Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 10

„Pojedu zítra opět do San Catalda,“ řekl Jan Maria.

„Ach, jak ráda bych zase spatřila Caterinu,“ zvolala.

„Proč nejedete tedy zítra se mnou?“ tázal se. „Strávíte příjemně den v její společnosti, zadržím fiakra a kvečeru vás poveze zpět do ulice Giulia. Večer nebo kdykoli chcete.“

„Ráda pojedu!“ zvolala, „těším se na to.“ A bylo ujednáno.

V

Caterina stála právě u okna, když paní Giovannina přijela. Překvapena sběhla se schodů jí vstříc a vyšla před dům, když opatrná Nina pomalu s pomocí pana Plojhara z kočáru sestupovala. Caterina vítala ji s radostí a podávala též mladému muži ruku; vítala je oba, jako by oba byli jejími milými hostmi. Sama to ani nepozorovala, jak beze všeho ostychu, skoro tak důvěrně jako s Ninou s ním mluvila. Když pobízela, aby vešli do domu, přiběhla Suntarella, obličej její, vždy trochu antické tragické masce podoben, jevil dnes všechny příznaky nejděsnější zoufalosti.

„Tak krátce před snídaním přijíždíte,“ zvolala místo všeho pozdravu, „v den, kde náhodou téměř nic v domě nemáme! Čím ukojím váš hlad?“ A zaskřípala zuby.

„Jsem tak hladová,“ odvětila paní Nina se smíchem, „že mi bude i suchý chléb jak paštika chutnat, a ten přec máte?“

„A pro vás, pane, jsme také nechystaly s Angiolinou,“ obrátila se stařena k panu Plojharovi. „A do svého pokoje také nemůžete, všechna okna a dvéře jsou vysazeny. Francesco je myje.“ A obrátila zraky vyčítavě k nebi, jako by na osud žalovati chtěla.

„Hrůza!“ zvolal pan Plojhar hrobovým hlasem a s úsměvem na rtech.

Dámy se smály. Caterina sklopila na chvilku poněkud oči a pravila pak prostě s milým úsměvem:

„Nezbude tedy nic jiného, Suntarello, než aby pan Plojhar prozatím pod mou střechu vešel, když ho tak krutě z vlastního jeho příbytku vyháníš. Jdi a upokoj se! Učiňte s Angiolinou nějaký malý zázrak v kuchyni, a ať už dopadne, jak milý Pánbůh chce, sníme to společně s Ninou a s panem Ploj harém a zaručím se ti, že nikdo z nás nebude reptat. Doufám, že za vás příliš mnoho neslibuju?“

Obrátila se k svým hostům. Paprsky z těch krásných, vážných, teď usmívajících se očí šlehly Janu Marii přímo do zraků, a začervenal se lehce samým štěstím. Caterině zatlouklo srdce živěji, když tu radost v jeho zracích zpozorovala, vzala Ninu mlčky kolem pasu a vedla ji na schody. Jan Maria šel o krok za nimi, byl rád, že spolu štěbetaly, že mohl mlčet a hlasu jejímu naslouchat. Suntarella poněkud ukonejšena zmizela do kuchyně, odnášejíc svrchník mladého muže, kterého se na chodbě zbavil.

Hosté vešli do Caterinina pokoje, který sloužil v domě Soranesiů za salón. Paní Giovannina zbavovala se klobouku a pláště, nepřestávajíc ani na okamžik mluviti a vypravovati, a Jan Maria mohl se klidně ohlížeti. Prostor, v kterém se nacházel a který byl posud jen jednou při první návštěvě své povrchně viděl, zajímal jej velice. Vždyť to byl její pokoj a zdálo se mu, že všechny ty zlaté paprsky, které se tam chvěly, nepocházely ze slunce, svítícího venku nad Campagní za spuštěnými stóry, ale přímo z jejích, z Caterininých zraků. Pobízela jej, aby sedl.

„Jak zajímavý to předmět,“ řekl, zastaviv se před ebenovým vykládaným kabinetem někdy monsignora Astucciho. „Toť čistá renesance!“

Obě dámy byly se právě nedaleko usadily.

„Je to moje pýcha,“ usmála se Caterina.

Mluvila tak bez ostychu, jako by jej dávno znala a často se s ním setkávala. Přítomnost Niny dodávala jí jakési nenucenosti.

Mladý muž to pozoroval záhy a ta přítomnost působila i na něho podobným způsobem.

„A hádejte, od koho ta madona tam vedle krbu?“ řekla Nina, pyšníc se jaksi svou familiárností v domě dávných hrabat Soranesiů a zároveň svou znalostí malířských škol, o nichž vpravdě neměla ani ponětí.

„Dle madony v galerii paláce Doria hádal bych na Rondinelliho,“ řekl za chvilku Jan Maria.

„Každý tak říká,“ zatleskala paní Giovannina do rukou, vesele jako školačka.

Caterina se mlčky divila, proč má vlastně takovou radost. Nina to určitě sama nevěděla, proč jev tak růžovém rozmaru, tušila jen jako zdaleka, že se stává mimovolně prostřednicí mezi těmi dvěma podivnými, plachými, velkými dětmi. Jest-li to, co činí, k jejich dobru nebo ne, na to neměla dosti času k uvažování. Ostatně byla ženou a Italkou, tedy dvojnásobně nakloněna do doutnajících jisker lásky dmychati, aby vyšlehla v plný plamen. Když na ty dva se dívala, musila se usmívat. „Ó svatá prostoto,“ šeptala si, „myslíte si, že vás neprohlížím. Jen si odvracujte zraky od sebe dle libosti a usmívejte se jakoby nic, vždyť já vím!“

Netušící pan Plojhar byl se zatím u harfy vedle piana zastavil.

„Contessino,“ tázal se, „vy hrajete na tomto téměř posvátném nástroji?“

„Nehraju, bohužel,“ odpověděla Caterina. „Škoda, že vyšla harfa tak z módy. Jinak by mě byli zajisté v klášteře naučili na ni hrát. To je nástroj nebožky mé matky. Hrávala na něm překrásně.“

Zamlčela se trochu smutně, ztracena na okamžik jako v upomínkách. Pak dodala:

„U vás doma, zdá se, že harfa obyčejnější než zde? Matka moje naučila se v Praze na ni hráti.“

„U nás se už také málo hraje,“ odpověděl Jan Maria krátce, neboť zraky jeho zachytily se na miniatuře na plátku slonové kosti malované. Visela na zdi vedle samé harfy. Byl to ženský obličej, sladký, snivý a zajímavý. Oči byly tytéž jako u Cateriny. Úprava vlasů byla podivná, staromódní a dodávala tak jako zastaralý střih šatu tomu obrázku cosi na zašlé doby připomínajícího, něco téměř elegického. Cítil se mimoděk pohnut.

„Jak sympatická, sladká, poetická to tvář!“ řekl tiše a vřele a v snivých jeho očích bylo tolik sladké sympatie, tolik snivé poezie, když je obrátil ku Caterině, že tato nevědomky vstala a se mu přiblížila, jako by mu děkovati chtěla.

„Je to moje matka co mladá dívka,“ řekla též tiše a pohnutě.

„Jste jí velmi podobná, contessino,“ řekl Jan Maria a začervenal se poněkud, vzpomněl si totiž, že se byl právě té podobizně obdivoval. Nevypadalo to teď jako banální poklona? Chtěl ten dojem rychle setříti. „Totiž jen částečně,“ poopravil se. „Výraz tváře je jiný. U vás není té melancholie –“

Mlčel, bylo mu trochu úzko, zdálo se mu, že porovnáním se zaplétá čím dále tím více, byl v rozpacích.

Caterina však nezdála se, že to pozoruje, a sama necítila nejmenší rozpaky.

„Ó, ta melancholie má pravou legendu za příčinu, ale věru smutnou,“ řekla klidně a docela se stínem jakéhosi úsměvu, jako při vzpomínce na něco dávno minulého, tak dávno minulého, že se to zdá už více pohádkou než něčím jiným.

„Ach, contessino, povězte mi ji!“ prosil s výrazem dětinné, docela nevědomé důvěřivosti v těch šerých jeho zracích, o kterých Caterina tak snívala.

Usmála se dobrotivě a kývla lehce hlavou jako slibem. „Ó mamma mia!“ zvolala pak náhle dojata a sňala bleskem, s pravou italskou živostí miniaturu ze stěny a přitiskla ji téměř vášnivě ke rtům. Prosila tím drahý onen stín za odpuštění, že historii jeho vypravovat chtěla? Stěží byla by asi na tu otázku odpověděla. Sedla na taburet před otevřeným klavírem, a držíc miniaturu teď skrytou v obou rukou, pustila ji tiše do klína.

„Ó zajisté,“ řekla, „vy se neusmějete, „když ta legenda bude poněkud sentimentálně a romanticky zbarvena? Je to s ní jako s kostýmem na těch starých rodinných obrazech, nesou příznaky své doby na sobě. Je-li nějaká směšnost v tom, nevidím ji. Tklivost, která z nich zároveň mluví, převládá tak silně, že tu slabou jejich stránku přehlížím. A nebudou obrazy našich vrstevníků a příznaky našich legend těm pozdějším rovně tak podivné jako nám to dědictví předků?“

„Jsemť vašeho náhledu,“ řekl Jan Maria tónem úplné přesvědčenosti, která nebyla líčená. „Svým časem bude naturalism tak terčem úsměšků jako dnes romantism. Ale o to se právě nyní nejedná.“

Mlčeli. Za chvilku začala Caterina vypravovat: „Bylo to tedy v době o mnoho sentimentálnější, o mnoho romantičtější, než je naše, když moje matka, napolo ještě dítětem, se učila hráti na harfu. Učila se kvůli Ossianovi, kterého už znala a zbožňovala. Bylo to v Praze… Myslím, že nad tím městem bloudí také mlhy a stíny jako nad výšinami skotských hor? Ten dojem aspoň dělaly všechny matčiny popisy na mě. Představuji si, že tam věží a hradů bez čísla, že temná, veliká řeka se tam pod gigantickým mostem valí, že hučí a se pění. Na zábradlí toho mostu stojí jako přízraky obrovské sochy. Kolem města jsou samé temné lesy a vysoké hory. Na podzim bouří tam vítr příšerně prázdnými ulicemi a plaší hejna ptáků z polopobořených, pustých paláců, vystavených v terasovitých zahradách, stoupajících po příkrých skalách, vysoko, vysoko, – ach, vy se usmíváte!“

„Nemohu jinak,“ řekl. „Líčíte mi scenérii z nějaké zimní pohádky a -“

„Nerušte tedy mou iluzi!“ zvolala živě. „Nechte mi mou Prahu!“

„Tedy ano,“ řekl Jan Maria, „líčíte docela věrně.“

„Nevypravuji dobře!“ zvolala. „Neměla jsem vám ještě říci, že se moje matka učila na harfu hrát. To mělo později přijíti! Zapomeňte to.“

„Už se stalo, contessino.“

„Děkuji,“ kývla mu s grácií roztomilého děcka. „Kde tedy jsme? Ano, v té pošmurné Praze. Pomyslete si nyní nad tím městem obrů a stínů noc nejtemnějšího modra, plnou hvězd. Myslím, že tam jsou hvězdy mlhavější, ale tím větší než u nás, méně jasné, ale mysterióznější?“

„Uhodla jste,“ přikývl jí, jako by tomu věřil, docela vážně.

„V takové noci jela jednou moje matka, pomněte, je napolo ještě děckem, v těžkém, starodávném kočáře. A víte odkud? Ze svého prvního bálu! Ale bál ten musil být nějak v létě, neboť odbýval prý se v nějaké velikánské osvětlené zahradě a jela v odkrytém kočáře domů. Jeli, ona a její matka, po tom dlouhém mostě, a matka mi vypravovala, že voda tenkráte pod ním tak šuměla a takový strašidelný dojem na ni dělala, že ji od té doby často, i zde ještě, v San Cataldě, ve snách slýchala. Byla to ale také pro ni noc tak významná! Byla opojena hudbou a tancem a zajisté i slovy, kterými se jí byli v zahradě obdivovali, – vždyť vidíte, jak byla krásná!“

A Caterina pozvedla miniaturu, ukázala mu ji na minutu a políbila ji něžně. Ruce klesly jí pak zase do klína a mluvila dále:

„Matka moje dřímala napolo, když v ulici za mostem ji náraz kočáru o kámen náhle probudil. Otevřela oči široce, široce, a hle, docela blízko kočáru byl dům, jehož přízemní okna s chodníkem téměř na rovni byla. Jedno z těch oken bylo otevřené a mladý muž tam stál, plavovlasý, krásný, s velikýma očima, které těkaly po hvězdách a nyní se blouznivě na tvář mé matky upíraly, tak blouznivě, že cosi jako strach, leknutí pocítila, ale zároveň přece radost. Byla pořáde ještě jako ve snách. Ten mladík byl jí jako zjevem. Ani nevědouc, co činí, hodila růži, kterou v ruce měla a která jí byla z vlasů do klína spadla, rovně do otevřeného okna a růže zavadila o čelo toho jinocha. To vše stalo se jako bleskem, neb kočár rachotil rychle dál. A nikdo o ničem nevěděl. Matka mé matky dřímala vedle ní tak jako kočí na kozlíku a koně snad též. Bylo to právě jako ve snu.“

Caterina zahleděla se opět do miniatury a zamlčela se; výraz její tváře byl snivý. Jan Maria stál tiše a nevyrušil ji jediným slovem. Za chvilku pokračovala:

„Mladý ten muž byl hudebníkem, a náhoda, která v životě tak velkou hraje úlohu, vedla jej v dům rodičů mé matky, když pro ni učitele na harfu hledali. Oba mladí lidé poznali se okamžitě. Nepotřebuji vám říci, že se milovali. A jak blouznivě! Jak po ossiansku! Říkala mu také Rýno a on jí Minona, ačkoli se jmenovala prostě Anna a on – nějak končící sylabou ‚lao‘, podobně jako Venceslao, ale nebylo to to. Zapomněla jsem už jak.“

„A konec vaší legendy?“

„Smutný!“ řekla. „Nejdříve byl odpor rodičů. Pak svolili, však krátce po zasnoubení zemřel mladý onen muž. Matka moje oplakávala ho dlouho. Otec můj znal celou tu historii. Seznámil se s matkou v Miláně, kam ji rodiče její zavedli, aby v dáli spíše zapomněla. Léta ucházel se otec můj o ni, než svolila. Docela ale nezapomněla nikdy. Chovala památku té první lásky věrně v srdci a sama vypravovala mi vše. Byla věru jako mou přítelkyní, mou sestrou. Ach jak sladká léta jsme zde trávily spolu v tomto domě! To ani popsati nelze. Mamma mia, mamma mia!“ A líbala opět miniaturu a velká slza jí skápla z očí.

„Jak jest to vše dojemné,“ řekl Jan Maria a bylo mu, jako by jí měl podat ruku.

Caterina pověsila miniaturu na obvyklé místo, a teď teprve zpozorovala pojednou, že Nina byla z pokoje odešla. Nevěděla kdy. Nezáleželo na tom, ale stala se náhle plachou při myšlénce: „Jak se to stalo, že s ním tak důvěrně jako s dávným přítelem rozmlouvám? Pláču před ním, vypravuji mu nejintimnější tradice své rodiny!“

Cítila v sobě neurčitý nepokoj, ba zlobu. Nepokoj konečně bez příčiny! Nebyla přece nic činila, za co by zasluhovala výčitku? A zlobu na sebe, protože byla nepokojná. Bála se, aby její tvář neprozradila ty dojmy. Jak ráda byla by vyšla z komnaty, ale neměla příčiny, a o samotě jej přec nechat nemohla. Bylo jí to téměř trapné. Seděla chvilku bez pohnutí před klavírem. Čekala, že promluví.

Jan Maria však byl zabrán do myšlenek a mlčel. Posléze měla jakési vnuknutí. Ruce její dotkly se kláves a zahrála krátkou, prostou píseň, sladkou, zastaralou, mající pro něho něco známého, byl to onen tklivý ráz tak vlastní české národní písni.

„Ach, toť okouzlující,“ zvolal, sotvaže dohrála, „odkud tu melodii máte?“

„Je to epilog k mému vypravování,“ odpověděla zase s celým vnitřním klidem svým. „Tu píseň složil Ryno pro Minonu. Slova neznám, ač ji matka někdy zpívávala. Předmětem byla prý ona růže, kterou mu matka tenkráte v noci hodila. Slova pocházela též od něho, byla česká. Ve svém mládí matka tím jazykem prý dosti plynně mluvila. Já znám z něho jediné slovo, slovo z té písně: růže.“ Caterina vyslovila „růdže“.

Byl by ji objal. Znělo to cize, ale sladce a sonórně a celé kouzlo hlubokého jejího hlasu chvělo se v prodlouženém ů toho slova. Zdálo se mu, že vůně květiny, jejíž jméno pronášela, dýchala z těch rtů.

„Ach, jaké touhy a upomínky ve mně budíte!“ řekl snivě. „Nikdy jsem o tom sníti nemohl, že zde, v hluboké samotě římské Campagně, tolik o své Praze, o své vlasti uslyším! A jak poetickým k tomu způsobem!“

„O své Praze říkáte? Obávám se, že jste uslyšel o ní málo, ale příliš mnoho o mé Praze, té fantastické, která dle všeho, dle skeptického vašeho úsměvu aspoň, jen v mé obraznosti existuje.“

„Konečně se ani tak nemýlíte, jak se vám v tomto okamžení zdá,“ řekl Jan Maria a vzpomněl si na Prahu, jak ji byl někdy osvětlenou fialovými blesky nějaké velké bouřky z Hradčan viděl. „Celkem má se ta vaše Praha k té, jak ji lidé obyčejně vidí, asi jako legenda k historii. Je velká otázka, na které straně větší pravda.“

„V tom, co teď podotýkáte, je jádro,“ řekla. „Řím není také vždy takovým jako tenkráte v noci Befany, když jsme se na něj spolu dívali. A přec to byl ten pravější Řím než ten, o kterém statistika mluví. Jak jste byl tenkráte smuten,“ dodala tiše za chvilku.

Pak se mu podívala přímo do očí těmi svými krotkými, dětinskými, a přece tak vážnými zraky.

„Vysvětlujte mi slova zoufalství, vámi tenkráte pronesená.“

Zasmušil se poněkud.

„Nebude vás to bavit,“ řekl vyhýbavě.

„Myslíte, že neporozumím?“ řekla prostě, ani uražena, ani s pretenzí. „Vždyť mám tak trochu slabý pojem o neštěstí všech podrobených národů v Evropě. Ač i tyto pojmy jsou více legendární než historické, zajisté.“

Měla tak divnou nad ním moc. K čemu to sloužilo, mluviti s ní o poměrech jeho vlasti? A přece poslechl. Krátkými, ale vášnivými slovy líčil jí útrapy a bol neblahé oné země, v které se byl narodil. Naslouchala pozorně, cítila hluboce s ním. Více s ním než s tím krajem, který přes všechno úsilí, jež činila, aby si jej představovala co něco vskutku existujícího, pro ni přece jen do jisté míry v ossianské oné mlze zahalen zůstal, kterou ho její fantazie odedávna přiodívala. Mezi jeho řečí myslila také, že se v ní začíná jasniti.

„Není mi více hádankou,“ řekla sama sobě, „proč jsem s ním dnes hned na začátku tak důvěřivě mluvila jako s dávným přítelem. Ta jeho země, o které jsem od dětství slyšela, v které se odehrávala historie mé matky, ta samá země, o které mi hned při našem prvním setkání mluvil, byla ideálním jakýmsi pojidlem mezi námi, druh jakéhosi krajanství. To nás tak rychle sblížilo!“

A zdálo se jí, že by té zemi povděčnou býti měla, a věřila, že to vše pravda, ryzí pravda, co si tak myslila. Na to nepřišla, že tím ideálním pojidlem mezi ním a jí byla prostě věčná její o něm duma, a myšlénka, že o ni nedbá, a konečně vidina těch jeho očí, o kterých blouznila, že jsou „dva úsvity“.

Jan Maria neměl nejmenší tušení o tom, na co právě myslila, a končil trpkými slovy, že jest vyhnancem, „a fugitive and a vagabond on earth“1 dodal, cituje anděla z Byronova Kaina, připomenuv si, že Caterina zná anglicky. Och, jak bylo mu smutno a jak ten smutek všude za ním se ploužil jako jeho stín! Kde byl ten posvátný háj, do kterého Fúrie vejíti nesměly?

Caterina pozvedla hlavu.

„Kdybych byla mužem,“ řekla, „nikdy bych nezoufala.“

Sotva ta slova dozněla, litovala jich. Začervenala se. Vždyť jej urážela. Což mu takto nevyčítala nemužnou slabost?

„Proč vzdáváte se naděje?“ poopravila se rychle. „Právo zvítězí konečně nad násilím! Nestalo se tak zde u nás v Itálii? Proč přestáváte doufat?“

„Proto, že se tam doma vzdávají naděje,“ zvolal. „To zlo nepoznala nikdy Itálie, to zlo, které u mne doma nákazou se šíří: smiřovati se se svým pokořením! S tím pokořením bezpříkladným, nade vše snižujícím! Itálie měla svůj velký ideál a nikdy se ho nespustila. Té pevnosti u nás není. Není ani ideálu. V okamžiku, kde se začínáme přizpůsobovati hanbě (v politice tomu říkají akomodovati se okolnostem), – v tom okamžiku přestáváme ji cítit a začínáme ji zasluhovat.“

Caterina svěsila hlavu, neb Jan Maria byl bolestí zbledl, a to ji pichlo u srdce. To její mlčení, kterému nerozuměl, jej bodlo též. Cítil teď ještě prudší bolest. Byl tu svou vlast v cizině tak obžaloval, tu vlast, o které tvrdil, že ji miluje, byl ji takovým způsobem líčil, že ani tento anděl slitování pro ni jediného slova omluvy nenašel! Caterina mlčela! Pojednou však zatřásla hlavou.

„Coraggio!“ zvolala s povzbuzujícím úsměvem. „Nevěřte tomu, není všechno ztraceno! Jsou-li u vás také podlí lidé jako všude, jsou zase takoví jako vy, kteří tíž a hanbu otroctví cítí, a pobouření jejich vyváží hnusný hřích těch ostatních. Dokud jediný člověk na svém právu stojí, nemůže to právo býti ztraceno.“

„Mluvíte jako muž,“ řekl téměř zahanben, „a já žaloval jako děcko!“

Bylo tolik pokory, pravé, upřímné, v jeho hlase.

„Jak je dobrý a měkký,“ myslila si, ale nedovedla ničeho říci; zapálila se jen poněkud a srdce její bilo rychleji.

Nastala pomlčka a oba cítili pojednou udivení, že jsou zde spolu tak sami, byla taková nezvyklost v tom, a hleděli oba s jakousi vděčností na paní Giovanninu, která právě dveře otevřela.

„V pravý čas, jako na divadle,“ myslil si Jan Maria, a mezitímco Caterina nyní dychtivě s Ninou mluvila, odstoupl stranou a díval se opět na Rondinelliovu madonu a rozjímal právě jako tenkráte v noci na terase před kostelem della Trinità:

Proč mluvil s tou mladou, krásnou dívkou takové divné pro ni věci? Což neměl nic jiného na srdci než tu starou, dávnou bídu tam v Čechách? Což ji to mohlo zajímat? Och ano! Té krásné lítosti v těch vážných, hlubokých očích! Výčitka, kterou si byl učinil, rozplynula se před tím pohledem.

„Suntarella činí pravé divy,“ řekla Nina, když se Caterina ptala, kam byla utekla. „Pomáhala jsem jí vařit a oznamuji, že všechno hotovo a že budem jíst!“

„Už?“ divila se dívka.

„Utekl ti čas tak rychle?“ tázala se Nina, a nečekajíc na odpověď, zvolala: „K stolu! Signore Jamaria –“ Pan Plojhar to přeslechl, zabrán v rozjímání.

„Signore Jan Maria,“ opakovala korektně Caterina.

Jak krásně to vyslovovala! Tenkráte slyšel hned.

„Pojďte, děti, mám hlad,“ řekla Nina francouzsky s tím hrozným svým přízvukem, ale s nejdobrosrdečnějším úsměvem a běžela napřed, otvírajíc dvéře.

Jan Maria podal Caterině rámě a vedl ji do jídelny.

Déjeuner dînatoire byl veselý, Suntarella přinášela plné mísy do jídelny a odnášela je odtamtud téměř prázdné a vždy s dodatkem nejlichotivějších pochval pro sebe a Angiolinu. Konec hodů činila omeleta, kterou paní Giovannina byla připravovati pomáhala, a byla tak výtečná, že Jan Maria přísahal, že je pravých kvasů Baltazarových hodna.

Byli tak šťastni jako děti. Slunce bylo jarní, Gampagna jeden úsměv, plná zlaté záře. Otevřeli okno a paní Giovannina vybídla pana Plojhara, aby si při černé kávě svou ruskou papirosku zapálil, a Caterina jej též k tomu měla.

„Je to rajský parfém, taková dobrá cigareta,“ řekla Nina Caterině. „Sama bych si jednu zapálila, kdyby mi ji pan Jamaria nabídl.“

Rozumí se, že se ihned stalo.

„Měla bys to také zkusit, Caterino,“ domlouvala potom dívce.

Caterina se zdráhala, pak ale na domluvu paní Niny pokusila se přece, a bylo smíchu, když očima mžourala a kouř polykala a kašlala. Odložila ji.

„Nedovedu to,“ řekla vesele. „Když don Clemente se mnou před měsícem obědval, vybídla jsem jej po obědě také, aby kouřil, a když se dlouho zdráhal, řekla jsem mu, že si zakouřím též. Počínala jsem si právě jako teď, vysmál se mi.“

„Je don Clemente zdráv?“ ptala se Nina. „Avšak to vlastně není ani možné, když zůstává asi sto kroků od Isoly Farnese, kde všecko malárií hyne, lidé, zvířata i stromy, snad i kamení!“

A obrátivši se k panu Plojharovi, vysvětlovala: „Je to starý kněz, žije v penzi, v nemožné krajině. Nevím, je-li blázen nebo pouze podivín. Myslím, že se zanáší magií.“

„Ó, jak ho pomlouváš!“ zvolala Caterina. „Není podivín, není-li totiž archeologie podivínstvím. Don Clemente, pane Jene Maria, byl sekretářem mého strýce monsignora Astucciho, jehož jméno snad znáte. Byl to znamenitý učenec. Nejoblíbenějším jeho studiem byla dávná Etrurie. Nuž, dobrý don Clemente se od něho nakazil. Cílem jeho života jest nyní, jak říká sám, hledat etruské hroby. Ale vím, že má ještě jiný cíl: být neskonale dobrým.“

„Abys na něm chybičky nechala!“ smála se Nina.

„Nemá žádnou!“ hájila ho Caterina, „leda tu fanatickou vášeň pro dávnou Etrurii, je-li to chyba.“

„Ó, říká se –,“ začala Nina, ale zamlčela se, když úsměv z tváři Caterininy zmizel.

„Mluví se frivolně o něm,“ řekla Caterina, „mluví se posměšně někdy o něm. A proč? Protože co docela mladý muž měl velkou vášeň, velkou a ideální, pro dámu, která ho ani neznala. Je to zlé, smáti se takové věci. Je to přece něco tak vážného a krásného, taková více vizi než něčemu jinému podobná, intenzívní, celý život trvající láska, připomínající onu, již měl Dante pro svou Beatrici.“

Nina tomu dobře nerozuměla a pravila:

„Myslíš tedy, že ji ještě miluje? A nevíš opravdu, kdo to jest?“

Caterina se usmála.

„Don Clemente chová jakousi něhu,“ obrátila se k panu Plojharovi, „jakousi žehnající sympatii pro všechny milence. Béře každou lásku do ochrany. A mimoto, co činí dobra! Žije jako žebrák v starém, napolo sesutém domě u Isoly Farnese. Je to hrozná, pustá vesnice, plná bídy a horečky. Don Clemente je tam pravým otcem všech jeho pomoci potřebujících. Myslím, to že jej tam více drží a láká než ty etruské hroby, které nalezl, studuje a ještě hledá. Ó ten dobrý don Clemente, půjdu jej co nejdříve navštívit.“

„Není to trochu daleko?“ ptala se Nina.

„Pojedu na koni,“ odpověděla Caterina. „Nedaleko leží staré Veji a grotta Campana,“ obrátila se zase k panu Plojharovi.

„Mám v úmyslu prohlédnout zbytky Vej a grottu Campanu,“ řekl mladý muž. „Vyptám se Franceska na cestu –“

„Tu vám mohu též udati,“ řekla dívka.

„Jeďte s Caterinou, až navštíví dona Clementa,“ řekla prostě paní Nina, „když Veji leží tou samou stranou.“

Mladý muž neodvážil se nejen odpověděti, ale i oči pozvednouti, které na svoji papirosku upíral.

„Nemám pravdu, Caterino?“ tázala se docela klidně paní Nina, a uvnitř se smála těm dvěma, jak dělali vážné tváře a mlčeli.

„Ano, máš pravdu,“ řekla pomalu Caterina, „a chce-li mě pan Jan Maria doprovodit, přijímám.“

Nyní pozvedl oči k ní od své cigarety, a četla tolik vděčnosti a radosti v nich, že ani nenaslouchala, jakými slovy jí odpovídal.

Mluvilo se ještě chvilku a pan Plojhar vstal, aby se loučil.

„Slíbila jste mi,“ řekl pak paní Giovannině, „že mně učiníte návštěvu a si můj zdejší byt prohlédnete. Půjdu tedy a přesvědčím se, dala-li paní Suntarella už všechny dveře a okna zavěsit.“

„Sbohem zatím,“ řekla Nina. „Pobesedím si ještě trochu s Caterinou o všelijakých záležitostech a pak přijdu.“

Odešel a asi za hodinu přišla paní Giovannina dle svého slibu, ohřála se u jeho ohně v krbu; začínalo být chladno. Rozprávěla vesele o všelijakých lhostejnostech, pak řekla:

„Slíbila jsem Caterině, že nás doprovodíte na malé procházce, tam někam pod ty staré pinie, odkud je ta krásná vyhlídka. Caterina čeká na nás v zahradě.“

Procházeli se asi půl hodiny, oba mladí lidé mlčeli téměř pořáde a paní Nina vedla veselý, mnohoslovný, celkem ale prázdný rozhovor. Pojednou, když viděla, že se slunce začíná k západu kloniti, zmocnil se jí ohromný, neočekávaný stesk po Římě.

„Je zde smutno jako v hrobě!“ zvolala. „Jen už zpět do města, zpět! Jak zde jen můžete být živi! Brrr…“

A nedala se zdržovat, spěchala do domu, že jí sotva stačili, a volala už zdaleka na Franceska, aby dal zapřáhnout. Chodila nepokojně, netrpělivě po pokoji. Bylo jí to pravým ulehčením, když fiakr konečně práskl do koní a když ujížděla. Provodili ji až ke kočáru a dívali se za ní. Pokud ji vidět bylo, kývala jim šátkem. Mladí lidé loučili se pak v průjezde. „Sbohem,“ řekla mu Caterina. „Budete-li míti chuti, pojedem pozejtří do Isoly Farnese k donu Clementu, který vás pak milerád do Vej doprovodí.“

Rozumí se, že měl chuti, ale nepřišlo tenkráte k té vyjížďce. Nastaly totiž deště a chladný vítr. Byl by rád na čas do města jel, lákaly jej sbírky v galeriích, ale tam by neměl naději, že uvidí Caterinu, kdežto ji zde přece aspoň zdaleka někdy na chvilku zahlédl. Nebo přestal-li na hodinu déšť, ukázalo-li se slunce, vyšla buď na terasu, nebo do zahrady na malou procházku. Nic krásnějšího pak než vidět ji, vznášející se kol těch starých stromů, z jejichž dlouhých větví démantové krůpěje padaly a v slunci se třpytily, viděti ji zahalenu do toho modrého tureckého šálu, jehož jeden cíp jí temeno hlavy kryl, leže na světlém vlnění hebkých, bohatých vlasů. Věru, že byla glórie kolem ní!

Jednou stál u otevřeného okna. Šla kolem a zahlídla ho. Pozdravil a ona, děkujíc, zastavila se a pravila:

„Jaký čas, pane! Obávám se, že k té návštěvě u dona Clementa ještě dlouho nepřijde.“

„Co dělat, contessino! Učím se odříkání,“ nutil se Jan Maria do žertovného tónu a myslil přitom jen pořáde: jak je krásná!

„Divím se, že nejedete do Říma,“ řekla, „nestýská se vám zde?“

„Ve společnosti Shelleye!“ zvolal a pozvedl svazek básní, které v ruce držel.

„Ó, já Shelleye tak málo znám a ráda bych –“ Nedořekla. „Contessino, přejete si jeho básně číst?“ tázal se mladý muž.

„Ráda, velmi ráda bych je četla,“ řekla, „nevím ale, stačí-li moje angličina.“

„Zkuste!“ zvolal.

„Kdybyste mi je chtěl tedy někdy na pokus zapůjčiti –“ Než dořekla, zmizel od okna a letěl do zahrady. Udýchán stál za chvilku vedle ní a podával jí knihu. „Jak jste laskav,“ řekla.

A ta všední, obyčejná fráze zněla tak krásně z jejích úst, byla tak plna dobroty. Kráčejíc dále, obracovala listy. Chodil vedle ní. Zdálo se jim to tak prosté, že tu spolu v té staré zahradě chodili.

Suntarella je viděla z okna, kývla si hlavou a řekla si: „Sluší jim to.“

Mluvili o Shelleyi, pak o poezii vůbec Jan Maria se podřekl a musil se pak přiznat, že píše verše. Byla překvapena, ale za chvilku řekla:

„Vlastně jsem si to už dříve jednou myslila, že jste poetou.“

Pak se zamlčela; bylo to vyznání, že o něm přemítala. Cítil její rozpaky a zamluvil tedy rychle ten její výrok, který jej přece tak neskonale blažil! Byla tedy na něho myslila! Zdálo se mu, že chodí s Beatricí po ráji. Zatím skrylo se slunce za mrak a chystalo se zase k dešti. Tím byl z ráje vyhnán, neb lépe řečeno, opustil jej sám, když Caterina před padajícím lijákem uprchla.

Druhý den nevěděl, má-li zase u okna čekat, má-li se ukázat, kdyby opět do zahrady přišla. Nezaplaší ji tím, když to bude jaksi jistotou, že jej vždy tam u okna najde? Rozjímal ještě, když se náhle pod stromy zjevila. Hleděla přímo k jeho oknu, a když jej tam viděla, přišla blíž, usmála se a pravila:

„Nemohla jsem se ani dočkat, až vám řeknu, jakou mám radost! Rozumím Shelleyi docela, angličina moje stačí. Četla jsem včera Alastora. Jen jedna věta je mi nejasná.

Chtěla jsem ji napsat a ji k vám s prosbou o vysvětlení poslat. Pak ale jsem si myslila, že vás snad náhoda opět k oknu přivede.“

Vyňala knihu zpod svého modrého šálu, otevřela ji a hledala tu větu na založené stránce.

Jan Maria vyšvihl se na okno a seskočil prostě z nepříliš vysokého patra.

Lekla se a vykřikla tiše, docela tiše. „Polekal jste mě… Jak je vám?…“ a byla lehce zbledlá. „Které je to místo v Alastoru?“ tázal se s úsměvem místo odpovědi.

„Zde, zde,“ pravila, oddychujíc poněkud těžce, a prst, kterým ukazovala, třásl se jí. „Vy jste si neublížil?“ řekla zase tiše.

Jan Maria potřásal hlavou opět s úsměvem, mezitímco to místo polohlasně četl, pak vysvětlil jí, čemu nebyla porozuměla.

Nechodili dlouho po zahradě a byli oba spíše zamlklí. On byl dojat její o něj starostí a ona stísněna, jsouc si vědoma, že se prozrazuje.

„Co prozrazuji?“ tázala se sama sebe a otázka ta jí působila zmatek.

Při loučení pravil jí:

„Contessino, nebudete-li opět něčemu rozumět –“

„– budu se vás opět tázat,“ řekla. „Zahrada stane se, vidím, jakousi kolejí pro vykládání Shelleye. Ale prosím, neskákejte na svou katedru oknem.“

„Ne, contessino, přijdu zítra dveřmi.“

A tak si dali jakési dostaveníčko, aniž sami to pozorovali. Teprve když byl každý z nich sám ve svém pokdji, přišlo jim to na mysl, a ač se jí to zdálo chvilkami podivné, dostavila se přece.

Tenkráte ale a od toho dne, když se téměř pravidelně v zahradě scházeli, mluvili už méně o Shelleyi a o poezii zvlášť a o vážných věcech vůbec. Začínali si ty bezvýznamné věci povídati, které se zdají tak významnými, když se dva lidé začínají milovat.

Jen občas, když pozorovala na jeho čele chmuru, jež sice před jejím světlým zjevem prchala, ale přece jen stopu zasmušilosti za sebou nechala, jala se po příčině její pátrati. Neřekl jí nikdy, že se mu zdává někdy, že zárodek smrti v sobě nosí, ale líčil jí nyní obšírněji tu druhou tíž, která jej už z doby útlého mládí k zemi krušila a o radosti života jej olupovala: byl to beznadějný, jak se mu zdálo, úpadek toho starého, někdy tak slavného Českého království. Vida její pozornost, vnímavost a hlubokou její sympatii, stával se výmluvným, takže ji někdy uchvacoval. S celou silou svého nadšení, své lásky pro ony nivy krví a slzami zbrocené, s celým peklem svého záští proti odvěkým vrahům svého lidu, se vším zápalem a vzletem básnické své vlohy, beze všeho poučování a téměř beze jmen a dat jal se před jejími zraky smělou, poetickou, trochu fantastickou budovu českých dějin stavěti. Cizí ten svět, netušený, zvláštní, měl na ni účinek jako objevení nové hvězdy, která zraky v udivení k sobě poutala, a obzvláště to zázračné zmrtvýchvstání českého lidu, které jí Jan Maria tak nadmíru tklivě a zajímavě líčil, dojímalo ji hluboce. Cítila přitom cosi jako při čtení evangelia.