Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 5

Jak šťasten byl Konstantin, že nalezl pravý život a pravé blaho! Avšak není třeba proklínati civilizaci. Nezoufal nad ní jako Konstantin. Bylo možné žíti v jejím středu, a přece pozvedati čelo proti hvězdám, jak to na nás žádá Bůh!

Ne, nebylo třeba zoufati a utíkati v samotu a v poušť jako Konstantin. Ani nad těmi netřeba zoufati, kteří tupě snášejí a trpí. Kdo spí, není proto mrtev. A není to mužnější, důstojnější, stati na svém místě, třeba sám a sám, a nevzdávati se? Konstantin se mýlil, když zahodil zbraň, v tom byla sobeckost, a Konstantin to neviděl. Myslil jen na boj zbraní a zapomínal na onen morální, skutky. Jan Maria půjde cestou jinou. Byl mnohem šťastnější než jeho přítel. Nezemřela v něm naděje, ta matka velkých činů. Byl také mnoho trpěl, ale všechna trpkost, všechna zklamání, kterých doznal, byly mu k dobrému, neboť ukazovaly mu, jak byl zbloudil, a nyní ležela pravá cesta před ním. Žíti s přírodou tváří v tvář, toť nejušlechtilejší, nejpřirozenější způsob života, zajisté. Ale proto nebylo mu třeba prchati za oceán. Hle, zde ležely před zrakem jeho duše ty drahé Havranice v glórii nejtklivějších upomínek! Tam se usadí navždy. Pouhá dovolená mu nestačí. Vystoupí ze svazku armády, tak prostá to věc. Učiní hned kroky, jakmile do Prahy přijede. Divil se, že mu nikdy dříve nepřišlo na mysl, co přece tak na dlani leželo! A pak cítil ještě něco ve svatyni svého nitra, co Konstantin nebyl nikdy poznal: cítil vzlet své duše, cítil se poetou a umělcem. Žil tedy životem dvojnásobným, dvojí ležel před ním svět, dvoje kynulo štěstí! Ó jak děkoval znova vroucně Bohu, jak cítil se mužem, jak sladká zdála se mu ta uložená sobě povinnost! Být vzorem muže! Jizvy v jeho srdci byly zacelené, vzpomínka na tu ženu-démona, na tu ženu-upíra mizela mu úplně z duše, byl to divoký, těžký, chorobný sen horečný, z kterého se probouzel zdráv. Ó, ideál ženskosti stál pro něho posud vysoko na podstavci, vysoko, až u samých hvězd; nebylo se ďáblu rozkoše nikdy podařilo povaliti ten ideál v kal, ani tenkráte ne, když se sám až po pás kalem brodil! Svatá památka jeho matky zachránila jej. Nebylo mu takto nikdy možno nevěřiti v pravou ženskost. Doufal nyní, že stane se opět hoden pravé ženy, a cítil, že nebyl posud ztracen; a nebyl, neb víra v čistotu a dobro byla hluboce v duši jeho zakotvena a stud stál posud co anděl strážce po jeho boku a ruměnec nebyl posud cizincem na jeho tváři. Ne, život nebyl mukou, myslil si, jak se mu to bylo někdy zdálo, ale darem, který nebyl posud dosti cenil a jehož si vážiti a patřičně užívati bylo nyní svatou jeho povinností.

S takovými myšlenkami, s takovými předsevzetími přijel Jan Maria Plojhar do Prahy.

Sestra jeho byla toho času s mužem někde na cestách, a byl tomu téměř rád. Nehledal tu společnost, v kterou by jej byli nutili, s kterou by se byl u nich sešel, chtěl býti uveden do pravé společnosti pražské, do společnosti české, a té, věděl, že byla sestra jeho docela vzdálena. Byl nadšen krásou Prahy a ve svém nadšení nechtěl ani zpozorovati, jak ji nyní každým dnem více kazí a svými „opravami“ a svým nemotorným „obnovováním“ a banálností těch svých „nádherných nových budov“ o její ráz, o poezii její olupují. Ubytoval se na Hradčanech, nechodil téměř dolů do města a nemohl se vyhlídkou z oken svých pokojů nasytit, která se otvírala na Hlubokou cestu a jediný svého způsobu pohled na město, na Petřín a na Vltavu, ztrácející se v mlhách mezi modrými pahorky, poskytovala. Nalézti byt, jenž jej okouzlil, bylo se mu snadně poštěstilo, avšak problém, jak se do společnosti svého rodného města dostati, v kterém se byl cizincem stal, nedovedl nijak rozluštiti. Zatímco o to dělal marné pokusy, neměl jiných známých než důstojníky pražské garnizóny. Úzké jejich kastovnictví, povrchní, mělký jejich názor o živote a věcech, malichernost jejich cílů, to vše mu arci málo lahodilo, avšak našel přece několik roztomilých mladých lidí mezi nimi, kteří se mu aspoň stali snesitelnými jistou švalreskností svého chování a upřímně naivním přiznáním se, že o ničem na světě nepřemýšlejí. Bylo aspoň možno se s nimi občas pobaviti. Chodil s nimi a jezdil na koni za město, když si od studií odpočinouti chtěl, jimž se teď horlivě oddával. Pozval někdy ty mladíky k sobě, aby u něho popili čaje, kouřili, šachy a karty hráli, a při takových příležitostech vytasil se mnohdy znenadání se svými náhledy a pozoroval pak, jak s nelíčeným udivením se na něj dívali jako na člověka, o jehož zdravém rozumu trochu pochybovali. Ani netušil, že se stával pověstným.

„Je to fantasta,“ říkali tolerantnější mezi sebou, „ale roztomilý.“

„Je to blázen,“ tvrdili ti, kteří mu byli méně nakloněni.

„Myslím, že chce být zajímavým,“ tvrdil vždy jakýsi nadporučík Müller, rodem Vídeňák. „Pózuje, ale výběrem své pózy neosvědčil nejlepší vkus.“

Jan Maria a nadporučík Müller cítili hned při prvním setkání se navzájem jakousi antipatii, která stále rostla. Nehledali se, ale náhoda je sváděla, zacházeli spolu s ledovou chladností, za níž se skrývala rozdrážděnost, jež se stala pro Jana Marii konečně osudnou.

Byl asi už měsíc v Praze a začal býti netrpělivým, začal se sám sebe tázati: „Kde je to jádro Prahy, které stále a marně hledám, kde je ta česká Praha, která má býti mojí spásou a zdrojem nového mého života?“

A ta Praha jeho snů a tužeb prchala před ním jako fantóm. Začal býti smutným a někdy rozčileným, nebylo mu volno. Ne, to nebylo možné! Všechny ty různé „besedy“, do kterých byl sem tam uveden, nemohl považovati za reprezentaci té společnosti, po které toužil. Odpuzovaly ho svým triviálně měšťansky obmezeným tónem, tím parfémem vulgárnosti pochybných hospod, který vanul z rozhovorů jejich členů, z tvářnosti jejich místností, ze všeho a všeho. To by měla býti jeho Praha? Uzavíral se raději znova do svého pokoje a konečně se rozhodl: „Pojedu na venek! Vždyť konečně Praha nejsou Čechy a Havranice jsou vlastně zaslíbenou mojí zemí.“

Když se chystal k odjezdu, přijela Rosa Maria do Prahy. Spěchal k ní. Řekla mu, že je nesmírně ráda, že jej vidí, a Leopold zdál se býti zrovna u vytržení nad tím shledáním.

Začali pak o budoucnosti mluviti. „Zdržíš se dlouho zde?“ tázala se sestra. „A kam odsud pojedeš?“

„Zůstanu vůbec v Čechách,“ odpověděl.

„Jak to,“ divil se Leopold, „zakotví tvůj koráb snad teď někde pod Šumavou?“

„Ať můj koráb kotví, kde chce, neb ať pluje, kam ho voda ponese,“ řekl Jan Maria, „učinil jsem již nutné kroky o propuštěnou.“

„Nevěřím svému sluchu,“ zvolala Rosa Maria v nesmírném udivení.

„Kvituji,“ řekl suše její bratr s určitostí.

„Ale to jest čiré bláznovství!“ zvolala. „Co tě k takovému šílenství přimělo?“

„Nechci sloužit. Nesrovnává se to s mým přesvědčením ani s mými náklonnostmi.“

„Prosím tě, vysvětli mi trochu tyto hádanky,“ řekl Leopold. „Jaké to máš přesvědčení, jaké náklonnosti?“

„Ach,“ řekl Jan Maria. „Ty tomu neporozumíš, ač to velmi prosté. Tys zde cizincem. Já cítím se však synem této země, kterou miluji nade vše.“

Leopold pokrčil rameny a Rosa mlčela.

Za chvíli řekla: „Nechápu, co ti vadí býti důstojníkem v armádě, i když se cítíš ‚synem této země‘, jak se dle svého zvyku spíše poeticky než jasně vyjadřuješ. Nevím, jak to vykládat, narodila jsem se též zde, avšak necítím se ani trochu ‚dcerou této země‘.“

Tvář její byla nehezká tvrdou ironií jejího úsměvu.

Nyní pokrčil zas Jan Maria rameny.

„Necítilas se ani dcerou své matky,“ myslil si nemile dotknut, ale mlčel.

„Ty si to rozmyslíš,“ dodal za chvilku Leopold. „Čím bys tedy býti chtěl? V tvém stáří přece se nezahálí.“

„Půjdu do Havranic, budu sedět na svém statku, budu ho spravovat.“

„Budeš sedlákem?“ tázala se uštěpačně jeho sestra a zdála se náhle v podivných rozpacích. Sklopila oči a Leopold mlčel.

„Něco podobného,“ řekl krátce Jan Maria a vzal svou čapku.

„Stůj!“ pravil náhle dychtivě Leopold, „nečiň žádných kroků, anebo není-li už pozdě, odvolej tu svou žádost o propuštěnou. Snad telegrafickou cestou –“

„Úmysl můj je pevný,“ řekl Jan Maria a počal se rozčilovat.

„Ne, není to možné!“ zvolal Leopold. „Tys se přenáhlil! Proč jsi se dříve se mnou neporadil? Ty nevíš, jaké ztráty jsme utrpěli v cukrovaru, ty jsi na to nemyslil, že statek zadlužen, a že vyplatíš-li své sestře podíl –“ Zamlčel se.

„Dále,“ řekl temně Jan Maria. „Domluv.“

„Nuž, myslím, že tak jak tak Havranice – přijdou brzy do prodeje. Účastnil jsem se velkolepého podniku v Německu a jest nám toho podílu tvé sestry nutně zapotřebí.“

„Ale otcovský můj kapitál –“

„Ach, ty tak málo peněžitým záležitostem rozumíš!“ zvolal Leopold. „Říkám ti, že ztráty naše byly značné, a zapomínáš na velké sumy, které jsi spotřeboval a které jsem ti zasílal, kdykoliv jsi o ně psal. Myslím, že jsi se velmi dobře bavil po celý ten čas –,“ a usmál se, mžouraje očima.

Jan Maria se zapálil. Vzpomněl na velké sumy, které byl spotřeboval, aby mohl ve sférách oné ženštiny se pohybovati, na kterou bez uzardění a bez trpkosti ani vzpomínati nemohl. Ach, teď přicházel trest za onu vinu – snad se sesují všechny plány a krásná předsevzetí. Ne, trest ten byl by větší než jeho provinění! Hlava šla mu kolem.

„Zítra předložím ti účty,“ řekl Leopold. „Uvidíš, jak to všechno jasné a prosté.“

„Obral mě, oloupil, jsemť tím jist,“ řekl si Jan Maria temně uvnitř svého trýzněného srdce. „Buď jak buď, zasloužil jsem to a pracoval jsem o své vlastní záhubě.“

Výraz jeho tváře byl tak zoufalý, že Leopold konejšivě řekl: „Nepoddávej se černým myšlenkám, vždyť jsem neřekl, že vše ztraceno, a na mizině nebudeš, ani až se Havranice prodají.“

„Havranice prodat!“ opakoval si Jan Maria ustavičně na ulici a musil se přemáhat, aby nepropukl v pláč. Srdce se mu svíralo. Šel, nevěděl kam. Mechanicky bral se směrem k domovu. Na mostě zavěsil se někdo do něho, ohlídl se a viděl, že to jeden z těch mladých důstojníků, kteří mu nejspíše ještě byli sympatickými. Byl velmi veselý, ten roztomilý hoch, a vypravoval Janu Marii živě věci, o kterých myslil, že každého co nejvíce zajímati musí. Jan Maria neslyšel jediného slova, kýval jen občas hlavou a díval se tupě na vodu, na Petřín, planoucí v záři zapadajícího slunce.

„Prodat Havranice!“ tato slova zněla mu ustavičně v uších a zdála se mu jako hrany, jako ty hrany hlubokohlasé, které se právě večerním vzduchem z věže některého ž kostelů na Malé Straně nesly a jejichž truchlé zvuky s významem těch slov tak souhlasně vjedno splývaly.

„Prodat Havranice!“ Ach jaká tíž to byla v srdci.

Mladý poručík, který se byl do něho zavěsil, pozoroval sice za hodnou chvíli, že podivínský jeho druh je roztržit, že neví, o čem se mu povídá, avšak věděl, že Jan Maria někdy takovým bývá, a nepozastavoval se nad tím. Byl rád, že mohl vůbec mluviti, ať už kdo poslouchal či ne. Byl se před chvilkou přesvědčil, že učinil velký dojem na jistou krásku, a musil se tím pochlubiti, nechtěl-li se radostí zalknout.

Až nahoře teprve na Hradčanech, před kasárnami poručíkova pluku zastavil se a Jan Maria s ním, a divil se, jak se byl až tam dostal a co tam vlastně hledal.

„Sbohem,“ řekl rozhodnut, že půjde domů.

„Snad bys nechtěl vyhnout se dnes naší společnosti,“ divil se poručík.

„Jaké společnosti?“ tázal se roztržitě.

„Nu, v zahradě! Náš jour fixe! Dnes je pátek.“

„Nešťastný to den,“ řekl Jan Maria mechanicky, aniž na to myslil, co povídal. Vše, co myslit dovedl, bylo „Havranice!“

Vtom přicházelo několik důstojníků z různých stran, pozdravili se navzájem a všickni nutili Jana Marii, aby zůstal, takže po nějakém váhání konečně trpně se vzdal.

„Jaká nuda to bude!“ myslil si a dodal: „Ale co! Vždyť je mi vše na světě teď lhostejné, může mi býti někde volno?“

Kasárny, kamž nyní vešli, bývaly někdy až do dob císaře Josefa ženským klášterem. Druhý dvůr, kterým šli, měl ještě poněkud původní svůj ráz, a nebýti těch otevřených oken, z kterých se dívali vojáci, nebýti sem tam patrných stop prozaické profanace, byla vůči těm malebným lomenicím barokového slohu, té travou porostlé dlažbě iluze snadně ještě možná. Jakási melancholická poezie skrývala se, vítězící střízlivostí sice zaplašená, avšak přece ještě nezcela vyhlazená, v stinných koutech znesvěcené budovy.

Ze dvora vedla malá dvířka do bývalé klášterní zahrady. Ohromné staré kaštany tvořily tam sladký soumrak. Avšak nezakmitly se v něm stíny zemřelých zbožných sester. Bylo tam několik hrubých, z prken sbitých stolů a lavic a v pozadí kuželník. U kuželníku stálo několik starších důstojníků, na lavicích pak smáli se a bavili ti mladší a na stolech bylo množství sklenic, konvic a lahví plných piva a vína rozestaveno.

Janu Marii stalo se ještě smutněji. Všechny stopy minulosti v Praze budily vždy myšlenky plné trpkosti a strádání v jeho duši, připomínaly mu vždy buď zapadlou slávu, nebo zuboženou nádheru a zohyzděnou krásu, zapadlé dávné štěstí, dávný zhaslý lesk a přítomnou hanbu a bídu a barbarství celé české země. Nemohl tedy nyní hned mezi ty bezstarostně se smějící mladíky usednouti, ač jej vlídně zvali a vítali. Poodešel k těm starším pánům stranou stojícím. Umlouvali patrně velmi vážnou věc, nějakou partii na kuželníku, a byli tak do svého předmětu zabráni, že si ho hrubě ani nevšímali. To mu bylo příjemné. Podepřel se o peň starého stromu a zadíval se naproti do vysoké klášterní zdi, šedé, melancholické, celé lišejníky porostlé. Poslední paprsky užuž zhasínajícího slunce bloudily sem tam ještě po ní a mizely jako úsměv chvějící se na tváři umírajícího. Za chvilku přicházela tichým vzdechem vlnící se sladká, stříbrojasná píseň loretánských zvonků pod staré stromy; byly ty zvuky jako dušinky právě zemřelých dítek, letící za zlatými mráčky k nebi. Bylo to tak prosté, tklivé, smutné a milé. Dojaly ho hluboce, tak hluboce, že si zakryl rukou tvář.

„Proklaté ty zvonky mě přivedou do blázince,“ ozval se za ním hrubý hlas, mluvící protivným mu vídeňským dialektem, „který čert si to cinkání asi vymyslil!“

Byl to hlas nadporučíka Müllera, toho, jenž Jana Marii vždy pozérem nazýval, byl to onen muž, který mu byl od prvního okamžiku tak proti mysli jako on sám navzájem zas jemu. Trhl nyní sebou, všechno jeho pohnutí bylo zmizelo.

„Vidíš, a já ty zvonky zase slyším rád,“ ozval se mladistvý, měkký hlas, „je v nich něco, co se nedá definovat.“

„Ach, omrzely by tě,“ řekl Vídeňák, „kdybys je pořáde slyšel jako já –“

A vzdálili se. Konečně v tom bylo kus pravdy, nemohl to Jan Maria zapírat, ale zůstal podrážděn. Bylo to nespravedlivé, nadporučík nemohl věděti, že způsobí v něm disharmonii svou poznámkou, avšak nemohl mu to odpustit. Přál si, aby měl příležitost tomu Vídeňákovi také něco nepříjemného říci, byl mu tak z té duše odporný! Šel nyní kolem stolů, a když zase na něj bylo voláno, sedl mezi druhy, a náhoda tomu chtěla, že přímo proti nadporučíkovi Müllerovi.

„Je to už skoro jisté,“ řekl tento právě, „že pluk náš zde dlouho nebude. Netěším se sice do Krakova, kam prý přesazeni budeme, je to as takové hnízdo jako Praha, ale přijíti z Čech stojí také za něco. Z trestu aby v té zemi žil.“

Souhlasilo se z některé strany nesměle, mlčelo se celkem, a dva mladí důstojníci, kteří potají se obzvláště cítili Čechy, sklopili zmateně oči a dělali, jako by neslyšeli.

Jan Maria se třásl vztekem. Všechna jeho lítost, všechen jeho stesk, všechno jeho dojmutí dnešního dne měnily se náhle v nesmírné záští, v plamennou zlobu. Neměl tomu člověku za zlé, že Čechy nemiloval, že se mu nelíbilo v Praze, co mu na tom záleželo! Co záleželo na jeho lásce nebo nelásce vůbec! Avšak že v Praze, v samém srdci Čech někdo tak bezohledně mluvit směl, že nebylo nikomu třeba šetřiti slušnosti, když už na spravedlnost se neohlížel, to jej uvádělo v zuřivost. Ten člověk věděl, že polovic přítomných pocházelo z té země, kterou tupil –

„Ach, toť jako když otrokář z bujnosti šlape otroku na šíji, jako když mu z bujnosti plivne v tvář!“ blýsklo mu to mozkem a trhlo srdcem, ale třásl se rozčilením tak, že chvíli promluviti nemohl. Neměl dechu. Než se bušení jeho srdce tak dalece utišilo, že byl schopen pronášeti slova, mluvilo se už zatím o jiných věcech. Rozvážnější hleděli totiž vyhnouti se opatrně tak zápalčivým předmětům. Mluvilo se o všelijakých garnizónách. „Nejlépe to vy máte, páni námořníci,“ řekl někdo obraceje se k Janu Marii, „vy uvidíte aspoň kus světa –“

„A nepřijdeme nikdy do Vídně garnizónou!“ řekl rychle Jan Maria. „A toho si nejvíce vážím, neb není na zeměkouli hnízda, kterého bych více nenáviděl. Takové hnízdo parvenu, které by si rádo hrálo na Paříž a Londýn a bůhví na co. Žába, která se nafukuje –“

„Ach,“ řekl Vídeňák, zdánlivě chladně, ale hlas jeho se poněkud třásl, „melancholický náš námořník! Prosím, nerozčilujte se. Urazil jsem královskou vaši Prahu, jak ji vaši novináři směšně až k omrzení nazývají.“ Vyslovil to královskou s důrazem posměšným. „Naši novináři jsou směšni, avšak Praha jest královnou,“ řekl Jan Maria a oči jeho šlehaly plameny. „Královnou pravda oloupenou, zhanobenou, plačící nad padlými svými syny jako Hekuba! Visí cáry z jejího purpuru, ale přece jest královnou, kdežto vaše Vídeň není než líčená, falešným šperkem ověšená, vydržovaná nevěstka!“

Mluvil tak hlasitě, že všechno na okamžik umlklo. Vídeňák mlčel chvilku též, a pak zasmál se hrubě a řekl nějakou sprostou urážku, nějakou z těch, které u vídeňské luzy všech stavů se užívá proti Čechům.

„Pse!“ vzkřikl Jan Maria a hodil mu svou čapku na stole ležící do tváře.

Nastala scéna, která se podobala nějakému výstupu v blázinci. Jan Maria a nadporučík, kteří byli při vstupu jako ostatní svou zbraň odložili, chopili se jako bleskem dvou na stromě visících šavlí a sekali jako zběsilí do sebe. Ostatní důstojníci vyskočili též, aby je uchlácholili, všickni křičeli a dělali prudké posuňky.

„Vyzvete se na souboj,“ zvolali někteří, „toť rvačka jako v hospodě!“

To byli jedni, avšak druzí brali rychle účastenství v té při, okamžitě tvořily se dva tábory a mnozí sahali už po zbrani. Všickni byli rozčilením a snad trochu i následkem požitých nápojů ne docela v normální míře. Bojechtiví stáli takto rozvážným v cestě a nepouštěli je hned k těm dvěma lítě bojujícím. Ten zmatek trval však jen několik málo minut.

Autorita představených, starších těch pánů, přiskočivších od kuželníku, zvítězila rychle, všickni snažili se teď, aby boji učinili konec. Podařilo se jim oba ty zuřivce roztrhnouti. Šermující nepochodili přitom však dobře, neboť ubraňujíce se smiřitelům nekryli se dostatečně proti navzájem ještě pořáde rozdávaným ranám. Když konečně ustali, byla tvář nadporučíkova krví zkoupána a Jan Maria stál opřen o strom, byl bled, oči jeho se zavíraly napolo. Zdálo se, že jde na něj mdloba.

„Jsem jen lehce raněn,“ řekl nadporučík, „trochu poškrábán.“ Měl hluboký řez na pravé tváři.

„Bude mu to památkou až do konce života a krásy mu to nepřidá,“ řekl tiše jeden z jeho přátel, mezitímco hlučně voláno o vodu.

Ti, kteří přáli více Janu Marii, stáli kolem něho a drželi jej za ruku.

„Věčný Bože, on klesá!“ zvolal jeden z nich a druhý rozepjal mu kabát.

„Prsa jeho jsou jako rozbita!“ zvolal pak s hrůzou. Jan Maria sedl na židli, kterou mu přinesli. „Není to nic,“ tvrdili někteří. Plukovník jal se takto mluviti:

„Stydím se za vás za oba, páni,“ řekl, „avšak není nyní čas na výčitky. Jedná se o to, aby zpráva o tom, co se zde stalo, nepřešla práh toho domu. Žádám všechny přítomné, aby se slovem cti zavázali, že o tom pomlčí. Obzvláště vy, vy dva kohouti,“ dodal žertovně, „slibte, že považujete tu nešťastnou při za skončenou. Z toho všeho nesmí býti žádné úřední vyšetřování!“

„Ach, on umírá!“ zvolal mladý důstojník, který byl Jana Marii přivedl. „Ach proč jsem jej sem zval a nutil!“ Plukovník přistoupil k poloomdlelému. „To přejde,“ řekl, „rychle někdo pro kočár! A někdo jej doprovodí domů. Dva kočáry!“ dodal.

Za nějakou chvíli jel nadporučík se zavázanou tváří do svého bytu a Jan Maria byl též domů dopraven. Ostatní zůstali nejdříve kvůli formě ještě v zahradě, a pak později, když se byli utišili, vrátil se jim humor, dali se do kuželek a těšili se tím, že následky toho výstupu nanejvýš nemilého nebudou zajisté vážné.

„Čert nám tyto národnostní hádky nasil,“ řekl dobrý plukovník trochu melancholicky. „Jen do novin ať mi slůvko o tom nepřijde!“

Do novin nepřišlo slovo, u raportu nemluvilo se o té věci také ani slova, nadporučík odnesl sice trochu bolesti a později hlubokou jizvu, však celkem uzdravil se brzy. Jan Maria však ležel ve své osamotnělé komnatě a byl na tři kroky smrti blízko. Soupeř jeho byl o mnoho chladnějším, uměl lépe šermovat. Rozsekl mu prsa a ranil jej do plic.

Rosa Maria, jakmile se dověděla, že bratr její stůně, přijela se svým mužem. Nemocný byl v deliriu a neznal nikoho. Byl bledý jako smrt a oči jeho zářily nadpozemsky krásně. Domníval se právě, že bloudí s Konstantinem v tropickém pralese, a byl tak šťasten. Zdálo se mu, že tam potkali Krista, a nevýslovně blažen padl mu k nohám, vzýval ho, hledě v sladké, velké jeho zraky, aby se nad ním smiloval i nad tou zemí, tou nebohou tam na severu… A ve hvězdných těch zracích plálo slibné slitování… Rosa Maria byla dojata, nerozuměla dobře tomu, co mluvil, ale zvuk toho hlasu, plného nadšení a slz, zachvěl i jejím chladným srdcem.

„On zemře!“ řekla svému muži a vrhla se do křesla u okna.

„Není ještě ztracen,“ řekl právě přítomný lékař. „Avšak nebezpečí je velké, nesmím vám to zatajovat.“

„Co činit, co činit!“ pravila Rosa Maria a sepjala ruce.

„Přenésti ho nelze,“ řekl lékař, „aspoň teď ne, snad později; to jediné, co pro něj učiniti můžete, milostivá paní, jest, abyste se zde v tom mládeneckém jeho bytě zařídila a jej opatrovala lépe, než to sluha jeho dovede.“

„Ach kdybyste věděl, jak málo k tomu mám talentu,“ řekla Rosa Maria už o mnoho rozumněji. „Pojedu ihned do kláštera milosrdných sester a přivezu jednu neb dvě sem –“

„Pravda, to bude lépe,“ řekl lékař trochu suchým tónem. V kočáře řekl Leopold: „A papíry jeho nebudou zajisté v pořádku. Na poslední vůli však myslit ani nelze –“

Zasmušila se trochu, otevřela ústa k nevlídnému slovu, ale nepronesla je.

„Odpusť,“ řekl Leopold, „ranil jsem tvůj útlocit, ale hledím na vše ze stanoviska praktického –“

Sklopila oči, trhla třapcem u okna kočáru.

„Jsemť jediná jeho sestra a blízká příbuzná,“ řekla za chvilku. „Nač testamentu, i kdyby se stalo to nejhorší? Dej Bůh, aby se nestalo!“

Myslila to upřímně. Konečně ho měla ráda, pokud to vůbec dovedla, a pak, vždyť ten zbytek jeho jmění nebyl tak značný! Dojeli do kláštera a dvě sestry vydaly se ihned k nemocnému.

Trvalo to neděle, než se Jan Maria uzdravil. Konečně vstal. Petřín byl už v pestrém šatě podzimním a Vltava se ráno kouřívala bílým dýmem. Byl velmi sláb a měl toliko jediné přání – odjeti do Havranic.

„O svých záležitostech peněžních promluvíme si později,“ řekl Leopoldovi. „Havranice se prodat nesmějí – aspoň dokud budu živ,“ dodal se slabým, smutným úsměvem.

„Dobře, dobře,“ řekla Rosa Maria. „Nerozčiluj se, nemysli než na svoje zdraví. Leopold musí najíti prostředek, aby se Havranice tedy zachránily, když tak na tom statku visíš – čehož ostatně nechápu.“

„Děkuji ti za tvou dobrou vůli,“ řekl bratr a tiskl jí vděčně ruku.

Druhý den odjel na venek.

Dal ihned starý nábytek zase z půdy snášet a zařídil komnaty tak, jak byly za živa jeho rodičů. Obýval pokoj, který druhdy jeho býval v čas dětství. Byl světlý a velký a okna jeho poskytovala mu vyhlídku přes vrcholky starých štěpů daleko do nedozírna rozprostřené krajiny. Byla vážná svým nesmírným horizontem a prostá a tklivá svou milou intimností. Za zvadlými štěpy viděl širá, nyní zežloutlá luka a temná, rozoraná, sem tam strništi pokrytá pole; mezi nimi meandrovala mnohými choboty hladina rákosem vroubeného velkého rybníka a množství roztroušených jednotlivých vysokých stromů a skupiny jich, a dlouhé jich řady oživovaly pláň, kterou v pozadí klidně uzavíraly nízké vrchy, dílem holé, dílem jehličnatými lesy porostlé. Za nimi, jako stíny, stála řada o něco vyšších vrchů; vypadaly někdy jako slunná oblaka, někdy jako mha, vždy jako něco neurčitého, co ku přemítání svádí. Sem tam stál v pláni nebo na vrších osamotnělý nějaký bílý dům a zdál se z toho radost míti, že může někomu za hnízdo sloužiti. Vše to bylo tak prosté, domácí, bez nároků, pro někoho snad až jednotvárné. Avšak jaký půvab věčně měnících se barev byl po tváři celého toho prostoru rozlit! Jak byla oduševněna ta krajina, jak dýchala volně v slunci, jak plála slavnostně v jasu západu, jak byla plna něžné naděje, když vycházelo slunce! Čím méně mluvila k fantazii, tím více mluvila k srdci. Jak žil a dumal každý strom, ba každý ten bílý dům! Jak živě cítil zde Jan Maria vždy duši hmoty! Jak byl šťasten! Nestýskalo se mu ani po jihu, ani po moři. Ani oko, ani sluch nežádaly si více. Ten velký prázdný jeho dům byl tak plný tónů, tu sladkých jako vzdechy těch drahých zemřelých, jejichž kroky na chodbách už slyšet nebylo, tu pošmurných a zádumčivých jako pláč těch, kteří nocí bloudí a jimž věčně po slunci se stýská. Ach jak miloval Jan Maria vítr a jeho různé harmonie! Co myšlének mu vzbouzely v duši!

Zdálo se mu vůbec, že od dob svého dětství nebyl nikdy tak čistě, tak povzneseně, tak klidně cítil a myslil jako právě nyní. Jakási nová nevina, jakési druhé panictví svítalo mu uvnitř, a očima naplněnýma tou novou září začínal se dívat na svět, a svět zdál se mu krásným. Každý den byl mu nyní svátkem, všechna všednost mizela mu ze zraků a vyšší život přemýšlení a poezie stal se mu údělem. Jak nedělní ticho, jak svatá samota ho jímaly! Každé ráno budila jej hvězda jitřní svým čistým, posvátným, bílým čarosladkým svitem. Stávala nad pahorkem, jehož obrys se neurčitě v šeru tušil, proti šedému sice, ale jako perla se kmitajícímu horizontu. Démantový ten úsměv hvězdný dotkl se každým ránem jeho čela a prošel mu duší jako pozdrav nebes. Mohl den začínati krásněji než serafínským tímto polibkem? Pozvednutí očí k tomu jasu mělo význam modlitby… Hvězda stoupala, stoupala a vyšla mu z vidu. Za ní spěchal úsvit. Bledožlutě přihlásil svůj příchod, hořel růžově a bledl, když se z jeho krve zrodila ohromná jiskra, zjevující se nad fialovými nyní vrchy… Slunce stoupalo nejdříve radostně, avšak brzy hasly opět barvy a celá krajina, světlá sice, byla zase šedá různými odstíny. Nad rybníkem bloudily mhy, vlekly se páry, na polích ležel mráz, obloha byla perleťová, pak mléčná. Byla to malba en camaïeu. Ale slunce proniklo mraky a mhy, pláň a vrchy jsou opět ozářeny, zoraná pole jsou jako bledým zlatem posypána, louky bělí se rosou jako Mléčná dráha a celý kraj hledí opět se svou obyčejnou sladkou intimností Janu Marii do oken.

Jasno jako venku bylo jemu i uvnitř! S jakou radostí chopil se denně svých knih, by se ponořil do velkých vidin básníků, s jak snivě chvějící se duší chápal se péra, aby své myšlenky veršem a prózou na papír vrhal! Konečně byl šťastný, konečně byl volný. Žil v tichosti, skromně, téměř chudobně z náklonnosti, a měl cíl života!

Byl dosáhl, o čem byl blouznil, žilť ve vlasti, žilť v Havranících, oddával se zcela svému nejvlastnějšímu povolání, byl poetou. Z armády byl propuštěn, jak si to přál, a Leopold ušetřoval ho zatím svými praktickými návrhy a poznámkami. Nekorespondovali hrubě. Tak žil až do konce listopadu. Ó, byla to pravá neděle jeho života!

Jednoho dne k večeru seděl u oken. Byl si po celý den říkal, že bude potřebí za první s Leopoldem přece promluviti a jistoty dosáhnouti, že jeho statek do prodeje nepřijde, a za druhé že bude záhodno také trochu starati se o hospodářství. Bylo nutno, aby přece poněkud té ekonomii rozuměl. Vždyť byla přece druhou částí nového jeho povolání. Byl si už několik knih z Prahy k tomu cíli objednal a praktické pokyny očekával od svého správce.

„Vždyť to nebude asi tak nesnadné,“ myslil si. „Na polích to bude rozkoš, teorie, pravda, ta bude trochu nudná, ale co! Začnu v pondělí studovat –“ Těch pondělků bylo už několik přešlo a to vše neřekl si tenkráte poprvé. Zatím vzal svého Shelleye a četl si nahlas onu scénu z tragédie Cenci, kde Beatrice před soudem mluví a kardinála Camilla k slzám dojme a zrakem svým a výkřikem své duše vraha Marzia do zoufalství přivádí, takže vášnivě její nevinu prohlašuje a sám o smrt svou prosí. Při slovech „Vy krvelační psi, však lidé ne, mou nasyťte se krví, nevydám vám toto veledílo přírody, by sápali jste je…“ vypadla mu kniha z rukou a záchvěv tak podivný zaševelil mu náhle tělem od hlavy až do paty, že se polekán zarazil.

„Co to?“ myslil si Jan Maria a bylo mu neobyčejně nevolno; cítil svou bledost, jako by ji viděl v zrcadle. Jak podivná to chorobnost!

„Kouřil jsem příliš,“ šeptal si jako v dřímotě, „proti přikázání dobrého doktora –“

Hlava mu trochu klesala, zavřel oči. Pak pohlédl na širý kraj. Slunce zapadalo za domem, nebylo je vidět, ale světlo jeho líbalo pláň a vodu, pole a vrchy, vše… Nebe bylo zelenavé, čisté, jen několik fialových stálo na něm oblaků, temné lesy na pahorcích měly nad sebou jakousi šedozelenou zasmušilou glórii a linie obrysů jejich vrcholků byly měkce neurčité a zdálo se, jako by vibrovaly. Holé kopce byly růžové a měly hluboce modré rýhy a pláty, všechny budovy byly bílé, stromy na pláni jako z bronzu, rybník bledosiný, louky slabě zlaceny a strniště a rákosí plály jako dlouhé purpurové pruhy. Byl to nevýslovný půvab, sladký a elegický.

„Ach Bože, kdybych přece odsud musil,“ kmitlo to náhle duší mladého muže, a rozpřáhl ramena, jako by celou tu krajinu obejmouti chtěl. Klesl do svého křesla zpět a schoval tvář do dlaní. Bylo mu úzko a bolno. Seděl takto dosti dlouhou chvíli. Když pohlédl opět na krajinu, byla docela smutná. Všechen svit byl zhasl. Nebe bylo šedé, mraky jako olovo, vrchy, pole, voda, vše jako popelem posypané.

Sáhl si na srdce, bilo mu jaksi nepravidelně, a zase přišla mu ta divná závrať, o mnoho však slabší. Vtom otevřely se dvéře. Vešla stará hospodyně, která byla už jeho matce sloužila a nyní v klidu své stáří s pojištěnou penzí v havranickém zámku co klíčnice trávila. Ráda starala se nyní opět o domácí hospodářství, když mohla jemu sloužit. Bylť Jan Maria její modlou.

„Ach, Viki!“ řekl s vlídným úsměvem, bez kterého na tu věrnou duši ani pohlédnouti nedovedl.

„Nesu telegram,“ řekla a podávala mu jej.

Bylo mu nevolno, když jej četl.