Koule Kandry

KAPITOLA TŘETÍ

Olivera zalila vlna úlevy. Armando si ho nakonec přeci jen pamatoval. I přes všechno, co udělal v minulosti a změnu této časové osy na něj jeho hrdina z nějakého důvodu nezapomněl.

„Vy… vy si mě pamatujete?“ vykoktal Oliver.

Armando zamířil přímo k němu. Jeho držení těla bylo vzpřímenější, držel bradu výš. I jeho oblečení bylo lepší – tmavé kalhoty a košile, která mu dodávala sebevědomý vzhled. Tohle nebyl ten starý Armando, který poskytl Oliverovi úkryt před bouří. Ten shrbený, zanedbaný mlčenlivý muž, který strávil desítky let s nálepkou „bláznivý“. Tohle byl muž, který držel hlavu hrdě vzpřímenou.

Poplácal Olivera po rameni. „Pamatuji si, že před lety, v roce 1944 jsi mi řekl, že to za sedmdesát let bude dávat smysl. A teď už ho to dává. Lucas proti mně šel už celé roky.“ S ustaraným výrazem uhnul pohledem. „Myslím, že mě chtěl mrtvého.“

Oliver ucítil osten bolesti. Armando Lucasovi věřil a Lucas ho zradil nejhorším možným způsobem.

„Ale to už je pryč,“ prohlásil Armando. „Díky tobě.“

V tu chvíli cítil Oliver ohromnou hrdost. Pak si vzpomněl na rozhovor s profesorem Ametystem. Ještě nebyl konec. Ještě toho musel hodně udělat. Práce vidoucího nikdy nekončila a jeho osud byl propletený s Armandovým. Jen nevěděl, jakým způsobem.

Myšlenka na profesora Ametysta bodla Olivera u srdce. Prsty se dotkl amuletu. Byl studený jako led. Návrat do Školy pro Vidoucí teď nepřipadal v úvahu. Nejspíš se tam už nikdy nevrátí. Neuvidí své přátele Waltera, Simona, Hazel, Ralfa, ani Ester. Už nikdy si s nimi nezahraje switchit, ani se neprojde pod ohromným kapokem.

Armando se na něj laskavě usmál. „Protože jsme se vlastně oficiálně nikdy nepotkali, možná bych se ti měl představit. Jsem Armando Illstrom a vedu Illstromovy vynálezy.“

Oliver se probral ze smutných úvah. Potřásl Armandovi rukou a cítil, jak se mu tělem rozlévá teplo.

„Já jsem Oliver Blue, jsem z…“

Odmlčel se. Kam teď vlastně patřil? Do Školy pro Vidoucí ne, do továrny v téhle nové realitě, kde se s Armandem nikdy nesetkal, taky ne. Rozhodně ne do domu v New Jersey, kde bydleli Blueovi, o kterých věděl, že nejsou jeho skutečnými rodiči.

„Vlastně nevím, kam patřím,“ dodal smutně.

Vzhlédl k Armandovi.

„Možná, že právě to je tvůj skutečný úkol, Olivere Blue?“ pronesl Armando měkce, ale rozhodně. „Najít své místo ve světě?“

Oliver se zamyslel nad Armandovými slovy. Vzpomněl si na své skutečné rodiče, na muže a ženu, kteří se mu zjevovali ve snech. Chtěl je najít.

Byl ale zmatený.

„Myslel jsem, že mým úkolem je vás zachránit,“ řekl.

Armando se usmál.

„Úkoly mají více vrstev,“ odpověděl. „To, že jsi mě zachránil a zjistil, kdo opravdu jsi – to nemusejí být tvé jediné úkoly. Konec konců, to tvoje identita tě na tohle místo zavedla.“

Oliver uvažoval. Možná měl Armando pravdu. Možná, že jeho cesta zpátky v čase nezahrnovala jen jeden úkol. Možná mu byla předurčena z řady důvodů.

„Ale já ani nevím, kde začít,“ přiznal.

Armando si zamnul bradu. Náhle mu zazářili oči.

Přispěchal k jednomu ze svých mnoha stolů a luskal přitom prsty. „Jistě, jistě, jistě.“

Olivera to zmátlo. Zvědavě pozoroval Armanda, který hledal něco v zásuvce. Pak se napřímil a obrátil se k Oliverovi.

„tady.“

Vrátil se k Oliverovi a vložil mu dlaně kulatý bronzový předmět. Oliver si ho prohlédl, zdál se mu starobylý.

„Kompas?“ zeptal se s pozvednutým obočím.

Armando zavrtěl hlavou. „Na první pohled ano. Ale je to něco víc. Vynález, jehož smysl jsem nikdy nerozluštil.“

Oliver na něj ohromeně zíral, prohlížel si množství číselníků a podivných symbolů na jeho povrchu. „Tak proč ho máte?“

„Ležel na schodech mé továrny,“ pronesl Armando. „Nebyl u něj žádný dopis, který by vysvětlil, kde se tam vzal. Na balíčku bylo sice moje jméno, ale uvědomil jsem si, že já nejsem zamýšlený příjemce. Podívej na druhou stranu.“

Oliver kompas obrátil. V bronzu tam byla vytepaná písmena O.B.

Málem ho upustil. Vzhlédl k Armandovi.

„Moje iniciály?“ vydechl. „Jak? Proč? Kdo by vám posílal něco, co mám dostat já?“

Armando se zhluboka nadechl. „Měl jsem být průvodce vidoucího, Olivere. Tvým průvodcem. Nejprve jsem to špatně pochopil, myslel jsem, že jde o Lucase. Když ses v roce 1944 objevil a ukázal mi svoji moc, uvědomil jsem si svůj omyl. Pak jsem si začal dávat pozor a čekal na vidoucího. Olivere, tenhle kompas doručili na můj práh před jedenácti lety. Druhého prosince.“

Oliver zalapal po dechu. „To mám narozeniny.“

A pak ho Armando úplně dorazil. „Myslím, že ho tu nechali tvoji rodiče.“

Oliver měl pocit, jako by ho někdo udeřil. Nemohu tomu uvěřit. Opravdu držel něco, co jim patřilo? Něco, co dali Armandovi, aby to pro něj ohlídal?

„Mým rodičům?“ zamumlal šeptem.

Určitě to bylo nějaké znamení. Dar samotného vesmíru.

„Proč myslíte, že to bylo od nich?“ zeptal se Oliver.

„Podívej se na číselníky,“ pokynul mu Armando.

Oliver se zadíval na kompas. Na tuctu číselníků s různými symboly byl jen jediný, na který ukazovala střelka přesně. Symbol Oliverovi připomínal poškrábané egyptské hieroglyfy vyvedené černou barvou. To, co zobrazoval, bylo naprosto jasné. Muže a ženu.

Teď už o tom Oliver nepochyboval, šlo o jasné znamení.

„Co ještě víte?“ zeptal se rychle. „Viděl jste je nechat tu ten balíček? Říkali něco? Mluvili o mně?“

Armando smutně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že nic dalšího nevím, Olivere. Ale možná ti to pomůže s úkolem zjistit, kam opravdu patříš.“

Oliver znovu sklopil zrak ke kompasu. Byl tak zvláštní, se spoustou symbolů a číselníků. Možná netušil, jak ho dešifrovat, ale věděl, že je důležitý. Že to z nějakého důvodu bude součástí úkolu najít rodiče. Zjistit, kým je a odkud pochází. Držet něco, co drželi oni, mu dodávalo sílu hledat.

V tu chvíli si uvědomil, že se jeden číselník pohybuje. Zastavil se tak, že ukazoval na tři zvlnění linky, které Oliverovy připomínaly vodu. Přiložil na něj prst a zkusil ho očistit. Překvapilo ho, že špína povolila a on zjistil, že je symbol barevný. Vodní vlny byly vyvedené zářivě modrou barvou.

„Vím, kde začít,“ pronesl rozhodně Oliver.

Voda je modrá. Anglicky blue. Blueovi, jeho takzvaní rodiče. Muž a žena, kteří ho vychovali jako vlastního. Pokud měl někdo odpovědi na otázku, odkud pochází, byli to oni.

A navíc si tam musel ještě něco vyřídit.

Chrisovi měl už dávno někdo ukázat, kde je jeho místo.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Byl temný a bouřlivý večer, ale Oliver přesto zamířil ven z továrny a procházel ulicemi New Jersey. Na chodnících se povaloval nepořádek rozházený silným větrem, jehož poryvy neustávaly.

Jak šel, šokovalo ho, že i když bylo všechno v podstatě stejné, vlastně se všechno změnilo a nic nevypadalo jako dřív. Celá oblast jako by se transformovala. Byla novější, čistější a bohatší. Na předzahrádkách byly keře a záhonky, a ne rozbité pračky a otřískaná auta. V cestách nebyly výmoly a u pouličního osvětlení nebyla připoutaná rezavá a opuštěný kola.

Oliver si uvědomil, že neuzavření Illstromových vynálezů znamenalo, že si spousta místních udržela práci. Zdálo se, že dosah jeho skutků v minulosti měl opravdu velký dosah. Docela ho ohromila zodpovědnost, kterou jako vidoucí měl. Jediná změna v minulosti měla vliv na všechno v budoucnosti. Současně cítil hrdost, protože se všechno změnilo k lepšímu.

Oliver čekal na zastávce autobusu, cedule se leskla jako nová, nebyla na ní ani stopa po rzi. Autobus přijel a on nastoupil. Tentokrát to tu nepáchlo po cibuli a přepálených hranolcích jako v jeho staré časové ose. Byla tu cítit voda po holení a leštěnka.

„Nejsi trochu mladý, abys byl touhle dobou venku?“ zeptal se řidič.

Oliver mu předal peníze na jízdenku. „Právě jedu domů.“

Zatímco se Oliver usazoval, tvářil se řidič ustaraně.

Dokonce i řidiči autobusů jsou v téhle době milejší! pomyslel si Oliver.

Když se autobus rozjel, pokusil se Oliver rozpomenout na čas, do kterého se bude vracet. Pokud šlo o pana a paní Blueovi, Oliver se před bouří nevrátil autobusem domů. Bylo zvláštní nad tím přemýšlet. Oliver za tu dobu prožil ohromné dobrodružství. Vrátil se v čase a čelil Hitlerovi, hrál šílenou hru na geneticky upraveném stvoření z roku 3000 a udělal si přátele z dětí z nejrůznějších dob. A nejdůležitější bylo, že se dozvěděl o mámě a tátovi, o těch skutečných, ne o krutých Blueových. Pokud šlo o ně, nevrátil se Oliver autobusem ze školy a Oliver pochyboval, že budou mít radost, až ho uvidí v jednom kuse. Nejspíš si budou stěžovat na starosti, které jim způsobil.

Zatímco se autobus kodrcal dál, vyjmul Oliver z kapsy Armandův dar. Pohled na něj naplňoval Olivera respektem. Kov byl ušmudlaný a potřeboval vyleštit. Jinak to ale byl ohromný instrument. Měl spoustu šipek a číselníků a nejméně stovku různých symbolů. Tak trochu ohromeně si Oliver pokusil představit rodiče s kompasem. K čemu ho používali? A proč ho poslali Armandovi?

Právě v tu chvíli si uvědomil, že dorazil na svoji zastávku. Vyskočil a zazvonil na řidiče. Pak spěchal dopředu. Řidič zastavil a pustil ho ven.

„Buď opatrný, chlapče,“ řekl. „Vítr by se každou chvíli mohl zase zvednout.“

„Budu v pořádku, díky,“ přikývl Oliver. „Bydlím přímo tamhle.“

Vyskočil z autobusu. To, co spatřil, mu ale vyrazilo dech. Tohle vůbec nečekal. Kdysi špatné sousedství teď vypadalo mnohem příjemněji, než když ho opustil. Nevypadalo jako místo, které by si jeho rodiče mohli dovolit. Zachvátil ho strach, že tu nakonec možná vůbec nebydlí.

Rychle se podíval na kompas. Ukazatel stále mířil na obrázek muže a ženy, stejně jako na modré vlnky. Pokud ho chápal správně, byl tu správně. Tohle byl pořád jeho domov.

Se srdcem bušícím očekáváním otevřel branku a zamířil k hlavnímu vchodu. Zkusil klíč a s úlevou zjistil, že se mu podařilo odemknout. Otevřel a vešel dovnitř.

V domě byla tma a ticho. Oliver slyšel jen tikot hodin a tiché chrápání. Uvědomil si, že je noc, a tedy všichni spí.

Když ale vešel do obývacího pokoje, trhnul sebou, protože si všiml obou svých rodičů. Byli bledí a seděli na gauči. Byli rozcuchaní, jako by ani jeden z nich nešel spát.

Máma se prudce postavila. „Olivere!“ vykřikla.

Táta upustil telefon, který svíral v rukách. Díval se na Olivera, jako by viděl ducha.

„Kde jsi byl?“ obořila se na něj máma. „A co to máš na sobě?“

Pro pracovní overal neměl Oliver žádné vysvětlení. Na tom ale nezáleželo, protože ani neměl příležitost promluvit. Táta se rozpovídal.

„Bylo nám strachy špatně! Volali jsme do všech nemocnic! Volali jsme řediteli do tvé školy a dali mu to pořádně sežrat! Dokonce jsme volali do novin!“

Oliver si složil ruce na hrudi, vzpomněl si na článek v novinách, ve kterém žádali o finanční pomoc. Stalo se to v jiné časové ose, ale to neznamenalo, že kdyby se dnes Oliver nevrátil domů, nedopadlo by to tu stejně.

„No jistě,“ pronesl sarkasticky.

„Proč jsi nepřijel autobusem?“ obořila se na něj máma. „Chris ho chytil. Proč ty ne?“

„Myslím, že vím,“ ozval se táta. „Oliver má hlavu tak vysoko v oblacích, že nad tím ani nepřemýšlel. Znáš ho, víš, že je pořád ztracený ve vlastních fantaziích.“ Těžce si povzdechl. „Zítra budu muset zavolat do školy a omluvit se. Víš, jak trapné to pro mě bude?“

Máma zavrtěla hlavou. „Kde jsi byl? Coural ses po ulicích? Nenastydl jsi?“ Pak si složila ruce na hrudi a nafoukla se. „Vlastně doufám, že jsi nastydl. Snad by ses tak aspoň poučil.“

Oliver mlčky poslouchal rodičovský výstup. Bylo to poprvé, co se od něj jejich slova jen odrážela. Jejich rozzlobené obličeje už v něm nevyvolávaly strach. Jejich hrubá slova se ho nedotýkala.

Uvědomil si, jak moc se změnil. Jak moc ho změnila Škola pro Vidoucí, nemluvě o tom, že zjistil, že Blueovi nejsou jeho skutečná rodina. Jako by mu zjištění, že je vidoucí, obléklo nějaký neviditelný neprůstřelný plášť a teď se ho nemohlo nic dotknout.

Sebevědomě stál a trpělivě čekal, až se odmlčí.

Než dostal šanci říct svoje, ozvalo se shora dunění kroků a objevil se Chris.

„Co tu děláš?“ zařval. „Myslel jsem, že jsi chcípl v bouřce.“

„Chrisi!“ napomenul ho táta.

Na zlomek sekundy si Oliver myslel, že by se za něj jeho rodiče možná mohli postavit. Postavit se svému tyranskému synovi. Samozřejmě se to ale nestalo.

Oliver si složil ruce na hrudi. Už se Chrise nebál. Dokonce se mu ani nezvýšil tep.

„Schovával jsem se. Před tebou. Pamatuješ, jak jsi mě honil se svými přáteli? Jak jsi mi vyhrožoval, že mě zbiješ?“

Chris nasadil nevěřícně výraz. „Nic takového jsem neudělal! Jsi lhář!“

Máma si skryla obličej v dlaních. Nesnášela hádky, ale nikdy neudělala nic, aby je zastavila.

Oliver zavrtěl hlavou. „Je mi jedno, že podle tebe lžu. Znám pravdu a ty taky. A navíc na tom vůbec nezáleží. Přišel jsem vám oznámit, že odcházím.“

Máma zvedla hlavu z dlaní. „Cože?“

Táta na Olivera zhrozeně zíral. „Odcházíš? Vždyť je ti jedenáct! Kam bys šel?“

Oliver pokrčil rameny. „To ještě nevím. Ale vím, že nejste moji skuteční rodiče.“

Všichni zalapali po dechu, Chris otevřel ústa údivem a pak všechno ztichlo.

„O čem to mluvíš?“ vykřikla máma. „Jistě, že jsme.“

Oliver přimhouřil oči. „Ne. Nejste. Lžeš. Kdo je to? Moje skutečná máma a táta. Co se jim stalo?“

Máma na něj zírala, jako by ji při něčem přistihl. Těkala očima všude kolem, jako kdyby hledala možnost útěku.

„Dobře,“ vyhrkla. „Adoptovali jsme tě.“

Oliver pomalu přikývl. Myslel, že se ho její slova dotknou, ale ve skutečnosti byla úleva slyšet potvrzení toho, že jeho rodiče jsou ti dva lidé z vizí, ne tihle dva příšerní. A že Chris není jeho skutečný bratr. Brutální tyran zatím vypadal, že šokem omdlí.

Máma pokračovala. „O tvých skutečných rodičích nic nevíme, dobře? Nedali nám o nich žádné informace.“

Oliverovi se zastavilo srdce. Doufal, že mu poskytnou alespoň dílek skládačky k odhalení toho, kým je. Ale nic se nedozvěděl.

„Vůbec žádné?“ zeptal se smutně. „Ani jejich jména?“

Táta udělal krok kupředu. „Ani jejich jména, ani jejich věk, ani jejich zaměstnání. Adoptivním rodičům se takové věci neříkají. Je to celé o štěstí, víš?! Klidně bys mohl být potomkem nějakého kriminálníka. Nebo cvoka.“

Oliver ho upřeně pozoroval. Byl si jistý, že jeho rodiče nejsou ani jedno z toho, ale přístup pana Bluea byl opravdu hrozný. „Tak proč jste mě vůbec adoptovali?“

„To tvoje matka,“ štěkl táta. „Chtěla druhé dítě. Netuším proč.“

Zhroutil se na gauč k mámě. Oliver na ně zíral a cítil se, jako by dostal ránu do žaludku. „Ty jsi mě nechtěl, viď? Proto ses ke mně choval tak hrozně.“

„Měl bys být vděčný,“ zamumlal táta, ale nepodíval se na něj. „Většina dětí se ztratí v systému.“

„Vděčný?“ zeptal se Oliver. „Vděčný, že jste mě skoro nekrmili? Že jste mi nedávali nové oblečení, ani hračky? Za matraci ve výklenku?“

„My tu nejsme ti špatní,“ bránila se máma. „To tvoji skuteční rodiče tě opustili! Zlost by sis měl vybíjet na nich, ne na nás.“

Oliver nereagoval. Ať už ho jeho rodiče chtěli opustit, nebo ne, neměl důkaz ani pro jedno z toho. To byla další záhada. Prozatím tedy bral mámina slova s rezervou.

„Alespoň je teď pravda venku,“ pronesl Oliver.

Chris konečně zavřel pusu. „Takže tenhle blbeček nakonec není můj brácha?“

„Chrisi!“ vykřikla máma.

„Takhle nemluv,“ dodal táta.

Oliver se jen ušklíbl. „Ano, jistě, Christopher John Blue. Vzhledem k tomu, že si tu teď říkáme pravdu, tak váš syn – skutečný, biologický syn – je tyran. Šikanoval mě celý život, a to nemluvím o ostatních dětech ve škole.“

„To není pravda!“ zařval Chris. „Nevěřte mu! Není to ani váš skutečný syn. Je… není nikdo! Nula! Nicka!“

Máma s tátou se na Chrise dívali se šokovaným výrazem.

Oliver se jen ušklíbl. „Zdá se, že jste odhalili pravdu i sami.“

Všichni ohromeně ztichli. Oliver ale neskončil, ještě ne. Přecházel tam a zpátky, jako by mu patřilo všechno a všichni v místnosti.

„Teď to bude takhle,“ řekl a nepřestával pochodovat. „Vy mě nechcete. A já nechci vás. Nikdy jsem tu neměl být, takže odejdu. Nebudete mě hledat. Nebudete o mně mluvit. Ode dneška, jako bych nikdy neexistoval. A já za to nepůjdu na policii a neřeknu jim o letech utrpení, o tom, jak jsem spal ve výklenku a dostával mizerné příděly jídla. Domluveno?“

Přelétal pohledem z jednoho páru modrých očí k dalšímu. Jak hloupý byl, pomyslel si teď, když si to se svýma hnědýma očima neuvědomil už dávno.

„Domluveno?“ zeptal se znovu pevným hlasem.

S uspokojením si uvědomil, že se všichni třesou. Jeho máma přikývla. Chris také.

„Domluveno,“ vykoktal táta.

„Dobře. Teď mě nechce si sbalit a už o mně neuslyšíte.“

Cítil na sobě pohledy všech lidí v místnosti. Zamířil k výklenku, sebral svůj kufr stále ještě plný kusů vynálezů a vložil do něj i knihu s vynálezci.

Pak vytáhl z kapsy kompas a položil ho nahoru.

Už se chytal kufr zavřít, když si všiml pohybu ukazatelů kompasu. Jeden teď ukazoval na symbol vypadající jako kahan. Druhý se vznášel nad symbolem ženské postavy. Třetí ukazoval na promoční čepici.

Oliver v duchu skládal význam informací. Mohl ho kompas navádět k paní Belfryové? Kahan mohl reprezentovat přírodní vědy, které učila. Ženská postava byla zcela zřejmá a promoční čepice mohla znamenat učitelku.

To musí být znamení, pomyslel si nadšeně Oliver. Vesmír ho naváděl.

Zavřel kufr a podíval se na Blueovi. Všichni ho tiše sledovali, byli očividně šokovaní. Olivera uspokojilo, jak se tváří.

Pak si ale všiml, že Chris zatíná ruce v pěst. Věděl, co to znamená – Chris se chystal k útoku.

Na reakci měl jen zlomek sekundy. Použil svoji moc, aby svázal Chrisovy tkaničky jednu s druhou.

Chris se vrhl kupředu, zakopl kvůli svázaným tkaničkám a padl na podlahu. Zasténal.

Máma vyjekla. „Jeho tkaničky! Viděl jsi jeho tkaničky?“

Táta zbledl. „Ony… ony se svázaly.“

Chris ze země zíral na Olivera. „To jsi byl ty. Ne snad? Jsi zrůda.“

Oliver nevinně pokrčil rameny. „Nemám tušení, o čem to mluvíš.“

Pak se obrátil na patě a s kufrem v ruce vyrazil z domu. Zabouchl za sebou dveře.

Jak šel, roztáhl se mu na rtech úsměv.

Blueovi už nikdy víc neuvidí.

KAPITOLA PÁTÁ

Oliver stál před Campbellovou juniorskou střední. Na hřišti panoval stejný ruch jako obvykle, všude pobíhaly děti, křičely a jako granáty kolem sebe házely míče.

Oliver pocítil záchvěv úzkosti. Ne, že by se bál dětí – nebo přejít hřiště plné svištících basketbalových míčů – bylo to proto, že se měl znovu setkat s paní Belfryovou.

Pokud šlo o jeho nejoblíbenější učitelku, ještě včera seděl v její třídě. Pro Olivera to ale bylo jako celá věčnost. Cestoval do minulosti a prožil bouřlivé dobrodružství. Změnilo ho to. Byl teď dospělejší. Zajímalo by ho, jestli si paní Belfryová všimne jeho proměny, až ho uvidí.

Prošel přes hřiště, vyhnul se letícím míčům a pak zamířil přímo do chodby, kde byla učebna přírodních věd paní Belfryové. Nikdo tam ale nebyl. Oliver doufal, že tu učitelka bude dřív, aby si s ní mohl promluvit. Brzy se objevili jeho spolužáci a po paní Belfryové stále ani stopy. Oliver neměl na vybranou, musel se posadit spolu s ostatními. Zamířil k místu v přední řadě u okna.

Oliver sledoval hřiště a děti, které na nich sportovaly. Udivilo ho, jak zvláštní bylo předstírat, že je jen normální student. Být mezi normálními lidmi, a ne mezi vidoucími s mocí dělat podivuhodné věci.

Do třídy vešly další děti. Byla mezi nimi i Samantha, dívka, která se Oliverovi posmívala, kdykoli odpověděl na kteroukoli otázku paní Belfryové. Posadila se do zadní řady. Pak vešel Paul. Ten zase posledně zezadu trefil Olivera do hlavy zmuchlaným papírem.

Vidět znovu děti, které Olivera provokovaly, nebyl dobrý pocit. Vzpomínky na jejich šikanu ale už bledly a ani jejich slova už nad Oliverem neměla takovou moc. Díky Škole pro Vidoucí a přátelům, které si tam našel, měl Oliver pocit, že se staré rány zhojily. Přenesl se přes ně. Tyrani už mu nemohli ublížit.

Třída se plnila a všichni se smáli a hlasitě si povídali až do chvíle, kdy paní Belfryová proběhla dveřmi. Působila rozčíleně.

„Omlouvám se, že jdu pozdě.“ Výukové materiály hodila na stůl. Bylo mezi nimi i zářivě červené jablko. „Dnes budeme mluvit o síle.“ Zvedla jablko a upustila ho na podlahu. „Kdo uhodne, o čem se dnes budeme učit?“

Oliver okamžitě zvedl ruku. Paní Belfryová na něj kývla.

„Gravitace,“ pronesl.

V tu chvíli zaslechl Oliver Samanthu, jak se zezadu pitvoří a papouškuje ho. Následoval výbuch smíchu jejích kamarádů.

Oliver se rozhodl pomstít. Ne nějak krutě, jen jí trochu oplatit všechny posměšky.

Ohlédl se a navázal s ní oční kontakt. Pak použil svoji moc, aby dívce vehnal trochu prachu do nosu.

Samantha okamžitě kýchla. Současně jí z nosu vyletěl ohromný šušeň. Všechny děti kolem se rozchechtaly a ukazovaly si na ni.

Paní Belfryová jí pohotově nabídla kapesník. Samantha všechno rychle uklidila a tváře jí přitom zářily jasně rudou barvou.

Oliver se usmál a obrátil se zpět čelem k tabuli.

Paní Belfryová zatleskala, aby k sobě upoutala pozornost všech žáků. „Gravitace. Síla, která drží vaše nohy pevně na zemi. Síla, která způsobuje, že vše padá směrem dolů. Řekni mi, Olivere, jak jsi věděl, že dnes budeme probírat zrovna gravitaci?“

Oliver promluvil silným, sebevědomým hlasem. „Protože sir Isaac Newton objevil gravitační zákon, když viděl padat jablko. Ale nespadlo mu na hlavu, jak si lidé myslí. To je běžný omyl.“

V tu chvíli Oliver ucítil, jak mu něco narazilo do hlavy. O podlahu zarachotila tužka. Ani se nemusel ohlížet, aby věděl, že ji hodil Paul.

Zkus házet tužky bez rukou, pomyslel si Oliver.

Ohlédl se a podíval se Paulovi do očí. Pak využil svoji moc, aby přilepil Paulovy ruce k lavici.

Paul k nim okamžitě sklouzl očima. Zkusil se pohnout, ale nedokázal je odlepit od desky.

„Co se děje?“ zakřičel.

Všichni se ohlédli a viděli, že má Paul ruce přilepené k lavici. Začali se smát, očividně si mysleli, že je to nějaký vtip. Oliver ale věděl, že panika v Paulových očích není hraná.

Paní Belfryová se zatvářila otráveně. „Paule, přilepit si ruce ke stolu není zrovna nejlepší nápad.“

Celá třída se nezřízeně chechtala.

„Já to nebyl, paní Belfryová!“ vykřikl Paul. „Něco divného se se mnou děje!“

V tu chvíli Samantha znovu hromově kýchla.

Oliver se usmál a obrátil se zpátky k tabuli.

Paní Belfryová znovu zatleskala. „Dávejte všichni pozor. Sir Isaac Newton byl anglický matematik a fyzik. Ví někdo, kdy objevil gravitační zákon?“

Oliver znovu sebevědomě zvedl ruku. Byl sám. Paní Belfryová se na něj podívala a přikývla. Zdálo se, jako by měla radost, že už se nestydí hlásit. Minule z něj musela odpovědi doslova tahat.

„Ano, Olivere?“

„1867.“

Rozzářila se. „Správně.“

V tu chvíli Oliver zaslechl Paula, jak se mu zase posmívá. Přilepit mu ruce k lavici očividně nestačilo. Oliver mu musel zavřít i pusu.

Ohlédl se a zamračil se na Paula. Představil si, jak zipem zavírá Paulovu pusu. Pak tu představu poslal dál. V tu chvíli se Paulovy rty skutečně semknuly.

Paul začal vydávat tlumené zvuky paniky. Studenti se začali otáčet. Někteří při tom podivném pohledu vyjekli. Paní Belfryová vypadala znepokojeně.

Oliver si okamžitě uvědomil, že zašel příliš daleko. Rychle vzal zpátky všechno, co Paulovi provedl, rozepnul mu rty i odlepil ruce. Bylo ale příliš pozdě. Paul na něj zíral vykulenýma očima a pak na něj ukázal.

„Ty! Tys to udělal! Seš zrůda!“

Teď už Olivera zahrnovaly urážkami všechny děti. Zadíval se na paní Belfryovou. V jejích očích se zračila podivná zmatenost. Jako kdyby se ho na něco mlčky ptala.

Ze třídy se zatím ozývalo sborové „Zrůdo!“ a paní Belfryová zkusila znovu zatleskat.

„Všichni se uklidněte! Ticho!“

Oliverovi spolužáci ale byli jako smyslů zbavení. Nahrnuli se kolem Olivera, ukazovali si na něj a vulgárně mu nadávali. Připadal si jako lovná zvěř. Bylo to příšerné.

Přál by si, aby mu všichni dali pokoj. Zavřel oči a použil svoji moc. Náhle zavládlo naprosté ticho.

Oliver otevřel oči a viděl, že se děti chytají za krk a pusu. Pořád ještě jako by křičely, ale přitom nevydávaly žádný zvuk. Jako kdyby jim Oliver prostě vypnul hlasivky.

Ostatní od něj začali couvat. Mířili ke dveřím. Brzy už divoce vybíhali z místnosti. Oliver ale ještě neskončil. Potřeboval jim dát lekci, aby ostatní už nešikanovali, aby jim nenadávali a aby si na ostatní neukazovali. Museli jim dát za vyučenou.

Zatímco všichni běželi do chodby, vyvolal Oliver bouřkový mrak. Začalo pršet a děti byly brzy promočené, jako kdyby se spustil požární alarm a sprinklery.

Z učebny vyběhlo i poslední dítě. Zůstal tam jen Oliver a paní Belfryová.

Podíval se na ni a těžce polkl. Nebylo pochyb, odhalil jí svoji moc.

Paní Belfryová odběhla ke dveřím a zabouchla je. Obrátila se k Oliverovi a mezi obočím měla přísnou vrásku. „Co jsi zač?“

Oliver ucítil tíhu na hrudi. Co si o něm paní Belfryová pomyslí? Pokud se ho bude bát a bude si myslet, že je zrůda, stejně jako jeho spolužáci, zničí ho to.

Udělala krok směrem k němu. „Jak jsi to udělal?“

Když se ale přiblížila, uvědomil si Oliver, že v jejím výraze nebyl šok, ani strach. Byl to zvědavý pohled. Užaslý.

Přitáhla si k němu židli a posadila se. Upřeně si ho prohlížela a v očích jí jiskřilo. „Co jsi zač, Olivere Blue?“

Oliver si vzpomněl na kompas. Navedl ho sem, k paní Belfryové. Bylo to znamení vesmíru, že jde o někoho, komu může věřit. Někoho, kdo mu pomůže s jeho úkolem.

Potlačil nervozitu a začal vyprávět.

„Mám moc. Moc nad elementy a přírodními silami. Můžu cestovat časem a měnit historii.“

Paní Belfryová mlčela. Dívala se na něj a několikrát přitom zamrkala. Nakonec promluvila.

„Vždycky jsem si myslela, že se nějak lišíš.“ Tón jejího hlasu prozrazoval, že je ohromená.

Olivera to šokovalo. Paní Belfryová ho vůbec nepovažovala za zrůdu. Srdce mu poskočilo radostí.

„Vy mi věříte?“ zeptal se.

Přikývla. „Ano, věřím.“ Pak se k němu naklonila o něco blíž a pozorně si ho prohlížela. „A teď mi o všem řekni.“

A tak Oliver vyprávěl. Začal samozřejmě od začátku, od chvíle, kdy přišla bouře. Pro paní Belfryovou to bylo včera, ale pro Olivera uběhly celé dny.

Řekl ji o Armandu Illstromovi i Lucasovi. O tom, jak potkal Ralfa Blacka a o jejich cestě do Školy pro Vidoucí. O tom, že samotná škola je mezi dimenzemi a dá se do ní dostat jen speciálním portálem v roce 1944. Řekl jí o vyučování, doktorce Ziblattové a mezidimenzionálních portálech. Řekl jí o jídelně a stolech ve vzduchu, o Hazel Kerrové, Simonu Cavendishovi i Walteru Stroudovi, skvělém hráči switchitu. Řekl jí o Kouli Kandry a kanceláři s nulovou gravitací profesora Ametysta. O spacích kapslích a testu, který určil, jaký typ vidoucího je. Pak vyprávěl o své schůzce s Ester Valentiniovou a o útoku na školu. Vyprávěl o událostech v nacistickém Německu a Lucasově bombě. Ukázal jí amulet, který dostal od profesora Ametysta, ten, který se měl zahřát, když bude poblíž portál, který by Olivera zavedl zpátky do Školy pro Vidoucí. A konečně jí řekl o svých rodičích, o tom, že Blueovi nejsou jeho skutečná rodina a jak chce najít svoji mámu a tátu, lidi ze svých vizí.

Oliver se odmlčel, protože víc už toho nebylo.

Paní Belfryová vypadala ohromeně. Jen pomalu přikývla a těkala přitom očima ze strany na stranu. Jako by se snažila vyrovnat se se vším, co jí právě řekl. Oliver si uvědomil, že toho na ni možná bylo moc a doufal, že jí nevybuchne hlava.

„Fascinující,“ pronesla nakonec.

Pohodlně se opřela a nespouštěla z něj pohled. V očích se jí zračila zvědavost a úžas.

Oliver mlčel a čekal, žaludek se mu svíral očekáváním.

Paní Belfryová si nakonec poklepala na bradu. „Mohla bych vidět ten tvůj kompas?“

Oliver ho vyndal z kufru a podal jí ho. Ona ho velice pomalu prozkoumávala a pak náhle jako by ožila.

„Takový už jsem viděla…“

„Vážně?“

„Ano, patřil profesoru Nightingaleovi, na Harvardu. Je to můj bývalý učitel. Nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkala.“

Její vzrušení bylo doslova hmatatelné. Oliver ji sledoval, jak vyskočila a rozběhla se ke knihovně. Vyjmula jednu učebnici a podala mu ji.

Oliver se na ni zvědavě podíval. Přečetl si název na přední straně vazby. „Teorie cestování časem.“ Zalapal po dechu a setkal se s pohledem paní Belfryové. „Já… já to nechápu.“

Paní Belfryová se znovu posadila. „Profesor Nightingale je specialista na fyziku – a zvlášť se věnuje cestování časem.“

Oliverovi se zatočila hlava. „Vy myslíte, že je taky vidoucí? Jako já?“

Vždycky si myslel, že je ve své časové ose jediný vidoucí. Možná byl ale tenhle profesor Nightingale druhý vidoucí. Možná, že právě proto ho kompas navedl k paní Belfryové.

„Kdykoli mě učil o nějakém vynálezci, vždycky mluvil, jako by ho znal osobně.“ Šokovaně si přitiskla ruku na ústa. „Teď mi došlo, že je opravdu znal. Musel cestovat časem a setkat se s nimi!“

Na Olivera toho bylo moc. Srdce mu prudce bušilo. Paní Belfryová ho ale vzala za ruku, aby ho uklidnila.