Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 18

Dona Paolina se usmála.

„Nuž, vidíš, není vše ztraceno!“ zvolala. „Vrátíme se k návrhu mého muže. Pojedeš se mnou do Říma. Seznámíme vás, holoubátka –“

„Ne, nyní už to není možné, když jste už tak přímo mluvila,“ řekla Caterina.

„Jdižiž,“ smála se markýza, „což jsi tak jistá, že pan Cremona na tebe neučiní dojem? Neviděla jsem nikdy poručíka, kterému by husarská uniforma lépe slušela. Jaká distinkce v každém jeho pohybu, a hlas, když zpívá romanci, a oči – ach, slovem je okouzlující!“ Caterina mlčela.

„Kdy pojedeš tedy do Říma? Hned dnes?“ tázala se markýza.

„Dnes ne,“ řekla Caterina a sklopila oči. „Tedy kdy? Chci určitou odpověď,“ naléhala markýza. „Určitou odpověď?“ opakovala dívka s podivným úsměvem a nepozvedla sklopené oči. Dona Paolina ztrácela trpělivost.

„Ano,“ řekla, „určitou odpověď a žádnou ozvěnu svých otázek.“

„Nemohu ji dáti, tu určitou odpověď,“ odpověděla dívka tiše a nepozvedla oči.

„Ach, ty se dle všeho s panem Cremonou vůbec ani seznámiti nechceš?“ zvolala markýza a červenala se hněvem.

„Ne, nechci, vězte to, když mě nutíte,“ řekla tiše a určitě Caterina.

„Jsi-li opravdu tak upřímnou,“ zvolala markýza, „pak buď upřímnou až do konce a řekni mi bez obalu proč.

Ale neskrývej se za žádné skrupule své delikátnosti, za žádnou pietu k památce všech hrabat Soranesiů od začátku světa.“

„Nuž,“ řekla dívka a vstala, „budiž.“ Hleděla doně Paolině přímo do očí, bez ostychu, bez zardění. „Příčina je prostá, miluji jiného, a nikomu jinému než jemu nemohu a nechci nikdy náležeti.“

„Ach, jaké překvapení!“ zvolala dona Paolina, „to je pravé melodrama, na mou čest! A kdo je ten ‚jiný‘?“

Jan Maria vstal, nutilo jej to, aby vyšel a zvolal „já!“, zdálo se mu, že by měl nyní po jejím boku stát, avšak ta narážka na melodrama jej zdržela. Zdálo se mu to náhlé se objevení směšné. Klesl na svou židli zpět. Dona Paolina slyšela ten pohyb, šramot židle a uhodla okamžitě, kdo na terase rozhovor jejich poslouchal. Byla bez sebe nevolí. Dona Paolina nebyla konečně zlá, aspoň ne horší než většina lidí, avšak běda tomu, kdo ji urazil! A Caterina urazila ji tím, že skrývala svědka jejich rozmluvy, a ještě více tím, co markýza nazývala nevděkem. Býti nevděčným zdálo se jí vždy největším hříchem, protože nevděk od činění dobra odstrašuje, a dona Paolina nechtěla nic jiného než dobro činiti vždy a všude. Myslila, že není sobeckou, a to byl největší její klam a omyl. Její náboženství mělo prostě toto dno: činiti dobré proto, aby to vynášelo nebeské úroky. Prapodivně si mátla výrok: „Cokoli některému z chudých učiníte, učiníte mně.“ Každý ten chudý, kterému štědře pomáhala, nebyl pro ni nic jiného než maska, kterou Spasitel na sebe bral, aby ji zkoušel. Kdyby někdo byl prostředek vynalezl, jak chudinu a bídu z toho světa odstraniti, byla by ho nenáviděla a za hodna považovala, by se na hranici upálil. Ta chudina zde musila býti! Pro ni byla božskou institucí jako církev, království, aristokracie a vse, co jí pojišťovalo vynikající místo ve společnosti lidské. To vše bylo vlastně jen proto zde, aby dona Paolina blaze žila na zemi a pak bez příliš velkého namáhání do bran nebeského království vešla. Za přebytek svůj kupovala si lacině vstupenku do ráje. Avšak z těch příštích úroků chtěla a žádala dona Paolina malou splátku už zde, na hříšném tomto světě. Chtěla slzu pohnutí v očích těch viděti, kterým dobrodiní prokazovala, chtěla výkřiky obdivu nad andělskou svou dobrotou slyšeti… Takové reminiscence byly jí někdy sladké, když seděla za soumraku ve svém pokoji, v den, když nejela ani ku královně, ani do společnosti a když návštěv nepřijímala. Měla ta dojímavá díkuvzdání pro ni tutéž cenu jako vzpomínky na některou úžasnou kadenci Adeliny Patti, na zvláště povedenou deklamaci kterékoli ze slavných hereček. Ty slzy, ty výkřiky vděčnosti způsobily příjemný vzruch citů jako ty kadence a deklamace. Co byla dnes od Cateriny očekávala! Jak živě představovala si výstup v tom poloprázdném domě v San Cataldě! Neobejme Caterina její kolena, až uslyší, že bude bezmála dědičkou markýze Valmariny? Ach, to bylo hanebné, jak ji ta dívka zklamala! Olupovala, okrádala ji o požitek tak čistý, andělský, na který s plnou jistotou počítala! Zloba její neznala meze. Vzala nyní Caterinu tak prudce za ruku a trhla jí tak silně, že dívka málem klesla. „Kdo jest ten jiný?“ opakovala svou otázku. Caterina mlčela, uražena a překvapena tak přímo surovým hněvem.

„Co vám na tom může záležeti,“ řekla konečně. „Vždyť vím, kdo to je!“ zvolala dona Paolina se vší brutálností velké dámy, která jí náhle býti přestává. „Vždyť vím, kdo to je! Onen neznámý, nemožný, kterého jste někde na silnici sebrala a teď si v domě skrýváte a hejčkáte, slečno Caterino di Soranesi!“

„Ach, mlčte!“ zvolala Caterina prudce a hrdě. „Nedotýkejte se toho, kterého považuji za svého manžela.“

Dona Paolina zasmála se smíchem hlučným a sprostým jako kterákoli z prodavaček na trhu.

„Ach ty jsi vzácná!“ řekla hrubě. „Byla bych hnedle řekla čistá – avšak o tom pochybuji.“

Jan Maria vstoupil do pokoje. Nebylo déle možno tiše naslouchat. Pravda, co mohl dělati? S mužem by se střílel nebo by se na něj vrhl, co však s donou Paolinou? Nevěděl, jen to cítil, že se zjevit musí, že jeho to povinností, brániti Caterinu proti dalším urážkám.

„Paní markýzo,“ řekl, „jakým právem smíte sahati na čest muže, kterého neznáte? Avšak o to se nejedná. Jakým právem však smíte se Cateriny dotýkati, Cateriny, mé nevěsty?“

Dona Paolina hleděla s opovržením na mladého muže, ale dojem, který na ni činil, nebyl ten, který najevo dávala. Trpící jeho tvář byla tak krásná, celý zjev jeho tak distingovaný, a cosi tklivého v očích a ve hlasu ji neočekávaně odzbrojovalo. Hněv její se náhle mírnil, všechna vulgárnost, která ji byla před chvílí tak hyzdila, zmizela. Byla chladná. Za chvilku řekla:

„Mám právo mluviti, co se mi zdá pravdou, a mám právo býti přísnou a bdíti nad dívkou, která je mou příbuznou, a nad jejím chováním. Markýz Valmarina jest jejím – poručníkem. Chtěl-li jste se ucházeti o slečnu di Soranesi, s ním měl jste nejdříve promluviti. Ale vy, pane, co učinil jste místo toho? Jednal jste co počestný muž? Beze vší delikátnosti vedral jste se do domu a kompromitujete dívku, o které tvrdíte, že ji milujete. Žijete zde, jako byste byl jejím manželem, přijímáte oběť její pověsti. Pane, já si vás nevážím.“

Jan Maria mlčel chvilku, pak řekl:

„Vy se mýlíte. Avšak vyhovím i vašemu nespravedlivému přání. Odjedu zítra do Říma. Uzdravím-li se, ospravedlním se v očích pana markýze, poručníka mé nevěsty.“

„Ne,“ zvolala Caterina. „Není třeba se ospravedlniti. Nedbej paní markýzy, co nám do ní, co do toho, co si myslí? Markýzo, vy soudila jste o mně nízce – a přece byla jsem vám dobrá dosti pro vašeho chráněnce. O kom smýšlela jste urážlivěji, o něm, nebo o mně?… Já si vás nevážím.“

„Ó,drzá!“zvolala markýza bez sebe a pozvedla mimoděk ruku.

„Jděte!“ řekla Caterina hrdě, s opovržením. Nenáviděla markýzu smrtelně, ne pro to, co o ní soudila, ale proto, že urážela Jana Marii.

Markýza zbledla hněvem.

„Jdu,“ řekla, „ale postarám se o to, abych tu tvou idylu ti překazila. Vy můžete zůstati, pane, umírejte klidně v San Cataldě, máte-li ten vrtoch! Konečně, vy najal jste si byt a máte tedy právo v něm bydleti. Ale jsou naštěstí také ještě zákony, které zabrání dívce, aby nedávala svou nestoudností celému světu pohoršení. Poručník její uchopí se všech prostředků, které mu ty zákony přisoudí, aby ji odsud na čas vašeho zde přebývání odstranil. Bude to sice poněkud skandalózní, ale u slečny di Soranesi to už na váhu nepadá.“

Šla ke dveřím a zasáhla Caterinu svým záští a opovržení plným pohledem. Ale u dveří vyskytla se pojednou překážka. Suntarella byla celý ten výstup z vedlejšího pokoje slyšela. Teď stála proti markýze zsinalá vášní a z očí šlehaly jí plameny. Vlasy její zdály se ježící se hřívou nějaké lvice. Dlouhé její prsty křivily se jako zavírající se spáry, jednou rukou ryla se do tváře a druhou zdvíhala k nebi.

„Stůjte, paní markýzo,“ řekla a hlas její chvěl se sice vášní, ale nehřměl, byl spíše tichý a syčící. „Stůjte,“ řekla, „povím vám slovo.“

Markýza zastavila se mimoděk.

„Vy jste zlá, zlá jako ďábel,“ řekla Suntarella a opírala se o dvéře. „Ať vás Bůh zatratí!“

Markýza dělala posuněk, jako by jí velela, aby stranou stoupla.

Suntarella sebou nehnula.

„Slyšte,“ řekla šeptavě. „Pamatuji se na ženštinu, když jsem byla ještě mladá. Říkalo se, že byla někdy bohatá a slavná jako královna. Bývala prý zpěvačka a tykala si s knížaty a s králi. Ale když já ji znala, byla něco jako zosobnělý mor! Stará, vrávorající, hnusná, od hlavy k patě jedna rána, pokrytá cáry, samý hmyz. Nikde ji netrpěli pod střechou. Zdaleka jí házeli almužnu, kusy chleba jako prašivému psu.“

„Co mi do tvých povídaček, bloude,“ řekla markýza. „Odstup.“

„Konečně umírala,“ pokračovala stařena, nedajíc se rušiti. „Umírala… Víte jak? Za vsí byla jáma, kam se házelo vše, co zcepenělo, vše, co bylo nejhnusnější! Tam umírala na shnilé slámě. Volali k ní kněze, nechtěl jít, ale kmotry ho přinutily. Podával jí tělo Páně zdaleka na dřívku, a spadlo, takže beze svátosti zhynula… Takový buď váš konec též! Ať Bůh mě vyslyší. Jedna buďte rána morová, hrůza lidem a hnus, a bez těla Spasitele vypusťte duši!“

Odstoupila ode dveří a otevřela je.

Dona Paolina zachvěla se pověrečnou hrůzou, sklopila hlavu a vyšla beze slova.

Všickni stáli v pokoji mlčky a bolestně strnulí, až když hrčení odjíždějícího kočáru uslyšeli.

Suntarella vrhla se nyní na Caterinu a líbala ji a plakala hlasitě a dávala jí nejsladší jména a přerušovala svoje výlevy lásky nejdivočejšími kletbami proti doně Paolině.

Caterina byla dlouho nehybnou, konečně vyprostila se z jejího objetí.

„Nemysleme už déle na ni,“ řekla, „ani na to, co se stalo.“

„Ach Caterino,“ zvolal Jan Maria, „co kvůli mně snášíš, co kvůli mně zkoušíš! Ó Caterino, jak jsem neskonale bídný a nešťastný! Jsemť příčina tvého utrpení!“

Caterina podala mu ruku, chtěla jej těšiti, on ale nedal jí mluvit.

„Nyní,“ řekl, „nezbývá, než abych se rozhodl a spěšně odjel. Dona Paolina, ač zlá a nespravedlivá, má celkem pravdu. Bylo to sobecké, chtíti zemříti zde, a nejednal jsem vůbec správně. Jen okolnosti mohou mě částečně omluvit.“

„Miluješ-li mne,“ řekla dívka, „pak nemluv už slovo více o tom, co se stalo. Vše zůstane při starém, ty neodjedeš a všemu ostatnímu se směji.“

„Mýlíš se, Caterino,“– řekl. „Ta žena hrozila a bude jednati. Není mi jasno, co podnikne, ale podaří se jí snadně činiti ti nějaké nepříjemnosti. Buď musím já odsud, nebo ty. Což abys jela na několik dní k své tetě Galli?“

„Na několik dní?“ řekla Caterina s nesmírnou bolestí, „několik dní tě nevidět? A co bychom tím získali?“ Jan Maria mlčel, odpověděl na tu otázku pouze v duši: „Mezitím zemru zde.“

Myšlenka, že zemře sám, daleko od ní, svírala mu srdce. Ale vzmužil se a zůstal klidným.

„Ne,“ řekl. „Zůstaň zde. Bude lépe, vyhledám-li si nějaký azyl v Římě, někde blízko Luigiho, který se mne zajisté ujme. Až mi bude lépe –“

Nedovedl to vyřknouti, věděl, že mu lépe už nebude, a věděl, že ona to ví též.

„Ó šťastná myšlenka!“ zvolala Caterina. „Šťastná myšlenka, obrátit se na Giggiho! Je to pravý přítel, je ryzí jako zlato. Budu mu psát, vše a hned. Pošlu jej k markýzovi. Markýz je celkem vážný a poctivý muž. Promluví-li Luigi s ním, nedá se svou ženou k ničemu strhnouti, co by klid náš zde rušiti mohlo. Slib mi aspoň, že nebudeš dříve odsud chtíti, než jsem Luigimu psala a od něho bud odpověď dostala, nebo než on sám sem přijede.“

„Buďsi,“ řekl Jan Maria velice unaven a rád, že získal malou lhůtu. Kdo ví, snad se osud jeho zatím vyplní?

„Budu hned psát,“ řekla Caterina a šla k svému stolku pro papír.

Jan Maria odebral se pomalu, nejistými kroky do svého pokoje. Bylo mu, jako by nesl novou tíž. Vrhl sebou na postel. Jaký nový zmatek působily bolestné, poslední ty dojmy! Jak kalil se jeho sotva a pracně dobytý klid! Ach, dona Paolina mluvila úžasné věci, tím úžasnější, poněvadž za jejím záštím se konečně přece jen kus pravdy skrýval, tak dalece aspoň, co se urážek jeho osobě platících týkalo. Ubohá Caterina! Jak měl se nyní chovati, co si počíti, aby jí co možno nejméně zla působil? Jedno bylo jasné: že jeho smrt jí bude vysvobozením! Přál si, aby už byl konec. Divil se, jak posud mohl tak houževnatě na životě lpěti, na těch krátkých chvílích, které mu ještě zbývaly. Co jej zde zdržovalo? Odpověď byla jasná: Caterina! Caterina, ano, ale každý okamžik jeho žití byl jí vlastně trápením, i památka jeho bude jí kletbou, olupující ubohou, osamotnělou tu dívku o její přátely na tom smutném světě. Jakou útěchou byla mu nyní myšlenka, že Luigi Galli jí bude podporou, že jí bude bratrem, a doufal, že časem i chotěm. Radost nad tou nadějí naplňovala jej též útěchou, viděl, že sobectví jeho, jež v něm dříve tu trpkou žárlivost vzbuzovalo, bylo nadobro překonáno. Poněkud ukonejšen, ležel tiše, bez pohnutí, mezi spánkem a bděním a horečka skrytá a tichá hlodala nepozorovaně, ale stále a jistě na slabém už kořenu toho mladého, osudu propadlého, zničeného žití.

Mezitím psala Caterina rychle Giggimu. Když list svůj odeslala, chodila nepokojně po komnatě a přemýšlela. Což nepořídí-li Giggi ničeho u markýze? Což kdyby to doopravdy možné bylo, aby ji pod nějakou záminkou násilně od Jana Marie odervali, třeba nakrátko? Nakrátko – to znamenalo by pak snad navždy! Zalomila rukama. Ten svět byl tak zlý, ty zákony jeho tak kruté a nespravedlivé, že bylo všechno možné. Ovšem kdyby byl jejím chotěm, jak dona Paolina řekla… Kdyby byl? Proč jím už nebyl, když se oba tak milovali? Dívka se zarazila.

Suntarella vešla do pokoje a vyrušila ji z toho rozjímání.

„Co dělá náš nemocný?“ ptala se dívka.

„Ach contessino,“ řekla stařena. „Utrhne mi to srdce a zemru žalem. To vše dohromady, co se zde děje, je pro mne už trochu mnoho. Byla jsem teď v jeho pokoji. Vkradla jsem se tam, leží na posteli a spí. Spí tiše, ale vypadá jako mrtvý –“

Caterina sebou divoce trhla a vrhla se ke dveřím. Suntarella ji držela.

„Ne,“ řekla, „spí tiše a není mrtev, nebuďte ho! Ale, Caterino, vy víte, že nemůže býti dlouho živ, ačkoli ještě po domě chodí. Chodil dnes! Ale bude zítra ještě chodit?“

„Proč mě mučíš?“ tázala se dívka zasmušile.

„Protože vám říci chci – nuž, že bychom přece měli poslati pro kněze. Což není křesťanem? Není katolíkem? Chcete, aby tak odešel bez útěchy církve, bez svátosti?

Pošlete pro dona Clementa, je to povinnost. Víte ostatně, že se někdy zázraky stávají příchodem Pánaboha do domu.“

Dívka hleděla na ni chvilku zamyšleně. V očích jejích stalo se jaksi jasně a něco jako úsměv jevilo se v nich.

„Budu donu Clementovi psáti,“ řekla pomalu, „jdi, Suntarello, buď mu zatím nablízku. Zazvoním na Angiolinu nebo na Franceska, až napíšu.“

Sunterella byla potěšena.

„Aspoň zemře jako křesťan,“ šeptala si. „Ta sladká jeho duše bude mezi anděly tou dobou, co my zde plakat budem – a rváti se s takovými ďábly jako dona Paolina.“ A oči její zasvítily divokou nenávistí.

Caterina držela péro v ruce a hleděla oknem na Campagni, koupanou světlem klonícího se už slunce. Myšlenky její vznášely se k té záři jako venku ti skřivánci a vracely se zpět do její duše, právě jako oni ptáci s pozlacenými sluncem křídly zpět do šera svých v travách hnízd se vraceli. Všechno pobouření, všechna bázeň utichla v ní pomalu. Zdálo se jí, že vidí ty míruplné oči dona Clementa, tak plné dobroty a snivosti a evangelické lásky. Byl mezi nemocí Jana Marie dvakráte vždy na krátkou jen návštěvu do San Catalda zavítal, a soustrast a něžnost, které svým tichým, trochu blouznivým způsobem najevo dával, získaly sympatii nemocného a zvýšenou ještě lásku Caterininu. Netázal se jí ničeho, nesvěřovala se mu s ničím, prostě proto, že ani jednoho, ani druhého třeba nebylo. On viděl jí na dno srdce, jako ona celou velkou a jasnou jeho povahu chápala. Myslila nyní na dona Clementa s plnou a svatou důvěrou, kterou k němu chovala, a neurčitá útěcha, jež se jí byla zmocnila, když Suntarella jeho jméno před chvílí pronesla, nabývala pevné tvářnosti.

„Ano, on mě vyslyší,“ řekla si tiše a usmála se. Ještě přemýšlela chvilku a pak psala:

„Kdyby hladem umírající padl na Váš práh, done Clemente, váhal byste jediný okamžik mu pomoci? Vím, že ne. Nerozmýšlel byste se zajisté a nemyslil byste na to, jaké budou následky Vašeho dobrého skutku. A ten člověk, kdo ví, mohl by se později snad Vaším vrahem státi! Ale – i kdybyste to napřed věděl, nedbal byste a pomohl mu. Vždyť Vás znám; kde vzala bych jinak odvahy se nyní k Vám obracovati, k Vám o pomoc volati? Slyšte mne. V moci Vaší, done Clemente, leží na okamžik osud, smutný osud dvou nešťastných. Osud muže, kterého miluji, a osud můj. Jsme nešťastní, ale nedala bych své slzy, svou bolest za všechno štěstí světa, v kterém by lásky nebylo! Láska! Jak odvažuji se o ní s Vámi mluviti? Prostě proto, že znám Vás a Vy mne. Done Clemente, vím, jak velký o ní máte pojem, a dle toho, že o ní s Vámi mluvím, suďte, jak velký pojem o ní mám já. V okamžicích smrtelné úzkosti mizejí všechny ohledy, všechna šetrnost a delikatesa, a proto nedivte se mé smělosti, když k Vám takto volám: Vím, že jste v mládí svém miloval, a miloval jste tenkráte jako já dnes, celou duší svou, každou myšlenkou! Vy překonal jste vše, vím to též, Vy milujete Boha a bližního. Vím, že jste dokonalý; dokonalý, neboť znáte slabost lidskou, a jsa silným, máte pro ni přece slitování. Slabost! Ach, vždyť je to síla, to, co se nazývá slabostí! Aspoň pro nás ubohé ženy. Řekla jsem, že milujete Boha. Já to nedovedu, jak bych si přála a jak Vy to umíte. Tu lásku Bůh žádal na Vás, protože Vám dal mohutnou duši, na mně žádá lásku k tomu svému tvoru, který se mi stal vším. Bůh svěřuje nám lásku co vlohu a ptá se nás na konci, co jsme s tím svěřeným pokladem vykonali. Je to i jeho nejdražší a ,to jediné, co má s námi společného‘.

Done Clemente, pamatuji se, že jste mi toto jednou citoval a pak ještě něco z jistého středověkého bohoslovce, mluvě mi o lásce k Bohu. Nemohu ta slova nikdy zapomenout. ‚Jak mocná jsi, ó lásko,‘ volá onen muž, na jehož jméno se nepamatuji. ‚Jak mocná jsi, ó lásko, neboť ty jediná byla jsi s to stáhnouti Boha z nebe na zem a pozvednouti člověka z prachu k nebi!‘ –

Ach done Clemente, takové tedy jsou moje pojmy o lásce. Odpusťte, píšu-li zmateně, nedbejte příliš mých slov, nesuďte je přísně, nerozbírejte, horečka mnou lomcuje, cítím to, ač se mi zdá, že jsem klidná. Obávám se, že se rouhám Bohu. On však je nejvyšším slitováním, a Vy slitujte se jako on!

Done Clemente, muž, kterého miluji, tak miluji, že Vám to vším tím, co jsem napsala, jen slabě naznačiti dovedu, muž ten umírá. Vy jej znáte. Ne, Vy jej neznáte, Vy jste jej pouze viděl. Vy neznáte jeho duši a Vy neznáte, jak je nešťastným. Nuže, ten muž umírá a nemá nikoho na širém světě než mne, mne a jenom mne. A nyní chce odsud, a já nemám při něm státi! Poslední jeho vzdech, poslední jeho pohled viděli, slyšeli by lhostejní lidé někde v Římě, v nějaké nemocnici, snad surovci – ach, nedovedu domysliti… A proč se to má státi? Protože dona Paolina uražena ve své ješitnosti nás oba snižovala neb aspoň snižovat se snažila způsobem nehodným a nedůstojným. Strašlivá ta ženština hrozí mi nějakými zákony, kterými mě chce co poručenku svého muže odsud násilně odvádět. Pobyt toho muže pod mou střechou je prý veřejným pohoršením. Možno, že se jí nepodaří, co chce, že to prázdná hrozba, ale zajisté se jí podařila už jedna věc: vzbuditi nepokoj v jeho duši. Dělá si výčitky, nazývá se sobcem, bojí se těch piklů dony Paoliny kvůli mně a umíraje pospíchá odsud, ‚aby mě déle nekompromitoval‘.

Nuž, done Clemente, nyní slyšte, co na Vás žádám, a žádám to proto na Vás, poněvadž Vás považuji za nejlepšího člověka na zemi: přijeďte sem a oddejte mě s Janem Marií církevně. Žádám takto na Vás, abyste se hříchu proti svým povinnostem co kněz dopustil, ale ne před Bohem se ho dopustíte. Mám o zákonech slabý jen pojem, ale vím přece, že nesmíte oddat okamžitě dva lidi bez nevímjakého dovolení a bez nevímčího svolení. Nevím také, jaký na Vás čeká trest, proviníte-li se tak dalece proti předpisům; avšak při památce na tu velkou, ideálně svatou a neskonalou lásku, která byla snem Vašeho mládí a podstatou Vašeho života, a při velebě Vaší nekonečné, neobsáhlé lásky k Bohu zaklínám Vás, přijeďte okamžitě a vyplňte mou prosbu! Pro tu velkou, vznešenou povinnost slitování proviňte se proti té menší, ne božskými, ale světskými zákony Vám uložené povinnosti! Vím také, že v Itálii platí pouze sňatek občanský před zákonem a veřejností. Avšak o tu veřejnost, o ty zákony mi nejde. Budu-li s tím, kterého miluji, před Bohem svázána, pak budu ještě na Vás žádati, abyste to oznámil hned doně Paolině. Znám ji a její úctu před církví, nebo lépe řečeno před vysokou hierarchií: od toho okamžiku, co zví, že uzavřen církevní sňatek náš, nebude mír náš rušiti, bude nás pouze nenáviděti. Postaviti se proti církvi, toho neučiní. Vymůže pak docela na svém muži i povolení k sňatku občanskému, zajisté. Ale na tom už nezáleží. Záleží jen na tom, aby ten, jejž miluji, jak snad jen Boha milovati máme, v klidu zemřít mohl a nevyrván z mého objetí. Nuž, více říci není třeba. Rozvažte následky pro Vás z toho kroku, a je-li trest, který by Vám uložili, příliš přísný, je-li větší než Vaše se mnou smilování, pak neodepište a nepřijeďte sám. Pošlete nám pouze kněze, který by umírajícímu poslední podal útěchu. Vaše mlčení bude mi znamením, že nelze vyplniti mou prosbu. Neklamu-li se však, jste-li tím, za kterého Vás mám, pak budu na Vás čekati a uvidím Vás s vycházejícím sluncem!“

Caterina psala jedním proudem, rychle, v tiché horečce, která jí mezi psaním byla přišla, a složila svůj list, aniž jej přečetla. Zazvonila a odevzdala jej Franceskovi. Pak klesla na pohovku a nyní teprve cítila, že byla k smrti unavena. Myšlenky její trápily ji dlouho. Všechna muka nejistoty se teď dostavovala pomalu. Přijde don Clemente? Vyhoví jejímu přání? A učiní-li tak, jaké budou z toho pro něho následky? Začala si dělat výčitky. Byla jako tonoucí jednala, který se chytá břehu. To bylo jí omluvou… Vyšla na terasu, stíny byly už hluboké a na temnícím se nebi proklubávaly se slabě drobné hvězdy. Soumrak a svěží větřík ji poněkud konejšily, srdce její tlouklo méně horečně, tváře jí už nepálily, a pomalu sešla dolů do příbytku Jana Marie. Byla potěšena, když slyšela a viděla, že tiše spí. Byl se už na lůžko odebral. Myslila, že jej ten spánek sílí, netušila, že byl horečkou, tichou, ale sžírající, omámen a že plamen jeho života pomalu, ale postupně dohoříval.

Když se Francesco v noci od dona Clementa vrátil, bděla ještě se Suntarellou v pokoji vedle ložnice nemocného.

„Neseš odpověď?“ šeptala Caterina na chodbě, kde na ni Francesco čekal; rozčilení bránilo jí hlasitěji promluviti.

„Nenesu,“ řekl Francesco, „don Clemente nebyl doma, odjel někam a nemohl jsem se ho dočkati. Myslil jsem, že by mě zde mohlo býti třeba, a zanechal jsem tam tedy váš list.“

„Dobře,“ odpověděla s jakýmsi ulehčením. Takto nebylo aspoň ještě jisto, že prosba její byla oslyšána. Za chvíli řekla mu: „Jdi spat. Dnes bdí Suntarella. Vzbudí nás, bude-li třeba. Můj ubohý Francesco, jak jsi unaven!“ Objala starce.

Francesco ale nešel spat, seděl se Suntarellou dlouho v pokoji nemocného.

Jan Maria vzbudil se asi za dvě hodiny po odchodu mladé dívky a žádal vodu, napil se a za chvilku padl opět do té hluboké letargie, která se podobala úplnému spánku.

K ránu měl však určitý sen. Zdálo se mu, že byl v Havranících, vše bylo tam jako za dávna, ležel tam ve svém pokoji a jitřní hvězda dívala se oknem na něho. Vedle jeho postele seděla matka. „Ach, konečnější přišla!“ řekl jí tak beze všeho udivení, jak se ve snu dávno zemřelí vítají. „Kde byla jsi tak dlouho?“ Oči její byly plny tajemství a bylo něco tak hrozného, neznámého v těch pohledech, že se zachvěl. „Tys přišla pro mne!“ vzkřikl a měl nyní vědomí, že je v hrobě a ona že jej tam držela… Chtěl se jí vyrvati, chtěl prchati, ale držela jej pevně, pevně. Zasténal tak hlasitě, že se probudil. Sen se rozplynul okamžitě, ale hrůza mu zůstala a trvalo to hodnou chvilku, než se úplně vzpamatoval.

„Cítíte nějakou bolest?“ tázala se Suntarella, která k němu přiběhla.

„Ne, ne,“ odpověděl, „byl to pouze zlý sen,“ a odvrátil se na druhou stranu. Bylo mu nesmírně líto, že měl hrůzu před matkou, dělal si výčitky tak dlouho, až znova usnul. A měl vidinu druhou, zase o ní. Tenkráte seděla na svém úmrtním loži a držela jej za hlavu oběma rukama, dívala se blaženě na něho, šeptala jako tenkráte: „Dítě, budeš šťastným…“ Probudil se mocně dojat, chtěl své city potlačiti, ale nezdržel se slz. Kontrast posledních slov matčiných s osudem celého jeho života byl tak ostrý! Vypukl v usedavý pláč. Tlumil jej, aby nebyl slyšen, a schoval tvář do podušky.

„Jsou to poslední moje slzy,“ pravil si tiše na omluvenou, „poslední.“

A když mu téci přestaly, jal se rozjímati.

„Pozoroval jsem několikráte,“ řekl si, „dle vypravování svědků u lože umírajících, že se těmto, jsou-li posledním chvilkám života už blízcí, o jich dětství, o rodičích neb vůbec o dávno zemřelých osobách zdává. Nuž, není pochybnosti, blíží se mi konec všeho, všeho, všeho. Ty tam mé touhy, naděje… Láska, mládí, štěstí ty tam. Avšak bolest, trpkost pominuly též… Co ještě činiti zbývá? Ach, ještě ta povinnost… Odejíti odsud… Ta bolest rozloučiti se s ní…“

A myšlenky jeho pozbývaly opět určitosti. Ale pocit, že bude jednati, jak si byl ustanovil, že odjede do Říma, bděl určitě na dně všech snů a tížících ho můr. Nevěděl, že venku už svítá.

Ale Caterina to věděla, neboť nebyla po celou noc téměř oka zamhouřila. Stála nyní na terase a hleděla v širou krajinu na všechny strany. Nejvíce však v stranu, kde ležela Isola Farnese a dům dona Clementa.

Vše bylo ještě šedé a jitřní hvězda tonula osamělá, krásná, bílá mezi mlhou na zemi a šerem nebes jako mezi dvěma propastmi. Bylo chladno, a dívka halila se do svého šálu, větřík hrál jí vlasy a mírnil horečný tlukot tepen ve spáncích. Poznenáhla ukazovaly se hory co dlouhý, temný, modrofialový pruh. Pak ukázal se na nebi křiklavě červený, krvavý šleh, jako by se otvírala hluboká na něm rána, avšak z úst té rány lil se brzy ichor bohů, zlatá jejich krev, nejdříve bledožlutě, pak topasově, pak jako jantar, a zanedlouho byl celý obzor krokusový, jasem prokvětlý, čistý a dole začaly předměty určitých svých kontur nabývati, zarůžověla celá země a z té delikátně průhledné záplavy modraly se hory, brunátněly stromy, skály a voda v tůních a v potoku zachytila jas a třpytila se metalicky, perleťově a oblaka, která odněkud z neznáma připlula jako lodi, svítila růžově dolů na usmívající se zemi.

A něco z toho úsměvu padlo do duše mladé dívky, jejíž vlasy slunce zlatilo, jejíž tváře zora líbala, Caterina usmála se zářivě, neb hle, po pláni modravé, zelenavé, po silnici, jejíž bílý prach byl jako růžovým pelem pokryt, zjevily se a přibližovaly se dvě postavy jezdců: don Clemente a za ním sakristán z La Storta. Don Clemente! Nebyla se v něm zklamala! Temná, vysoká, suchá, trochu donkichotská jeho postava rýsovala se ostře na světlém pozadí, a tak, jak teď na svém oslu seděl, s hlavou pokorně skloněnou jako v modlitbě, zdálo se, že má kolem temene apoštolskou nějakou zář. Caterina mávala mu šátkem, zdálo se však, že ji neviděl, neboť neodpovídal na její pozdrav; vešla tedy do pokoje, upravila rychle nepořádky své toalety a šla mu pak na schody vstříc. Slyšela jej na vrata klepat a spěchala, aby mu sama otevřela. Suntarella ji však předešla a líbala zdráhajícímu se donu Clementovi právě ruku, když se dívka v průjezdu objevila.

„Díky, díky,“ šeptala ševelícími rty Caterina, nemohouc jiného slova pronésti.

Don Clemente byl též velmi pohnut a kýval mlčky hlavou a usmíval se s nevýslovně něžnou vážností na ni.

Ani Suntarella, vždy tak hovorná, nenašla svou obvyklou výmluvnost. Neřekla slova a spěchala připravit kávu, aby se don Clemente po té cestě, konané tak svěžím ránem, nějak zahřál.

Caterina jej vedla nahoru do salónu, kde oba mlčky usedli.

Dívka nabyla dříve než on jakéhosi klidu. Bylo to přirozené. I naděje, i zoufalství byly od ní už odstoupily a nešlehaly, nevzrušovaly její duši, která se v hloubku odříkání a v podrobení se osudu nořila. Osud byl zvítězil, nebránila se mu více a byla s ním téměř smířena. Vždyť konečně i ona nad ním zvítězila svým pevným předsevzetím, že půjde dráhou svou. Podrobovala se osudu Jana Marie, ale určila si svůj.

„Vy učiníte tedy, done Clemente,“ řekla, „o co vás žádám?“

„Učiním,“ řekl krátce a tiše.

Vzala jej za ruku a hleděla mu vděčně do očí.

„A nebudou následky pro vás z toho příliš kruté?“ tázala se. „Řekněte, co hrozí vám, když –“

Přerušil ji posuňkem ruky a pravil: „Ó, to není nic, nemluvte o tom.“ Pak pokračoval: „Věru, myslím, že nemůžete jinak jednat, než jak jste se rozhodla. Pojedu odsud do Říma. Posuzujete donu Paolinu myslím docela správně, způsobila by vám zajisté velké nepříjemnosti. Znám ji: není zlá, ne docela zlá, ale lidé průměrně dobří dovedou býti velmi tvrdými. Také v tom se nemýlíte, že vás nechá úplně na pokoji, uslyší-li, že církevní obřad vykonán. Bude vám pak nepřítelkyní, jak sama jste podotkla, anebo lépe řečeno nebude vás více znáti. Dona Paolina je církvi fanaticky oddána, ale nemá mnoho křesťanského citu.“ Řekl to hlasem velmi smutným.

„Vzdávám se její přízně,“ řekla Caterina vážně; „vždyť se vzdávám všeho na světě.“ A jako unavena spustila ruce a hlavu a seděla na své židli jako obraz mdloby.

„Caterino,“ řekl kněz a vzal ji soustrastně za ruku. „Nechci se o to pokusiti, vám podávati liché nějaké útěchy. Vím, že bolest vaše tak veliká, že myslíte, že jí zahynete, a kdo by vám ulehčiti chtěl, ten by vás jen dráždil a urážel. Útěchu dává jen Bůh. Najdete ji později někdy sama, až on to uzná za dobré. Nyní nezbývá než pláč a ještě jedno: volání k němu, který vždy vyslyší.“

Caterina sebou nehnula: i don Clemente těšil ji tedy tím, že se časem utiší! I on, který tolik byl trpěl, byl jako ti ostatní! Žádný nedovedl chápat, že to pro ni hrůza největší, to vyhojení se časem! Ach, měla tedy zapomínat! To byl celým člověčenstvem přijatý zákon přírody, a lidé byli za to vděčni! Vstala prudce.