Země Ohňů

KAPITOLA TŘETÍ

Thor si musel rukama zastínit oči, světlo vycházející z otevírajících se zlatých dveří vedoucích do hradu jeho matky bylo tak intenzivní, že ho téměř oslepilo. Ze dveří směrem k němu vyšla postava. Každým kouskem těla cítil, že je to žena. Že je to jeho matka. Thorovo srdce se rozbušilo, když ji uviděl. Ruce měla svěšené volně podél těla a dívala se na něj.

Světlo se začalo pomalu vytrácet, stačilo to k tomu, aby mohl Thor dát ruce dolů a pohlédnout na ženu. Byla to chvíle, na kterou čekal celý život. Okamžik, který ho pronásledoval ve snech. Nemohl tomu uvěřit. Byla to opravdu ona. Jeho matka. Uvnitř hradu posazeného na samém vrcholu skaliska. Thor otevřel oči dokořán a poprvé na ni pořádně pohlédl. Stála jen několik stop od něj a opětovala jeho pohled. Poprvé v životě spatřil její tvář.

Thorovi se zatajil dech, když pohlédl na tu nejkrásnější ženu, kterou kdy v životě viděl. Vypadala, jako by stála mimo čas. Zároveň stará i mladá, její pleť byla téměř průsvitná, její tvář zářila. Mile se na něj usmála. Všiml si, že její blond vlasy jí sahají až k pasu. Všiml si jejích velkých, průsvitně šedých očí, jejích perfektně tvarovaných lícních kostí a čelisti, která měla stejný tvar jako jeho vlastní. To, co Thora při pohledu na ni překvapilo nejvíc, bylo to, že v její tváři viděl mnoho vlastních rysů – křivku její brady, její rty, šeď jejích očí, dokonce i její hrdé čelo. Jistým způsobem to bylo jako dívat se na sebe sama. Její pohled také nápadně připomínal pohled Alistair.

Thorova matka byla oblečená do bílé hedvábné róby a pláště, kápi měla staženou. Stála jako prostá žena s rukama svěšenýma podél těla, nezdobila se žádnými šperky, kůži měla hladkou a jemnou jako kůži dítěte. Thor dokázal cítit energii, která z ní vyzařovala. Intenzivnější, než jakou kdy cítil. Jako by cítil samotné slunce. Stál a nechával se tou energií zaplavovat. Cítil vlny lásky, které k němu od ní proudily. Nikdy dřív necítil tak bezpodmínečnou lásku a přijetí. Připadal si, že sem patří.

Když tam před ní stál, konečně si připadal, jako by byl kompletní. Jako by na světě bylo vše v nejlepším pořádku.

„Thorgrine, synu,“ řekla.

Byl to ten nejkrásnější hlas, který kdy slyšel. Měkce se odrážel od prastarých kamenných zdí hradu. Zněl, jako by pocházel ze samotných nebes. Thor jen překvapeně stál a nevěděl co dělat nebo co říct. Bylo to skutečné? Na chvilku uvažoval, jestli nejde jen o další přelud Země druidů. Jestli nejde jen o další sen, nebo jestli si s ním nezahrávala jeho mysl. Na možnost obejmout matku čekal celou tu dobu, kterou si pamatoval. Udělal krok kupředu odhodlaný zjistit, jestli jde jen o přelud nebo o skutečnost.

Thor se natáhl, aby ji obejmul, ale zároveň se obával, aby neobjímal jen prázdný vzduch. Jen iluzi. Pak ale ucítil, že je skutečná, že v objetí svírá skutečnou osobu. A cítil, že ona ho také objala. Byl to pro něj ten nejúžasnější a nejlepší pocit na světě.

Pevně ho objala a Thor se cítil nevýslovně šťastný z toho, že je skutečná. Že to vše bylo skutečné. Že měl matku, která skutečně existovala, že tu byla s ním, z masa a kostí, v zemi plné iluzí a přeludů – a že se o něj skutečně zajímala.

Po dlouhé chvíli se pustili a Thor na ni pohlédl se slzami v očích. Viděl, že i jí se v očích lesknou slzy.

„Synu, jsem na tebe tak hrdá,“ řekla.

Jen na ni hleděl a nebyl schopný promluvit, došla mu slova.

„Dorazil jsi na konec svojí cesty,“ dodala. „Jsi hoden být tu. Stal ses mužem, o kterém jsem vždy věděla, že se jím staneš.“

Thor na ni hleděl a pečlivě si ji prohlížel. Stále žasl nad tím, že skutečně existuje. Nevěděl pořádně co říct. Celý svůj život pro ni měl tolik otázek, že teď, když před ní skutečně stál, si nedokázal žádnou vybavit. Ani nevěděl, kde by měl začít.

„Pojď se mnou,“ řekla a obrátila se, „ukážu ti tohle místo – místo, kde ses narodil.“

Usmála se a natáhla ruku. Thor ji sevřel ve své dlani.

Šli bok po boku do hradu, jeho matka ho vedla. Vyzařovalo z ní světlo, odráželo se od zdí a Thor to vše sledoval s úžasem. Bylo to to nejzářivější místo, na kterém kdy byl. Zdi byly vytvořeny ze zářivého zlata, všechno se třpytilo, vše bylo perfektní, téměř nereálné. Připadal si, jako by vstoupil do magického hradu v oblacích.

Prošli dlouhou chodbou s vysokými klenutými stropy ozářenou světlem, které se odráželo od všeho, co míjeli. Thor sklonil hlavu a zjistil, že podlaha je pokrytá diamanty, broušenými a jiskřícími miliony pablesků.

„Proč jsi mě opustila?“ zeptal se náhle Thor.

Byla to první slova, která jí řekl a i jeho samotného překvapila. Ze všech věcí, na které se jí chtěl zeptat, vyhrkl z nějakého důvodu zrovna tohle. Cítil se kvůli tomu v rozpacích, zastyděl se za sebe, že ho nenapadlo říct něco milejšího. Nechtěl znít nevrle.

Ale úsměv jeho matky se ani nezachvěl. Stále šla po jeho boku a hleděla na něj pohledem čisté lásky. Vyzařovala z ní taková láska a přijetí, že Thor cítil, že ho neodsoudí za nic, co by ještě mohl říct.

„Máš právo se na mě zlobit,“ řekla. „Musím tě požádat o odpuštění. Ty a tvoje sestra pro mě znamenáte víc než cokoli jiného na světě. Chtěla jsem vás vychovat tady – ale nemohla jsem. Protože jste oba výjimeční. Oba dva jste výjimeční.“

Zahnuli do další chodby, kde Thorova matka zastavila a obrátila se k němu.

„Nejsi jen druid, Thorgrine. Nejsi jen válečník. Jsi největší válečník, který kdy byl nebo kdy bude. A stejně tak i největší druid. Tvůj osud je výjimečný – tvůj život bude větší, mnohem větší než je tohle místo. Je to život a osud, který budeš sdílet se zbytkem světa. To je důvod, proč jsem ti dala svobodu. Musela jsem tě nechat jít, aby ses stal mužem, kterým teď jsi. Abys získal zkušenosti, které jsi musel získat, aby ses stal takovým válečníkem, jakým máš být.“

Zhluboka se nadechla.

„Jak vidíš, Thorgrine, není to odloučení a privilegia, které dělají válečníka válečníkem, ale odříkání a strádání, utrpení a bolest. Utrpení hlavně. Ničilo mě, když jsem musela sledovat, jak trpíš, a přesto jsem věděla, že utrpení je přesně to, co potřebuješ nejvíc, aby ses stal mužem, kterým ses stal. Rozumíš tomu, Thorgrine?“

Thor skutečně poprvé v životě rozuměl. Poprvé mu všechno dávalo smysl. Vzpomněl na všechno utrpení, které ho v životě potkalo: na to jak vyrůstal bez matky, jak zůstával ve stínu svých bratrů, jak ho otec nenáviděl. V malé vesnici, která ho dusila, kde ho všichni vnímali jako naprostou nicku. Jeho výchova se skládala z dlouhého řetězce ponižování.

Teď ale začínal chápat, že to všechno potřeboval. Že všechno to soužení a utrpení muselo být.

„Všechno tvoje strádání, tvoje nezávislost, tvůj boj za vlastní cestu,“ dodala jeho matka, „byl můj dar tobě. Byl to dar, který ti pomohl, aby ses stal silnějším.“

Dar, pomyslel si Thor. Nikdy o tom takhle neuvažoval. V té době to vše vypadalo jako věc ze všeho nejméně podobná daru – a přesto teď, při pohledu zpět, věděl, že to skutečně dar byl. Když ta slova pronesla, uvědomil si, že měla pravdu. Všechny nepříjemnosti jeho života, výzvy, kterým čelil – to vše byl dar, který mu pomohl stát se tím, čím byl nyní.

Pak se jeho matka obrátila a společně pokračovali bok po boku na cestě hradem. Thorovou myslí vířil milion otázek, které jí chtěl položit.

„Nezdáš se mi?“ zeptal se Thor.

Znovu se cítil trapně za to, jak hloupě se ptá, a znovu položil otázku, o které nepředpokládal, že by ji položil. Cítil ale nezměrnou touhu zjistit pravdu.

„Je tohle místo skutečné?“ pokračoval Thor. „Nebo je to vše jen iluze, pouhá hříčka mojí vlastní představivosti, jako zbytek téhle země?“

Matka se na něj usmála.

„Jsem stejně skutečná, jako jsi ty,“ odpověděla.

Thor přikývl, její odpověď ho uklidnila.

„Máš pravdu, že Země druidů je země iluzí, kouzelná země promítající se do tvé mysli,“ dodala. „Jsem opravdu skutečná – ale současně jsem jako ty – druid. Druidové nejsou tolik spojení s fyzickými místy jako lidé. Což znamená, že jedna moje část žije tady a další část žije jinde. Proto jsem vždy s tebou, i když mě nemůžeš vidět. Druidi jsou současně všude a nikde. Na rozdíl od ostatních jsme ve dvou světech.“

„Jako Argon,“ odpověděl Thor, když si vzpomněl na Argonův nepřítomný pohled, který se mu občas objevil na tváři a pak zase zmizel, jako by byl Argon současně všude a přitom nikde.

Přikývla.

„Ano,“ odpověděla. „Přesně jako můj bratr.“

Thor šokovaně vydechl.

„Tvůj bratr?“ zopakoval.

Souhlasně přikývla.

„Argon je tvůj strýc,“ řekla. „Hodně mu na tobě záleží. Vždycky mu na tobě záleželo. A na Alistair také.“

Thor musel chvíli přemýšlet, zaskočilo ho to.

„Pro mě je to ale jiné,“ řekl Thor. „Necítím věci jako ty. Cítím se mnohem víc vázaný k fyzickým místům, než jsi ty. Nedokážu cestovat do ostatních světů stejně volně jako Argon.“

„To proto, že jsi napůl člověk,“ odpověděla.

Thor nad tím uvažoval.

„Teď jsem ale tady, v tomto hradě, doma,“ řekl. „Je to můj domov nebo ne?“

„Ano, je,“ odpověděla. „Je to tvůj skutečný domov. Stejně jako každý jiný domov, který na světě máš. Přesto druidi nejsou tolik náchylní nazývat místa svými domovy.“

„Takže pokud bych tu chtěl zůstat, kdybych tu chtěl žít, mohl bych?“ zeptal se Thor.

Jeho matka zavrtěla hlavou.

„Ne,“ odpověděla. „Protože tvůj čas tady, v Zemi druidů, je omezený. Tvůj příchod sem byl předurčen – ale Zemi druidů můžeš navštívit jen jednou. Když odejdeš, nemůžeš se už vrátit. Toto místo, tento hrad, všechno co tu vidíš a znáš, místo z tvých snů, které jsi vídal tolik let, to vše zmizí. Jako řeka, do které nejde vstoupit dvakrát.“

„A ty?“ zeptal se Thor s obavami.

Jeho matka lehce zavrtěla hlavou.

„Ani mě už neuvidíš. Ne takhle. Ale i tak s tebou stále budu.“

Thora to pomyšlení rmoutilo.

„Tomu nerozumím,“ řekl Thor. „Konečně jsem tě našel. Konečně jsem našel tohle místo, svůj domov. A teď mi chceš říct, že je to jen pro jednou?“

Jeho matka si povzdechla.

„Válečníkův domov je venku ve světě,“ řekla. „Je tvojí povinností být venku, pomáhat ostatním, chránit ostatní – a být stále lepším a lepším válečníkem. Stále je prostor se zlepšovat. Válečníkům není souzeno zůstávat na jednom místě. Obzvlášť ne válečníkům s tak velkým osudem, jako je ten tvůj. V životě se setkáš s nejrůznějšími skvělými věcmi: skvělými hrady, skvělými městy, skvělými lidmi. Nesmíš ale na ničem lpět. Život je jako velký proud a musíš ho nechat, aby tě nesl tam, kam tě má zanést.“

Thor svraštil čelo a snažil se všechno pochopit. Bylo toho na něj příliš naráz.

„Vždycky jsem si myslel, že až tě najdu, bude to konec mojí největší výpravy.“

Usmála se na něj.

„Takový už je život,“ odpověděla. „Jsou pro nás připraveny velké výpravy nebo si je sami určujeme a snažíme se na nich uspět. Nikdy si opravdu nepředstavujeme, že bychom mohli dojít do cíle a přesto to nějakým způsobem dokážeme. Jakmile to zvládneme a dosáhneme cíle, myslíme si, že tím naše životy končí. Naše životy jsou ale jen spoustou začátků. Zdolání jednoho vrcholu je samo o sobě ohromný úspěch, ale zároveň vede k dalšímu, většímu vrcholu. Úspěšné dokončení jedné výpravy ti umožňuje vyrazit na další, ještě větší výpravu.“

Thor na ni překvapeně hleděl.

„Přesně tak,“ odpověděla, když si přečetla jeho myšlenky. „To, že jsi mě našel, znamená, že vyrazíš na další, ještě důležitější výpravu.“

„Jaké další výpravy a úkoly na mě můžou čekat?“ zeptal se Thor. „Co může být důležitějšího než to, že jsem tě našel?“

Usmála se na něj a v jejích očích se dalo vyčíst, kolik toho ví.

„Nedokážeš si ani představit, kolik úkolů před tebou ještě leží,“ řekla. „Někteří lidé se narodí a čeká na ně pouze jeden úkol. Na některé nečeká nic. Ale ty – Thorgrine – ses narodil s osudem dvanácti úkolů.“

„Dvanácti?“ zopakoval Thor ohromeně.

Souhlasně přikývla.

„Meč Osudu byl jeden. Zvládl jsi ho ohromně. Najít mě byl další. Zatím jsi splnil dva z nich. Zbývá ti jich ještě deset. Deset ještě větších než tyto dva.“

„Deset dalších?“ zeptal se. „Ještě větších? Jak je to možné?“

„Ukážu ti to,“ řekla, objala ho kolem ramen a vedla ho dál chodbou. Prošli zářivými safírovými dveřmi a vešli do místnosti celé ze zeleně zářících safírů.

Thorova matka ho provedla kolem celé místnosti k velkému klenutému oknu z křišťálu. Thor stál po jejím boku, natáhl ruku a položil dlaň na křišťál. Cítil, že to musí udělat. Když to udělal, okenní tabule se pomalu otevřely.

Thor vyhlédl ven a spatřil oceán, široké panorama pokryté oslepujícím oparem a mlhou. Od všeho se odráželo bílé světlo a vypadalo to, jako by byli na vrcholu samotných nebes.

„Pohlédni ven,“ řekla mu. „A pověz mi, co vidíš.“

Thor znovu vyhlédl a nejprve neviděl nic než oceán bílého oparu. Brzy se ale opar projasnil a oceán pozvolna mizel. Před očima se mu začaly míhat obrazy.

Nejprve spatřil Thor svého syna, Guwayna, plujícího na malé loďce na otevřeném moři.

Srdce se mu panicky rozbušilo.

„Guwayne,“ řekl. „Je to pravda?“

„Dokonce i teď je ztracený na moři,“ řekla. „Potřebuje tě. Najít ho bude jeden z největších úkolů tvého života.“

Když Thor sledoval, jak Guwayne odplouvá, cítil nutkání okamžitě odejít, vyrazit k moři a hledat ho.

„Musím jít za ním – okamžitě!“

Matka mu položila ruku na zápěstí, aby ho uklidnila.

„Podívej se, co ještě máš spatřit,“ řekla.

Thor znovu vyhlédl ven a uviděl Gwendolyn a její lidi. Choulili se na kamenitém ostrově a třásli se před blížící se skupinou draků snášejících se z nebe. Viděl ohnivou stěnu, hořící těla a lidi křičící v agonii.

Naléhavě se mu rozbušilo srdce.

„Gwendolyn,“ vykřikl Thor. „Musím jít za ní.“

Jeho matka přikývla.

„Potřebuje tě, Thorgrine. Všichni tě potřebují – a také potřebují nový domov.“

Jak Thor dál hleděl z okna, viděl, jak se země mění a viděl celý Prsten. Zničený, černý. Romulova milionová armáda pokrývala každou jeho píď.

„Prsten,“ vyslovil s hrůzou. „Už neexistuje.“

Thor cítil spalující touhu vyběhnout ven a všechny je okamžitě zachránit.

Matka se rozhodla zavřít okno. Thor se k ní obrátil čelem.

„Tohle jsou některé z úkolů, které na tebe ještě čekají,“ řekla. „Tvoje dítě tě potřebuje. Gwendolyn tě potřebuje. Tvoji lidé tě potřebují - a co víc, musíš se připravit na den, kdy se staneš králem.“

Thor překvapeně vykulil oči.

„Já? Král?“

Jeho matka přikývla na souhlas.

„Je to tvůj osud, Thorgrine. Jsi poslední nadějí. Ty se musíš stát králem druidů.“

„Králem druidů?“ zeptal se a snažil se vše pochopit. „Ale… nerozumím tomu. Myslel jsem, že v Zemi druidů jsem teď.“

„Druidi už tu nežijí,“ vysvětlovala jeho matka. „Jsme národem v exilu. Druidi žijí ve vzdáleném království, na vzdáleném konci Impéria, a jsou ve velkém nebezpečí. Tvůj osud je stát se jejich králem. Potřebují tě a ty potřebuješ je. Vaše společné síly budou nezbytné k tomu, abyste bojovali s největší známou silou. S hrozbou mnohem větší, než jsou draci.“

Thor na ni zamyšleně hleděl.

„Jsem zmatený, matko,“ přiznal.

„To proto, že tvůj výcvik ještě neskončil. Dostal ses hodně daleko, ale ještě nejsi ani zdaleka na úrovni, které musíš dosáhnout, aby ses stal velkým válečníkem. Setkáš se s novými mocnými učiteli, kteří tě povedou na tvé cestě. Učiteli, kteří tě posunou na úrovně vyšší, než si dokážeš představit. Zatím ještě nemůžeš vidět válečníka, kterým se staneš.“

„A budeš je potřebovat. Všechen výcvik, který ti jsou schopni poskytnout“ pokračovala. „Budeš čelit ohromným říším, královstvím větším, než jsi kdy viděl. Střetneš se s divokými tyrany, vedle kterých bude Andronicus vypadat jako nevinný beránek.“

Matka si ho prohlížela zkoumavým pohledem plným moudrosti a soucitu.

„Život je vždy větší, než si představuješ, Thorgrine,“ pokračovala. „Vždy je větší. Prsten je ve tvých očích ohromným královstvím. Středem světa. Ale ve srovnání se zbytkem světa je to jen malé království. V Impériu je to jen zrnko prachu. Thorgrine, existují světy daleko přesahující tvoje nejdivočejší představy. Větší než všechno, co jsi kdy viděl. Ještě jsi ani nezačal žít.“ Odmlčela se. „A budeš potřebovat tohle.“

Thor ucítil něco na zápěstí, a když pohlédl dolů, viděl, jak mu matka připnula náramek. Byl několik palců široký a kryl polovinu jeho předloktí. Zářil zlatem a v jeho středu byl jeden černý diamant. Byla to ta nejkrásnější a nejmocnější věc, kterou kdy viděl. Cítil, že do něj z náramku proudí povzbuzující síla.

„Dokud ho budeš nosit,“ řekla, „žádný muž zrozený z ženy ti nedokáže ublížit.“

Thor na ni znovu pohlédl a myslí mu proběhly obrazy, které viděl za křišťálovým oknem, a znovu pocítil nutkání vyrazit za Guwaynem a Gwendolyn, oba je zachránit, zachránit i všechny ostatní.

Jedna jeho část ale nechtěla odejít. Tohle bylo místo z jeho snů. Místo, na které se nebude moct nikdy vrátit. A nechtěl opustit svoji matku.

Prohlížel si náramek a cítil, jako jeho síla roste. Zdálo se mu, jako by u sebe měl kousek své matky.

„Je tohle důvod, proč jsme se museli setkat?“ zeptal se Thor. „Abych ho mohl dostat?“

Přikývla.

„A co je ještě důležitější,“ dodala, „abys dostal moji lásku. Jako válečník ses musel naučit nenávidět. Ale stejně důležité je, aby ses naučil milovat. Láska je silnější z těchto dvou sil. Nenávist může člověka zabít. Ale láska ho dokáže znovu postavit na nohy. A uzdravit někoho je náročnější, než někoho zabít. Musíš poznat nenávist, ale také musíš poznat lásku – a musíš vědět, kdy použít kterou z těchto sil. Nemusíš se jen naučit milovat, ale co je důležitější, musíš umět lásku přijímat. Stejně jako potřebujeme jídlo, potřebujeme i lásku. Musíš vědět, jak moc tě miluji. Jak moc tě přijímám takového, jaký jsi. Jak moc jsem na tebe hrdá. Musíš vědět, že jsem vždy s tebou. A také musíš vědět, že se znovu setkáme. Mezitím dovol mojí lásce, aby tě provázela. A co je nejdůležitější, dovol sám sobě se milovat a přijmi se takový, jaký jsi.“

Thorova matka pak udělala krok kupředu a objala ho. On ji také objal. Thorovi bylo její objetí příjemné. Bylo mu příjemné vědět, že má matku. Skutečnou matku. Když ji objímal, cítil, jak ho prostupuje její láska, a cítil se díky tomu lépe – jako znovuzrozený. Připravený postavit se čemukoli.

Thor se zaklonil a pohlédl jí do očí. Byly to jeho oči, šedivé a zářivé.

Položila mu obě ruce na hlavu, sklonila se k němu a políbila ho na čelo. Thor zavřel oči. Nechtěl, aby tento moment skončil.

Náhle ucítil chladný vítr na pažích a uslyšel zvuk tříštících se vln. Cítil vlhkost mořského vzduchu. Otevřel oči a překvapeně se rozhlédl.

Šokovalo ho, když zjistil, že jeho matka je pryč. Hrad byl pryč. Skalisko bylo pryč. Když se rozhlédl, viděl, že stojí na pláži, šarlatové pláži, která ležela na okraji Země druidů. Nějakým způsobem se dostal ze Země druidů ven. A všechno bylo pryč.

Jeho matka zmizela.

Thor pohlédl na zápěstí, na svůj nový zlatý náramek s černým diamantem v jeho středu, a připadal si jako nový člověk. Cítil, jako by v něm byla část jeho matky. Cítil její lásku a připadal si, jako by si dokázal podrobit celý svět. Cítil se silnější než kdy dřív a byl připravený postavit se v bitvě jakémukoli nepříteli, jen aby zachránil svoji ženu a své dítě.

Zaslechl bručivý zvuk, a když se ohlédl, spatřil Mycoples. Potěšilo ho to. Seděla nedaleko a pomalu roztahovala křídla. Zavrněla a pomalu se k němu přibližovala. Thor cítil, že i ona je připravená.

Když se k němu přiblížila, Thor si překvapeně všiml, že pod ní na plážovém písku něco leží. Něco co bylo až dosud ukryté pod jejím tělem. Bylo to bílé, velké a oblé. Když se podíval pečlivěji, uvědomil si, že je to vejce.

Dračí vejce.

Mycoples pohlédla na Thora a Thor šokovaně pohlédl na ni. Mycoples se smutně podívala zpět na vejce, nechtěla ho opustit, ale věděla, že bude muset. Thor s úžasem sledoval vejce a přemýšlel, jaký potomek může vzejít ze spojení Mycoples a Ralibara. Myslel si, že to bude největší drak, kterého kdy lidstvo potkalo.

Thor nasedl na Mycoples, oba se obrátili a naposledy pohlédli na Zemi druidů, záhadnou zemi, která Thorgrina přivítala po svém a pak ho vyplivla ven. Bylo to místo, které Thora zároveň děsilo a které zároveň nedokázal pořádně pochopit.

Thor se obrátil a pohlédl na širý oceán, který se před nimi rozprostíral.

„Je čas bojovat,“ nařídil Thor dunivým hlasem. Zaznívalo v něm sebevědomí muže, válečníka, budoucího krále.

Mycoples zavřeštěla, roztáhla ohromná křídla a oba se vznesli vysoko do vzduchu. Vyletěli nad oceán, daleko od tohoto světa, mířili zpět ke Guwaynovi, ke Gwendolyn, za Romulem a jeho draky. Letěli vybojovat bitvu Thorova života.