Читать книгу: «Jan Maria Plojhar», страница 16

Nebyla bohatá a nedbala, avšak jak ukrutné na ni zvolati: Buď ještě chudší se mnou! Ach, což by to neznamenalo prostě: Rozděl se o to málo, co máš ještě, s nešťastníkem, který se vkradl v tvůj dům, v tvé srdce, s člověkem, který posud nedovedl jediného sousta chleba si vydělati?… Viděl se nejpodlejším tvorem na světě, byl pravým vyvrhelem!

„Caterino!“ zvolal zoufale a vyrval jí své ruce. „Caterino, nedotýkej se mne, jsem hnusný tělem i duší, kaž, aby mě vyhnali z tvého domu jako psa; neboť já bídný nemám už ani tolik síly, abych sám odešel!“

A vstal a vrávoral. Caterina tímto novým, vášnivým výbuchem, který chápat nedovedla, sama k zoufalství rozlítostněna, musila všechny síly duše a těla sebrati, aby sama neklesla.

Nutila jej zpět na divan, konejšila jej slovy a polibky jako dítě, a když tvář svou v polštář zaryl a ji neviděl, obrátila oči k nebi v němé, přebolestné modlitbě. Muka jejich byla přílišná, rozčilení příliš intenzívní, než aby trvaly.

Po dosti dlouhém obapolném mlčení utišili se poněkud. Jan Maria začal jí nyní vysvětlovati, co poslední jeho výbuch znamenal, mluvil trhaně, neboť myšlenky jeho pozbývaly na ten čas pomalu jasnosti. Dívka jej vyslechla a porozuměla.

„Ach,“ řekla pak s vyčítavým pohledem, „pro tak málo polekal jsi mě tak nesmírně! Bůh ti to odpusť. Já odpustila už.“ A políbila jej na čelo a usmívala se.

Díval se na ni udiveně. Ona však položila mu ruku na ústa, když chtěl znova mluviti, a pravila: „Především buď klidným, pak si promluvíme o budoucnosti.“

To poslední slovo píchlo ji u srdce. Vzpomněla si na to, co jí byl Luigi řekl. Vždyť nebylo budoucnosti! Přece nezmizel její úsměv, byl jako onen mučedníků v arénách. Rovnala mu podušky na divaně a začala znova mluviti, tiše, sladce, konejšivě, jako s dítětem. Těšila jej. Jak mohl tak podlehnouti dojmům! Vždyť se vše napraví, až bude zdráv. Nač si dělat starosti? Uživiti se, toť přece tak snadné. I pro ženu, jak teprve pro muže! Dona Paolina jí nabízí místo. Ne, ne, nepřijme to, konejšila ho, když sebou netrpělivě trhl, bude s ním, se svým mužem živa. A začala o tom, jak bude zahálčivou, rozmarnou a on se bude musit o ni důkladně starat. Bude se mu chtíti zalíbit, bude krásné šaty potřebovat, množství, množství. Šperků má dost, staré památky rodinné a pak ten etruský poklad. Ten svatební její šperk! Jak bude oslňující ten klenot, jak bude lesk jeho bělostí svatebních šatů zvýšen! Kašmír bude lepší než hedvábí, více v souhlasu s tím starodávným zlatým věncem-diadémem. Po sňatku půjdou spolu do Čech. Anebo snad do jedné z těch podkavkazských kolonií, s tím ideálním klimatem, o kterých jí vypravoval jednou s nadšením. San Cataldo beztoho nelze déle držeti. Ale co na tom? Dona Paolina je tak intimní s Aldobrandinimi, kteří mají sousedské velké statky, a oni potřebují San Cataldo kvůli zaokrouhlení svých pozemků. Dona Paolina postará se, aby ten skromný stateček výhodně jim prodala. Nuž, a tak budou docela bohatí, ona, Caterina, a její muž. A svou pílí zdvojnásobní Jan Maria to malé jmění vbrzku. Rosu Marii nenechají v tom azylu. Bude s nimi žít. Ta velká, krásná kavkazská příroda a jejich láska a péče že by nepůsobily blahodárně na horečně bloudícího jejího ducha? Ach, medicína pochybuje o jejím uzdravení? Dobře, ale Bůh dělá ještě divy, před kterými pak ta věda zahanbena stojí! A jak často! Ba každý den…

Tak mluvila a v okamžiku, když tak mluvila, věřila tomu všemu, všemu, držela se svých slov jako tonoucí břehu, a venku naříkal jednotvárně vítr a déšť šuměl smutně a hluboké šero padalo na Campagni k smrti truchlivou, na veliký ten hrob, a konejšen tím šerem, tím jednotvárným šelestem větru a deště a sladkými, tichými zvuky Caterinina hlasu a balšámem její útěchy, usínal znavený Jan Maria pomalu… A pak vidouc, že usnul, zamlčela se a pustila tiše jeho ruku a vstala, a cítila nyní teprve v tom hluchém tichu, když jí vlastní její slova už nešálila, že nebyla vpravdě ničemu z toho, co řekla, věřila, a poklekla tiše na koberci a rty její šeptaly: „Bože můj, umírni tu bolest, abych pod ní neklesla! Není-li to tedy vůle tvá, bych šťastnou byla, dej mi aspoň sílu, abych se tomu rozsudku podrobila a abych bez reptání snášela, co na mne uložíš.“

Hlava její klesla jí pomalu na prsa. Tak zůstala chvíli, pak vstala, jako by se byla upamatovala. Vyšla tiše z pokoje a dala rozkaz, aby tam nikdo nevešel a spánek jeho nerušil. Na domluvu Suntarellinu pojedla docela něco a vypila malou sklenici vína. Byla si vědoma, že jest jí tělesné síly nevyhnutelně zapotřebí, aby pod svým křížem nepadla. Chodila potom dlouho po pokoji a posléz vrátila se k němu. Spal posud. Rozžehla svíčku a postavila ji tak, aby hlava jeho v stínu zůstala. Přiložila pak do krbu a sedla do křesla nedaleko okna.

Déšť padal posud, vítr zavál někdy divoce, takže oheň v krbu poplašen vzplanul a rudě do šerého pokoje zašlehl. Jana Marii to vsak nerušilo, ležel bez pohnutí a dech jeho nebyl těžký.

Caterinu to uspokojovalo, že se zdál tak klidným. Sama znavena podepřela hlavu o vysoký lenoch křesla a duch její těkal v neurčitu jako zrak její venku po tmavé, šumící zahradě.

„Načiketas!“ napadlo jí pojednou a viděla v polospánku, do kterého padala, onu postavu z indické básně… „Šel ztepilý jak v lese mladý dub a mladost z tváří jeho svítila jak zlatá záře vesny nesmrtná, však smutek zároveň jak dumný šer…“ Tu počaly se oči její, které se pomalu zavíraly, slzami plnit… Ó, nekráčel Načiketas sám už v „Smrti dům“… Viděla po jeho boku postavu druhou, která se k němu tulila a v zraky jeho hleděla, v ty zraky, které se šeřily a jasnily zároveň jako dva úsvity. Ta postava byla ona, Caterina sama! Ano, byla to její duše láskou zářící, ta se stápěla v ten luzný, snivý šer jeho zraků… S pocitem něčeho sladkého a truchlivého zároveň ztrácelo se nyní její vědomí do hlucha a prázdna jako vzdech do noci…

A několik kroků od ní ležel na divanu Jan Maria a snil též. Avšak kdyby byla nyní slyšela, jak dech jeho se stal nepravidelným, těžkým, úpějícím, jak se měnil v kvílení! Kdyby byla nyní utrápenou jeho tvář spatřila! Jan Maria měl děsivý sen. A začátek jeho byl přece tak plný míru! Zdálo se mu, že vidí tisíc a tisíc kvetoucích slunečnic, a bylo to v té staré, vlhké zahradě v Havranících, nějak nadpozemsky zidealizované a do nekonečna rozšířené. Bylo tam rajsky slunno, něco jako úsměv světic a andělů leželo ve vzduchu. Slunečnice se vlnily jako žluté moře, a pojednou začaly zvonit, zvonit, zvonit, hlahol jejich, nejdříve tichounký a sladký jako vůně, rostl a mohutněl a byl čím dále tím temnější a příšernější; tu zmizel úsměv zahrady a šerem, jako nesmírné stádo orlů, neslo se teď tisíc a tisíc velkých kovových zvonů pod mračným, černým obzorem a Jan Maria letěl za nimi. Náhle viděl se v Praze. Ale nebyla to ta Praha, kterou znal, byla gigantická: budovy její dotýkaly se nebes, kolem hučely pralesy, Vltava pěnila se a házela vlny jako rozbouřené moře a ulice zdály se, že od jejích břehů dlouhé, dlouhé prchají, ztrácely se do nekonečna, do mlh, do propastí, a byly pusty, prázdny, jen ohlasem těch orlů-zvonů naplněny! Nesmírná hrůza byla v hromu toho vyzvánění, bylo patrno, že to byly hrany pohřební pro celé soudu propadlé město. Fialový blesk projel teď nebesy a Praha podobala se v tom příšerném osvětlení nesmírné zsinalé tváři umírajícího v zoufalství. Pojednou hemžily se všechny ulice lidstvem bědujícím, šíleně volajícím a ukazujícím k nebi.

Jan Maria pohledl tam též a vlasy jeho se zježily; od západu a od východu, od jihu a od severu valila se vojska v těžkých oblacích na nesmírných koních, apokalyptická ta vojska rachotila jako tisíc bouří krup, střechy se bořily pod dusotem těch horám podobných a nyní dolů se nořících ořů, věže a kostely se suly neb vzplanuly pod údery kopí z blesků v rukou těch divokých jezdců. A zvony hučely dále a lidé padali hrůzou jako morem poraženi a požáry šlehaly a řvaly v zápasu s vichry… Tak rozpadávala se při rouhavém smíchu těch nadlidských jezdců jako druhá Sodoma Praha v prach a popel a ze sídla staré její slávy, z Vyšehradu, jakoby z nejvlastnější ho jejího srdce, vystříkl obrovský, horký proud krve a šlehl nebesa do tváře. „Je to spravedlivé!“ zvolal Jan Maria a slyšel hlas burácející jako moře: „Já připravil té zemi diadém královny, však jí se líbilo býti děvkou. Zapírala svého Boha a smilnila s ohavnými modlami – já soudil ji –“Jan Maria zaplakal. Tedy byla přišla poslední ta hodina a vyplní se to staré proroctví! Už roznášeli ji na kopytech koňů svých ti vrazi, českou tu zemi, od věků souzenou! A nemiloval Boha více pro jeho spravedlnost a záštiplné jeho zraky hledaly toho soudce na nebi a zvolal: „Kde jsi, ó Bože? A kým jsi? Otcem naším ne, toť patrné,“ a zíral vzhůru. Místo nebes viděl teď tam nahoře černou propast a z té čnělo cosi neurčitého, jako tvář ohromná, z které mlhy místo vlasů splývaly, slunce hořela jí pod čelem místo očí; a obličej ten měl výraz nejděsnějšího šílenství a z úst hučel mu smích takový, že krev v žilách se v led obracela, a dávnověká blasfemie ozvala se Janu Marii v nitru: „Což nevíš,“ ševelilo to v něm, „že bůh v záchvatu šílenství stvořil tento svět?“ A na to zazněl pustým, nyní úplně se bořícím světem nesmírný chechtot, a v těch nade vše hrozných zvucích poznal Jan Maria určitě hlas své sestry a cítil více než trpkost a úzkost smrti…

A hle, z těch krvavých sluncí, tvořících démonické zraky boha-šílence, zřely horečně rozčilené, divoké její oči… S výkřikem „Rosa Maria!“ setřásl násilně smrtící tu můru ze sebe, ne vsak hrůzu svou. Oči jeho byly vytřeštěné, slyšel posud nesmírný ten hluk zvonů a ohlas toho chechtotu a nevěděl, co se s ním děje. Na jeho výkřik probudila se Caterina a přiskočila k němu.

„Co je ti, proboha!“ zvolala, bledá leknutím a hrůzou, které jí bezsmyslné zraky jeho působily. Těkaly jako pohledy pomatence. Jan Maria uchvátil ji divoce za ruce. „Modli se se mnou!“ vzkřikl. „Hodina přišla! Sahá na mě smrt!“

„Upokoj se,“ zasténala. „Zavolám pomoc.“

„Ne, ne!“ řekl. „Nikdo nepomůže. On mohl by, však nechce. Volej na něj, Caterino, ať se smiluje! Tebe snad uslyší. Já nenávidím jej!“

„Koho?“ ptala se a chvěla se po celém těle. „Tvého Boha,“ šeptal a otvíral oči, jako by jej hledal ve stínech pokoje. „On to dopustil! A dobře tak, dobře! Ať ji roznesou, tu zemi, na kopytech, proč své zhanobení snáší s tupým klidem otroka!“

„Utiš se,“ prosila Caterina. „Probuď se –“

„Ach, já se neprobudím více!“ zvolal zoufale, „já zemru, zemru, a já chci žít, Caterino, žít, žít!“

A padl na zem a hlava jeho klesla těžce a čelo jeho ranilo se o ostrý roh stolu, takže proudem krev vytryskla, a zároveň lily se mu slzy z očí.

„Ty zůstaneš!“ zvolal divoce na Caterinu, „ty zůstaneš na bílém světle, a já budu v jámě, hluboko, hluboko, a ty mě zapomeneš!“

Klesla vedle něho, držela jej v objetí, horečka jeho přecházela v její mysl, vlnění jeho nervů zmocnilo se i jejího těla, poslední stopa klidu jejího zmizela, hrůza hleděla jí nyní tak divoce téměř jako jemu z očí, třásla se jak on, nebyla svých smyslů více schopna než on, byla šílená jako on. Začala jej vášnivě líbat. Tiskl ji k sobě.

„Caterino, zemři se mnou!“ zvolal pomaten. „Ach, ty nechceš, nechceš!“

Líbala jej beze slova, líbala jeho ránu, jeho krev a jeho slzy byly na její tváři, na jejích rtech a mísily se s jejími slzami.

„Zemru s tebou!“ blouznila horečně. „Piju slzy tvoje, piju krev tvou, jsem tvoje, tvoje, Jene Maria, s tebou předstoupím před Boha, a slituje se nad námi nad oběma, nebo zavrhne nás oba – ale nerozloučí!“

A byla jako zpita a tiskla hlavu jeho k prsům. Pak hleděla mu v oči a vtiskla mu dlouhý, dlouhý polibek na rty, a zdálo se, že umírá, neb oči její se zavíraly a hlava klesala jí zpět. Omdlela. Jemu však vrátily se náhle všechny síly těla i ducha, všecka touha mládí, nevýslovně sladká rozkoš proudila mu všemi žilami, krev jeho vřela, žádost nesmírná a plamenná vtrhla smysly jeho v šílený, slepý, hluchý vír, táhl to luzné, sladké její tělo k sobě a horoucí jeho rty hledaly její tvář, její šíj, její rty.

Caterina otevřela oči, probouzejíc se z krátké mdloby a z horečného záchvatu, jenž ji na okamžik byl tak mocně zachvátil; čistě, svatě, snivě, jako vycházející hvězdy zazářily ty zřítelnice v jeho vášní se kalící zrak. Zachvěla se; z jeho úsměvu, z jeho očí šel neznámý, cizí výraz, který jí více hrůzy působil než předešlé jeho delirium. Nevěděla, co to znamená, ale ucouvla instinktivně a sňala třesoucí se ty jeho ruce ze sebe.

„Nech mne,“ řekla klidně a s podivením. „Jene Maria, jsi to ty?“

Pustil ji, probudil se okamžitě z toho nového, nad předešlé horšího, kletého šílenství. Klekl před čistotou toho zjevu a zvolal bolestně:

„Odpusť mi, Caterino! Odvrať tvář svou ode mne! Nejsem hoden tvého pohledu!“

A zakryl si tvář, která mu planula ruměncem.

I přes její tvář přelétl nyní slabý ruměnec, o kterém nevěděla. Ohlížela se po pokoji, jako by se někoho na něco tázat chtěla.

„Co se to s námi dálo?“ řekla konečně udiveně, přiblíživši se k němu a kloníc se nad ním. „Ach, ty krvácíš! Ty krvácíš!“ zvolala, zpozorovavši znova jeho ránu.

„Není to nic,“ odpověděl. „Malé poranění –“ Byl úplně vystřízlivěl.

Zazvonila, otevřela dveře; a když Suntarella přišla, kázala jí, by přinesli čerstvou vodu.

Jan Maria byl v jakýchsi rozpacích, když byli opět sami. Netrvalo však dlouho, Francesco přinesl vodu. Caterina byla opět celou duší milosrdnou sestrou. Mezitímco se myl, připravovala mu obvazek na čelo.

„Je mi docela dobře,“ řekl teď Jan Maria. „Cítím pouze umdlení. Myslím, že budu dobře spát.“

Zdál se klidným, úplně klidným.

„Nuže dobrou noc,“ řekla Caterina se svým obyčejným krásným, dětinným úsměvem. „I já jsem velmi umdlena.“ A potřásli si ruce a rozešli se.

Bylo ujednáno, že Francesco bude dnes v ložnici u nemocného nocovat.

Jan Maria ležel se zavřenýma očima, ale nespal. Činil si nejtrpčí výčitky z toho zavíření smyslů svých, z té divoké žádosti a odprošoval andělský její zjev za tu urážku, o které nevěděla. Zapomínal na svůj sen, na dopis z Prahy a ležel konečně bez pohybu na znaku, bez myšlenky, tup a k smrti znaven tolikerými dojmy, tolikerými bouřemi. –

Caterina byla klidná, tak klidná, že se tomu divila. Byla též jaksi tupa a na dně duše měla neurčitý pocit nepříjemný, divný. Šíleli jsme oba? tázala se sebe sama. A viděla ten divný, cizí úsměv jeho. Zachvěla se, bylo to tak trapné. Lehla, doufala, že usne a že zapomene. Chtěla spát, vždyť musila býti silnou. Suntarella sedla vedle její postele. Bylo to Caterině příjemné. Vzpomněla na doby dětství, kdy stařena jí tak dlouho vždy pohádky vypravovala, až usnula. A když nyní unavením přemožena usínala, napadaly jí celé kusy těch starých pohádek, a do těch fragmentů bájí vmísila se jí náhle báseň monsignora Astucciho. Viděla ztepilou jinošskou postavu s truchlým zrakem. „Načiketas …,“ zašeptala… A pak jí mihlo cosi duší, něco jako příšerná pověra: „Pila jsi jeho slzy, jeho krev,“ šeptal jí tajeplný v nitru hlas, „jsi teď jeho, nerozlučně jeho, v životě a v smrti, jeho navěky…“ A usnula s podivným, záhadným úsměvem.

Suntarella zahleděla se do bledé její spící tváře a potřásala smutná hlavou.

„Jinak to přišlo, než jsem myslila,“ šeptaly zvadlé, chvějící se její rty a pak rozjímala o tom, co ta lidská láska, a když ji srdce zabolelo, chopily se suché její ruce růžence, nad kterým konečně i ona usnula.

Bylo ticho v domě i venku, v pusté Campagni mlčel teď vítr a nešuměl déšť, jen bez přístřeší pes vyl někde daleko, v táhlém, žalostivém pláči, „na smrt“, jak pověra tvrdí. Na smrt, která jest a není jako čas a která bez přestání kráčí, jako on letí.

VIII

U Jana Marie dostavila se na druhý den úplná duševní letargie. Nemyslil ani na život ani na smrt, ani na blaho ani na neštěstí. I tělo jeho bylo bez pružnosti, cítil celou svou tíži, neb pozvednouti ruce, pohnouti hlavou zdálo se mu přímo nesnadným úkolem. Výraz jeho obličeje nebyl však zasmušilý a dřímota, která se ho občas na chvilku zmocnila, přiváděla lehký ruměnec na jeho tvář, který Caterinu i proti jejímu přesvědčení klamal. Zdálo se jí, že je klidným a pouze unaveným. Den minul pokojně a následující byl zrovna takový, a tak minulo půl týdnu.

Zatím přestaly venku deště a jaro slavilo nyní plné triumfy na zelené, květy kryté Campagni: země i nebe byly jeden jas, jediný velký symbol života vítězícího nad smrtí. Zdálo se, že ty zlaté paprsky činily divy i uvnitř smutného domu v San Cataldě. Otupělost, lhostejnost minula Janu Marii z duše, oči jeho měly opět lesku a úsměv vrátil se do nich a na jeho rty, kdykoli se Caterina objevila v pokoji. Síly jeho, zdálo se, že se mu vracely. Francesco ustrojil ho každé ráno, a když se oteplilo po svěžesti noci a časného rána, vedl jej buď do zahrady, neb před dům, kde nemocný na lehkém pleteném křesle usedl. Pak dostavila se Caterina s knihou, s ruční prací a hovořila a švitořila, přečítala mu neb prozpěvovala mu nejmilejší jeho písně, jak to byla dříve činila. Poslouchal a kochal se hudbou jejího hlasu, zavíral oči napolo a oddával se myšlenkám. Připomínal si často tu horečnou, divokou noc, kde ji byl prosil, aby s ním zemřela, kde se na ni byl díval tím pohledem nesvaté vášně, a dělal si nejtrpčí výčitky a nechápal to náhlé překvapení smyslů, to jejich zbouření v okamžiku, kde by se toho nikdy nebyl nadál. Ó jaké mystérium ta temná, černá propast, na jejímž dně chtíče jako spoutaní ďáblové leží… Ach, byl oltář svého božstva zneuctil jediným sice jen pohledem, avšak přál si smrt co spravedlivý trest za ten mimovolný hřích! Smrt!… Lekl se: Zemříti znamenalo rozloučiti se s ní navěky! Ona zůstane zde pod smavým nebem a zapomene jej! Nezapomene jej rychle, ale konečně zapomene jej přece, až bude dole pod zemí, kam slunce nevnikne! A otvíral široce oči a hltal vzduch, jako by se ještě jednou vsí tou září, vším tím kouzlem zpíti chtěl, než klesne do tmy, do tmy… Zakryl si tvář.

„Tuší, co se ve mně děje?“ tázal se sama sebe. A ona tušila, ale mlčela. Neměla více naděje a myslívala s krvácejícím srdcem: „Ó Bože, zda to určitě ví, že musí odejíti? Zapomněl tu hroznou noc, kde jsme oba šíleli? Přeje si ještě, abych šla s ním? Ach, jak mám jej těšiti? Jakými slovy jej připraviti k tomu, čemu uniknouti nelze?“

A byla-li sama, myslila ustavičně jen na smrt, na smrt, které se byla dříve bála, kterou byla nenáviděla. Posléze však začala jí klidně do tváře hleděti. Každý večer vyhledávala si nyní ty básně monsignora Astucciho a přemítala o těch slovech: „Pak jesti někde místo bezpečné, kde z tebe, Smrti, více není strach, kam hrůza tvoje nikdy nevnikne, a slzy ne, ni strasti života…“ Zdálo se jí, že v těch slovech velká útěcha. A jak podivná to náhoda, že tyto verše našla právě v onen den, kdy Jan Maria poprvé do jejího domu zavítal! A v tentýž den našla onen šperk a psaní monsignora Astucciho, v němž o nalezení etruského hrobu mluvil, toho hrobu, v kterém spočíval král bohatýr a dívka, o které se domníval monsignore, že byla dobrovolně zemřela s mužem, kterého milovala… Jaká to náhoda prapodivná!

„Náhoda?“ tázala se Caterina a zamyslila se hluboce. „Zemříti s tím, jejž milujeme! Ach jak sladká to smrt!“ Ta náhoda byla snad pokynem!

Vzala ty šperky nyní opět na sebe, dívala se opět do zrcadla a necítila už žádnou pověrečnou hrůzu. Vzpomněla si teď také na to, že si byla řekla, že Načiketas se měl vrátiti zpět, když Smrt mu to povolila a dary mu dávala. Co mohl šťastných učiniti, byla si tenkráte myslila. Tomu se však nyní jen usmála.

„Tenkráte nemilovala jsem,“ řekla si, „a nevěděla tedy, že celý svět mizí a neexistuje vedle milovaného předmětu. Je to snad hříšné, ale je tomu tak.“

Odkládala své šperky.

„Na co to myslím?“ zachvěla se, „na samovraždu? Uchovej mě Bůh!“ A kvapila z pokoje. Bála se svých myšlenek.

Avšak ten jeho výkřik „Caterino, zemři se mnou!“ byl se jí do duše vryl a nemohla jej více odtamtud vyhladiti. –

Luigi Galli přicházel nyní opět častěji a Caterina pozorovala s podivením, že Jan Maria, který jej byl dříve tak radostně vždy vítal, se nyní zasmušoval, kdykoli ho uviděl, a jednou, když mladý doktor živě o tom vypravoval, jak usilovně pracuje, jak je zaměstnán a s jakým nadšením se svému povolání věnuje, vyšlehl z očí nemocného divoký záblesk nenávisti. Luigi Galli to neviděl, díval se právě na Caterinu, k níž se s pravou bratrskou láskou choval a pro niž teď téměř ženskou něžnost najevo dával.

Dívka zachytla ten blesk záští, vylétnuvší ze zraků milencových, a ucítila palčivou nad tím bolest a velké překvapení.

Když Giggi odešel, tázala se Jana Marie, čím jej Giggi urazil a co se mohlo příčinou tak náhlého nepřátelství proti doktorovi státi.

Nemocný se zasmušil ještě více, zbledl a řekl krátce: „Nemluv mi o něm.“ A odvrátil se.

Caterina potřásala smutně hlavou, nedovedla si to mysliti, co v něm vřelo: byla to závist umírajícího proti muži kypícímu zdravím, závist člověka, který si vyčítal, že život svůj promarnil, neužitečně prosnil, proti člověku, který měl krásné povolání a je všemi silami těla a duše plnil. Bylo v tom ještě něco více: Jan Maria začal žárliti.

To vše nedovedla dívka ovšem tušiti, avšak přišel den, kde to vyšlo zřejmě najevo, kde se Jan Maria k tomu přiznal.

Bylo tak slunno, teplo jednoho rána v té širé Campagni, že Jan Maria, cítící se právě silnějším a zdravějším než dávno předtím, se nechtěl se zahradou, ba ani s nejbližším okolím domu spokojiti. Navrhl malou procházku a Caterina ráda svolila. Vzala slunečník a svou práci a Francesco nesl jim plédy. Šli velmi pomalu asi půl hodiny a našli rozkošné místo na malém pahrbku, korunovaném starým planým fíkem. Tam rozprostřel Francesco plédy do trávy a oba usedli. Dívali se mlčky kolem, oba neobyčejně klidni, oba mocným, snivým kouzlem přírody v tichém štěstí a mimovolnou, neurčitou nadějí jati.

Vysoká tráva vlnila se jako příboj moře nesmírnou, mlčící Campagní až k těm trčícím horám, azurně modrým a vzbuzujícím poetickou touhu zaletěti k nim a prozkoumati, jakou neodolatelnou magii to ve svém lůně skrývají, která jim pohádkového vzezření dává a tak tajeplně vábí.

Zelené, vlnící se moře travin jevilo všude velké ostrovy, temné a vonné, nesmírné to kolonie nesčíslných fialek, které pravými oblaky své k nebi se vznášející vůně celou krajinu v obrovskou, nejsladší poezii dýmající kaditelnici měnily. I ty skály nablízku, vypadající jako zbořený chrám, šedé a zvětralé, byly fialkami celé zhvězděné. Campagna zdála se ódou věčně vítězícího nad smrtí života.

Nedaleko pod nimi kráčelo pomalu stádo bílých volů a honák na koni, s dlouhým kopím v ruce, pozdravil je vesele a dal se pak do zpěvu. Jediné slovo, které z jeho písní rozuměli, jediné, které jim vítr v plném zvuku přivál, bylo slovo láska.

Usmívali se na sebe a mlčeli. Bylo jim tak sladce a nepotřebovali si ničeho říci.

Ale za nimi ozval se nyní zase jiný zpěv; starý pastýř seděl na sousedním kopci mezi šedými balvany, ovce jeho pásly se klidně střežené psem a stařec pletl dřevěnými jehlami velkou modrou punčochu a přitom prozpěvoval si nosovým, ječícím, směšným hlasem kusy nějakého časem vyrudlého madrigalu. A jediné slovo, jehož jasný zvuk jim vánek přinášel, bylo opět láska. Zajisté mladý jejich zjev přivedl tomu pastýři zapadlé, dávné upomínky na mysl, uhodli to a nebyl jim více směšným. Působilo to snivě elegicky.

Jan Maria utrhl květ, zadíval se do něho a pravil: „Je to podivné, že ještě nikdo tomu na dno nepřišel, co to vlastně jest láska, ačkoli každý o tom sní, mluví a mnohý i přemýšlí. Tato květina ji cítí na svůj způsob jako my, ono stádo tam pod kopcem se pasoucí ji neurčitě zná a myslím, že i ten kámen hluše ji tuší, neb co jiného by mohlo krystalizování býti, ten život a ruch a květ takzvané mrtvé hmoty, ne-li jakás obdoba lásky? A myslíš, Caterino, že slunce a hvězdy nemilují? Řídí je prý tíž a přitažlivost. Jak nejasná to definice, jak z nouze nalezená slova, která vlastně pranic nevysvětlují! Čím jsou ony síly jiným než touhou a čím je láska jiným než touhou? Touha! Zase věčná pro nás to hádanka!“

Caterina zamyslila se též a pak odpověděla: „Proč myslíš, že to věčná hádanka? Myslím, že ani nám lidem, ani jiným tvorům nic nezůstane věčně hádankou. A poněvadž pro lásku, tu největší ze všech záhad, zde není luštění, zdá se mi, že to jeden z nejzávažnějších důkazů o naší nesmrtelnosti. Ono luštění najdeme tam, kam všichni spějeme.“

Lekla se konce svých slov, mimoděk byla je pronesla, a hleděla plaše na Jana Marii, nedotekla-li se nešetrně jeho skryté před smrtí hrůzy.

Nezdálo se. Hleděl zamyšlen vzhůru do nebe a cítil pouze trochu onu závrať, kterou mu byl vždy už co hochovi pojem o věčnosti a nekonečnosti prostoru způsobil, když přemýšlení o něm jej k oné hranici představ přivedlo, kterou žádné myšlení překročiti nedovede. Byl slova její dobře slyšel, byl se slabě zachvěl, avšak sladkost a blaho okamžiku byly v té chvíli příliš silné, okřidlovaly příliš mimoděčnou jeho v žití naději. Cítil se sluncem tak proniknut, že nemohl si představiti tmu.

„Věčnost,“ řekl za chvilku. „Nesmrtelnost.“ A potřásal hlavou, jako by ty pojmy od sebe odháněl. A úsměv jeho pravil: „Pijme slunce a světlo!“

„Ty v ni nevěříš?“ tázala se tiše s něžnou útrpností a klonila se k němu.

„Věřím a nevěřím,“ odpověděl pomalu a snivě, jako by mu slova odněkud z daleka na jazyk přicházela. „Myslím, že budu dále nějakým způsobem, až nebudu zde co ono já, které nyní s tebou mluví, tebe miluje… Však jaké jest to bytí, když s něčím mi neznámým splynu, když jsa, takto přece jen nebudu! Ne já! Ach, je to hrozná myšlenka! Nebo aspoň neutěšená. Já ne já, a ty ne ty! Splynu-li já, splyneš ty s něčím jiným, co není ani ty, ani já, – můžeš si to mysliti co spojení?“

Položila mu svou vzdušnou ruku na čelo a klonila se ještě níže k němu.

„Což je to v lásce jinak?“ tázala se ho s úsměvem ještě snivějším, než byl jeho, a tak neskonale sladce zářícím.

„Hleď, můj Jene Marie, od té doby, co tě miluji, přestala jsem vlastně býti já, jsem jen tebou, v tobě! Býti s tebou jedno, splynouti úplně s tvou bytostí jest největší moje touha. A to je snad právě podstata lásky. Zdá se ti to v odporu s tím, co jsi právě řekl? Není tomu tak. To splynutí s tebou je touha po tom, co v tobě věčného, co je mimo to, co považuješ za své vlastní já. Proto je láska věčná, proto je silnější než smrt, jak v Písmě psáno.“

Světlé její vlasy splývaly jí v paprscích přes tvář a dotýkaly se jeho čela, hvězdné její zraky nořily se v zraky jeho, hluboko, hluboko, a na rtech jejích, zdálo se, že duše její jako motýl seděla, úsměv její byl jako chvění se křídel Psýchy a svěží, sladký její dech byl jako vanutí větérku prošedšího kvetoucí korunou věštícího nějakého stromu.

„Ó moje Beatrice!“ řekl tiše, tiše. „Jíti zbožně za tebou znamená vcházeti do empyrea!“

Avšak v tom okamžení jako blesk z pekel mihla mu myšlenka hlavou, že nepůjde za ní do žádného světlého příbytku blaha a nevýslovné slávy boží jako Dante. To bylo blouznění! Jak hrozná byla proti tomu skutečnost! Ach, ona, Beatrice, zůstane zde, v té slunné Campagni mezi květy a ptáky – a on půjde sám dolů do té vlhké země, na které ráj ten kvete… Ona jej zapomene!…

Zasmušil se a zavřel oči, jako by světlem unaven, avšak učinil to jen proto, aby mlčet mohl a aby Caterina neviděla slzu, která se mu násilně do očí tlačila. Tvář jeho jevila takto hluboký smutek, aniž by o tom věděl. Dívka lekla se, vidouc ten temný stín na jeho čele. Ležel bez pohnutí se zakrytými zraky. Bodlo ji to jako dýkou. Nebyl jakoby mrtev? Odklonila se náhlým posuňkem od něho. Bála se, aby její pohnutí nespatřil, kdyby oči otevřel. Vstala, jako by si chtěla kytici fialek natrhat, a sešla pomalu několik kroků z vršku. Když cítil, že se vzdaluje, pootevřel oči a viděl ji nyní dole mezi květy klečet.

„Jak je klidná,“ myslil si. „Až mne zde nebude, ach, tak klidná jako teď bude dále fialky si trhat, položí je zajisté na můj hrob… první, druhý rok… Později… Och, je to přirozené, že mě zapomene! Vpravuje se už nyní v mou ztrátu! ‚Najdeme luštění tam, kam všickni spějeme.‘ Těmi slovy chtěla mě těšit, připravuje mě na smrt. Krásná její duše je plna víry, kterou by ráda i v mou co balšám kanula!… Celá dnešní její rozmluva byla jakýmsi konejšením. Ano, ano, chtěla mi říci: Příteli, buď silným, vzdej se do svého osudu! Hle, já jsem silná.“

A začal v nespravedlnosti své cosi jako zlobu cítiti. Ten její klid, ta její síla ho ranily.

Caterina, netušící jeho muka, chorobnou jeho rozdrážděnost, tak náhle a netušené povstalou jako nějaká křeč, vracela se pomalu s velkou kyticí fialek.

Jan Maria zavřel opět oči, tvářil se, jako by byl usnul. Bál se promluviti, měl temné o tom tušení, že by mluvil trpce a že je nespravedlivým. Tušil to, ale neměl sílu se zmužiti.

Caterina sedla nedaleko od něho a hleděla zamyšleně na něho. Ležel dlouho tak bez všeho hnutí.

„Dřímá?“ myslila si dívka. Zdálo se tak a nechtěla jej tedy rušit. Tvář jeho byla nyní klidná, neboť Jan Maria začal se uvnitř přece mírniti a cosi jako polospánek se ho za chvilku vskutku zmocňovalo, neboť tělo jeho bylo slabé.

Caterina hleděla dlouho v dál, na nebe, zdálo se jí, že by upřený její pohled spánek jeho znepokojoval. Konečně vrátily se její oči však přece k němu zpět.

„Je jako mrtvý,“ zašeptala si opět a zachvěla se.

V tom okamžení zahrál spícímu nevědomý úsměv na tváři.

„Jaký mír na jeho obličeji,“ rozjímala Caterina. „Všechen ten jeho smutek zmizel jako stín. Jak je nyní krásný! Díky tobě, sladký spánku! Ty zaplašuješ věčné naše mučitele: pochybnosti a přání. Což teprve sestra tvoje – smrt? Což není spánek pouhým symbolem smrti? Ano, sen, toť smrt na několik hodin. Proč se tedy toho dlouhého spánku lekat, když ten krátký tak nám vítaný?… Kde jest teď jeho duše?… ‚Ty spočíváš, a ona na pouti, ty spíš, a ona těká světem, bdíc –’ Tak to stojí v těch verších, které mě čím dále tím více poutají, útěchu podávají a mě přesvědčují … Je-li spánek spásou ode všech trampot pouze na čas a smrt spásou konečnou a věčnou, jak jsme pak nevděční, volajíce ‚svatý, sladký spánku‘, a ne též ‚sladká, svatá smrti‘!“

Přiblížila se k spícímu na krok.

„Ano, ano,“ šeptala, „miluji tě, sladká, svatá smrti! Tvá veleba, tvůj velký klid, tvá bohaplná velikost svítí mi zde z toho čela vstříc, na které jsi pečeť svou už vtlačila. Řekla jsem životu, ejhle, to muž, kterého miluji, pro něj chci žíti! A život odvrátil se ode mne a řekl mi: Ten muž není v domě mém. Ó svatá smrti, říkám nyní tobě: Ejhle, to muž, kterého miluji, s ním chci zemříti… a ty se neodvrátíš, jak to život učinil…“