Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 8

Caterina se trochu začervenala. Zalhati i v maličkostech, i žertem, bylo jí trapné.

„Ach Suntarello,“ zvolala, „vždyť jsem ti ani ještě nepověděla své dnešní dobrodružství!“

A vypravovala o svém nálezu a ukazovala šperky, a Suntarella spráskla ruce a na tu veselou knihu po celý večer už ani nevzpomněla. Caterina byla též veselá a bavily se tedy znamenitě.

Když Caterina ale klidně jako vždy se byla dle tak sladkého zvyku svého dětství pomodlila, když ulehla a zhasla a měsíc do okna jí hleděl a širá Campagna, polita jeho stříbrem, před zrakem jejím venku dřímala a šelest rákosů jako tichá voda se ozýval a šepotání zvadlých dubů a temných pinií jako usínající moře tiše vzdychalo, – tu padl zase náhlý stesk na její srdce a neurčitá lítost se jí opět zmocnila, a celá budova těch střízlivých výroků a přesných analýz sesula se náhle a Caterina šeptala: „Kam jde, kam jde s tím smutným úsměvem?“ A rákosí jí zase odpovídalo: „V pustý Smrti dům!“

Zakryla si tvář rukama a nehnula sebou a myslila opět a opět:

„Jsou oči jeho jak dva úsvity, v nichž šeří se a jasní zároveň!“

Slzy začaly jí téci a tak konečně usnula.

IV

Jan Maria přistěhoval se v ustanovený čas do San Catalda. Cítil se úplně zdráv a změna místa a novost scenérie účinkovala velmi blahodárně na jeho mysl. Slunce bylo přímo jarní a navečer, když bylo v domě chladno, rozdělal starý Francesco neveliký sice, ale veselý oheň v kamenném, pěkně římsovaném krbu, vedle něhož Jan Maria čaj svůj pil, svého Shelleye četl, do Spinozy se zahloubal nebo myšlenky svoje veršem i prózou psával. Cítil se v San Cataldě hned doma. Bylo mu někdy, jako by se dávné havranické dny vracely.

Avšak bylo to přece tak docela jiné! Žil zde v té samotě svým ideálům jako někdy v Havranících, ale vědomí, že bytost čistá, která celou jeho duši zaujímati začínala, s ním pod jednou střechou bydlí, dodávalo nynější jeho existenci posud netušený čar a okolnost, že Caterinu nablízku téměř jen tušil (tak málo jí vídával), zvyšovala pouze poetický nimbus. Bylo mu někdy, jako by žil v básni, ne ve skutečnosti. Nerozplyne se to vše jako fata morgána? Ne! To nebyla žádná halucinace! Bylo zde tolik slunce, světla, svěžesti, cítil srdce svoje tak vřele a živě bíti, tolik nových, životaschopných nadějí v něm klíčilo! Byla to zdravá, silná, radostná skutečnost.

Myšlenky rojily se mu nyní opět z nebe a ze země. Každý pohled vržený na Gampagni vzbudil v něm báseň. Po celé dny bloudíval tou zelenavou, zlacenou, neskonale snivou krajinou, které se žádná druhá na zemi nepodobá. Duše jeho jako jeho zraky nemohla se dosytiti. Konal po té vlnící se pláni dlouhé pouti až k horám, které ji lemují, přicházel takto k ztraceným v náhlých dolinách bařinám, v kterých se stáda ohromných polodivých krav a volů brodila, přicházel na luka, po nichž se davy koňů proháněly, na vršky, kde kozy skotačily, tak hnědé a plavé a graciózní jako antilopy, zastavoval se u pastýřů, kteří si byli obydlí svá ze starých polorozsypaných římských hrobek zřídili, neb odpočíval v stínu zřícených chrámů a paláců z dob césarských, jejichž sloupy ve vlhké trávě ležely, žloutly, se rozpadávaly. Nekonečné vodovody, zlacené sluncem, běžely Campagní jako dlouhé řádky hexametrů opěvujících slávu Říma. A věru byla ta pláň otevřenou knihou a všechny ty zbytky architektur byly fragmenty velké, heroické básně… A nikde živé duše, všude pusto, všude ticho… Hroby a rum! Avšak všude též to nevyslovitelné kouzlo nad tím nesmírným rovem, pod kterým dávné Latium pohřbeno tlí, ta země síly a mužné velikosti. A podivno, ten hřbitov nejslavnější pod sluncem minulosti nezasmušoval! Naopak. Janu Marii mluvila zde nad hrobem zašlých civilizací příroda zřejměji než kde jinde o věčné síle své, o svém věčném znovurození, o nehynoucím mládí, o tom, že smrt jest chimérou a jedinou pravdou že život, nezdolný a vítězící. Nad hrobem tolikerých minulostí snil nejraději o své budoucnosti.

„Já uzdravím se,“ šeptal si s úsměvem proti slunci, „zmužím se, vrátím se do Čech. Já naučím se pracovat a užitečným býti jako každý jiný. A především dokážu, že jsem poetou! Co nyní píšu, to není více diletantství a žádný nevlídný úsudek, žádná lhostejnost mě více nerozdráždí… Ó jak byl jsem pošetilý! Jaké dítě!“

Zahleděl se do dřímavé unylosti Campagně, kde zvuku nebylo a žádný větřík větví staré, osamělé před ním pinie ani nezakolíbal. Hleděl na Sabínské hory, fialové v slunci, v jejichž hlubokých úžlabinách temné stíny tiše ležely, jako by tam dřímaly, jejichž temena se sněhem třpytila, na jejichž prsou sem tam bílé nějaké město viselo jak orlí hnízdo. Měl jakýsi panteistický pocit lásky k té hmotě sálající jasem. Dopouštěl se málem poetického modlářství Kanaánejských, posílajících slunci a luně zbožňující polibky.

„Jak,“ zvolal, „opustiti tento krásný svět, ten krásný život? Zemřít, odejíti, když mi ještě ani není dvacet sedm let! Tak závistivá by byla příroda, že by mi kalich odňala, než jsem se napil? Vždyť poznal jsem teprve stíny života, neznám ještě taje jeho a jeho hlubiny ani jeho radost! Vždyť pravé lásky ještě posud jsem nepoznal!“

Vzdychl si zhluboka, neb srdce jeho svíralo se bolestně. „To nebyla láska tam daleko za mořem… s tím upírem… To byla bouře mých smyslů. A Gemma? To byla hračka, rozmar umělce, ne vášeň člověka. Však Beatrice snů mých, ta teprve se mně zjevila! Nenašel, nemiloval jsem předtím duši.“

A myslil na Caterinu. Vstal z balvanu, na kterém byl seděl, pozvedl hlavu, kterou byl v rozjímání na prsa spustil. Odvrátil se od hor a před ním táhl se hřbet dlouhého, nevysokého pahrbku. V okamžení, když k němu vzhlédl, zjevila se tam postava na koni. Vystupovala temně ze světlého pozadí průhledných nebes. Byl tím zjevem překvapen. Byla to dáma v prosté tmavé amazoně s nedlouhou vlečkou, za pasem blyštěl se jí malý revolver, v ruce měla krátký bičík. Na hlavě měla pouze černý krajkový závoj, visící jí do čela a na ramena, a byl lehce a volně z jedné strany kol hrdla obtočen. Zpod závoje vykrádaly se její vlasy, v slunci jasné a plny paprsků. Byla to Caterina. Hnala se kolem něho a neviděla jej, neb oči její byly oslněny a do dálky na hory upřeny; když se mu až na dva kroky přiblížila, když ji němou poklonou pozdravil, zalekla se a trhla koněm nazpět, který se zastavil. Teď polil ji ruměnec.

„Odpusťte,“ řekla pak zdvořile a klidně, když malý její zmatek pominul, „byla bych vás málem zajela.“

„Dal jsem dobrý pozor na sebe,“ odvětil s úsměvem, „a nebylo tedy nebezpečí.“

Chvilku stála jako v rozpacích, nevědouc co činiti, pak kývla přívětivě hlavou na pozdrav a šlehla koně bičíkem. Za okamžik byla daleko. Ztepilá její postava, oblita slunečním svitem, ztrácela se pomalu v modré mlze bezezvučné, dřímající Campagně.

„Beatrice mých snů!“ řekl si Jan Maria tiše a bral se pomalu domů.

Bydlel teď už více než celý týden v jejím domě, a dnes poprvé byl s ní těch několik slov promluvil. Byl ji posud vždy jen zdaleka spatřoval. Žila tak tiše, uzavřeně jako zakletá v tom starém, pustém domě, v té truchlivé a velkolepé, čarokrásné samotě. Jako v pohádce!

Zato viděl se se Suntarellou často, navštěvovala jej pilně, vyptávala se horlivě na jeho zdraví, na to, jak je spokojen se vším ve své nové domácnosti, na chování se starého Franceska, který bývá prý někdy bručivým. Občas mluvila též o contessině, a mladý muž tajil radost, s jakou každé zmínce o ní naslouchal. Myslil, že své tajemství skrývá. Suntarella nechala jej zchytrale v tom klamu a vypravovala čím dále tím více o Caterině a její rodině. Toho večera svěřila mu „ve vší důvěře“, jak nešťastná byla hraběnka Soranesi ve svém manželství, jak tesknila zpět tam někam daleko za hory, kde se byla zrodila, jak nalézala jedinou útěchu ve svém dítěti a s jakou láskou Caterina na ní visela.

„Contessina jest andělem, andělem,“ končila Suntarella a utírala si slzy pohnutí, „ale, ale…“

„Nuž, ale?“ tázal se s úsměvem, ale srdce mu nějak nepokojně tlouklo, čekal na její slovo.

„Ale má svou hlavu!“ řekla Suntarella. „To má po otci, po otci. Sangue della Madonnina, ten byl svéhlavý.“

Mladý muž se smál, bylo mu lehčeji. „Viděl jsem dnes contessinu na procházce, daleko odtud na koni.“

„Toť je také jedna z jejích svéhlavostí, vidíte! Co se jí naprosím! Pravda, nyní, za našich časů netřeba již se tak báti jako dříve, královští karabiniéři projíždějí celou Campagní od hor k moři křížem krážem. Ale přece mohlo by se státi neštěstí. A víte, co mi odpovídá na moje výstrahy? Zde, říká, nablízku mě každý zná a já znám každého a máme se navzájem rádi – a dále odsud? Mlčí a ukazuje mi svůj revolver! Ta nezná strachu, svatá pravda. I to má po otci. Račiž Bůh ji ochraňovat.“

A znamenala se křížem.

Janu Marii se to líbilo, že se nebála. A jak krásně seděla na koni! Viděl ji, jak se ztrácela v té modravé glórii Campagně jako Beatrice do empyrea.

Později, když Francesco oheň rozdělával, pravil mu mladý muž:

„Nebylo by možné najati zde koně nablízku? Chce se mi jezdit, ty dlouhé procházky pěšky mě unavují.“

„Toť velmi snadné,“ řekl Francesco, „nájemce contessinin má zde na statku celé stádo a dává též contessině koně k dispozici, kdykoli si to přeje. Kdyby pán si tedy přál, vyjednal bych vše sám s kmotrem Nucciem, i co se sedla týče –“

„Byl bych vám velice zavázán, příteli,“ řekl Jan Maria a netázal se ani, kým ten kmotr Nuccio byl. Nebylo ostatně třeba, Francesco zařídil vše hned druhý den k největší spokojenosti svého nového velitele, a když jej tento za jeho namáhání zvláštním darem odměnil, byl okouzlen a pravil s velmi srdečným úsměvem: „E così siamo contenti tutti!“

Teď teprve opojoval se Jan Maria kouzlem nekonečné Campagně, pil to kouzlo velkými, plnými loky! Zdávalo se mu, že mu křídla narostla. Někdy, když na divé proháňce plání se mu náhle buď kupole Svatého Petra v záplavě slunce zjevila, nebo když jindy z druhé strany obrys Kolosea se před ním nenadále ze stínu těžkých mraků vynořil, letěl pak až k samým branám Říma, a když jimi, zejícími mu vstříc, ulice města na něho volati se zdála, aby vešel, trhl koněm zpět, obrátil a letěl zpátky do zlatého deště paprsků, které slunce prchající za hory za sebe metalo jako Parth na útěku své šípy a kopí. Někdy překvapil jej hluboký soumrak a jel pak pouští plnou stínů a mlh, bloudících příšerně pod chladným, žlutým nebem, na kterém sem tam ještě dlouhé pruhy jako roztrhané drapérie purpuru hořely. Někdy neodolal zvoucím branám a projel Římem, hnal koně odlehlými ulicemi, vnikl k zbytkům antického města, letěl kolem zřícenin fóra, pustil se kolem rozvalin terem Caracallových opět za bránu na viu Appii, po které až k hrobce Caecilie Metelly jel, zrak pořáde na Albánské hory upíraje, které modré jako nebe, snivé jako zjevy, s obrysy lahodnými jako rytmus ódy jej vábily, a pak bouřil ohromným obloukem zpět k osamělému domu v San Cataldě, stápějícímu se do šera pozdního večera. Z oken jeho vylévalo se světlo jezdci vstříc, jako by jej vítalo, a jednou při takovém návratě nesl se zvuk piana daleko po pláni jemu v ústrety. Byl už hustý soumrak, ale den byl tak teplý, že dvéře vedoucí z pokoje contessiny na terasu byly otevřeny nechány. Jan Maria zastavil koně a naslouchal. Hrála sladkou, prostou, starou nějakou italskou skladbu. Bylo cosi zašlého, zapomenutého, dojemného v těch zvucích, něco jako vůně uschlých růží. Stál dlouho, dlouho v mlze, která houstla kolem, a krotil netrpělivost svého koně. Když hudba umlkla, dojel domů. Toho večera cítil velké unavení, rozechvělost a horečku. Večerní mlha v Campagni byla morově na něj sáhla. Nevyšel dva dny, ležel na svém divanu a slyšel v ustavičném polosnu bez přestání sladké, melancholické zvuky té zašlé, dojímavé, jakoby vyrudlé hudby.

„Beatrice mých snů!“ zašeptal si a nyní teprve cítil jasně a ostře stesk, který mu byl po celý čas tak neurčitě v srdci vězel: teď věděl a řekl si upřímně, co jej tížilo a co jej tak zimničně, nepokojně po Campagni štvalo. Po celý týden byl doufal, že ji opět někde v té divoké, opuštěné, truchlé a čarovné samotě potká, že se mu zjeví jako tenkráte v záři slunce, – a byl marně doufal! Po celý čas ani vidu, ani slechu po ní, až ten vzdech sladké oné písně.

„Vyhýbá se mi?“ tázal se smutně. Kývl hlavou. „Uzavírá se! Jsem jí v cestě.“

Suntarella jej právě navštívila, byla polekána, nebyl téměř ničeho po dva dni požil.

„Jste nemocen?“ tázala se ho. „Včera jste nejedl a myslila jsem, že vám nechutná, ale dnes opět –“

„Nejsem nemocen,“ odvětil, „jen trochu dlouhými jízdami znaven. Zítra pojedu do Říma na několik dní. Prohlédnu si vatikánské sbírky.“

A v tom rozhodnutí byl mimoděčný, dětinský jakýsi vzdor.

Druhý den stál u okna a hleděl do zahrady. Lekl se radostně. Caterina se tam procházela, zahalena v starý turecký šál, měkký, temnomodrý, s širokým lemem, někdy křiklavých, nyní však vyrudlých a sladce souladných barev. Hlavu měla nepokrytou a paprsky slunce se smykaly po měkkých, světlých jejích vlasech a měnily je v krásnou bledou zář.

Jan Maria sotva oddychoval, bál se, aby ji nezaplašil jako laň. Pozvedla teď oči k jeho oknům, neviděla ho, neb stál za záclonou, a zraky její chvilku tam utkvěly a odvracovaly se pak pomalu a spustily na cestu, po které kráčela. Jaké zraky! Tak klidné byly a tak hluboké a vlahé!

Jan Maria byl by teď rád doma zůstal, ale kočár už čekal, styděl se plán svůj měnit, a odejel. Ostatně odcházela také už ze zahrady.

„Což ona o mne dbá!“ řekl si smutně po cestě do města.

A ona o něm snila! Byla slyšela, že churaví. Srdce její bylo oltářem slitování a soustrasti, poslouchala Suntarellu němě. Konečně řekla:

„Nejkrásnějším povoláním jest býti milosrdnou sestrou nebo lékařem.“

„Nebo ženou lékaře?“ usmála se Suntarella. „Kupříkladu pana Luigiho.“

Dívka neslyšela.

„Seděla bych vedle jeho lože,“ myslila si, „a plašila bych chmury a stíny z jeho čela, kdybych k tomu měla právo.“

Zamyslila se hluboce. – Pojednou jí napadlo:

„Neměla jsem s ním tenkráte snad několik slov promluviti, když koňmo jsem jej potkala v Campagni? Ach ano, byla jsem nevlídná.“ Bolelo ji to. „Avšak,“ dodala v myšlenkách, „co mu na tom záleží!“ A to ji bolelo ještě více. Celý večer byla velmi smutna. Myslila opět na tu báseň monsignora Astucciho. Jan Maria a Načiketas splývali jí opět v jednu osobnost.

„Měla bych další ty fragmenty čísti,“ myslila. „Kdo ví, není-li tam nějaká útěcha?“

Otevřela kabinet a začala pracně nečitelný rukopis luštiti. Byly v něm velké mezery a viděla záhy, že se z něho ničeho o druhém daru nedoví, který Načiketas na bohu smrti žádal, neboť zlomky, které nyní četla, začínaly a zněly takto:

Po vyplnění obou Smrti darů

děl Načiketas: „Radost moje třetí

buď odpověď na velkou otázku:

Ty klid nám dáváš – jaký jest to klid?

Rci, práh když překročíme života,

co za ním leží? Plaš mou pochybnost!

Dí někdo: Dále žijem po smrti

a zachováme vlastní osobnost,

jen jasnější tam světlo vzejde nám.

Však druhý praví: Není tomu tak,

tam zapadá vše, splyne všechno s vším.

Nuž pověz mi, ó Jamo: co tvůj klid,

zda vyšší já – či hluchá nicota?

Tvá odpověď bud třetím darem mým.“

Smrt zvedla ruce v živém odporu.

„Dar jiný žádej!“ rychle zvolala,

„ten nemohu ti dát! Tak táže se

už celé lidstvo marně od věků,

i vyšším duchům jest to tajemství.“

Děl jinoch na to: „Nepovolím ti.“

Smrt prosila jej: „Ustup! Moudrým buď!

Vše žádej si, čím člověk šťastným jest!

Sto let ti dám sladkého života,

chtěj stáda koňů, slonů nesčetná,

buď bohatým a deset synů měj!

Nuž králem buď a vládni dlouho tak,

až unaven sám žádat budeš smrt!

A k tomu zdraví dám ti, moudrost, vše,

co plným nazýváte blaženstvím!

Měj vládu světa, po kraj naplním

ti kalich nejsmělejších přání tvých!

Žen krásných lásku dám ti blouznivou,

žen, z jejichž očí svítat bude ráj,

jimž zpěvem harmonickým přetékat

rty budou jako vínem opojným!

To všechno měj, však ustup od toho,

na Smrti žádati, by řekla ti,

co přijde po smrti!“

Však jinoch děl:

„Ty málo dáváš, Jamo lakotný!

Vždyť sláva klamnou jesti, dětskou hrou

a život nejdelší jest okamžik.

Ty koně, slony, trůny, koruny,

ty sladké družky, zpěvů opojnost,

to vše v tvůj tíhne nenasytný klín,

a nelze nikomu se radovat,

kdo zří, jak krása vadne, láska mře!

Ne, svůj chci dar, nic jiného než ten!“

Tu povolila, přemožena, Smrt

a promluvila – – – – – – – – – –

– – – – – – – – – – – – – – – – – –

… nad všechny světy duše větší jest

ta nedotknuta, neboť jsoucnost jich

z ní temení, bez ní by nebyly!

Přec nejvzdušnější z věcí, hmotnější,

než ona jest, jež jádro jader všech

v dutině srdcí vězí věcí všech –

– – – – – – – – – – – – – – – – – –

Kdo chtíčů nezná, strach kdo přemohl,

kdo smysly vládne, pokoj ducha má,

ten v klidném pravdy světle uzří ji,

svou duši věčnou, jistou, velebnou!

Jest sluncem, jehož stínem jesti duch,

ve změně věčné, ona beze změn,

ty odpočíváš, ona v pouť se dá,

ty spíš, a ona těká světy, bdíc:

má mimo žití ona jsoucnost svou.

Kdo osvětlen jest jejím poznáním,

ten, vida v tělech všech ji bez těla

a věčně nehynoucí v hynoucím,

vše jímající, a přec středem vždy,

ten, vida vše to, déle nestrádá.

– – – – – – – – – – – – – – – – – –

Však nemysli, že věda najde ji!

Tu marná všechna zkumná učenost,

neb duše pouze duši zjeví se,

když duše chce…

– – – – – – – – – – – – – – – – –

Tak Jama promluvil

a Načiketas myslil radostně:

„Pak jesti někde místo bezpečné,

kde z tebe, Smrti, více není strach,

kam hrůza tvoje nikdy nevnikne,

a slzy ne, ni strasti života…

– – – – – – – – – – – – – – – – –

a vešel v onen v taji skrytý dům,

v němž beze jména všeho Nejvyšší

své sídlo má…

To bylo vše, čeho se Caterina dočtla. Odložila rukopis a v hlavě bylo jí jaksi pusto, nedovedla chápati, nevěděla, našla-li útěchu, kterou byla hledala. Zdálo se jí spíše, že ne. Nic než smrt, smrt a smrt v těch podivných řádcích… Jakási velikost, ano, ale zdála se jí mrazivou. Jí tlouklo srdce tak vřele, byla tak přístupna radosti! Byla vážná, ano, ale nebyla povahy melancholické, milovala slunce, světlo, život, radost, ač nemilovala hluk a prázdné radovánky. Milovala zemi a uráželo ji téměř to pohrdlivé od ní odvracování se. Což neměla existence zde svůj velký význam?

„Život jest tak krásný,“ myslila si, „a je nevděkem nevážiti si toho daru nevyzkoumatelné lásky a moudrosti. Ne, Načiketas měl se vrátit zpět. Což to nebyl druh samovraždy, co takto spáchal? Proč nepřijal ten návrh Jamův, ta stáda, tu moudrost, dlouhý věk a konečně tu vládu královskou? Jak mohl býti šťasten a co mohl štěstí poskytovat jiným! Duch, věčnost, nesmrtelnost! Pojmy velké, vznešené. Avšak proč pohrdati zemí docela? Zdá se mi to hříchem.“

Zavřela rukopis do kabinetu.

„Už to nechci čísti ani o tom přemýšleti,“ pravila si. „Ta báseň mě zklamala. Na počátku, ano, když vešel Načiketas v dům Smrti, obětuje se, ó tu mě zajímal, tu byla jsem jím nadšena, tak krásný byl a trpící. Ale potom, když myslil jen na své blaho, ne už na toho otce, ku kterému se přec opět vrátit mohl…“

A Načiketas splynul zase vjedno s panem Plojharem, a bylo jí zas teskno k smrti. Zdálo se jí, že činí jemu, a ne více Načiketovi výčitky. Zamyslila se znova.

„Ne,“ pravila si. „On jednal by jinak, nezapomněl by na toho, koho miluje –“

Zarazila se.

„Koho miluje as, pro koho as truchlí?“ tázala se sama sebe nesměle a lekla se. „Co mi po tom? Bože, jak jsem pošetilá!“ zvolala hlasitě a dodala smutně: „To jedno vím, že o mne nedbá. A proč by také měl?“

Neodvážila se déle mysliti, bylo to tak trudné. Sedla ku klavíru a nechala ty staré sladké, zašlé, zapomenuté melodie, o kterých netušila, jak jej byly dojaly, za sebe mluviti a oděla všechen svůj smutek, všechen svůj stesk, všechny matné vzdechy své těmi zvuky snivými a kouzelnými jako šero, zvuky, které se vlnily a které větřík po soumraké Campagni daleko, daleko zanesl až do šelestu rákosí, kde zapadaly a zmíraly. –

Zatím dojel Jan Maria dávno do Říma, jel hlučnými ulicemi plnými slunce, plnými lidí, plnými ruchu, plnými hrčení kočárů, plnými lidských hlasů a šumů fontánů, těmi ulicemi, do kterých starý věk své velké vážné stíny házel, doba feudální se chmuřila, do kterých renesance s jasným úsměvem grácie a krásy se dívala, ulicemi, po kterých malebný barok své festóny a maskaróny rozvěšoval, v kterých nový věk se pružně svými aspiracemi a vymoženostmi chlubil: a město Romula a Scipionů, césarů a papežů, město nesmrtelných umělců a světoborných duchů zjevilo se mu onoho dne, jemu z pouště přišlému poutníkovi, konečně v plném čaru, v plné slávě, v nevyrovnatelném svém významu. Bylo mu, jako by teď teprve otvíral oči. Neobdivoval se jednotlivostem, obdivoval se celému Římu, celý jej miloval.

Paní Giovannina byla překvapena jeho nadšením, když po dlouhé jízdě křížem krážem po městě se doma zastavil, ale usmívala se pouze spokojeně.

„Vždyť jsem vám to prorokovala, že se vám Řím zalíbí! Ale teď mi řekněte, co dělá Caterina.“

Zasmušil se trochu.

„Myslím, že je zdráva,“ řekl, „zahlídl jsem ji náhodou, než jsem odejel.“

„A nevzkázala mi ničeho?“ ptala se paní Giovannina.

„Nevěděla asi, že jedu do Říma, viděl jsem ji pouze z okna,“ odvětil a pak si myslil: „Proč jsem jí to nevzkázal? Proč, než jsem do kočáru vstoupil, nevešel jsem do zahrady, abych se zeptal, nemá-li ničeho z města zapotřebí? Byla to prostě nezdvořilost!“

Byl zase trochu rozladěn a paní Giovannina se divila, co se mu náhle stalo. Začala mu tedy vypravovati, co vše v Římě nového. V Belle arti mimořádná výstava obrazů Španělské akademie, mnoho se o nich mluvilo, v Teatro Valle hrála Virginia Marini, v Costanzi Salvini, v Argentině zpívala nějaká pařížská zpěvačka. V Kvirinálu byl cercle u královny, toalety báječné, královna měla brokátovou róbu docela nové růžové barvy, protkanou stříbrnými renesančními květy, tak jemnými, že se „jen tušily“, ve vlasech a na šíji smaragdy, byla tak krásná, že při jejím zjevení se dámy i páni jen stěží potlačili výkřiky obdivu. A ještě něco o královně. Nedávno navečer vyšla potmě na balkón, myslila, že ji nikdo nevidí; ale někdo na piazze ji zpozoroval, zastavil se, a za okamžik shromáždil se lid, někdo škrtl sirkou, po něm druhý, třetí, a náhle jako jedním vnuknutím vzplanulo jich tisíc a takto bylo nenadálé a originální slavnostní osvětlení liliputánskými pochodněmi improvizováno. Obecenstvo tleskalo, volalo „Evviva!“ a královna se smála, tleskala též a děkovala. „Ach, jaký to klenot dobroty, krásy a grácie, ta královna Margherita!“ končila paní Giovannina nadšeně.

Pan Plojhar milerád přisvědčil, a vyslyšev takto všechny římské noviny, přestrojil se pro jistotu, kdyby mu napadlo jíti do divadla, a vyšel si na Korzo, kde byla obvyklá večerní tlačenice lidí a kočárů, řev prodavačů večerních listů a voskových zápalek, smích zahalečů před kavárnami, život a ruch. Dnes jej to vše nějak těšilo, možná proto, že ten život a ruch byl dlouho v té samotě a odloučenosti v Campagni postrádal, možná proto, že mládí se v něm mocněji než dávno předtím ozvalo, mládí, kterému se stýská v poustevnách a které, třeba spoutáno a povaleno, přece občas se vzpřímí, s úsměvem plným slunce, jara, s touhami plnými sladkosti, s neurčitým srdce tlučením, jako by něco neznámého, netušeného očekávalo. A podivno, i hlad se dnes dostavil v té úplně z tohoto světa náladě a Jan Maria čekal pouze na odbití sedmé hodiny, aby pospíchal v Café de Rome, kde obyčejně obědvával. Nebylo tam dnes ještě plno, a slyšel tedy v poměrném tichu rozhovor dvou pánů sedících u stolu nedaleko něho. Mluvili právě o divadlech, zdáli se nadšenci, jeden z nich horoval nejdříve o Salvinim a pak o Virginii Marini a její Messalině v Cossově tragédii stejného jména, o závěrečné scéně, kde Messalina-Marini k smrti raněna na jeviště vyjde, kde v slabém jejím výkřiku „Claudio!“ slyšet lze, jak krev ji dusí, o tom, jak rovně jako socha těžce na tvář padne a křečovitě prsty do země zaryje. Vypravování toho pána bylo tak živé, že si Jan Maria umínil jíti do Valle, jakmile tam paní Marini v Messalině vystoupí. Zatím ujal se druhý pán opery: „A v Argentině jste v této stagioně ještě nebyl?“ tázal se. „Stagione tam sotva začla, nějak se opozdili,“ řekl tázaný, „co tam hrajou?“

„Po celou dobu Carmen – ale jak! Přijela paní Galli-Marié z Paříže, bude zde až do velkonoc. Utvořila, jak známo, úlohu Carmen v Paříži. Ach, to nelze popsati – jděte a uvidíte.“

Jan Maria už nenaslouchal. Myšlenky jeho začaly náhle bloudit, upomínky se mu hemžily v mozku, v srdci, v duši. Chvěl se rozčilením. O paní Galli-Marié byla jednou paní Dragopulos mluvila, v onen večer na bále, když jej zvala k sobě na druhý den, slibujíc, že mu zazpívá a zatančí scénu v krčmě z Carmen… On byl přišel, ona tančila… Zavřel oči a odstrčil svůj dezert.

„Sklepníku!“ zvolal.

Tento přišel s povinným úklonem.

„Je dnes opera v Argentině?“

„Ano, pane, Carmen, jako vždy,“ odpověděl sklepník, přihlídnuv do novin ležících vedle na stolku pod zrcadlem. „Začátek v osm hodin,“ dodal.

Jan Maria se podíval na hodinky.

„Dobře. Zavolejte mi na kočár,“ pravil pomalu, jako by se rozhodoval proti své vůli nebo v zápase s ní.

„Proč tam půjdu?“ rozjímal pak, než kočár přijel. „Abych upomínky volal zpět, upomínky, které mě ponižují?“ Ale srdce jeho bilo tak prudce, krev vřela mu v žilách. Zdálo se mu, že jej pálí ty její polibky na rtech, na srdci, ty polibky, jež proklínal. Proklínal! Ale v náhlé reakci svých rozkypěných smyslů toužil po nich, aspoň po upomínce na ně, a hudba Carmen měla ty upomínky oživovat. A v mlze, která vystupovala z požáru vzrušených jeho smyslů, zjevila se teď bledě, neurčitě jakási postava, zahalená v starý turecký šál vybledlých barev, stála pod starými stromy, paprsky slunce svítily jí v měkkých, světlých vlasech a oči její byly plny tichého patosu, oči hnědé, tmavé, vlahé jako laňky, a slyšel cosi jako zmírající echo zapomenuté, dávné melodie…

„Beatrice!“ šeptal si náhle zase kajicně, ale pořáde ještě divým čarem oné minulosti ovládán, oné minulosti plné utrpení, ale též nevýslovné rozkoše a nesmírného vzruchu.

„Kočár čeká,“ řekl sklepník.

„Jaký kočár?“ ptal se roztržitě.

Sklepník se s takovým udivením a s tak divným úsměvem na něj podíval, že se mladý muž začervenal.

„Ach ano, ano,“ řekl tiše a nesměle, dávaje mu dvoufrank spropitného, a pospíchal z restaurantu. Vrhl se do kočáru.

Sklepník byl za ním vyšel až na ulici.

„Kam pojedu?“ ptal se kočí.

Jan Maria mlčel.

„Do Argentiny!“ řekl za něho sklepník a zavřel dvířka kočáru.

„Osud!“ šeptal si mladík a choulil se do kouta…

Po té krátké cestě do divadla děly se s ním pravé divy. Cítil v sobě jakýsi vzdor proti světu, proti svým náhledům a předsevzetím, a neurčitě proti Caterině, té Beatrici ztrácející se ustavičně v mlhách, vznášející se pořáde v nedosáhlých výšinách. Přišel příliš brzy do opery. Sál se teprve pomalu plnil. Ale bylo mu to téměř příjemné, seděl a přemýšlel, rozjímal a kochal se ve svých vzdorech a rozvinoval své nejnovější názory, všechny toho večera při dezertu v Café de Rome zrozené.

„Žíti, žíti, žíti! Ano, avšak v radosti!“ volalo to v něm. „Vrhat se do pestrého, divokého proudu lidské vášně, opojovat se rozkoší, rozkoší až šílenou! Mládí uplyne tak rychle a kdo ví, budu-li dlouho živ. Myslím, že nebudu. Jsem jist, docela jist, že nebudu! Jmění moje – pouhé trosky! Jaké povolání? Žádné! Talent můj se neosvědčil, a i kdybych talent měl, což zbude mi času, abych dospěl k jeho vyvíjení a uzrání? Ponese kdy ovoce? Vím určitě, že ne. Co mi zbylo ze všeho, co mi drahé bylo? Nic. Ta země, o které jsem snil s láskou od nejútlejšího věku, odbyla mě od sebe jako macecha. Jsem jí cizím, a ona stala se mně také cizí. Ne, ne! Není tomu tak! Miluji ji, miluji ji posud. Bůh, který srdce moje vidí, ví, že bych krev svou posud s nadšením, s radostí pro ni cedil. Krev! Kde je ten boj, v kterém bych ji pro ni vylévati mohl, v kterém bych skončil jako muž? Toho boje není a nebude, a hádat se snad proto, aby nějaký nákladní lístek na poště, nějaký nápis na nádraží byl ‚i v druhém jazyku‘ vyhotoven, to nedovedu… Hádat se někde ve Vídni nebo v Pekingu o podobné almužny, jak to ti advokáti na těch sněmích a v těch směšných parlamentech činí, nedovedl bych též, a ostatně by mě tam nikdo ani neposlal. Ne, nemám vlasti, nemám povolání, nemám ani nejobyčejnější vyhlídku na normální věk… Co mi zbývá tedy? Okamžik přítomný; jej chci tedy uchytit, chci žíti jako jiný, ne, jako málokdo, chci vrhnouti se v rozkoš, v šílenství, vrhati se do propasti všech radostí, pohřbít tam ty trosky svého jmění, ty trosky svého zdraví, pohřbít tam vše, zapomenout na všechen ten hrozný bol zklamaných nadějí a krásných tužeb a snů.“

Oči a tváře mu hořely a tělo se mu chvělo rozčilením. Měl pocit Sardanapala zapalujícího hranici ze sutin svého bohatství. Mezitím začala hudba hráti, španělský, snivý a ohnivý zároveň její kolorit působil mu sladkou, smyslnou rozkoš, smíšenou s jakousi melancholií. Bylo to kouzlo jako páry hašiše. Zavřel napolo oči, neviděl, co se na jevišti děje, slyšel jen tóny, které na něho jaksi fyzicky účinkovaly, tepny jeho bily dle jejich rytmu, jako proud jeho krve dle něho koloval. Pojednou však slyšel lidský hlas tiše o sobě zpívající. Posud nebyl hlasy od zvuku nástrojů téměř ani rozeznal. Hlas, který se nyní ozval, nebyl už svěží, ale píseň, kterou pěl, pěl s takovým výrazem, dokonalostí tak neobyčejnou, že se Jan Maria podivil. Otevřel oči. Carmen vrhala právě svůj první, osudný, sladký a vášnivý pohled na ubohého dona Joséa.

Jan Maria zapomněl obdivovati se umělkyni, cítil prudkou, pichlavou bolest v srdci, jako by ho kdo velkou jehlou bodnul. Znal ten pohled, v kterém se peklo s nebem mísilo! Věděl, co bolesti, co strádání, co kleteb za sebou přivádí. Tak, jenže mocí o celé peklo silnější, o celý ráj opojnější, byla na něj paní Dragopulos vždy pohlédla, když jej jediným zábleskem svých upírových očí podmaniti chtěla. Neviděl už Carmen ani koho jiného, viděl jen ji, jen ji, jen ji!

„Nevím,“ šeptal si, „jest to pro to nebe, nebo pro to peklo, nebo snad pro oboje zároveň, že bych se opět do té trýzně vrhl, v které jsem téměř zahynul; ale cítím, že po ní žízním, žízním.“

A dýchal tak silně, že jeho soused se k němu překvapeně obrátil; byl to polovičný chrapot. Zastyděl se a vzpamatoval.

„Velká umělkyně,“ řekl poněkud zmateně, tak nazdařbůh.