Slepá ulička

S L E P Á   U L I Č K A

(PSYCHOLOGICKÝ THRILLER S CHLOE FINEOVOU – KNIHA 3)

B L A K E   P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce patří mezi nejprodávanější autory USA Today a proslavil se svou mysteriózní sérií RILEY PAGE, v níž dosud vyšlo šestnáct knih (a vycházejí další). Blake Pierce je rovněž autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která sestává ze třinácti knih (a vycházejí další); mysteriózní série AVERY BLACK, jež se skládá ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE o pěti knihách; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, v níž zatím vyšlo pět knih (a vycházejí další); mysteriózní série KATE WISE, ve které bylo dosud publikováno šest knih (a vycházejí další); psychologických mysteriózních thrillerů CHLOE FINE, kterých zatím vyšlo pět (a vycházejí další); série psychologických thrillerů JESSIE HUNT, sestávající z pěti knih (a vycházejí další); série psychologických thrillerů AU PAIR, jež zatím čítá dvě knihy (a vycházejí další), a mysteriózní série ZOE PRIME, která se momentálně skládá ze dvou knih (a vycházejí další).

Jako zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů od Vás Blake moc rád uslyší, neváhejte proto, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Autorská práva © 2018 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle zákona o autorských právech USA z roku 1976 nesmí být žádná část této publikace reprodukována, šířena nebo předávána v žádné formě ani za pomoci žádných prostředků, ani nesmí být uložena v žádné databázi nebo systému vyhledávání bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je určena pouze pro Vaše osobní použití. Tuto e-knihu není dovoleno prodávat či darovat dalším osobám. Chcete-li se o tuto knihu podělit s někým jiným, zakupte prosím pro každou další osobu novou kopii. Pokud tuto knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo aniž by byla zakoupena pro Vaši vlastní potřebu, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Toto je fiktivní dílo. Názvy, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď produktem autorovy fantazie, nebo se používají fiktivním způsobem. Jakákoliv podoba se skutečnými osobami, žijícími nebo mrtvými, je zcela náhodná. Obrázek na obálce je předmětem autorských práv robsonphoto a je použit pod licencí společnosti Shutterstock.com.

KNIHY OD BLAKA PIERCE

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

DOKONALÝ ÚSMĚV (kniha č. 4)

DOKONALÁ LEŽ (kniha č. 5)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

VE STÍNU LŽÍ (kniha č. 2)

SLEPÁ ULIČKA (kniha č. 3)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

KDYBY BĚŽELA (kniha č. 3)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

SVEZENÍ (kniha č. 4)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

PROLOG

Bylo pondělí kolem jedné odpoledne a Jerry Hilyard zajel se svým Mercedesem a s úsměvem od ucha k uchu na příjezdovou cestu svého domu. Nedovedl si představit nic lepšího než šéfovat vlastní společnosti a být dostatečně bohatý na to, aby si mohl jet domů, kdy se mu zachce.

Jerry se těšil na překvapený výraz své manželky, až jí řekne, že ji zve na neplánovaný oběd. Chtěl z toho udělat pozdní snídani, ale věděl, že Lauren bude ještě léčit kocovinu z předešlé noci. Vrátila se domů opravdu pozdě, protože se vydala – z důvodů, které Jerry stále nechápal – na středoškolský sraz po dvaceti letech. Kolem oběda by měla být už méně podrážděná – možná by si s ním dala i jednu dvě skleničky Bloody Mary.

Usmál se, když znovu pomyslel na tu skvělou zprávu, kterou jí chce sdělit: plánoval ji vzít na dva týdny do Řecka. Jen tak. Jen oni dva, bez dětí. Odjížděli by za měsíc.

Jerry došel s kufříkem v ruce ke vchodu, celý natěšený, jak bude jeho odpoledne asi vypadat. Zjistil, že jsou dveře zamčené, což nebylo nic neobvyklého. Jeho žena nikdy nebyla příliš důvěřivá, dokonce ani v tak bohaté čtvrti jako ta jejich.

Když odemkl dveře a vydal se do kuchyně se záměrem nalít si sklenku vína, uvědomil si, že z ložnice neslyší hrát televizi. Celý dům byl tak tichý, jak ho ráno opustil. Kocovina si nejspíš ještě vybírala svou daň.

Uvažoval, jak ten včerejší sraz asi probíhal. Ráno o tom moc nemluvila. Jerry na střední chodíval do stejné třídy jako jeho žena, ale takovými sentimentálními nesmysly jako středoškolské srazy doslova pohrdal. Ve skutečnosti na takových událostech šlo jenom o to, aby se bývalí spolužáci po deseti nebo dvaceti letech zase sešli a zjistili, komu se daří líp. Ale jakmile Lauren kamarádky přemluvily, začala se dokonce těšit, až staré spolužáky uvidí. Nebo to tak aspoň vypadalo. Podle množství alkoholu, které však v noci vypila, se zdálo, že to nedopadlo úplně nejlépe.

Tohle všechno se Jerrymu honilo hlavou, když se vydal po schodech nahoru a chodbou k jejich společné ložnici. Když se však už blížil ke dveřím, zarazil se.

Bylo tam velké ticho.

Jistě, něco takového se dalo čekat, pokud si Lauren zdřímla a ani si nezapnula Netflix, aby se dodívala na další seriál, který byl tenhle týden její oblíbený. Tohle ticho však bylo v něčem jiné… naprostá absence jakéhokoliv pohybu působila naprosto nepřirozeně. Jako by to ticho mohl slyšet – jako by ho mohl přímo cítit.

Něco je špatně, pomyslel si.

Byla to děsivá myšlenka, ale přesto se znovu rozešel. Musel to vědět, musel se ujistit, že…

Že co?

První, čeho si všiml, byla červená. Na povlečení i na stěnách – temně rudá, lepkavá a tmavá, že místy působila až černě.

Z hrdla se mu vydral výkřik. Nevěděl, jestli by měl běžet k ní nebo dolů pro telefon.

Nakonec neudělal ani jedno. Kolena se mu podlomila a tíha jeho srdceryvného křiku ho stáhla k zemi, do které začal bušit pěstmi a snažil se ze všech sil pochopit ten příšerný výjev, který se mu naskytl.

PRVNÍ KAPITOLA

Chloe zaostřila skrz mířidla pistole a vystřelila.

Zpětný ráz byl mírný, výstřel lehký a působil na ni téměř pokojně. Zhluboka se nadechla a vystřelila znovu. Bylo to tak jednoduché a teď už tak přirozené jako dýchání.

Terč na druhém konci kryté střelnice neviděla, ale byla si jistá, že dvakrát zasáhla do černého. Poslední dobou dokázala takové věci vycítit. Byl to jeden z náznaků, že se začínala v roli agentky cítit stále více jako doma. Celá zbraň, zásobník a spoušť jí po té době přišly už natolik známé jako její vlastní ruce, když se do střelby úplně ponořila. Dřív na střelnici chodívala jen kvůli studiu, za účelem zlepšit své dovednosti. Teď si to však užívala. Byla v tom zvláštní svoboda a uvolnění, když mohla střílet, byť na papírový terč.

A bůh ví, že takové pocity poslední dobou potřebovala.

Poslední dva týdny byly pro Chloe naprosto nevýrazné. Kromě toho, že pomáhala ostatním s výzkumem a shromažďováním dat, toho moc na práci neměla. Málem ji přidělili k týmu, který měl za úkol vyřešit menší hackerský útok, a nadchlo ji to možná až moc. Když to nakonec nevyšlo, jen si uvědomila, jak pomalu jí čas poslední dobou ubíhal.

Tak se dostala na střelnici. Nebyl to její vysněný způsob, jak trávit čas v práci, ale věděla, že trochu cviku jí neuškodí. Přestože byla na akademii celou dobu premiantkou třídy, po svém přesunu z Týmu pro zajišťování důkazů do Programu pro zadržování násilných osob zjistila, že ostražitosti ani nadhledu není nikdy dost.

Když ještě několikrát vystřelila do čtyřicet metrů vzdáleného terče, pomalu začala chápat, proč to sem lidi tak táhne. Jste tu úplně sami, jen vy se svou zbraní a terč vprostřed mířidel. Na tom soustředění a jeho záměru bylo něco zvláštně poklidného. A pak přišel výstřel s hlasitou ozvěnou v prázdném prostoru. Jedna z věcí, které si Chloe ze střelnice vždy odnášela, byl údiv nad tím, jak nejasná začne být hranice mezi lidským tělem a zbraní samotnou. Když Chloe zamířila, Glock vždycky působil jen jako prosté prodloužení jejích paží, jako něco dalšího, co může ovládat myslí, stejně jako ovládala pohyby svých prstů nebo rukou. Byl to varovný příklad toho, že zbraň by se měla používat jedině v krajních případech. Protože jakmile se trénujete v jejím používání, stisknout spoušť vám pak může připadat až moc přirozené.

Když byla s tréninkem u konce, posbírala si terče a kritickým okem na ně pohlédla. Překvapivé množství střel skončilo přímo uprostřed, ale několik jich odlétlo mimo a zasáhlo vnější okraj.

Vzala telefon, párkrát si terče vyfotila a napsala pár poznámek, aby se příště zase o něco zlepšila. Pak terče vyhodila a opustila střelnici. Jakmile byla venku, cítila, že lidi na střelnici táhne ještě jedna věc. Zvláštní pocit v rukou, který v nich zanechal zpětný ráz z řady výstřelů, byl na jednu stranu vážně podivný, ale na druhou stranu jí přišel příjemný takovým způsobem, který nedokázala dost dobře zařadit.

Když procházela halou, z jedněch dveří uviděla vycházet známou tvář. Byl to Kyle Moulton, muž, kterého jí přidělili jako partnera, ale také muž, kterého posledních několik týdnů moc často neviděla vzhledem k tomu, že nových případů moc nebylo. Aspoň ne pro ni. Když se za Moultonem zavřely dveře a on se na ni usmál, zmocnil se jí vteřinový záchvat paniky, který je vlastní jedině školačkám, když spatří svého idola.

„Agentko Fineová,“ pronesl skoro sarkasticky. Znali se dostatečně dobře na to, aby titul agent z oslovení vypustili a používali jen křestní jména. Chloe si byla vlastně jistá, že mezi nimi je nějaké romantické pnutí. Alespoň ze své strany to cítila hned od doby, kdy ho poprvé uviděla, až do chvíle, kdy před třemi měsíci uzavřeli svůj první případ.

„Agente Moultone,“ odpověděla podobným tónem.

„Upouštíš páru nebo jenom zabíjíš čas?“ zeptal se.

„Tak trochu obojí,“ řekla. „Poslední dobou chvíli neposedím, jestli chápeš.“

„Samozřejmě. Ani mě sezení za stolem zrovna moc nebere. Ale… no, nevěděl jsem, že na střelnici trávíš tolik času.“

„Jen nechci zakrnět.“

„Rozumím,“ řekl a usmál se.

Na typické ticho, které po těchto slovech nastalo, si Chloe už pomalu začínala zvykat. Nechtěla být ješitná, ale byla si celkem jistá, že se cítil podobně jako ona. Bylo to patrné z každého letmého pohledu, který si s Moultonem vyměnila, a z toho, že se jí nedokázal dívat do očí déle než tři vteřiny – třeba jako teď, v tuhle chvíli, když spolu stáli před vchodem na krytou střelnici.

„Poslyš,“ řekl Moulton, „tohle může znít hloupě a možná je to i trochu neuvážené, ale říkal jsem si, jestli bys se mnou dnes večer nechtěla zajít na večeři. Ne jako pracovní partneři.“

Chloe se nedokázala ubránit úsměvu, který se jí rozlil po tváři. Měla chuť říct něco trošku kousavého a sarkastického. Třeba takové to klišé: „No, už bylo na čase,“ nebo něco podobného.

Namísto toho se uchýlila k daleko bezpečnější a upřímnější odpovědi: „Jo, to bych vážně ráda.“

„Upřímně jsem tě chtěl někam pozvat už dlouho, ale… no, prostě do toho vždycky něco vlezlo. A posledních pár týdnů to byl pravý opak.“

„Jsem ráda, že ses konečně rozhodl mě pozvat.“

Znovu mezi nimi nastalo to zvláštní ticho, tentokrát se však jejich oči setkaly a on pohledem neuhnul. Na chvilku měla dojem, že se ji pokusí políbit. Ta chvilka ale pominula a on kývnul směrem ke dveřím.

„Měl bych se na to vrhnout,“ řekl. „Pak mi zavolej a dej vědět, kde by ses chtěla najíst.“

„Zavolám.“

Chvíli tam jen stála a sledovala, jak vchází na střelnici. Na potenciální začátek vztahu to bylo celkem nešikovné. Dalo by se to přirovnat k nervózní holčičce, která postává za plotem na hřišti a zaslechne, že se o ni zajímá jeden hezký chlapec. Cítila se kvůli tomu neskutečně naivně a nedospěle, takže odešla tak rychle, jak to jen šlo.

Bylo už kolem páté, a protože neměla už nic jiného na práci, rozhodla se prostě jet domů. Nemělo smysl vracet se do její malé kóje, jen aby mohla celou dobu hypnotizovat hodiny a odpočítávat těch posledních patnáct minut. Když už myslela na čas, uvědomila si, že na přípravu na večeři s Moultonem už jí ho moc nezbývá. Neměla tušení, v kolik hodin byl zvyklý jíst, ale předpokládala, že to bude kolem sedmé – takže jí zbývalo jen něco málo přes dvě hodiny, aby vymyslela, kde budou jíst a co si vezme na sebe.

Pospíchala do garáží a nasedla do auta. Když byla uvnitř, opět se v ní ozvala ta hloupá školačka. Co když z nějakého důvodu skončí u ní v autě? Byl tam pěkný binec vzhledem k tomu, že od rozchodu se Stevenem se s úklidem auta neobtěžovala. A když pomyslela na Stevena, uvědomila si, proč si připadala tak nejistě, když začala opět zkoušet randění. Před Stevenem měla jen jeden vážný vztah a s ním pak chodila ještě čtyři roky, než se zasnoubili. Na randění nebyla ani trochu zvyklá a pouhá myšlenka na to, že jde s mužem nezávazně na večeři, jí přišla nejen trochu staromódní, ale upřímně ji taky mírně děsila.

Patnáctiminutovou cestu k sobě domů se snažila využít k tomu, aby se co nejvíc uklidnila. Neměla tušení, kolik zkušeností měl Kyle Moulton s randěním. Taky mohl právě skončit vztah a možná se cítil stejně zaprášeně jako ona. Podle toho, jak vypadal, však Chloe pochybovala, že to bude jeho případ. Upřímně, kdyby měla na jeho vzhled brát ohledy i co se jich dvou týkalo, nechápala, proč ho vůbec zajímá.

Třeba se mu líbí holky s podivnou minulostí a tendencí naprosto se ponořit do své práce, pomyslela si. Chlapům tohle poslední dobou přijde sexy, ne?

Ve chvíli, kdy dojela ke své ulici, už byla jakž takž uklidněná. Úzkost se začínala měnit ve vzrušení. Od chvíle, co se se Stevenem rozešli, uplynulo šest měsíců. To znamená sedm měsíců už nepolíbila žádného muže, neměla sex, neměla…

Bude lepší netlačit hned na pilu, řekla si, když parkovala na svém obvyklém místě na konci bloku.

Vystoupila z auta a v hlavě si projížděla seznam svého oblečení ve snaze vybrat něco, co by vypadalo dobře, ale ne příliš dobře. Měla už pár nápadů, co si obleče. Taky ji už napadalo pár míst, kde by se mohli najíst, protože poslední dobou měla chuť na japonskou kuchyni. Třeba nějaké sushi by opravdu bodlo a–

Když se blížila ke vchodu, uviděla na schodku sedět muže. Vypadal celkem znuděně, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou projížděl telefon.

Chloe mírně zpomalila a pak úplně zastavila. Znala ho. Ale nepřicházelo v úvahu, aby tady seděl na schodech před jejím panelákem.

To není možné…

Udělala další pomalý krok vpřed. Muž si jí konečně všiml a vzhlédl. Jejich oči se setkaly, a když k tomu došlo, Chloe cítila, jak jí srdce poskočilo.

Muž, který seděl na schodech, se jmenoval Aiden Fine – její otec.

DRUHÁ KAPITOLA

„Ahoj, Chloe.“

Snažil se znít normálně. Snažil se, aby to znělo jako naprosto běžná věc, když na ni čeká u jejích dveří. Jako by vůbec nezáleželo na tom, že byl skoro dvacet tři let ve vězení, kam ho zavřeli jako spolupachatele za vraždu její matky. Jistě, události, které nedávno sama odhalila, naznačovaly, že v tom byl pravděpodobně nevinně, ale v očích Chloe bude tenhle muž už navždycky vinen.

Současně však měla slabé nutkání k němu jít. Možná ho dokonce obejmout. Když byl teď venku z vězení a přišel ji takhle navštívit, nedokázala popřít, že to v ní vyvolalo širokou škálu emocí.

Přistoupit o krok blíž se ale neodvážila. Nedůvěřovala mu, a co hůř – nemohla říct, že by plně důvěřovala sama sobě.

„Co tady děláš?“ zeptala se.

„Jen jsem se tu chtěl stavit a navštívit tě,“ odpověděl a vstal.

Hlavou se jí začalo honit tisíc otázek. Nejhlasitější z nich zněla, jak zjistil, kde bydlí. Věděla však, že zjistit by to dokázal kdokoliv s internetovým připojením a dostatečným odhodláním. Namísto toho se snažila jednat civilizovaně, ale bez toho, aby byla přehnaně vřelá.

„Jak dlouho už jsi venku?“ zeptala se.

„Týden a půl. Potřeboval jsem trochu času, abych sebral odvahu sem jít.“

Vzpomněla si na svůj telefonát s ředitelem Johnsonem, kdy mu před dvěma měsíci řekla o tom posledním důkazu, který zajistila – důkazu, který byl očividně dostatečně nezvratný na to, aby jejího otce očistil. A teď byl tady. Díky jejím snahám. Uvažovala, jestli má vůbec tušení, co pro něj udělala.

„A přesně proto jsem čekal,“ řekl. „Tohle… tohle ticho mezi námi. Je tak trapné a nefér a…“

„Nefér? Tati, většinu mého života jsi strávil ve vězení… za zločin, o kterém teď vím, že jsi ho nespáchal, ale za který jsi i tak šel klidně sedět. Samozřejmě že to bude trapné. A vzhledem k důvodu tvého trestu a posledním několika konverzacím, které jsme spolu vedli, doufám pochopíš, když nezačnu oslavně tančit a házet po tobě květiny.“

„To naprosto chápu. Ale… promarnil jsem tolik času. Jsi ještě tak mladá, nemůžeš to cítit tak jako já. Ale všechna ta léta, která jsem promrhal ve vězení s vědomím toho, co jsem obětoval… čas s tebou a Danielle… můj vlastní život…“

„Tohle všechno jsi obětoval kvůli Ruthanne Carwilové,“ prskla Chloe. „Byla to tvoje volba.“

„Byla. A s vědomím toho, co jsem udělal, jsem musel žít skoro pětadvacet let.“

„Takže co chceš?“ zeptala se.

Znovu se rozešla, prošla kolem něj a zastavila se u dveří. Být tak blízko a jen kolem něj projít ji stálo daleko víc silné vůle, než by čekala.

„Doufal jsem, že bys se mnou zašla na večeři.“

„To se ptáš jen tak?“

„Někde začít musíme, Chloe.“

„Ne, nemusíme.“ Otevřela dveře, otočila se zpátky na něj a poprvé se mu skutečně podívala do očí. Žaludek se jí stahoval a dělala, co mohla, aby před ním nedala najevo žádné emoce. „Chci, abys odešel. A už se prosím nevracej.“

Vypadal, že mu její slova skutečně ublížila, ale pohledem neuhnul. „Vážně to tak chceš?“

Chtěla odpovědět ano, z úst jí však vyšlo jen: „Nevím.“

„Dej vědět, jestli si to rozmyslíš. Bydlím v–“

„Nechci to vědět,“ přerušila ho. „Pokud se s tebou budu chtít spojit, najdu si tě.“

Chabě se na ni usmál, ale v jeho tváři byla stále znát bolest. „Ach, to je pravda. Děláš teď pro FBI.“

A přivedlo mě k tomu to, co se stalo s tebou a mámou, pomyslela si.

„Měj se, tati,“ řekla a prošla dveřmi dovnitř.

Jakmile se za ní zavřely, ani se neobtěžovala ohlédnout. Místo toho se co nejrychleji vydala k výtahu, ale aby to zároveň nevypadalo, že spěchá. Jakmile byla Chloe v kabině konečně sama a začala stoupat nahoru, zakryla si rukama obličej a rozplakala se.

***

Zírala do skříně a silně uvažovala o tom, že zavolá Moultonovi a řekne mu, že to dnes nakonec vypouští. Neřekla by mu skutečný důvod – že jejího tátu pustili z vězení, ve kterém strávil třiadvacet let, a on se najednou ukázal před jejími dveřmi. Určitě by pochopil, jaké trauma to pro ni muselo být, ne?

Rozhodla se však, že svému otci nedovolí, aby jí dál ničil život. Už tak nad ní jeho stín visel až moc dlouho. A dokonce i kdyby udělala něco tak nevýznamného, jako třeba že by zrušila rande, dávala by mu tak až příliš velkou moc.

Vytočila Moultonovo číslo a když to zvedl záznamník, nechala na něm vzkaz s místem, kde se chce navečeřet. Jakmile měla tuhle část za sebou, vysprchovala se a oblékla. Zrovna když si natahovala kalhoty, zazvonil jí telefon. Uviděla na displeji Moultonovo číslo a mozek jí jako první nabídl ten nejhorší scénář.

Rozmyslel si to. Volá, aby mi řekl, že to ruší.

Až do chvíle, kdy zvedla telefon, tomu vážně věřila. „Ano?“

„Jo, japonská kuchyně zní dobře,“ řekl Moulton. „Poslyš, určitě ti už došlo, že tohle moc často nedělám vzhledem k tomu, jak málo informací jsem ti poskytl. Takže nevím, jestli tě mám vyzvednout nebo se setkáme až tam…?“

„Vyzvedni mě, jestli ti to nevadí,“ řekla a znovu pomyslela na to, v jakém stavu je její auto. „Nedaleko odsud je celkem fajn místo.“

„To zní dobře,“ řekl, „tak zatím.“

Tohle moc často nedělám. I když se k takové věci přiznal, Chloe měla stále problém něčemu takovému uvěřit.

Oblékla se, trochu si upravila vlasy a čekala na zvonek u dveří.

Třeba to bude zase tvůj otec, řekla si. Ačkoliv aby byla upřímná, ve skutečnosti to nebyl její hlas, který k ní promlouval. Patřil Danielle – blahosklonný a sebejistý.

Zajímalo by mě, jestli už ví, že ho propustili, pomyslela si Chloe. Proboha, ta bude naprosto nepříčetná.

Neměla však čas se nad tím nějak zvlášť zamýšlet. Než se do těchto myšlenek stačila ponořit, někdo zazvonil. Na jednu mrazivou chvíli si byla jistá, že je to její otec. Na vteřinu úplně ztuhla a nedokázala se přimět vstát a otevřít. Pak si však vzpomněla, že Moulton byl mimo střelnici stejně nesvůj jako ona, a uvědomila si, jak moc se s ním chce vidět – obzvlášť po tom, co jí přineslo posledních čtyřiadvacet hodin.

Vydala se ke dveřím a nasadila svůj nejlepší úsměv. Moulton se také usmíval. Možná to bylo tím, že se mimo práci sotva vídali, ale Chloe tenhle úsměv přišel zatraceně sexy. Napomáhal tomu taky fakt, že ačkoliv se oblékl docela jednoduše – měl na sobě košili a hezké džíny – vypadal neskutečně přitažlivě.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se.

„Jasná páka,“ odpověděla.

Zavřela za sebou dveře a oba zamířili ven na chodbu. Znovu mezi nimi panovalo to dokonale nehybné ticho, kvůli kterému si přála, aby si byli už trochu bližší. Dokonce i něco tak nevinného, jako kdyby ji vzal za ruku… potřebovala něco. Cokoliv.

A byla to právě tahle jednoduchá touha po lidském kontaktu, která jen dokazovala, jak moc s ní zacloumal její otec, když ji přišel navštívit.

Bude to už jenom horší, když je teď venku z vězení, pomyslela si, když s Moultonem nastoupili do výtahu a klesali směrem k vestibulu.

Nehodlala však připustit, aby jí otec zničil rande.

Všechny myšlenky na něj vytlačila z hlavy a vyšla s Moultonem ven na teplý večerní vzduch. A k jejímu překvapení to fungovalo.

Aspoň na chvíli.