Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 12

VI

Jan Maria vrátil se dosti pozdě do San Catalda. Byl velice znaven, zasmušen a zamyšlen. Ona záležitost volající ho do Říma k bankéři, u kterého měl úvěr velkým obchodním domem v Praze zaručený, byla jej velmi rozladila. Byl u něho hned po svém příjezdu sumu peněz vybral, jež nyní už vyčerpána byla, a očekával na dopis Leopoldovi zaslaný novou část peněz. Přišla sice, avšak o mnoho menší, než se domníval, takže po vyrovnání účtů s římským bankéřem jen velmi málo pro nové výdaje zbylo. Zároveň došlo psaní. Leopold oznamoval mu, že jisté papíry, koupené někdy pro něho, nyní značně klesly, tak značně, že ztráta byla více než citelná, téměř bolestná, a Leopold radil, aby se rychle do Prahy vrátil, že bude nyní nevyhnutělně zapotřebí, aby se Jan Maria ve svých výdajích obmezil, a že vůbec bude s celým svým jměním v krátké době u konce, bude-li dále pouze z kapitálu živ. Úroky pak nestačí už i na skromnou existenci. „Přišel čas,“ psal Leopold, „kde se nutně musíš k nějaké práci odhodlat. Pomni, že ti hrozí mizina.“

Jan Maria vyrovnal svůj dluh u bankéře, sebral, co zbylo, a chodil pak po Korzu na slunci. Aby trudné myšlenky a dojmy zaplašil, vešel do galerie Borghese, hledal útěchu u výtvorů velkých mistrů aneb aspoň chvilkové zapomenutí. Náhodou setkal se v Sále zrcadel s důstojníkem z italské válečné lodi, jehož byl v Cařihradě znal. Odlesk známé, přátelské té tváře zjevil se mu nenadále v křišťálové hladině mezi pestrými girlandami, jimiž Mario de’ Fiori zrcadlové stěny té síně tak graciózně pomaloval.

Bylo to radostné překvapení pro oba mladé muže. Měli společně krásné a zajímavé upomínky na dobu trávenou v Bujukdere, na dojmy a malá dobrodružství v té staré, malebné Brusse a na vyjížďku odtamtud na blízký mýsický Olymp.

Objali se vřele, a když hlučné vítání jejich pozornost navštěvovatelů galerie k sobě obracelo, vyšli z paláce a v protější ulici Condotti navrhoval důstojník, aby toto svoje setkání splendidní snídaní oslavili. Nejskvělejší restaurant v Římě, Spillmann v téže ulici, zdál se pro takovou příležitost jako stvořen. Jan Maria souhlasil a byli oba tak veselí, že se při šampaňském až do slzení rozesmáli, rozešli se pak v nejrůžovějším rozmaru. Jan Maria zajel domů do ulice Giulia, a rozjaření jeho obrátilo se tam náhlou reakcí v hlubokou melancholii: býval vždy smuten, kdykoli trochu více nad obyčej vína vypil. Smával se sám často sentimentální povaze svého „opilství“. Teď nebylo mu však do smíchu. Peněžní jeho nesnáze, na které u Spillmanna si ani nevzpomněl, ležely mu nyní těžce v mysli. Sedl k stolu a psal Leopoldovi odpověď. „Neprodleně domů jeti,“ psal, „znamenalo by pro mě urychlenou smrt. Cítím tu vaši zimu až sem. Nemohu se vrátit. Pošli hned žádané peníze. Ať nezbude třeba nic. Vím beztoho, že brzy zemru.“

Poslední tato věta jej zarmoutila velice. Cítil lítost sám nad sebou. Rozechvěn vyskočil z křesla.

„Ne,“ zvolal. „Vždyť tomu nevěřím!“ A chtěl psaní roztrhat. Ale nechtělo se mu jiné psát. Přeškrtl tedy závěreční větu, zapečetil list a donesl jej sám na poštu. Pak sedl do fiakru a jel až k bráně del Popolo. Tam vystoupil a poslal kočár zpět. Byl tak nepokojný, že se mu sedět nechtělo, a umínil si, že půjde do San Catalda pěšky. Nešel po silnici, bloudil po stezkách i bezcestím. Slunce se nížilo. Chůze účinkovala na něho dobře. Vzduch, který se značně ochladil, rozptyloval jeho melancholii a radostný pocit, že se blíží místu, kde Caterina mešká, vzrušoval ho příjemně. Avšak ta mimovolná narážka na smrt, kterou byl ve svém listu učinil, zněla mu přece jen jako neurčitá disharmonie na dně duše dále a mrak nechtěl úplně z jeho čela. Po dlouhém chození a bloudění, když se bylo úplně setmělo, dorazil domů.

Suntarella přišla jako obyčejně, když se z města vrátil, aby se ho ptala, má-li velký čili malý hlad. Po svém bohatém snídaní u Spillmanna nechtělo se mu jíst a cesta byla jej tak znavila, že mu nebylo volno. Toužil jen po samotě.

Myslil na pošmurnou lyrickou báseň, kterou v něm pinie skloněná nad rozpadlým římským hrobem byla vzbudila. Chtěl ji napsat, ale dobrá Suntarella neodcházela, i když ji byl krátce pouze o koflík čaje a něco chleba poprosil. Její dnešní neodbytnost jej mrzela, nechtěl však přece žádnou nelibost najevo dávat, a odhodlal se tedy, že s ní promluví. Doufal, že jej dlouho mučit nebude.

„Vy měli jste dnes hosti?“ řekl nazdařbůh; napadlo mu, že byl dopoledne pana Galliho s matkou potkal.

„Ó, vy jste se nejspíše na silnici viděli? Ovšem, musili jste se potkat,“ řekla Suntarella a měla potají radost, že sám o doktorovi mluvit začínal.

„Ubohý pan Galli,“ dodala s povzdechem, „myslím, že dnes nebude mít nejlepší spánek.“

„Jak to?“ divil se Jan Maria.

„Ach, zlobím se tak na contessinu! Jsem tak ráda, že mi sama o ničem neřekla; kdyby se mně svěřila, musila bych ji plísnit. Bylo by to mojí povinností. Ale tak, když nic nevím než to, co jsem tak náhodou jen z vedlejšího pokoje slyšela, mohu mlčet!“

„Nerozumím vám naprosto, paní Assunto,“ řekl Jan Maria a nelhal.

„Inu, neměla bych to snad dále povídat,“ řekla a sklopila trochu hlavu jako v kajicnosti. „Avšak je tak těžko mlčet, a vám to mohu přece svěřit! Vy mě neprozradíte u contessiny, ani nepovíte moje tajemství dále. Na vás se mohu spoléhat!“

„Myslím, že to nebude nic tak hrozného,“ řekl s úsměvem.

„Ó ano, je to hrozné, co to nerozumné dítě vyvedlo!“ durdila se Suntarella a hleděla plně a pátravě na něho. „Krátce: byli zde na námluvy, on i paní Galli. Hleďte, tak hodný, dobrý, hezký člověk – a contessina jej zamítla, docela a určitě zamítla!“

Vzdychl zhluboka a radost jevila se mu v očích, ale mlčel.

Suntarella byla spokojena.

„Neměla to dělat, nejednala dobře ani moudře, řekněte sám!“ zvolala za chvilku.

„Nemám práva soudit,“ řekl a sklopil oči. „Contessina má zajisté své příčiny a důvody.“

„Ach ty její příčiny!“ odpověděla s úsměvem zdánlivě opovržlivým. „Jako kdybych je slyšela, ty příčiny! Řekne: nemiluji ho. Čisté důvody! Láska by přišla později sama. Kdybych contessinu neznala a nevěděla, že nikoho, ale pranikoho nezná, řekla bych, že miluje snad někoho jiného. Tak ale, věru, nevěděla bych koho! Leda snad starého našeho Franceska!“

Jan Maria se usmál a mlčel.

„Ale odpusťte, přinesu vám raděj váš čaj,“ řekla teď stařena, jako by se upamatovala, a vyšla z pokoje.

„Myslím, že jsem mluvila zřejmě,“ šeptala si venku na chodbě a dusila v sobě smích.

Jan Maria vstal a hodil k psaní připravený papír do ohně. Už neviděl tu pinii, klonící se v soumraku pod pruhem purpurových, dohořívajících oblaků nad sutinou římského hrobu, už necítil žádnou bázeň v duši, ale divokou jakousi naději, jakési znovuzrození, cosi jako úsvit nového života. Zamítla Luigiho! Měla zajisté vážnou příčinu, milovala snad jiného. Ten jiný mohl býti on sám. Ó ano, ano, nemohl se mýliti! Což neprozrazovaly ji její úsměvy, její pohledy? Nebyla celá její čistá duše v nich? „Beatrice!“ zvolal a sáhl si mimoděk na to svoje bujně vzrušené srdce. Při tomto posuňku vypadl mu list z náprsní kapsy. Leopoldův list. Radost jeho změnila se náhle v žal. „Ó Bože můj!“ zašeptal, „což mohu jí říci: buď mou? Jsem téměř žebrákem. Nemám kam hlavu položit. Jsem jako ta hruška v širém poli, o které se u nás tak dojímavě zpívá a mluví! Tak sám, tak opuštěn a každému cizí. Stojím mimo společnost! A ruce moje, což vědí, co to práce? Ach, nejsem mužem, jsem děckem, rozmarným děckem! Hanba mně!“

Klesl do křesla vedle ohně a zakryl si rukama tvář. Ani nepozoroval, že místo Suntarelly teď Angiolina vešla a že mu čaj na stolek vedle křesla postavila. Odešla tiše, jak byla přišla.

„Když vzpomenu, jak jiní žijou, jak pracují, se lopotí, zápasí, – ale jak sladce jsou odměněni,“ rozjímal Jan Maria. „Žena stojí jim po boku, děti rostou kolem. Ó, prsa se těm lidem dmou hrdostí a srdce jim buší štěstím! A takový blahý, tichý, požehnaný život jsem nikdy chápat nedovedl! Jak často jsem vidinu takové existence odbýval téměř s pohrdáním! To bylo mi vše vždy příliš po šosácku. Ó, raděj jsem se uzavíral do svého jalového sobectví a snil a snil a snil, že pro mne cos lepšího musí osud chovat… A nyní vidím, že jsem svůj život zahodil! Pozdě, pozdě, pozdě prohlídl jsem!“

Hlava mu klesla na hruď těžce, jako umírajícímu.

„Caterino, Caterino,“ šeptal a viděl ji před sebou tak, jak ji vídal pod stromy v zahradě kráčeti, zářící spanilostí, dobrotou, čistotou. Vtom napadla mu však též Pelagie. Jako přízrak temnosti a zloby zjevila se v té záři vycházející ze zraků jeho Beatrice. Náhlý, nevolaný, ničím neodůvodněný byl ten zjev, pouze jako stín vedle světla.

„Milosrdný Bože!“ zvolal polekán tou vzpomínkou, „jak smím o Caterině snít a v lásku její doufat? Já, já! Jak tomu dávno, a krev moje vzkypěla divoce tam v divadle, když její prsty se dotekly mé ruky! Ne, ne! Z toho ráje čistoty jsem vyhnán a na prahu jeho stojí ne anděl, ale ďábel sám a směje se mému zoufalství. Kdybych šlépěje tvoje v prachu líbal, Caterino, nečisté moje rty by je znesvětily!“

Zalomil rukama. A pojednou zněla mu zase ta fráze v uších, kterou byl dříve Leopoldovi do Prahy psal: „Vím, že brzy zemru.“ Ale celé jeho tělo vzpjalo se teď mocně proti tomu rozsudku, všechna jeho mladost, všechny jeho síly vzpíraly se tomu tvrzení, výkřik vydral se mu z prsou: „Ne, není tomu tak, já lhal! Já lhal!“

A srdce jeho bilo prudce, únava jeho mizela, temné myšlenky prchaly a bylo mu, jako by jaro v sobě cítil a se v záři slunce koupal. Vůně květů a trav, zdálo se mu, že se nese pokojem. Vzal lampu a předstoupil před zrcadlo. Tváře jeho hořely, oči sálaly dlouhými paprsky. Usmál se.

„Jsem zdráv,“ pravil spokojeně, hleděl chvilku na sebe a postavil zase lampu stranou.

„Jsem zdráv a toť to nejhlavnější,“ řekl si. „Jsem mlád, jsem silným. Já chybil, nepojímaje posud svou životní úlohu, podléhal jsem příliš každému útoku, každému dojmu, však to dá se ještě napraviti. Vždyť mám vůli pracovat a nemám méně schopnosti než milióny normálních lidí. Pravda, zbloudil jsem, nejsem hoden jediného pohledu z hvězdného zraku té dívky – ale utíkám se k ní jako k oltáři, objímám její kolena, klekaje v prach. Chybil jsem, ale jak upřímně litoval jsem svého poblouzení! Ó, řeknu jí vše, vše, a ona pochopí, odpustí a spasí mě! Neodvrátí se ode mne, neb oči její nelhou, a nemýlím se, četl jsem to v nich, nejsem jí lhostejným!“

Kam zmizela jeho zoufalost? Nebylo po ní stopy. Byl mlád, život ležel před ním širý, širý, ztrácející se do nekonečna jako ta Campagna, kterou byl před hodinou kráčel, a naděje svěží, krásná, se vším tušením, se všemi sliby jara skláněla se nad ním jako ona červánky politá pinie u toho římského hrobu, kterému všechno to zlo, jež jiní i on sám sobě byl učinil, teď přirovnával. Ta hrobka byla minulost, rozpadávala se v rum, byla prázdná, neboť ten, jenž v ní někdy ležel, byl k novému žití vstal, k novému žití, plnému blaha lásky…

Jak bylo mu volno! Vypil trochu toho zčernalého, už dávno vychladlého čaje na stole, zhasl lampu a chodil ještě dlouho potmě po pokoji, zapaluje cigaretu za cigaretou. Konečně neudržel se unavením už na nohou a klesl na lůžko. Hleděl odtamtud oknem na hvězdy. Oči se mu zavíraly. Neměl už určitých představ, jen tu jednu myšlenku měl stále na paměti: poví jí vše, a ona bude jeho spásou! I ten pojem ztrácel určitosti. Poslední, co se mu v obraznosti zrcadlilo, byla ona červánky politá pinie, skláněla se nad ním, a byla to zároveň Caterina a hvězdný úsměv jejího zraku vešel v jeho duši a odlesk jeho jevil se mu na rtech a svítil mu do usínajících už očí. Vědomí jeho ponořilo se do mystéria hlubokého spánku, jako hvězda do nedomyslného bezdna prostoru zapadá. –

Ráno probudil se s jakousi tíží na prsou a v každém údu. Vstal téměř tak unaven, jak byl lehl. Chladná voda, kterou se vždy s pravou rozkoší dlouho myl, vrátila mu konečně trochu svěžesti. Pak se strojil před zrcadlem a cítil se spokojen, vida ruměnec na své tváři. Ó, byl zajisté úplně zdráv! Byl se včera pouze trochu ušel.

Zpíval si tiše úryvky ze všelijakých oper, mezitímco svou toaletu dokončoval. Pochod z Normy, pak Casta diva, ale ne dlouho, neb při slovech, „casta diva“ musila mu hned Caterina napadnout a myšlenky jeho se zastavily u jejího obrazu. Začal o tom rozjímat, jakými slovy o své lásce k ní promluví a jakými o svých omylech a o svém poblouzení… Zarazil se. Ó jak jí to vše říci a neuraziti cudný její sluch? Bylo mu nevolno. Ne, chtěl teď raději uvažovati, jakým způsobem se uchopí nějakého úkolu v skutečném životě. Ona mu snad sama poradí, byla tak rozumná, tak opravdová a vážná přes všechnu svou dívčí prostou, nehledanou poezii a grácii. Ona poradí, ale on učiní návrhy, dá jí na vybranou. Má se naturalizovat v Itálii a dáti se do královské maríny vřaditi? Anebo odhodlala by se jíti s ním někam na Kavkaz, kde by si za skrovný zbytek svého jmění malý statek koupil? Vždyť miluje Caterina samotu! Žije tak prostě, tak docela mimo společnost, mimo hluk. A zařídil by jí tam tak útulný, milý domek. Prostý zajisté, avšak ne chudobný… Myslil hned na samé orientální koberce, měkké a vkusné, kterými by stěny jejího i pokoje ověsil, podlahu, divan, stoly pokryl. Nestýskalo by se jí tam po vlasti zajisté, s tou velkolepou krajinou před okny… A jemu? – Bylo mu bolno, bolno. Ach, vždyť téměř žádné vlasti neměl. Miloval ji, tu neblahou zemi, celou silou duse své, ale byl v ní cizincem. Bylo mu, jako by ho byla vypudila za své hranice. Miloval ji více co chiméru, co ideál než co skutečnost. „A moje verše…?“ tázal se a vzal sešit do ruky, do kterého byl ty přepsal, které se mu zdály nejlepší ze všech, jež byl posud složil. „Což to něco znamená?“ pokrčil rameny. „Což je bude někdo čísti?“ Byl zase smuten, odložil je, nedělal více plánů. Poodešel k oknu a otevřel je. Byl tichý den pod mrakem a stromy šeptaly si tichounce a dřímavě. Konejšilo ho to. Bolest se mu pomalu zase z rozvlněných citů ztrácela a tichý jakýs, rezignovaný smutek, ne docela bez sladkosti, zůstal na dně jeho mysli. Stál takto hodnou chvíli, když Suntarella zaklepala a vešla. Celou noc byla své plány kula a ráno, věrna jim, přemlouvala Caterinu, aby dnes na tu dávno určenou návštěvu k donu Clementu si konečně vyjela. Předstírala, že nutno byt radikálně čistiti, že se stydí za ta okna a dveře. A pak ten ubohý don Clemente! Zdálo se jí prý o něm, nehezký to byl nějak sen. Kdo ví, není-li churav? Snad potřebuje pomoci, které mu tam v té poušti nikdo neposkytne. Ta stará, poloslepá Ersilia, jeho hospodyně, zanedbává vše, je vždy třeba, aby ji občas někdo povzbouzel a trochu vyplísnil. Don Clemente to však nedovede. On nepozoruje ničeho. Ale jediné slovo contessiny, kterou Ersilia zbožňuje, stačilo by, aby se v Isole Farnese zase vše na nějaký čas k lepšímu obrátilo. Caterina rozmýšlela se chvilku.

„Pojedu,“ řekla pak, „ať mi Francesco koně osedlá. Avšak jsem vlastně trochu vázaná. Pan Jan Maria –“

„Řeknu mu, že byste dnes svůj slib splnila –“

„Ne tak, jinak to musíš říci,“ odmlouvala contessina, lekajíc se nějak toho slova slib.

„Dobře, zeptám se ho, nemá-li dnes náhodou chuť podívat se na ty staré hroby, vy že jedete k donu Clementovi.“

S úsměvem šla pak do kuchyně, vzala připravenou kávu a donesla ji panu Plojharovi.

„Obsluhuji vás dnes sama,“ řekla pozdravujíc, když se Jan Maria od okna obrátil. „Francesco je zaměstnán, sedlá koně pro contessinu. Radila jsem jí, aby jela navštívit dona Clementa. To je ten starý kněz nedaleko Isoly Farnese, víte? Ubohá contessina, je tak zamyšlená. Doufám, že trochu tou cestou pookřeje. Kdo ví, na co myslí? Nemohu nijak na to přijít.“

Panu Plojharovi zatlouklo srdce prudčeji. „Contessina mi slíbila, že mě někdy seznámí s donem Clementem,“ řekl nesměle.

„Ano. Vzpomněla si na to. Řekla, že by ráda věděla, zdali byste dnes ty staré hroby si prohlížeti chtěl. Nemáte-li chuť, nechte to napodruhé. Řeknu contessině, že dnes prosíte, aby vás omluvila –“

„Ne, naopak,“ vzkřikl až polekaně a nepozoroval ani tu lehkou ironii v jejím zchytralém úsměvu. „Řekněte contessině, že čekám, že, že –,“ zajíkal se. Co by jí byl rád všechno vzkázal!

„Tedy pijte svou kávu,“ řekla odcházejíc, „a povím Franceskovi, že pojedete též –“ Koně hrabali netrpělivě nohama a házeli hlavami. Francesco jim domlouval a Jan Maria prohlížel starostlivě sedlo, na kterém contessina jeti měla, je-li dobře připjato. Konečně přišla Caterina svým lehkým, graciózním krokem, oděna svou prostou temnou amazonou, s malým kulatým kloboučkem se závojem do půl tváře na hlavě a s bičíkem v ruce. Pozdravili se a malá, energická její ruka tiskla dnes tu jeho poněkud silněji a vřeleji než obyčejně. Bylo to následkem neurčitého, nejasného pocitu. Bylo jí odvčerejška, jako by někdo se stavěl mezi ni a toho přítele, kterého se však spustiti nehodlala… To vše bylo ale tak mlhavé, že si toho vědoma nebyla, a nepozorovala ani, že v tom ruky podání bylo nějakého, třeba jemného jen rozdílu proti jindy; jemu však neunikl slabý ten důkaz teplejšího citu a radost plnila mu srdce a zářila mu z očí. Pomáhal jí na koně. Sklonil se s tou pravou pokornou rytířskostí, která se tak ušlechtile od galantnosti a rutinované zdvořilosti liší, a nastavil dlaň, aby na ni stoupla. Ohlídla se mimoděk na Franceska, který jí tu službu vždy prokazoval. Avšak neváhala, svěřila svou nohu jeho ruce, stoupla na čekající jeho dlaň, lehce jako péro vyhoupla se na koně, kterého, šeptajíc zároveň mladému muži „díky“, něžně po krku pohladila, a chopila se pak uzdy, již jí starý Francesco odevzdával. Suntarella stála o krok opodál, svěřovala contessině všelijaké vzkazy pro Ersilii a ujišťování nejoddanější pokornosti pro dona Clementa. Jan Maria mohl tedy snadně mlčeti a své zraky krásným pohledem na graciózní jezdkyni a smělé pohyby, kterými netrpělivého koně krotila, nasytiti.

„Šťastnou cestu,“ zvolala konečně Suntarella, propouštějíc jaksi contessinu, a hleděla spokojeně za ujíždějícími, kteří se dali směrem k silnici. „Dobře jim to sluší, co, Francesco?“ řekla stařena.

„Ach, krásné mládí,“ vzdychl Francesco, „jaro života!“ Nevěděl, že totéž byl před ním už Metastasio veršem vyslovil –

Mladí lidé jeli hezký kus cesty po silnici a pronášeli jen málo lhostejných slov. Srdce jeho bylo tak plné vážných, radostných citů, že téměř přetékalo, a hlas jeho prozrazoval hlubokým záchvějem při každém nepatrném slově, co se v nitru jeho děje. Byl by rád přímo s ní promluvil, bez odkladu, avšak zdálo se mu to tak podivné, hned, znenadání o své lásce se vyslovit, tak zčistajasna ji prositi, by se k němu snížila, aby jej spasila, nehodného, ale neskonale milujícího… To vše chtěl, musil jí dnes říci, avšak scházelo mu to první slovo, po kterém to ostatní se samo zajisté dostaví. Myslil, že Caterina netuší, co se s ním právě děje, avšak mýlil se. Dívka, napohled klidná, cítila instinktivně ta slova vášně, jež se mu ze srdce na rty drala, uhodla, jako vnuknutím, že cosi vážného, rozhodujícího se připravuje, že osud její se snad dnes na této vyjížďce rozhodne. Hleděla občas kradmo na jeho líc. Ó, nyní, v tom okamžení neměla už pochybnosti: ano, miloval ji. A ona? O tom už též nebylo pochybnosti. Bylo jí tak úzko a tak blaze! Pootevřela rty, srdce jí tak bilo, že musila hlouběji dýchat. Oči její obracely se mimoděk k horám a výše k obloze.

„Bože!“ zvolala mimoděk tiše a lekla se pak toho hlasitého vzdechu.

Jan Maria slyšel, že byla cosi řekla, nebyl doslechl co a tázal se tedy: „Pravíte, contessino?“

V úzkostech svých a zmatku řekla spěšně: „Je dnes to pravé počasí pro vyjížďku.“

„Ano, to pravé počasí,“ odpověděl.

Žádný z nich nemyslil na to, co mluví. Rozhlíželi se kolem. Den byl teplý a tichý a posud pod mrakem. Vzduch byl vlažný, a ač slunce vidět nebylo, byl přece sladce ztlumeným světlem prosáklý. Bylo jisto, že pršet nebude, ty mraky byly příliš průhledné a za nimi bylo tolik jasu, že nebylo pochybnosti, že se konečně probere. Celá krajina barvila se do fialova, i ty jednotlivé zelené stromy v dáli měly kolem korun slabě fialovou zář.

„Je to zvláštní osvětlení, až pravděnepodobné,“ řekla Caterina, na niž toto naladění scenérie, tak nezvyklé, tak „ne z tohoto světa“, podivně účinkovalo, bylo tak harmonicky s jejími snům podobnými city v souhlasu! Hleděla chvilku ještě před sebe a pak se obrátila k svému společníkovi, jako by od něho nějakou poznámku očekávala. Lekla se změny jeho tváře. Byl úžasně zbledl a byl zasmušen, tak zasmušen, že ji to u samého srdce bodlo. Zapomněla okamžitě všeho, co ji odvčerejška znepokojovalo, všeho, co ji od prvního okamžiku jejich dnešní vyjížďky rozčilovalo. Teď nebyla v tom otázka, miluje-li ji či ne! Nevěděla teď o ničem než o nevýslovné bolesti a hrůze, kterou jí onen stín smutku na jeho čele, onen „stín smrti“ působil, onen stín smrti, jenž ji co fixní idea od té chvíle pronásledoval, když byla mimoděk Jana Marii své vidině o Načiketu v indické básni strýce Astucciho přirovnávala. Poslední dobou byl ten strach zmizel, teď ji zachvátil silou křeče.

„Ach, vy trpíte!“ zvolala útrpně, též zbledlá. „Jste bled! Co je vám?“

A trhla uzdou a byla těsně vedle něho.

Rty jeho ševelily, šeptaly, ale nebylo slyšet co. Co se s ním dělo, nevěděl sám jasně.

Mezitímco se Caterina byla po krajině rozhlížela, sbíral myšlenky své a řekl si: „Nyní přišel okamžik, nyní anebo nikdy.“ A nehledal už to první slovo, byl je našel. Chtěl zvolat: „Caterino!“ Nebyl jí posud nikdy jménem jejím oslovil. Což nebylo celé vyznání v tom zvolání? V okamžiku, když otvíral rty, aby sladké to jméno vyslovil, ucítil však tak prudkou fyzickou bolest v prsou, že stěží výkřik potlačil. V hlavě měl závrať a bylo mu pojednou, jako by mu ruce, kterými uzdu koně držel, byly něčím cizím, jako by se oči jeho nějakým podivně zbarveným sklem na svět dívaly, a v ústech cítil opět přisládlou, odpornou chuť krve jako tenkráte v noci při tom hrozném záchvatu před kostelem Trinità. Smrtelný strach, že před Caterinou s koně sklesne, že jí poskytne hnusné divadlo, přiváděl jej na okamžik až na pokraj zoufalství, ale dodal mu zároveň téměř nadlidskou sílu. Přemohl tu hrozící mdlobu, neklesl s koně, a když teď na něj hleděla tak plna lásky a soucitu, vracel se mu lesk opět do očí a zoufalá láska k životu jej zachvátila.

„Contessino,“ řekl tiše, ale vášnivě, „já nenávidím smrt.“

Smyslu svých slov byl si teprve vědom, když je sám vlastním svým hlasem pronesená uslyšel a když viděl, jaký smutek a jakou bolest jí působila. Světy byl by za to dal, kdyby to nebyl řekl.

„Jste churav?“ zvolala. „Ó, co je vám, probůh!“ A oči její byly vlahé.

„Nejsem!“ pravil s tak přesvědčivým důrazem, že tomu sám uvěřil.

„Co vás tedy tak náhle zarmucuje?“ ptala se, ani nevědouc, jak důvěrně s ním mluvila a jak plna lásky na něj hleděla.

„Och, dostal jsem včera dopis z domova –,“ řekl nazdařbůh a zamlčel se.

Co to mluvil? Nechápal sám. Co měl ten dopis s nynější jeho zasmušilostí co dělat? Stálo tam ovšem, že je na mizině, a musil jí to někdy říci, byla to nutnost a povinnost jeho, milovala-li jej, ale teď, teď to nebylo na místě. Zuřil proti sobě pro tuto nemotornost svého jazyka, tupost a nelogičnost své mysli, chtěl chorobu svou zapírat, a uchopil se tak nejapného prostředku!

„Zemřel vám někdo z přátel?“ ptala se Caterina, která jiného spojení mezi smrtí a tím listem si myslit nedovedla.

„Nemám tam přátel. Nikdo mi nezemřel. Avšak smrt je tam domovem, poněvadž tam není života,“ řekl Jan Maria, mluvě jako v deliriu. To mrazivé dotknutí smrti v okamžiku, když o lásce své mluvit chtěl, uvrhlo jej v zoufalství. Jaká chmura visela nad světem! Vše, co jej kdy bylo zabolelo, rozrývalo nyní znova v tomto okamžiku strádající jeho duši. Viděl náhle opět svou nicotu, neštěstí své země, beznadějnost ztraceného svého života. Caterina mlčela a zamyslila se též. Jeli beze slova svou cestou. Byli dávno od silnice odbočili a brali se dosti hlubokým úvalem, po jehož stráních skupiny ilexů, sem tam oliva a staré duby stály. Potok hučel a pěnil se kolem balvanů, které se byly odněkud v něj převalily, a voda klátila vysokým rákosím na mnohých místech břehu vyrostlým. V oblacích prolamoval se pomalu otvor, byl zatím ještě pouze velkou žlutou skvrnou, z které jemný, jemný déšť slabých a jako vlhkých paprsků padal a se po celé krajině šířil. Okraje otvoru opalizovaly jako vnitřek lastury. Na Caterinu se to vše dívalo tím nepochopitelným zrakem věcí, jenž lidskému a animálnímu tak málo příbuzen, přece jsa plný duše se mu účinkem tak velice podobá. Bylo jí tak podivně: ač takto nevědomky tím věčnem, na ni z konečného zírajícím, nad okolnosti povznesena se cítila, ač zcela se soucitu s Janem Marií oddávala, neubránila se přece jakémusi zklamání, jež se hluše, neurčitě, ale smutně v ní ozývalo!… Když dříve tak rozechvěn na ni hleděl, nemyslil tedy na ni, nebyl tou láskou pohnut, o které ona snila? Caterina nepoutala tedy, jak se domnívala, v té chvíli výhradně jeho mysl? Ne! Ta mysl bloudila daleko na severu! Vzpomínal na rodný kraj a připomínal si nyní jeho neštěstí, na ni, na Caterinu nemyslil… Jak byla se zmýlila! Všechna ta něha v jeho zracích patřila oné ideální sokyni! Úsměv tiché rezignace, ale ne docela beze stínu trpkosti, jevil se jí nyní na rtech a stud rozněcoval jí ruměnec, více však uvnitř než na tváři. Brzy ale vytýkala si svou sobeckost. Jak mohla jen na chvilku zapomenout na to hlavní: že Jan Maria trpí! Oči její hleděly tiše na tu žlutou, světlou, velkou, stále rostoucí, stále jasnící se skvrnu na obloze, a zdálo se jí, že slunné ty paprsky jí srdce v hrudi rozehřívají. Něco z té záře bylo v jejích očích a na rtech, když nyní promluvila, aby jej ukonejšila.

„Pane Jene Maria,“ řekla pomalu, a bylo cos kouzelného v tom hlase, vycházejícím tak hluboko z hrudi, a mladý muž slyše svoje jméno změněné jako v hudbu, pohlédl téměř udiveně na ni. Znělo to tak slavnostně, tak vážně! Zraky jeho upřely se na ni tázavě. „Proč nevěříte v život?“ řekla, „život jest jistina a pravda. Smrt je pouhý klam. Kdo zoufá, páše sebevraždu se zavřenýma očima. Kdo otvírá oči široce, široce, kdo přes nejbližší okolnosti do velikého prostoru hledí, ten doufá. A kdo pevně, svatě doufá, ten zklamán nebude.“

Netušila, jak vášnivě, divoce se naděj v jeho srdci v tom okamžiku vzpjala, co mu tak hluboce do očí hleděla a tak sladce mluvila. Obrátila zraky opět vzhůru k oblaku, za kterým se slunce skrývalo a který teď se stával celý duhový na okrajích, jinak bílý jako tající sníh promíchaný paprsky.

„Kolikráte,“ začala za chvilku zase mluviti, „kolikráte jste mi opakoval, že u vás doma přebývá smrt. Řekl jste mi, že vám tam bylo vždy největší bolestí dívati se co svědek na trapnou agónii zmírající vlasti. A co trpkých, divokých výčitek, činěných vašim krajanům, jsem od vás slyšela! Někdy bych mohla mysliti, že svůj lid nenávidíte, kdybyste mi o něm, o jeho zmrtvýchvstání, o jeho obětech, o heroickém jeho snášení křivd nebyl tolik krásného a dojímavého tak nadšeně pověděl. Hleďte, utvořila jsem si o tom lidu svůj úsudek. Nadchl jste mne, a ačkoli jej celkem tak málo znám, ačkoli mi tolik nejasného v představě o něm, myslím, že se v nejhlavnějším nemýlím. Vidím jasněji než vy, neboť vás zaslepují slzy vašeho bolu, tak spravedlivého a krásného.“

„Chtěl bych ten úsudek slyšet!“ zvolal Jan Maria. „Ale buďte milostiva!“

Usmála se a řekla za chvilku vážně:

„Nazval jste lid svůj jednou Lazarem mezi národy. Myslil jste přitom na Lazara z paraboly. Já však připomínám si raději Lazara, bratra Marie a Marty, co symbol vašich Čech. Když Kristus toho Lazara na světlo zpět, k novému žití volal, k novému žití, a zajisté i vyššímu – neb projíti mystériem hrobu a míti nad hlavou aureolu zázraku jest velkým posvěcením –, tenkráte vlekl vrávorající Lazar zajisté svůj příkrov z kobky za sebou. Znamenal ten příkrov smrt? Ne, pouze minulost. Budoucnost byl paprsek v jeho oku. A tak je to s vaším lidem. Vleče svůj příkrov ještě za sebou, ale bude živ. Tak jako moje Itálie k nové slávě a nesmrtelnosti z poníženosti vstala!“

„Ó, věřím všemu!“ zvolal a všechen jeho smutek zmizel, všechen jeho bol, a nemyslil už ani na život, ani na smrt, ani na vlast: jen na ni myslil a na neskonalou svou lásku. „Caterino!“ zvolal chvějícím se hlasem a zachvěl se. Viděl, že rychle, však ne uraženě, spíše s radostí po něm okem šlehla, když ji beze všeho a tak mimoděk a prostě Caterino oslovil. Nyní přišel okamžik! Cítil tak nesmírnou v sobě radost, tak neskonalé štěstí! Vyjížděli právě z úzkého úvalu. Caterina pohnala svého koně o několik kroků kupředu. Širá Campagna ležela teď opět v rámci těch strmících fialových hor před nimi, slunce bylo se bílým mrakem prodralo a široký pruh zlata padal na rozvlněnou pláň. Zrovna proti nim v dáli čněla skála a na ní kupily se nějaké budovy neurčitě pod stínem plujícího oblaku a zdály se s rozplývajícími svými obrysy nesmírné.

Caterina zastavila koně, a když Jan Maria jí těsně po boku jel a rty jeho se zachvěly, uhodla sladká ona slova, která z nich se padat chystala, a zmatena, couvajíc před nimi instinktivně, ač po nich lačnila, pozvedla ruku a zašeptala: „Tam to místo jest Isola Farnese.“

Jan Maria couvl též před svými slovy, neboť to, co říci chtěl, zdálo se mu náhle tak banální, tak bezpočtukráte už opakované, že se studem až zarděl. Ta váhavost trvala však jen mžik.

Vzal ji prudce za ruku. Výkřik jeho duše „Já vás miluji“ bouřil mu už hrdlem na rty, vtom ale pozvedla Caterina bičík a ukázala překvapeně v stranu, od které Jan Maria odvrácen stál, a skoro v tomtéž okamžiku letělo cos jako přízrak rychlostí vichru kolem nich. Byla to jakási kavalkáda, směs pánů v nejelegantnějších anglických loveckých oblecích a dam v „nejravisantnějších“ jízdeckých šatech s vlajícími vlečkami a závoji, dav groomů je doprovázel, smečka psů nejušlechtilejší rasy letěla před čarokrásnými jejich koňmi, a Campagna, před chvilkou tak pustá a mlčenlivá, hlaholila lidskými hlasy, štěkotem psů a frkáním a dusotem ořů. Kavalkáda mihla kolem, ale jedna z dam zastavila se s doprovázejícím ji pánem, byla překvapeně vykřikla a trhala svého koně tak prudce za uzdu, že se ušlechtilé zvíře vysoce na zadní nohy vzpínalo a koně, na němž Jan Maria seděl, poplašilo. Jan Maria zbledl smrtelně: ona jezdkyně byla paní Dragopulos. Kůň její stál teď klidně dva kroky od něho; hleděla mu přímo v tvář; úsměv její byl zdvořilý a roztomilý.