Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 15

VII

Dny minuly a Luigi činil, jak to řekl, vše, co mohl, a dlouho, dlouho váhal, než konečně Caterinu jediným slovem naděje potěšil. Ač to bylo slovo slabé, neslibující ničeho, stačilo jí to přece tak dalece, že jí to vracelo život a sílu. Nehnula se po celou tu smutnou, strašnou dobu téměř na chvilku od jeho lože, sloužila mu jako milosrdná sestra, nespala, nejedla, nežila. Byla bledá a měla široké, temné kruhy pod očima, a Suntarella obávala se o její zdraví, ba o její život.

„Zachráníte-li ho,“ říkala Giggimu, „pak zachráníte životy dva; neboť věřte, contessina mluvila zajisté jen pouhou pravdu, když vám řekla, že zemře s ním. Ó já vím, co to láska, pane. A znám contessinu. Dle toho tedy jednejte.“

„Což mohu zázraky činit?“ řekl jí rozzlobeně. „Vždyť vidíte, že konám vše, co v moci mé –“

„A s pomocí boží učiníte zázrak,“ řekla Suntarella, „budete-li jen chtít,“ a neměla nejmenší ironii pro jeho učenost a vědu, jako jindy mívala, a věřila v jeho téměř všemohoucnost.

Musil se usmát. „Pokusím se o ten div,“ řekl – a ejhle, toužebný zázrak se uskutečnil.

Jan Maria vrátil se od samého kraje hrobu k novému životu. Síly jeho překonaly po nesmírném zápase smrt, pustila ho ze svého objetí. Oči jeho nabývaly lesku, na tváři rozsvěcoval se lehký ruměnec a úsměv pln naděje a štěstí zářil mu ode rtů, kdykoli zraky jeho Caterinu spatřily. Spánek jeho, ne déle horečný, začal jej síliti a kuchařské umění dobré Angioliny slavilo některý den pravé triumfy. Jan Maria, ač sláb a bled a znaven, začal tak normálně žíti, že doktor Luigi Galli jednoho dne prohlásil, že jej už dále tak často a nevyhnutelně v San Cataldě třeba nebude jako posud a že se nyní opět horlivěji svými pacienty v Římě zaměstnávat hodlá.

Téhož dne, když jej Caterina při jeho odjezdu až na schody vyprovázela, vzala jej pojednou za ruku, a než tomu zabránit mohl, přitiskla ji ke rtům.

„Díky!“ šeptala zároveň a celý její obličej byla jedna světlá zář a oči její tonuly v slzách.

Luigi byl tak dojat, že mluvit nemohl. Konečně řekl: „Caterino, nedovedu tě klamati. Nejásej příliš brzy.“

Když úsměv její zhasl, bylo mu líto, že tato slova pronesl, a dodal tedy spěšně:

„Bude lépe, přistěhuje-li se náš přítel, až bude silnější, do města. Tam budu vždy nablízku, a kdyby –“

„Řeknu mu to,“ odpověděla a utřela si slzy s povzdechem.

Pak si řekla: „Ne, Luigi se mýlí samou opatrností. Nebezpečenství minulo.“ A usmála se opět.

Nemocnému však nepřibývalo tak rychle sil, jak se bylo ze začátku zdálo. Ležel po celý den na divane, zadumán, nyvě, často v letargii až znepokojující.

Caterina přicházela stále k němu do komnaty jako dříve a trávila tam celý svůj čas. Její přítomnost byla mu pravým zřídlem života. Slyšet její hlas bylo mu štěstím a nemohl zraky svoje dosti její krásou, její grácií nasytiti. Nevěděl, kdy byla krásnější, tenkráte-li, když ozařoval ji oheň za chladných dnů v krbu plápolající, nebo v glórii slunečného svitu, proudícího za krásné pohody otevřeným oknem do komnaty. Vypravovávala mu svým sladkým, měkkým, z hloubi prsou přicházejícím hlasem tolik, že se mnohdy sama divila, odkud jí všechny ty myšlenky, ty reflexe a upomínky přicházely. Myslila-li, že by jej vypravování unavovalo, zpívala mu tiše bez průvodu jakéhokoli nástroje prosté písně; často mu předčítala, tu z Tassa, tu z Shelleye, nebo celé scény a akty z Racina, z Alfieriho a Molièra, když viděla, že pro tyto autory zvláštní jevil zálibu. Tak míjely jim dny v úzkém přátelství, plném delikatesy z obou stran. Sladká ta intimnost nebyla nikdy vřelejším pohledem ani nejslabší narážkou na jejich city znepokojována.

Jednoho dne však byl tak zamyšlen, že jej ani šibalství Scapinova k úsměvu nepřinutila, ač Caterina výjev s bastonádou a pytlem neodolatelně předčítala.

Odložila knihu, mlčela chvilku a pak, berouc svoji práci, tázala se starostlivě: „Cítíte se opět churavějším?“

„Ne,“ odpověděl a pozvedl s povzdechem k ní oči, vlhké a prosící.

„Co vás tedy trápí?“ tázala se a položila mu se sesterskou důvěrností ruku na rameno.

Vzal tu ruku a přitiskl ji silně k srdci a řekl tiše: „Dvojí věc mě trápí. Neuhodnete?“

„Neumím hádat,“ usmála se. „Vzdávám se, a tedy mi to povězte. Dvojí věc? Za prvé?“

„Za prvé,“ řekl a chvěl se dojmutím, „za prvé, že nevím, byl-li to sen nebo pravda, že jste řekla, tenkráte, v oné noci, když jsem mezi životem a smrtí zápasil… Ó, řekla jste tenkráte skutečně: Já jej miluji?“

„Řekla jsem to a opakuji to; neboť vím, že i ty mne miluješ. Tvůj pohled odpověděl tenkráte za tebe,“ pravila prostě s hlubokým citem a nebeským klidem, noříc velké, nevinné, zázračně krásné své zraky v zraky jeho.

Tykala mu! Vyznala mu opět lásku svou! Jan Maria nebyl slova schopen, zazářil neskonalým blahem a tiskl ruku její znova k srdci, ke rtům a hluboký vzlyk pozvedl mu prsa, ač do vlahých, blouznivých jeho očí slza nevstoupila.

Hleděli dlouho, němi, druh druhu v snivém zbožňování do zraků. Posléz ukázal se však mrak na jeho čele a pustil její ruku.

„Co trápí tě ještě?“ tázala se poněkud udiveně a jako by se vzbouzela.

„Caterino,“ řekl a sklopil oči. „Caterino, jak tíží mě vědomí, že toho blaha nezasluhuji! Caterino, ty netušíš, jakých propastí má život… Ty nevíš, co je vina, nízkost, hanba. Ty netušíš, jaké peklo jsou výčitky, jak palčivá je kajicnost… Caterino, já vím, že v horečném rozčilení těch dlouhých nocí jsem ti kusy svého života vypravoval, že jsem tvou duši vypravováním všech těch hrůz nečistých vášní mučil, urážel, – Caterino, jak smím, jak mohu se ti přiblížit… já… já…“

Položila mu ruku na ústa. Ruměnec přelétl jí tvář. Ano, byl mluvil, divoce, byl se obžaloval, byl ji zaklínal, aby svou světlou tvář od něho odvrátila, aby jej opustila, smrti a zoufalosti a peklu přenechala. Byl se tak černě líčil, že Caterina žasla, nevěřila, nechápala, především ale jej litovala, neboť jedno bylo zřejmé: že nesmírně trpěl! Pro utrpení měla jen jeden cit: slitování.

„Jene Maria,“ zašeptala, „nemluv nikdy více o tom.“

„Nemohu přece mlčeti,“ zvolal. „Caterino, nemohu tě klamat!“

„Nemluv více o tom,“ prosila svým tichým, hlubokým hlasem a hleděla svýma čarodějnýma očima v jeho oči, a on se zamlčel, ukonejšen kouzlem těch pohledů.

Za chvilku pravila mu: „Hleď, přemýšlela jsem mnoho od té doby, co tě miluju, přemýšlela jsem sedíc vedle tvého lůžka a vidouc tě téměř umírajícího. Tvým obviňováním se krvácela mi duše, ale láska moje zároveň spíše rostla. Byl jsi nešťastný, příteli. Nevím, jaký tajeplný zákon nás k tomu nutí, ale pro dokonalé máme pouze obdiv, my ubohé, slabé tvory ženské, a lásku naši, tu pravou, uchvacující, která se neptá, která nezkoumá, tu poskytujeme toliko nešťastným a chybujícím.“

Hlava její chýlila se pomalu k jeho prsům a spočinula na jeho rameně.

Tak bylo tedy konečně úplně jasně mezi nimi a všechny stíny a pochybnosti byly zmizely.

Teď věřil Jan Maria, že i před Bohem bylo mu prominuto a že byl spasen.

Od toho dne byl život jejich neskonale šťastným. Teď, když už nic mezi nimi nestálo, žádné tajemství, žádná záhada, když jeden druhému na dno srdce hleděl, teď vypravoval jí klidně život svůj, všechny radosti i trudy své: krásný sen svého dětství v Havranících, své utrpení v akademii a v službě na lodi, své přátelství s Konstantinem, jejich blouznění a utopie. Předložil jí ono psaní, které mu byl z Jižní Ameriky poslal, a vzrušen takto znova Konstantinovým horováním a jeho žalobami, vzpomněl opět na dálné Čechy a utíkal se k ní pro útěchu ve chvilkách, kde jej bolest a beznadějnost poměrů v rodném kraji přemáhala. Nyní bylo mu také docela jasné, proč s ní vždy a hned od začátku tak vážně o svém domově mluvíval. Věděl, že by jej jinak úplně chápat ani nemohla, kdyby nevěděla, co mu v duši vře, a pak, nemusil po tom toužiti, aby tu ubohou zemi milovala? Mohl úplně šťastným býti, neřekne-li někdy Caterina jako Noemi v bibli; „Tvůj bůh jest bohem mým a tvoje vlast jest vlastí mou?“

Ó jak bylo mu teď volno, když viděl, jak mu rozumí, když v očích jejích četl, jaký zájem osudy jeho lidu v ní vzbuzují! Řekla mu jednou, jakou velkou, zvláštně zbarvenou legendou se ten jeho kraj a všechny ty staré křivdy, to umírání, to zmrtvýchvstání pro ni staly. Líčila mu, jak tragický, někdy příšerný dojem jako šlehy požáru jeho vypravování v ní působilo, a pak dlela se zálibou při tom, co se jí v tom dlouhém mučednictví zdálo hvězdným svitem. Pak mu sdělila s úsměvem, jak jej byla blouznivě ztotožňovala s jeho vlastí, jak jeho povaha a osudy s mlhavými pojmy, které si o Čechách dělala, vjedno splývaly.

Jan Maria se zamyslil a řekl zasmušile: „V jistém ohledu máš pravdu. Jsemť pravým synem své země, svého národa. Jako on mám aspirace, ale nemám sílu je uskutečniti. Jako on vykrvácel jsem v malicherném boji, podlehl nepříteli, který nezasluhuje než opovržení. Pád bez velikosti! Neskonati ranou se zbraní v ruce, ale vysílením, jak smutný to osud! Býti přemožen Římem jako Kartágo, to bylo tragické, ale Vídní –“

Zachvěl se nevolí, zapomněl na Řím a Kartágo, na Vídeň a Prahu a viděl pouze sebe na Hradčanech v osudný den svého sporu s nadporučíkem Müllerem, viděl se v té krvavé srážce, o které byl nedávno Caterině vypravoval, a propukl v divoký výkřik náhle jej schvacující zoufalosti.

„Nebyl to boj tenkráte v té staré klášterní zahradě,“ zvolal, „Caterino, byla to rvačka! A proklínám tu hodinu, neb tenkráte byla síla moje zlomena, tenkráte byla mi mladost moje odňata, tenkráte byl jsem oloupen o nejvyšší své blaho – tenkráte bylas mi vyrvána ty, Caterino, kterou jsem ještě ani neznal, vždyť byl tenkráte kořen mého života podťat! Já neuzdravím se už nikdy více, já zemru, a ty, ty nebudeš nikdy mou! A byla to pouhá rvačka, zbytečná, nedůstojná rvačka!“

Celé jeho tělo třáslo se konvulzívně a jí zmíralo srdce úzkostí; neboť v té chvíli viděla stín smrti určitě na jeho čele, a mráz ji pronikal a bolest ji přemáhala. Slova jeho zdála se jí prorocká. Násilně však setřásla to hrozné dojmutí. Vzala jej za obě ruce.

„Nebyla to rvačka,“ řekla mu, sbírajíc všechny svoje síly. „Proč se snižuješ? Co si vytýkáš? Vzplanul v tobě spravedlivý hněv, nesnesl jsi urážku vmetenou v tvář tomu, co ti svaté! Nezabil Mojžíš onoho mrzkého Egypťana, který se odvážil lid jeho před jeho zrakem trýzniti?“

A když mlčel, sklonila se nad ním a světlé její vlasy padaly mu na tvář a čarodějné její oči svítily mu v zrak a rty její šeptaly: „Jak můžeš říci, že nebudu nikdy tvou? Jsi mým, mým navěky.“ A rty jejich se setkaly poprvé a nemyslili více ani na život, ani na smrt, věděli jen, že jsou nesmrtelní a že nebe není výmyslem.

Za několik dní nato vypravoval jí o své matce a o havranickém zámku a přinesl malou, kdysi v Orientu koupenou skřínku zhotovenou ze sloni, stříbra a vonných dřev, v níž své milé památky choval, a mezi nimi miniaturní podobiznu paní Plojharové a dosti nedokonalou fotografii havranického zámku. Caterina byla tím velice potěšena, měla sto roztomilých poznámek, které jej dojímaly, a tolik otázek, které celou její něhu a celou delikatesu její povahy najevo vynášely, takže Jan Maria se ještě šťastnějším cítil než předtím a že by ji byl nyní rád ještě výše kladl, – kdyby to bylo vůbec možné bývalo.

Caterina prosila jej s dětskou zvědavostí, která tak kouzelně s vážným klidem jejím kontrastovala, aby jí i ty ostatní předměty v té skřínce uložené ukázal, a Jan Maria převrátil kazetu na stolek, který takto celý zažloutlými papíry, suchými květinami a všelijakými různými drobnůstkami pokryt byl. Nebyla tam ani jedna památka na paní Dragopulos; neboť nikdy nebyl by Jan Maria ten relikviář svatých upomínek její stopou znesvětil a mohl tedy nyní bez uzardění, beze zmatku na všechny Caterininy otázky odpovídati. Chápal se předmětů nazdařbůh a vysvětloval: Ten kousek mramoru byl z Parthenónu, zvadlá ona růže od domnělého hrobu Virgila, tato malá hračka z páleného náplavu nilského pocházela z Kahýry. Tato větvička s uschlými jabloňovými květy byla z havranické štěpnice, tento balík listů byl od matky, to zde byly její vlasy, toto klíč její rakve.

Po chvilce pohnutého mlčení řekl pak s úsměvem: „Hle, zde tento lístek je památka mého blouznění! Obsahuje přísahu věčného přátelství s Konstantinem. Podpis je psán jeho krví. Já odevzdal mu tentýž dokument též svou krví podepsaný.“

Zamyslil se a vzpomněl na dávno minulé ty dny a na přítele a jeho osud, a maně ozvala se v duši jeho otázka, zdali Konstantin as ještě mezi živými.

„A co jest toto?“ vyrušila jej Caterina z dumy a ukázala na podivnou malou krabičku, mající tvar plochého flakónu s hrdlem, jehož otvor hermeticky šroubkem uzavřen byl. Krabička ta zdála se stříbrná, na jedné straně byla umrlčí hlava a na druhé tři kříže hrubým černým smaltem provedené.

„Je to též památka našeho s Konstantinem blouznění,“ odpověděl. „Řekli jsme si jednou, že mohou nastat momenty, kde nutno volit mezi smrtí potupnou neb samovraždou. Tenkráte rozčiloval proces nihilistů celý svět. Smrt jedem zdála se nám tragická. Vidíte, jak divadelní nádobka tu naši možno poslední spásu skrývala. Ale jed, který Konstantin nevím odkud zaopatřil, není žádným žertem a je posud v té krabičce.“

Bral jí flakón z ruky. Caterina usmívala se.

„Jaké byli jste děti, ty a tvůj Konstantin,“ řekla, „ale zajímavé děti, děti poetové.“ Usmívala se, ale nepustila flakón.

„Ne,“ řekla, „uschovám krabičku, nebo ti ji vrátím, až jsem jed z ní odstranila.“

„Caterino,“ řekl s úsměvem, „ty mi nedůvěřuješ! Ty myslíš, že bych byl schopen – Ne, ty to myslit nemůžeš! Ty víš, jak visím teď na životě! Ach, žíti, žíti, žíti!“

A klekl u její nohou a objal ji kolem pasu, a ona klonila se k němu, položila mu tvář na temeno hlavy a mlčeli.

Když přišla Suntarella do pokoje, skládal své památky zase do kazety; na onen flakón, který Caterina byla za ňadra uschovala, nevzpomněli už ani on, ani ona.

Při všech svých vzpomínkách, při všech svých vyznáních a vypravováních nezmínil se Jan Maria už ani jednou o paní Dragopulos. Zmizela úplně z jeho paměti, byla nyní zaplašena jako zlý zjev temnosti, jejž anděl světla zažehnal. Vždyť věděla Caterina nyní vše a nebylo třeba ji znova nečistotou a hnusem toho přízraku mučiti. Věděla, že se byl k ní utekl jako v chrám nějakého božstva, a když volaje o pomoc, byl kolena její objal, tu bylo se to cudné božstvo milosti k němu sklonilo a polibkem těch rtů byla planoucí na jeho čele skvrna zhasla, a očištěn svou kajicností a jejím smilováním, směl tedy k ní vzhůru hleděti a zapomínal na minulá ta muka. To jej více trápit nemusilo; ale byla jedna ještě věc, o které se jí nebyl posud zmínil: o své chudobě! Vypravoval sice, jak se, okolnostmi nucen, se statkem havranickým rozloučiti musil, věděla, že se byl následkem svých zásad služby vzdal, – ale o téměř úplné jeho mizině nevěděla. Věc podivná, on sám o tom téměř nevěděl, neboť aspoň na to nemyslil. Posledně žádané peníze byly bez dalšího vyjednávání za jeho nemoci z Prahy přišly, necítil tedy nejmenší nedostatek a byl tak zvyklým jej necítiti, že si nedostatek dobře představiti ani nedovedl, a doba změny zdála se mu tak daleka, že mu málokdy seriózně na mysl přišlo, že opravdu kdy nastane a že bude nutno jakýkoli krok pro budoucnost učiniti.

Pro budoucnost! Vždyť na ni nemyslil! Byl tak šťastným v přítomnosti, že myslil, že vše potrvá až do konce tak. Mohl býti tvor na světě blaženější? Ona jej milovala, zbožňovala!

Sála každé slovo od jeho rtů, každý pohled z jeho zraku! Čítal jí sem tam své básně ve spěšném prózovém překladě a vídával pak snivý výraz jejího oka, pohnutí krásné její duše, tak čisté, tak vážné. Bylo to pro něho více než ukojení ješitnosti: věděl, že duch její velkými myšlenkami básníků a myslitelů Itálie, Francie a Anglie nasycen jest, jaká byla to tedy útěcha, viděti její nadšení! Teď měl konečně jistotu, že byl poetou! To znamenalo míti úkol pro život. Ona nelhala a ona mýliti se nemohla. Věděl sice, že láska její tomu, co z duše jeho vykvetlo, větší cenu přisuzuje, než by snad od střízlivého, přísného soudce očekávati směl, to věděl dobře; ale bylo mu to její zachvění se, byl mu ten snivý paprsek v jejím zraku, který se tam vždy objevil, kdykoli jí něco předčítal, co mu bylo z nejtajnější hloubi nitra vytrysklo, byly mu tyto známky tichého nadšení přece jen jistou zárukou Bohem jemu dané vlohy.

A tak byla mu Caterina vším: spásou, Múzou, těšitelkou. Jaké jiné blaho mohlo ještě na světě býti? Byl poeta a byl milován.

Přišla-li mu pak přes všechno ono štěstí a blaho občas dumavá myšlenka o možné brzké smrti a o jeho mizině, zaplašil takový stín jediným na ni pohledem.

Avšak lidské štěstí jest tak změně podrobeno, jest tak nestálé, že nejmalichernější mnohdy příčiny je neočekávaně podvrátí, a bozi nepřestali posud lidem záviděti.

Jaro, které začínalo Campagni v moře květů měniti, květů skrytých sice posud v poupatech, však hotových, aby v daný okamžik se rozbřeskly ve plnou slávu nesčíslných vonných hvězd, to jaro vzalo jednoho rána náhle pošmurnou na sebe masku těžkých mraků. Visely asi den na nebi jako pohřební drapérie, a pak otevřely stavidla svých vod a nekonečný déšť lil se po dni a noci s malými přestávkami jako nová potopa na zem. Přitom neustal vítr ledově fičeti a těžké mlhy bloudily od hor a měnily se v nové deště, kdykoli se zdálo, že nebe už všechny svoje slzy bylo vyplakalo. Celá Campagna byla jedna bařina, z které dýchal mráz.

Caterina radila Janu Marii nyní, aby se do Říma stěhoval; nechtěl však o tom ani slyšeti.

„Tam je ještě smutněji,“ řekl, „a jak bez tebe mohl bych žíti?“

Caterina přemýšlela o tom, odstěhovat se k paní Giovannině na nějaký čas a býti mu tak v Římě tou věrnou společnicí jako zde.

„Ne, ne,“ prosil ji. „Nemluv o tom, to jest nemožnost.“ Nemohl jí vysvětliti, proč tomu nechtěl. Myšlenka, jak by jiní na poměr jejich pohlížeti mohli, byla mu tak trapná, když mu nyní poprvé napadla, že klid jeho prchal a zimničné rozčilení se dostavilo. Tento nepokoj a k tomu vlhko, které do domu vnikalo a se žádným ohněm v krbu úplně zahnati nedalo, působily zhoubně na jeho posud tak útlé zdraví. Stal se bledším, nespal a horečka jím lomcovala.

Caterina polekána psala Luigimu, který nyní už do San Catalda nejezdil, nevida více toho potřebu a očekávaje ostatně návrat svého pacienta do Říma. Na vyzvání Caterinino dostavil se ihned. Potřásal hlavou, když vyšel z komnaty nemocného a když proti Caterině usedl, která jej netrpělivě ve svém pokoji očekávala. Viděla vážnou jeho tvář a srdce přestávalo jí strachem tlouci; potlačila však strach a bolest hrdinsky. Chtěla vědět celou pravdu.

„Co soudíš o jeho zdraví?“ řekla a skrývala chvějící se své rty za šátek.

„Caterino,“ odpověděl, hledě jí do očí, „neklamal jsem tě od začátku. Rci, ty jej mi –“ Zamlčel se.

Uhodla a doplnila: „Ano, miluji! Miluji jej vášnivě. Celou duší svou. Nuž, nyní mluv dále.“

Luigi chtěl tak učiniti, avšak selhalo mu. Byl lítostí přemožen. Vstal.

Caterina bledá, ale v okamžiku tom silná, povstala též.

Položila mu ruku na rameno. „Ty vzdáváš se znova naděje?“ zašeptala a zavřela oči. Luigi hleděl stranou.

„Myslím, myslím –“ Zamlčel se opět.

„Ó, ty mě trýzníš!“ vzkřikla bolestně.

„Odpusť! Máš pravdu, nejlépe říci vše. Nemohu říci: zemře dozajista v krátkosti; ale musím říci: myslím, že dlouho žíti nebude. Ano, hyne. Kořen jeho života je jaksi podťat. Nyní o tom pochybnosti už není. Ukazují se symptomy… Caterino, buď silná. Jsi vpravdě nábožná, vím to. Podrob se vyšší vůli… Ach, nemám víry a nedovedu těšit!“

A zlobivě utřel si slzu, za kterou se pošetile styděl.

Caterina byla zavrávorala. Mlčela dlouho, pak tázala se hlasem kupodivu pevným:

„Co teď možno ještě učiniti? Kdy myslíš – Chci říci, jak dlouho –,“ pevný dosud hlas jí selhal.

„Obávám se, že to půjde dosti rychle.“

Pak začal jí vědecky vykládati, co v nemocném porušeno, proč zbývá tak málo naděje. Ale dívka už neposlouchala. Věděla jen jedno: že není naděje. A ona byla věřila, že bude zachráněn, ona snila o štěstí, o blahu v budoucnosti.

„Myslíš,“ řekla za chvíli, „že by bylo lépe, kdyby Jan Maria jel do Říma?“

„Pro tebe by to bylo lépe, kdybys jej trpět neviděla. Pro něho – je to lhostejné.“

Caterina se usmála. Což se jednalo o to, co by pro ni lépe bylo? A myslil Luigi, že by zůstala zde, v tom prázdném domě, kdyby on odešel?

„Nedávno,“ začala pak opět, „nedávno řekls mi ale, že by bylo lépe, kdyby v městě byl než zde.“

„Tenkráte měl jsem více naděje. Stav jeho se zhoršil, Caterino, zhoršil značně. Příčina je mi tajná. Kdo dopátrá se přírody? Kdo prohlídne celý organism člověka tak dopodrobna, že by s matematickou určitostí soudit mohl? Je pro nás ještě tolik nevyzpytatelného –“

Caterina neposlouchala dále. „Co činit?“ tázala se ještě jednou.

„Ponechat jej osudu,“ řekl po krátkém mlčení. „Ty ale, Caterino… Matka moje tě prosí, abys se mnou jela do Říma, abys hledala útočiště v jejím domě… Já vím, že to neučiníš, ačkoli chce sem do San Catalda dvě jeptišky poslat, které by –“

„Ne, Luigi, ne,“ řekla Caterina. „Neposílej nikoho. Není nám, není mně a věrné mé Suntarelle nikoho zapotřebí. Zůstanu s ním zde sama. Kdyby jel do Říma, jela bych s ním.“

„Věděl jsem to, znám pevnou tvou vůli, a proto ti nedomlouvám. Pro povahy jako tvoje jest nejlépe vypít kalich utrpení do dna. Samy se pak domáhají klidu. Buď s Bohem. Přijedu opět co nevidět. Hleď, aby byl klidným, to je jediný jeho lék.“

U dveří se vzpamatoval. „Ach,“ řekl, „zapomněl jsem. Zde pro tebe psaní od dony Paoliny a zde druhé pro tvého nemocného. To jeho přinesla Nina k nám a to tvoje odevzdala mi dona Paolina včera, když jsem ji navštívil. Pomysli, jsem též jejím lékařem. To znamená, že budu brzy v Římě v módě.“

Odešel a Caterina klesla na židli a zakryla si tvář. Nebyla myšlenky schopna, byla jako těžkou ranou ohromena a nevěděla co činiti; jen toho byla si vědoma, že zaplakati nesmí. Uhodl by vše, kdyby zarudlé její oči uviděl. A zatím to ještě vědět nesměl… Lpěl na životě… Jaký úkol, připravovat jej na smrt!… Polekána odpuzovala tu myšlenku od sebe.

Otevřela dopis dony Paoliny, jen aby oči zaměstnala. Písmena tonula však jako v mlze a nedovedla je čísti, a pak, když se jí to přece podařilo, nevěděla, co jí dona Paolina chce, nechápala obyčejný význam slov. Konečně vyrozuměla, že jí činí dona Paolina tentýž návrh jako teta Galli. Chtěla, aby přijela do Říma, nabízela jí též, že vyšle ošetřovatelky, neb byla prý slyšela, že se Caterina stala jakousi milosrdnou sestrou, a vyznala se upřímně, že se jí to nezdá pravým pro Caterinu povoláním, a připojila cosi o nepravém světle, které by pokračování toho milosrdí časem na mladou osamotnělou dívku v neustálém styku s cizím mladým mužem v tom pustém domě vrhati mohlo.

Caterina tomu, v té své tupé roztržitosti ani dobře neporozuměla, a ani ji nenapadlo, odkud as dona Paolina tak podrobné zprávy o ní čerpala. Složila psaní, které bylo svou službu vykonalo; připoutaloť její pozornost aspoň povrchně k sobě a zdrželo oči její od pláče. Jinak na donu Paolinu a na to, co píše, za pět minut už ani nevzpomněla.

Mechanicky pořádala si před zrcadlem vlasy, které jí v nepořádku do čela visely. Ten jediný její posuněk zoufalství, když po odchodu Luigiho na židli klesla, byl tak divoký!

Vešla nyní tiše do jeho pokoje a měla tolik síly, že se ho tázala: „Jak je ti, Jene Maria?“ a hladila mu vlasy jako matka. Zazářil na ni svýma sivýma očima, plnýma něhy, které se zdály, že ustavičně za ní „díky, díky!“ volaly, a řekl s úsměvem: „Myslím, že mi volněji.“

Vzal jí onen list z ruky, který byl Luigi pro něho přinesl; Caterina ani nevěděla, že jej v ruce měla.

„Pro mne?“ tázal se a pohledl na adresu. Poznal písmo a zasmušil se mimoděk. List byl od Leopolda z Prahy. Jan Maria vzdychl, když jej rozložil, list byl tak dlouhý, a bával se vždy těch dlouhých z Prahy listů, přinášívaly mu tolik zla! Jednalo se opět o ty nenáviděné peněžní záležitosti? Měl chuť odložiti nemilé to čtení, pak ale řekl si: „Buď jak buď!“ a zmužil se. Začal dosti klidně číst.

Caterina odvrátila se od něho, poodešla k oknu a hleděla do zahrady, šedé, mlhavé, a poslouchala, jak déšť na stromy padal a do oken bil. Myšlenky její však bloudily, bloudily a srdce její chvělo se opět jako tenkráte v té hrozné noci jediným výkřikem: „Bože!“ Zavřela oči a položila čelo na chladící tabuli okna.

Jan Maria četl. Byl uhodl, jednalo se opět o peníze. Leopold rozpisoval se široce. Především radil mu opět k brzkému návratu do Čech a pak podával dlouhý, dlouhý rozpočet, jehož rezultát dokazoval, co Jan Maria vlastně dávno věděl a co mu Leopold už dávno napověděl, – že mu totiž nezbylo než chatrné trosky bývalého jmění.

„Jsi-li opravdu tak nemocen,“ psal Leopold, „že se hned vrátit nemůžeš, nuže zapůjčím Ti peníze, které budeš ještě potřebovati až do času svého úplného vyléčení se, aneb lépe řečeno, až v čas lepšího u nás a teplejšího počasí. Prosil bych Tě však, abys trochu méně vydával než až posud. Sestra Tvoje nesměla by o tom věděti, že Ti peníze půjčuji, nepřipustila by tomu. Vidím, jak se divíš, snad rozčiluješ. Můj milý, nesuď sestru svou, tu ubohou, než uslyšíš vše. Řeknu Ti nyní něco nadmíru trapného, seber síly své, abys zůstal klidným. Skrýval jsem před Tebou posud, jako před celým světem, tajemství, které jím dnes však už není. S Tebou měl jsem o tom snad dříve mluvit, avšak znaje, jak Tě vše neobyčejně dojímá, a doufaje též, že se věci zlepší, mlčel jsem. Nyní vzdávám se vsak naděje naprosto, aspoň na dlouhý čas. Polituj mě a slyš! Odedávna pozoroval jsem u Rosy Marie jakousi na tak mladou osobu neobyčejnou lakotu, která ani Tobě, ani nebožce Tvé matce skryta zajisté nezůstala, jakési zimničné bažení po bohatství. Kdyby se byla u ní jako u mnohých jiných ta žízeň po zlatě poměrnými výdaji, touhou po okázalosti velkých toalet, skvělého domu a těch tisíc jiných frivolností naší patricijské, po aristokratickém lesku se honící společnosti vysvětlila, byl by to zjev obyčejný. Avšak sestra Tvoje bažila po penězích jen kvůli penězům. Stalo se to chorobou. Nikdo netušil, jaké boje jsem s ní vedl, aby se slušně šatila, i ženská ješitnost v ní zhasínala. Každý sebemenší výdaj, sebenutnější, stál mě vždy dlouhé zápasy. A přece nemusila žena moje spořit, neboť přiznávám se Ti, že jmění moje značně vzrostlo a stále roste. Co se s Rosou dělo, nebylo dlouho zjevné, avšak krátce po Tvém odjezdu dostoupil stav její duševní pravé krize. Hluboká a těžká melancholie se jí zmocnila. Kdykoli jsem domů přišel, našel jsem ji v slzách. Na moje otázky, co ji hněte, odpovídala mi vždy, že to dobře vím, a lomívala rukama a volávala: „Co si počít, jak pomoci?“ A zuřila, když jsem uhodnouti nemohl, co svými narážkami myslí. Hádal jsem marně, vysvětlovat však nechtěla. Konečně začala se svým známým s tím svěřovati, co ji tak tlačilo. Říkala jim, že jsme úplně na mizině, že ví, že bude přinucena žebrati. Někteří myslili, že jsme vskutku utrpěli těžké snad peněžité ztráty, ku kterým se přiznat nechci, a tlumené ty pověsti kolovaly brzy Prahou a začaly i mému úvěru škoditi. Tu teprve dostaly se i mně k sluchu, a pátraje po původu těch bajek, přišel jsem konečně k pravému prameni svého neštěstí. Nepotřebuji Tě déle trápiti podrobnostmi: Rosa Maria trpí fixní ideou, domnívajíc se, že je žebráckou, a nemohouc se smířiti s tou neblahou myšlenkou bídy, chtěla si už i na život sáhnout. Trpěl jsem nevýslovně, snažil se pomoci. Konečně byl jsem nyní přinucen ji na nějaký čas aspoň lékaři za hranici svěřiti, který má po celé Evropě známý azyl – –“

Následovalo jméno lékaře, místo, kde ten azyl se nachází, a zbožná modlitba k Bohu, aby tu ubohou, trpící ženu buď vyléčil, neb k sobě povolal. List končil napomínáním, aby Jan Maria byl mužem a neštěstí tak s rezignací snášel, jako on, Leopold, nejnešťastnější z manželů, to činí.

List vypadl Janu Marii z ruky, a byl hrůzou tak zkamenělý, že ani bolest, ba jak se mu zdálo, ani žádné rozčilení necítil, ač se po celém těle třásl. Zakryl si oči. Viděl svou sestru, jak ji vídával v Havranících, krásnou, klidnou, šťastnou, zapomněl na vše, co mu ji bylo později odcizilo, a představoval si ji nyní ještě mladou a zajisté ještě krásnou, ale s těma neklidně bloudícíma očima na duchu chorých, s těmi horečnými výkřiky bolestně zkřivených úst, s těmi posuňky šílených, tak divnými, cizími, příšernými, s tím vším, co se popsati nedá, co člověku krev v žilách v led obrací, a při té představě cítil v mozku divnou závrať a v srdci měl ostrou, neurčitou, strašnou bolest, a chytl se za hlavu; ta milosrdná zkamenělost, která smysly a údy jeho držela, jej náhle pustila, a v nesmírně bolestném vzrušení zakvílel tak zoufale, stenem tak hluboko z pukajícího srdce vycházejícím, že Caterina slyšíc ho se k němu polekaně vrhla. Klesla na kolena vedle divanu, objala jej a položila hlavu jeho na svá prsa; neboť domnívala se, že umírá. Viděl její úzkost, cítil její srdce mocně bíti, uhodl její myšlenky a to vrátilo mu vládu nad sebou, nad tou ukrutnou bolestí.

„Odpusť, odpusť,“ prosil ji a pak, když vedle něho sedla a obě jeho ruce držela a v oči mu hleděla tím svým věrným, snášejícím, k Bohu o smilování volajícím zrakem, vypověděl jí tiše, co mu Leopold o sestře psal, a slzy útrpnosti, které dívka pak nad losem té neznámé prolévala, konejšily jej poněkud. Sám nenašel ani jedné slzy, kterou by své bolesti ulevil. Konečně vzpomněl si i na první část toho neblahého psaní: býti úplně na mizině mělo nyní, když jej Caterina milovala, když její osud s osudem jeho spojen byl, docela jiný význam než kdy předtím. Dříve byl si mimoděk myslil: „Co na tom, vždyť dlouho živ nebudu!“

Teď však chtěl, teď musil žíti, a poměry jeho peněžní měly svůj určitý úkol. Nikdy nebyl palčivost té otázky tak jako v tom okamžiku cítil.

„Velký Bože,“ napadlo mu teď zároveň, „a jak soudí, jak mohou cizí lidé o našem poměru souditi?“ Bylo mu jasno, že pověsti její ubližuje! Žilť v té samotě zde s ní nejen už v jednom domě, ale téměř v témž bytě! Nebylo povinností jeho nyní říci: Caterino, ty mě miluješ, buď tedy mou ženou?

Nebyl ještě toho rána o tom snil, jak se teď určitě pamatoval; že by jej snad ponebí v Egyptě vyhojilo, a neměl vizi o tom, jak ona s ním pluje modrým mořem k břehům té tajeplné země, která mu mohla zdraví a jistotu života vrátit, a tedy štěstí jeho zabezpečiti? A jak jinak mohla Caterina s ním do Egypta než co jeho žena? Velký Bože, a nyní jak mohl jí to říci, to nebedajné slovo: Buď mou ženou!