Útok Chrabrých

KAPITOLA PÁTA

Gwendolyn otevřela oči, cítila, že se svět kolem ní pohybuje, a snažila se vybavit si, kde je. Viděla, jak kolem ní propluly rudé kameny brány Silesie, viděla tisíce imperiálních vojáků, jak ji udiveně sledují. Viděla Steffena, jak jde vedle ní, a viděla nebesa, jak se pohybují nahoru a dolů. Uvědomila si, že ji někdo nese. Že ji někdo nese v náručí.

Zvedla hlavu a uviděla intenzivní záři Argonových očí. Nesl ji Argon, uvědomila si. Steffen šel po jejich boku a všichni tři volně procházeli bránami Silesie skrz tisíce imperiálních vojáků, kteří pro ně uvolnili cestu a teď na ně jen zírali. Byli obklopeni bílou září a Gwendolyn v Argonových rukách sama cítila, jak nezměrná je síla ochranného štítu. Uvědomila si, že Argon udržoval ve vzduchu nějaké kouzlo, kterým držel vojáky v uctivé vzdálenosti.

Gwen se cítila naprosto klidná, chráněná v Argonových rukách. Každý sval jejího těla ji bolel, byla vyčerpaná a nebyla si jistá, jestli by mohla jít, kdyby se o to pokusila. Víčka se jí třepotala a ona viděla svět proplouvající kolem ní v útržcích. Viděla kus zhroucené zdi, zřícený ochoz, vypálený domek, hromadu trosek. Viděla, jak procházejí skrz nádvoří, a jak došli k nejvzdálenější bráně až na okraj Kaňonu. Viděla, jak procházeli stále dál, a vojáci jim ustupovali z cesty.

Dorazili až k okraji Kaňonu, plošině pokryté kovovými hroty, a když na ní Argon stanul, spustila se dolů a svezla je do hlubin Silesie.

Když vstoupili do nižšího města, Gwendolyn spatřila tucty různých tváří. Ustarané, laskavé tváře obyvatel Silesie ji sledovaly, jak prochází, jako by šlo o nějaké divadlo. Všichni na ně zírali s výrazem údivu a obav, jak se blížili k hlavnímu náměstí.

Když na něj dorazili, shromáždily se kolem nich stovky lidí. Rozhlédla se a uviděla známé tváře – Kendrick, Srog, Godfrey, Brom, Kolk, Atme, poznávala tucty Stříbrných i mužů z Legie. Shromáždili se kolem ní s výrazy úzkosti vepsanými ve tvářích. Vše prosvětlovalo časné ranní slunce. Mlhu rozháněl čerstvý vítr vanoucí z Kaňonu. Zavřela oči a snažila se to vše zapudit. Připadala si jako exponát v muzeu, hluboce zdrcená vším, co se dělo. Cítila se ponížená a cítila, že je všechny zklamala.

Pokračovali v cestě dál, kolem všech těch lidí, skrz úzké uličky nižšího města, skrze další obloukový průchod a konečně do malého paláce nižší Silesie. Gwen upadala do bezvědomí a znovu se z něj probírala, když vkročili do úžasného rudého hradu, vystoupali několik schodů, potom prošli dlouhou chodbou a skrz další klenutý průchod. Konečně se otevřely malé dveře a oni vešli do místnosti.

V místnosti bylo šero, zdálo se, že jde o velkou ložnici se starobylou postelí s nebesy v jejím středu. V prastarém mramorovém krbu nedaleko postele praskal oheň. V místnosti stálo několik dalších lidí a Gwendolyn cítila, jak ji Argon přinesl k posteli a něžně ji na ni položil. Když to udělal, sešly se kolem ní desítky lidí a s obavami se na Gwen zahleděly.

Argon se stáhl, ustoupil několik kroků a zmizel v davu. Hledala ho očima, několikrát zamrkala, ale nedokázala ho najít. Byl pryč. Cítila absenci jeho ochranné energie, která ji předtím chránila jako štít. Bez Argona se jí zdálo, jako by se ochladilo a jako by se nebezpečí opět vrátilo.

Gwen si olízla rozpraskané rty a o chvilku později cítila, že jí někdo podpírá hlavu zezadu, vkládá pod ni polštář a pak přikládá korbel s vodou k jejím rtům. Pila a pila a až teď si uvědomila, jak byla žíznivá. Vzhlédla a uviděla ženu, kterou poznala.

Illepra, královská léčitelka. Illepra na ni shlédla svýma měkkýma oříškovýma očima naplněnýma obavami, dala jí vodu a otřela jí čelo vlažným hadříkem, čímž jí otřela vlasy z tváře. Pak jí položila ruku na čelo a Gwen cítila, jak skrz ni proudí léčivá energie. Cítila, jak jí těžknou oči a uvědomila si, že se jí, proti její vůli, znovu zavírají.

*

Gwendolyn netušila, kolik času uplynulo, než znovu otevřela oči. Stále se cítila vyčerpaná a dezorientovaná. V jejích snech slyšela hlas a teď ho slyšela zase.

„Gwendolyn,“ zazněl hlas. Slyšela jeho ozvěnu v mysli a uvažovala, kolikrát už zvolal její jméno.

Vzhlédla a poznala Kendricka, jak na ni hledí. Vedle něj stál její bratr Godfrey a společně s ním pak Srog, Brom, Kolk a mnoho dalších. Na druhé straně postele stál Steffen. Příčil se jí pohled na výrazy v jejich tvářích. Shlíželi na ni, jako by byla někdo, koho je potřeba litovat, a jako by už byla téměř mrtvá.

„Sestřičko,“ řekl Kendrick s úsměvem. Přesto ale jasně slyšela obavy, které se mu skrývaly v hlase. „Řekni nám, co se stalo.“

Gwen potřásla hlavou. Byla příliš unavená, než aby mohla všechno vyprávět.

„Andronicus,“ řekla ochraptělým hlasem. Znělo to spíše jako zašeptání. Odkašlala si. „Snažila jsem se… vydat sama sebe… výměnou za město… věřila jsem mu. Bylo to hloupé…“

Znovu potřásla hlavou a po tváři jí stekla slza.

„Ne, bylo to vznešené,“ opravil ji Kendrick a sevřel jí ruku do dlaně. „Jsi z nás ta nejodvážnější.“

„Udělala jsi to, co by udělal každý velký vůdce,“ řekl Godfrey a vystoupil dopředu.

Gwen zavrtěla hlavou.

„Podvedl nás…“ řekla Gwendolyn. „…a napadl mě. Přiměl McClouda, aby mě napadl.“

Gwen si nemohla pomoct. Sotva ta slova vypustila z úst, začala brečet a nemohla to zadržet. Věděla, že takhle by se vůdce chovat neměl, ale nedokázala pláč zastavit.

Kendrick jí sevřel ruku ještě pevněji.

„Chtěli mě zabít…“ řekla. „Ale Steffen mě zachránil…“

Všichni lidé v místnosti se podívali na Steffena, který stál loajálně po jejím boku, s novým respektem. On jen skromně sklonil hlavu.

„To, co jsem udělal, bylo příliš málo a příliš pozdě,“ odpověděl. „Byl jsem jen sám proti mnoha.“

„I tak jsi zachránil naši sestru a my tak budeme navždy tvými dlužníky,“ řekl Kendrick.

Steffen potřásl hlavou.

„Já mám u ní mnohem větší dluh,“ odpověděl.

Gwen ho zadržela.

„Argon nás zachránil oba,“ shrnula situaci.

Kendrickova tvář potemněla.

„Pomstíme tě,“ řekl.

„Nejsem to já, o koho se bojím,“ řekla Gwen. „Je to město… naši lidé… Silesie… Andronicus… určitě zaútočí…“

Godfrey ji poplácal po ruce.

„O to se teď nestarej,“ řekl odhodlaně. „Odpočívej. Nech nás, abychom to probrali sami. Ty jsi teď v bezpečí, tady s námi.“

Gwen cítila, že se jí opět klíží oči. Nebyla si jistá, jestli byla vzhůru, nebo sní.

„Potřebuje spát,“ řekla Illepra a ochranitelsky předstoupila před ostatní.

Gwendolyn to vše slyšela jen tlumeně a připadala si stále těžší a těžší, upadala do bezvědomí a znovu se z něj probírala. V její mysli se míchaly obrázky Thora a pak jejího otce. Bylo pro ni těžké odlišit, co byla pravda, a co byl pouhý sen. Slyšela pouhé útržky konverzace, která nad ní probíhala.

„Jak vážná jsou zranění?“ uslyšela hlas. Možná Kendrickův.

Cítila, jak Illepra položila ruku na její čelo. A poslední slova, která slyšela, než se jí zavřely oči, byla od Illepry:

„Tělesná zranění jsou jen lehká, můj pane. Zato zranění na její duši jsou opravdu hluboká.“

*

Když se Gwen znovu probudila, slyšela zvuk praskajícího ohně. Nedokázala říct, kolik času uplynulo. Několikrát zamrkala a snažila se prohlédnout skrz šero místnosti. Zjistila, že se dav už rozešel. Jediní lidé, kteří zde zůstali, byl Steffen, sedící na židli po straně postele, Illepra, která stála nad ní a natírala jí zápěstí mastí, a ještě jedna další osoba. Byl to milý, starý muž, který na ni shlížel se starostmi v očích. Téměř se jí zdálo, že ho poznává, ale nedokázala ho nikam zařadit. Cítila se tak unavená, strašně unavená, jako by roky nespala.

„Má paní?“ ozval se starý muž a shýbl se k ní. Držel v obou rukách něco velkého, a když se Gwen podívala blíž, zjistila, že je to v kůži vázaná kniha.

„To jsem já, Aberthol,“ řekl. „Tvůj starý učitel. Slyšíš mě?“

Gwen polkla a pomalu přikývla. Oči měla otevřené jen lehce.

„Čekal jsem hodiny, abych tě mohl vidět,“ řekl. „Vidím, že jsi unavená.“

Gwen pomalu pokývala hlavou, rozpomněla se a byla starému muži vděčná, že přišel.

Aberthol se nad ni sklonil, otevřel ohromnou knihu, kterou přinesl, a ona cítila její váhu na svém klíně. Slyšela šustění těžkých stránek, jak jimi otáčel.

„Je to jedna z mála knih, kterou se mi podařilo zachránit,“ pronesl smutně, „před vypálením Domu učenců. Je to čtvrtá kronika MacGilů. Četla jsi ji. Mezi ostatními příběhy o dobývání, triumfech i porážkách se v ní skrývají i další příběhy. Příběhy o zraněních velkých vůdců. O zraněních na těle i na duši. Všechny představitelné druhy zranění, má paní. A to je to, co jsem ti přišel říct: i ti nejlepší muži a ženy utrpěli naprosto nepředstavitelné zacházení, mučení a torturu. Nejsi v tom sama. Jsi jako loukoť v kole času. Je nespočet ostatních, kteří trpěli mnohem více, než ty. A mnoho z nich přežilo a pak se stalo ještě většími vůdci.“

„Nemusíš se stydět,“ řekl a sevřel jí zápěstí. „To je to, co ti chci říct. Nikdy se nesmíš stydět. Nesmí v tobě být žádná hanba – pouze čest a odvaha k tomu, co musíš udělat. Jsi jeden z největších vůdců, jaké kdy Prsten spatřil. A tahle událost na tom v žádném případě nic nemění.“

Gwen se jeho slova dotkla, cítila, že jí po tváři kane slza. Jeho slova byla přesně to, co potřebovala slyšet a cítila za ně ohromnou vděčnost. Samozřejmě věděla a chápala, že má naprostou pravdu.

Přesto jí ale emoce říkaly něco jiného, nedokázala to tak cítit. Jedna její část si nemohla pomoct a připadala si, že je navěky zraněná. Věděla, že to není pravda, ale prostě to tak cítila.

Aberthol se usmál a vytáhl jednu menší knihu.

„Pamatuješ si na tuhle?“ zeptal se a ukázal jí vazbu v rudé kůži. „Byla tvoje nejoblíbenější po celé tvé dětství. Legendy našich otců. Je v ní jeden zvláštní příběh, o kterém jsem si myslel, že bych ti ho přečetl, abych ti pomohl ukrátit dlouhou chvíli.“

Gwen potěšilo jeho milé gesto, ale už to dál nedokázala vydržet. Smutně zavrtěla hlavou.

„Děkuji,“ řekla chvějícím se hlasem a další slza jí sklouzla po tváři. „Zrovna teď to bohužel nedokážu vyslechnout.“

Jeho tváří přeběhlo zklamání, ale pak s porozuměním přikývl.

„Někdy jindy,“ řekla mu a cítila se sklíčeně. „Potřebuji být sama. Pokud bys mohl, prosím, odejít. Vy všichni,“ řekla a obrátila se na Steffena a Illepru.

Všichni povstali a sklonili hlavu, pak se otočili a spěchali ven z místnosti.

Gwen se cítila provinile, ale nedokázala si pomoct. Chtěla se schoulit do klubíčka a umřít. Slyšela jejich kroky, jak procházejí místností, slyšela, jak se za nimi zavírají dveře. Rozhlédla se, aby se ujistila, že je místnost prázdná.

S překvapením zjistila, že místnost prázdná nebyla: zůstala tu osamělá postava stojící ve dveřích, vzpřímená v perfektním postoji jako vždy. Mířila pomalým, majestátním krokem přímo ke Gwen. Zastavila se několik stop od postele a hleděla na ni bez jakéhokoli výrazu.

Její matka.

Gwen překvapilo, že ji zde vidí stát, bývalou královnu, vznešenou a hrdou jako vždy, shlížející na ni s obvyklým chladným výrazem. V jejích očích, na rozdíl od očí ostatních návštěvníků, nebyl žádný soucit.

„Proč jsi tady?“ zeptala se Gwen.

„Přišla jsem, abych tě viděla.“

„Ale já tě nechci vidět,“ odpověděla Gwen. „Nechci vidět nikoho.“

„Je mi jedno, co ty chceš,“ řekla její matka chladně a sebevědomě. „Jsem tvoje matka a mám právo tě vidět kdykoli si to přeji.“

Gwen pocítila, že její starý hněv na matku se opět rozhořívá – ona byla tou poslední osobou, kterou by teď chtěla vidět. Ale znala svou matku a věděla, že neodejde, dokud nevysloví, co má na srdci.

„Tak tedy mluv,“ řekla Gwendolyn. „Mluv a pak odejdi a nech mě na pokoji.“

Její matka si povzdechla.

„Ty o tom nevíš,“ řekla její matka. „Ale když jsem byla mladá, ve tvém věku, napadli mě stejným způsobem, jako teď tebe.“

Gwen na ni šokovaně hleděla. O tom opravdu neměla tušení.

„Tvůj otec o tom věděl,“ pokračovala její matka. „A bylo mu to jedno. I přesto si mne vzal za ženu. V tu chvíli jsem si připadala, jako by můj život úplně skončil, ale nebylo tomu tak.“

Gwen zavřela oči a cítila, jak jí další slza stéká po tváři. Chtěla, aby matka přestala. Nechtěla poslouchat její příběh. Bylo už trochu pozdě na to, aby jí matka projevovala jakýkoli soucit. To opravdu předpokládala, že sem prostě nakráčí po tolika letech drsného zacházení, nabídne jí dojemný příběh, a tím se všechno jednoduše vyřeší?

„Už jsi skončila?“ zeptala se Gwendolyn.

Její matka postoupila o krok kupředu. „Ne, ještě jsem neskončila,“ řekla pevně. „Teď jsi královna – a je na čase, aby ses jako královna začala chovat,“ řekla její matka hlasem tvrdým jako ocel. Gwen v jejím hlase slyšela sílu, jakou v něm doteď nezaznamenala. „Lituješ sebe sama. Ale ženy každý den, všude na světě, mají mnohem horší osud, než máš ty. To, co se ti stalo, není v celém koloběhu života nic. Rozumíš mi? Není to nic.“

Její matka si povzdechla.

„Pokud chceš přežít a cítit se na tomhle světě jako doma, pak musíš být silná. Silnější, než muži. Muži tě vždy dostanou, ať už tak nebo tak. Není to o tom, co se ti stane, je to o tom, jak to přijmeš. Jak na to zareaguješ. To je to, co musíš kontrolovat. Můžeš se prostě zhroutit a zemřít. Nebo můžeš být silná. To je to, čím se liší ženy od dívek.“

Gwen věděla, že se jí matka snaží pomoct, ale nenáviděla nedostatek pochopení v jejím přístupu a také nenáviděla, když ji někdo poučoval.

„Nenávidím tě,“ řekla jí Gwendolyn. „Vždycky jsem tě nenáviděla.“

„Já to vím,“ odpověděla její matka. „Já tě také nenávidím. Ale to neznamená, že si nemůžeme vzájemně porozumět. Nechci tvoji lásku. To, co chci, je, abys byla silná. Tenhle svět neovládají lidé, kteří jsou slabí a vyděšení. Světu vládnou lidé, kteří ze sebe setřesou potíže, jako by o nic nešlo, a pokračují dál. Můžeš se zhroutit a zemřít, pokud si to přeješ. Na to je vždycky spousta času. Ale je to nudné. Buď silná a žij. Opravdu žij. Buď příkladem pro ostatní. Protože jednoho dne, a o tom tě mohu ujistit, stejně zemřeš. A teď, když jsi živá, bys taky mohla skutečně žít.“

„Nech mě na pokoji!“ zaječela Gwendolyn, neschopná najít jiná slova.

Její matka na ni dál hleděla ledovým pohledem a pak konečně, po chvíli ticha, která jakoby trvala celou věčnost, se otočila, jako pyšný páv vyšla z místnosti a zabouchla za sebou dveře.

V prázdném tichu začala Gwen plakat. Plakala a plakala a víc než kdy jindy si přála, aby tohle vše prostě zmizelo.

KAPITOLA ŠESTÁ

Kendrick stál u koridoru na okraji Kaňonu a hleděl na převalující se mlhu. Zatímco se rozhlížel, jeho srdce pukalo. Ničilo ho vidět jeho sestru v situaci, v jaké se nacházela, a uvnitř měl pocit, jako by to byl on, na koho zaútočili. Ve tvářích Silesianů viděl, že Gwen nevnímali pouze jako vůdce. Vnímali ji jako člena rodiny. Byli všichni stejně sklíčení, jako by je Andronicus zranil všechny naráz.

Kendrick si připadal, jako by to byl on, na koho padala vina. Měl přeci vědět, že jeho mladší sestra udělá něco takového, věděl, jak je statečná a hrdá. Měl předpokládat, že se raději sama vydá, než bude mít kdokoli šanci ji zastavit, a měl najít způsob, jak jí v tom zabránit. Znal její povahu, to jak je důvěřivá, znal její dobré srdce a také jako válečník věděl lépe než ona o tom, že někteří vůdci jsou velmi brutální. Byl starší a moudřejší než ona a cítil, že ji zklamal.

Kendrick se za tohle všechno, za tuhle hrozivou situaci, cítil zodpovědný i proto, že to vše bylo příliš mnoho na jednu jedinou osobu. Na nově korunovaného vládce, šestnáctiletou dívku. Neměla tu tíhu nikdy nést sama. Taková důležitá rozhodnutí by byla příliš i pro něj, dokonce i pro jeho otce. Gwendolyn udělala to nejlepší, co za daných okolností mohla, a zřejmě lépe, než by na jejím místě učinili mnozí ostatní. Kendrick sám neměl naprosto žádné ponětí, jak se s Andronicem vypořádat. Nikdo z nich neměl.

Sotva Kendrick pomyslel na Andronica, jeho tvář zrudla zuřivostí. Andronicus byl vůdce bez jakýchkoli skrupulí, bez principů a bez soucitu. Kendrickovi bylo jasné, že kdyby se teď vzdali, potká je všechny stejný osud: Andronicus by je všechny bez výjimky buď zabil, nebo zotročil.

V ovzduší se ale něco změnilo. Kendrick to mohl vidět v pohledech všech lidí a dokonce to sám cítil. Silesiané už netoužili po pouhém přežití, nechtěli se jen bránit. Teď už toužili po pomstě.

„SILESIANÉ!“ zaduněl mocný hlas.

Dav ztichnul a pohlédl vzhůru. V horním městě na okraji Kaňonu stál Andronicus a shlížel na ně, obklopen svými posluhovači.

„Dávám vám šanci“ zahřměl. „Odvraťte se od Gwendolyn a já vás nechám žít! Pokud to neuděláte, snese se na vás ohnivá bouře. Ihned za úsvitu, oheň tak mocný, že nikdo z vás nepřežije.“

S úsměvem se odmlčel.

„Je to velmi dobrá nabídka. Raději nad ní příliš dlouho neváhejte.“

S těmi slovy se Andronicus otočil a odkráčel pryč.

Silesiané se postupně probrali z přemýšlení a rozhlíželi se, co na to ostatní.

Srog vystoupil dopředu.

„Věrní Silesiané!“ zaduněl Srogův hlas k rozrůstajícímu se davu válečníků. Tvářil se vážněji, než ho kdy Kendrick viděl. „Andronicus napadl naši nejkrásnější a nejdražší vůdkyni, naši královnu. Dceru našeho milovaného krále MacGila. Napadl tak naprosto každého z nás. Pokusil se pošpinit naši čest – pošpinil ale pouze svoji vlastní!“

„JE TO TAK!“ zařval dav, který začínal vřít vzrušením. Muži svírali jílce mečů s ohněm v očích.

„Kendricku,“ řekl Srog a otočil se k němu. „Co navrhuješ?“

Kendrick pomalu pohlédl do očí mužů, kteří před ním stáli.

„ZAÚTOČÍME!“ zvolal Kendrick a cítil oheň ve svých žilách.

Dav zařval v odpověď, dav, který stále rostl a rostl, nebojácný pohled v očích všech mužů. Každý z těch lidí, které před sebou viděl, byl připraven bojovat na život a na smrt.

„ZEMŘEME JAKO MUŽI, NE JAKO PSI!“ znovu zvolal Kendrick.

„PŘESNĚ TAK!“ zvolal dav v odpověď.

„BUDEME BOJOVAT ZA GWENDOLYN! ZA VŠECHNY NAŠE MATKY, SESTRY A MANŽELKY!“

„ANO!“

„ZA GWENDOLYN!“ zvolal Kendrick.

„ZA GWENDOLYN!“ zvolal dav v odpověď.

Dav hučel vzrušením, které s každým dalším okamžikem ještě více vzrůstalo.

Se závěrečným zvoláním následovali Kendricka a Sroga, kteří je vedli vzhůru úzkým koridorem do vyšší Silesie. Přišel čas, aby Andronicus zjistil, za co v boji stojí Stříbrní.

KAPITOLA SEDMÁ

Thor s Reecem, O’Connorem, Eldenem, Convenem, Indrou a Krohnem stáli u ústí řeky a shlíželi na Convalovo tělo. Ve vzduchu se vznášela ponurá nálada. Thor ji při pohledu na svého bratra z Legie vnímal jako závaží na hrudi, které se ho snažilo stáhnout dolů. Conval. Mrtev. Působilo to tak strašně neskutečně. Na této dobrodružné cestě jich, co si jen Thor vzpomínal, vždy bylo šest. Nikdy nečekal, že by jich mohlo být jen pět. Při tom pomyšlení vnímal svoji vlastní smrtelnost.

Thor vzpomínal na všechny ty příležitosti, kdy tu pro něj Conval byl, vzpomínal, jak s ním byl na každém kroku této cesty, už od prvního dne, kdy Thor vstoupil do Legie. Byl pro něj jako vlastní bratr. Conval měl pro Thora vždy slabost, vždy pro něj měl milé slovo. Na rozdíl od některých dalších vojáků bral Thora už od začátku jako přítele. Vidět ho ležet na zemi mrtvého – obzvlášť, když se jednalo o důsledek Thorových chybných rozhodnutí, to bylo něco, z čeho se Thorovi chtělo zvracet. Kdyby nikdy nevěřil těm třem bratrům, možná by tu dnes Conval stál živý.

Samozřejmě nemohl Thor myslet na Convala a nevzpomenout na Convena, jeho identické dvojče, neoddělitelného partnera. Vždy dokončovali myšlenku jeden za druhého. Nedokázal si ani představit, jakou bolest musí Conven cítit. Conven vypadal, jako by to už ani nebyl on. Ten veselý, bezstarostný Conven, kterého kdysi znali, už asi nadobro zmizel.

Všichni tiše stáli na okraji bitevního pole, kde se to stalo, těla imperiálních vojáků nahromaděná kolem nich. Stáli tam, jako vytesaní z kamene, shlížejíce na Convala, a nikdo z nich nechtěl odejít, než mu dopřejí důstojný pohřeb. Podařilo se jim najít několik hezkých kožešin, které patřily jednomu z padlých imperiálních důstojníků. Svlékli je z něj a zabalili do nich Convalovo tělo. Pak ho umístili na malou loďku, kterou použili na cestu sem. Jeho dlouhé tělo leželo na zádech, ztuhlé, s pohledem upřeným k nebi. Válečnický pohřeb. Conval už vypadal jako zmrzlý, jeho tělo tuhé a modré, jako kdyby vlastně nikdy nežil.

Stáli tam dlouho, Thor už ani nevěděl, jak dlouho, a všichni byli ponořeni do svých vlastních smutných myšlenek. Nikdo z nich nechtěl vidět jeho tělo odejít. Indra pohybovala svojí dlaní nad Convalovým čelem v malých kruzích a se zavřenýma očima pronášela nějaká zaklínadla v jazyce, kterému Thor nerozuměl. Bylo vidět, jak moc se o Convala zajímala, když prováděla tento skromný pohřební obřad. Ze zvuku jejího hlasu zazníval klid a mír. Nikdo z mužů nevěděl, co říct, takže tam jen zachmuřeně stáli a nechali Indru, aby obřad vedla sama.

Konečně Indra dokončila zaříkávání a o krok ustoupila. Conven vystoupil, poklekl po bratrově boku a slzy mu stékaly po tvářích. Se skloněnou hlavou natáhl ruku a položil ji na ruku svého bratra.

Conven se rozhodl a postrčil loďku kupředu. Odplula do klidných říčních vod a pak, jako kdyby vlny porozuměly, co se po nich žádá, zmocnil se loďky proud a pomalu, něžně ji odnášel pryč. Plula dál a dál od skupinky, zatímco Krohn kňučel, jak se vzdalovala. Jakoby odnikud se zvedla mlha a loďku pohltila. Zmizela.

Thor se cítil, jako by i jeho tělo bylo vtahováno do podsvětí.

Muži pomalu pohlédli jeden na druhého a následně na bojiště a pláně za ním. Za nimi bylo podsvětí, ze kterého sem přišli. Na jednu stranu se rozléhaly travnaté pláně, na druhou pak prázdná pustina, vyprahlá poušť. Stáli na rozcestí.

Thor se obrátil na Indru.

„Abychom se dostali k jezeru Neversink, musíme přejít tu poušť?“ zeptal se Thor.

Souhlasně přikývla.

„Je tu ještě nějaká další cesta?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou.

„Jsou i jiné cesty, ale ne tak přímé. Ztratil bys tak týdny. Pokud chceš porazit ty zloděje, je tohle jediná cesta.“

Ostatní na poušť dlouze hleděli, viděli, jak ji slunce rozpaluje a vzduch se nad ní vlní.

„Vypadá, že neodpouští chyby,“ řekl Reece a postavil se po Thorově boku.

„Nevím o nikom, kdo by ji přešel a přežil,“ řekla Indra. „Je rozlehlá a plná nepřátelských stvoření.“

„Nemáme dostatek proviantu,“ řekl O’Connor. „Nezvládneme to.“

„Přesto je to jediná cesta k Meči,“ řekl Thor.

„Za předpokladu, že Meč stále existuje,“ dodal Elden.

„Pokud zloději dorazili k jezeru Neversink, pak je tvůj milovaný Meč ztracen navždy,“ řekla Indra. „Budeš riskovat naše životy jen kvůli přeludu. Nejlepší věc, kterou teď můžeš udělat, je obrátit se a zamířit zpět k Prstenu.“

„Nevrátíme se,“ pronesl odhodlaně Thor.

„Obzvláště ne teď,“ dodal Conven a vystoupil kupředu. V očích mu plál oheň a smutek.

„Najdeme ten Meč, nebo při jeho hledání zemřeme,“ řekl Reece.

Indra zavrtěla hlavou a povzdechla si.

„Nečekala jsem od vás jinou odpověď, chlapci,“ řekla. „Příliš odvážní, až do konce.“

*

Thor pochodoval bok po boku s ostatními pustinou, mžoural skrz pálící slunce a lapal po dechu v neúprosném vedru. Čekal, že bude mít radost, když se dostal pryč z podsvětí, když se zbavil jeho všudypřítomného šera, ve kterém bylo nemožné spatřit slunce. Ale bylo to jako jít ode zdi ke zdi. Tady v poušti nebylo nic jiného, než slunce: zlaté slunce a zlatá nebesa, všechny paprsky dopadající přímo na něj, bez možnosti se kamkoli schovat. Bolela ho hlava a necítil se dobře. Nohy za sebou táhl a připadal si, jako by pochodoval celý život. Když se podíval kolem, viděl, že ostatní jsou na tom stejně.

Putovali už den a půl a on neměl žádnou představu, jak by toto tempo mohli dál udržet. Pohlédl na Indru, jak si ukrývá hlavu v kápi, a zauvažoval, jestli náhodou neměla pravdu. Možná to byla až přílišná opovážlivost, pokoušet se o přechod pouště. Ale on přísahal, že Meč najde – jakou jinou možnost tedy měli?

Jak pokračovali, vířili nohama mračna prachu, který se pak převaloval všude kolem, a tím se jim dýchalo ještě hůř. Na horizontu nebylo nic, než vyprahlá písčitá půda, všechno ploché kam až jen oko dohlédlo. Ani nejmenší náznak nějaké stavby, cesty nebo kopce… Nebo čehokoli jiného. Nic než poušť. Thor si připadal, jako by dorazili na samý konec světa.

Jak šli, nacházel Thor útěchu alespoň v jedné věci: alespoň teď, poprvé v životě, si byl jistý, kam má mířit. Už nebyl vydán na milost a nemilost těm třem bratrům, nemusel naslouchat jejich radám a hloupé mapě. Teď naslouchal Indře a věřil jí mnohem víc, než kdy věřil bratrům. Byl si naprosto jistý, že je vede správným směrem. Nebyl si ale jistý, zda tuto cestu přežijí.

Thor zaslechl jemný svištivý zvuk, a když se podíval dolů, viděl, že se písek kolem něj začíná svíjet v kruzích. Ostatní to viděli také. Thor si nebyl jistý, co se děje, když viděl, jak se písek pomalu zvedá, kruhy u jeho nohou narůstají a následně se zvedají k nebi. Brzy se vytvořil velký prašný mrak zdvíhající se ze země a stoupající výš a výš.

Thor cítil, jak jeho tělo náhle vysychá. Připadal si, jako by každá jednotlivá kapka vody v jeho těle byla vytažena ven, a dostal neskutečnou žízeň. Nikdy dřív v životě takovou žízeň necítil.

Začal panikařit, zašmátral po svém měchu s vodou, uchopil ho a chtěl si svlažit rty. Když jej ale naklonil, voda se náhle zdvihla směrem vzhůru k nebi a jeho rtů se ani nedotkla.

„Co se to děje?“ zakřičel Thor na Indru a lapal po dechu.

Indra s obavami pohlédla na nebe a stáhla si kápi.

„Obrácený déšť!“ vykřikla Indra.

„Co to je?“ zavolal Elden, zatímco lapal po dechu a držel se za hrdlo.

„Prší vzhůru!“ zakřičela Indra. „Všechna vlhkost je vytahována směrem vzhůru do nebes!“

Thor sledoval, jak zbytek jeho vody vylétl z měchu vzhůru a pak viděl, jak kůže měchu praská a vysychá a na zem už dopadá vyschlá jako troud.

Thor padl na kolena a svíral si hrdlo, jen stěží se mu dařilo dýchat. Ostatní kolem se zachovali úplně stejně.

„Vodu!“ žadonil za ním Elden.

Ozvalo se divoké rachocení, jako zvuk tisíce hromů. Thor vzhlédl a uviděl, jak nebesa potemněla. Objevil se jediný bouřkový mrak a mířil k nim neskutečnou rychlostí.

„VŠICHNI K ZEMI!“ zaječela Indra. „Nebesa se obracejí!“

Ještě ani nedokončila větu a nebesa se otevřela. Stěna vody se řítila dolů a srazila Thora i ostatní silou přílivové vlny.

Thor se začal kutálet, znovu a znovu, ve vodní vlně, valil se ani nevěděl, jak dlouho. Konečně se ocitl zpět na pevné zemi a vlna se postupně vzdalovala. Následoval normální déšť, takže Thor obrátil hlavu vzhůru a pil a pil, stejně jako ostatní, dokud se konečně necítil dostatečně svlažen.

Pomalu se všichni zvedli zpět na nohy, těžce oddechovali a vypadali velmi zničeně. Podívali se jeden na druhého. Přežili. Jak je opouštěl strach a šok, začali se usmívat, až vybuchli v hurónský smích.

„Žijeme!“ vykřikl O’Connor.

„Tohle je to nejhorší, co nám poušť může provést?“ zeptal se Reece, plný radosti, že žije.

Indra zachmuřeně zavrtěla hlavou.

„Slavíte předčasně,“ řekla s ustaraným výrazem. „Po dešti vycházejí pouštní zvířata, aby se napila.“

Ozval se příšerný zvuk, a když se Thor rozhlédl, se zděšením uviděl armádu stvoření, jak se zdvihají z písku a razí si k nim cestu. Ohlédl se přes rameno a uviděl jezero, které po sobě zanechal déšť. Uvědomil si, že stojí přímo v cestě žíznivým stvořením.

Tucty stvoření, která Thor nikdy dříve nespatřil, uháněly jejich směrem. Byla to ohromná, žlutá zvířata připomínající buvoly, s tím rozdílem, že byla dvakrát tak velká, se čtyřma rukama a čtyřmi rohy, stojící na dvou nohách, a běžela přímo k nim. Uháněla velmi zábavným způsobem, vždy jednou za čas se spustila dolů, běžela po všech čtyřech a pak znovu po dvou. Řvala, jako by si šla přímo pro ně, a jejich dusot rozechvíval zemi.

Thor tasil svůj meč a totéž udělali i ostatní a připravovali se k obraně. Když se přiblížilo první zvíře, Thor se odvalil stranou mimo jeho cestu. Neútočil a doufal, že se prostě jen přeženou kolem a půjdou za vodou.

Stvoření sklonilo hlavu, aby Thora mohlo nabrat, ale minulo, když se Thor odvalil. K Thorově hrůze to ale nestačilo. Zvíře se zuřivě obrátilo a znovu běželo přímo na Thora. Zdálo se, že po Thorově smrti žíznilo víc než po vodě.

Jak se znovu rozbíhalo k útoku se skloněnými rohy, Thor vyskočil do vzduchu, máchl svým mečem a usekl probíhajícímu zvířeti jeden z rohů. Zvíře zavřeštělo, vyskočilo na zadní, otočilo se na Thora a srazilo ho na zem.

Stvoření se postavilo na nohy a pokusilo se Thora udupat. Thor se mu odvalil z cesty a zvířecí nohy tak jen zanechaly stopy v písku a zvířily prach. Stvoření se znovu postavilo, ale tentokrát Thor pozvedl meč a vrazil mu ho přímo do hrudi.

Zvíře opět zavřeštělo. Meč mělo zaražený do těla až po jílec a Thor se zpod něj odvalil právě včas, než dopadlo mrtvé na zem.

Když se Thor znovu postavil na nohy, další zvíře už se na něj rozbíhalo. Odskočil mu z cesty, ale ne dostatečně včas, takže ho roh zranil na ruce, až vykřikl bolestí a upustil meč. Když ztratil meč, vytáhl Thor svůj prak, vložil do něj kámen a vrhl ho na zvíře.

Zvíře zavrávoralo a zařičelo, když ho kámen udeřil do oka, ale stále běželo přímo na Thora.

Thor uhýbal doleva a doprava a snažil se vykličkovat zvířeti z cesty. Ale to bylo příliš rychlé. Už nebylo kam uhnout a Thor věděl, že během několika okamžiků ho zvíře rozdupe. Jak utíkal, koutkem oka zahlédl svoje bratry z Legie a viděl, že si nevedou o nic lépe. Každý z nich utíkal před jedním ze zvířat.