Kouzelná továrna

Oliver přidal do kroku, mířil k prvnímu autobusu v řadě. Autobus byl plný dětí a očividně se chystal k odjezdu. Aniž by se Oliver podíval, kam autobus jede, naskočil do něj.

Právě včas. Dveře zasyčely a zavřely se za ním. O zlomek sekundy později se na jejich druhé straně objevil Chris a zlobně se mračil. Jeho kumpáni stáli kolem a prohlíželi si Olivera přes dveře. Ty teď fungovaly jako chabý štít z tenkého skla.

Autobus se rozjel a zachránil tak Olivera před jejich zuřivými pohledy.

Nabíral rychlost a Oliver se zadíval z okna. Olivera vyděsilo, když si uvědomil, že Chris a jeho kumpáni nastoupili do druhého čekajícího autobusu. Ten teď jel stejnou cestou, jako Oliverův.

Těžce polkl. Chris a jeho kamarádi byli v druhém autobuse. Oliver věděl, že když ho uvidí vystupovat, vystoupí i oni. Vrhnou se na něj a seřežou ho. Kousl se do rtu a přemýšlel, co dál. Kdyby tak existoval jeho neviditelný plášť. Právě teď by byl pravý čas na jeho použití!

Ozvalo se hrozivé zapraskání a nebe jako by se otevřelo. Spustil se prudký déšť a oblohu křižovaly blesky. Takže tolik k té hodině času, kterou údajně měli. Bouře už přišla.

Autobus nebezpečně zakličkoval. Oliver se chytil kovové tyče, rameny narážel do ostatních dětí stojících kolem. Situace se náhle proměnila ze zlověstné na dost děsivou.

Nebem se mihl další rozeklaný blesk. Děti v autobuse vyjekly strachem.

Oliver si uvědomil, že by bouři mohl využít ve svůj prospěch. Vystoupit na správné zastávce nepřipadalo v úvahu – Chris a jeho kumpáni by tam na něj už čekali. Musel proto vystoupit tam, kde to nebudou předpokládat. Musí splynout s davem. Vzhledem k prudkému dešti a všeobecnému zmatku by se mu mohlo podařit uniknout jejich pozornosti.

Ve chvíli, kdy autobus zpomalil kvůli zastávce, vyrazila velká skupina dětí ke dveřím. Oliver se rozhlédl a zjistil, že jsou přímo na hranicích lepšího sousedství, kde zřejmě žila většina dětí navštěvujících Campbellovu juniorskou střední. Oliver to tam sice neznal moc dobře, ale zhruba tušil, kudy se odsud dostat domů.

Vmísil se tedy do davu a vystoupil z autobusu na neznámé zastávce. Okamžitě ho zalil déšť. Snažil se držet se skupinou dětí, ale většina se jich rozprchla různými směry. Navíc měly děti naspěch kvůli špatnému počasí. Než se Oliver vzpamatoval, stál na chodníků úplně sám.

Ani ne o sekundu později zastavil v zastávce druhý autobus. Oliver si přes zamlžené okno všiml Chrise. A pak si Chris očividně všiml Olivera. Začal totiž divoce gestikulovat jeho směrem a zřejmě něco pokřikoval na své přátele. Oliver nepotřeboval, aby mu někdo vysvětlil, co Chrisova gestikulace znamená. Šel si pro něj.

Oliver se rozběhl.

Sice v podstatě nevěděl, kde je, přesto utíkal. Běžel směrem, o kterém matně tušil, že by měl vést k němu domů.

Neohlížel se, prostě běžel. Cítil nápory větru a deště, které mu ztěžovaly pohyb. Věděl ale, že by mu mohly pomoct, protože Chris bude mít se svým zavalitým tělem mnohem větší problémy.

Oliver si náhle uvědomil, že Chris není jeho jedinou starostí. Byli s ním i všichni jeho přátelé. Obzvlášť ta dívka uměla běhat. Oliver si dovolil se ohlédnout a viděl, že ho začíná dohánět.

Proběhl kolem několika obchodů a pak zahnul do uličky vedoucí někam za ně. Obíhal nejrůznější překážky jako převrácené nákupní vozíky a prázdné krabice, kterými zmítal vítr.

Zahnul za roh a na okamžik se tak ztratil z dohledu pronásledujících tyranů.

Ve chvíli, kdy silný poryv větru převrátil jeden odpadkový koš, dostal Oliver nápad. Bez zaváhání se vrhl do koše, přelezl hnijící jídlo a prázdné obaly, až ho zvenčí nemohlo být vidět. Pak se schoulil do klubíčka a čekal.

Na kusu chodníku, který viděl, se objevila dívka. Přešla do kroku a začala se rozhlížet. Určitě ho hledala. Pak zaslechl další dusající kroky a viděl, že dívku doběhl Chris a zbývající kumpáni.

„Kam zmizel?“ slyšel Oliver vykřiknout jednoho z nich.

„Jak jsi ho mohla ztratit?“ ozval se Chrisův hlas.

„Prostě tady byl a pak byl najednou pryč!“ vykřikla dívka.

Oliver se ani nehnul. Srdce mu divoce bušilo a měl pocit, že mu nepatří ani ruce ani nohy.

„Udělal nějaký ty svoje čáry,“ pronesl Chris.

Oliver se ve své páchnoucí, temné skrýši zamračil. Co tím Chris myslel.

„To je fakt ujetý,“ vyhrkla dívka. „Jako že jen tak zmizel?“

„Už jsem vám to říkal, ne?“ odpověděl Chris. „Je to zrůda.“

„Možná je posedlý,“ pronesl jeden z chlapců.

„Nebuď blbej,“ štěkl Chris. „Není posedlý. Je na něm ale něco fakt divnýho. Teď už mi věříte?“

„Já jo,“ prohlásila dívka. Oliver si uvědomil, že její hlas slyší z větší dálky.

Opatrně vykoukl a viděl, že Chris i s kumpány míří pryč.

Oliver čekal. Dokonce ani když utichla ta podivná konverzace, ve které se zabývali přímo jím, nechtěl opustit bezpečí odpadkového koše. Pořád ještě hrozilo, že opodál čeká někdo z nich a doufá, že zjistí, kam se Oliver poděl.

Netrvalo dlouho a déšť ještě zesílil. Oliver slyšel, jak tvrdě buší do odpadkového koše. Teprve v tu chvíli akceptoval, že je Chris opravdu pryč. Dokonce i když chtěl zbít Olivera, nestál by kvůli tomu v takovémhle dešti. Oliver si byl téměř jistý, že ani Chrisovi kumpáni nebudou tak vytrvalí.

Rozhodl se tedy vylézt z koše. Když se ale přesouval k jeho ústí, opřel se do koše ohromný poryv větru. Srazil Olivera zpátky do jeho hlubin. Pak zřejmě vítr změnil směr, protože Oliver cítil, jak se koš pohnul. Vítr byl tak silný, že ho valil po ulici!

Oliver se zapřel o stěny svého kovového vězení. Jediné, co cítil byl strach. Nedokázal se zorientovat, převracel se ze strany na stranu. Z paniky a neustálého otáčení se mu zvedal žaludek. Oliver by byl nejradši, kdyby to všechno skončilo, ale zdálo se, že počasí má jiné úmysly. Smýkalo jeho košem a metalo ho ze strany na stranu.

Náhle narazil Oliver hlavou do stěny koše. Byl to prudký náraz. Zajiskřilo se mu před očima. Oliver vydechl a vše pohltila temnota.

*

Oliver pomalu otevřel oči, první, co uviděl, byl klenutý strop jeho kovového vězení. Otáčení přestalo, ale zvenčí bylo stále slyšet vytí větru a dunění bouře. Zamrkal a snažil se zorientovat. Po ráně, která ho srazila do bezvědomí, mu tepalo v hlavě.

Netušil, jak dlouho byl mimo, ale viděl, že je celý pokrytý odpadky. Zvedl se mu žaludek.

Oliver se rychle vyhrabal ven. Když vykoukl, viděl, že je nebe temné a jako šedá opona z něj padá déšť.

Když se postavil, trvalo jen několik sekund a už byl zase skrz naskrz promočený. Zamnul si ruce – marně se pokoušel si je takhle zahřát. Roztřeseně se rozhlédl, aby zjistil, kde je.

Náhle si uvědomil, kam se dostal. Kovový koš ho totiž dokutálel až ke staré továrně! Tentokrát se v ní ale svítilo.

Údivem otevřel ústa. Měl snad halucinace? Možná, že je ještě zmatený po ráně do hlavy.

Déšť neustával – stále Olivera bičoval. Světla továrny působila jako maják, táhla chlapce k sobě.

Oliver přidal do kroku. Stoupl na trávník obklopující továrnu, ten se mu pod nohama prohnul, byl také celý rozmáčený – jako miniaturní bažina. Oliver prošel kolem továrny, prodral se kopřivami a břečťanem. Spěchal, aby se co nejdříve dostal k zadnímu vchodu. Aby se měl kde ukrýt. Dveře na tom byly stejně, jako když tu byl posledně – pootevřené tak akorát, aby se jimi protáhl dovnitř. Rychle to udělal a uvědomil si, že je zase v té samé potemnělé místnosti. Že cítí stejný pach prachu a opuštěné budovy.

Oliver se zastavil. Ulevilo se mu, že je pryč z deště. Čekal, až se mu oči přizpůsobí temnotě. Když se to stalo, viděl, že je všechno tak, jak to bylo předtím. Všude prach, pavučiny, nepoužívané staré stroje. Až na to, že…

Oliver si všiml tenké rovné čáry na podlaze. Nebyla to barva, ale světlo. Světelný paprsek. Oliver věděl, že každý paprsek musí mít nějaká zdroj, takže vyrazil kupředu. Sledoval světlo jako cestu z drobečků. Doběhl až na jeho konec, kde narazil na pevnou cihlovou zeď.

To je divné, pomyslel si Oliver, když zastavil a dotkl se zdi prsty. Světlo nemůže procházet skrz objekty.

Rozhlížel se, ohmatával zeď a přemýšlel, jak je to možné, že světlo prochází skrz pevnou překážku. Náhle rukou narazil na něco jiného. Klika?

Oliver ucítil příval naděje. Stiskl kliku a když se ozval hlasitý skřípot, odskočil.

Země se zachvěla. Oliver zakolísal. Snažil se udržet rovnováhu, zatímco se země pod jeho nohama pohybovala.

Otáčel se. Nejen on, ale i zeď. Muselo jít o nějaký ohromný otočný mechanismus! Jak se otáčela, zalila Olivera ohromná záře.

Oliver zamrkal. Náhlé světlo ho oslepilo. Kvůli pohybující se podlaze navíc ztrácel rovnováhu. Připadal si nejistě.

A pak, stejně náhle, jako pohyb začal, i ustal. Ozvalo se cvaknutí a zeď zapadla na místo. Oliver se zakymácel, tentokrát kvůli prudkému zastavení.

Rozhlédl se a to, co viděl, ho šokovalo. Stál v úplně novém křídle továrny. Bylo plné úžasných, fantastických vynálezů. Nešlo o ty pavučinami pokryté, skřípající, rezavé relikty, které viděl předtím. Od podlahy po strop – kam jen jeho oko dohlédlo – stály nové, lesklé a opravdu velké stroje.

Oliver si nemohl pomoct. Nadšeně se rozběhl k prvnímu stroji. Měl pohyblivé rameno, které se otáčelo přímo Oliverovi nad hlavou. Ten se přikrčil v pravou chvíli. Rameno ho minulo a ruka na konci ramene vložila uvařené vejce do snídaňového pohárku na vajíčka. Hned vedle byly dvě mechanické ruce bez těla – a hrály na piano. Do rytmu jim tikal ohromný mosazný metronom.

Oliver byl tak zaujatý a rozradostněný vynálezy kolem, že si ani nevšiml podivného miskovitého stroje ze včera, ani muže, který na něm pracoval. Náhle zakukala mechanická kukačka v kukačkových hodinách. Oliver uskočil stranou a narazil přitom do cizího muže. V tu chvíli si uvědomil, že tam není sám.

Oliver leknutím zalapal po dechu a prudce se obrátil. Náhle si uvědomil, na koho se dívá. I když byl mnohem starší než na obrázku v knize, věděl Oliver, že hledí do očí Armanda Illstroma.

Prudce vydechl. Nemohl tomu uvěřit. Jeho hrdina byl přímo před ním, opravdu stál přímo před ním, živý a zdravý!

„Vida!“ usmál se Armando. „Čekal jsem, kdy se tu ukážeš.“

KAPITOLA PÁTÁ

Oliver ohromeně zamrkal. Na rozdíl od zaprášené a pavučinami pokryté továrny, která byla na druhé straně mechanické zdi, byla továrna na téhle straně vyhřátá a blýskala se čistotou. Všechno tu žilo.

„Není ti zima?“ zeptal se Armando. „Vypadáš, že jsi zmokl.“

Oliver sklouzl pohledem zpátky k vynálezci. Šokovalo ho, že opravdu stojí přímo před ním. Několik okamžiků se nezmohl na slovo.

Pokusil se vyslovit, „zmokl jsem,“ ale to, co z něj vyšlo, bylo jen jakési zachrochtání.

„Aha, aha,“ pronesl Armando. „Připravím ti něco horkého k pití.“

I když to byl jasně Armando z Oliverovy knihy vynálezců, měl obličej poznamenaný časem. Oliver v hlavě rychle počítal. Věděl, že Armandova továrna fungovala během druhé světové války. Že Armando byl v době rozkvětu továrny zhruba dvacetiletý mladík, což znamenalo, že teď mu muselo být přes devadesát! Teprve teď si Oliver všiml, že se Armando opírá o hůlku.

Oliver následoval Armanda po továrně. Sice byla osvětlená, ale světlo ani zdaleka nepronikalo do všech koutů, takže Oliver netušil, co jsou všechny ty výtvory kolem. Předpokládal, že jde o další Armandovy skvělé vynálezy. A že, na rozdíl od těch na druhé straně, opravdu fungují.

Prošli chodbou. Oliver stále ještě nemohl uvěřit tomu, že je to všechno skutečné. Předpokládal, že se každou chvíli musí probudit a uvědomit si, že je to jen sen, který se odehrává v jeho hlavě, zatímco je v bezvědomí.

A aby to všechno bylo ještě fantastičtější a neskutečnější, byla celá továrna vystavěná jako králičí nora – labyrint plný dveří a oblouků, schodů a chodeb a všechno se to spojovalo na hlavním podlaží. Dokonce i když předtím obešel továrnu dokola, nezdálo se mu na ní nic zvláštního. Žádné stopy po schodištích ani ničem podobném. Oliver se snažil všechno si racionálně vysvětlit. Zřejmě to bylo tím, že byla továrna tak obrovská, a proto nebylo zvenčí nic poznat. Vypadala prostě jako cihlová kostka. Nebylo možné rozpoznat uspořádání interiéru. Nikdo by navíc něco takového ani nečekal. Věděl, že Armanda považují za bláznivého, ale vnitřní prostory jeho továrny byly naprosto bizarní!

Oliver se cestou rozhlížel. Skrz sklo jedněch dveří viděl obrovský stroj, který mu připomněl raný prototyp počítače Charlese Babbage. Za jinými dveřmi byla místnost s vysokým stropem, v mezipatře byla řada obrovských teleskopů namířených k rozměrnému oknu.

Oliver následoval starého vynálezce a konečně měl pocit, že bude moct promluvit. Nakoukl do další místnosti, kolem které procházeli. Byla plná automatonů s děsivě lidskými rysy. V další byl vojenský tank vyzbrojený nejpodivněji vypadajícími zbraněmi, jaké kdy Oliver viděl.

„Horácia si nevšímej,“ pronesl náhle Armando. Oliver se s trhnutím probral z úvah.

Rozhlédl se a pátral přitom po Horáciovi. V myšlenkách už si představoval všemožné stroje, které si mohly vysloužit podobné jméno. Teprve pak si všiml smutně se tvářícího bloodhounda ležícího na pelechu.

Armando pokračoval. „Jeho artritida je ještě horší než moje. Chudáček je kvůli tomu dost mrzutý.“

Oliver si psa rychle prohlédl. Horácio začenichal, pak složil hlavu a s unaveným odfrknutím usnul.

Armando se ztuhle vbelhal do malé kuchyňky a Oliver ho následoval. V kuchyňce byl nepořádek, vlastně vypadala přesně tak, jak by člověk očekával od muže, který se posledních sedmdesát let soustředil na tvorbu bláznivých vynálezů, které nikdy nefungovaly.

Olivera oslnila blikající zářivka.

„Máš rád rajčatovou polévku?“ zeptal se Armando náhle.

„Eh…“ vydechl Oliver. Očividně měl stále problém promluvit. Vlastně mu dělal problém i fakt, že mu jeho hrdina nabízí polévku.

„Budu to brát jako ano,“ usmál se laskavě Armando.

Oliver ho sledoval, jak vzal ze skříně, jejíž dvířka jen tak tak držela na pantech, dvě plechovky polévky. Potom vyndal ze zásuvky přístroj, který připomínal otvírák na konzervy, ale byl tak velký, že k jeho používání byly potřeba obě ruce.

„Když říkají, že není nutné znovu vynalézat kolo, mají pravdu,“ pronesl Armando a uchechtl se Oliverovu udivenému pohledu.

Konečně byly konzervy otevřené a Armando se pustil do ohřívání polévky v hrnci na malém plynovém sporáku. Oliver si připadal naprosto ztuhlý. Nemohl se hnout, dokonce ani promluvit. Mohl jen zírat na starého muže na skutečnou, živoucí, dýchající verzi svého hrdiny. Několikrát se i štípl, aby se přesvědčil, že nesní. Bylo to ale skutečné. Skutečně tu byl. Skutečně byl v jedné místnosti s Armandem Illstromem.

„Posaď se, prosím,“ pronesl Armando, když na rozviklaný stůl postavil dvě misky polévky. „A jez.“

Oliver si naštěstí vzpomněl, jak se sedá. Přijal tedy nabízené místo a připadal si přitom opravdu zvláštně. Armando se pomalu usadil na druhé židli. Oliver si všiml, že má zamlžený pohled a na obličeji skvrny vybledlé kůže. Jasné příznaky vysokého věku. Když Armando položil ruce na stůl, zdálo se, že jsou všechny klouby jeho prstů nateklé a zarudlé od artritidy.

Když Oliver ucítil vůni polévky, zakručelo mu v žaludku. I když byl ze všeho v šoku a nebyl si jistý, co dál, přemohl ho hlad. Ještě, než měl čas se nad tím zamyslet, chopil se lžíce. Vzápětí zjistil, že je polévka opravdu dobrá. Chutnala mnohem lépe než cokoli, co zatím uvařili jeho rodiče. Znovu ji ochutnal a nevšímal si přitom, že ho pálí na patře.

„Chutná?“ zeptal se Armando a sám přitom nabíral polévku mnohem pomaleji.

Oliver se přiměl být alespoň trochu slušný a mezi jednotlivými lžícemi polévky rychle přikývl.

„Doufám, že se trochu rozehřeješ,“ dodal laskavě Armando.

Oliver si nebyl jistý, jestli tím myslí rozehřátí z chladného deště, nebo jeho komunikační schopnosti. Od chvíle, kdy sem přišel toho totiž opravdu moc nenamluvil. Byl tak rozechvělý z bouře a ze setkání s Armandem, že jeho schopnost komunikace naprosto selhala.

Zkusil to tedy teď, pokusil se vyslovit jednu z otázek, které ho pálily nejvíc. Když ale otevřel pusu, vyšlo z ní místo slov jen ohromné zívnutí.

„Jsi unavený,“ pronesl Armando. „No samozřejmě. Tady vedle je pokoj, kde si můžeš schrupnout. Přinesu ti nějaké přikrývky, protože počasí je opravdu chladné.“

Oliver zamrkal. „Schrupnout?“

Armando přikývl a pak vysvětlil. „Přece nepůjdeš do toho psího počasí, ne? Podle posledního hlášení od starosty bychom se měli schovat minimálně na několik hodin.“

Vůbec poprvé se Oliver v myšlenkách obrátil k rodičům. Pokud poslechli starostovu výzvu a vrátili se domů, co se asi stalo, když zjistili, že je tam jen jedno z jejich dětí? Netušil, jak dlouho byl v koši, jak dlouho zůstal v bezvědomí, ani jak dlouho už byl vlastně v továrně. Bojí se teď o něj?

Pak zavrtěl hlavou a setřásl ze sebe všechny obavy. Rodiče si toho nejspíš ani nevšimli. Proč by se měl vzdát příležitosti odpočinout si ve skutečné posteli. Zvlášť, když doma na něj čekal jen ubohý výklenek?

Vzhlédl k Armandovi.

„To zní opravdu dobře,“ řekl. Konečně se mu podařilo vyslovit celou větu. „Děkuji.“ Odmlčel se a zvažoval, co dál. „Mám na vás spoustu otázek.“

„Budu tu i potom, co se probudíš,“ pronesl laskavě Armando. „Budeš sytý, odpočatý a zahřátý. Pak si můžeme promluvit o čem budeš chtít.“

V jeho pohledu bylo něco vědoucího. Oliver se zamyslel, jestli o něm náhodou Armando něco neví. O jeho podivné moci, vizích a o tom, co by asi mohly znamenat. Oliver ty myšlenky ale rychle potlačil. Samozřejmě, že Armando nic nevěděl. Na Armandovi nebylo nic magického. Byl to jen starý vynálezce v podivné továrně, ne nějaký mág, kouzelník nebo něco takového.

Oliver cítil, jak ho únava zmáhá stále víc a víc. Nezmohl se ani na námitku. Bouře, posledních několik dní stresu z nové školy, nedostatek jídla, všechno si to na něm náhle vybralo svoji daň.

„Dobře,“ souhlasil. „Ale bude to jen na chvilku.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Armando.

Oliver vstal a promnul si unavené oči. Armando své křehké tělo podpíral hůlkou.

„Tudy,“ pronesl Armando a pokynul směrem k úzké, špatně osvětlené chodbě.

Oliver nechal Armanda jít jako prvního. Unaveně se šoural v krátkém odstupu. Měl pocit, že má neskutečně těžké nohy. Jako by si teprve teď uvědomil tíhu všeho toho stresu a smutku.

Na konci chodby byly podivné dřevěné dveře – byly nižší než klasické dveře a nahoře měly klenbu, jako by patřily k nějaké kapli. Dokonce v nich bylo i malé okénko rámované leštěným kovem.

Armando otevřel dveře a pokynul Oliverovi, aby šel dál. Oliver cítil jakési nervózní očekávání, překročil práh.

Místnost byla větší, než očekával a v porovnání s kuchyní také byla v mnohem lepším stavu. Působila útulným dojmem. Byla v ní velká postel s bílou peřinou a polštáři, navíc na ní čekala vlněná přikrývka. Pod oknem s dlouhými modrými závěsy stál stůl s válečnými figurami. V jednom rohu stálo polstrované křeslo a hned vedle něj knihovna plná knih s dobrodružnými příběhy.

Připomínalo to pokoj, o jakém by snil jedenáctiletý chlapec. Rozhodně to vypadalo lépe než výklenek v chladném koutě nevybaveného obývacího pokoje. Při té vzpomínce se Olivera zmocnil smutek. Silnější, než pocit smutku ale byl pocit vděku za tuto možnost tomu všemu alespoň na pár hodin uniknout.

Oliver se podíval na Armanda. „Tohle je opravdu hezký pokoj,“ řekl. „Vážně vám nevadí, když tu zůstanu?“

Uvědomil si, že jeho promočené oblečení a zabahněné boty zanechávají stopy po celé továrně. Místo toho, aby mu Armando vynadal nebo ho přímo potrestal – jako to udělali jeho rodiče kvůli promočenému svetru – se jen vědoucně usmál.

„Doufám, že se dobře vyspíš a až se probudíš, bude ti dobře,“ řekl. Pak se otočil a odešel.

Oliver ještě sekundu ohromeně stál a pak si uvědomil, že je příliš unavený na to, aby se držel na nohou. Chtěl se zamyslet nad všemi podivnostmi, které dnes zažil, najít v nich nějaký smysl, přehrát si je a uspořádat. Ovšem jediné, co teď chtělo a zvládalo jeho tělo, byl spánek.

Svlékl tedy mokré oblečení, navlékl na sebe velké pyžamo, které na něj čekalo ve skříni a zalezl do postele. Matrace byla tak pohodlná. Peřina byla teplá a voněla čerstvou levandulí.

Když se Oliver schoulil ve velké, vyhřáté posteli, cítil se bezpečněji než kdy dřív. Konečně měl pocit, že je někde, kam patří.