger, si to rozhodně zasloužil. Byl propuštěn za to, že znehodnotil otisky prstů na zásadním důkazu v případu takzvaného „Zápalkového vraha“. Následkem toho zůstal případ otevřený – a máloco nesnášel Jake víc než nedořešené případy.

Na případu zabijáka klauna pracoval Jake s agentem z DC, Markem McCunem. McCune nebyl tak neschopný jako Bollinger, ale hloupé chyby dělal zrovna tak a na Jakeův vkus měl o sobě příliš vysoké mínění. Jake byl rád, že jejich partnerství trvalo jen po dobu jednoho případu a že McCune zůstal v DC.

Vstoupil na betonovou plochu, kde čekala helikoptéra, a v mysli mu vytanulo jméno někoho dalšího, s kým nedávno pracoval.

Riley Sweeneyová.

Ohromila ho už jako studentka psychologie, která mu pomohla vyřešit případ série vražd na univerzitě v Lantonu. Když zakončila studium, zatahal za správné nitky a za cenu toho, že si rozzlobil několik kolegů, ji dostal do prestižního programu pro stážisty. Navzdory svému přesvědčení ji zapojil do případu zabijáka klauna.

Z části odvedla vážně skvělou práci. A taky se dopustila několika opravdu nehorázných chyb. Poslouchat rozkazy jí moc nešlo, v tom se měla ještě hodně co učit. Ale znal jen hrstku zkušených agentů s takto silně rozvinutou intuicí.

Sám byl jedním z oné hrstky.

Jake se akorát sehnul před rotujícími lopatkami vrtule, aby nastoupil do helikoptéry, když si všiml čtyřčlenného forenzního týmu, jak přebíhá přes betonovou plochu k vrtulníku. Vrtulník čekal, než všichni z forenzního týmu nastoupili, a pak vzlétl do vzduchu.

Byla to hloupost myslet právě teď na Riley Sweeneyovou. Základna v Quanticu byla obrovská, takže i když bude na Akademii FBI, je nepravděpodobné, že by se jejich cesty opět zkřížily.

Jake otevřel desky a začal pročítat policejní zprávu.

* * *

Jakmile vrtulník překonal vrcholky Appalačského pohoří, ocitl se nad zvlněnými loukami. Louky se zdály být poseté černými tečkami. To byl dojem, který z výšky vytvářel černý anguský skot pasoucí se na loukách. Vrtulník začal přistávat a Jake viděl, jak policejní auta blokují štěrkovou cestu, aby se přihlížející lidé nemohli dostat na místo činu.

Vrtulník přistál na travnaté pastvině. Jake spolu s forenzním týmem vystoupili a zamířili ke skupince policistů v uniformách stojících u služebních aut.

Na obou stranách plotu z ostnatého drátu, který se táhl podél cesty na konci pastviny, stáli policisté a soudní lékař a jeho tým. Jake zahlédl i spletené klubko drátu visící na plotovém sloupku.

Podsaditý muž, podobné konstituce jakou měl Jake, mu vykročil vstříc, aby ho pozdravil.

„Graham Messenger, velitel zdejší policie v Dightonu,“ řekl a potřásl Jakeovi rukou. „V těchto končinách jsme si užili jen pár takhle ohavných případů. Pojďte se podívat na tenhle.“

Jake ho následoval k plotovému sloupu, kde, jak se dalo očekávat, visel podivný balík, který držel pohromadě lepicí páskou a ostnatým drátem. Jake zahlédl tvář a ruce, které napovídaly, že v balíku se ukrývá člověk.

Messenger řekl: „Předpokládám, že o Alice Gibsonové, předešlé oběti nalezené poblíž Hylandu, už víte. A tady se opakuje úplně stejná situace. Oběť se tentokrát jmenuje Hope Nelsonová.“

Crivaro se zeptal: „Byla pohřešovaná před tím, než se našlo tělo?“

„Ano, bohužel byla,“ odpověděl Messenger a ukázal na zjevně otřeseného muže středního věku, který stál poblíž jednoho ze služebních vozů. „Támhle stojí starosta Mason Nelson, manžel Hope Nelsonové. Včera večer pracovala v obchodě se zbožím pro farmáře, který vlastní, ale nevrátila se v očekávanou dobu domů. Volal mi uprostřed noci a zněl dost vyděšeně.“

Policejní šéf provinile pokrčil rameny.

„No, běžně tu někdo na chvíli zmizí a pak se zase objeví. Řekl jsem mu, že se na to podívám dnes, pokud se do té doby nenajde. Neměl jsem tušení…“

Messengerův hlas zeslábl. Povzdechl si, zakroutil hlavou a dodal: „Nelsonovým patří v Dightonu spousta majetku. Vždy to byli dobří, slušní lidé. Tohle si nebohá Hope nezasloužila. Ačkoli, neumím si představit, kdo by si tohle zasloužil.“

Přistoupil k nim další muž. Byl starší, měl protáhlou tvář, bílé vlasy a hustý nemoderní knírek. Velitel Messenger ho představil jako Hamishe Crosse, vrchního soudního lékaře v této oblasti. Cross se stéblem trávy v puse vypadal uvolněně a zdálo se, že ho zajímá, co se děje.

Zeptal se Jakea: „Už jste někdy něco takového viděl?“

Jake nereagoval. Samozřejmě by odpověděl, že neviděl.

Jake se vedle balíku sehnul, aby ho blíže prozkoumal.

Obrátil se na Crosse: „Předpokládám, že jste pracoval i na té předchozí vraždě?“

Cross přikývl a sklonil se k Jakeovi a zatočil stéblem trávy v puse.

„Ano, pracoval,“ řekl Cross. „A tahle je téměř totožná. Jisté je, že nezemřela tady. Byla unesená, svázaná nejprve lepicí páskou, pak ostnatým drátem a pak pomalu vykrvácela. Anebo se ještě předtím udusila. Způsob, jakým je svázaná, jí sotva umožňoval volně dýchat. Nejsou zde stopy po krvi, takže to, co jsem popsal, se odehrálo někde jinde.“

Jake koukal na její tvář a ruce. Byly bílé, skoro jako by byly z papíru. Leskly se ve svitu dopoledního slunce jako kusy porcelánu. Zdálo se mu, že spíš než jako člověk, vypadá jako nějaká zvrácená bizarní socha.

Kolem těla se shromažďovalo několik much. Neustále si sedaly, pohybovaly se kolem a pak zase odlítaly. Vypadalo, že jsou z tohoto záhadného objektu dost zmatené.

Jake se postavil na nohy a zeptal se Messengera: „Kdo našel tělo?“

Odpovědí mu byl mužský hlas, který křičel: „Co se tu sakra děje? Jak dlouho tu ještě budete?“

Jake se otočil a uviděl, jak se k nim blíží dlouhovlasý muž s neupravenými vousy. Oči se mu blýskaly vztekem a pronikavý hlas se mu třásl.

„Kdy už k čertu odvezete tuhle – tuhle věc pryč? Přiděláváte mi samé problémy. Musel jsem kvůli tomu nechat dobytek na spasené pastvině. Dneska mě čeká ještě spousta práce. Jak dlouho to ještě potrvá?“ zaječel.

Jake se obrátil na Hamishe Crosse a potichu řekl: „Teď už můžete tělo odvézt.“

Cross přikývl a rozdal svému týmu rozkazy. Pak odvedl rozčíleného muže pryč a ve snaze ho uklidnit k němu tiše promlouval.

Messenger objasnil Jakeovi situaci: „To je Guy Dafoe, vlastník tohoto pozemku. Místní hipík, který zde má organickou farmu. Neprovozuje ji příliš dlouho. Ukázalo se, že zdejší oblast je vhodná k chovu trávou krmeného organického hovězího. Organické farmy v současnosti hýbou zdejší ekonomikou.“

Velitelův telefon zazvonil. Přijal hovor a po chvíli ticha řekl Jakeovi: „To je Dave Tallhamer, šerif z Hylandu. Asi jste slyšel, že máme ve vazbě podezřelého z první vraždy – Philipa Cardina. Bývalý manžel první oběti a darebák, co neměl alibi. Tallhamer ho považoval jednoznačně za vinného. Ale řekl bych, že další vražda mění situaci, že? Dave se ptá, jestli má toho chlápka pustit.“

Jake se na okamžik zamyslel a odpověděl: „Ne, dokud s ním nepromluvím.“

Velitel Messenger zvědavě přimhouřil oči a řekl: „No, když je někdo zavřený v cele v době vraždy, tak mu to dává celkem neprůstřelně alibi, ne?“