Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 6

„Je od Leopolda,“ řekl a pohlédl na hodiny. „Přijede dnes, pošleme tedy povoz na stanici.“

„Zařídím to hned,“ řekla Viki, „musí si ale kočí pospíšit, aby přijel včas.“

A šla tak rychle, co ji staré její nohy nesly, a myslila cestou na to, co by nejrychleji pro hosta k večeři připraviti měla.

„To znamená neštěstí,“ šeptal si Jan Maria, když byl sám, a znamenal se mechanicky křížem. Nemýlil se. Havranice byly ztraceny, Leopold byl ho tak dlouho jak možno šetřil, obávaje se, aby mu na zdraví neublížil. Teď ale nebylo více času, nebylo možnosti bráti ohledů. Jan Maria byl něm. Vše bylo jasné, ach příliš jasné. Nebylo pomoci. Byl tupý bolestí.

„Nepřežiju to,“ zašeptal.

„Nebuď bláhový,“ těšil jej Leopold. „Nejsi na mizině! S kapitálem, který ti zbude, lze přece něco podnikat! Ovšem neměls kvitovat. Ale bude-li třeba, najdu ti nějaké místo –“

„Mlč!“ prosil ho Jan Maria a vrávoral ke dveřím.

Přežil to, ale kus srdce zůstalo tam lpěti na tom starém domě v štěpnici, na té krajině, nad které jitřní hvězda dále jasně vycházela, záříc jako démant a zírajíc do toho tichého pokoje, kde byl co děcko spal, co jinoch blouznil, co muž své plány snil o blahé jakés budoucnosti, která se mu teď zdála chmurou nejtěžší. Přišel do Prahy nemocen, skleslý na duchu a přál si s povzdechy, kdyby byl tenkráte zemřel, když následkem svých ran pod těmi starými kaštany v bývalé klášterní zahradě do mdlob klesl. Ale tato myšlenka mu za chvilku vzbouřila krev.

„Jak!“ zvolal, „zemříti ve rvačce téměř hospodské, za kterou se spíše stydět sluší! Kdyby to byl aspoň souboj býval! Ne, Bohu díky, že se tak nestalo. Ještě mám síly duševní i tělesní dosti, abych žil a působil.“

Cítil se skutečně posilněn. Začal počítati. Důchod jeho nebyl skvělý, ale stačil pro skrovnou jeho domácnost. Najal si dva malé pokoje, opět na Hradčanech. Z druhého vedly dveře na malou zahradní terasu, vtěsnanou mezi vysoké zdi sousedních domů, po kterých se prastaré vinné révy rozprostíraly. Odtamtud byla přes prejzovité střechy níže v Hluboké cestě stojících domů vyhlídka na Prahu, na řeku, daleko za městem se v mlhách lesknoucí, vyhlídka krásy báječné. Zdála se Praha odtamtud jako město z pohádky a měnila vzezření své dle osvětlení; v slunci zdála se kusem Orientu, v mlhách městem příšer, pod těžkými mraky, sem tam dlouhými paprsky bledého světla proniklými, městem tragickým, odsouzeným k nějakému strašlivému konci a zatracení.

„Jest to podivuhodné,“ říkal si Jan Maria, „jak to město mohutně k fantazii a úchvatně k duši mluví! Mělo by se dle toho soudit, že každý, kdo se zde narodí, musí nutně co poeta cítit. Jak velkolepé, vzrušující jsou dojmy, s kterými se hned v útlém mládí potká, v době, kde mysl měkká jako vosk, připravena vnímat – – a přece…“

Bylo mu nevolno. Vzpomněl si na obyvatele té Prahy, „toho města tragického“. Začal se tenkráte bohužel blíže se společností, s kruhy literárními seznamovati. Dával si všechnu práci, aby nastala nějaká intimnost mezi nimi a mezi ním, chtěl mermomocí, aby mu byli sympatickými, a zavíral oči proti všemu, co tomu jakýmkoli způsobem překáželo. Uvažoval všechny okolnosti, omlouval všechny směšnosti, ale marně. On a ta společnost zůstali si cizími.

Mluvilo se o něm s jakousi nedůvěrou co o „bývalém důstojníku“, který nejspíše cítil, že neudělá kariéru, a který se nyní dělá „vlastencem“, aby se aspoň tímto způsobem snad něčeho domohl. Motivy jeho jednání byly příliš čisté, nezištné a ideální, než aby jim byla společnost uvěřila. A pak dělal verše!… Šosáci krčili rameny a literáti mínili, že těch je dost a „ten lieutenant od maríny že literaturu také sotva spasí“. To vše neříkalo se do očí, ale vycítil to snadně. Svět ukazoval se mu nyní opět v novém pro něho světle. Porovnával, jak různé bylo nyní jeho přivítání u lidí od onoho v dobách, když měl svou elegantní uniformu na sobě, která mu tak slušela a mu všude přístup otvírala. Porovnával tuto svou nynější maloměstskou, obmezenou, šosácky tupou, jednotvárnou společnost s onou druhou, kosmopolitickou, dílem aristokratickou, dílem aspoň aristokratického vzezření, vždy skvělou a pestrou, v které se byl dříve v cizině pohyboval. Nestýskalo se mu právě po té poslednější, neměl velké úcty před společností, v které paní Dragopulos mohla tak vynikající úlohu hráti, avšak stýskalo se mu jaksi po tom jejím lesku, který měl svou poezii, po onom tónu, který aspoň jakousi iluzi o vyšší důstojnosti a o širším, když ne hlubším názoru a vzruchu udržoval. Lesk ten scházel těžkopádným, obmezeným těm měšťanům, těm celkem rovněž obmezeným, terre à terre literátům, a co bylo nejhorší – společnost ta jejich nebyla proto v kořenu o nic lepší než ta, kterou byl dříve znal. Izoloval se tedy opět, sytil svou fantazii pouhým zíráním na „tragické to město, odsouzené k nějakému hroznému zatracení“, a zůstal zcela odloučen od těch, kteří je obývali. Dlouho si to marně skrýval, avšak stálo to teď jasně před zrakem jeho duše jako plamenným písmenem na zdi Baltazarově napsáno: Praha jej zklamala trpce.

Dříve nenáviděl v ní pouze ten živel cizí, vtírající se všude, vystupující drze a výbojně, způsobem ošklivost vzbuzujícím, teď měl bolest ještě palčivější: nemohl milovati, nemohl se nadchnouti pro ty, za něž by byl rád život dal. „Co je mi do lidí,“ těšil se však, „jde mi o ideu, o princip. Lidé pominou, idea, princip trvá. Zůstanu stranou,“ řekl si konečně, „a budu jen pamětliv, že jsem poetou.“ Zarazil se. „Jsem jím ale také doopravdy?“ tázal se nepokojně sám sebe. „Duše moje mi ovšem šepce, že jsem, cítím to, nemohu se klamat – ale nepřesvědčil jsem ještě nikoho. Kdo o mně ví? Jak dlouho budu ještě váhat, než se ukážu před světem, než nastoupím doopravdy dráhu, která jest mým jediným povoláním?“ Rozhodl se učiniti první krok. – Přebíral své papíry, uvažoval, vážil, doufal a zoufal. Konečně vybral jednu z delších básní svých a odhodlal se, s tou že vstoupí před „obecenstvo“. Jak mlhavý, neurčitý to pojem, to české obecenstvo! Kde bylo a kým bylo? Marně lámal si tím hlavu. „Vždyť uvidím,“ řekl si konečně, a tak nezkušený, že mu ani nenapadlo zaklepati dříve na dvéře nějaké redakce beletristického časopisu, nastoupil cizí, neznámý, plachý bolestnou a pokořující tu cestu „hledati nakladatele“.

Konečně stal se malý zázrak, našel ho totiž, toho nakladatele. Ovšem dělal tak malé nároky, že kryl vlastně všechny výlohy sám, ač si toho vědom nebyl, a tím způsobem lze ten zázrak vysvětliti. Tisk šel dosti rychle a posléze měl ten podivný, vždy trochu rozčilující pocit viděti svou první tištěnou knihu, hotovou, aby. nastoupila pouť po světě, po malém českém tom světě, trnitějším snad než kterýkoli velký.

Báseň takto uveřejněnou psal fragmentárně v Aténách a v Egyptě v době bouřlivé své lásky s paní Dragopulos a hned po svém úplném zklamání. V Praze teprve spojil všechny ty úryvky ladně a harmonicky v celek. Děj byl dosti prostý a průhledný, ale všechen lesk toho azurného nebe a moře, všechna divá radost bujné mízy mladého, silného jeho těla, všechna vášeň, všechen vír smyslů, všechna lítost z toho pošlá, všechen stud nad svými hříchy, všechny výkřiky vzrušené jeho duše zrcadlily se v těch verších sonórních a plných, jevících jen sem tam něco cizího jak v obratech slovných, tak ve výrazu a v stylu naskrze osobním. Byla v té jeho básni místa plná snivé něhy, plná smělé kletby; výkřiky proti těm, již volnost, práva a štěstí poražených šlapou v prach; byly tam apostrofy na Akropoli ozářenou lunou a apostrofy vyvolané vzpomínkou na vzdálenou na severu vlast a její bývalou, nyní pustou akropoli – Vyšehrad. Byly tam slzy jasné jako rosa. A pak vířila zase divoká náruživost zoufale slokami; na jednom místě proklínal milenec smyslnou svou, nezřízenou, hříšnou vášeň, metal tu kletbu v tvář ženě, která jej vábila a žárem pekelným k sobě táhla, a v té samé chvíli, v které ji proklínal, podmanila si jej znova svými zraky sladkými co ráj a strašnými co gehenna, kouzlem svých úsměvů, kvůli nimž by byl samého Boha zapíral a zradil, a kletby jeho a polibky splývaly vjedno a nevěděl už, trpí-li či jásá, neb bolest, stud a rozkoš trhaly jej až k samému kraji šílenství.

Jan Maria psal to krví svého srdce. Tato scéna a apostrofa na Vyšehrad rozhodly nad osudem celé knihy. Zpočátku si jí nikdo nevšímal, vyšla anonymně a nestála nikomu ani za řeč. V listech se o ní nemluvilo a v krámech se nikdo po ní neptal.

Konečně ale přišel slovutný jeden pedagog do obchodu nakladatele, kam jej náhodou náhlý déšť zahnal. Z dlouhé chvíle začal se v té knize, která tam ležela, trochu přebírat, mezitímco mu nakladatel vypravoval, že mladý ten básník jest prý zajímavá osoba, a udal mu některá dosti konfúzní data ze životopisu pana Plojhara, věci, o kterých více hádal, než je znal. Znamenitý pedagog byl se zatím indignovaně zarděl. Náhodou padly zraky jeho nejdříve na nějaký akuzativ, kde dle jeho náhledu musil stati genitiv, neměla-li sluneční soustava za své vzíti. Aby ten mladý člověk neznal jeho výrok? To nebylo možné. Byla to tedy vzpoura. Vtom přelétly jeho oči sloky líčící onu divokou scénu smyslnosti a lásky. V úžasu zapomněl i na gramatiku, i docela na obvyklou spořivost, a udivený nakladatel prodal takto první exemplář.

Za několik dní vyšel surový, nejapný článek pln perfidie a obmezenosti, pln mravnosti impotentních a eunušského panictví. Jakýsi „zběhlý“ prý „lieutenant“ zašel nejspíše ze zoufalství nad nemožnou ve vojště kariérou mezi „poety“!!! Za první neumí prý ten pán česky, ale konečně to neumí nikdo mimo několik profesorů, to by se mu mohlo ještě odpustiti. Avšak nemravnost jeho volá do nebes! I na tom není dosti. Ten poetastr odvažuje se tak dalece, že tupí dobrý český ten lid, a co je ještě horší, podněcuje jej k neposlušnosti proti Bohem ustanovené vrchnosti světské. I stopy ateismu, panteismu, ba i starého gnosticismu a manicheismu nalézal znamenitý ten muž mezi řádky. Končil výkřikem indignace proti básníkovi, volal oheň z nebe proti jeho nemravnosti, varoval obecenstvo, aby knihu nečetlo a nekupovalo, a konečně vyzval (tak trochu skrytě) slavnou policii, aby si toho buřičství všímala. Vlastenecký ten učitel měl dvě svoje dogmata. První: „Člověka stvořil Bůh dle svého obrazu, ale Čecha dle obrazu ideálu stojícího mezi lokajem a policistou.“ Druhé: „Pohlaví je nemravnost.“

Kdo těch výroků neuznává, – buď zatracen! Nuže, nebe ho neslyšelo, neb oheň z něho nepršel, obecenstvo však rádo jednalo dle jeho přání, nekupovalo a nečetlo, však nejbedlivěji jednala policie dle jeho rady: zkonfiskovala a zničila celý náklad.

Jan Maria byl zdrcen. Kdyby jen jediný hlas se byl ve prospěch jeho ozval, kdyby aspoň to udavačství tak nízké a podlé, ta surovost tónu někoho byla pobouřila! Nikdo nehlesl – jen někteří se smáli. Bylo to hnusné. V první chvíli svého bolu a zklamání hodil pošetile všechny svoje rukopisy do ohně.

„Ach!“ vzdychl si pak smutně, „Othello’s occupation’s gone!“

Jeho duše příliš měkká, příliš citlivá, příliš dojmům podléhající, vždy mezi zenitem nejbujnější naděje a nadirem nejčirejšího zoufání stoupající a klesající svírala se křečovitým bolem, krvácela ranou tou nejbolestnější, ranou zasazenou tupou zbraní. Jak se brániti proti naduté hlouposti a nízké podlézavosti! Je to nejhroznější osud, topiti se ne v řece, ale v stoce.

„Ne, ne,“ řekl si, „zde nelze žíti. A k čemu jsem zde dobrý? K čemu vůbec na světě?“

Utekl z domova, bál se vlastních myšlének. Bloudil ulicemi. U divadla potkal jej někdo z těch málo jeho bližších známých. Smál se už zdaleka.

„Máte nehodu se svou knihou,“ řekl, jako by to byla ta nejveselejší věc na světě, a než větu dokončil, myslil už na něco jiného. „Pojďte do divadla,“ dodal. „Znamenitý prý kus!“

Jan Maria cítil odpor, avšak nechtěl se zdáti tak zdrceným, tak nešťastným, jak vskutku byl. Neřekl ničeho a šel.

Začali právě hrát, byla premiéra. Jakési drama banální, prázdné, bez ducha, beze vzletu. Avšak jaký hluk nadělali komparsové na konci prvního jednání! A co pozlátka a pestrých, křiklavých látek se tu míhalo jevištěm, než opona poprvé spadla! A jaký nastal nyní teprve hluk, který nadělali komparsové v hledišti. Autor, volán stentorickými hlasy, objevil se na jevišti, přinášeli mu věnce jako kola. Nato banální úsměvy z jeho strany, nemotorné poklony a zase hluk… Ach, byla to fraška!

Jan Maria vstal a šel. Už znal to české obecenstvo a chvilku těšil jej jeho neúspěch. To tedy žádalo! Na Malé Straně překvapil ho déšť, silný a chladný. Vrátil mu trochu rozvahy.

„Nutno přece večeřet,“ řekl si s úsměvem až krvavě ironickým a vešel vskutku do malé vinárny, před kterou se byl náhodou zastavil. Byla prázdná, jen v jednom koutě seděl starý jakýsi pán s mladším. Oba se zamlčeli, když vstoupil.

Jan Maria usedl do druhého kouta. Odstrčil jídlo, které mu přinesli, ale vypil velkou sklenici špatného vína. Měl žízeň a hrdlo měl jako v ohni. Zapadl do svých myšlenek, neurčitých, truchlivých, srdce olověně tížících. Kouřil cigarety, rychle jednu po druhé, a byl brzy v hustém dýmu jako olympický některý bůh v oblaku. Starý pán na druhém konci pokoje začal opět mluviti, bylo docela patrné, že se jen kvůli nově příchozímu hostu byl zamlčel, vida však nyní, jak je zamyšlen, jak málo si jich všímá, pokračoval ve svém přervaném rozhovoru týkajícím se veřejných otázek. Před několika dny byla zotročilost, u nás už v krvi vězící, opět jednou svou ohyzdnou tvář veřejně ukázala. Tichošlápství ověšovalo tu hanbu eufemistickými frázemi, ale každý muž planul ruměncem nevole. Jan Maria byl zuřil a zoufal a pouze osobní jeho nehody zatlačily rozechvělost jeho nad tím, co se bylo stalo, poněkud do pozadí. Ti dva v hospodě politizující páni nezdáli se optimisty a mluvili o té záležitosti.

„Slovem,“ řekl starší, když byl chvilku oběma v Čechách „štěkajícím“ stranám lál, „slovem jsem rád, že stojím nad hrobem. Od útlého mládí svého nemiloval jsem ničeho než toto naše. království. A nyní jaké zklamání! Hrozím se prostě české povahy, která se nejvíce charakterizuje tím, – že povahou není. Jaký to člověk, který se takřka s ideou narodí, že proto přišel na svět, aby byl podruhem jiného! Jaký to člověk, který to klidně uznává, že není svým pánem, a který takřka za odpuštění prosí, že se vůbec narodil! Nahlíží, že je v cestě, a neví, jak by jen ustupoval, aby nikoho svou impertinentní přítomností neurazil. Ach, zdá se mi někdy, že nejsme ničím jiným než hlízou v ranách, které ubohá tato země po staletí utrpěla.“

„Ustaňte!“ řekl mladší muž. „Jest to hrozné – neumíme žíti ani zemříti.“

„Ach co,“ zvolal starší za chvilku. „Pijme a zapomeňme. Vy jedete do Ameriky a já chýlím se do hrobu. Po nás potopa!“

Ťukli si a pili.

Jan Maria zatínal zuby, myslil, že bolestí vykřikne. Hodil peníze na stůl a spěchal na ulici, kde se jen lilo. Ani to nepozoroval. Přišel domů. Rozžehl.

„Zde nelze žíti,“ zašeptal znova. „Kam půjdu?“ tázal se pak tiše. Napadl mu Konstantin a jeho list. Vyhledal jej a četl znova, ač jej téměř nazpaměť uměl. Když přišel k větě „lid ten nemá stopy důstojnosti“, padl mu list z ruky. Převrhl světlo a potmě hledal cestu na terasu. Bolest jeho nad nezdarem osobním byla jaksi utopena ve větším bolu nad rozpadáním se nejdražších jeho iluzí. Slova těch dvou mužů ve vinárně zněla mu v uších. Slova vyjadřující to, co cítil sám! Musil Prahu vidět, nechtěl-li zemřít lítostí. Ach, jedinou krůpěj útěchy! Tvářnost toho města zalže něco o velikosti, a rád, rád dá se zase oklamat! Praha však neukázala se tenkráte, nezalhala o své velikosti, bylo tma a dole v městě zdála se světla jen žlutými skvrnami. Déšť šuměl a vítr fičel. Byl úplně zničen. Ta tam všechna jeho předsevzetí! Bojovat? Konstantin měl pravdu, když zahodil zbraň.

„Všude smrt a kvil,“ řekl Jan Maria a sedl u zdi na kámen. Zakryl si dlaněmi tvář. Nedovedl mysliti, ale chlad, který mu padal na čelo, byl mu milý. Pak cítil bolest v celém těle: bylo mu to téměř milé, byla to jakás reakce proti bolu duše. Seděl tak téměř po celou noc, neb neměl později už síly, aby vstal, když tomu konečně chtěl. Ráno jej našli mezi dveřmi a odnesli do postele.

Lékař, který jej byl léčil v první nemoci, tenkráte, když byl tak těžce poraněn, a který jej měl velmi rád, seděl nyní opět u jeho lůžka.

Jan Maria vypravoval mu slabým hlasem, kde a jak byl strávil noc:

„A proč jste tak učinil?“ tázal se rozzlobeně starý muž. „Proč plýtváte svévolně svým zdravím a svým životem? Což nevěříte v Boha?“

„Věřím,“ odpověděl Jan Maria, „a doufám v jeho milost.“ Myslil toužebně na smrt.

Lékař nerozuměl té narážce.

„Teď doufáte v něj!“ zvolal nevrle. „Avšak když jste páchal téměř samovraždu, tu jste na něj nemyslil! Nuž vězte, vyváznete-li, budete míti přece dosti pro celý život. To a dřívější vaše rána dostačí!“

Pak se lekl svých slov. Chtěl dojem jejich žertem zaplašit.

„Jaké nesmysly to mládí vyvádí!“ hrozil mu prstem a usmíval se. „Nu, doufejme, že nebude nejhůř. Zajisté nějaká láska na dně všeho toho počínání? Jen se přiznejte.“

„Ano, mnoho lásky a mnoho nenávisti,“ řekl Jan Maria unaveně a zavřel oči.

Nemoc se vlekla pomalu, až na počátek jara; pak vzala příznivější obrat.

„Můžete-li,“ radil lékař, „jeďte do Itálie. Březen a duben jsou u nás nebezpečnými měsíci. Zůstaňte tam až do léta, čím déle, tím lépe; plíce vaše –“

„Pojedu,“ řekl Jan Maria.

Když byl sám, myslil si: Itálie mě nevyléčí, zemru, cítím to, ale chci daleko odsud zemříti. V slunci zmírá se snad lépe než ve mlhách. A pak daleko odsud vrátí se mi iluze – kdož ví! Smrt bude tam sladší. Smrt! Je vítána. Život je pro silné. Jsem slabochem. Podlehl jsem při prvním útoku.

Šel na poradu k sestře a Leopoldovi.

„Důchody tvoje nestačí,“ řekl švagr, „žil bys téměř v bídě neb aspoň ve věčných rozpacích v cizině –“

„Vím,“ odvětil Jan Maria, „vezmu proto část svého kapitálu. Co zbude, patří po mé smrti sestře.“

Byl tak bled a sláb. Rosa Maria byla na chvilku dojata.

„Ty uzdravíš se,“ řekla hlasem, který se téměř chvěl.

Těšil ho její soucit.

„Tím lépe,“ řekl s úsměvem tak dobrým a snivým, který více sestře než slovům jejím platil a jako polibek mu nade rtoma poletoval. „Tím lépe, a nebude-li pak už důchodů, přičiním se nějak dle rady Leopoldovy, budu pracovat.“

„Pravda, zdraví nade všechno!“ tvrdila Rosa.

„Jed a vrať se zdráv!“

Vzal tedy několik tisíc franků a jel.

Žil ve Florencii, konal cesty po celém Toskánsku, po Umbrii. Cítil se téměř úplně uzdraveným, jen slabost jakási jej schvacovala občas. Byly to momenty. Nevěřil v stálost svého zdraví, ale nezoufal. Nebál se smrti. Ponořil se zatím hluboce do studia italských primitivů. Nevýslovně sladká útěcha plynula z těch obrazů. Něco jako víra. Duše jeho plnila se hlubokým mírem, který z nich do ní vnikal jako hvězdná nějaká záře. Výtvory Giotta a Fra Angelica byly mu modlitbami, jimi chystal se k odchodu z toho světa. Zdálo se mu, že se sejde s pravzory jejich na druhém břehu věčnosti. Ach, ten plavovlasý Kristus, kdyby jej tak tam přivítal jako zde toho poutníka v klášteře sv. Marka v lunetě chiostra! Čím byla by trpkost smrti proti takovému blahu!… Na vlast svou vzpomínal často – a stalo se, jak byl doufal: neviděl skvrn, které ji hyzdily, ztrácely se v dálce, miloval ji něžněji než kdy a loučil se s ní smířen… On zemře – ona ale bude žíti a vzkvétati, prostá všech nepřátel. „Stane se to zázrakem?“ ptal se ho jednou skeptický rozum. „Ano,“ řekl Jan Maria, „zázrakem. Já věřím v zázraky.“ A nebylo divu, neboť chodil po místech, kde svatý František a svatá Kateřina někdy žili, v Assisi a ve Sieně. Tam zdálo se mu nebe zemi blíže než kde jinde. Měl momenty, kde se cítil už více na onom než na tomto světě.

Proti svatým těmto citům nadešla však jednou silná reakce. V Urbině, v úzké, křivolaké, příkré ulici, zahlídl v okně starého, pustého domu tvář, ne úchvatně krásnou, ale tak produševněnou, tak sladkou, mírnou a plnou prosté poezie, jak je primitivi malovali. Dotkla se mocně fantazie poety, umělce. Po dva měsíce prožil nato v Urbině sladkou, tichou idyl. Nebylo vášně, nebylo bouří v té lásce, byla tak tichá a snivá jako pohled z oken pustého, u samých hradeb stojícího domu, v kterém s tou dívkou nyní bydlel. – Ach, vysoko, téměř v oblacích vystavěno stojí to staré orlí hnízdo, Urbino, a kolem vlní se a strmí celé moře hor, modrých jako to nebe nad nimi, a vítr táhne kolem volně jako boží dech, který vane, kam chce, a velké upomínky vznášejí se vzduchem jasným a slunným a jako příšery straší hrůzyplné pověsti a tradice v těch velkých poloprázdných domech…

Bez bouře a mírně končila ta idyla. Rozešli se co přátelé. V lásce obou nebyla vášeň a při rozchodu nebylo trpkosti. Než dojel do Florencie zpět, milovala Gemma jiného, a on vzpomínal více těch modrých hor a orlího hnízda, bíle tam na nich sídlícího, než Gemmy – zdála se mu k té scenérii pouhou sladkou a tichou stafáží. Ale láska ta vrátila jej přece zemi. Myslil opět více na život než na smrt. Naděje klíčila mu o něco silněji v srdci, neboť zdálo se mu, že je silnějším a zdravějším. Zima zahnala jej konečně do Říma. A nyní seděl zde před otevřeným oknem a náhlý, divoký záchvat lásky k životu zachvěl celou jeho bytostí! Nebylo mu ještě dvacet sedm let.

Když slzy jeho téci přestaly, pravil si: „Ještě mám síly dost a vše může dobře skončiti. Uzdravím se snad a najdu si přece cíl života! Ach, jsemť poetou a dokážu to světu.“

Vstal. Umyl stopy svého pláče čerstvou vodou. Kdyby je někdo spatřil! Zapálil se studem. Nevěděl, proč mu napadla zase Caterina.

„Je krásnější nežli Gemma,“ myslil si, „och, jaký to rozdíl. Gemma! Je to k smíchu, činit takové porovnání. Gemma, dobrá Gemma byla spíše předmětem než osobou, třeba květem. Caterina jest povahou a má duši. Odkud to vím?“

A divil se trochu.

„To se tuší a uhodne,“ řekl pak na svou omluvu.

Vtom zaklepal někdo na dveře. Byl to Giggi.

„Jak je vám dnes?“ tázal se vcházeje, „postrašil jste mě včera v noci.“

„Jest mi úplně dobře, děkuji,“ zněla odpověď. „Půjdu na procházku – později.“

„Doprovodím vás, půjdete-li v stranu, v kterou mířím,“ řekl Giggi. „Kam chcete?“

„Do paláce Barberini, je-li tam dnes přístupu.“

Myslil na Beatrici Cenci, které byla Caterina podobná.

„Myslím, že jest,“ řekl Giggi, „ale v tom krásném počasí měl byste vyjeti někam za město v odkrytém kočáře, jste-li příliš na pěší procházku unaven.“

„Učiním tak,“ odpověděl Jan Maria, „a pozejtří pojedu do San Catalda, naznačíte-li mi směr, kde to místo leží. Podívám se na onen byt –“

„Ach, není to místo, osamělý pouze statek,“ odvětil Giggi. „A vy to myslíte doopravdy? Bude vám tam strašně nudno. Cesta je snadně k pamatování. Vyjedete branou del Popolo až do Ponte Molle rovně a dále pak po silnici vedoucí do La Storta. San Cataldo leží něco stranou od silnice, odkud uvidíte dům a řadu starých dubů a zbytky středověké věže. Ostatně se váš fiakr, nezná-li San Cataldo, v Ponte Molle vše dopodrobna dozví.“

Mezi tím rozhovorem vyšli spolu na ulici.

Na náměstí Monte Citorio se rozešli, doktor Luigi Galli vzpomněl si, že si jeden z poslanců přál s ním si promluviti, a spěchal do paláce parlamentu, kde doufal, že jej zastihne.