Polibek pro královny

Kapitola třetí

Zatímco se flotila blížila k Ashtonu, mohla Sophia jen čekat. Zatímco se její flotila blížila k Ashtonu. Dokonce i tady a teď, po tom všem, co se stalo, bylo těžké nezapomínat, že tohle vše patří jí. Každý člověk na každé lodi, každý lord, který poslal své muže, každá část země, ze které pocházeli. O to vše se teď musela starat.

„To je spousta starostí,“ zašeptala Sophia k Sienne, lesní kočce předoucí a otírající se jí o nohy. I na ní se projevovala netrpělivost.

Už když vypluli z Ishjemme, putovala s celou flotilou lodí. Od té doby se k nim ale přidávalo víc a víc plavidel z ishjemmského pobřeží nebo malých ostrůvků, které cestou míjeli. Dokonce se přidávaly i lodě z vdovina království. Byli na nich ti, kdo byli loajální k Sophii a chtěli ji podpořit při útoku.

Měla teď k dispozici množství vojáků. Dost vojáků, že by možná mohla i zvítězit v téhle válce. Dost vojáků na to, aby smazala Ashton z mapy světa, kdyby se tak rozhodla.

Bude to dobré, poslal k ní Lucas myšlenku, očividně cítil její neklid.

Budou umírat lidé, odpověděla mu.

Ti tu ale jsou, protože se tak rozhodli, odpověděl Lucas. Přešel k ní a položil jí ruku na rameno. Ucti je tím, že jejich životy nepromarníš, ale nesnižuj jejich oběť tím, že se budeš držet zpátky.

„To se asi snadněji řekne, než udělá,“ pronesla Sophia nahlas. Bezmyšlenkovitě se sklonila a podrbala Sienne mezi ušima.

„Asi,“ uznal Lucas. Zdálo se, že je na válku připravený víc než Sophia. Na boku se mu houpal meč a za pasem měl zastrčené pistole. Sophia předpokládala, že sama musí působit naprosto nepatřičně. Prostě tam jen tak stála, břicho obtěžkané nenarozeným dítětem, byla neozbrojená a beze zbroje.

Ale nejsi nepřipravená, poslal k ní Lucas. Pokynul k zádi lodi. „Naši velitelé čekají.“

Šlo hlavně o její bratrance a strýce. Byli ve všem zapojení téměř stejnou měrou jako Sophia. Byli tam ale i další muži: náčelníci klanů a nižší lordi. Drsní muži, kteří se klaněli procházející Sophii, jejímu bratrovi i lesní kočce po jejím boku.

„Jsme připravení?“ zeptala se a zadívala se na strýce. Snažila se přitom vypadat jako královna, kterou všichni potřebovali.

„Je nutné rozhodnout několik věcí,“ pronesl Lars Skyddar. „Víme, o co nám jde, ale musíme určit, jak přesně to provedeme.“

„Co je třeba rozhodnout?“ nechápal Ulf. „Shromáždíme muže, rozbijeme hradby děly a pak zaútočíme.“

„To vysvětluje způsob, jakým lovíš,“ pronesla Ulfova sestra Friga s vlčím úsměvem. „Měli bychom město obklíčit. Uzavřít ho ve smyčce a pak proniknout dovnitř.“

„Musíme se připravit na obléhání,“ prohlásil Hans, opatrný jako vždy.

Zdálo se, že všichni mají vlastní představu o tom, jak by mělo vše proběhnout. Sophia si částečně přála, aby mohla ustoupit do pozadí a nechat vše na povolanějších. Na těch, kteří válce rozuměli. Věděla ale, že to udělat nemůže. Že, kdyby jim to dovolila, by se její příbuzní handrkovali celou věčnost. To znamenalo, že bude muset určit, co podniknou.

„Kdy dorazíme k městu?“ zeptala se a snažila se přitom přemýšlet.

„Nejspíš za soumraku,“ odpověděl její strýc.

„Na přímý útok bude tedy pozdě,“ pronesla a vzpomněla si na noci, které ve městě strávila. „Znám ashtonské ulice. Věřte mi, že když zkusíme útočit v noci, nedopadne to dobře.“

„Tak tedy obléhání,“ pronesl Hans. Zdálo se, že ho ta představa potěšila. Nebo měl možná jen radost, že byl vybrán jeho plán.

Sophia zavrtěla hlavou. „Obléhání ubližuje nesprávným lidem a nepomáhá těm správným. Staré hradby chrání jen vnitřní část města a můžete se vsadit, že královna vdova klidně vyhladoví chudinu, jen aby nakrmila sebe a své okolí. A navíc, každý ztracený okamžik jen zvyšuje nebezpečí, které hrozí Sebastianovi.“

„Tak tedy jak?“ zeptal se strýc. „Máš nějaký plán, Sophie?“

„Až se dostaneme na místo, zakotvíme před Ashtonem,“ odpověděla. „Pošleme jim posly se žádostí, aby se vzdali.“

„To neudělají,“ prohlásil Hans. „Ani když jim nabídneme milost.“

Sophia zavrtěla hlavou. Tohle jí bylo jasné. „Vdova je nemilosrdná a nevěří, že někdo jiný umí být milosrdný. Ale iluze toho, že jim nabízíme možnost se vzdát, poskytne možnost polovině našich mužů, aby se přesunula na druhou stranu města. V tichosti zaberou okolí. Místní lidé nemají vdovu v lásce.“

„A nájezdníky v lásce mít budou?“ zajímal se Lucas.

To byla dobrá otázka. Její bratr měl na dobré otázky talent.

„Doufám v to,“ prohlásila Sophia. „Doufám, že si uvědomí, kdo jsme a jaké to bylo, než začala vládnout královna vdova.“ Zadívala se na Hanse. „Tyhle muže povedeš ty. Potřebuji někoho, kdo udrží disciplínu a nedovolí masakr obyčejných lidí.“

„Dohlédnu na to,“ ujistil ji Hans a Sophia věděla, že ji nezklame.

Obrátila se k Ulfovi s Frigou. „Vy dva vezmete menší oddíl k říční bráně. Pokud se mužům, které pošlu dovnitř, podaří splnit úkol, otevřou ji. Vy jim pak pomůžete se udržet, dokud nedorazíme my ostatní. Hlavní flotila přistane a my pak budeme pokračovat pod krycí palbou z děl.“

Zdálo se to jako dobrý plán. Alespoň v to doufala. Pokud to tak totiž nebylo, odsoudila svoje lidi k smrti.

Je to dobrý plán, poslal jí Lucas myšlenkou.

Jen doufám, že vyjde, odpověděla Sophia.

Přidal se k nim třetí hlas. Nesl se nad vodou. Vyjde. Postarám se o to.

Sophia se ohlédla a spatřila blížící se menší skupinu lodí. Na první pohled působily jako žoldnéřské nebo pirátské lodě. Hlas, který z nich vycházel, ale patřil její sestře.

Kate? Ty jsi tady?

Jsem tady, odpověděla. A mám s sebou tu nejproslulejší svobodnou společnost. Lord Cranston vzkazuje, že mu bude ctí ti sloužit.

Ta myšlenka zvedla Sophii náladu skoro stejně jako přítomnost její sestry. Nešlo jen o další muže ve zbrani, i když se Sophii hodila každá pomoc. Šlo o fakt že se její sestra vrátila ke společnosti, kterou měla tak ráda a…

Je tu i Will? zajímala se Sophia.

Je, odpověděla Kate. Sophia v její myšlence cítila radost. Brzy se uvidíme, sestřičko. Nech tam pár nepřátel i pro mě.

Určitě jich tu bude dost pro všechny.

„Kate se blíží,“ řekla Sophia Lucasovi.

„Já vím,“ odpověděl její bratr. „Cítím její myšlenky. Už jsem myslel, že se s ní uvidím teprve, až se vrátíme.“

„A pak najdeme naše rodiče,“ pronesla Sophia. Věděla, že by neměla uvažovat tak moc dopředu. Měla by se soustředit na nadcházející bitvu, ale bylo v podstatě nemožné udržet myšlenky na uzdě. Hlavou jí vířily možnosti, co všechno by to mohlo znamenat. Získá Sebastiana. Osvobodí královniny poddané ze zdrcující nadvlády. A najdou svoje rodiče.

„Kate bude mít z možnosti nalezení našich rodičů stejnou radost jako my,“ pronesla Sophia. „Možná i větší. Nejsem si jistá, jestli si je vůbec vybavuje.“

„Už brzy budeme mít všichni víc než jen vzpomínky,“ prohlásil Lucas.

„To doufám,“ odpověděla Sophia. Přesto si dál dělala starosti. „Máš ho?“

Lucas přikývl. Očividně pochopil, co měla na mysli. Vytáhl disk složený z kovových pásků. Jak se ho dotkl, kruh zářil jasným světlem. Když na kov položila ruce i Sophia, přesunuly se jeho jednotlivé komponenty na jiná místa. Odhalily tak mapu – od vdovina království po nevýrazné obrysy, které musely patřit Vzdáleným koloniím a Hedvábným krajům. Chybělo už jen málo, aby se dozvěděli, kde jsou teď jejich rodiče. Sophia předpokládala, že až se k nim Kate přidá, ukáže se jim jejich úkryt. Doufala v to.

„Hlídej ho dobře,“ řekla. „Když o něj přijdeme…“

Lucas přikývl. „Doteď jsem ho ohlídal. Víc se ale bojím o tebe a Kate.“

Nad tím Sophia nepřemýšlela. Všichni tři měli zamířit do bitevní vřavy. Pokud jeden z nich zemře, mohli by úplně ztratit naději na nalezení rodičů. Bylo by to dvojnásob bolestivé – přijít o možnost nalezení matky a otce a současně truchlit nad ztrátou bratra či sestry.

„Dávej pozor i na sebe,“ pronesla Sophia. „A neříkám to jen proto, že chci najít rodiče.“

„Já vím,“ pronesl Lucas. „Udělám, co budu moct. Správce Ko mě vycvičil dobře.“

„A Kate se naučila hodně od čarodějnice, která ji zkusila ovládnout,“ přikývla Sophia.

„Pokud je jen z poloviny tak dobrá, jako byla, když semnou házela po hradě, bude v pořádku,“ přikývl Lucas. „Ale co ty, Sophie? Vím, že máš Sienne, ale budeš uprostřed bitvy v bezpečí?“

„Nebudu uprostřed,“ prohlásila Sophia. Ochranitelsky si položila ruku na břicho. „Ale udělám, co budu muset, aby moje dítě mělo otce.“

„Ona bude mít otce,“ pronesl Lucas a v jeho hlase zaznělo něco, co Sophii přimělo se na něj podívat. Ve snech se jí zjevovaly útržky různých věcí. Zajímalo by ji, jestli to má Lucas stejně.

„Viděl jsi něco?“ zeptala se.

Lucas zavrtěl hlavou. „Občas něco vidím, ale myslím, že ty máš větší nadání. Třeba zítra vidím hlavně krev.“

Tu bylo možné vidět i bez magie, která jim občas přinášela zvláštní sny. Sophia se znovu rozhlédla. Na obzoru už bylo vidět linii pobřeží. A na ní spočívalo město.

„Ashton,“ vydechla Sophia. Měla pocit, že ho neviděla celou věčnost.

Město se rozprostíralo jako dlouhá skvrna na pevnině. Bylo staré a budovy se táhly i daleko za hradby. Sophiina flotila se už začala rozpadat. Hans mířil dál po pobřeží, aby získal okolí.

Zbytek lodí se přibližoval k městu. Signální vlajky koordinovaly jejich postup. Kotvy shodili mimo dostřel děl, na vodu byly spuštěny menší čluny s posly nesoucími požadavky kapitulace. Sophia věděla, že Ulf a Friga připravují vlastní čluny, na kterých se před začátkem bitvy nenápadně přiblíží k městu a připraví se u říční brány.

Sophia si prohlížela lodě připravené na válku. Nebylo jich dost, aby zastavily flotilu, kterou měla k dispozici. Ne takhle blízko u pobřeží. Jak se přiblížili, slyšela zvuky trubek a viděla plápolající signální ohně.

Zadívala se dál po pobřeží. Směrem k paláci a čtvrti boháčů. Sebastian je někde tam, drží ho v cele a on čeká na záchranu.

„Můžeme zaútočit tak, jak to navrhoval Ulf,“ pronesl Lucas.

Sophia se zadívala na nebe. Slunce už se blížilo k obzoru, dlouhými rudými prsty osahávalo hladinu oceánu. Musela se doslova nutit, aby zavrtěla hlavou. Tohle bylo téměř to nejtěžší, co kdy udělala.

„Nemůžeme riskovat útok v noci,“ řekla. „Musíme se držet plánu.“

„Pak zaútočíme za úsvitu,“ pronesl Lucas.

Sophia přikývla. Za úsvitu se rozhodne. Uvidí, jestli získá zpět království svojí rodiny. I s mužem, kterého milovala. Nebo možná všichni zemřou.

„Zaútočíme za úsvitu,“ pronesla.

Kapitola čtvrtá

Kate nechávala mořský větřík, aby ji hladil po tvářích. Poprvé za kdo ví jak dlouhou dobu si připadala skutečně svobodná. Pohled na blížící se Ashton přinášel vzpomínky na život, který prožila jako jedna z Nechtěných. Tyhle vzpomínky na ni ale už neměly žádný vliv. Připadaly jí jako tupá, zapomenutá bolest a ne jako něco čerstvého a řezavého.

Cítila, přicházejícího lorda Cranstona dřív, než k ní dorazil. Vracela se jí její moc. Její moc, ne něco, co jí dala Siobhan nebo její fontána.

„Zaútočíme za úsvitu, můj pane,“ pronesla a otočila se k němu.

Lord Cranston se pousmál. „To je tradiční čas pro útok. A teď už mě takhle nemusíš oslovovat, Kate. To my jsme přísahali, že ti budeme sloužit, výsosti.“

Výsosti. Kate předpokládala, že si na takové oslovení nikdy nezvykne. Zvlášť ne od muže, který jí jako první dal místo, na kterém měla pocit, že skutečně zapadá.

„Stejně tak není nutné mě oslovovat takhle,“ opáčila Kate.

Lord Cranston se překvapivě elegantně uklonil. „Tohle teď jsi, ale dobrá, Kate. Budeme předstírat, že jsme zpátky v táboře a ty se ode mne učíš taktiku?“

„Předpokládám, že se mám ještě hodně co učit,“ řekla Kate. Pochybovala, že se za dobu pobytu v jeho společnosti naučila byť jen polovinu toho, co ji lord Cranston mohl naučit.

„Ach, to nepochybně,“ pronesl lord Cranston. „Tak tedy výuka. Řekni mi, jak a kdy došlo k dobytí Ashtonu.“

Kate se zamyslela. Něco takového nikdy dřív neřešila.

„To nevím,“ přiznala.

„Došlo k tomu zradou,“ pronesl lord Cranston a současně odpočítával na prstech. „Došlo k tomu získáním zbytku království, takže nemělo smysl odporovat. A kdysi v dávné minulosti k tomu došlo magií.“

„A silou?“ zajímala se Kate.

Lord Cranston zavrtěl hlavou. „I když to samozřejmě mohou změnit děla.“

„Má sestra má plán,“ řekla Kate.

„A zdá se dobře promyšlený,“ přikývl lord Cranston, „ale co se děje s plány v bitvách?“

Tohle Kate věděla. „Rozpadají se.“ Pokrčila rameny. „Pak je dobře, že máme tu nejlepší ze svobodných společností, aby ho zase slepila dohromady.“

„A je dobře, že máme dívku, která umí vyvolávat mlhu a pohybovat se rychleji, než stačí normální člověk sledovat,“ odpověděl lord Cranston.

Kate nejspíš viditelně zaváhala.

„Co se děje?“ zeptal se lord Cranston.

„Zbavila jsem se čarodějnice, která mi tu moc dala,“ řekla. „Já… já nevím, kolik mi jí zbylo. Pořád umím číst myšlenky, ale rychlost a síla jsou pryč. Předpokládám, že i magie.“

Pořád znala teorii, která za ní stála. Pořád ji cítila, ale přístup k ní se zdál spálený ztrátou spojení se Siobhaninou fontánou. Zdálo se, že všechno mělo svoji cenu a tohle byla cena, kterou ochotně zaplatila.

Za předpokladu, že je to všechny nebude stát život.

Lord Cranston přikývl. „Chápu. Dokážeš používat meč?“

„Já… si nejsem jistá,“ přiznala Kate. Konec konců, zacházet s ním ji naučila Siobhan. Vzpomínky na výcvik tam ale stále byly. A byly stále čerstvé. Věděla, co se naučila při opakovaném „umírání“ pod útoky duchů.

„Pak bychom si to měli ověřit dřív, než vypukne bitva, co myslíš?“ navrhl lord Cranston. Ustoupil, provedl formální šermířskou úklonu a nespouštěl přitom z Kate oči. Tasil meč tak prudce, až čepel zasyčela.

„S ostrými čepelemi?“ zeptala se Kate. „Co když to neumím? Co když—“

„Život je plný co když,“ pronesl lord Cranston. „A bitvy obzvlášť. Nebudu tě zkoušet s cvičnou čepelí, jenom abych zjistil, že se tvoje dovednosti rozpadnou tváří v tvář skutečné hrozbě.“

Přesto se to jevilo jako nebezpečný způsob, jak testovat její dovednosti. Nechtěla lordu Cranstonovi omylem ublížit.

„Tas, Kate,“ řekl.

Váhavě ho poslechla. Šavle jí pohodlně seděla v ruce. V čepeli byly zbytky run, které do ní vetkla Siobhan. Byly teď ale matné a téměř neviditelné, pokud na ně z boku nedopadlo světlo. Kate zaujala postavení.

Lord Cranston prudce zaútočil. Jeho rychlost a dovednosti odpovídaly mnohem mladšímu muži. Kate útok odrazila jen tak tak.

„Říkala jsem to,“ pronesla. „Nemám sílu ani rychlost jako dřív.“

„Pak musíš zkusit najít způsob, jak si to vynahradit,“ prohlásil lord Cranston a okamžitě znovu zaútočil na její hlavu. „Válka není férová. Válka se nezajímá o to, jestli jsi slabá. Zajímá se jen o to, jestli zvítězíš.“

Kate ustoupila a šikmo sekla, aby se vyhnula tomu, že ji soupeř natlačí na zábradlí. Znovu a znovu odrážela útoky a snažila se chránit před prudkými výpady.

„Proč se držíš zpátky?“ obořil se na ni lord Cranston. „Pořád ještě můžeš číst mé myšlenky na útok, nebo ne? Pořád víš, kam se chystám pohnout, nebo ne? Pokud provedu Rensburgskou fintu, víš, že máš…“

Provedl složitou dvojitou fintu. Kate se podvědomě pohnula tak, aby jeho meč odrazila už v polovině výpadu.

„Vidíš, znáš to!“ štěkl lord Cranston. „A teď bojuj, zatraceně!“

Zaútočil s takovou prudkostí, že jedinou Katinou možností bylo bránit se ze všech sil. Snažila se číst jeho myšlenky, viděla útržky blížících se výpadů, vzory útoků. Její tělo už nemělo rychlost jako kdysi, ale pořád vědělo, co dělat. Pohybovalo čepelí tak, jak bylo třeba, odráželo a útočilo, odpoutávalo se a tlačilo.

Kate odrazila čepel lorda Cranstona a ucítila drobné uvolnění tlaku z jeho strany. Zakroužila čepelí, zatlačila a Cranstonův meč zaduněl na palubě. Její šavle zasvištěla k jeho krku… a ona ji jen o vlásek zastavila těsně u jeho kůže.

Usmál se. „Dobře, Kate. Výborně. Vidíš, nepotřebuješ nějaké čarodějnické triky. To ty to všechno umíš a ty jsi ta, kdo rozseká nepřítele na kusy.“

Potřásl pak Kate rukou a ji překvapilo, že se palubou rozléhá potlesk. Obrátila se a viděla ostatní příslušníky svobodné společnosti, kteří se tvářili, jako by jim s lordem Cranstonem hrála divadlo jen pro jejich pobavení. Byl mezi nimi i Will. Působil spokojeně, jako by se mu ulevilo. Kate se rozběhla z velitelské paluby přímo k němu. Okamžitě ho políbila.

To samozřejmě vyvolalo pobavený jásot ostatních mužů a Kate zrudla a odtáhla se od něj.

„To by stačilo, vy líní psi,“ zařval lord Cranston. „Pokud máte čas tu okounět, tak taky máte čas pracovat!“

Muži kolem zabručeli a rozešli se, aby se připravili na boj. Okamžik okouzlení byl pryč a Kate už nechtěla riskovat další polibky pro případ, že by se někdo dál díval.

„Moc jsem se o tebe bál,“ pronesl Will a kývl přitom k místu, kde stál lord Cranston. „Když jste bojovali, zdálo se, že tě opravdu chce zabít.“

„Přesně to jsem potřebovala,“ pokrčila rameny Kate. Nebyla si jistá, jestli by to Willovi zvládla vysvětlit. Sice se přidal ke Cranstonově společnosti, ale zdálo se, že jedna jeho část by se nejraději vrátila zpátky k otci a práci v kovárně. Přidal se kvůli možnosti vidět svět, možnosti dostat se někam jinam.

Pro Kate to bylo jiné. Potřebovala se dostat na místa, kde nebyla v bezpečí, nebo kde si nebyla jistá vlastním přežitím. Neměla pocit, že se dokáže vypořádat s nástrahami světa, dokud s nimi skutečně nemusela bojovat. Lord Cranston to chápal a dostal ji do situací, kde měla možnost si vše vyzkoušet.

„I tak,“ pronesl Will, „jsem čekal, že tu budeme muset vytírat krev.“

„Ale nemuseli jste,“ odporovala Kate. Objala ho, prostě proto, že chtěla. Přála by si, aby měli na lodi soukromí na víc než tohle. „A to je hlavní.“

„Byla jsi úžasná,“ uznal Will. „Možná bychom nemuseli zítra útočit. Stačilo by poslat tebe, abys s nimi bojovala s jedním po druhém.“

Kate se při té myšlence usmála. „Myslím, že po pár prvních už bych byla docela unavená. A navíc, to bys vážně chtěl přijít o všechnu akci?“

Viděla, jak Will odvrátil pohled.

„Co se děje?“ zeptala se a bránila se nutkání si přečíst jeho myšlenky.

„Upřímně? Jsem vyděšený,“ řekl. „Je jedno, kolik bitev jsem přežil, zdá se mi, že to nikdy není snazší. Bojím se o sebe, o své přátele, o to, jestli to neodnesou moji rodiče… a bojím se o tebe.“

„Myslím, že jsme si právě řekli, že o mě strach mít nemusíš,“ řekla Kate.

„Umíš to s mečem líp než kdokoli, koho znám,“ souhlasil Will, „ale stejně se bojím. Co když si nějakého meče nevšimneš? Co když tě dostane nějaká zbloudilá střela z muškety? Válka je plná zmatků.“

To byla pravda, ale částečně i proto ji Kate měla tak ráda. Na tom být v bitevní vřavě bylo něco zvláštního. Kate měla pocit, že tam vše má smysl. Na rozdíl od zbytku světa. To ale nahlas neřekla.

„Všechno bude v pořádku,“ pronesla. „Já budu v pořádku. Ty budeš u děla, nebudeš na hrotu útoku. Sophia by nedovolila rabování, ani útoky na prosté lidi, takže i tvoji rodiče jsou v bezpečí. Všechno bude v pořádku.“

„Tak… na sebe dávej pozor,“ řekl Will. „Je toho tolik, co bych ti chtěl říct nebo s tebou dělat, ale není čas a—“

„Na všechno bude času dost,“ slíbila Kate. „A teď bys měl jít. Víš, že lord Cranston nemá rád, když tě zdržuju moc dlouho.“

Will přikývl, už se zdálo, že ji znovu políbí, ale nepolíbil. Další věc, která musí počkat až na čas po bitvě. Kate ho sledovala a pomocí svého nadání studovala myšlenky a pocity vojáků kolem.

Cítila jejich strach a obavy. Všichni lidé kolem věděli, že za úsvitu propukne nepopsatelné násilí. Většina jich přemýšlela, jestli ten chaos přežije v jednom kuse. Další mysleli na své přátele a rodiny. Několik jich přemýšlelo nad různými variantami toho, co se stane, jako by je to snad mohlo uchránit před nebezpečím.

Kate se na zítřek těšila. V boji jí všechno dávalo smysl.

„Zítra zabiju lidi, kteří ublížili mojí rodině,“ slíbila. „Rozsekám je a získám trůn pro Sophii.“

Zítra půjdou do Ashtonu a vezmou si všechno, co jim mělo patřit.

Kapitola pátá

Rupert sledoval západ slunce ze schodiště u chrámu Maskované bohyně a čekal na zahájení matčina pohřbu. Slunce zalévalo okolí rudými paprsky, které mu až moc připomínaly krev, kterou prolil. Nemělo by ho to trápit. Byl silnější, byl lepší. I tak ale při pohledu na ruce cítil vracející se vzpomínky na to, jak mu na nich ulpěla matčina krev. Každý okamžik ticha vyvolával vzpomínky na její lapání po dechu, když ji bodl.

„Ty!“ vyhrkl Rupert a ukázal na jednoho z věštců či nižších kněží, kteří se shromáždili u vstupu. „Co věstí takovýto západ slunce?“

„Krev, výsosti. Takovýto západ slunce znamená krev.“

Rupert udělal krok kupředu. Už se chystal toho muže udeřit za jeho drzost, ale Angelica ho zastavila. Cítil její pohlazení na kůži a přál si, aby mohli pokračovat jinde.

„Nevšímej si ho,“ řekla. „On nic neví. Nikdo nic neví, pokud mu to neřekneš.“

„Mluvil o krvi,“ stěžoval si Rupert. Krev jeho matky. Bolest, kterou cítil někde uvnitř. Přišel o matku. Smutek, který se ho zmocnil, ho téměř překvapil. Čekal, že pokud po její smrti něco ucítí, bude to úleva, možná radost, že je trůn konečně jeho. Místo toho… se Rupert cítil zlomený, prázdný. Cítil se provinile. Nikdy dřív se takhle necítil.

„Samozřejmě, že mluvil o krvi,“ odpověděla Angelica. „Zítra dojde k bitvě. Každý hlupák by v západu slunce viděl krev, když u pobřeží kotví lodě nepřátel.“

„Spousta jich to už udělala,“ řekl Rupert. Ukázal na dalšího muže, věštce, který používal nějaký komplikovaný strojek složený ze spousty ozubených koleček a škrábal přitom výpočty na útržek pergamenu. „Ty, řekni mi, jak to zítra půjde!“

Muž vzhlédl a působil napůl šíleným dojmem. „Znamení pro království nejsou dobrá, veličenstvo. Kolečka—“

Tentokrát Ruperta nikdo nezastavil. Nakopl muže a ten se rozplácl na zemi. Kdyby ho Angelica neodtáhla, nejspíš by do něj dál kopal, až by z muže zbyla jen hromada zlámaných kostí.

„Zamysli se, jak by to vypadalo. Na matčině pohřbu,“ pronesla.

To stačilo, aby se Rupert držel zpátky. „Nechápu, proč jim kněží dovolují tu být. Myslel jsem, že čarodějnice zabíjejí.“

„Možná to znamená, že nemají nadání,“ vysvětlovala Angelica, „a že bys jim neměl naslouchat.“

„Možná,“ pronesl Rupert, ale stejně jich kolem byla spousta. Zdálo se, že na nadcházející bitvu mají všichni nějaký názor. V paláci byli věštci – ať už skuteční, nebo šlechta, která se snažila věštit ze západů slunce nebo letu ptáků.

Teď ale záleželo jen na tomhle pohřbu. Na pohřbu jeho matky.

Očividně se ale našli lidé, kteří to nechápali. „Výsosti, výsosti!“

Rupert se prudce obrátil k muži, který k němu přiběhl. Měl na sobě vojenskou uniformu a hluboce se uklonil.

„Správné oslovení tvého krále je veličenstvo,“ pronesl Rupert.

„Veličenstvo, odpusť mi,“ pronesl muž. Napřímil se. „Mám naléhavou zprávu!“

„O co jde?“ obořil se na něj Rupert. „Nevidíš, že jsem na pohřbu své matky?“

„Odpusť mi… veličenstvo,“ pronesl muž. Očividně se zarazil právě včas. „Ale naši generálové si žádají tvoji přítomnost.“

Samozřejmě, že ano. Hlupáci, kteří netušili, jak porazit Novou armádu teď chtěli, získat jeho přízeň tím, že mu ukážou, kolik nápadů mají k poražení nové hrozby.

„Až po pohřbu. Možná přijdu, možná ne.“

„Říkali, že je to opravdu důležité,“ pronesl muž, jako kdyby ta slova mohla Ruperta přimět k akci. K poslušnosti.

„Sám rozhodnu, co je důležité,“ prohlásil Rupert. V tuhle chvíli se mu nic nezdálo důležitější než nadcházející pohřeb. Ashton ať si klidně shoří, on ale pohřbí svou matku.

„Ano, veličenstvo, ale—“

Rupert ho zarazil pohledem. „Generálové se snaží předstírat, že se vše musí dít hned,“ řekl. „Že beze mne nemají žádný plán. Že jsem potřeba k tomu, aby ubránili město. Mám pro ně vzkaz: dělejte svou práci.“

„Veličenstvo?“ zeptal se posel tónem, při kterém měl Rupert chuť mu jednu vrazit.

„Dělej svou práci, vojáku,“ řekl. „Ti muži tvrdí, že jsou naši nejlepší generálové, ale nezvládnou zorganizovat obranu města? Řekni jim, že přijdu, až budu připraven. Mezitím se o to musejí postarat oni. A teď jdi, než ztratím trpělivost.“

Muž krátce zaváhal a pak se uklonil. „Ano, veličenstvo.“

A odběhl pryč. Rupert ho ještě chvíli sledoval, než se obrátil k Angelice.

„Jsi nějaká tichá,“ pronesl. Její výraz se nijak nezměnil. „Taky nesouhlasíš s tím, abych pohřbil matku?“

Angelica mu položila ruku na rameno. „Myslím, že pokud to potřebuješ udělat, měl bys to udělat. Nemůžeme ale ani podceňovat nebezpečí.“

„Jaké nebezpečí?“ obořil se na ni Rupert. „Máme přece generály, nebo ne?“

„Generály tuctu různých jednotek, kteří mají tvořit armádu,“ podotkla Angelica. „Nedohodnou se na tom, kdo bude velet, aniž by tam byl někdo, kdo stanoví celkovou strategii. Naše flotila je příliš blízko u pobřeží, naše hradby jsou spíš přežitek z minulosti, než že by nás opravdu chránily a náš nepřítel je opravdu nebezpečný.“

„Opatrně,“ varoval ji Rupert. Zármutek ho svíral jako oprátka a jediný způsob, jakým uměl reagovat, byl vztek.

Angelica se k němu naklonila, aby ho políbila. „Jsem opatrná, lásko moje. Můj králi. Najdeme si čas na tohle, ale brzy bude nutné, abys jim určil směr, abys měl království, kterému můžeš vládnout.“

„Ať shoří,“ pronesl Rupert bezmyšlenkovitě. „Ať klidně všechno shoří.“

„To možná říkáš teď,“ pronesla Angelica, „ale brzy změníš názor. Budeš si ho chtít nechat. No a pak se najde někdo, kdo ti ho bude chtít sebrat.“

„Sebrat mi moji korunu?“ zeptal se Rupert. „Já jsem král!“

„Jsi následník trůnu,“ řekla Angelica, „a musíme ti najít podporu ve Šlechtické radě. O tu podporu ale můžeš přijít, pokud nebudeme opatrní. Generálové, které ignoruješ, budou přemýšlet, jestli bys měl vládnout ty. Šlechta bude zpochybňovat krále, který dává přednost zármutku před jejich ochranou.“

„A ty, Angelico?“ zeptal se Rupert. „Co si myslíš ty? Jsi loajální?“

Jeho ruka sklouzla k noži, téměř podvědomě. Uklidnilo ho, když zjistil, že ho má u sebe. Angelica položila svoji ruku na jeho.

„Myslím, že svoje místo jsem si už zvolila,“ řekla, „a je to místo vedle tebe. Někoho jsem poslala, aby se částečně postaral o flotilu. Pokud smrt zpomalí nás, zpomalí úplně stejně i je. A potom uděláme, co je nutné. Společně.“

„Společně,“ pronesl Rupert a vzal Angelicu za ruku.

„Jsi připraven?“ zeptala se ho.

Rupert přikývl, i když bolest, kterou cítil, byla příliš velká na to, aby ji zvládal. Nikdy nebude připraven na to, aby se rozloučil s matkou.

Do chrámu vstoupili společně. Uvnitř bylo vše připravené na oficiální pohřeb. Všechno proběhlo ve spěchu, ale poznat to nebylo. Všude kolem byly tmavé závěsy tu a tam zdobené královským erbem. Lavice byly plné truchlících. Veškerá šlechta z Ashtonu i z nejbližšího okolí se sešla a doplňovali ji obchodníci s vojáky, kněží a další lidé. O to už se Rupert postaral.

„Jsou tu všichni,“ řekl a rozhlédl se po přítomných.

„Všichni, kdo mohli přijít,“ odpověděla Angelica.

„Ti, kdo nepřišli, jsou zrádci,“ štěkl. „Nechám je pobít.“

„Samozřejmě,“ přikývla Angelica. „Ale až po invazi.“

Bylo zvláštní, že našel někoho, kdo souhlasil se vším, co bylo nutné udělat. Byla stejně nemilosrdná jako on, přitom krásná a inteligentní. I díky tomu tu teď stála s ním. Dokonce i pohřební černá na ní působila překrásně. Podpírala Ruperta na cestě chrámem k místu, kde spočívala rakev jeho matky. Na jejím víku pak ležela královnina koruna.

Sbor začal zpívat smuteční píseň. Nejvyšší kněžka drmolila modlitby k Bohyni. Nic z toho nebylo zvlášť určené pro tuto příležitost. Na to nebyl čas. Rupert byl odhodlaný najít skladatele, který složí oslavnou píseň na jeho matku. Jen co tohle všechno skončí. A nechá jí postavit sochy. Nechá—

„Jsme tu, Ruperte,“ pronesla Angelica a navedla ho k místu v první řadě. Bylo tam víc než dost místa i přesto, jak byla celá budova přecpaná lidmi. Strážní stojící opodál se o to zřejmě postarali.

„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s největším člověkem naší doby,“ drmolila nejvyšší kněžka, zatímco se Rupert usazoval. „Vdova královna Mary z rodu Flambergů teď nosí masku smrti, je v rukou Bohyně. Truchlíme kvůli jejímu odchodu.“

Rupert truchlil. Kněžka mluvila o tom, jak byla jeho matka skvělá vládkyně, jak důležitou roli sehrála ve sjednocení království. Stará kněžka měla dlouhou řeč o ctnostech, popisovaných ve svatých textech a které měla jeho matka. Pak přicházeli další muži a ženy a vyprávěli o její velikosti, laskavosti, skromnosti.

„Jako kdyby mluvili o někom jiném,“ zašeptal Angelice.

„Jsou to věci, které se na pohřbu očekávají,“ odpověděla.

Rupert zavrtěl hlavou. „Ne, tohle není správné. Tohle není správné.“

Vstal a přesunul se do čela chrámu. Bylo mu jedno, že nějaký lord ještě pořád plácal o tom, jak jednou potkal jeho matku. Když se k němu Rupert přiblížil, zmlkl a ustoupil stranou.

„Blábolíte nesmysly,“ řekl a jeho hlas se nesl chrámem. „Mluvíte o mojí matce a ignorujete to, jaká skutečně byla! Říkáte, jak byla dobrá, laskavá a štědrá? Taková ona nebyla! Byla tvrdá. Byla nemilosrdná. Dokázala být krutá.“ Opsal rukou oblouk ve vzduchu. „Je tu někdo, komu neublížila? Mně ubližovala často. Chovala se, jako bych neměl nárok být jejím synem.“

Slyšel, jak si ostatní šuškají. Jen ať si šuškají. On je teď jejich král. Co si myslí, na tom už nezáleží.

„Ale byla silná,“ řekl Rupert. „To díky ní máme tuhle zemi. Díky ní jsme vyhnali zrádce a zbavili se jejich magie.“

Něco ho napadlo.

„Budu silný jako ona. Udělám, co bude nutné.“

Přešel k rakvi a pozvedl korunu. Vzpomněl si na to, co mu Angelica řekla o Šlechtické radě. Jako kdyby Rupert potřeboval jejich svolení. Plynulým pohybem si korunu nasadil na hlavu. Nevšímal si přitom lidí, kteří vydechli překvapením.

„Pohřbíme matku takovou, jaká byla,“ pronesl Rupert, „ne takovou, jakou ji líčíte ve svých lžích! To nařizuji jako váš král!“

Angelica vstala, rozběhla se k němu a vzala ho za ruku. „Ruperte, jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ štěkl na ni. Napadlo ho něco dalšího. Rozhlédl se po shromážděném davu. „Všichni znáte Milady d’Angelicu,“ pronesl. „Chci vám něco oznámit. Dnes si ji vezmu za ženu. Všichni se povinně zúčastníte obřadu. Ten, kdo nepřijde, bude oběšen.“

Tentokrát kolem vládlo naprosté ticho. Možná už je nemohlo nic šokovat. Možná už toho na ně bylo moc. Rupert se vrátil k rakvi.

„Tak, matko,“ řekl. „Mám tvoji korunu. Ožením se a zítra zachráním tvé království. Stačí ti to takhle? Stačí ti to?“

Rupert částečně čekal, že mu nějak odpoví, že mu dá znamení. Ale nic se nestalo. Nic nenarušilo mlčení přihlížejícího davu a vinu, která v něm z nějakého důvodu nepřestávala hlodat.