Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

Vlasy mu vstaly na hlavě, a hrůzou zbaven smyslů sklesl na sedadlo.

Však bylo také proč. Pan Goljadkin poznal úplně svého nočního druha. Noční druh jeho nebyl nikdo jiný, než on sám – sám pan Goljadkin, druhý pan Goljadkin, ale dokonale takový, jako on sám: slovem jeho dvojník v plném slova smyslu… —

Hlava VI

Druhého dne zrovna v osm hodin pan Goljadkin procitl na své posteli. Ihned všechny neobyčejné věci včerejšího dne a celá k víře nepodobná, podivná noc s nemožnými skoro příhodami představily se jedním rázem, najednou jeho obrazivosti a paměti. Taková krutá, pekelná zlomyslnost jeho nepřátel a zejména poslední důkaz oné zlomysnosti zmrazily srdce pana Goljadkina.

Ale zároveň vše to bylo tak divné, nepochopitelné, divoké a zdálo se tak nemožným, že opravdu bylo těžko víru dáti všem těm příhodám. Pan Goljadkin byl by ochoten uznati to všechno za nesplnitelný horečný sen, za okamžité poblouzení fantasie, za zatmění mysli, kdyby na své štěstí nebyl věděl z hořké životní zkušenosti, kam může časem člověka dovésti zlomyslnost, kam může časem dojíti krutost nepřítele, mstícího se za čest a ctižádost. Mimo to zemdlelé údy pana Goljadkina, brnící hlava, bolesti v pasu a silná rýma mocně dosvědčovaly a hájily veškeru pravděpodobnost včerejší noční procházky a z části i všeho ostatního, co se přihodilo za oné procházky.

Ostatně pan Goljadkin už dávno věděl, že tam u nich se cosi připravuje, že tam mají kohosi druhého. Co tedy nyní? Dobře si všechno rozmysliv pan Goljadkin se rozhodl, že bude mlčet, pokoří se a v této věci nebude prozatím protestovat.

„Možná, že to bylo jen tak, chtěli mně nahnati strachu; až uvidí, že já nic, že neprotestuju a úplně se pokořuju, s pokorou vše snáším, vzdají se, sami se vzdají, sami první ustoupí."

Takové tedy myšlénky byly ve hlavě pana Goljadkina, když protahuje se na své posteli a rovnaje své ztrmácené údy čekal, až se podle zvyku objeví v jeho pokoji Petruška. Čekal už asi čtvrt hodiny; slyšel, jak se lenoch Petruška za přehrádkou obíral se samovarem, ale nikterak se nemohl odhodlati, aby na něho zavolal. Řekneme ještě více: pan Goljadkin se vlastně trochu bál té chvíle, až se nyní setká s Petruškou tváří v tvář.

„Vždyť Bůh ví," myslil si, „vždyť Bůh ví, jak nyní pohlíží na celou tu věc ten darebák. On tam sice mlčí, v hlavě má své myšlénky."

Konečně dvéře skřípnuly a objevil se Petruška s podnosem v rukou. Pan Goljadkin plaše na něho vzhlédl se strany, čekaje s netrpělivostí, co bude, čekaje, neřekne-li snad něco vzhledem k známé okolnosti. Ale Petruška neřekl nic, naopak byl jaksi nemluvnější, přísnější a zlostnější, než obyčejně, a pohlížel na všechno zespod obrví.

Vůbec bylo patrno, že jest čímsi krajně nespokojen. Nepohlédl ani jednou na svého pána, což mimochodem řečeno trochu bodnulo pana Goljadkina. Postavil na stůl všechno, přinesl s sebou, obrátil se a odešel mlčky za svou přehrádku.

„Ví, ví, všechno ví, ničema!" bručel pan Goljadkin, sedaje k čaji. Nicméně náš hrdina nepoptal se na nic svého sluhy, ačkoli Petruška několikrát potom přicházel do pokoje z různých příčin.

Pan Goljadkin byl v neobyčejně vzrušeném stavu duševním. Bál se také jíti do úřadu. Měl mocnou předtuchu, že vlastně tam bude něco takového, co nemá být. „Což když tam přijdu," myslil si, „a narazím tam na něco. Nebude lépe, abych měl strpení? Nebude lépe, abych nyní sečkal? Ač tam dělají, co chtějí a já bych tu dnes počkal, sebral bych své síly, zotavil bych se, rozmyslil bych si lépe celou tu záležitost, pak bych vyčkal příhodného okamžiku, přišel bych znenadání, jako když se sníh na hlavu snese a sám bych se tvářil, jakoby nic."

Rozmýšleje takto, pan Goljadkin kouřil dýmku za dýmkou; čas letěl; bylo už skoro půl desáté.

„Vždyť je už půl desáté," pomyslil si pan Goljadkin? „do úřadu jest už pozdě. A mimo to nejsem zdráv, rozumí se, nejsem zdráv; kdož může popírati, že nejsem zdráv? Co tedy? Pošlou-li se přesvědčit, ať si přijde vykonavatel; ale co mně vlastně schází? Záda mě bolí, kašel, rýma. Skutečně, vždyť nemohu jíti, nijak nemohu za takové nepohody; mohl bych se rozstonat a potom snad i umřít; panuje taková úmrtnost nyní… Takovými úvahami pan Goljadkin upokojil úplně své svědomí a hned napřed se ospravedlnil sám před sebou pro ten případ, až dostane domluvu, kterou čekal od Andreje Filippoviče pro nedbalost v úřadě. Vůbec za všech podobných okolností náš hrdina velice rád se ospravedlňoval sám před sebou různými nevývratnými důvody a uspokojoval takým způsobem úplně své svědomí.

Uspokojiv tedy úplně své svědomí, chopil se dýmky, nacpal ji a sotva že ji počal řádně rozkuřovati, rychle se vzchopil s pohovky, dýmku odhodil, na spěch se umyl, oholil se, učesal, oblekl na sebe úřadní frak a vše ostatní, vzal s sebou nějaká akta a letěl do úřadu.

Do své kanceláře pan Goljadkin vstoupil plaše, s bojácným očekáváním čehosi nedobrého – s očekáváním sice neuvědomělým, neurčitým, ale zároveň nepříjemným; ostýchavě sedl na své obvyklé místo vedle vrchního kancelisty Antona Antonoviče Sětočkina. Na nic nepohlížeje a nedávaje se vytrhovati vnikl ihned v obsah papírů, ležících před ním. Rozhodl se a dal si slovo, že se bude varovati všeho vyzývavého, všeho toho, čím by si mohl zadati, jako na příklad neskromných dotazů, žertů s jakékoli strany a neslušných narážek, týkajících se všelikých okolností včerejšího večera; ba rozhodl se, že se vzdá pro tentokrát všech obvyklých uctivostí se svými soudruhy, totiž otázek o zdraví a pod.

Avšak jest patrno, že zachovati se takovým způsobem bylo nelehko, ba nemožno. Nepokoj a nevědomost věcí, jež se ho blízko dotýkaly, vždycky ho trápívaly více, než to, čím se ho dotýkaly. To bylo příčinou, že přes to, že si dal slovo nevšímati si ničeho, ať se děje cokoliv a varovati se všeho, ať si je to cokoliv, pan Goljadkin chvílemi potaji ztichounka zdvihal hlavu a kradmo se rozhlížel kolem sebe na pravo, na levo, pozoroval tváře svých soudruhů a hleděl z nich vypátrati, nestalo-li se něco nového a zvláštního, co by se ho týkalo a co se před ním tají s nějakým nešlechetným úmyslem. Předpokládal totiž, že všechny včerejší okolnosti musí býti nezbytně v jakémsi spojení s tím, co ho nyní obkličovalo. Konečně ve své stísněnosti počal si přáti, aby se to všechno rozřešilo, ať si už jakkoliv, ale co možná brzy; ať si třebas nějakým neštěstím – vše jedno! V tom už osud popadl pana Goljadkina: ještě ani nedomyslil své přání a pochybnosti jeho najednou se rozřešily, ovšem velice podivným a zcela neočekávaným způsobem.

Z nenadání skřípnuly dvéře z druhého pokoje tichounce a ostýchavě, jako by tím prozrazovaly, že přicházející osoba jest velice nepatrná, a jakási postava, panu Goljadkinu ostatně velmi dobře známá, ostýchavě přistoupila právě k tomu stolu, u kterého se nalézal náš hrdina. Hrdina náš nezdvihl hlavy – ne; popatřil na onu osobu jen kradmo, jen malinkým pohledem, ale už tím poznal všechno, pochopil všechno do nejmenších podrobností. Zahořel studem a schýlil k aktům svou nešťastnou hlavu za týmž účelem, za kterým pštros, pronásledovaný lovcem, schovává svou hlavu v horkém písku.

Nový příchozí poklonil se Andreji Filippoviči a hned na to ozval se napjatě laskavý hlas, takový hlas, jakým mluví přednostové ve všech úřadech s nově přibylými podřízenými.

„Sedněte si tuhle," pravil Andrej Filippovič, ukazuje nováčkovi na stůl Antona Antonoviče, „tady, naproti panu Goljadkinu, a práci dostanete hned."

Andrej Filippovič zakončil tím, že udělal nově přibylému kvapný posuněk, znamenající zdvořilé napomenutí a potom se bez prodlení zahloubal do obsahu různých listin, kterých před ním ležela celá kůpa.

Pan Goljadkin zdvihl konečně oči, a jestliže nepadl do mdlob, stalo se to jedině proto, že už předem všecko tušil, že už předem byl o všem zpraven, uhodnuv v duchu, kdo jest nový příchozí. První pohyb pana Goljadkina záležel v tom, že se rychle rozhlédl vůkol sebe – nešeptají-li si někde, nevysype-li se odněkud nějaký kancelářský vtip o této věci, nezkřivila-li se něčí tvář překvapením, nespadl-li konečně někdo pod stůl leknutím. Ale k největšímu svému podivení pan Goljadkin nevypátral na nikom pranic podobného. Chování pánů soudruhů a spoluúřadníků pana Goljadkina ho překvapilo. Zdálo se mu, že se to příčí zdravému smyslu. Pan Goljadkin se až lekl tohoto neobyčejného mlčení. Skutečnost mluvila za sebe; věc byla podivná, nápadná, divoká. Nebylo možno, aby sebou nikdo nehnul.

Vše to, rozumí se, jenom se mihnulo v hlavě pana Goljadkina. Sám on jakoby hořel na slabém ohni A nebylo se čemu divit. Ten, kdo seděl nyní naproti panu Goljadkinu, byl úžas pana Goljadkina, byl stud pana Goljadkina, byl to včerejší přízrak pana Goljadkina, slovem byl to sám pan Goljadkin – ne ten pan Goljadkin, který seděl nyní na židli s otevřenými ústy a se zkamenělým perem v ruce; ne ten, který zastával úřad příručího pana kancelisty; ne ten, který se rád ztratil a zmizel v zástupu; ne ten, jehož chůze jasně vyjadřovala: „Nedotýkejte se mne, já se vás také nedotknu," aneb: „Nedotýkejte se mne, vždyť já se vás také nedotýkám;" – ne, to byl jiný pan Goljadkin, docela jiný, ale zároveň úplně podobný k prvému, téže postavy, téhož složení těla, taktéž oblečený, s takovoutéž lysinou – slovem nic, pranic nescházelo k úplné totožnosti, tak že kdyby je vzali a postavili vedle sebe, nikdo by nemohl rozhodnouti, kdo je pravý Goljadkin a kdo falešný, kdo starý a kdo nový, kdo je originál a kdo je kopie.

Nás hrdina, je li možno takové porovnání, nacházel se nyní v postavení člověka, jímž se baví nějaký čtverak tím, že ze žertu obrací na něho kradmo sluneční paprsky skleněnou čočkou.

„Co je to, sen či co?" pomyslil si; „je to skutečnost či pokračování včerejšího? Jak to? Jakým právem se to děje? Kdo dovolil takového úřadníka, kdo dal na to právo? Spím snad, sním?"

Pan Goljadkin se pokusil štípnouti se, ano chtěl štípnouti i někoho jiného… Ne, není to sen, to je jisté. Pan Goljadkin cítil, že se pot s něho řine potůčky, že se s ním děje cosi neobyčejného a dosud nevídaného, a proto, aby neštěstí bylo úplné, i neslušného, neboť pan Goljadkin chápal a cítil, jaká to pro něho nevýhoda, býti v takové paskvilné věci prvním příkladem.

Na konec zmocnila se ho až i pochybnost o svém vlastním bytí a ačkoli byl už předem na vše připraven a sám si přál, aby se jeho pochybnosti rozřešily ať si jakýmkoliv už způsobem, přece sama podstata okolností stála za tu neočekávanost. Stísněnost ho škrtila a mučila. Chvílemi pozbýval úplně smyslů a paměti. Vzpamatovav se po takovém okamžiku, pozoroval, že mašinálně, nevědomky jezdí perem po papíře. Nedůvěřuje sobě, počal prohlížeti vše, co napsal a ničemu nerozuměl.

Konečně druhý pan Goljadkin, jenž seděl dosud tiše a pracoval, vstal a zmizel ve dveřích druhého oddělení za jakousi příčinou. Pan Goljadkin se ohlédl – nic, všude ticho; bylo slyšeti jen skřípání per, šustění převraceného papíru a hovor v koutech, vzdálenějších od sedadla Andreje Filippoviče. Pan Goljadkin vzhlédl na Antona Antonoviče, a poněvadž bezpochyby tvář našeho hrdiny úplně vyjadřovala jeho nynější duševní stav a harmonovala s ním, následkem čehož byla v některém vzhledě vysoce pozoruhodna, proto dobrý Anton Antonovič odložil pero stranou a s jakýmsi neobyčejným účastenstvím optal se pana Goljadkina, je-li zdráv.

„Já jsem, Antone Antonoviči, chvála Bohu, zdráv," odpověděl pan Goljadkin, zajíkaje se; „úplně zdráv, Antone Antonoviči; teď to ujde, Antone Antonoviči," dodal nerozhodně, nemaje ještě plnou důvěru k často jmenovanému Antonu Antonoviči.

„Ah! A mně se zdálo, že jste churav; ostatně nebylo by divu, kdyby se vám něco přihodilo! Zvláště nyní, když panují pořád takové nemoci. Víte…"

„Ano, Antone Antonoviči, vím, že panují takové nemoci… Ale já jsem vlastně, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin, upjatě pohlížeje na Antona Antonoviče, „já… vidíte, Antone Antonoviči, já vlastně ani nevím, jak bych vám, to jest, chci říci, s kterého konce bych měl začít, Antone Antonoviči…"

„Co? Já vám… vidíte, abych se přiznal, já vám neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí.

„Já opravdu… Tady, Antone Antonoviči… tady je úřadník, Antone Antonoviči…"

„Nu! Já dosud nechápu."

„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující úřadník."

„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy."

„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin.

„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin.

Není váš bratr?"

„Ne, Antone Antonoviči, já…"

„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi rodinná podobnost."

Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti, když je všechno jasno jako v zrcadle!

„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním.

Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči…

víte, mají takový zvláštní výraz…"

„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen… to jest, rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?"

„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho zvláštního na něm… něčeho příliš výrazného?" „Kterak to?"

„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem jste se o tom zmínil… Víte, bývají někdy blíženci, podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze rozeznati. A právě na to bych se rád zeptal."

„Opravdu," pravil Anton Antonovič, trochu se zadumav a jakoby byl nyní překvapen takovou okolností. „Opravdu! Máte pravdu; podobnost skutečně nápadná a vy jste se správně vyjádřil. Opravdu možno pokládati jednoho za druhého," pokračoval, víc a více otevíraje oči. „A víte li, Jakube Petroviči, je to až podivuhodná podobnost, fantastická, jak se někdy říká, totiž zrovna jako byste to byl vy… Spozoroval jste, Jakube Petroviči? Já sám jsem vás chtěl požádat za vysvětlení, ale přiznám se, z počátku jsem té věci nevěnoval náležité pozornosti. Div, skutečný div! A poslechněte, Jakube Petroviči, vždyť vy nejste zdejší rodák?"

„Nejsem."

„A on také není zdejší. Snad jste oba z jedné krajiny. Smím se ptát, kde se vaše paní maminka nejvíce zdržovala?"

„Pravil jste… pravil jste, Antone Antonoviči, že on není zdejší?"

„Ano, není ze zdejší krajiny. Ale, hleďme, to je opravdu podivné!" pokračoval povídavý Anton Antonovič, jemuž působilo opravdovou radost, mohl-li se o něčem rozpovídati. „To může skutečně upoutat zvědavost. A vidíte, člověk jde tak často mimo něho, zavadí o něho, strčí do něho a nic nepozoruje. Ostatně, z toho si nic nedělejte. Bývá to. To je, víte… něco podobného, poslyšte, přihodilo se také mé tetě s matčiny strany; ona také před svou smrtí viděla sebe dvojnásobně…"

„Ne, já… odpusťte, že vás vytrhuju, Antone Antonoviči, – já bych, Antone Antonoviči, rád zvěděl, co je to za úřadníka, totiž jaké má zde postavení?"

„Ach je tu na místě nebožtíka Semena Ivánoviče, na uprázdněné místo se dostal. Místo se uprázdnilo a obsadili je. Ubožák nebožtík Semen Ivánovič; vždyť prý tři děti zanechal, jedno menší než druhé. Vdova padla k nohám jeho excellence. Ostatně, povídá se, že tají: má prý penízky, ale tají je…"

„Ne, Antone Antonoviči, já chtěl… mám totiž na mysli pořád tu okolnost…"

„Kterou? Ach ano! Ale proč pak vás to tak zajímá? Povídám vám: nic si z toho nedělejte. To jen tak na čas. Co na tom? Vy jste svůj člověk; to už tak sám Pán Bůh zařídil, byla to Jeho vůle, a reptati na to bylo by hříšno. V tom je patrna Jeho moudrost. A vy, Jakube Petroviči, nejste v tom, na kolik já rozumím, ničím vinen. Málo-li je divů na světě! Matka příroda je štědrá; vás za to nikdo nepovede k odpovědnosti, vy za to odpovídat nebudete. Vidíte, na příklad, když už tak mluvíme, slyšel jste, doufám, jak ta – kterak jim tento, ano siamská dvojčata, jak srostla dohromady zády, a tak i žijí, jedí a spí pohromadě. A veliké peníze prý vyberou."

„Dovolte, Antone Antonoviči…"

„Rozumím vám, rozumím! Ano! Nu, tak co? Nic. Pravím vám, jak tomu sám rozumím, že si z toho nepotřebujete dělat pranic. Nu co? On je úřadník jako úřadník; zdá se, že je dělný člověk. Říkal, že je Goljadkin, že není ze zdejšího místa, povídá, že je títulární rada. Osobně se domluvil s jeho excellencí."

„A co jeho excellence?"

„Nic. Povídá se, že vysvětlil všechno dostatečně, důvody předložil. Povídal prý, že tak a tak, vaše excellence, nemám prostředků a rád bych sloužil, zejména bych si pokládal za čest, sloužiti pod vaším náčelnictvím… nu, a všechno ostatní, jak se sluší a patří. Vůbec obratně všecko vyjádřil. Chytrý člověk, myslím. Rozumí se, přišel s odporučením; vždyť jinak by to nešlo…"

„Od koho pak? Totiž, chci říci, kdo tu vpletl svou ruku do této špinavé věci?"

„Ano. Krásné prý odporučení. Jeho excellence prý se smál s Andrejem Filippovičem."

„S Andrejem Filippovičem se smál?"

„Ano; usmál prý se takhle a řekl, že je dobře, že tedy třebas, a že se své strany nemá nic proti tomu, jen aby věrně sloužil…"

„Nu a dále? Vy mne oživujete, Antone Antonoviči; prosím vás, co dále…"

„Dovolte, já vám opět nerozumím… Nu, ano; nu a víc nic; není v tom pranic zvláštního; povídám vám, nic si z toho nedělejte a marně byste v tom vyhledával něco zvláštního…"

„Ne; já bych se vás rád optal, Antone Antonoviči, zdali jeho excellence nedodal čeho… na příklad, co se mne týče?"

„Kterak to? Ach ano! Ne, pranic; můžete být docela klidný. Víte, je to ovšem, rozumí se, okolnost dosti nápadná a z počátku… Ale já na příklad z počátku jsem skoro pranic nepozoroval. Ani nevím, opravdu, proč jsem nic nespozoroval do té doby, dokud jste mně nepřipomněl. Ale ostatně můžete být úplně pokojný. Nic zvláštního, pranic neřekl," dodal dobráček Anton Antonovič, vstávaje se sedadla.

„Tak já tedy, Antone Antonoviči…"

„Ach odpusťte mně, prosím vás. Rozpovídal jsem se o zbytečnostech a tuhle mám důležitou věc a k tomu spěšnou. Musím se tamhle pozeptat."

„Antone Antonoviči!" ozval se uctivě zovoucí hlas Andreje Filippoviče; „jeho excellence se ptal na vás."

„Hned, hned, Andreji Filippoviči, hned jdu." A Anton Antonovič, sebral do ruky hrst listin, letěl nejprve k Andreji Filippoviči a potom do kabinetu jeho excellence.

„Co je to tedy?" uvažoval sám u sebe pan Goljadkin. „Vida, jaká hra u nás začíná? Tak vida, jaký větérek zavál?.. To není špatné; věc tedy se obrátila v nejlepší stranu," mluvil sám k sobě náš hrdina mna si ruce a necítě pod sebou židle radostí. „Naše záležitost je tedy praobyčejná záležitost. Všechno se ukončí jako malichernost, nebude z toho nic. A skutečně, nikdo ani muk, ani se neozvou, loupežníci, sedí a pracují; výborně, výborně! Já dobrého člověka miluju, miloval jsem a vždycky ho budu ctíti… Ostatně, je v tom i tento… když se uváží, tenhle Anton Antonovič… strašno mu věřit: je už příliš šedivý a stáří ho náležitě rozviklalo. Ale nejlepší a hlavní věc je ta, že jeho excellence neříkal nic a tak ho propustil: to je dobře, to schvaluju! Jen Andrej Filippovič, proč ten se do toho vpletl se svým smíchem? Co je mu do toho? Stará petlice! Vždycky mně přijde do cesty, vždycky hledí, jak by člověku přeběhl cestu, jako černá kočka, vždycky jde člověku napříč a naproti; buď jde člověku naproti, nebo na příč…"

Pan Goljadkin opět se rozhlédl vůkol a opět ožil nadějí. Nicméně cítil, že ho přece rmoutí jistá vzdálená myšlénka, jakási nedobrá myšlénka. Napadlo ho dokonce, aby sám nějak přistoupil k úřadnikům, aby věc předešel, buď až půjdou z úřadu, anebo jakoby se šel ptát v nějaké úradní záležitosti, a tak mezi řečí aby narazil na to, jaká že je to nápadná podobnost, jaká to podivná okolnost, paskvilná komédie, to jest aby si sám zažertoval nad tím nade vším a takovým způsobem aby prozkoumal hloubku nebezpečí. Sice, víme, v tiché touni zdržují se čerti, zakončil své myšlénky náš hrdina.

Avšak to všechno si pan Goljadkin jen myslil a v čas ještě se rozmyslil. Pochopil, že by to znamenalo sáhati přiliš daleko. „Taková už je tvá povaha!" pravil si v duchu a lehounce se plesknul rukou do čela. „Hned bys se rozplesal, hned jsi samá radost! Duše pravdivá! Ne, už raději posečkáme, Jakube Petroviči; čekat a míti strpení !"

Ale přes to, jak už jsme pravili, pan Goljadkin ožil plnou nadějí, jakoby byl z mrtvých vstal. „Nic neškodí," myslil si, „jakoby bylo pět set pudů s prsou spadlo! Taková věc! A přece se zámek otvírá tak prostě. Krylov má pravdu… Pravdu má Krylov, chlapík, veliký bajkopisec!A co se týče jeho, nu ať si slouží a ať mu jde k duhu; jen ať nikomu nepřekáží a nikoho se nedotýká. Ať si slouží; souhlasím a schvaluju!"

Hodiny zatím ubíhaly, letěly a než se nadáli, odbily čtyři hodiny. Úřadování bylo ukončeno; Andrej Filippovič chopil se klobouku a, jak bylo zvykem, všichni ostatní nasledovali jeho příkladu. Pan Goljadkin trochu sečkal, kolik bylo třeba, a odešel schválně poslední, když se všichni ostatní už rozešli různými cestami.

Když vyšel na ulici, viděl se jako v ráji, tak že pocítil i přání trochu si zajít a projíti se po Něvském prospektě. „Vida, co znamená osud!" pravil si náš hrdina; „neočekávaný převrat celé záležitosti. I počasí se vyjasnilo, mrazík, sáně. A mráz hodí se ruskému člověku, výtečně se shoduje s mrazem ruský člověk! Mám rád ruského člověka. I sníh je, první popraška, jak by řekl myslivec; honit nyní zajíce po první poprašce! Ech! Nu což, nic nevadí!"

Takovým způsobem vyjadřovalo se nadšení pana Goljadkina, ale při tom stále ho ještě cosi lektalo v hlavě. Stesk? Ne stesk, ale chvílemi se mu srdce tak sevřelo, pan Goljadkin nevěděl, čím se utěšiti. „Ostatně počkáme nějaký den a pak se budeme radovat. Vždyť co se vlastně přihodilo? Uvážíme to, rozebereme. Uvažujme tedy, mladý příteli můj, nu, uvažujme.

Předně je to člověk takový, jako ty, právě takový. Co tedy na tom? Je-li to takový člověk, mám snad proto plakat? Co je mi do něho? Já stojím stranou; hvízdám si a dost! Stál by mně za to! Ať si slouží! Div prý a zázrak; povídají: siamská dvojčata… Nač bylo třeba siamských? Pravda, jsou to dvojčata, ale vždyť i velicí mužové časem vyhlíželi jako podivíni. Je i z dějepisu známo, že proslulý Suvorov kokrhal jako kohout… Ovšem on to prováděl všechno z politiky; a velicí vojevůdcové… Ale co je mně do vojevůdců? Hlavní věc, že já jsem svůj a dost; znát nikoho nechci a ve své nevinnosti přezírám nepřítele. Nejsem intrikán a tím se vynáším. Jsem čist, přímý, spořádaný, laskavý, nezlobivý…"

Náhle pan Goljadkin umlknul, zarazil se a jako list se zachvěl, ba zavřel i oči na okamžik. Maje však za to, že předmět jeho zděšení jest pouhá illuse, otevřel opět oči a plaše pohlédl vpravo. Ne, není to illuse!.. Vedle něho po chodníku cupal jeho známý z dnešního jitra, usmíval se, vzhlížel mu do obličeje a, jak se zdálo, čekal na příležitost, aby se mohl s ním dáti do řeči. Rozmluva vsak nezačínala. Takovým způsobem prošli mlčky asi padesát kroků. Veškera péče pana Goljadkina záležela v tom, aby se co možná nejtěsněji zahalil, aby se uschoval do pláště a stáhl si klobouk do očí co možná nejhlouběji. Na dovršení urážky i plášť i klobouk jeho přítele byly právě takové, jako jeho, zrovna jakoby byl oblekl šaty pana Goljadkina.

„Vážený pane," ozval se konečně náš hrdina, snaže se mluviti co možná po šeptmu a nehledě při tom na svého přítele; „zdá se, že jdeme každý jinou cestou… Jsem skoro o tom přesvědčen," dodal po krátké pomlčce. „Ostatně jsem přesvědčen, že jste mně dokonale porozuměl," podotkl dosti přísným hlasem k závěrku.

„Přál bych si," ozval se konečně přítel pana Goljadkina, „přál bych si… vy mně zajisté odpustíte velkomyslně… já nevím, ke komu se obrátiti zde… mé poměry – doufám, že mně prominete mou smělost – mně se dokonce zdálo, že jste dnes ráno, puzen soustrastí, pocítil účastenství ke mně. Co se mne týče, já jsem hned na první pohled pocítil náchylnost k vám, já…"

Tu pan Goljadkin v mysli projevil přání, aby se jeho nový soudruh z úřadu provalil skrz zemi.

„Kdybych směl doufat, že vy, Jakube Petroviči, ráčíte mne shovívavě vyslechnout…"

„Jsme… jsme tady… víte, pojďme raději ke mně," odpověděl pan Goljadkin; „přejděme nyní na druhou stranu Něvského, tam nám bude pohodlněji s vámi, a potom uličkou… přejdeme raději uličkou."

„Dobře. Pojďme tedy uličkou," pravil ostýchavě pokorný souputník pana Goljadkina, jakoby tonem své odpovědi narážel na to, že ho ani nenapadá, aby si vybíral a že za svých poměrů jest hotov spokojiti se i postranní uličkou.

Co pak se týče pana Goljadkina, ten vůbec nechápal, co se s ním děje. Nevěřil sobě. Ještě se ani nevzpamatoval od svého leknutí.

Hlava VII

Vzpamatoval se trochu teprve na schodech u dveří svého bytu. „Ach já beraní hlava!" vyspílal si v mysli, „Kam jen ho to vedu? Sám strkám hlavu do petlice. Co si pomyslí Petruška, až nás uvidí oba pospolu? Co si ten darebák bude smět nyní mysliti? A on je podezřívavý…" Alo bylo už pozdě káti se. Pan Goljadkin zaklepal, dvéře se otevřely a Petruška počal snímati pláště s hosta i s pána. Pan Goljadkin pohlédl kradmo, jen tak okamžitě vrhl pohled na Petrušku, staraje se proniknouti jeho tvář a uhodnouti jeho myšlénky. Ale k svému největšímu překvapení spozoroval, že jeho sluha nemá ani pomyšlení, aby mu divil, ba naopak jakoby byl čekal něco podobného. Pravda, hleděl i nyní jako vlk, šilhal stranou, a jakoby se chystal někoho snísti. „Snad jim někdo neučaroval dnes všem?" pomyslil si náš hrdina; „nějaký běs neoběhl-li je všechny? Něco neobyčejného musí býti dnes ve všech lidech! Čert aby vzal takové soužení!"

Za takových myšlének a takového přemítání pan Goljadkin uvedl svého hosta do pokoje a zdvořile ho požádal, aby sedl. Host byl patrně v krajních rozpacích, byl velice ostýchavý, pokorně sledoval všechny pohyby svého hostitele, lovil jeho pohledy a dle nich, jak se zdálo, snažil se uhodnouti jeho myšlénky. Cosi poníženého, utlačeného a ulekaného vyjadřovalo se ve všech jeho pohybech, tak že – dovoleno-li porovnání – velice se podobal v tu chvíli k tomu člověku, který nemaje svého šatu, oblekl se do cizího: rukávy vylézají nahoru, pás má skoro u týla, a přitom neustále buď popravuje na sobě kraťounkou vestičku, nebo obchází stranou a drží se opodál, nebo se snaží někam se schovat, tu zase všem pohlíží do očí a naslouchá, nerozmlouvají-li lidé o jeho poměrech, nesmějou-li se mu, nestydí-li se ho – a člověk se červená, opadá do rozpaků i trpí jeho ctižádost…

Pan Goljadkin položil svůj klobouk na okno; ale od neopatrného pohybu jeho klobouk sletěl na zem. Host ihned přiskočil, aby jej zdvihl, setřel s něho prach, pečlivě jej položil na předešlé místo, kdežto svůj klobouk položil na zem vedle židle, na jejíž krajíček sám tichounce usedl.

Tato malinká příhoda otevřela z části oči panu Goljadkinu, pochopil, že jest hostu velice potřeben a proto si nečinil už nijakých starostí, jak začíti se svým hostem, ponechávaje to všechno, jak se vlastně slušelo, jemu samému. Host však se své strany také nic nezačínal, buď že se ostýchal, že se trochu styděl, buď že z uctivosti čekal, až hostitel začne – kdož ví, těžko se v něm vyznati. V tu chvíli vešel Petruška, stanul ve dveřích a upřel oči ve zcela, opačnou stranu, než kde se nacházeli host a jeho pán.

„Poroučíte dvě porce obědu přinést?" optal se nedbalo a sýpavým hlasem.

„Já, já nevím… vy – ano, přines brachu dvě porce."

Petruška odešel. Pan Goljadkin vzhlédl na svého hosta. Host se začervenal až po uši. Pan Goljadkin byl dobrý člověk a proto po dobrotě své duše hned si sestavil theorii:

„Chuďas," pomyslil si, „a je teprve první den na místě: utrpěl bezpochyby křivdu; možná, že celý majetek jeho jsou ty slušné šaty na něm a poobědvat nemá zač. Vida, jaký je ustrašený! Nic, nic neškodí, je to z části lépe… Odpusťte, že jsem," počal pan Goljadkin: „ostatně, dovolte především, kterak vás jmenovat?"

„Mne… mne… Jakub Petrovič," odpověděl host skoro šeptem, jakoby se styděl a zároveň za odpuštění prosil, že také on se jmenuje Jakub Petrovič.

„Jakub Petrovič," opakoval za ním náš hrdina, nemaje síly, aby skryl svoje podivení.

„Ano, právě tak… Jsem váš soujmenovec," odpověděl pokorný host pana Goljadkina, dovoliv si usmáti se a prohoditi něco žertovného. Ale hned se zdržel a tvář jeho přijala výraz vážný, ba i trochu polekaný, neboť spozoroval, že jeho hostiteli nebylo nyní do žertů.

„Vy… Dovolte však, abych se vás optal, z jaké příčiny mám čest…"

„Znaje vaši velkomyslnost a vaši dobročinnost," vpadl mu rychle, ačkoli ostýchavým hlasem do řeči jeho host, přivstávaje trochu na židli, „osmělil jsem se obrátiti se k vám a prosit za vaše… přátelství a za ochranu…" dodal host, jsa patrně v nesnázi o výraz a vybíraje slova nepříliš lichotná a ponížující, aby tím nezadal sobě ve své důstojnosti, také však ne příliš smělá, z nichž by vyznívala nezdvořilá rovnost stavu. Vůbec možno říci, že host pana Goljadkina choval se jako urozený žebrák v záplatovaném fraku a se šlechtickým průvodním listem v kapse, který nenabyl ještě patřičné zručnosti v nastrkování ruky.

„Uvádíte mne do rozpaků," odpověděl pan Goljadkin, dívaje se na sebe, na stěny a na svého hosta; „čím bych vám mohl… totiž, chci říci, jakým způsobem bych vám mohl býti nápomocen?"

„Já jsem, Jakube Petroviči, pocítil k vám náchylnost hned, jak jsem vás poprvé zočil a – odpusťte velkomyslně – ve vás jsem složil svou naději, osmělil se složiti svou naději, Jakube Petroviči. Já… já jsem zde člověk ztracený, Jakube Petroviči, ubožák, utrpěl jsem velmi mnoho, Jakube Petroviči, a zde opět. Když jsem zvěděl, že vy při svých obvyklých, vrozených vám vlastnostech vaší krásné duše nosíte totéž příjmení…"

Pan Goljadkin svraštil obočí.

„Nosíte totéž příjmení a pocházíte z téže krajiny, jako já, odhodlal jsem se obrátiti se k vám a vyložiti vám, v jakých nesnázích se nacházím."

„Dobře, dobře; ale opravdu, nevím, co vám odpovědít." pravil rozpačitým hlasem pan Goljadkin. „Ale po obědě si promluvíme o tom."

Host se poklonil; přinesli oběd. Petruška prostřel na stůl a host spolu s hostitelem začali se nasycovat. Oběd netrval dlouho; oba chvátali – hospodář proto, že nebyl ve své obvyklé míře, a mimo to styděl se, že oběd byl chatrný. Styděl se jednak proto, že by si byl přál hosta řádně nakrmit, a jednak proto, že by byl rád ukázal, že není živ jako žebrák.