Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 17

Zachvěla se. Bodlo ji to vyčítavě v hloubi svědomí. Jakým právem směla klepati na vrata domu smrti? Ne, ona nesměla s ním odejíti. Ani smrt ji nechtěla! Ó, byla krutá, jako život krutým byl. Oba chtěli ji od něho odloučiti… To bylo tvrdé…

Caterina zaštkala a Jan Maria probudil se ze svého lehkého polosna. Posadil se prudce, ruměnec přelétl jeho tvář a horečné rozčilení, chorobná malomyslnost jím zaklátily jako třtinou.

„Ach,“ zvolal, „ty mne už oplakáváš jako při pohřbu!“

„Ne, ne,“ bránila se polekaně, zmateně a slabě.

„Och, myslíš, že to nevím?“ mluvil nesmyslně v polovičném deliriu dále, „myslíš, že to nečtu v očích tvých, že tě unavuji, že toužíš po úlevě, a v očích toho Luigiho, kterého nenávidím, myslíš, že to tam není zřejmě psáno, že čeká už každý den na ten můj skon, který tak pomalu se blíží?“

Cítil, že byl krutý, nespravedlivý, monstruózně nevděčný, ale šílená zoufalost jím lomcovala.

Caterina se chvěla po celém těle, klesla vedle něho a položila mu rámě kolem šíje.

„Buď klidným,“ prosila jej, „nedbám tvých výčitek, ty víš, že mi křivdíš. A jemu též.“

„Zacházíš se mnou jako s děckem! Nebude to dlouho trvat, myslíš si, a snášíš. Jsi dobrá, vím, a já jsem zlý. Ale tvoje dobrota, tvůj klid pochází z toho, že tvoje milování je chladné. Já tě miluji, Caterino, jak jedině vpravdě milovati možno: u věčném vytržení, šíleně, zoufale, s nebem i s peklem v duši! A tvoje láska –“ Zamlčel se.

Caterina mu hleděla do očí.

„Nevděčný,“ pravila a slzy ji polily, „moje láska je silnější, neb umí snášet.“ A hlava jí klesla na prsa pod nesmírnou tíží bolesti.

Jan Maria propukl v divoký, zoufalý pláč. Kajicnost jeho byla nyní tak velká jako předtím jeho vina.

„Ó Caterino,“ prosil. „Můžeš mi odpustit? Ó kdybys věděla, jaká snáším muka! Caterino, ty víš, že žíti nemohu! A ty, ty mne zapomeneš. To není výčitka, bude to časem, vím, dlouhým časem… ale bude to… A pak vím, že budeš někdy jeho, Luigiho… A to opět není výčitka! On zasluhuje tě lépe než já, a dobře činíš, a já vám žehnám! Ale, Caterino, přece jsou to muka bez konce, já budu pro tebe legendou, budeš někdy své dceři o mně vypravovat s dojmutím, s úsměvem elegickým, jako tvoje matka tobě o tom hudebníkovi v Čechách vypravovala! Bude to opět cosi jako ta legenda o té růži!“

A plakal, až mu srdce usedalo. Caterina byla beze slov. Nesmírná bolest povalila ji téměř k zemi. Ano, ano, takový byl život. To nebyly fantazie, žádné horečné blouznění, co pronášel, to byla pravda! Každý bol se časem mírní, každý, každý. A bude-li živa, bude i jí ta nesmírná vášeň, kterou nyní žila, vysnilým snem, a ta velká bolest nad jeho ztrátou bude jí časem odňata jako každému, ta velká bolest, která jediná nesmírnosti její lásky hodna byla! A lidé chválí za to přírodu, že nám dala konečné zapomenutí! Ona ji za to nenáviděla v tom okamžiku. Odejmouti jí bolest její, toť bylo dopouštěti se svatokrádeže v jejím srdci. Vzpřímila se vzdorovitě.

„Jene Marie,“ řekla velkým hlasem, kupodivu pevným a slavnostním. „Já věřím v Boha, a při živém Bohu ti přísahám, že se mýlíš.“

Hleděl překvapeně a tázavě na ni.

„Nebudu nikdy Luigimu ani komukoli jinému náležet,“ řekla Caterina a pozvedla ruku k přísaze. Vzal ji za obě ruce.

„Nepřísahej!“ zvolal, „nechci, abys život svůj mé památce obětovala. Nechci, abys truchlila do smrti. Chci, abys šťastnou byla! Propouštím tě ze všech přísah. Jsem sketa. Ne, byl bych sketou, ale teď, v tom okamžiku nejsem jím více! Ty, tys mne spasila. Vrátilas mě mně samému. Caterino, co choroba moje zavinila, neklaď to na duši mou! Vyznám se ti ze všech hříchů svých: Záviděl jsem v poslední době Luigimu. Tížila mě převaha jeho duše, síla jeho tížila mou slabost. Caterino, byl jsem šílencem! Byla to horečka moje, která mě tak nízkým, podlým činila. Ach, neumím ani milovat, nemiloval jsem nikoho než sebe…

Ne, ne! Já křivdím sobě, já lhu! Nyní, v tom okamžiku to opět cítím, že pres všechnu podlost svou a slabost dítěte jsem tě miloval a miluji, a chci tebe hodným býti aspoň v těchto posledních už okamžicích svého života.“

Caterina položila mu hlavu na rameno, ale promluviti nemohla. Byla k smrti znavena tolikerými silnými dojmy a srdce její bylo jako v kleštích. „Ne smrt, život je hrůza,“ myslila si. „Nebýti pochopena i jím, jejž miluju!“ A hned nato vyčítala si zase tuto myšlenku. „Ne, ne,“ řekla si v hloubi duše, „on miluje mě, o tom není pochyby, i všechen jeho omyl, i ta křivda, kterou mi činil, pochází jen z jeho nesmírné lásky… A jej měla bych ztratit a žíti?…“ Tulila se těsněji k němu a drželi se v němém objetí…

„Půjdeme domů,“ řekla konečně tiše, „slunce začíná příliš páliti.“

Těmi slovy byl čar přerušen. Vraceli se ze snů v střízlivější svět… Přála si býti samotná, beze svědků. Nesměl ji nikdo vidět, a docela on, on ne, jak pod tíží svého kříže konečně klesati začala.

Jan Maria vstal a dali se na cestu zpět k domu. I on dychtil po tom, býti beze svědků, chtěl síly své sebrati, chtěl jasně v sobě viděti a čísti, chtěl vše ze svého srdce vyrvati, co tam planého a chorého. Cítil, že byla krize jeho osudu blízka, cítil s úžasem, že něco nového, divného, posud jím nevídaného, neslýchaného se vkrátce s ním stane. Co?… Zachvěl se, přes všechnu tu nově nabytou energii… Kráčeli mlčky vedle sebe až k samému domu.

„Nechceš do zahrady?“ tázala se nyní, když stáli v průjezdu.

„Ne, Caterino,“ řekl tiše. „Půjdu do svého pokoje, odpočinu si a nabudu úplného klidu. Pak přijdu k tobě na terasu, budeš-li tam.“

„Zajisté, budu tam na tebe čekat,“ odpověděla a rozešli se. Ona spěchala vzhůru po schodech a nezadržovala déle svých slz, padajících jako rosa.

Jan Maria šel pomalu do svého pokoje. Odhodil klobouk, klesl do křesla a zakryl si rukama tvář.

„Co se se mnou děje?“ řekl si. „Ach, nic zvláštního. Umírám. Je to tak prosté.“

Ale zachvěl se několikráte a bylo mu nesmírně těžko, nesmírně líto všeho, všeho… Té jeho mladosti, toho slunce, všech věcí, všech citů – i těch jeho bolestí… Jí, jí, jí však především! Štkal uvnitř, prsa se mu dmula, tělo jeho sebou křečovitě trhalo, ale ani jediná slza nepřišla mu více do očí. Vzpřímil se.

„Konečně,“ řekl si nahlas, „konečně chci býti mužem! Nuže ano, zemru. Bože, dej mi k tomu sílu, abych smrti přímo do tváře hledět mohl a se netřásl! Ach, sbohem, živote!“

Jakési jasno šířilo se slabě v jeho nitru. Jal se rozjímati o životu, avšak ne o tom, který krátký, prchající ještě před ním ležel, nýbrž o tom, který ležel už za ním… Daleko… Co věc, která byla a už není…

„Co byla moje chyba? Proč nemohl jsem býti šťastným?“ pátral chladně v minulosti. „Ó, je to prosté: neměl jsem nikdy dosti odvahy žíti, nedovedl jsem se vpraviti v svět, který byl kolem mne. Ten svět považuje pak takové lidi mého druhu za nepřátele, a buď je pronásleduje, nebo jimi opovrhuje. Život má jen jednu cestu, rovnou, jistou, určitou. Krok od ní stranou – a běda tobě, kterýs ho učinil: zhyneš. Co chce život? Abys tou drahou šel, kterou ti ukazuje, a neohlížel se napravo ani nalevo. A já? Já to nechápal a nedovedl. Mně nechtělo se po vykázané dráze kráčeti, slepě, poslušně, já o tom příliš přemýšlel, kam vede. Ohlížel jsem se bez ustání napravo a nalevo, a odbočil jsem poznenáhlu, mimoděk daleko. Já neviděl nikdy to, co bylo blízko, dálka, nedozírno bylo to, co mě lákalo, vábilo. Do toho nedozírna jsem padal, padal, jak se nocí bloudící poutník do propasti řítí. Zírat do nedozírna, zapomínat, na co všichni pamatují, bloudit za cílem, který stále prchá, to nazývá se býti vizionářem a někdy poetou… Umírám mlád… Bože, velmi mlád. Ale duše moje konečně nežila nikdy zde. Snad rozbřeskne se tedy v jiném bytí, jehož obdobu a způsob ani tušit nedovedu, snad rozbřeskne se tam plně to světlo, které zde jen slabě ve mně kmitalo. Poezie je snad tušení, které tam se pravdou a skutkem stává. Nereptám více. Byl jsem básníkem a děkuji Bohu za ten zdroj sladkých, velkých a bolestných pocitů. Že to, co ve mně kvetlo, neuzrálo v ovoce, bolí mě, však nepoddám se bolu, vždyť doufám, že to znova a krásněji ve mně vykvete… tam. Ach Bože můj, jsem hotov odsud odejíti. Konečně, smrti, se tebe nebojím! Život je sladký, ano, ale ty jsi snad sladší ještě než on.“

Hlava jeho klesla pomalu zpět na lenoch židle a zraky jeho bloudily oknem po stromech ozářených sluncem, po kterých ptáci lítali, skákali, štěbetali… Zavřel na chvilku oči. Bylo to tak sladké, co viděl, půvabné, krásné, bál se, že mu bude líto toho svitu, těch stromů, těch ptáků, že bude opět slabým. Za chvilku vstal. Vyňal všechny své rukopisy a srovnal je v krbu. Pak škrtl sirkou. Ten zvuk zdál se mu kupodivu ostrý, zasyčel jako had, takže se Jan Maria zachvěl, ale přiblížil hořící zápalku přece k papírům, z kterých malý plamen vyšlehl, rychle rostl a brzy vysoce zaplanul.

Jan Maria sedl a hleděl, jak se pomalu vše v kouř a popel obracelo, vše, co byl snil a trpěl, vše, co mu bylo drahé, sladké a trpké, všechno jásání, všechno zoufání, všechny tužby a touhy. Zdálo se mu, že to celý jeho život. Nesmírný smutek zachvátil jej znova na chvíli, ale mírnil se pomalu v odříkání, jehož melancholie nepostrádala čaru. Jan Maria byl silen. Konečně! Dívat se na ten popel, to bylo jako dívat se na sebe v rakvi, v hrobu, v nicotě…

„Jméno moje zanikne, než se ozvalo,“ šeptal si, „zapadne beze stopy jako ten popel, který vítr roznese… Co na tom?“ dodal pak s úsměvem nevýslovně snivým a hleděl k slunné obloze.

Pak přisedl k stolu. Psal své sestře. Psal jí krví svého srdce, byl to poslední bolestný jeho výkřik. Vylil poslední slzy svoje, když se s ní takto písemně loučil navěky. Byla-li přístupna lásce, musilo jí to pohnouti, co jí psal, i mlhou, která mysl její obestírala. Nemohl více pro ni učiniti než milovati ji láskou dávnou, láskou z těch prvních let svého dětství. Na nedostatek její lásky sesterské si ani nevzpomněl, byla nešťastná a věděl, že ji na tomto světě už neuvidí, – to stačilo, aby se moře jeho něhy rozvlnilo až do samého dna… Vylil celé bohatství své lásky, všechen poklad svého hluboké citu v šero její duše. Konečně napsal i Leopoldovi list, krátký, ale srdečný, a dával mu sbohem.

Bylo mu pak lehčeji kolem srdce. Neměl už více starostí světských. Rozdělil peníze, které ještě měl, na různé části, dílem na zaplacení všelijakých výloh (i svého pohřbu), dílem na dary pro Suntarellu, starého Franceska a dobrou tu Angiolinu. Pak psal svému bankéři v Římě, aby vyplatil jistou sumu Luigimu, a poukázal ho na svého švagra v Praze. Nyní nezbývalo ničeho více. Mohl jíti, kam Bůh jej volal. Ó jak byl šťastným! Směl zemříti zde, pod její střechou, blízko ní. Ona zatlačí mu oči!… Sebral všechny síly svoje. Musil býti nyní klidným, chtěl jí říci, jak je odevzdán do svého osudu, a doufal, že jí tím podá útěchy. Jak jí to říci a zůstati klidným? To nevěděl. Ale říci musil jí, že cítí, že umírá, a že je připraven klidně odejíti, musil ji prositi, by mu odpustila vše, co krutými slovy byl jí zlého učinil…

Mimoděk uspořádal si vlasy a kravatu před zrcadlem, než vyšel z pokoje. Usmál se. „Zůstáváme dětmi až do posledního okamžiku,“ řekl si a kráčel pomalu, ne bez namáhání vzhůru po schodech.

Caterina byla ve svém pokoji a dveře na terasu byly otevřené, krásné boží slunce proudilo jimi sem z té modré Campagni, plné svitu a stínu, plné velikosti, smutku a jasu, a zároveň s tím slunným proudem nesl se šum stromů ze zahrady do pokoje a štěbotání ptáků a vůně sladká, silná, svěží.

Caterina stála před zrcadlem, i ona spořádala si vlasy, když kroky jeho slyšela, a hleděla úzkostlivě na sebe, nemá-li příliš zarudlé oči.

Když vešel, usmála se na něho a byla překvapena tím snivým, hlubokým mírem zářícím z jeho zraků. Bylo cosi téměř svatého v tom výrazu, cosi sladce blouznivého, cosi blaženého. Oči jeho svítily a šeřily se opět jako dva úsvity, avšak úsvity jakési naděje, vzcházející na obloze lepšího nějakého žití.

Caterina podávala mu ruku, jako by jej vítala z daleké nějaké cesty. Posuněk ten byl mimovolný a myšlenka, která jej působila, nejasná.

„Jste zcela změněn v tváři,“ řekla mu, „jako byste byl dostal šťastnou nějakou zprávu.“

„Změněn?“ opakoval snivě po ní. „Ne, Caterino. Naopak. Jsemť to opět já. Našel jsem konečně sebe sama. Dříve, před chvílí, tam na tom pahrbku byl jsem změněn, k nepoznání změněn.“

Hlas jeho byl tak tichý, Šel jí přímo k srdci, i v tom hlasu bylo jako v očích něco podobného paprskům. Neodpověděla mu, vzala jej za ruku a vyšli spolu na terasu. Caterina sedla a přitáhla zároveň sesli vedle sebe pro něho, on ale klekl jí k nohám, vzal ji kolem pasu a hleděl jí do očí.

„Ó Caterino,“ řekl tiše a vroucně, „proč zjevil jsem se na tvé cestě? Proč vkročil jsem mezi tebe a slunce, mezi tebe a klid, mezi tebe a blaho? Já vrhl na tvůj život stín, já chorý na těle a duši.“

Položila mu ruku na ústa, slova její zmírala jí v hrdle a dusila ji, oči její však jej prosily, aby dále nemluvil, takto nemluvil.

On vsak odtáhl tu drahou její ruku od svých úst a pokračoval:

„Ne, Caterino. To není to, co jsem ti říci chtěl… Vím, že mne miluješ a že proto i ten stín, který jsem vrhl na slunnou dráhu tvou, ti bude drahým navždy jako moje památka. Nemohu si z toho výčitku činiti, že jsem tě miloval! To nebylo dílem ani mým, ani tvým. Láska jako dech boží duje, kam chce. Cos jiného chtěl jsem ti říci. Caterino, já byl dnes nespravedlivý, krutý, surový. Pomni, že ze mne mluvila choroba, horečka, šílenství. Caterino, zaklínám tě při naší lásce, odpusť mi!“

Dívka dýchala těžce, nemohla ani promluviti, ani sebou pohnouti, srdce její bylo jako mezi mlýnskými kameny. Zavřela oči a zaťala zuby a bledá její tvář byla jako mrtvá. Bolest její byla příliš krutá. On se s ní loučil!

„Caterino,“ šeptal mladý muž, „vím, že mi odpouštíš. Vím. Ale řekni mi to, třeba posuňkem, když bojíš se propuknouti v pláč. Hleď, uzavřel jsem své účty. Všechnu závist svou, trpkost, zoufalství odhodil jsem od sebe, a všechnu lásku svou, takto zjasněnou a zvýšenou, beru s sebou tam… tam… Ty víš, Caterino, co říci chci. Buďme oba klidni. Ty mi tedy odpouštíš?“

Sklonila se k němu, políbila jej horoucně na ústa, ale neotevřela oči. Byl by v nich četl, že i ona umírá.

Jan Maria držel hlavu, která mu klesla na rameno, dlouho v objetí. Pak vstal a sedl vedle ní.

„Bylo to hříšné a pošetilé,“ pokračoval, „brániti se proti smrti, když už nebylo uniknutí. Bylo cosi sketského v tom. Zardívám se, nebylo to mužné. Hleď, Caterino, je to podivné. Když jsem teď sebe opět poznal a viděl, jak málo důstojnou hraji úlohu v tom zápasu, tu řekl jsem si: Nuž, nemůžeš-li žíti, pak odvaž se a doveď zemříti. A hleď, Caterino, bylo mi, jako bych byl pustil břeh, za který jsem se tvrdošíjně držel, a nyní unáší mě proud. Rychle, rychle, však to mě neleká. Caterino, odpusť mi i tuto pro tebe tak krutou rozmluvu. Ale musil jsem ti to říci. Památka moje bude ve světle čistším před tebou, když všechno zvíš. Znáš všecku moji slabost, přej mi, abych ti i pevnost svoji dokázal. Což to není pro tě útěcha, když vidíš, že se klidně vzdávám v neodvratný osud svůj?“

Tiskla mu mlčky ruku a v očích, které nyní otevřela, plála všechna její láska, všechna její bolest.

„Dosti, dosti těch muk!“ prosila Boha na dně své duše. „Nebudu ti více o tom všem mluviti,“ řekl jí za chvíli. „Přestáli jsme to nejkrutší. Dávám ti takto sbohem, ne v agónii, ne v divokém zápasu nervů posledních okamžiků, kdy už člověk není svůj. Ne, klidně, v rezignaci, odevzdán ve vůli toho, v kterého věříme oba, každý na způsob svůj. Caterino, žehnám ti. Buď šťastna. Bolest tvoje bude těžká, ale ne navždy. Hleď, je mi to útěchou, že bol tvůj časem se umírní, je mi útěchou to, co mému sobectví bylo mukou. Budu ti legendou, jak jsem dříve žaloval, ale suď nyní dle mého úsměvu, jak myšlenka ta mi lahodí. Býti legendou, to znamená míti kolem sebe paprsky aureoly! Budeš mě viděti světlem tak krásným a sladkým! A v té podobě budu navždy v duši tvé živ. Ty nezapomeneš mě, ale nebudeš proto nešťastnou. Toť útěcha, s kterou odcházím. A nyní ani slova více o smrti.“

Caterina vstala, hleděla před sebe v širou tu krajinu s tím ohromným, nedozírným horizontem, modrým a plamenným. Ten velký, majestátní klid hmoty a prostoru hlásal sílu osudných, nepřemožitelných zákonů. Bylo v té velikosti něco krutého, krušícího jako v pojmutí starého fáta. Dívka to hluše cítila a vzdor její vzplanul.

„Ne,“ zněl výkřik její duše, „nic není lásky mojí mocnější. Loučiti se s ním, poddávati se osudu? Připustiti, aby byla nekonečnost prostoru a času mezi ním a mnou? Ó jak krutá to myšlenka, ale hroznější ještě než ona jest představa, že mezi ním a mnou by mohl život stát. Život se všemi zvyky existence, každý den se svým prázdným zaměstnáním, s banální starostí, se svou střízlivostí! Každý takový den, který i povrchně pozornost k sobě poutá, jest hroudou země, padající na rakev drahých zemřelých. Pod tou tíží hrouží se rakev vždy hloub a hloub! Moje láska a můj bol měly by se podobati některé z těchto sutin v Campagni? Byly někdy chrámy, a když božství odešla, tu drolily se, drolily, a každý den vyrostlo nějaké bejlí, nějaký lišejník, který pomalu, pomalu, ale jistě stěny a základy jejich sžíral… každá krůpěj deště, rosy přispívá k jejich zmizení…“ Obrátila se prudce k Janu Marii.

„Půjdu s tebou!“zvolala hlubokým, sonórním svým hlasem, čistým, plným, mocným a sladkým jako zvuk zvonu.

Hleděl s udivením na ni. Nerozuměl tomu slavnostnímu, velkému zvuku, neboť Suntarella byla se mezi rozjímáním dívky u dveří do pokoje vedoucích vyskytla a zvala Caterinu a Jana Marii k stolu.

„Jdu,“ byl jí klidně odpověděl, ač věděl, že sotva sousto pojí, a myslil nyní, že Caterina odpovídá též na vyzvání stařeny.

Dívka pochopila okamžitě jeho omyl a cosi jako úsměv zahrálo jí kolem rtů. Ale nechala jej v tom omylu. Vždyť nesměl prozatím ani věděti, co míní, na co naráží. Byla té náhodě, malicherné a směšné, povděčna. Zachránila ji od vysvětlování, které podat nesměla. Sebrala se a pravila pak:

„Vidíš, že začínám býti klidnou. Ta mimovolná moje hlasitost byla poslední stopou mého rozechvění. Víš, proč jsem klidnější? Myslím, že – že se nerozejdeme…“

Vzdychl pouze. „Ona ještě doufá,“ myslil si a sklopil oči.

Naštěstí dala se Suntarella do vypravování všelijakých příběhů a na konci řekla:

„Což abych vynesla stolek sem a abyste zde na terase jedli? Slunce sem ještě dlouho nepřijde a rozvinu pro jistotu markýzu.“

Jídali nyní velmi často spolu, nebyl-li ve svém pokoji poután, bylo pro ně pro oba zvláštní kouzlo v tom. Bylo jim tak vždy, jako by měli společnou domácnost.

„Učiň tak, Suntarello,“ řekla dívka. „Byla by škoda neužíti toho tepla a té vůně.“

Pomáhala stařeně malý stolek vynésti a usedla mladému muži po boku. Suntarella postavila tam prostá jejich jídla, víno a vodu a odešla. Ani on, ani ona nejedli, mluvili tiše a sladce o věcech lhostejných, všechno, co cítili, co jeden druhému v duši vdechnouti si žádal, všecka jejich něha zněla pouze ve zachvění jejich hlasů, zářila pouze z hloubi jejich očí; slova, která pronášeli, byla bez významu a hrubě o nich ani nevěděli. Smíchali trochu vína s vodou a pili z jedné sklenice a rozdělili se o několik soust chleba. Byla to pravá agape.

Suntarella plísnila je zle, když viděla, že nejedli, a když odnášela vše, jak to byla přinesla. Za dveřmi však si utírala oči.

Jan Maria a Caterina zůstali ještě na terase v sladkém, tichém, mírném snění, bylo jim tam, jako by seděli na dně toho hlubokého slunečného svitu, na dně oceánu světla. Za hodnou chvíli vyrušila je Suntarella svým prudkým příchodem.

„Contessino,“ volala již z pokoje, než ještě vyšla na terasu. „Dostáváte návštěvu! Dona Paolina jede.“

Oba mladí lidé vstali nemile dotknuti a stáli minutu v rozpacích.

„Odejdu,“ řekl Jan Maria, „setkati se s někým cizím, zde –“

Bylo mu nevolno.

„Odejíti bude už pozdě, nechcete-li ji potkat,“ řekla Suntarella, „je asi už na schodech, nezahlídla jsem kočár, až když byl před domem.“

„Zůstaňte na terase,“ řekla Caterina, „usednu s ní v salónu a povedu ji pak do zahrady. Kdyby vyšla na terasu, pak vás seznámím, ale napadne ji sotva, aby vyšla. Po cestě bude raději v chládku pokoje.“

„Nejlépe tak,“ řekl Jan Maria.

„Můžete nás poslouchat, je zajímavá,“ řekla Caterina, „nechám dveře otevřené,“ a vešla do salónu.

„Ne, zavřete je raději,“ řekl mladík.

Caterina jej však už neslyšela, ani Suntarella, byly už v pokoji, a když vstal, aby sám zavřel, bylo pozdě, slyšel už hlas dony Paoliny, příjemný a plný, slyšel, jak se s Caterinou vítala a pak ptala se blahosklonně Suntarelly, jak se jí vede.

„Díky, paní markýzo,“ odpověděla stařena suše a slyšel ji ze salónu vycházeti a dveře za sebou zavírat.

Dámy usedly. Jan Maria viděl donu Paolinu v zrcadle visícím nad krbem proti otevřeným dveřím, vedoucím na terasu. Byla krásná, ač už ne mladá, velkou dámou každým pohybem a pravou Římankou pyšným držením těla. Prostá, temná její toaleta mluvila zřejmě o svém pařížském původu.

„Je to tak laskavé, že jste přišla,“ řekla Caterina. „Čím bych vás občerstvila –“

„Zde vše, co potřebuji,“ řekla dona Paolina a nalila si vody do sklenice na stole stojící. „Víš, Caterina mia dolcissima, že jsi bledá a že máš vpadlé tváře? Ó má milá, vím vše a nemůže to tak déle trvat.“

„Co víte?“ tázala se dívka, klopíc poněkud oči a zapálivši se lehce.

„O tom cizinci, který v tvém domě tak těžce stonal. Paní Galli ví vše od svého syna a já vše od ní. Jenže paní Galli, nechci zrovna říci, že více povídá, než ví, ale mohu říci, že více naznačuje, o mnoho více než to, co jí syn její povídá. Luigi je tak diskrétní, mračí se hned, když vidí, že bych se něčeho dověděti chtěla; matka jeho je méně delikátní. Víš, čeho se paní Galli domnívá, ačkoli, jak ti pravím, mi to neřekla zjevně? Nuž, že to není pouze křesťanská láska, která tě poutá k tomu nemocnému, – ale i… nuž, hádej co? Hádej! Ach, ty se červenáš, tedy jsi to uhodla. Pravda, ta hádanka nebyla těžká.“

Dona Paolina se smála. Caterina mlčela. Janu Marii bylo jí líto. Co měl nyní činiti! Nic. Musil tiše seděti.

„Nuž, nechme toho,“ řekla dona Paolina. „Nač bych ti vyčítala trochu romantického blouznění? Bez toho se nikdo neobejde. Je to jako ty dětské nemoci, které každý prodělá. Nechrne toho. Přišla jsem kvůli věci vážné, jedná se o něco jiného než o pouhé tlachy. Psala jsem ti, zvala tě, a ty nepřišla jsi, neodpovídala.“

Hrozila jí s úsměvem prstem.

„Odpusťte, teto,“ prosila dívka.

Dona Paolina nebyla sice její tetou, ale poněvadž stupeň jejich příbuzenství se tak těžce ustanoviti dal, určila jej dona Paolina takto samovládně a svémocně.

„Dávám ti plnou absoluci,“ žertovala dona Paolina. „A nyní k naší záležitosti. Nemohu se zde dlouho zdržovati, jsou dvě hodiny a jedu na five-o’clock ku kněžně Torlonii. Pojedeš se mnou hned do Říma, nebo ti mám dáti ještě nějaký den na rozmyšlenou?“

„Což mají vaše záležitosti takového spěchu?“ tázala, se dívka překvapeně.

„Záležitosti moje nemají konečně takový spěch, promluvíme později o nich. Jedná se jen o to, zatím, abys se vůbec do Říma odhodlala. Buď pojeď tedy hned, nebo přijeď trochu později, ale v určitý den. Žádné slibování. Nejlépe bylo by přece, kdybys jela hned.“

„Jste velmi laskavá,“ řekla dívka po malé přestávce tiše a dodala také tiše sice, ale velmi určitě: „Nepojedu, odpusťte.“

Dona Paolina sebou trochu netrpělivě trhla.

„Jaká tvrdošíjnost!“ zvolala, „a proč nepojedeš?“

Caterina neodpověděla na to a řekla pouze:

„Ta vaše záležitost týče se asi, teto Paolino, toho učitelského místa, které jste mi jednou nabídla? Nejspíše se ta věc už uskutečnila a přišel tedy čas, abych se rozhodla? Nuž, myslím, že nejsem schopna asi. Krátce, myslím, že prozatím vám mohu jen děkovat za vaši péči, ale nemohu se rozhodnouti.“

„Caterino,“ řekla dona Paolina, „ty víš, jak to s tím neblahým tvým, maličkým jako dlaň statkem zle vypadá? Neudržíš San Cataldo.“

„Vím,“ řekla Caterina klidně a pak dodala mimoděk zamyšleně: „Je mi to teď lhostejné.“

„Totě divné,“ řekla dona Paolina. „Nechci pátrati po tvých důvodech. Ale věz, nejedná se o to místo. Byla to pošetilá ode mne myšlenka, ano bylo to tvrdé. Udělat učitelku ze slečny di Soranesi! Byl to nával liberalismu, emancipační mánie… Leží to jaksi ve vzduchu… Ach, měla jsi příčinu se na mě hněvati. Ale nehněvala jsi se?“

„Neměla jsem příčin k hněvu, měla jsem jich pouze k vděčnosti,“ řekla Caterina.

„Je mi to milé, že uznáváš, že tě mám ráda,“ odpověděla dona Paolina, „a chtělas-li mi býti za tak málo vděčnou, budeš to zajisté větší měrou, až se dovíš, oč se jedná. Ustanovili jsme se s mužem, že založíme tvoje štěstí, že ti připravíme skvělou budoucnost.“

Dona Paolina mlčela a hleděla na dívku, aby užila plné odměny své velkodušnosti; ale na tváři Cateriny jevil se pouze truchlivý, ba bolestný úsměv. Štěstí! Budoucnost! Což něco takového pro ni bylo na světě? Její štěstí klonilo se k hrobu a do něho padala celá její budoucnost. Vytrhla se ze svého rozjímání, viděla, že dona Paolina čeká na odpověď.

„Nerozumím vám,“ řekla tiše a nechápala vskutku, co dona Paolina asi zamýšlí.

„Neuhodlas by, ale pochopíš hnedle, jakmile ti dám pokyn,“ řekla dona Paolina. „Caterino, přijímati dobrodiní není prý příjemné, říkají hrdí. Ty jsi snad také trochu hrdá, a proto ti bude milé, dovíš-li se, že ti nechceme prokázat žádné dobrodiní, já a můj muž. Naopak, očekáváme, že nám prokážeš službu. Službu pouze, ne oběť, má milá.“

„Co mohla bych pro vás učiniti?“ divila se Caterina. „Tak ráda vám vyhovím.“

„Nuž tedy slyš. Řeknu ti to krátce. Vyhledali jsme ti ženicha.“

Caterina zbledla lehce. „Och…!“ řekla slabě a pozvedla ruce, jako by se bránit chtěla. Dona Paolina se usmála.

Jan Maria sotva dýchal. Co cítil, nevěděl sám, ale srdce mu bilo až slyšitelně.

„Neboj se, milá Caterino, že žádáme, abys slepě poslechla,“ jala se dona Paolina zase mluviti. „Uvidíš jej, seznámíš se s ním, a pak jsem jista, že se vše samo sebou upraví. Je roztomilý, mladý, krásný, a bude bohatý. Schází mu pouze jedno – nemá jména, toho však ty mu podáš, a tak nebudeš mu ani v nejmenším zavázána za bohatství, kterého svým sňatkem nabudeš.“

Caterina mlčela. Dona Paolina čekala dlouho na její odpověď, když nepřicházela, začala opět mluviti.

„To vysvědčení,“ smála se, „ti musím dáti, že nejsi zvědavá. Ani se mě neptáš, kdo to je, proč ti jej navrhuji a jaký to úmysl nás, mě a mého muže, k tomu všemu vede. Jsi jako socha. Spíš? Vzbuď se přece!“

A žertovně jí potřásala. Caterina zdála se vskutku, jako by se probouzela.

„Mám-li vám říci prostou pravdu,“ řekla konečně, „pak se vám vyznávám, že vám ani zdaleka nerozumím. Mohla jste se mnou arabsky mluvit a věděla bych zrovna tolik jako teď.“

„Vidím,“ odpověděla dona Paolina, „že bude nejlépe, řeknu-li ti všechno důkladně a docela jasně. Nuž tedy poslouchej, ale prosím tě, pozorně, abych dvakráte mluvit nemusila. Víš, že nemám děti, a víš, že můj muž je posledním markýzem Valmarina, že statky jeho a jméno připadnou někdy baronovi Valmarinovi, hlavě poboční větve té někdy tak velké a slavné rodiny toho jména. To všechno víš, ale nevíš snad, ač se tím konečně netajíme, že na světě ani já, ani markýz nikoho tak nenávidíme jako právě toho barona, který se přímo s ďábelským úsměvem vždy tak starostlivě po našem zdraví vyptává. Velký díl našich statků padne mu neodvratně do rukou, ale některé z nich a všechno ostatní značné bohatství markýzovo možno zachrániti od toho hrabivého, nedočkavého dědice. Dej nyní pozor, abys dobře chápala, ty sladká moje dušinko. Věz, markýz má syna nemanželského, miloval nějakou herečku, která dávno zemřela, ještě než jsem markýze znala. Nejsem tedy na ni žárlivá a existence tohoto syna nebyla mi před mým sňatkem tajemstvím. Markýz dal mu skvělé vychování a mladík ten je nyní jeden z nejhezčích, nejelegantnějších důstojníků v armádě, se skvělou kariérou v budoucnosti.“

Dona Paolina mlčela chvilku, čekala, že Caterina promluví. Dívka ale mlčela.

„Adoptovat ho,“ pokračovala dona Paolina za chvilku, „a ustanoviti jej za legálního dědice jména a statků, jak jsem to navrhovala, to prý nejde a vedlo by to prý k nekonečným procesům, a baron mohl by konečně vyhráti. Bude tedy lépe zajistiti roztomilému našemu chráněnci aspoň možnou část dědictví, velmi značnou, a odejmout ji takto baronovi. Zbývá jen ještě jedno: zaopatřiti mu krásné jméno. Nyní chápeš snad konečně?“

„Ne,“ řekla Caterina krátce a upřímně.

„Ach,“ jevila dona Paolina svou netrpělivost, „to je pravdě nepodobné! Nuže, vysvětlím to: Ty jsi poslední Soranesi; pojmeš-li jej za chotě (pomni, že obdařeného polovicí veškerého jmění markýzů z Valmariny), bude to snadné, abychom mu vymohli, aby tvé jméno na něho přešlo. Budeš hraběnkou Soranesi-Cremona (mladík ten se nyní tak jmenuje) a zaujmeš místo ve společnosti, které ti patří dle jména, které jsi zdědila, ovšem že, bohužel, téměř bez jediného bajoccu po svých otcích. Teď chápeš?“

Caterina se zapálila a vzpřímila se poněkud.

„Dono Paolino,“ řekla a bojovala se svou nevolí, „zdědila jsem své jméno po otcích bez bajoccu, říkáte. Pravda, ale zdědila jsem zároveň přece pravý pojem o cti, takže vím, že s tím jménem kupčiti mi nedovoleno.“

Dona Paolina byla uražena, ale chladná.

„Vytýkáš mi tedy, že ti navrhuji, abys učinila něco nečestného? To jsem nečekala.“

„Odpusťte,“ řekla Caterina živě, „nechtěla jsem vás uraziti a pravím pouze, co cítím.“

„Tím opakuješ svou urážku!“ zvolala markýza a zahořela nyní hněvem. „Vytýkej mi raději přímo, co proti mně na srdci máš.“

„Teto Paolino,“ řekla dívka sice mírně, avšak marně se snažíc, aby všechnu svou uraženou pýchu potlačila, „budu vám tedy přímo vytýkati. Nejednala jste dnes, odpusťte, delikátně. Byla jste posud ke mně vždy velmi laskavá a měla jste právě na to ohled brati, že vám k vděčnosti zavázána jsem. Vy přišla jste nyní a tváříte se, jako byste žádala, bych zaplatila svůj dluh. A přece nemohu věřiti, že to opravdu tak pojímáte.“

Markýza se poněkud zarazila, prostá důstojnost té dívky nezůstala bez dojmu na ni.

„Snad jsem chybila tím bezobalným způsobem, jakým jsem ti tu věc sdělila,“ řekla za chvilku. „Markýz měl pravdu. On to chtěl jinak nastrojiti. Řekl: Seznámíme je, a bude-li mu Caterina příznivá, bude se jí to, co na ní žádáme, docela přirozené a prosté zdáti.“

„Děkuji markýzovi,“ odpověděla Caterina, „děkuji mu, neboť dává tím najevo, že mě zná a že si mne váží. Měl pravdu, dono Paolino.“