Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 11

Jan Maria netušil sám, jakým býval v těch okamžicích poetou, a byl překvapen, když mu jednou řekla: „Kdo by to, co mi zde vypravujete, napsal způsobem takovým, aby to tisícům tak šlo k srdci jako mluvená slova vaše mně, zasloužil by si díky nejen vaší vlasti, ale lidstva!“ Zamyslil se a srdce jeho pravilo mu: „Byl by to krásný úkol života a velký cíl poety…“ A viděl v Caterině náhle svou Múzu. Pro ni pak splynuly ty jeho Čechy, ta daleká za horami země, v které se matka její zrodila, ta země, jejíž jméno z nejútlejšího dětství znala a kteráž tenkráte pro ni tentýž význam měla jako vybájené kraje, v nichž všechny Suntarelliny pohádky se odehrávaly, splynuly ty jeho Čechy v mysteriózní jakousi totožnost s ním, s jeho duchem, s jeho celou osobností. Polomýtičnost toho kraje shodovala se se zjevem toho krásného, bledého, zasmušilého, z daleka přišlého muže. Její fantazie vídala v něm něco bludnému rytíři nebo helénskému héroovi podobného. Jako oni přišel též z neznáma se zvláštním jakýmsi nimbem kolem sebe, a chvěla se někdy, aby opět do neznáma nezmizel jako fantom, aby neodešel jako oni – na Montsalvage nebo na Olymp.

Pohoda byla už docela jasná a slunná, ale nezmiňovali se nikdy o té vyjížďce do Isoly Farnese, ba nemyslili ani na žádnou procházku mimo dům. Ta stará zahrada, plná slunce a stinná zároveň, byla jim tak drahá a měla pro ně už význam památného místa s glórií sladkých upomínek: byla je sblížila.

Večer, když Jan Maria u plápolajícího ohně vedle krbu sedával, zavíral oči a myslíval na Caterinu, a zjevovala se mu opět tak, jak ji byl na procházce pod stromy viděl. Ó jak byla krásná, krásná! Nic malicherného nebylo u ní, vše tak vážné, a přece byla samá grácie. Byla jako Michelangelovy výtvory: síla a sladkost se tu spojovaly, pronikaly se, splývaly v soulad. V prostotě její bylo též něco velkého jako v nesmrtelných postavách toho největšího všech mistrů. Ani si ji v nějaké takzvané brilantní, „dobývací“ toaletě představiti nedovedl. Tak málo asi jako některou ze Sibyl v Sistině. Mimoděk napadla mu jednou paní Dragopulos.

„Vari, ďáble!“ vzkřikl a utíkal se k vidině své Beatrice jako k oltáři čistoty a spásy! A pak se usmál. Vždyť mu ta žena byla už tak lhostejna, vzpomínal tak málo na ni, že mu nebyla nebezpečná, a nebylo ani třeba vzývati Beatrici. A Beatrice podpírala mezitím hlavu o ruku a myslila na něj. Myslila nyní už bez přestání na něho.

„Není šťastným,“ opakovala si ustavičně. A pak myslila na to, jak sladko dávati útěchy.

„Je někdy tak bledý a znavený,“ vzdychla si mimoděk a zasejí přišlo na mysl, jak krásné to povolání, býti milosrdnou sestrou.

„Je to podivné,“ dumala dále. „Jakmile pozoruji u něho nějakou slabost, cítím se silnou a mám přání býti mu podporou.“

Náhle vzplanula v ní otázka: „Co to vše znamená?“

„Je to láska?“ zašeptala si. Srdce jí bilo, ale neodpovídalo za ni, jen tiše, tiše šeptalo cos v ní: „Snad!“

Tak to trvalo nějaký čas, když Jan Maria jednoho dne od svého bankéře v Římě bilet obdržel, jímž jej bezodkladně k sobě zval. Byly to nemilé záležitosti. Čekal už dávno zásilku peněz z Prahy, která nepřicházela. Byl trochu znepokojen. Odhodlal se, že pojede hned do města. Snad se vrátí v obvyklou hodinu k procházce v zahradě. Vzkázal contessině, že jej jistá záležitost do Říma volá, a dal se ptáti, nemá-li pro něj nějaký rozkaz.

„Contessina vám děkuje,“ vyřizovala Suntarella. „Není jí však ničeho třeba. Prosí toliko, abyste paní Giovanninu pozdravil, uvidíte-li ji.“

„Sotva,“ odpověděl. „Vyřídím svou záležitost a vrátím se pak hned nazpět, takže ještě před večerem přijedu.“

Nedaleko Ponte Molle potkal fiakra na silnici, jedoucího z města. V kočáře seděla stará paní a mladý muž. Zdál se mu povědom, ale nemohl si hned vzpomenout. Vtom však pozvedl onen pán pozdravuje klobouk.

„Ó, pan Luigi Galli!“ napadlo Janu Marii a klonil se dámě, kterou měl za matku mladého doktora.

„Contessina dostane hosti,“ řekl si, když se byly kočáry minuly. A měl jakýsi nepříjemný pocit. Nebyla mu paní Giovannina jednou řekla, že si matka Giggiho vřele contessinu za snachu přeje?

„Ovšem od takového přání k uskutečnění jest ještě daleko!“ těšil se a zapomněl za chvilku na pana Galliho a jeho matku. Byl svou peněžní záležitostí zaujat.

Paní di Galli byla se poněkud zamračila, když ji pan Plojhar pozdravil. Uhodla, kým jest.

„To je ten cizinec,“ tázala se syna, „bydlící v San Gataldě?“

„Ano, mamma. Výtečný člověk!“ odpověděl Giggi klidně, dívaje se na slunce svýma veselýma očima. „Nějak se zase sbírá k dešti,“ dodal.

„Výtečný člověk!“ opakovala matka. „U tebe je každý dobrý, výtečný, nevíš-li náhodou o něm, že spáchal vraždu.“

„Co máš proti tomu cizinci?“

„Nemám ráda lidi s dobrodružnými nápady. Každá výstřednost jest následek nějaké nesrovnalosti, buď v mozku, nebo v srdci. Ostatně se bojím, aby nekompromitoval Caterinu.“

Luigi se usmál.

„Nebylo by divu, kdyby se do ní zamiloval,“ řekl. „Avšak tím by ji přece nekompromitoval? Caterina je klidná, vážná a rozumná.“

„Takoví lidé dělají pak právě ty největší hlouposti, když se do toho dají,“ řekla matka suše.

„Možná, když se do toho dají. Ale Caterina se do takových hloupostí nedá. Ne tak snadno.“

„I já mám v ni tu největší důvěru a miluji ji jako svou vlastní. Jinak bych teď nejela s tebou, – abych ji prosila, aby se stala doopravdy mou dcerou.“ Hleděla mu do očí a usmála se.

„Co to mluvíš, probůh?“ divil se Giggi. „To vypadá, jako bys chtěla –“

„Vypadá?“ přerušila ho matka. „Je tomu tak! Poprosím ji, aby se stala tvou ženou. Vidím, že sám se k tomu kroku neodhodláš. Je to starý můj plán, víš to. Jsi tak nemotorný,“ pokračovala s něžným úsměvem, který jejím slovům ten pravý smysl dával, „tak nemotorný, že bys vše pokazil, kdybys sám za sebe mluvil. Ach, chci míti tvé štěstí zabezpečené, než zemru, a jsem stará, hodně stará –“ a slza vyskočila jí z očí.

„Mamma, mamma,“ chlácholil ji Giggi a líbal jí ruce, a pak dodal: „Tak promyšlenou intrigu osnovati! Kdo by to byl o tobě řekl!“

Neměl nejmenšího tušení, proč matka ho doprovází, když z Říma vyjeli. Byl jí ráno řekl, že je do La Storty k nemocnému povolán, kterého už byl dříve jednou v Římě léčil, a že se cestou u Cateriny zastaví.

Paní Galli ustrojila se narychlo a řekla mu prostě, že té příležitosti k návštěvě v San Cataldě použije. V tom nebylo nic kromobyčejného – a nyní vyšla taková věc najevo!

„Nuž, nenamítáš přece ničeho proti tomu?“ tázala se matka po přestávce.

„Myslím, že Caterina nesvolí,“ řekl zamyšleně. „Jsme sice dobří přátelé, srdeční kamarádi, chceš-li, – ale –“

„Ó, v takových věcech se vyznáme my ženské lépe,“ smála se paní Galii. „Jen na mě spoléhej.“

„Mamma mia, košík je vždy nepříjemná věc,“ řekl Giggi, „i když člověk vášní neplane, aniž ješitností hoří.“

„Tobě košem!“ zvolala s hrdým úsměvem, plným té posvátné domýšlivosti mateřské, která bývá někdy tak dojímavá.

„Připusťme možnost,“ smál se Giggi. „Poslyš a nesměj se,“ řekla matka vážně a svlékala okázalým způsobem rukavice.

„K čemu se to připravuješ?“ divil se, hledě na podivné její počínání.

„Jedeš do La Storty, viď, a necháš mě u Cateriny v San Gataldě,“ začala mu vysvětlovati. „Nuže, až s ní budu sama, promluvím s ní a přivedu všechno do pořádku. Hleď, snímám zde ty dva tenké zlaté kroužky, můj a tvého otce snubní prsteny, z pravé ruky a navleku je na čtvrtý prst levé ruky. Svolí-li Caterina, vrátí se prsteny na staré, obvyklé místo. Stane-li se opak – věc ostatně nemožná –, ponechám prsteny zde, a jakmile vstoupíš při svém návratu z La Storty do pokoje, ponesu svou levou ruku jako náhodou na čelo. Nuž, uvidíš-li prsteny na ní, víš, že jsi zamítnut. Caterině neřeknu, že o mých námluvách víš, a nebude v tom pravdě nepodobném případu odmítnutí žádných pro tebe rozpaků. Doufám, že jsem mluvila zřejmě a exaktně jako legální nějaká listina?“

„Podivuhodně, mamma mia,“ zvolal polo vážně, polo se smíchem. „A ta ubohá Caterina nebude tedy tušiti, jakými mysteriózními znameními spolu před ní mluvíme?“

„Nebude. A tak uspořím ti i jí nepříjemnost, stane-li se to, co za nemožné pokládám. Nebudeš ani minutu v nejistotě.“

Navlékala opět svoje rukavice, klidně, s výrazem dokonalé jistoty o svém vítězství.

„Můj osud buď tedy v rukou tvých a jejích,“ řekl a oba se zamyslili. –

Caterina vyšla ihned svou tetu přivítat, když Suntarella jí její příjezd oznamovala. Vyšla až před dům, kde paní Galli ještě se svým synem rozmlouvala a ho k tomu měla, aby se brzy z La Storty vrátil.

„To se divy dějou!“ zabručela Suntarella, která za Caterinou pomalu se schodů stoupala. „Kdy ta už zde nebyla!“

Neměla nikoho z příbuzenstva contessiny obzvláště ráda, vyčítala všem, že pro Caterinu nemají ani dosti lásky, ani dost ohledů.

„Vidíš, jak umím slovo držet,“ řekla paní Galli, když se objímaly a líbaly s neteří. „Neřekla jsem ti posledně v Římě, že tě brzy navštívím?“

Zatím obracel kočí zase směrem k silnici a Luigi vysvětloval, že se nemůže zdržovat, že pro matku přijede a pak že si zde pobude.

„Ale neotálej tam dlouho a zůstaň pak déle zde než obyčejně,“ prosila Caterina. „Jsi jako pták, hned vždy odletáváš a zmizíš.“

Paní Galli se usmívala tím svým milým toskánským úsměvem, dobrým, a přece plným finesy. Byla Florenťankou, ne pouze rodem, ale tělem i duší, a neodvykla si, ač většinu svého života byla v Římě strávila, ani svou zvláštní florentskou výslovnost. Bylo by se jí to nejen afektací, ale v jistém stupni zradou na rodném městě zdálo.

Když byla plášť a klobouk odložila, chodila nepokojně po komnatě a nechtěla usednout.

„Chci si krev zas trochu do oběhu přivésti, mám nohy docela strnulé,“ vymlouvala se, ale vpravdě bylo to rozčilení, co jí sedět nedalo.

„Kdyby byl Giggi aspoň sklenici vína přijal,“ řekla Caterina, „ale je tak svědomitý, myslí pořáde jen na své pacienty, na sebe zapomíná. Je dokonalý. Jak hrdá můžete býti na svého syna, teto!“

„Myslíš?“ ptala se paní Galli a zastavila se před Caterinou a vzala ji za hlavu i políbila ji na čelo. Zářila radostí.

„Jak krásná as byla teta, když byla mladou,“ myslila si Caterina, hledíc na jemné, bledé ty tahy, které následkem radosti právě slabým růžovým květem se projasňovaly a mládly, a na dlouhé, temné ty oči, které byly v tom okamžiku plny světla a vlahé.

„Jezte vy aspoň nějaký biskvit a ohřejte se vínem,“ prosila nahlas, mezitímco takto rozjímala.

Teta Galli nutila se do biskvitu a připíjela k tomu trochu vína.

Na cestě si říkala, že nezačne záhy o své záležitosti mluvit, teď ale nebyla jiné myšlenky schopna a neměla klidu déle čekati.

„Ach co,“ rozhodla se, „nejlépe hned jednat.“

Ale kupodivu, věc, která se jí byla zdála tak snadná, prostá, o které vždy myslila, že se sama sebou vyřídí, ukázala se jí pojednou co složitá a těžce přístupná. Nevěděla jak začíti a měla neurčitý, nepříjemný pocit, který si vysvětliti nedovedla. Nevěděla, jakým způsobem, jakým sdružením představ jí pojednou ten mladý muž na mysli tanul, jejž byli s Giggim na silnici potkali. Zamračila se nevědomky a mlčela.

Caterina vyptávala se na rozličné známé v městě a nepozorovala hned, že teta zatvrzele neodpovídá, konečně se zarazila.

„Co je jí?“ divila se a zamlčela se též. Za chvilku však upřela svoje vážné, produševnělé zraky na tetu a opakovala tu otázku nahlas.

„Co je vám, probůh?“ řekla ještě jednou, poněkud starostlivě, když paní Galli pořád neodpovídala. Tato však řekla si v duchu:

„Ach co! Je to tak prosté, nač váhat,“ a vzala svou neteř náhle oběma rukama za ramena, políbila ji téměř vášnivě a zvolala: „Caterino, buď jeho ženou!“

„Jeho ženou?“ opakovala dívka mechanicky po ní. „Koho?“

Ta otázka „koho?“ byla zbytečná, věděla to dobře, a ani jí nenapadlo snad předstírati, že nerozumí. Teta byla tak často narážky činila a Suntarella byla přímo s ní o tom více než jednou mluvila.

Caterina věděla tedy určitě, co a koho teta míní, nebyla to ona, byl to pouze její jazyk, který se tázal. Zároveň zmocňoval se jí však neurčitý, nepříjemný pocit, bylo jí, jako by někomu ubližovala, jako by někoho klamala. Paní Galli si však to „koho?“ docela jinak vykládala. „Dívčí stud a skromnost,“ myslila si, „a trochu čtveráctví zároveň.“

„Ach,“ řekla nahlas, „chceš, abych ještě zřejměji mluvila? Hraješ si na překvapenou! Och ty zlá, zlá Caterino. Ale víš dobře, koho myslím. Víš, že pro mě na světě neexistuje nikdo než můj Giggi a pak ty! Ty víš, že si to dávno přeju, ty víš, jak tě Luigi má rád, a já vím, že ty jej máš tak ráda jako on tebe! Mýlím se?“

Caterina mlčela, ten nepříjemný pocit se vzmáhal víc a více.

„Mýlím se?“ opakovala paní Galli a hladila jí vlasy.

„Mám Luigiho velmi ráda –,“ řekla pomalu.

„A budeš jeho ženou!“ zvolala paní Galli a tiskla tvář mladé dívky k srdci.

Caterina cítila náhle jakousi slabost, něco jako zbabělost, něco jako couvání před rozhodujícím činem. Hlava její zůstala chvilku na prsou staré paní ležeti, byla taková úleva v tom mlčení, v tom skrývání tváře. Avšak ta skleslost mysli pominula záhy a v jejím nitru dálo se něco hrozného. Bylo jí, jako by se něčeho lekla, srdce se jí téměř zastavilo, mrazilo ji a hučelo jí v uších. Bylo jí, jako by zřejmě lhala a klamala. Vyčítala si podlé pokrytectví. Vyrvala se prudce z objetí paní Galli a hleděla jí přímo do očí. Byla bledá a rty její se třásly.

„Ne, teto, ne!“ zašeptala. „Odpusťte, ale nemohu –,“ více říci nedovedla.

„Ty nemyslíš to doopravdy!“ zvolala paní Galli a zbledla též.

Bylo krátké mlčení.

„Ty to nemyslíš doopravdy!“ opakovala.

„Nelhu nikdy, teto,“ řekla dívka tiše.

„A proč odmítáš mého syna?“ tázala se paní Galli a vlastní její slova ji tak zarmoutila, že jí oči zvlhly.

Caterina mlčela. Obličej její bledl však ještě více. Co měla říci? Viděla pojednou v prázdnu, do kterého zírala, mlhavý jakýsi přízrak, dívající se na ni ne očima, ale dvěma úsvity… Slabý vzdech vyšel jí třesoucíma se rtoma, slabý, snivý úsměv, ne, pouhý úsměvu stín vznítil se jí v očích a zdál se, že jí poletuje kolem úst jako motýl nad květem.

Paní Galli však uviděla úsměv ten určitě a uhodla jeho záhadu a jeho význam.

„Ach, ty miluješ jiného!“ chtěla zvolat, neb ona též viděla jakýsi přízrak, viděla toho mladého bledého cizince, jedoucího do Říma a pozdravujícího ji a Giggiho z kočáru. Bylo to jako blesk. Potlačila svůj výkřik. Caterina nechtěla býti ženou jejího syna, okamžikem stala se jí tedy téměř cizí. Náhle zela mezi nimi propast.

„Jakým právem mohu jí teď něco vyčítat,“ myslila si. „Vždyť mi ta dívka není ničím.“ Na tváři její zjevil se bolestný, smutný rys, jejž tam Caterina nebyla nikdy předtím viděla. Rozlítostněna propukla v pláč.

„Och, já vás urazila,“ řekla tiše a vzala ji za ruku. „Odpusťte.“

„Ne, ne, neurazilas mě,“ řekla paní Galli dojata. „Ale vidíš, byl to sen mého života,“ dodala pak a slza jí tekla pomalu po tváři.

Caterina klekla na koberec a položila jí hlavu do klína.

„Já nemohu, já nemohu!“ opakovala plačíc. „Odpusťte.“

Na chodbě bylo Suntarellu slyšet.

„Vstaň!“ řekla rychle paní Galli. „Vše zůstane mezi námi. Umyj si rychle slzy čerstvou vodou.“

Suntarella vešla a Caterina pospíchala poslušně s odvrácenou tváří do své ložnice. Máčela si tam oči vodou.

„Já to vždy tušila,“ říkala si mezitím, „a nikdy mě to ani nepobouřilo, ani radost nepůsobilo. Tak klidná, pokojná jsem bývala… a teď…“

Zakryla si tvář oběma rukama a bylo jí tak bolestno. Avšak ať zavírala oči jak chtěla, ty „dva úsvity“ se jí pořáde před zrakem kmitaly.

Slyšela pootevřenými dveřmi, jak teta Galli klidně se Suntarellou rozmlouvala a jak jí pravila: „Caterinu rozbolela tak náhle hlava –“

„Ach,“ zvolala rozzlobeně Suntarella, „teď snad contessina uvěří! Mluvila ráno s tou starou čarodějkou Cechinou, a varuji ji vždy před ní. Má uhrančivý zrak. Ale ovšem jettatura je prý hloupá pověra! Teď je u těch mladých lidí všechno pověra! Snad i Madona, pomalu, ne? Pánbůh odpusť mi hříchy.“

Caterina soudila, že to vhodný okamžik, a vrátila se tedy do pokoje. Mlčela, když ji Suntarella znovu kárala a před ubohou žebráckou Cechinou varovala.

Mezitím rozjímala paní Galli v úkrytu svého srdce.

„Není ještě vše ztraceno,“ říkala si. „Snad se mýlím. Může to být, že ten cizinec se její fantazie dotekl. To není ještě láska. On sám snad na nic podobného nemyslí.“

„Snídaně čeká,“ řekla Suntarella, když myslila, že byla contessinu dost vyplísnila.

„Nuž pojďme,“ řekla paní Galli, „mám věru hlad.“

Caterina byla tónem jejího hlasu potěšena, ač věděla, že v něm, jako ve slovech tetiných, byla pouhá diplomatická přetvářka. Ukázalo se to při snídaní, kterou nespokojená, reptající Suntarella téměř tak nedotknutou odnesla, jak ji byla přinesla. Slova vázla též, jistá chladnost ze strany paní Galli a nervózní ostýchavost ze strany její neteře se brzy dostavily, a obě ženštiny měly jen jedno přání, aby to nepříjemné položení brzy končilo. Když přišly do salónu zpět, chopily se obě dychtivě ručních prací a oddaly se vyšívání s horlivostí až úžasnou. Hodina za hodinou loudaly se pomalu, zdály se nekonečné a jen nahodilé příchody Suntarelly činily kýžené oázy v tom trapném mlčení neb nuceném hovoru. Konečně bylo rachot kočáru pod oknem slyšet. Oběma vypadly práce z rukou, obě cítily pravé ulehčení a obě upřely oči na dveře, ve kterých se Giggi objevil. Veselé jeho oči zajiskřily se přes všechen zdánlivý jeho obyčejný klid a zraky zaletěly zvědavě k mladé dívce. Její vnitřní zvlnění bylo sice patrné, na její tváři vsak nebylo lze z výrazu její zmatenosti na nic určitého hádati, nemohl tedy dle toho o výsledku matčiných námluv souditi. Obrátil se rychle k paní Galli. Její pohnutí, její dojmutí, její lítost zmizely pojednou, když uviděla tvář svého syna, bolest bodla ji krutě v srdci a náhlá zloba proti Caterině ji zachvátila. Luigi zamítnut! Teď, v tom okamžení teprve cítila velkou tu urážku jemu a mateřskému jejímu citu učiněnou. Tvář její zapálila se hněvem. Pozvedla prudce levou ruku na čelo, aby mu umluvené znamení dala.

„Jak jsi dlouho meškal,“ zvolala, „nemohla jsem se ani dočkati. Pospěšme si do Říma zpět.“

Caterina spustila hlavu. Luigi zarazil se na okamžik, pak ale propukl v dobrosrdečný, upřímný smích. Dřívější, bolestný výraz na tváři matčině byl by jej zajisté dojal; její hněv však, ten prudký, nepřirozený pohyb ruky a představa, že jednala dle umluveného znamení jako v nějaké divadelní hře, působilo na něj komicky. Za to umluvené znamení začal se ostatně patřičně styděti. Bylo mu, jako by tu ubohou Caterinu zákeřnicky napadali, jako by ji podváděli. A ona hleděla tak prosebně k němu a takový zmatek se jí jevil na tváři, taková nejistota, která se zřejmě tázala: „Víš o tom, co tvá matka na mně chtěla?“ Bylo mu jí od srdce líto, vyčítal si něco zradě podobného. Styděl se a začervenal se, a smích jeho umlkl.

Matka to zpozorovala a vykládala si to křivě. „Ubohý,“ myslila si a vrhla na Caterinu mračný pohled.

Dívka jej zachytila a pozvedla mimoděk mlčky slabě ruce. Rty její se chvěly, jako by o odpuštění prosily, a spustila opět hlavu. Byla neskonale dojímavá v tom němém bolu, v tom dívčím zmatku. Luigi šel k ní, mužná jeho upřímnost neváhala okamžik.

„Caterino,“ pravil srdečným a pevným hlasem a vzal ji za obě ruce, „nermuť se. Vím vše. Bud klidná, tys mi neukřivdila. Ani mně, ani někomu jinému.“

Překvapení a radost zasvítily jí v očích.

„Ty víš…,“ začala nesměle.

„Všecko, žádost matčinu i tvoji odpověď, a to bez čárů. Měli jsme umluvená znamení, já a mamma. Hled jen na ty její prsteny, jsou dnes na levé ruce; pamatuješ se, že je nosí vždy na pravé? To znamená: ‚Ne, Giggi, ona tě nechce za muže.‘“

„Ach,“ řekla Caterina velice překvapena a vzhlédla k tetě, a slabý, dětinský úsměv se jí jako paprslek rozléval po tváři.

„Ó, Giggi, ty jsi bezohledný! Stavíš mě do tak nepravého světla a vydáváš mě posměchu!“ zvolala paní Galli, začervenajíc se hněvem do temna, a vstala prudce.

„Odpusť, mamma mia, odpusť,“ řekl s takovou až dívčí něžností a vzal teď ji zase za obě ruce, které hladil a líbal. „Chybili jsme! Moje chyba ale je větší, já neměl svolit. Jinak ale než vyznáním celé pravdy nebylo lze chybu naši napravit.“

Paní Galli byla přítulností jeho odzbrojena. S láskou hleděla na syna a obrátila se pak ne bez rozpaků k mladé dívce. Neřekla ničeho, ale Caterina spěchala k ní a políbila jí tiše ruku.

„Odpouštíte?“ tázala se pak tiše, šeptem a oči její bloudily od matky na syna.

„Zůstane mezi námi vše jako předtím?“ řekl Luigi. „Vidíš, Catino, máš úplně pravdu. Jsme bratr a sestra. Kdyby bylo jinak, což bych byl nějakého prostřednictví potřeboval a připouštěl? Posoudila jsi náš poměr úplně dle pravdy. A jaké štěstí, že jsme tak blízce příbuzní! Jinak bych se ti nyní nejspíše vyhýbal a stranil bych se snad. Ale tak se zapomene rychle. Neztratilas přítele, věrného a pravého, věř. V čas potřeby ti to dokážu, Caterino.“

„Můj Giggi, můj synu!“ zvolala paní Galli pohnuta až k slzám.

Caterina mu silně tiskla ruku jako přítel příteli, ale mlčela.

Giggi pokračoval žertovným tónem, do kterého se poněkud nutil; neb cítil, že byl pohnut.

„Bylo by tě, Catino, věčná škoda,“ řekl. „Mám jen jednu velkou lásku, jednu vášeň: medicínu! Strašná by to byla pro mou ženu sokyně! Lituji napřed tvou snachu, mamma mia, ožením-li se totiž vůbec kdy. Jaké to budou scény, až mi na to přijde, že mi moji pacienti a zajímavé jejich případy více na srdci leží než triumfy její vítězné toalety na posledním bále a všechen skrytý obdiv a patrná závist jejích přítelkyň!“

Všickni tři se zasmáli s nejrůznějšími pocity, skrytými pod zvuky toho smíchu, a pak nastalo malé, hluboké mlčení, které prapodivně na ně účinkovalo. Cosi elegického ozvalo se v srdci Luigiho i v srdci obou ženštin.

Suntarella objevila se co spása. Stála mezi otevřenými dveřmi vedoucími do jídelny.

„Je libo k stolu?“ tázala se klidně a všichni tři vstali téměř radostně. Vítali tu změnu.

Suntarella odstoupila stranou, aby v cestě nestála, a nikdo si nevšiml podivného úsměvu na její tváři. Byl zchytralý a spokojený. Nikdo nebyl její přítomnost vedle v jídelně zpozoroval, a slyšela z jejich rozmluvy právě tolik, co potřebovala, aby uhodla vše.

„Dobře, dobře, paní Galli,“ šeptala si, slyšíc teď její živý rozhovor. „Jen se tvařte veselou! Suntarellu neošidíte. To bylo tedy tvoje bolení hlavy, malá zmije?“ myslila si, když uslyšela teď tichý Caterinin hlas, pobízející Luigiho, aby matce vína nalil. A když slyšela opětný nucený jeho smích, cítila dokonce cosi jako pomstychtivost a škodolibost. Musila si malého zlomyslného triumfu dopřát. Vešla do jídelny.

„Pane Luigi,“ začala s tou důvěrností, ku které ji známost s mladým doktorem z let jeho chlapectví opravňovala. „Jak vede se tomu vašemu pacientovi v La Storta?“

„Znáte jej, Suntarello?“ tázal se místo odpovědi.

„Neznám, ale obávám se, že vám zemře. Nepřinesl jste mu dnes zajisté štěstí.“

„Jak to myslíte?“ divil se.

„Inu, vy arciť se mi vysmějete. Jste učený, a já hloupá, pověrčivá žena. Dost jste se mi nasmál kvůli mé starosvětské víře. Nuž, když jste dnes dopoledne přijeli, seděla ta čarodějnice Cechina nedaleko naší zahrady. Chtěla jsem vás varovat, abyste dnes ničeho nepodnikal, že nebudete míti v ničem štěstí, neboť uhranula vás zajisté. I ubohou contessinu uhranula, když od ní almužnu přijímala. Bolí vás ještě hlava?“ Obrátila se ku Caterině a pak pospíchala z pokoje, aby neuhodli dle její tváře, že ví všecko. Jejich mlčení jí stačilo. Dnes se jí pan Luigi konečně zapomněl vysmívati!

Když odjeli, lehla si Caterina na divan do svého pokoje. Cítila se velice unavena. A přece musila stále přemýšlet. „Kdybych ho nebyla poznala,“ šeptala si, „byla bych Luigiho zamítla?“ Neodpovídala si na tu otázku. Zapomněla náhle na Luigiho a myslila jen na toho druhého. A bylo jí tak sladce a úzko.

Suntarella byla též zamyšlena. Netázala se na nic. Stála u svého okna. Myslila též na toho druhého.

„Má pravdu contessina,“ šeptala si zase ona. „Je mladší, je mnohem hezčí a doufám, že je bohatý. Jak mohl by jinak ten zahálčivý zde život vésti? Jen jedna otázka: Miluje ji také?“

Suntarella se lekla, pak se ale chlácholila: „Ó, zajisté! Jak by to bylo jinak možné! Ale přece bych jen ráda, aby se už určitě vyslovil.“ Zadumala se hluboce a pak se usmála. „Je třeba těm mladým lidem trochu pomoci, aby věděli, co chtějí. K čemu bychom my staří to byli prodělali před nimi?“ A mimoděk si vzpomněla na ty dávné časy, když se všechno světlo slunce pro ni soustřeďovalo v zracích toho smědého, vysokého, krásného Beppa… který ji pak později tloukl a docela jednou nožem bodl. „Co na tom?“ řekla si, když jí to teď napadlo. „Bylo to z lásky! Byl žárlivým.“

A dala se do pláče, neboť Beppo byl už dvacet let v zemi. Padl v půtce s papežskými karabiniéry.

„Ladri! Birbanti! Maledetti!“ zvolala Suntarella při vzpomínce na ně a zaťala pěst a kvůli nim přála svatému otci, že ztratil světskou vládu, ač byla jinak nejhorlivější katoličkou.