Posedlost

KAPITOLA 6

Riley se podívala na hodiny v autě, zatímco vezla děti do luxusní části Fredericksburgu a zachvěla se, když viděla, jak málo času jí zbývá. Meredithova slova se jí znovu vybavila.

Jestli budete mít zpoždění, bude to sakra velký problém.

Možná—ale jen možná—se dostane na vzletovou dráhu včas. Plánovala, že se jen zastaví doma a vyzvedne tašku a nyní se věci poměrně zkomplikovaly. Přemýšlela, jestli má zavolat Meredithovi a varovat ho, že jí rodinné problémy nejspíš zdrží. Ne, rozhodla se; její šéf už se tak dost zdráhal. Nemůže čekat, že vůči ní bude laxnější.

Naštěstí byl Brianův domů na cestě k Ryanově domu. Když Riley zahnula k velké předzahrádce a zastavila auto, řekla, “Měla bych jít dovnitř a říci tvým rodičům, co se stalo.”

“Nejsou doma,” řekl Brian a pokrčil rameny. “Otec navždy odešel a matka tu moc není.”

Vystoupil z auta, pak se otočil a řekl, “Díky za svezení.” Jak kráčel ke svému domu, Riley se zamyslela nad tím, jací rodiče nechají dítě takto o samotě. Cožpak neví, do jakých nesnází se může dospívající dostat?

Ale možná jeho matka nemá v tomto ohledu moc na výběr, pomyslela si Riley sklíčeně. Jak já mohu soudit?

Jak Brian vešel dovnitř, Riley jela hned pryč. April za celou dobu jízdy nic neřekla a nezdálo se, že je nyní v náladě si popovídat. Riley nedokázala říci, zda je potichu kvůli rozmrzelosti nebo studu. Uvědomila si, že toho o své dceři mnoho neví.

Riley byla smutná jak kvůli sobě, tak kvůli April. Ještě včera se zdálo, že už spolu vycházejí lépe. Myslela si, že April začíná chápat, jaký tlak je vyvíjen na agenta FBI. Ale pak Riley včera večer trvala na tom, aby April zůstala v domě svého otce a dnes se April bouřila proti tomu, být přinucena to udělat.

Riley si připomněla, že by měla být mnohem soucitnější. Sama byla vždycky tak trochu rebelka. A Riley věděla, jaké to bylo ztratit matku a mít vzdáleného otce. April se určitě bála, že se ta stejná věc stane i jí.

Bojí se o mou bezpečnost, uvědomila si Riley. Za posledních několik měsíců April přihlížela tomu, jak její matka utrpěla jak fyzické, tak emoční zranění. Po včerejším nočním vyděšení, kvůli narušiteli, byla April jistě obavami bez sebe. Riley si připomněla, že se musí více zaměřit na to, jak se její dcera cítí. Kdokoli v jakémkoli věku by měl potíže s vyrovnáváním se s komplikacemi Rileyna života.

Riley zastavila před domem, který kdysi sdílela s Ryanem. Byl to velký, hezký dům se sloupovou předsíní u postranních dveří, neboli porte-cochère, jak tomu říkal Ryan. Poslední dobou se Riley rozhodla parkovat na ulici místo toho, aby zajela do vjezdu pod přístřešek.

Nikdy se tu necítila doma. Život ve váženém předměstském sousedství jí nikdy neseděl. Její manželství, dům, sousedství, to vše reprezentovalo tolik očekávání, o kterých nikdy necítila, že je může naplnit.

Za ta léta si Riley uvědomila, že se jí v práci daří lépe, než v žití normálního života. Nakonec opustila manželství, dům a sousedství a to jí dělalo ještě odhodlanější splnit očekávání, být matkou dospívající dceři.

Jak April otevírala dveře auta, Riley řekla, “Počkej.”

April se otočila a s očekáváním se na ni podívala.

Bez dlouhého zamyšlení Riley řekla, “Chápu to. Rozumím.”

April na ni překvapeně zírala. Na okamžik se zdálo, že má na krajíčku. Riley se cítila téměř tak překvapená, jako její dcera. Nevěděla tak úplně, co ji přemohlo. Jen věděla, že nyní nebyl čas na lekce od rodiče, i kdyby měla čas jí jednu dát, což neměla. Také cítila, že řekla přesně tu správnou věc.

Riley a April vystoupily z auta a šly společně k domu. Nevěděla, jestli má chtít, aby byl Ryan doma nebo ne. Nechtěla se s ním pohádat a už se rozhodla, že mu o tom incidentu s marihuanou nepoví. Věděla, že by měla, ale prostě nebyl čas na vyrovnávání se s jeho reakcemi. I tak mu musí ještě vysvětlit, že bude pár dnů pryč.

Gabriela, zavalitá Guatemelanka středního věku, která u rodiny pracovala jako hospodyně celá léta, uvítala Riley a April ve dveřích. Gabrieliny oči byly doširoka otevřené obavami.

“Hija, kde jsi byla?” zeptala se silným přízvukem.

“Promiň, Gabrielo,” řekla April pokorně.

Gabriela se podívala zblízka na Aprilin obličej. Riley podle jejího výrazu uhodla, že na April poznala, že kouřila trávu.

“Tonta!” řekla Gabriela ostře.

“Lo siento mucho,” řekla April a zněla, jako by toho opravdu litovala.

“Vente conmigo,” řekla Gabriela. Jak odváděla April pryč, otočila se a uštědřila Riley hořce nesouhlasný pohled.

Riley byla tím pohledem zpražena. Gabriela byla jedním z mála lidí na světě, kdo ji skutečně lekal. Ta žena to s April také báječně uměla a v tento okamžik se zdálo, že ji vychovává lépe, než Riley.

Riley zavolala na Gabrielu, “Je Ryan tady?”

Jak kráčela pryč, Gabriela odpověděla, “Sí.” Pak zavolala do domu, “Señor Paige, vaše dcera je zpátky.”

Ryan se objevil v hale, oblečený a učesaný k odchodu. Vypadal překvapeně, že vidí Riley.

“Co tu děláš?” zeptal se. “Kde je April?”

“Byla u mě doma.”

“Co? Po všem, co se stalo včera večer jsi ji vzala domů?”

Riley podrážděně stiskla čelist.

“Já jsem ji nikam nevzala,” řekla. “Zeptej se jí, jestli chceš vědět, jak se tam dostala. Nemohu s tím nic udělat, že nechce žít u tebe. Jsi jediný, kdo to může napravit.”

“To je všechno tvoje vina, Riley. Nechala jsi ji úplně se vymknout kontrole.”

Na zlomek okamžiku byla Riley rozčilená. Ale pak zlost ustoupila skličujícímu pocitu, že má možná pravdu. To nebylo fér, ale on věděl, jak tímto způsobem zatlačit na ta nesprávná místa.

Riley se dlouze, zhluboka nadechla a řekla, “Hele, já na pár dnů opouštím město. Mám případ v severní části New Yorku. April musí zůstat tady a nehnout se odtud. Prosím, vysvětli situaci Gabriele.”

“Ty vysvětli Gabriele situaci,” odsekl Ryan. “Mám setkání s klientem. Právě teď.”

“A mně letí letadlo. Právě teď.”

Stáli a na okamžik se jeden na druhého dívali. Jejich hádka byla na mrtvém bodu. Jak se dívala do jeho očí, Riley si připomněla, že ho jednou milovala. A zdálo se, že ji také kdysi tolik miloval. To bylo tenkrát, kdy byli oba mladí a chudí, předtím, než se stal úspěšným advokátem a ona agentkou FBI.

Nemohla si nevšimnout, že stále dobře vypadala. Hodně se snažil, aby takto vypadal a trávil mnoho hodin v posilovně. Riley také velmi dobře věděla, že měl ve svém životě mnoho žen. To byl jeden z problémů – užíval si svůj svobodný život příliš na to, aby se trápil vychováváním.

Ne, že mě by se dařilo o mnoho lépe, pomyslela si.

Potom Ryan řekl, “Vždycky to je jen o tvojí práci.”

Riley spolkla svou zlobu. Pořád se kolem toho točili. Její práce byla nějakým způsobem příliš nebezpečná nebo příliš triviální. Záleželo jen a pouze na jeho práci, protože on vydělával víc peněz a protože říkal, že přínos jeho práce světu je mnohem významnější. Jako by řízení soudního řízení pro bohaté klienty znamenalo víc, než Rileyna nikdy nekončící válka proti ďáblu.

Ale právě teď si nemohla dovolit, nechat se zatáhnout do tohoto oposlouchaného, starého argumentu. Nikdo z nich o stejně nikdy nevyhrál.

“Promluvíme si, až se vrátím,” řekla.

Otočila se a zamířila od domu. Slyšela, jak za ní Ryan zavřel dveře.

Riley nastoupila do auta a rozjela se. Měla méně než hodinu na to, aby se vrátila do Quantica. V hlavě se jí všechno honilo. Tolik se toho dělo tak rychle. Před nedávnou dobou se rozhodla vzít nový případ. Nyní přemýšlela, jestli to bylo správné rozhodnutí. Nejen, že April měla problém se se vším vyrovnat, ale byla si také jistá, že Peterson je zpět v jejím životě.

Ale určitým způsobem to dávalo smysl. Dokud bude April u svého otce, bude mimo Petersonovy spáry. A Peterson se během Rileyny absence nezmocní dalších obětí. Stejně tak, jak byla ona zmatená jím, byla si Riley jistá jednou věcí. Ona sama byla jeho cíl pro odplatu. Ona a nikdo jiný byla jeho další plánovanou obětí. A bude dobrý pocit být od něj na chvíli daleko.

Také si připomněla na tvrdou lekci, kterou si prošla u posledního případu – nebojovat proti všemu zlému na světě v jeden okamžik. Zkrátila to na jednoduché motto: Jedno monstrum po druhém.

A právě nyní mířila za obzvláště krutou bestií. Mužem, o kterém si byla jistá, že brzy znovu udeří.

KAPITOLA 7

Muž začal rozprostírat dlouhé řetězy na svém dlouhém pracovním stole v suterénu. Venku byla tma, ale všechny články nerezové oceli byly zářící a ve světle holé žárovky se leskly.

Jeden z řetězů celý vytáhl. Řinčení vyvolalo hrozné vzpomínky spoutání, uvěznění v kleci a týrání s pomocí přesně takových řetězů, jako byly tyto. Ale bylo to jako by si opakoval: musím čelit svému strachu.

A proto musí dokázat, že řetězy mistrovsky ovládá. Příliš často v minulosti se stávalo, že řetězy ovládaly jeho.

Byla škoda, že kvůli tomu někdo musel trpět. Pět let si myslel, že už to vše zanechal za sebou. Moc pomohlo, když ho kostel najal, aby dělal noční hlídky. Ta práce ho bavila, byl pyšný na autoritu, která k ní patřila. Rád se cítil silný a užitečný.

Ale minulý měsíc mu tu práci vzali. Potřebovali někoho se zkušenostmi s bezpečností, jak řekli, a lepší reputací – někoho většího a silnějšího. Slíbili, že bude moci pracovat na zahradě. Stále bude vydělávat dost peněz na zaplacení nájmu za svůj maličký dům.

I tak jím ztráta práce a autority, kterou mu propůjčovala, otřásla a cítil se bezmocný. To nutkání se znovu probudilo – to zoufalství, nebýt bezmocný, ta horečná potřeba ovládnout řetězy, aby se ho znovu nemohly zmocnit. Předtím se pokusil nutkání předběhnout, jako by mohl opustit svou vnitřní temnotu hned tady, ve svém suterénu. Naposledy jel až do Reedsportu, doufal, že tomu unikne. Ale nemohl.

Nevěděl, proč se mu to nedaří. Byl dobrý muž s dobrým srdcem a rád dělal dobré skutky. Ale dříve nebo později se jeho dobrota vždy obrátila proti němu. Když pomohl té ženě, té zdravotní sestře, donést v Reedsportu nákup k autu, usmála se a řekla, “Jsi tak hodný chlapec!”

Při vzpomínce na ten úsměv a ta slova se mu svraštil obličej.

“Jsi tak hodný chlapec!”

Jeho matka se usmívala a říkala takové věci dokonce i když nechala řetěz na jeho noze příliš krátký na to, aby dosáhl na jídlo nebo alespoň viděl ven. A zdravotní sestry se také usmívaly a říkaly takové věci, když se na něj dívaly skrze malý čtvercový otvor ve dveřích do jeho malého vězení.

“Jsi tak hodný chlapec!”

Věděl, že ne všichni jsou krutí. Většina lidí to s ním myslela dobře, obzvláště v tomto malém městě, kde se před dlouhou dobou usadil. Dokonce ho měli rádi. Ale proč si o něm všichni mysleli, že je dítě – a dokonce hendikepované dítě? Bylo mu dvacet sedm let a věděl, že je výjimečně bystrý. Jeho mysl byla plná vynikajících myšlenek a zřídkakdy narazil na problém, který nemohl vyřešit.

Ale samozřejmě věděl, proč ho tak lidé vnímali. Bylo to proto, že mohl stěží mluvit. Celý život zoufale koktal a sotva se kdy pokusil promluvit, i když ale rozuměl všemu, co říkali jiní.

A byl malý a slabý a jeho rysy byly zavalité a dětské, jako u někoho, kdo se narodil s vrozeným defektem. V mírně znetvořené lebce byla uvězněna obdivuhodná mysl, které byly překáženy plány dokázat ve světě úžasných věcí. Ale to nikdo nevěděl. Vůbec nikdo. Dokonce to nevěděli ani doktoři v psychiatrické nemocnici.

Bylo to ironické.

Lidé si mysleli, že slovo ironické ani neznal. Ale znal.

Nyní se ocitl, jak si nervózně prsty v ruce hraje knoflíkem. Utrhl ho z blůzy zdravotní sestřičky, když ji pověsil. Když si na ni vzpomněl, ohlédl se po skládacím lůžku, kde ji držel více než týden svázanou. Přál si, aby s ní mohl promluvit, vysvětlit jí, že nechtěl být krutý a bylo to jen proto, že se tolik podobal jeho matce a sestřičkám, obzvláště v té její uniformě zdravotní sestry.

Pohled na ni, oblečené v uniformě, ho zmátl. Bylo to stejné s tou ženou před pěti lety, strážnou ve věznici. Obě ženy se jaksi vynořily v jeho mysli spolu s jeho matkou a sestřičkami a pracovníky nemocnice. Svou snahu je od sebe rozeznat jednoduše prohrál.

Byla úleva, mít to s ní už vyřízené. Držet ji takto svázanou byla ohromná zodpovědnost, podávat jí vodu, poslouchat její bručení skrze řetěz, kterým ji zacpával ústa. Roubík vyndával jen aby jí dal občas do úst brčko s vodou. To se pokoušela křičet.

Kéž by jí jen mohl vysvětlit, že nesmí křičet, že jsou přes ulici sousedé, kteří ji nesmí slyšet. Kdyby jí to jen mohl říci, možná by to pochopila. Ale on to nedokázal vysvětlit, ne se svým beznadějným koktáním. Místo toho jí mlčky hrozil rovnou břitvou. Dlouhodobě ale hrozba nefungovala. Tak jí musel podříznout krk.

Pak ji odvezl zpět do Reedsportu a pověsil ji tak, aby ji každý viděl. Nebyl si jistý, proč. Třeba to bylo varování. Kdyby to jen lidé mohli pochopit. Kdyby to pochopili, nemusel by být tak krutý.

Třeba to byl taky jeho způsob, jak světu říci, jak moc je mu to líto.

Protože jemu to bylo líto. Zítra zajde do květinářství a koupí květiny – levný malý puget – pro rodinu. Nemůže s prodavačkou květin promluvit, ale může napsat jednoduchou instrukci. Dárek bude anonymní. A kdyby se mu podařilo najít dobrou skrýš, stál by během pohřbu blízko hrobu, hlavu by skláněl jako ostatní pozůstalý.

Vytáhl další natažený řetěz na svém pracovním stole, oba konce natáhl co to šlo, použil na to všechnu svou sílu, řinčení utichlo. Ale v hloubi duše věděl, že toto z něj mistra řetězů neudělá. Kvůli tomu bude muset řetězy znovu použít. A použije jednu ze svěracích kazajek, kterou stále má. Někdo musí být svázaný stejně jako býval on.

Někdo další bude muset trpět a zemřít.

KAPITOLA 8

Hned jak Riley a Lucy vystoupili z FBI letadla, po dráze za nimi vyrazil mladý policista v uniformě.

“Páni, jsem rád, že vás vidím,” řekl. “Velitel Alford je zralý na svázání. Jestli hned někdo nesundá tělo Rosemary, ranní ho mrtvice. Reportéři už po tom jdou. Jsem Tim Boyden.”

Když se Riley a Lucy představily, posmutněla. To, že byla média na místě činu tak rychle, byla jistě známka něčeho zlého. Případ měl svízelný začátek.

“Mohu vám pomoci něco nést?” Zeptal se strážník Boyden.

“Není potřeba,” řekla Riley. S Lucy měly jen pár malých tašek.

Strážník Boyden ukázal za dráhu.

“Auto je támhle,” řekl.

Všichni tři svižně kráčeli k autu. Riley nastoupila na místo spolujezdce, zatímco si Lucy sedla dozadu.

“Jsme jen pár minut od města,” řekl Boyden, když se rozjel. “Člověče, nemůžu tomu uvěřit. Chudák Rosemary. Všichni ji měli tak rádi. Vždycky lidem pomáhala. Když před pár týdny zmizela, všichni jsme se obávali toho nejhoršího. Ale nedokázali jsme si představit …”

Jeho hlas se vytratil a zakroutil vyděšeně a nevěřícně hlavou.

Lucy se naklonila ze zadního sedadla.

“Věřím, že už jste předtím měli takovou vraždu,” řekla.

“Jo, tenkrát, když jsem byl ještě na střední škole,” řekl Boyden. “Ale ne přímo tady v Reedsportu. Bylo to poblíž Eubanksu, dál na jih podél řeky. Tělo bylo v řetězech, přesně jako Rosemary. Také bylo ve svěrací kazajce. Má velitel pravdu? Jedná se o sériového vraha?”

“Nejsme připraveni to potvrdit,” řekla Riley.

Pravdou bylo, že si myslela, že má velitel pravdu. Ale mladý strážník se už tak zdál být dost rozrušený. Zdálo se, že není nutné ho víc znepokojovat.

“Nemohu tomu uvěřit,” řekl Boyden a znovu třásl hlavou. “Naše malé hezké město. Někdo tak milý, jako Rosemary. Nemohu tomu uvěřit.”

Jak vjížděli do města, Riley viděla několik vozů a na malé hlavní ulici byl personál z televizních novin. Nad městem kroužila helikoptéra s logem televizní stanice.

Boyden jel k zátarase, kde se shromáždila malá skupinka reportérů. Strážník zamával na auto, aby projelo. Za pár okamžiků Boyden zastavil podél úseku železniční tratě. Tady bylo tělo, viselo na elektrickém sloupu. Několik uniformovaných policistů postávalo pár yardů od něj.

Jak Riley vystoupila z auta, poznala velitele Raymonda Alforda, který k ní klusal. Nevypadal vůbec spokojeně.

“Doufám, že máte sakra dobrý důvod, nechat to tělo tady takhle viset,” řekl. “Potýkáme se tady s noční můrou. Starosta vyhrožuje, že mi odejme odznak.”

Riley a Lucy ho následovaly k tělu. V pozdně odpoledním slunci vypadalo ještě podivnější, než na fotkách, které si Riley prohlížela na svém počítači. Řetězy z nerezové oceli se ve světle třpytily.

“Věřím, že jste dali kolem místa činu pásku,” řekla Riley Alfordovi.

“Udělali jsme to jak nejlépe to šlo,” řekl Alford. “Odřízli jsme oblast páskou co nejdále to šlo, aby na tělo nikdo neviděl, vyjma pohledu z řeky. Odklonily jsme vlaky, aby město objížděly. Zpomaluje je to a dělá to neplechu v jízdních řádech. Nejspíš z toho televizní kanál Albany zjistil, že se něco děje. Je jisté, že se o tom nedozvěděli od mých lidí.”

Jak Alford hovořil, jeho hlas byl přehlušen televizní helikoptérou, která jim kroužila přímo nad hlavou. Vzdal to a nedořekl, co chtěl. Riley mu ze rtů odezírala nadávky, zatímco se díval na letoun. Bez toho, aniž by se vznesla, helikoptéra zakroužila a letěla pryč. Pilot měl zřejmě v úmyslu se tudy obloukem znovu vrátit.

Alford vytáhl svůj mobilní telefon. Jak mu někdo odpověděl, zakřičel, “Já jsem vám říkal, abyste ten zatracený vrtulník drželi stranou. Řekněte hned svému pilotovi, aby se s tou věcí vznesl nad pět set stop. To je zákon.”

Z Alfordova výrazu Riley hádala, že osoba na druhém konci mu odporuje.

Alford nakonec řekl, “Jestli odtud okamžitě toho ptáka nedostanete, vašim reportérům bude odepřen přístup na konferenci, kterou dnes odpoledne pořádám.”

Jeho tvář se trochu uvolnila. Podíval se vzhůru a čekal. A skutečně, za okamžik se helikoptéra vznesla do rozumné výšky. Hluk jejích motorů stále zaplavoval okolí hlasitým a nepřetržitým hučením.

“Bože, doufám, že se tu neobjeví další,” zabručel Alford. “Možná, až tělo odřízneme, nebude je tu tolik věcí přitahovat.

I tak tu je, z krátkodobého hlediska, něco pozitivního. Hotely a penziony mají extra výdělek. A také restaurace – reportéři musí jíst. Ale z dlouhodobého hlediska? Bylo by špatné, kdyby to od Reedsportu odradilo turisty.”

“Odvedli jste dobrou práci, že jste je udrželi stranou od místa činu,” řekla Riley.

“Hádám, že to něco znamená,” řekl Alford. “Pojďte, ať to máme za sebou.”

Alford vedl Riley a Lucy blíž k visícímu tělu. Tělo bylo zadrženo provizorním postrojem ze řetězů, který byl kolem něj obmotán kolem dokola. Postroj byl upevněný k těžkému provazu, který byl provlečen ocelovou kladou, která byla připevněná k vysokému křižujícímu trámu. Zbytek provazu byl spuštěn k zemi v prudkém úhlu.

Riley nyní viděla obličej té ženy. Podoba s Marie s ní znovu otřásla jako elektrický šok – poté, co se oběsila, se ve výrazu její přítelkyně zračila stejná tichá bolest a stejné utrpení. Vypoulené oči a řetěz, kterým měla zacpaná ústa, činili ten pohled ještě více zneklidňujícím.

Riley se podívala na svou novou partnerku, aby viděla, jak zareaguje. Byla trochu překvapená, když viděla, že si Lucy už začala psát poznámky.

“Je to vaše první vražda?” zeptala se jí Riley.

Lucy jen pokývala, zatímco si dělala zápisky a pozorovala. Riley si pomyslela, že pohled na tělo zvládá neskutečně dobře. Mnoho zelenáčů by v tento okamžik zvracelo do křoví.

Alford, na druhou stranu, vypadal, že mu je jednoznačně zle. Dokonce i po tolika hodinách si na to ještě nezvykl. Riley pro jeho vlastní dobro doufala, že si na to nebude muset nikdy zvyknout.

“Ještě tu není takový zápach,” řekl Alford.

“Ještě ne,” řekla Riley. “Je ještě ve fázi autolýzy, z velké většiny se rozkládají vnitřní buňky. Není dost velké horko na to, aby se proces hnití urychlil. Tělo se ještě nezačalo rozkládat zevnitř. V ten okamžik začne být zápach skutečně zlý.”

Alford při tomto druhu konverzace vypadal stále bledší a bledší.

“A co posmrtná ztuhlost?” zeptala se Lucy.

“Jsem si jistá, že je v plné posmrtné ztuhlosti,” řekla Riley. “Pravděpodobně ještě bude přinejmenším dvanáct hodin.”

Lucy stále ještě nevypadala ani trochu vyvedená z konceptu. Jen si dělala další poznámky.

“Přišli jste na to, jak ji vrah tam nahoru dostal?” zeptala se Lucy Alforda.

“Máme docela dobrou představu,” řekl Alford. “Vyšplhal nahoru a upevnil na místo kladku. Potom tělo vyzvedl. Můžete vidět, jak je připevněno.”

Alford ukázal na svazek železných závaží, která ležela vedle trati. Provaz byl upevněný skrze otvory v závaží, pečlivě uvázán, aby se neuvolnil. Závaží byla stejného typu, jaká je možné najít v posilovacích strojích v posilovně.

Lucy se sehnula a podívala se na závaží zblízka.

“Je tady téměř dost závaží na vyvážení celého těla,” řekla Lucy. “Je divné, že s sebou táhl všechny tyto těžké věci. Jeden by si pomyslel, že mohl jednoduše uvázat provaz přímo ke sloupu.”

“Co vám to naznačuje?” zeptala se Riley.

Lucy se na okamžik zamyslela.

“Že je malý a ne příliš silný,” řekla Lucy. “Kladka mu nestačila. Potřeboval si pomoci závažím.”

“Velmi správně,” řekla Riley. Potom ukázala na protější stranu trati. Auty částečně vyjeté koleje na zemi se v krátkém úseku odklonily od nedalekého chodníku. “A můžete si všimnout, že svým vozidlem přijel hodně blízko. Musel. Sám tělo nemohl dotáhnout daleko.”

Riley si prohlédla zem u elektrického sloupu a našla tam ostré důlky.

“Vypadá to, že použil žebřík,” řekla.

“Jo a my jsme ten žebřík našli,” řekl Alford. “Pojďte, ukážu vám ho.”

Alford vedl Riley a Lucy přes koleje z vroubkované oceli do omšelého skladiště. Z petlice na dveřích visel rozbitý zámek.

“Můžete vidět, jak se sem vloupal,” řekl Alford. “Bylo to dost snadné. Stačily k tomu kleště. Toto skladiště není moc používané, jen jako dlouhodobý úložný prostor, takže není moc zabezpečené.”

Alford otevřel dveře a zapnul zářivá světla nad hlavou. Prostory byly skutečně povětšinu prázdné, vyjma několika přepravek, hemžících se pavučinami. Alford ukázal na vysoký žebřík, který se opíral o zeď vedle dveří.

“Tady je ten žebřík,” řekl. “V jeho nohách jsme našli čerstvou zeminu. Pravděpodobně patří sem a vrah o něm věděl. Vpáčil se dovnitř, vytáhl ho ven a vyšplhal po něm, aby upevnil kladku. Jak dostal tělo, kam potřeboval, odtáhl žebřík zpátky. Potom odjel.”

“Možná kladku získal také ze skladiště,” navrhla Lucy.

“V noci je předek skladiště osvětlen,” řekl Alford. “Takže je chytrý a vsadím se, že je taky dost rychlý, i když není příliš silný.”

V ten okamžik venku zazněl ostrý, hlasitý, praskavý zvuk.

“Co to k čertu?” vykřikl Alford.

Riley okamžitě věděla, že to byl výstřel.