Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 7

III

Dům na statku San Cataldě nevynikal architekturou, byl střízlivý, dvoupatrový, s vysokou zahradní terasou, byl beze vší zvláštnosti, beze všeho rázu. Stál na vyvýšenině, před ním šuměla řada starých, nyní zvadlé své koruny potřásajících dubů. Blízko byla vinice, o něco dále několik hospodářských, nízkých stavení; za domem bylo množství věkovitých, mohutných stromů, oliv, ilexů, dubů, fíků a cypřišů, a na konci toho zdivočilého sadu rozpadávala se cihlová středověká věž s cimbuřím, lišejníkem celá prožíraná, a rozsévala daleko kolem sebe drobící se rum do trávy. Kolkolem vlnila se Campagna, pustá, melancholická, velkolepá, kouzelná, plná slunce a stínu, tu modravá, tam žlutozelená, všude posetá zbytky římských staveb a středověkých budov. Sabínské a Albánské hory ametystové, s hlavami pokrytými sněhem, obepínaly ji širokým kruhem na jedné straně, jinak se ztrácela směrem k moři do nekonečna. Z terasy bylo daleko na Řím viděti. Bílá silnice vinula se meandrem vlnitou plání a na jednom místě zatáčela se a přiblížila se k domu; běžela od brány Věčného Města do Viterba, dotýkajíc se cestou oblasti starých Vej, této tragické slávy zašlé Etrurie. Nebylo k památnému tomu místu z bydliště Caterinina příliš daleko.

Uvnitř domu nepanovala žádná nádhera. Rodina Soranesiů nebyla bohatá, paní Giovannina mluvila pouhou pravdu. Nevelký statek byl jistému pachtýři pronajat, který ještě několik velkých sousedních statků v nájmu měl; ten neplatil skvěle. Suntarella pěstovala vinici a zelenářskou zahradu pomocí najatých v příhodné době dělníků.

Časy byly zlé, jak naříkala, a každá lira byla vítaná. Štěstí, že contessina tak malé dělala nároky, svěřovala se stařena kmotrám. Jen kdyby ty věčné knihy nekupovala! To byl jediný výdaj, s kterým Suntarella nesouhlasila.

„Ale ovšem, poverina!“ vzdychala pak, „co by celý den bez nich v té samotě si počala?“ A zase si jich byla včera celou haldu z Říma přivezla.

„Kdy to chceš, dítě, všechno přečíst?“ tázala se Suntarella, pomáhajíc jí věci rovnat, které teď spolu vybalovaly. Tykala jí někdy ve chvilkách pohnutí, nebo když si dětství její v paměť volala, nebo když mateřské její city převládaly. –

Byly nyní v pokoji, který sloužíval někdy za salón, když byly lepší časy, jak Suntarella vzdychala. Později byl to pokoj hraběnky Soranesi, a teď v něm bydlila Caterina, která si vedle něho ložnici zařídila. Přišla-li někdy nějaká návštěva, přijala ji zde, byla to nejnádhernější posud komnata v celém domě. Stála v ní malá knihovna, staré piano, harfa, bohatě vyřezávaná a pozlacená, na které byla paní di Soranesi hrávala. Na římse vysokého krbu, v němž se téměř nikdy nyní oheň nerozdělával, stála krásná renesanční nádobka, křišťálová, na zlaté, jemně smaltované noze; na stěně visela madona, která se zdála Rondinellim malována, a podobizna z rodiny Soranesiů, muž prostředních let, v kostýmu podobném kostýmu Cesara Borgie, malovaného Raffaelem. Ty tři předměty, a dále kabinet z ebenového dříví, vykládaný sloní a částečně zlatem, byly nejnádhernějšími rodinnými poklady. Ten kabinet však zde nestál ještě dlouho, nebýval majetkem předků, neboť před třemi lety teprve byla ho slečna di Soranesi po blízkém příbuzném svého otce zdědila, po monsignorovi Geronimu Astuccim. Zemřel náhle raněn mrtvicí. Paní di Soranesi byla někdy myslila, že dcera její po něm většího zdědí jmění, neb býval jí vždy, už v době jejího dětství, velice nakloněn. Naděje matčina nevyplnila se. Vzdálenější příbuzný byl dle dávného testamentu dědicem a poslal onen kabinet do San Catalda dobrovolně; v testamentu samém o tom daru nebylo zmínky. Nebožtík byl mu však prý často vypravoval, jak malá Caterina, kdykoli k němu přicházela návštěvou, se těm z biblické dějepravy vzatým figurkám, vykládaným sloní a zlatem, vždy tak neobmezeně a naivně obdivovala, že jí onen kus nábytku polo žertem, polo doopravdy sliboval. Dědic vyplnil ochotně monsignorův daný slib. Kabinet stál mezi okny a Caterina jej dnes právě jako vždy sama oprašovala. Suntarella sbírala po stole rozházené papíry, z kterých byly koupené věci vybalily.

„Myslím, že ten pán dnes dozajista přijede,“ řekla. „Kolik mám žádat?“

„O čem to mluvíš?“ ptala se dívka.

„Nuž, o tom bytu! O čem jiném?“ zvolala stařena.

„Čiň, jak se ti líbí,“ odpověděla Caterina. „Avšak myslím, že nepřijede; prosila jsem Ninu, aby mu to vymlouvala.“

„Ach, ty bolesti mé duše,“ zvolala Suntarella, „proč to, proč?“

A pozvedla ruce nad hlavu a zaryla je pak do vlasů a oči její sršely.

Caterina nebyla tragickými posuňky, jiskrami v očích ani výkřikem polekána. Znala ji a zůstala klidna.

„Nepřivykla bych míti cizince v domě, ruší mě to,“ řekla prostě a pravdivě.

„Ani byste jej neviděla, vždyť i schody má zvláštní! A kdyby vás někdy zahlíd v zahradě neb na terase, co na tom? Vy se skrývat nepotřebujete a on nezdá se lidojedem. Naopak. È carino, tanto! A než jsem se o té věci paní Nině zmínila, mluvte, byla jste tenkráte také proti mému plánu?“

Caterina neodpověděla. Myslila, že tím mlčením přisvědčuje, že se vzdává.

„Dělá hluchou,“ zlobila se stařena uvnitř, vykládajíc si to mlčení naopak. „Jak je divná! Rozumím-li jí, ač ji od dětství znám, ať se nejmenuji Assunta Palmieri a ať nesluji věrnou katoličkou!“

Rozzlobena odešla, Caterina se dívala s úsměvem za ní, který vyjadřoval pevnou víru na blízké smíření, pak oprašovala svůj ebenový kabinet klidně dále. Byla ho otevřela; uvnitř bylo uprostřed jakési tabernakulum a po obou jeho stranách několik pater přihrádek. Dno tabernakula tvořil bohatě vykládaný obraz, představující Juditu před spícím Holofernem. Judita, celá ze sloni, pozvedala zlatý meč oběma rukama k rozhodné ráně. Hrot jeho byl se nějakou náhodou zbortil a vyčníval z ebenové desky a píchl Caterinu nyní do prstu. Vzkřikla slabě. Nebyla nikdy předtím zpozorovala, co se s tím mečem stalo. Vzala malý nožík, aby jím odlouplé zlato do patřičného, jemně vyhloubeného místa zpět zahnula, avšak nástroj se jí vysmekl a vjel hluboce do skuliny mezi dvěma sloupy Holofernova stanu, do skuliny, které rovněž nebyla nikdy dříve zpozorovala. Myslíc, že v ní bude asi zalehlého prachu, jela tedy nožem pomalu po skulince dolů, náhle ale setkala se v polovici cesty s jakýmsi odporem. Zároveň zaslechla při dotknutí se jeho slabé cvaknutí jemného péra a nemálo překvapena viděla, že celý ten obraz nebyl vlastně ničím jiným než dvířky, která se teď poprvé před ní otevřela. Ani ona, ani matka nebyla je nikdy ani tušila. V prostoru, který nyní za nimi spatřila, leželo několik zažloutlých papírů a plochá škatule z lepenky. Zvědavě ji vyňala a šla s ní k oknu, otevřela ji, a v slunci zaleskl se před ní celý poklad zlata! Byl to věnec upletený z květin zhotovených ze zlatých plátů, tenkých jako papír, pak jakýsi řetěz a dva náramky. Práce těch klenotů byla podivuhodná a patrně pocházely z dob etruských.

Monsignor Astucci byl horlivým sběratelem, podělil všechna muzea v Itálii, byl velkým archeologem a tak proslulým učencem, že i do kláštera Trinità sláva jeho, obzvláště co filologa a lingvisty, byla vnikla, a jednou při jeho tam návštěvě zvonily jí dobré sestry všemi zvony chvály a obdivu.

„Do kterého muzea as patří tato vzácnost,“ pomyslila si Caterina, když se probírala ze svého překvapení, a pohlédla na víko škatule.

Jaké překvapení zde na ni čekalo! Vlastní rukou monsignorovou stálo tam napsáno: „Své milé neteři Caterině di Soranesi. Klenot její svatební. Přeji si, aby jím ozdobena šla k oltáři.“

„Můj dobrý strýček!“ zvolala Caterina pohnutě. „Hle, měla jsem vřelého přítele, o kterém jsem téměř ani nevěděla!“

Položila si věnec na hlavu, ověsila řetěz kolem hrdla, obnažila ramena a připjala si náramky. Pak se dívala na sebe do velkého zrcadla, trochu stářím slepého, takže se obraz její jako mlhou nebo zpod závoje na ni díval. Bylo to tak podivné! Zdálo se jí, že v těch skvostech si nebyla podobna, že to v té nádheře nebyla ona, nýbrž pouze její přelud. Zachvěla se trochu, pak šla, zdobena jako královna, opět ku kabinetu a vyňala zažloutlý list, který pod škatulí ležel. Rozevřela a čtla.

Byla to zpráva o objevení toho pokladu.

Monsignore Astucci psal:

„Tyto skvosty nalezl jsem v etruském hrobě nedaleko od Chiusi. I hrob, v němž ležely, objevil jsem sám. Když jsme vstoupili, rozpadly se mrtvoly na prach, dotknuty vzduchem s námi zároveň vcházejícím. Musila to býti hrobka nějakého lukumona, tak bohatě byl majetník její zlatými šperky a bronzovou zbraní oděn! Odevzdal jsem je do muzea svého rodiště. Druhá mrtvola byla buď žena, nebo dcera lukumonova. Nevím, jak dalece mě fantazie moje klame: viděl jsem to tělo jen okamžik, než se rozpadlo, ale zdála se krásná a mladá, kdežto on, aspoň dle tvrzení mého soudruha, jehož zraky ten první trup jak mihem zachytly, byl prý starcem. Nemohl jsem jinak než své obraznosti pustiti uzdu. Mezi snídaní v Chiusi, v radostném rozčilení nad tou kořistí, budoval jsem si celý malý román: ona dívka mladá, krásná byla vzletná a milující – šla za ním do stínu a tmy dobrovolně, obětovala se, zemřela s ním.“

Caterina dočtla a list jí téměř vypadl z rukou, chvěla se jakousi pověrčivou hrůzou na celém těle, cítila zimu na čele, na prsou, na ramenech, kde ty skvosty spočívaly, bylo jí, jako by ta mrtvá dívka na ni sahala, jí vyčítala, že spáchala svatokrádež v jejím hrobě, jako by ji za to, jako trestem, do toho hrobu tahala, do té tmy, v náruč smrti! Spěchala k oknu na slunce, aby ji prohřálo. Zavřela oči a viděla se přece pořáde ještě jako před chvílí co přízrak v tom slepém zrcadle! Byla by ráda ty skvosty sňala, ale neměla odvahy na ně sáhnouti. Vtom klepáno na dvéře. Lekla se, sňala teď rychle věnec, řetěz a náramky a hodila si je v klín a přikryla je šaty. Kdo to mohl býti?

„Dále,“ pravila konečně slabě, když opět klepáno.

Dveře se otevřely a Suntarella vešla s panem Plojharem. Byla jej na schodech potkala, když rozzlobena od Cateriny odešla. Byl právě přijel a vítala jej hned nejsladším svým úsměvem. Zdál se jí jaksi jako její spojenec. Ochotně přinesla odněkud svazek starých zrezavělých klíčů a vedla jej průjezdem ke dveřím vedoucím do zahradního, jednopatrového křídla domu. Byly tam tři velké a světlé pokoje starosvětským nábytkem zařízené, který byl z celého domu z neobývaných pokojů, z půdy, z tmavých komor shledán a tam přenesen. Pokoje, vzdušné a plné slunečního svitu, zalíbily se hned panu Plojharovi, okouzlovaly vyhlídkou do zahrady a daleko za ní do široké, rozvlněné Campagně, na jejímž horizontu z těch oken tři ohromné, osamotnělé, temně trčící pinie vidět bylo. Jeden z těch pokojů sloužil kdysi patrně za malířskou dílnu, ohromné okno, téměř do samého stropu dosahující a viditelně teprve později někdy kvůli vrchnímu světlu proražené, tomu nasvědčovalo.

„To byla dílna?“ tázal se mladý muž.

„Ano, před lety. Nebožka paní hraběnka pronajala ten byt tenkráte z ochoty nějakému malíři, který ji snažně o to prosil,“ řekla Suntarella. „Z ochoty. Nemohlo jí na těch několika francích činže záležeti, tak málo jako dnes contessině Caterině.“

Dobrá Suntarella zapomněla, jak upřímně byla u paní Giovanniny o zlých časech před tím samým cizincem mluvila, s kterým teď vyjednávala. On jí však němým kýváním hlavy přisvědčoval.

„Později byl mi ten byt přikázán za jakýsi výminek,“ pokračovala Suntarella, „avšak k čemu ho potřebuji? Mám krásný pokoj vedle pokojů contessiny; vždyť by jí bylo smutno, kdyby tak sama bydlela. Dům je velký a téměř prázdný. Nebydlí zde mimo nás dvou nikdo než Francesco, dobrý člověk, náš –“ Zamlčela se.

Francesco byl totiž vším v domě, lokajem, portýrem, zahradníkem, hlídačem. Nevěděla, jaký mu dát hned titul, a pokračovala tedy prostě po pomlčce: „– a pak Angiolina. Ach pane, jak umí Angiolina vařit! Podivíte se, až poprvé vám připraví stufatino nějaké!… Ach ano, co jsem říci chtěla. Contessina mi tedy pravila:, Suntarella mia, chceš-li s tím bytem něco si vydělat, – čiň dle své vůle.‘ Byla jsem jí totiž sama návrh činila. Nejste tedy u ní, ale u mne v nájmu, pane. Stravovat se musíte v domě. Nepůjdete snad nevím jak dlouho denně do Ponte Molle nebo na druhou stranu do La Storta kvůli míse špatných maccheronů?“

Upřela na něj oči jako dýky a tvář její podobala se antické tragické masce.

„Co vám napadá, paní Assunto,“ řekl mladý muž a sotva se udržel smíchy nad výrazem jejího obličeje. „Jsem nadšen vaším bytem a sliny se mi sbíhají, pomyslím-li na stufatino vaší Angioliny.“

A umlouvali hned cenu a podrobnosti, ona opatrně, vypočítavě a on nedbale, ke všemu kývaje, co mu navrhovala. Stávala se čím dále tím vlídnější a srdečnější.

„Víte, pane,“ řekla mu, když bylo vše ujednáno, „každému bych byt svůj pronajati nemohla, to chápete přece!“

„A čím zasloužil jsem si vaši důvěru?“ tázal se s úsměvem. „Vždyť mě ani neznáte.“

Hleděla mu upřímně do očí a řekla: „Paní Giovannina o vás blouzní, a kdyby i toho nebylo, – è tanto simpatico, lei!“

Smál se a podávali si ruce.

„Za tři čtyři dni tedy přijedu nadobro,“ řekl.

„Vše bude v pořádku,“ řekla, „prosím, udejte, kde si přejete nějaké změny v rozestavení nábytku –“

„Ó, na to času dost,“ odpověděl, „až přijedu, uspořádáme to s Franceskem. Teď zbude jen jedna ještě věc pro dnešek: jsem sice vaším nájemníkem, paní Assunto, – ale zdá se mi přece, že slušno, abych se paní domu poklonil a z jejích úst uslyšel, zda jest srozuměna, abych pod jejím krovem –“

„Pojďte, pane, pojďte, povedu vás.“

„Totiž neruším-li nijak –“

„Nijak. Bude contessině příjemno.“

Začalo mu trochu srdce klepat. Slušelo se to? Nebylo to dotíráním se? Ó jaké štěstí! Cítil ve své kapse malý balíček, který mu byla paní Giovannina s prosbou svěřila, aby jej odevzdal v San Cataldě.

Byly přece jen něco v Old England zapomněly u těch „vydřiduchů“! Tím byla otázka rozřešena.

Když vesel, začervenala se dívka poněkud a povstala téměř nemotorně jen tak napolo, skrývajíc klenoty svoje, jak mohla, v řasách svého šatu. Cítila svůj ruměnec a zlobila se pro něj na sebe. Co si pomyslí ten cizí muž? Avšak i on byl zmaten, zmaten jejím zmatkem. Odevzdával jí balíček paní Giovanniny a mluvil přitom nějak nesouvisle. Pak nastala pomlčka. Dívka prosila, by sedl, děkujíc za vyřízení všech pozdravů, kterými dobrá Nina ji zahrnovala. Konečně pozvedla oči k němu a viděla stopy jeho churavosti na jeho tváři. Byl posud tak bled. Zmatek její zmizel, něco jako sesterská útrpnost jí rozehřívalo ihned srdce. Tón její stal se důvěrnější.

„Děkuji vám znova za vaši laskavost v Římě,“ pravila, „Giggi mi řekl, že jste byl churav. Vede se vám lépe?“

„Jsem úplně zdráv,“ odvětil, ale přes jeho úsměv a veselý tón bylo jakési šero v jeho zracích.

Šlo to dívce k srdci, bylo jí, jako by ji tam cos píchlo.

„Shodli jsme se úplně,“ řekla Suntarella, „vše v pořádku, contessino.“

„S čím?“ tázala se roztržitě a myslila na smutek jeho zraků.

„S tím bytem, pán jej najal, přijede –“

Caterina odvrátila oči k oknu a neřekla ničeho. Jan Maria pronesl několik konvencionelních slov, kterými vyjadřoval, že doufá, že ničeho proti jeho přistěhování se nenamítá atd. atd. Byl rád, když si to odbyl. Ona neříkala opět ničeho; hleděla neustále oknem, roztržitě. Myšlenky její bloudily, oči její to prozrazovaly.

„Na co as myslí?“ tázal se Jan Maria ve svém nitru. „Jak sladký to tvor!“

A ona myslila jen jedno: „Je krásný. A je mi ho tak líto. On trpí! Trpí tělem a snad duší. Duší? Proč jen, proč?“ A vzpomněla neurčitě na výstup tenkráte v noci při pohledu na Řím.

Jan Maria nebyl by tyto její myšlénky nikdy uhodl. Byla to jedna z dobrých jeho stránek, že nebyl ješitným.

„Jsem jí nepříjemným,“ myslil si, když pořáde mlčela, „neslyší asi ráda o těch obchodních věcech mluviti. Věřím jí, chápu to velmi dobře. Děje se mi jako jí. Přítomnost moje připomíná jí v tom okamžiku všechnu nudu a únavu všedního života.“

Vstal. Rozloučili se velmi formálně. Suntarella jej doprovázela až ke kočáru. Pak se vrátila ku contessině. Caterina seděla ještě na svém místě, skrývala pořáde ještě ty klenoty v řasách svých šatů.

„Hle, první příjem z toho bytu,“ pravila Suntarella vrátivši se a ukázala hrstku napoleondorů, „domácnost naše tím nebude horší, viď, radosti mého srdce?“

Caterina zahořela studem a hněvem.

„Naše domácnost!“ zvolala tak hrdě, jak to dovedla, a studem plnily se jí oči slzami. „Ty peníze jsou tvoje, co mi do nich! Jdi, prosím tě, jdi!“

„Contessino,“ prosila polekaně stařena, „buďte moudrá.“

„Jdi! Ty mne urážíš.“

„Jdu,“ řekla Suntarella smutně. „Chybila jsem, neměla jsem jí chudobu její na paměť volati, poveretta, poveretta…,“ rozjímala cestou.

Caterina si zakryla tvář, ale nemyslila na svou chudobu. I ten nepříjemný pocit, způsobený myšlenkou, že Suntarella od něho peníze zdánlivě snad pro ni, pro Caterinu, přijala, zmizel.

„Zdá se mi, že trpí,“ řekla si tiše jako poprvé. „A jak je krásný.“

Ruce jí klesly v klín a mráz jí projel, dotkla se totiž toho zlata, vyrvaného z hrobu a jako dechem smrti omženého. Při bledé jeho záři zdálo se dívce, že vidí přízrak oloupené oné dívky, která se byla snad obětovala a do hrobu vstoupila za tím neznámým, zapomenutým lukumonem, a příšera ta měla její podobu, jak ji byla před chvílí v tom starém zrcadle zahlédla.

„Smrt! Jaká to hrůza,“ řekla dívka. Pak ale vrátila se jí její obvyklá energie, krásný její klid. Vzala šperky, uložila je opět na to místo, kde tak dlouho byly zapomenuty v kabinetě ležely.

„Nastydla jsem nějak,“ řekla si s úsměvem, „a mám trochu horečky.“

Pak šla za Suntarellou, rozmlouvala s ní, jako by se ničeho nebylo událo, a byly mezi obědem velmi vesely. Mluvily o všem, co byly v Římě viděly a slyšely, a Suntarella vyptávala se horlivě na róbu dony Paoliny, kterou si tato dala z Paříže k nejbližšímu cerclu u královny přislat a kterou Caterina byla viděla. Při zmínce o doně Paolině zamyslila se dívka.

„Ještě jsem ti neřekla,“ pravila za chvilku, „jaký návrh mi dona Paolina činí. Jedná se o místo, které mi chce zaopatřit –“

„Vám! Místo! Což se nestydí? Vy a sloužiti! Ta žena nemá srdce.“

„Buď přece klidná a rozumná a slyš, oč se jedná. Několik dam z nejvyšší šlechty se usneslo zaříditi vyšší jakousi školu pro děvčata, pro osiřelé dcery vyšších úředníků a důstojníků, na způsob nevímjakého podobného ústavu za hranicemi. Má se jim tam světského vychování, docela rozdílného od toho v klášteřích, dostávat. Královna jest prý tomu velice nakloněna. Dona Paolina chce, abych se připravovala tak, abych se mohla státi tam učitelkou. Postavení takové bylo by prý nejen téměř skvělé pro všechny tam zaměstnané, ale také velice čestné ve společnosti, neboť ústav bude mít vzezření úplně aristokratické.“

„Tak! Dona Paolina teď přeje světskému vychování! Ona, která horlila vždy jen pro kláštery?“

„Což ti neříkám, že královna tomu celému podniku velice přeje?“ tázala se dívka s jemným úsměvem.

„Pravda! To stačí. Co je mi do toho ostatně. Avšak ty jsi neslíbila, contessino moje?“

„Věc ta zraje teprve pomalu a není spěchu na rozhodnutí. Hlavní věc jest připravovati se. Neslíbila jsem zatím, ale od nějaké doby vím tak určitě jako ty, že se budu muset o sebe a svou budoucí existenci postarat. Do konce života to se mnou zde nepůjde jak dosud, ač bych si nic jiného nepřála. Přijde den, bohužel, kde se budu s tímto domem loučit, přinucena – ach!“

Zamlčela se.

„Kdyby dona Paolina měla srdce přístupné citům ženským a mateřským, hleděla by vás provdat,“ řekla Suntarella a výraz její tváře byl tvrdý, když dodala: „Mor na donu Paolinu!“

Dívka ji neslyšela, zdálo se aspoň tak. Vstala a vyšla z pokoje. Suntarella sbírala se stolu.

„A provdám tě sama, srdce moje sladké, Catino moje,“ šeptala si, mezitímco ubrousky skládala. „Buď Giggi – anebo…“

Zamyslila se.

„Ne, to nejde. Kdo jej zná?“ tázala se sama sebe.

Myslila na nájemníka, který se měl za několik dní sem přistěhovati. „Nu, uvidíme, uvidíme,“ usmívala se, „s boží pomocí to nějak šťastně dopadne.“ Znamenala se křížem, aby ďábel plány její nepokazil.

Zatím byla se Caterina do svého pokoje odebrala. Sedla k pianu, ruce její ležely na klávesích, noty stály otevřeny před ní, ale nehrála. Byla zamyšlena, hleděla k tomu pojednou tak tajuplnému kabinetu z ebenu a sloni.

„Jsemť hrabivá, lakotná,“ vyčítala si. „Zář toho zlata mě tou měrou okouzlila, že jsem už ani dále nepátrala, jakého druhu by ty papíry v oné přihrádce býti mohly. Kdo ví, snad tam něco psáno, co se mne týká, snad nějaká povinnost, kterou vykonati mám, nějaké přání nebožtíkovo –“

Vstala, otevřela kabinet, tajnou přihrádku, postavila škatuli s klenoty stranou a prohlížela věci ostatní. Nalezla mimo papíry několik cigár, prosté stříbrné hodinky a malý perořízek. Prohlížela nyní papíry. Byly to nepatrné účty, list neznámé osoby prosící o podporu. Bylo patrné, že monsignore nepovažoval tu přihrádku za tajnou, ty lhostejné věci byly tam nedbale hozeny, snad v tentýž den, co náhle a neočekávaně zemřel. Konečně uviděla ještě několik listů zažloutlého papíru; zdály se z nějakého sešitu vytrženy. Dále bylo tam začaté psaní, znějící někomu jí neznámému. Dala se do čtení.

„Můj drahý Onofrio,“ psal monsignore Astucci, „řekl jsem vám posledně jak hluboce mě dojaly Upanišady. Věru, ty básně, kdyby sanskritem nebylo nic jiného psáno, mohly by k studiu jeho pobádat. Lituji vás, že tomu jazyku nerozumíte, a zároveň vám svěřím malé tajemství. Nejsem básníkem, jak víte, avšak ve slabé chvilce umínil jsem si, že Upanišady přeložím do mateřského svého jazyka. Ne, přeložím, to není pravé slovo. Chci je jaksi ,padělat‘, v tom smyslu, že by duch jejich byl v mých verších, ale ty aby byly přístupny čtenáři i bez komentáře, čtenáři laikovi, neznajícímu ani védy, ani –“

Zde zastavil se monsignore Astucci a větu tuto už v tomto životě neskončil. Zavolali jej někam, navštívil jej někdo? Kdo ví? Hodil, zavřel začatý svůj list do přihrádky náhodou otevřené, ku které se už nikdy více nevrátil! Caterina nebyla nikdy o Upanišadách slyšela, z celé indické literatury znala jen sem tam nějaký úryvek z Rámájany. Zvědavost její byla vzbuzena. Vzala ty vytržené listy a prohlížela je pozorně, neboť byly na nich verše. Byly z těch Upanišad? Čtla jen tři asi řádky a zvolala:

„Ano, jest tomu tak! Toť začátek jeho práce! Ubohý monsignore,“ dodala pohnutě. „Je to tak smutné vždy, nedojde-li někdo svého cíle.“

Přisedla k oknu a začala dychtivě číst:

Žilť v chudém kraji spravedlivý muž;

slul Gautama. Ač mnoho synů měl,

přec cizích bída jej tak dojala,

že mezi chudé statky rozdělil.

Měl všeho všudy malé stádo krav,

to přihnat dal, a když je rozdával,

tu žehnali mu nuzní modlitbou.

Syn Načiketas prvorozený

sám seděl opodál a rozjímal:

Kdo dobrovolně statek v oběť dá,

ten získá statek, který nemine!

Čím vetší dar, tím větší odměna;

z tak chudých darů nuzný tedy zisk

jen bude mému otci dobrému.

Tak šeptal si a lítost veliká

nad Gautamou mu srdce svírala

a vstal a pravil mu: „ Už nemáš nic,

co dát bys mohl? Nic, co drahé ti?“

„Ne,“ odpověděl otec, „je to vše.“

Děl na to syn: „Můj otče, mýlíš se!

Mne miloval jsi láskou něžnou vždy.

Pro větší zisk svůj koho daříš mnou?“

Tu Gautama se lekl smrtelně

a bylo mu, jak by mu syna kdos

rval z náruěí, a nemoh promluvit,

však myslil si: Zda bozi slyšeli,

zda nesmírnou tu oběť žádají?

Bled mlčel stále, jinoch stále však

se otce tázal hlasem prosebným:

„Nuž, komu dáš mne? Otče, promluv přec!“

Tu zloba z velké lásky povstalá

jak temný dým z posvátných plamenů

se v srdci rozbouřila otcovském

a zvolal vztekle: „Smrti tebe dám,

když přesmoc, bloude, darem býti chceš!“

To slovo vyletělo jako blesk,

rád byl by stařec zpět je uchvátil,

zpět uvrh v nic – však bylo zrozené!

A jinoch snivě pravil: „Otče můj,

kéž větší měl bych ceny před bohy,

než vskutku mám, by větší byl tvůj zisk

a náhrada za dar, jejž podáváš.

Nuž žehnej mi, jdu v pustý Smrti dům.“

Za roucho stařec pevně držel jej

a jeho oči „zůstaň“ pravily

a srdce pukalo mu. Pravil syn:

„Tvé slovo věční bozi slyšeli.

Jest slovo lidské jako semeno,

jež padne v brázdu. Není v moci tvé

je zdržet, aby nevyklíčilo.

Tvé slovo v svatý padlo bohův sluch,

nám nepatří už – klíčí v brázdě své.“

A když mu otec žehnal, dal se v pout.

Šel ztepilý jak v lese mladý dub

a mladost z tváří jeho svítila

jak zlatá záře vesny nesmrtná,

však smutek zároveň jak dumný šer

na čele sídlel mu a v úsměvu

se bolest spojovala s lahodou,

jak temný tón se s jasným spojuje

v zvuk unylý a sladký zároveň.

Tak přišel v dům ten pustý, příšerný

kde smrti bůh, bůh Jama, sídlo má.

Dům mračný byl a hluchý prázdnotou,

Smrt nebyla tam, světem chodila

a kosila, co zrálo pro hroby.

Tři dni, tři noci jinoch čekal tak,

než posléz hrozný přišel, chmurný bůh, ¨

a Načiketas vstal a klonil se.

Však Jama pravil, rudý, děsivý

jak požárů a krve strašný nach:

„Můj hoste, odpusť! Čekáš noci tři

a nikdo nepřišel, by vítal tě,

a nikdo neumyl ti z nohou prach

a nikdo nepodal ti pokrmu!

Za každou nehostinnou v domě noc

ti přání jedno splním náhradou,

buď jakékoli! Dříve nezemřeš!“

Tu Načiketas pravil: „Přijímám

co velké dary vděčně sliby tvé!“

A chvějným hlasem prosil za chvíli:

„Ať Gautama se pro mne nermoutí,

ať nekvílí, ať proto nepláče,

že za něj umírám. Ó dej mu klid!

Toť první dar, jejž žádám z ruky tvé!“

A Jama kyne hlavou: „Budiž tak!“

Trvalo dosti dlouho, než Caterina verše tyto na prvních dvou listech přečetla; rukopis byl nezřetelný a na mnohých místech seškrtán. Ubohý monsignore, veliký učenec, nebyl velkým básníkem. Ale úryvek ten dojal dívku přece podivně a mocně, ať byla cena veršů jakákoli, to velké, prosté, divukrásné pozadí indické inspirace nebylo přece docela setřeno, kontury byly příliš označeny, než aby se v mlhách ztratily. Oběť toho jinocha byla tak čistá, krásná… Caterina odložila ostatní listy, byla tak pod vlivem toho, co už byla přečtla, že zapomněla býti zvědavou na ty dva ostatní dary, které Načiketas na Jamovi žádal. Stmívalo se a bylo těžko vybledlým inkoustem psané řádky čísti. Položila celý rukopis do kabinetu zpět a vyšla na terasu. Slunce bylo zapadlo, širá, pustá, truchlá Campagna modrala se temně a dýmala bílými parami, vystupujícími pomalu z nížin a prohlubin a močálů. Bylo to, jako by celé roje duchů z hrobů toho dávného, zapadlého, zde pod trávou práchnivějícího světa vystupovaly a se šerem vznášely. Jen sem tam zachytily se ještě paprsky neviditelného už slunce v obrovských korunách věkovitých pinií a hořely tu v nich jako nejryzejší rudé zlato. Daleko, daleko byl Řím, neviditelný ve večerní mlze až na kupoli Sv. Petra, která též sluncem ještě zidealizována, na dně blednoucího horizontu svým téměř nadpozemsky krásným zjevem překvapovala.

Dívka hleděla zamyšlena dlouho směrem k městu, pozorovala, jak světla rychle zhasínala, jak soumraku přibývalo, jak celý ten svět před ní se jako čarem v něco jiného, neznámého měnil. Temnější a temnější stávala se Campagna, hustší, příšernější vystupovaly ty bílé páry z ní; byla to teď nesmírná, temná kaditelnice, dýmající k nebi, které ještě jasné se zdálo, tím světlejší, čím hlouběji ona temněla. Kupole v dáli pozbývala už určitých rysů, avšak zdála se tím jen mohutnější, fantastičtější, jako celá ta krajina velkého, vážného, epického stylu. První paprsky vycházejícího měsíce třásly se teď vzduchem a s nimi chvělo se zase nové kouzlo širým prostorem. Nedaleko ševelil větřík suchým rákosím polovyschlé tůně. Hudba ta byla tichá, sladká a truchlivá. Vysoký jeden cypřiš, už úplně temný, čnějící osaměle v přec už mrákavý horizont, zdál se lidskou postavou, zahalenou v černý plášť, zastavivší se na své pouti… na své pouti! Kam as, kam?

„Do pustého snad domu Smrti?“ šeptala si dívka. A viděla toho ztepilého jinocha, na jehož tváři čar mladosti a kouzlo smutku se pojily jako dva tóny v souzvuk. „Načiketas,“ šeptala, však při zvuku toho sanskritského jména zjevila se jí jiná, známější postava. Napadlo jí jiné jméno, byla si je pamatovala.

„Jan Maria,“ řekla tiše. „Toť také spojení dvou tónů v sladký souzvuk.“ A zdálo se jí, že jej vidí kráčet: byl tak vysoký a ztepilý, na tváři jeho byl čar mladosti a oči jeho zdály se jí jako dva úsvity, šeřily a jasnily se zároveň… „Kam jde, kam jde?“ tázala se a šelest v rákosí jí šeptal ozvěnou fragment verše: „V mračný Smrti dům.“

Nesnesla tu myšlenku, bylo jí nevýslovně úzko, taková lítost ji schvátila, že by byla ráda plakala. Avšak přemohla se. Vrátila se do pokoje, kde už lampa hořela a Suntarella s ruční nějakou prací seděla. Vlnění jejího citu přicházelo při pohledu na tu klidnou stařenu, tak rozumnou a silnou, náhle v rovnováhu. Hovořila s ní chvilku o věcech docela obyčejných a vzala pak knihu a tvářila se, jako by četla; chtěla však pouze nerušeně mysliti.

„Musím tomu na dno přijíti, co mne tak rozčililo,“ pravila si. „Musím sobě účty klásti. Nejsem blouznivá.“ A začala rozjímat a zkoušet.

„Jest to prosté,“ řešila konečně záhady. „Nejdříve to překvapení nalezených šperků a pověrčivá jakási, neurčitá představa při vzpomínce, kde nalezeny byly. Pak přišla ta návštěva. Byl poněkud bledý… onen pán…,“ myšlenky její tak jasné a určité se nyní trochu zkalily jako voda studánky, když ji prutem zamíchá… „Nuž, a sličný jest,“ pokračovala opět zmužile v myšlenkách. „Jest to přirozené, že pro osoby sličné spíše soucitu nalézáme než pro osoby méně příjemného zevnějšku. Jest to celkem slabost, ba hřích, ale leží to v lidské povaze… Pak četla jsem ty verše. Že mě dojaly, za to nemusím se stydět; zde není třeba dále pátrati, zde nečiním si výčitky. Náhodou srovnávala se moje představa o tom indickém jinochu jaksi se vzezřením toho pána v rukavicích, s kloboukem Cavour a v kabátě nejmódnějšího střihu. Vidím teď, jak jsem směšná. Ty trudné myšlenky o smrti, které ve mně nejdříve rozjímání nad šperkem v hrobě nalezeným a pak ona indická poezie, tak vážná a truchlá, vzbudily, zavedly mě tak daleko, že jsem později ve své obraznosti na čele toho pána, který v tomto okamžiku v Římě buď se svými přáteli se baví, nebo v opeře sedí, jakousi pečeť osudného smutku, předčasného skonu viděti se domnívala… A pán ten má snad pouze rýmu –“ Dala se do hlasitého smíchu, sama nevěděla, jak byl nuceným.

Suntarella vzhlédla překvapeně od své práce: „Je ta kniha tak veselá?“ tázala se. „Povězte mi také něco z ní, zasměju se s vámi.“