Читать книгу: «Přistání », страница 2
KAPITOLA DRUHÁ
Spěchali do velícího střediska. Jak se blížili ke vchodu, bylo bušení stále hlasitější. Kevina by zajímalo, čím do těch dveří, kdo bušil – vždyť za nimi byla ještě přechodová komora.
Luna vypadala ustaraně.
„Co se děje?“ zeptal se Kevin.
„Co když jsou to vetřelci, nebo proměnění?“ zeptala se. „Co když loví přeživší?“
„Proč by to dělali?“ zeptal se Kevin, ale ucítil vlnu strachu. Co když má Luna pravdu? Co když se dostanou dovnitř?
„Protože já bych to tak udělala, kdybych byla na jejich místě,“ odpověděla Luna. „Sebrala bych všechno a postarala se, aby nezůstal nikdo, kdo by se mohl bránit nebo mstít. Zabila bych každého, kdo by se mi postavil do cesty.“
Jako už po několikáté vyděsila Kevina Luna svojí temnou stránkou. I tak ale cítil strach, který se za jejími slovy skrýval. I on ho měl. Co když se dostali do bezpečí jen, aby zjistili, že vlastně v bezpečí nejsou?
„Zjistíme, kdo je tam venku?“ zeptal se Kevin.
Luna ukázala na temné obrazovky. „Už od včera nevidíme vůbec nic.“
„Ale tady bylo jen vysílání ze světa,“ nedal se Kevin. „Musí tu být… nevím, nějaké bezpečnostní kamery nebo něco.“
Určitě tam byly. Vojenská výzkumná základna přece nemohla být slepá a neřešit, co se děje kolem. Začal mačkat tlačítka a snažil se zjistit, které to všechno uvede do chodu. Většina obrazovek nereagovala. Signál z okolního světa byl buď něčím blokovaný, nikdo už nevysílal, nebo… kdo ví. Luna také zkusila několik tlačítek i když ji Kevin podezříval, že ani ona sama neví, co vlastně dělá. Stejně jako on.
„Ať je to, kdo je to, nevím, jestli ho pouštět dovnitř,“ řekla Luna. „Může to být kdokoli.“
„To může,“ přikývl Kevin, „ale co když je to někdo, kdo potřebuje naši pomoc?“
„Možná,“ pronesla Luna, ale nezněla nijak přesvědčeně. „Ať je to, kdo je to, do těch dveří mlátí fakt silně.“
To byla pravda. Kovové dunění se neslo chodbami dlouhou ozvěnou. Šlo vždy o tři rány a Kevin si jen pomalu uvědomoval, že rozestupy mezi ránami mají určitý vzor.
„Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké,“ řekl.
„Myslíš SOS?“ vydechla Luna.
Kevin vykulil oči.
„Myslela jsem, že to znají všichni,“ řekla. „Já si z morseovky asi víc nepamatuju.“
„Takže je to někdo, kdo má problémy?“ zeptal se Kevin a při té myšlence ucítil nový příval strachu. Neměli by pomáhat místo toho, aby takhle váhali? Na jedné klávesnici si všiml obrázku kamery. Stiskl ho a na obrazovkách se objevily záběry z bezpečnostních kamer kolem základny.
„Tamhle,“ ukázala Luna na jeden ze záběrů. Kevin nevěděl, na co se soustředit. „Pusť mě k tomu.“
Stiskla nějaká tlačítka a záběr se objevil na víc obrazovkách.
Kevin nevěděl, co čekal – hordu lidí ovládanou vetřelci, vojáka, který věděl o téhle základně a probojoval se k ní přes mimozemšťany? Dost možná něco takového, ale určitě ne dívku v jeho věku, která v pravidelném rytmu bušila do dveří zbytkem nějaké značky.
Měla sportovní postavu, tmavé, na krátko ostříhané vlasy a provokativní piercing v nose. Kevin viděl, že má hezký obličej. Vlastně moc hezký, pomyslel si. Současně si ale uvědomil, že by asi dívka neměla radost, kdyby jí to řekl. Měla na sobě tmavou mikinu s kapucí a na ní ještě koženou bundu, která jí byla očividně moc velká. Na nohou rozedrané džínsy a trekingové boty. Na zádech nesla malý batoh, jako kdyby opravdu byla na túře v horách, ale podle toho, jak vypadala, se zdálo, že spíš utíká z domova. Oblečení totiž měla tak špinavé, až se zdálo, že byla venku dávno před příchodem vetřelců.
„Tohle se mi nelíbí,“ pronesla Luna. „Proč se dovnitř snaží dostat jen jedna holka?“
„Nevím,“ řekl Kevin, „ale asi bysme ji měli pustit.“
Dávalo to přece smysl, nebo ne? Pokud žádala o pomoct, měli by to alespoň zkusit, že? Dívka se teď dívala přímo do kamery, a i když neslyšeli žádný zvuk, bylo jasné, že nemá zrovna radost, když je zavřená venku.
Luna něco stiskla a teď už dívku slyšeli díky vnějším mikrofonům.
„…pustit dovnitř! Ty věci tu pořád ještě jsou! Určitě!“
Kevin se zadíval na jinou obrazovku a opravdu na ní viděl nějaký pohyb. Pohyb lidí, kteří se pohybovali sice pomalu, ale s jasným cílem. Bylo očividné, že se jich zmocnili vetřelci.
„Měli bysme ji pustit dovnitř,“ řekl Kevin. „Nemůžeme ji nechat venku.“
„Nemá masku,“ podotkla Luna.
„A?“
Luna zavrtěla hlavou. „A pokud nemá masku, jak je možné, že ji ty výpary neproměnily? Jak můžeme vědět, že není jednou z nich?“
Jako kdyby je dívka slyšela. Přiblížila se ke kameře a doslova na ně upřela oči.
„Vím, že tam jste,“ řekla. „Viděla jsem, že se ta kamera pohnula. Hele, nejsem jedna z nich. Jsem normální. Podívejte se!“
Kevin se jí zadíval do očí. Měla je vykulené a tmavě hnědé. Hlavní ale bylo, že její zornice byly normální. Ne bílé, jako u vědců, kterých se zmocnily výpary z kamene nebo u jeho matky, která na něj čekala doma…
„Musíme ji pustit dovnitř,“ prohlásil Kevin. Pokud ji necháme venku, dostanou ji.“
Na obrazovce skutečně bylo vidět postavy ve vojenských uniformách, jak se přibližují.
Rozběhl se k přechodové komoře a v ruce svíral klíč od doktorky Levinové. Za dveřmi čekala dívka, zatímco vojáci začali zrychlovat.
„Dovnitř, rychle!“ vyhrkl Kevin. Zatáhl dívku dovnitř. Neměli času nazbyt. Zatáhl za dveře a věděl, že jakmile se zavřou budou v bezpečí. Vytvoří přehradu mezi nimi a proměněnci.
Dveře se nedovřely.
„Pomoz mi,“ křikl Kevin na dívku. Táhl ze všech sil, cítil, jak jsou dveře těžké. Dívka se chopila madla a ze všech sil zabrala.
Vojáci se stále přibližovali, teď už běželi. Jediné, co mohl Kevin dělat, bylo soustředit se na dveře. Jen díky tomu potlačil strach, nepustil je a neutekl.
Konečně se dveře pohnuly a se zaskřípěním se zavřely. Kevin slyšel duté cvaknutí, se kterým zapadly na místo a zarachocení automatického zámku.
„Spouštím dekontaminační proceduru,“ pronesl elektronický hlas stejným tónem, jako když se tu Kevin s Lunou objevili poprvé. Pak se ozvalo syčení vzduchu hnaného přes filtry bunkru.
„Ahoj, já jsem Kevin,“ představil se. Měl pocit, že by v takovou chvíli měl říct něco dramatičtějšího, ale nenapadlo ho, co by to mělo být.
Dívka chvíli mlčela, jako by si se zpožděním uvědomila, že Kevin nejspíš čeká na odpověď. „Já jsem Chloe.“
„Rád tě poznávám, Chloe,“ pronesl Kevin.
Tiše si ho prohlížela, jako by ho odhadovala. Zdálo se, že se chystá utéct. „Jo, jasně.“
Otevřely se druhé dveře přechodové komory. Luna už na ně čekala a usmívala se svým nejpříjemnějším úsměvem, i když původně protestovala proti tomu, aby Chloe pustili dál.
„Ahoj,“ pronesla a podala Chloe ruku. „Já jsem Luna.“
Chloe se na ni podívala, ale ruku jí nepodala. Jen pokrčila rameny.
„Tohle je Chloe,“ pronesl místo ní Kevin.
Chloe téměř bez zájmu přikývla a opatrně se rozhlížela.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala se nakonec.
„Žádní ostatní nejsou,“ odpověděla Luna. „Jsme tu jen my. Já a Kevin.“
Udělala krok ke Kevinovi, jako by chtěla ukázat, jaký jsou tým. Dokonce mu položila ruku na rameno.
„Jen vy dva?“ zeptala se Chloe. Posadila se do jedné z židlí velitelského střediska. Zavrtěla hlavou. „Taková dálka a jste tu jen vy dva.“
„Odkud jsi sem přišla?“ zeptal se Kevin.
„Na tom nesejde,“ pronesla Chloe, aniž by se na něj podívala.
„Myslím, že na tom docela sejde,“ štěkla Luna. „Jen tak se tu ukážeš a chceš, abysme ti věřili?“
Chloe se na ni chladně podívala, znovu pokrčila rameny a pak odešla z místnosti. Kevin ji následoval. Hlavně kvůli tomu, že kdyby za ní šla Luna, nejspíš by došlo k velké hádce. A také proto, že na Chloe bylo něco zajímavého. Bylo toho tolik, co o ní nevěděl.
„Nemusíš mě sledovat,“ odsekla Chloe, když si všimla, že za ní Kevin jde chodbou.
„Myslel jsem, že bych tě tu provedl,“ řekl. „Víš… jestli chceš.“
Chloe znovu pokrčila rameny. Zdálo se, že má různé způsoby, jak krčit rameny. Tohle pokrčení nejspíš znamenalo, že jí to nevadí. Kevin si nebyl jistý, co si o ní myslet.
„Prohledávali jsme to tu od chvíle, kdy jsme se sem dostali,“ řekl Kevin. „Je tu kuchyně a skladiště. Taky nějaké sprchy. Tady je ložnice, ve které jsme spali. Jestli chceš, vyber si postel. Já spím tamhle a Luna taky.“
Chloe si vybrala postel na opačné straně místnosti.
„Ne, že bych vám nevěřila,“ řekla, „ale neznám vás a…“ Zavrtěla hlavou, aniž by větu dokončila. Měla přitom podivný výraz.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Kevin.
„Jo, dobrý,“ štěkla Chloe, ale pak jako by si uvědomila, co udělala. „Jsem v pohodě. Jen jsem se o sebe nějakou dobu starala sama. Myslím, že mám trochu problém se otevřít ostatním.“
„Jasně,“ řekl Kevin a ustoupil ke dveřím. „Můžu jít pryč, jestli nechceš—“
„Utekla jsem z domova,“ řekla Chloe. Kevin doslova zamrzl na místě.
„Cože?“
„No… už předtím, než přišli mimozemšťané,“ pokračovala Chloe. „Moje matka na mě pořád jen řvala a taťka… no, něco se stalo a všichni mi tvrdili, že jsem šílená… každopádně mám na severu bratrance. Říkala jsem si, že pokud se k němu dostanu, bude to dobrý. A pak přišli mimozemšťané.“
Kevin měl pocit, že mu neříká všechno, ale nechal to být. Podle toho, jak často se odmlčela se mu zdálo, že jde o něco hodně bolestivého. Jako kdyby si myslela, že když o tom nebude mluvit, všechno zmizí. Sám to moc dobře znal. Bylo to stejné, jako když se tvářil, že je zdravý a doufal, že tak zmizí jeho nemoc.
„Jak jsi dokázala přežít?“ zeptal se.
„Dělala jsem, co jsem musela,“ pronesla Chloe defenzivně. Znovu vypadala poněkud vyděšené. „Počkej, ty myslíš, když se všichni ostatní změnili? Asi… asi to bylo jen štěstí. Byla jsem daleko od všech ostatních, když se to stalo. Prý to byl nějaký plyn nebo co, ale když jsem se dostala ven, viděla jsem jen lidi, co vydechovali nějaký hnus na ostatní.“
„Když ses dostala ven?“ nechápal Kevin.
„Jeden řezník mě zamkl. Prý že jsem ho chtěla okrást.“
Zamkl ji někde, kam se nedostaly výpary? A znamenalo to, že už on ani Luna nepotřebují masky?
„Bude to dobré,“ řekl Kevin.
Chloe zase jen pokrčila rameny. „Ty jsi ten kluk z televize, že? Když ses představil jako Kevin, nedošlo mi to, ale teď tě poznávám. Proto jsi tady? Zavřeli tě na bezpečném místě, protože jsi ten kluk, který ví o mimozemšťanech?“
Kevin zavrtěl hlavou a znovu se k ní přiblížil. „Nezavřeli mě tady. Doktorka Levinová mi dala klíče od bunkru pod výzkumným centrem NASA, ale tam jsme se nedostali. S Lunou jsme museli najít tenhle.“
Chloe přikývla. „Luna… je tvá přítelkyně?“
Tohle byla věc, kterou si vždy všichni mysleli. Kevin nechápal proč. Zdálo se mu samozřejmé, že s Lunou nikdy chodit nebude.
„Je to má kamarádka,“ odpověděl. „My dva… tedy…“
Bylo zvláštní, jak snadné bylo mluvit o vetřelcích, ale když přišlo na něj a Lunu…
„Divný,“ prohlásila Chloe. „Chci říct, že vypadáš jako fajn kluk. Já bych tě rozhodně neměla jen za kamaráda. Zajímalo by mě—“
Kevin nezjistil, co by ji zajímalo, protože v tu chvíli se od dveří ozvalo nucené zakašlání. Když se Kevin ohlédl, uviděl Lunu, jak je probodává pohledem.
„Jen mě zajímalo, proč vám to trvá tak dlouho,“ řekla a nezněla vůbec nadšeně. Vypadala… jako by snad žárlila. Kevinovi to nedávalo smysl, protože se přece nic nestalo, a navíc mezi nimi nic nebylo. Nebo ano?
„Ahoj, Luno,“ vyhrkl Kevin. „Chloe mi o sobě zrovna vyprávěla.“
„Jo, určitě,“ pronesla Luna. „Možná by mohla povyprávět i mně. A možná, že bysme mezitím mohli zkusit vymyslet, co dál.“
***
Zamířili do kuchyně, protože ani jeden z nich ještě nesnídal. Kevin vyrazil pro zásoby do skladiště, i když si nebyl jistý, jestli má nechat Lunu s Chloe o samotě.
Vybral balíček, který tvrdil, že se v něm skrývají borůvkové palačinky. Když se k dívkám vrátil, obě mlčely. Což bylo poněkud zvláštní – Luna totiž téměř nikdy nemlčela.
„Našel jsem borůvkové palačinky,“ řekl.
„Super,“ prohlásila Luna. „Miluju borůvkové palačinky.“
„Taky je mám ráda,“ pronesla Chloe, i když měl Kevin pocit, že to říká jen kvůli Luně.
„No, nevím, jestli budou dobré,“ poznamenal Kevin.
Brzy si to ověřili. Palačinky chutnaly jako něco, co bylo zabalené mnohem déle, než by mělo být. I tak ale byli všichni tolik hladoví, že se rozhodli je sníst.
„Jak ses o tomhle místě dozvěděla?“ zeptal se Kevin Chloe během jídla.
„Můj táta… jeho prací bylo… že věděl spoustu věcí,“ pronesla. Nic víc ale nedoplnila. Kevin předpokládal, že kdyby se místo něj zeptala Luna, nedozvěděli by se ani tohle.
„Takže jsi sem vyrazila a bušila jsi do dveří, dokud jsme tě nepustili dovnitř?“ zeptala se Luna. Kevin měl pocit, že se jí to zdá nepravděpodobné.
„Někam jsem jít musela,“ pronesla Chloe.
„Zajímalo by mě, jestli jsou nějaká další taková místa. Jestli se někomu podařilo se ukrýt,“ pronesl Kevin dřív, než se Chloe s Lunou stihla pohádat. Chtěl, aby spolu ty dvě vycházely.
„Pokud jsou taková místa, nemůžeme se s nimi spojit,“ prohlásila Luna. „Nemáme signál pro obrazovky a všechno komunikační vybavení je na nic, když nevíme, s kým se chceme spojit.“
„Možná, že je jen neumíte použít,“ pronesla Chloe.
Luna ji probodla pohledem.
„Stejně tu můžeme zůstat, jak dlouho budeme potřebovat,“ řekla Luna. „Jsme tu v bezpečí. Už jsme se o tom s Kevinem bavili včera.“
To byla pravda a Kevinovi to v tu chvíli připadalo uklidňující. Ale co dál? Opravdu mohli všichni tři po zbytek života zůstat zavření v bunkru?
„Možná bych o něčem věděla,“ řekla Chloe, zatímco žvýkala palačinku.
„Jen tak prostě o něčem víš?“ zajímala se Luna. „Ze stejného zdroje, jako ses dozvěděla o tomhle bunkru?“
Kevin měl pocit, že Luna Chloe z něčeho podezírá. Vzhledem k tomu, že Chloe nic neprovedla, chtěl jí věřit, ale Luna měla zřejmě jiný názor.
Chloe odložila vidličku. „Slyšela jsem o něm od lidí, které jsem potkala. Došlo mi, že tohle bude blíž a bude to bezpečnější, ale pokud tu nikdo není…“
„Jsme tu my,“ opravila ji Luna. „A jsme tu v bezpečí.“
„Jsme?“ obořila se na ni Chloe a zadívala se na Kevina, jako by čekala, že něco řekne. „U Los Angeles by měla být skupina, která pomáhá uprchlíkům se shromáždit a zůstat v bezpečí. Říkají si Přeživší.“
„Takže chceš, abychom šli do Los Angeles a našli je?“ zeptala se Luna.
„A jaký je tvůj plán? Sedět tady a čekat, až se všechno spraví?“
Kevin klouzal pohledem z jedné dívky na druhou a snažil se přijít na to, jak je uklidnit.
„Máme dost jídla, abychom tu přežili a možná se nám podaří zprovoznit rádio. Nemůžeme jen tak jít ven, když tam může být úplně cokoli.“
Chloe zavrtěla hlavou. „Bude to jen horší. Věř mi.“
„Mám ti věřit?“ zeptala se Luna. „Vždyť tě ani neznáme. Zůstaneme tady.“
Kevin tenhle tón znal až moc dobře. Znamenalo to, že Luna neustoupí.
„To se podívejme, jak si tahle hezká tvářička myslí, že to tu vede,“ štěkla Chloe.
„Nic o mě nevíš,“ pronesla výhružným tónem Luna.
Kevin vlastně ani nechápal, proč se hádají. Snažil se, aby ho do toho nezatáhly, ale zdálo se, že se bude muset ozvat.
Vstal, aby něco řekl, ale zarazil se, protože ucítil pronikavou bolest v hlavě. Ucítil něco, co nevnímal už celé dny.
„Kevine?“ ozvala se Luna. „Jsi v pořádku?“
Kevin zavrtěl hlavou. „Myslím… myslím, že se blíží další vysílání.“
KAPITOLA TŘETÍ
Kevinovou myslí znovu blikotala čísla. Mihotala se rychle za sebou, jako kdyby se mu snažila vypálit do mozku. Byly téměř příliš rychlé na to, aby bylo možné si je zapamatovat, ale Kevin věděl, že to musí zkusit. Zkusil si je zapamatovat…
Probral se. Zamrkal a viděl nad sebou palandu. Hlava ho bolela, jako by ho někdo praštil, ale Kevin věděl, že se nic takového nestalo. Byla to bolest z toho, jak se jeho tělo snažilo zpracovat mimozemský signál. Marně se snažilo udržet ho. Kevin ucítil něco vlhkého na horním rtu a když si na něj sáhl, zjistil, že krvácí z nosu.
„Na,“ ozvala se Luna a podala mu kapesník.
„Díky,“ odpověděl Kevin.
Chloe ho sledovala z druhé strany postele, jako kdyby tvořil bariéru mezi ní a Lunou.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Co se stalo?“
„Už jsem ti řekla, co se stalo,“ pronesla Luna. Kevin v jejím hlase slyšel podráždění.
Chloe zavrtěla hlavou. „Chci to slyšet od něj.“
Kevin polkl. „Myslím… myslím, že bude další vysílání.“
„Říkala jsem ti to,“ pronesla Luna se sebeuspokojením. Pak se znovu zadívala na Kevina. „Počkej, ty myslíš, že bude další?“
Kevin si nebyl jistý. Dřív si jistý býval.
„Nebyla tam žádná slova,“ odpověděl. „Jenom samá čísla.“
„Stejně jako poprvé,“ pronesla Luna.
Kevin přikývl a pokusil se posadit. Když zamrkal, viděl ta čísla poměrně jasně. Jako by mu je někdo vypálil do víček, ať už chtěl nebo ne.
„Takže takhle se to děje?“ zeptala se Chloe nadšeně. „Ty svým mozkem zachycuješ vysílání?“
„Spíš náznaky,“ pronesl Kevin, „přímo to vysílání zachycuje NASA svými radioteleskopy. A já to umím přeložit.“
„To je… super,“ pronesla Chloe.
Bylo snadné zapomenout na to, že jsou lidé, kteří tohle všechno slyší poprvé.
„Není to nic zábavného,“ poznamenala Luna. „Sama vidíš, co to s Kevinem dělá. A taky jsi viděla všechny problémy, které to způsobilo… nejen to, že jsou tu vetřelci. Vyhrožovali nám, snažili se nás zabít. Lidé Kevinovi nevěřili. Víš, jaké to je, když ti nevěří a ty přitom říkáš pravdu? Když ti říkají, že jsi cvok?“
Chloe se tvářila stále navztekaněji, ale když Luna domluvila, nic neřekla.
„Jo,“ pronesla nakonec měkce. „Vím, jaké to je.“
Přešla k jiné posteli a posadila se na její roh. Kevin viděl, že si poklepává prsty na stehno, jako by chtěla říct, ještě něco dalšího, ale neudělala to. Kevin by se jí zeptal, ale místo toho promluvila Luna.
„Takže nás čeká další zpráva?“ zeptala se. „Další vysílání od mimozemšťanů?“
Kevin přikývl. „Ne od těch, kteří nás napadli. Tohle vypadá spíš na ty druhé. Ty, kteří se nás pokoušeli varovat.“
„Myslela jsem si to,“ řekla Luna. „Vždyť co by nám teď chtěli říct ti útočníci? Vzdejte se a nechejte se zničit, bídní pozemšťané? Odpor je marný? Co by to bylo za vetřelce, kdyby se takhle vytahovali, když už stejně vyhráli?“
„Dělají to všichni,“ zamumlala Chloe. Pak vstala a vyrazila pryč.
Luna se jejím směrem zašklebila. „Co je to s ní?“
Kevin zavrtěl hlavou. „Netuším. Mám pocit, že než se dostala sem, stalo se jí něco ošklivého.“
„Myslíš něco horšího, než že náš svět zabrali vetřelci?“ zeptala se Luna. „Nebo horšího než týpek s nožem na tiskové konferenci?“
„Nevím,“ zopakoval Kevin. Měl pocit, že by měl za Chloe vyrazit, ale neměl na to dost sil. A navíc by tím jenom naštval Lunu.
„Myslela jsem, že ti to řekla,“ prohlásila Luna. „Každopádně se zdálo, že si spolu vážně hezky povídáte, než jsem se objevila.“
Znovu zněla téměř žárlivě, ale proč by žárlila? Musela vědět, že Kevin je její nejlepší kamarád a nic víc, ne? Teď se ale zdálo, že by Luna chtěla být něco víc než kamarádka, přesto Kevin nevěřil, že by se něco takového mohlo stát.
„Vlastně mi toho moc neřekla,“ pronesl Kevin. „Jen to, že utekla.“
„Zdá se, že v tom je opravdu dobrá,“ pronesla Luna jedovatě.
„Luno,“ zavrtěl hlavou Kevin. „Mohla bys aspoň zkusit být na ni milá? Víš, já nechápu, proč se na ni zlobíš. Čekal jsem, že spolu budete vycházet.“
„Protože jsme obě holky?“ zeptala se Luna.
„Ne!“ vyhrkl Kevin. „Spíš proto, že jste obě…“ Snažil se přijít na ta správná slova. Tvrdé? Chloe tak rozhodně vypadala. Luna sice ne, ale Kevin věděl, že taková je.
„Nemáme nic společného,“ prohlásila Luna. „Podle ní jsem jen hezká tvářička.“
V jejím podání to znělo jako urážka.
„No, vždyť—“
„Nech toho,“ zarazila ho Luna. Pak se odmlčela. „Dobře. Budu milá. Když už jsme tu všichni zavření v bunkru, asi budeme muset vycházet. Dělám to ale jen kvůli tobě, ne kvůli ní.“
„Díky,“ pronesl Kevin.
„Pokud je tu nový signál, nebudeme moct zůstat v bunkru, že?“ V Lunině podání to znělo jako naprostá samozřejmost. Pro ni to tak možná bylo. Luna vždycky dokázala něco vymyslet. Dost často vymýšlela plány, jak se dostat do ještě většího maléru.
Kevin nad tím zatím nepřemýšlel, ale Luna měla asi pravdu. Když tu bylo nové vysílání, museli přijít na to, co znamená, a to mohli udělat jen na jednom místě.
„Nejspíš budeme muset zpátky do institutu,“ řekl Kevin.
„I když se nám posledně jen o vlásek podařilo zmizet?“ zeptala se Luna. „Ani nevíme, čeho se ta zpráva týká, nebo jestli nám k něčemu bude, když už vetřelci stejně vyhráli. Mohlo by to být jen něco ve smyslu moc nás to mrzí, varovali jsme vás.“
„Co když je to ale něco jiného?“ odporoval Kevin. „Vážně si myslíš, že by nám posílali zprávu přes celý vesmír jen kvůli tomuhle?“
„Ne, to asi ne,“ zatvářila se teď Luna vážně.
„Co když našli způsob, jak vetřelce porazit, nebo jak jim zabránit v ovládání lidských těl?“ pronesl Kevin. „Co když nám prozradí, jak to všechno zvládnout? Musíme se tam vrátit. Nebo alespoň já. Pro tebe bude bezpečnější, když—“
„Jestli to řekneš, tak tě praštím,“ zarazila ho Luna. „Samozřejmě, že jdu s tebou.“
„Ale já myslel, že—“
„Myslel sis, že mě tady necháš a sám si užiješ takovou zábavu?“ obořila se na něj Luna.
Kevin zavrtěl hlavou. „Myslel jsem to tak, že jsme konečně v bezpečí. Myslel jsem, že bys tu raději zůstala. Já tam musím, abych přeložil zprávu, ale nikdo jiný— au!“
Rychle si promnul místo na paži, kam ho Luna praštila pěstí.
„Varovala jsem tě,“ řekla se širokým úsměvem, který prozrazoval, že ji to ani trochu nemrzí. „Jdu s tebou, protože někdo ti musí pomoct před proměněnci. A navíc pokud najdeme způsob, jak jim nakopat za to, co nám provedli, chci o tom vědět.“
Tohle bylo na Luně to skvělé. Nevzdávala se ani když to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Bojovala by s čímkoli, dokonce i s mimozemskou invazí.
„Už jsem ti někdy řekl, jak jsi úžasná?“ zeptal se Kevin.
„To mi říkat nemusíš,“ zakřenila se Luna. „Vím to i sama. Popravdě máš štěstí, že jsi můj kamarád.“
„Pravda,“ pronesl Kevin. Na okamžik se zatvářil vážně. „Pokud se tam máme vrátit, budeme potřebovat plán.“
„Budeme potřebovat zásoby,“ prohlásila Luna a začala odpočítávat na prstech. „Budeme potřebovat jídlo, možná nářadí, abysme se dostali dovnitř, masky…“
„Chloe tvrdí, že výpary už jsou pryč,“ podotkl Kevin.
„A jak to může vědět?“ odporovala Luna. „Dobře, možná má pravdu, ale raději bych si ty masky vzala. Pro jistotu. A ty jí řekneš, že tam jdeme.“
„Možná bude chtít s námi,“ poznamenal Kevin.
Luna se zašklebila. „Nejspíš to bude lepší, než kdybysme ji tu nechali a doufali, že nás pak pustí zpátky. Začnu připravovat zásoby. Ty jdi za ní.“
***
Kevin procházel chodbou podzemního komplexu a hledal Chloe. Než ji ve spleti chodeb našel, chvíli mu to trvalo. Nakonec ji ale uslyšel někde vepředu.
„To nemůžu… to nemůžu…“
Kevin opatrně nakoukl do místnosti a spatřil Chloe, jak sedí na podlaze skladiště. Kolem ní byly rozházené předměty. Nezdálo se, že by tam byly náhodou. Jako by rukou smetla všechno z jedné z polic. Měla hlavu složenou v dlaních a jako by plakala.
„Chloe?“
Vzhlédla a rychle si setřela slzy, jako by se bála, že je Kevin použije proti ní.
„Jsem v pohodě,“ řekla, než se Kevin stihl na něco zeptat. „Jsem v pohodě.“
„Já říkal, že jsem v pohodě, když se mě lidé ptali na moji nemoc,“ pronesl Kevin a posadil se vedle ní. „Většinou to tak nebylo.“
„Já jsem jen… rozrušená… někdy,“ pronesla Chloe a Kevin předpokládal, že to slovo zvolila opravdu pečlivě, protože určitě mohla vybrat i jiné. „Někdy dělám věci, aniž bych o nich moc přemýšlela. I proto mi říkali, že jsem cvok.“
„Nemyslím, že jsi cvok,“ ujistil ji Kevin.
Chloe si povzdechla. „Neznáš mě. Přišel jsi sem, abys viděl, jak moc jsem magor?“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkl Kevin. „My… já… myslím, že se musíme vrátit zpátky do NASA. Podle toho, co jsem viděl, by mohla přijít další zpráva a mohla by být důležitá.“
„Ty chceš jít zpátky do města? Někam, kde jich může být plno?“ zeptala se Chloe. „To… to nedává smysl. Můžeme jít kamkoli. V Los Angeles jsou Přeživší, na severu mám bratrance…“
„Musíme to udělat,“ ujistil ji Kevin. „Luna připravuje zásoby a pak vymyslíme plán, jak se tam bezpečně dostat. Můžeš zůstat tady, jestli chceš. Nemusíš chodit s námi, pokud ti to připadá moc nebezpečné.“
„Nechceš mě s sebou?“ zeptala se Chloe a zněla stejně rozrušeně, jako před chvílí vypadala.
„Nic takového jsem neřekl,“ odpověděl Kevin.
„Ale myslel jsi to tak, nebo ne?“ štěkla na něj Chloe.
„Ne,“ odpověděl Kevin. „Jen jsem myslel, že nebudeš chtít jít. Sama jsi říkala, že to může být nebezpečné.“
Chloe pokrčila rameny. „To je jedno.“
„Chloe,“ pronesl Kevin. „Nechtěl jsem—“
„To je jedno,“ zopakovala Chloe dutým hlasem. „Dělej si, co chceš. Je mi to jedno. Prostě jdi a pracuj na těch blbých přípravách.“
„Chloe—“
„Jdi!“ štěkla.
Kevin odešel a doufal, že pokud nechá Chloe chvíli o samotě, budou si o tom všem moct promluvit později. Tak to přece lidé dělali, nebo ne? Mluvili spolu o všem možném.
Teď ale věděl, že by měl pomoct Luně s přípravou zásob na cestu. Budou toho potřebovat opravdu hodně. Od benzínu do auta, které čekalo venku, přes oblečení po mapy. Narazil na dveře označené slovem „Zbrojnice“ – když je ale zkusil otevřít, byly zamčené. Možná to bylo dobře. Pochyboval, že by se s Lunou dokázali prostřílet skrz hordy proměněných nezávisle na tom, kolik by měli zbraní. A navíc se mu příčila myšlenka, že by měl střílet na svoji matku, Luniny rodiče nebo kohokoli z institutu.
Pořád ještě nad tím přemýšlel, když z řídící místnosti zaslechl zvuk poplachu.
Kevin se tam rozběhl a doufal, že jde o planý poplach nebo nějakou chybu, ale hluboko uvnitř věděl, že to tak nebude. Věděl přesně, kdo za ten poplach může a nechtěl ani přemýšlet nad tím, co tam asi vyvádí.
Když vběhl do místnosti, uviděl Chloe. Mačkala tlačítka na počítačích a z očí se jí koulely slzy. Bušila do klávesnice, jako kdyby tím mohla něco vylepšit.
„Chloe, co to děláš?“ obořil se na ni Kevin.
„Nemusím poslouchat, co mi říkáš. Nemusím poslouchat nikoho,“ prohlásila odhodlaně. „Nemůžeš mě tu držet. Musím se dostat ven!“
„Nikdo tě tu nechce—“
„Myslela jsem, že se ti líbím. Myslela jsem, že bys mohl být můj kamarád, ale jsi jako ostatní. Jdu pryč. Nemůžeš mě zastavit!“
Stiskla nějaké další tlačítko a zvuk poplachu se změnil. Z reproduktorů se rozléhal počítačový hlas.
„Zahájena nouzová evakuace. Otvírám dveře. Spořádaně opusťte základnu.“
„Co?“ vydechl Kevin. „Chloe, co jsi to udělala?“
„Co to vyvádí?“ vykřikla Luna, když vběhla do místnosti. Měla přes rameno batoh, do kterého očividně shromažďovala zásoby. Jak spěchala, ani ho nezavřela. Netvářila se nijak vesele.
Pořád ale vypadala lépe než Chloe. „Chtěli jste mě tu nechat, jako nějakého… vězně,“ prohlásila současně vztekle, úzkostlivě i vyděšeně. „Nenechám se tu zavřít. Půjdu za bratrancem. Zjistím, co se s ním stalo. A pak se přidám k Přeživším.“
Kevin viděl, jak se otevřely dveře přechodové komory. Šokovalo ho, když se současně otevřely i její druhé dveře a cesta ven tak byla otevřená. Kevin viděl silnici, stromy a co bylo horší, blížící se postavy.
Chloe téměř okamžitě proběhla ven. Kevin byl příliš šokovaný na to, aby se pokusil ji zastavit a Luna si rychle nasazovala masku, protože si očividně nebyla jistá, jestli je vzduch venku v pořádku nebo ne.
„Kevine, dveře!“ zaječela Luna a rozběhla se k nim. „Musíme je zavřít.“
Kevin přikývl. „To zvládnu.“
Nebo v to spíš doufal. Viděl postavy na druhé straně, jak se blíží k otevřeným dveřím. Bylo jich víc, než by čekal. Vždyť je přece vetřelci někam odváželi. Byli tam vojáci i turisté, celé rodiny, které se pohybovaly podivně ztuhle, ale koordinovaně.
Kevin mačkal tlačítka na klávesnici a doufal, že tak zvrátí to, co se právě stalo. Zdálo se ale, že je to úplně zbytečné. Vždyť vůbec nevěděl, jak fungují zdejší systémy. Nic nebylo jasně označené a navíc předpokládal, že nouzové otevření dveří ani nemělo jít jen tak zvrátit. Vždyť pak by lidé zůstali uvěznění uvnitř. Bušil do klávesnice a doufal, že se něco stane.
Nic nepomohlo. Dveře zůstaly otevřené a proměněnci se stále blížili.
Přicházeli si pro ně.
Kevina děsila myšlenka na to, co se stane, až se postavy dostanou k bunkru.
Бесплатный фрагмент закончился.
