Rebel, Pěšec, Král

KAPITOLA TŘETÍ

Ceres se ze všech sil snažila probrat. Bojovala se závoji temnoty, které se ji snažily stáhnout dolů. Připadala si, jako kdyby se topila a bojovala s vodním proudem. Dokonce i teď slyšela křik umírajících. Léčka. Bitva. Nutila se probudit, jinak bude všechno ztraceno…

Prudce otevřela oči a vyskočila na nohy, aby pokračovala v boji. Nebo se o to spíš pokusila. Něco, co ji drželo za kotníky a zápěstí, jí v tom zabránilo. Konečně ze sebe setřásla spánek a uviděla, kde je.

Obklopovaly ji kamenné stěny, vymezovaly prostor stěží dost velký k tomu, aby si Ceres mohla lehnout. Nebyla tu postel, jen tvrdá kamenná podlaha. Malé zamřížované okénko dovnitř pouštělo trochu světla. Ceres cítila svazující tíhu okovů na zápěstích a kotnících. Viděla masivní okov ve zdi, kterým procházel řetěz. Těžké dveře pobité železem, které ji ubezpečily v tom, že je vězněm. Řetěz procházel okovem ve zdi a od zdi pak vedl do otvoru ve dveřích. Ceres došlo, že když za řetěz někdo zvenčí zatáhne, přinutí ji dojít až k okovu ve zdi.

To, že ji tu takhle drží, Ceres naplnilo vztekem. Zatáhla za okov a snažila se ho vytrhnout ze zdi. Využívala k tomu veškerou svoji sílu a moc. Nic se ale nestalo.

Bylo to, jako by měla v hlavě mlhu, snažila se skrz ni proniknout, a dokonce to vypadalo, že tu a tam skrz mlhu probleskují staré vzpomínky, ale byly to jen jejich zlomky.

Ceres si vzpomínala, že se městská brána otevřela a „rebelové“ je tak pozvali do města. Vjela do něj i se svými muži. Myslela si, že je vede do klíčové bitvy o město.

Ceres klesla zpět na podlahu. Všechno ji bolelo a některé neviditelné rány byly hlubší než ty na těle.

„Někdo nás zradil,“ pronesla tiše sama k sobě.

Měli nakročeno k vítězství a někdo je všechny zradil. Ať už kvůli penězům nebo proto, že se bál, či toužil po moci, někdo zničil vše, o co se tak dlouho snažili, a nechal je vjet do pasti.

Pak se Ceres rozpomněla. Vzpomněla si na synovce lorda Westa, kterému z krku trčel šíp. Na bezradný, nevěřící pohled, který se mu mihl ve tváři, než se zhroutil ze sedla.

Vzpomněla si na salvy šípů tak husté, že zastínily slunce, na barikády a oheň.

Muži lorda Westa se pokoušeli pálit po lukostřelcích, kteří na ně útočili. Ceres věděla, že umí používat luky při jízdě na koni. Viděla, jak zkušeně s nimi zacházeli cestou do Delosu. Pokud to bylo nutné, byli schopní lovit za plného trysku. Když vypustili první salvu jako odpověď na nepřátelskou palbu, dovolila si Ceres na okamžik zadoufat. Zdálo se jí totiž, že jsou to muži, kteří dokážou překonat všechny problémy.

Nedokázali. Luciovi lukostřelci stáli v krytech na střechách a muži lorda Westa tak byli v příliš velké nevýhodě. Někdy v průběhu chaotické bitvy začaly ze střech přilétat nejen šípy, ale také zápalné hrnce s olejem. Ceres se zmocnila neskonalá hrůza, když sledovala, jak muže kolem zachvacují plameny. Jen Lucious byl schopen použít oheň jako zbraň ve svém vlastním městě a nestarat se o to, jestli se plameny nerozšíří i na přilehlé domy. Ceres slyšela řičení koní, nářek mužů padajících ze sedel.

Měla být schopná je zachránit. Pokusila se v sobě vyvolat svoji moc, ale místo toho cítila jen prázdnotu. Černou prázdnotu tam, kde vždycky nacházela sílu a odvahu porazit své nepřátele.

Stále ještě se snažila vyvolat svoji moc, když se její kůň vzepjal a vyhodil ji ze sedla…

Ceres se přinutila vrátit myšlenkami do současnosti. Na některé události totiž bylo lepší nevzpomínat. Ačkoli současnost nebyla o mnoho lepší, protože zvenčí bylo slyšet nářek muže, který s největší pravděpodobností umíral.

Ceres se pokusila dostat k oknu. Dokonce i to ji stálo spoustu sil. Řetěz na rukou ji tížil. Měla pocit, jako by ji něco spálilo zevnitř. Jako by z ní něco vysálo všechnu sílu, kterou kdy měla. Měla pocit, že se téměř ani nedokáže postavit, natož, aby se nějakým způsobem dokázala vyprostit z pout.

Podařilo se jí natáhnout ruce k mříži a vzít je do dlaní, jako by se je chystala vytrhnout. Pravdou ale bylo, že v podstatě jen díky nim se stále ještě dokázala udržet na nohou. Když se podívala na nádvoří, které se rozkládalo pod její novou celou, rozhodně takovou podporu potřebovala.

Ceres tam spatřila muže lorda Westa stojící v dlouhých řadách. Voják za vojákem. Všichni na sobě měli zbytky zbrojí, i když v mnoha případech byly zbroje rozbité nebo je z vojáků někdo strhal. Žádný z nich neměl zbraň. Měli spoutané ruce a velké množství jich klečelo. Na tom pohledu bylo něco neskutečně smutného. Tolik z něj čišela porážka, že se to ani nedalo popsat slovy.

Ceres na nádvoří poznávala i další lidi. Rebely. Z pohledu na ně se Ceres svíral žaludek ještě víc. Muži lorda Westa s ní šli z vlastní vůle, riskovali kvůli ní své životy a Ceres za ně cítila zodpovědnost. Rebelové, muži i ženy, ale patřili k těm, které znala.

Viděla mezi nimi Anku. Anka byla připoutaná v samotném středu všech ostatních. Ruce měla spoutané za zády a přivázané ke kůlu tak vysoko, aby se nemohla posadit nebo pokleknout kvůli odpočinku. Provaz uvázaný kolem krku hrozil, že ji uškrtí ve chvíli, kdy by se zkusila uvolnit. Ceres viděla, že má zkrvavenou tvář, ale nikdo se s tím nesnažil nic udělat, jako by na ní vůbec nezáleželo.

Ceres se z toho pohledu dělalo špatně. Byly tam její přátelé. V některých případech šlo o lidi, které znala celé roky. Někteří byli zranění. Ceres ucítila bodnutí vzteku, když si uvědomila, že se jim nikdo nesnaží pomoct. Všichni jen stáli nebo klečeli, stejně jako vojáci.

A pak její pohled padl na věci, které čekaly opodál. Ceres netušila, k čemu některé z nich slouží, ale podle zbytku si to dokázala domyslet. Byly tam kůly k nabodávání lidí, špalky na stínání hlav, šibenice a ohnivé koše ke žhavení železa. A bylo toho ještě mnohem víc. O tolik víc, že Ceres začala chápat, kdo se rozhodl to všechno využít.

Pak spatřila Lucia a získala tak naprostou jistotu. Za všechno mohl on a to znamenalo, že svým způsobem byla na vině i ona. Kdyby jen byla rychlejší a dostihla ho ve chvíli, kdy zvítězila v souboji s jeho šampionem. Kdyby jen našla způsob, jak ho zabít, dřív, než k tomuhle došlo.

Lucious stál nad vřeštícím vojákem a kroutil mečem, kterým ho probodl. Přiměl ho tak k dalšímu bolestivému výkřiku. Ceres viděla menší skupinu mučitelů a popravčích kolem. Vypadali, jako by si dělali poznámky, nebo jen oceňovali, že v jejich profesi někdo našel tak zvrácené zalíbení. Ceres si přála, aby mohla použít svoji moc a všechny je zabít.

Lucious vzhlédl a Ceres fyzicky ucítila moment, kdy se jeho oči setkaly s jejími. Bylo to něco na způsob výjevů, o kterých zpívají bardi ve svých písních. Jako když se setkají pohledy dvou zamilovaných. S tím rozdílem, že tady šlo o čistou nenávist. Ceres by v tu chvíli zabila Lucia jakýmkoli dostupným způsobem a vytušila, že i on si pro ni něco chystá.

Viděla, jak se pomalu usmál a naposled zatočil mečem v ráně. Oči stále upíral na Ceres. Pak se napřímil a nepřítomně si utřel zakrvácené ruce do kusu hadru. Chvíli stál jako herec, který se chystá přednést řeč před nedočkavým publikem. Ceres ale připadal jako obyčejný řezník.

„Všichni tito muži a ženy zradili Impérium,“ prohlásil Lucious. „Všichni ale myslím víme, že to není vaše vina. Byli jste podvedeni. Ostatní vás svedli na scestí. Svedla vás na ně jedna konkrétní osoba.“

Ceres viděla, jak k ní střelil dalším pohledem.

„Takže jsem se rozhodl nabídnout milost těm z vás, kteří se mi podvolí. Plazte se přede mnou. Škemrejte o otroctví a budete ušetřeni. V Impériu není nikdy dost dříčů.“

Nikdo se nepohnul. Ceres netušila, jestli na ně má být hrdá, nebo začít křičet, aby tu nabídku přijali. Konec konců, museli vědět, co přijde, pokud ji nepřijmou.

„Ne?“ zeptal se Lucious a v hlase mu zaznívalo překvapení. Ceres si pomyslela, že možná skutečně předpokládal, že se všichni dobrovolně nechají zotročit, aby si zachránili život. Možná, že skutečně nerozuměl tomu, o co rebelům jde. Nebo tomu, že jsou horší věci než smrt. „Nikdo?“

Ceres sledovala, jak mu z tváře mizí předstíraný klid. Jako když spadne maska a odhalí, co se skrývá pod ní.

„Tohle se stane, když vy, hlupáci, začnete poslouchat lůzu, která vám lže!“ pronesl Lucious. „Zapomněli jste, kde je vaše místo! Zapomněli jste, že všechno, co vy, spodino, uděláte, má své následky. Zemřete. Všichni do posledního zemřete. A já se postarám o to, aby to byl takový způsob smrti, o kterém si budou šeptat všichni, kteří jen pomyslí na to, že by mohli zradit své pány. A postarám se o to tak, že sem nechám přivést vaše rodiny, aby se dívaly. Spálím jejich ubohé chatrče a přinutím je sledovat, jak tu budete řvát!“

O tom, že to udělá, neměla Ceres nejmenší pochyby. Viděla ho, jak ukazuje na jednoho vojáka a pak kyne k jednomu z nástrojů, které čekaly opodál.

„Začněte tímhle. Nebo začněte kýmkoli jiným, je mi to jedno. Jen se postarejte o to, aby všichni před smrtí pořádně trpěli.“ Pak ukázal směrem k Ceresině cele. „A postarejte se o to, aby ona byla poslední. Přinuťte ji, aby sledovala, jak všichni do jednoho umírají. Chci, aby z toho šílela. Chci, aby pochopila, jak bezmocná ve skutečnosti je. Ať už svým mužům napovídala o krvi Prastarých cokoli.“

Ceres odstoupila od zamřížovaného okna, ale někdo ji musel sledovat zpoza dveří, protože zatáhl za řetěz a přitáhl ji tak zpět ke zdi. Nemohla od ní odstoupit ani o kousek. A rozhodně nemohla odvrátit pohled od okna, skrz které viděla, jak jeden z popravčích zkoumá ostrost své sekery.

„Ne,“ řekla a snažila se vzbudit v sobě sebedůvěru, kterou ale vůbec necítila. „Ne, tohle nedopustím. Najdu způsob, jak to zastavit.“

Nepokusila se v sobě vyvolat moc, jako to obvykle dělala. Ponořila se do prostoru, ve kterém na ni její moc obvykle čekala. Snažila se dostat do stejného rozpoložení mysli, jaké ji učili lesní lidé. Hledala svoji moc se stejnou jistotou, s jakou by se snažila ulovit nějaké ukrývající se zvíře.

A přesně tak se před ní moc skrývala. Ceres ji nedokázala najít. Zkoušela všechno, co ji jen napadlo. Snažila se zklidnit. Snažila se rozpomenout na pocit, který v ní dřívější použití moci vyvolalo. Snažila se silou vůle přinutit moc, aby jí kolovala v žilách jako dřív. Dokonce ji zkusila i zoufale přemlouvat, vyjednávat s ní, jako by to byla jiná bytost, a ne jiná její část.

Nic z toho nezabralo, a tak se Ceres pokusila zatřást řetězem, který ji poutal. Cítila, jak se jí okovy zakously do zápěstí. Cukala sebou, ale nepodařilo se jí získat víc prostoru než na natažení paže.

Ceres by měla být schopná řetěz jednoduše přetrhnout. Měla by být schopná se osvobodit a zachránit všechny tam venku. Měla by být, ale právě teď to nedokázala a nejhorší na tom bylo, že ani nevěděla proč. Proč ji moc, kterou dřív tolikrát použila, opustila tak náhle? Proč se tohle muselo stát?

Proč nemohla udělat to, co chtěla? Ceres cítila, jak se jí snahou udělat alespoň něco, hrnou slzy do očí. Zoufale přemýšlela nad tím, jak ostatním pomoci.

Venku zatím začaly popravy a Ceres nemohla dělat nic, aby je zastavila.

A co bylo horší, věděla, že až Lucious skončí s těmi venku, bude na řadě ona.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Sartes se probudil a okamžitě byl připraven bojovat. Pokusil se vstát, a když se mu to nedařilo, začal se zmítat. Vzápětí ho ale nakopla bota patřící drsně vypadajícímu muži ležícímu naproti.

„Myslíš, že se tu můžeš roztahovat?“ vyštěkl.

Muž měl holou hlavu a množství tetování. Na ruce mu chyběl prst, zřejmě o něj přišel při nějaké potyčce. Byly doby, kdy by se před ním Sartes roztřásl strachy, ale to bylo dřív, než ho odvedli do armády a než se přidal k rebelům. Bylo to před tím, než zjistil, jak vypadá skutečné zlo.

Byli tam i další muži, natěsnaní v prostoru omezeném dřevěnými stěnami. Světlo dovnitř pronikalo jen několika mezerami mezi prkny. Sartovi to ale stačilo, aby si prohlédl ostatní obyvatele těsného prostoru. A byl to nepříjemný pohled. Potetovaný muž naproti vypadal ze všech nejpříjemněji. Vzhledem k tomu, kolik se jich kolem tísnilo, ucítil Sartes přeci jen záchvěv strachu. A nejen kvůli tomu, co by mu asi mohli udělat. Co ho čekalo dál, když ho zavřeli s muži, jako byli tihle?

Sartes měl pocit, jako by se celý prostor pohyboval, a tak zariskoval, otočil se zády k pobudům a přitiskl oko k jedné ze štěrbin ve stěně. Venku uviděl ubíhající prašnou a kamenitou krajinu. Nepoznával ji. Jak daleko od Delosu mohl být?

„To je vůz,“ řekl. „My jsme ve voze.“

„Vida ho, kluka,“ pronesl holohlavý muž. Neuměle se pokoušel napodobit Sartův hlas, ale nedařilo se mu to, takže to téměř nebylo poznat. „Jsme na voze. Tenhle kluk je fakt génius. No, génie, co kdybys zavřel klapačku? Už tak je dost špatný, že nás vezou k dehtovým jámám, a teď do toho ještě ty a tvoje moudra.“

„Dehtovým jámám?“ zeptal se Sartes a všiml si záblesku vzteku, který se mihl muži po tváři.

„Myslím, že jsem ti řekl, abys mlčel,“ vyštěkl pobuda. „Možná, že když ti nacpu do krku pár tvých vlastních zubů, tak už zmlkneš.“

Jiný muž se protáhl. Stísněný prostor se náhle zdál příliš malý na to, aby se do něj vešel. „Jediný, koho slyším mluvit, jsi ty. Co kdybyste sklapli oba?“

Rychlost, s jakou holohlavec zmlknul, prozradila Sartovi hodně o tom, jak nebezpečný druhý muž je. Sartes pochyboval o tom, že si tím vytvořil nějaké přátele, ale z armády věděl, že takoví muži nemají přátele – mají jen své oběti a patolízaly.

Když zjistil, kam mají namířeno, bylo těžké mlčet. Dehtové jámy byly jedním z nejtěžších trestů, které Impérium mělo. Byly tak nebezpečné a nepříjemné, že ti, kteří tam byli posláni, měli štěstí, když přežili první rok. Bylo to horké a smrtící místo. Ze země tam trčely kosti dávno mrtvých draků a stráže tam přemýšlely jen nad tím, kdy konečně budou moct zase hodit nějakého nemocného nebo kolabujícího vězně do dehtu.

Sartes se pokusil rozpomenout, jak se sem dostal. Dělal zvěda rebelům, snažil se zjistit, kterou branou by bylo možné dostat dovnitř Ceres a muže lorda Westa. Našel tu pravou. Dokázal si vybavit i radost, jakou v tu chvíli cítil, protože to byl opojný pocit. Pak vyrazil zpět, aby o svém objevu informoval ostatní.

Už byl tak blízko, když na něj zaútočila maskovaná postava. Byl tak blízko, že přímo cítil přítomnost ostatních rebelů. Měl pocit, že je konečně v bezpečí, a v tu chvíli ho z něj někdo vytáhl.

„Paní Stephania posílá pozdravy.“

Ta slova rezonovala Sartovi v paměti. Byla to poslední slova, která slyšel, než upadl do bezvědomí. Současně díky nim zjistil, kdo za tím stojí, a také to, že selhal. Nechali ho dojít až téměř k cíli a pak ho zajali.

Kvůli nim zůstala Ceres a ostatní bez informací, které se Sartovi podařilo získat. Uvědomil si, že má strach o sestru i o otce, o Anku a ostatní rebely. Netušil, co se s nimi dál dělo, když nevěděli, kterou bránu mají otevřít. Mohlo se jim podařit získat město i bez jeho pomoci?

Muselo se jim to podařit, opravil se Sartes. Protože právě teď, ať už tak nebo tak, muselo být po všem. Museli najít jinou bránu nebo jinou cestu do města, že ano? Museli to nějak dokázat, protože to byla jediná další možnost.

Sartes nad tím nechtěl přemýšlet, ale bylo nemožné ty myšlenky potlačit. Jedinou další možností totiž bylo, že selhali. Přinejlepším si Ceres mohla uvědomit, že není žádná cesta dovnitř, aniž by se zmocnila brány, a díky tomu zjistit, že je i se svými muži v pasti mezi městem a blížící se armádou. A přinejhorším… už mohli být všichni mrtví.

Sartes zavrtěl hlavou. Tomu nechtěl věřit. Nemohl tomu věřit. Ceres by si našla způsob, jak se s tím vyrovnat a jak zvítězit. Anka byla vynalézavější než kdokoli jiný, s kým se kdy Sartes setkal. Otec byl silný a ostatní rebelové měli odhodlání, které plynulo z vědomí, že bojují za správnou věc. Najdou způsob, jak zvítězit.

Sartes si také musel připomenout, že to, co se děje s ním, je rovněž pouze dočasné. Rebelové zvítězí, což znamenalo, že zajmou Stephanii a ona jim bude muset říct, co udělala. Přijdou si pro něj. Stejně, jako ho Anka a otec vysvobodili, když ho drželi v armádním táboře.

Ale na jaké místo to mířil? Sartes ucítil, že rytmus pohybu vozu se změnil. Vyhlédl skrz škvíru v prknech a zjistil, že rovná krajina se změnila v krajinu posetou krátery a skalisky, v jámách bublala horká jezírka tekuté temnoty. Dokonce i ze svého místa cítil ostrý, hořký zápach dehtu.

Viděl pracující lidi stojící v řadách. Sartes viděl řetězy, které poutaly vždy dva muže k sobě. Nabírali dehet do věder a předávali je ostatním, aby ho dopravili dál. Viděl strážné s biči, kteří na vězně dohlíželi. Také viděl, jak se jeden vězeň kvůli bičování zhroutil. Strážný ho osvobodil z pout a skopnul ho do nejbližší jámy. Dehtu trvalo neskutečně dlouhou dobu, než zadusil jeho řev.

Sartes se nutil odvrátit zrak, ale nedokázal to. Nemohl odtrhnout oči od hrůzy, která se před ním odehrávala. Od klecí, které očividně sloužily jako ubikace pro vězně. Od strážných, kteří se k vězňům chovali hůř než ke zvířatům.

Sledoval to tak dlouho, až vůz zastavil. Otevřeli ho vojáci, kteří vždy měli v jedné ruce zbraň a v druhé řetězy.

„Vězni, vystoupit,“ vykřikl jeden. „Nebo ten vůz zapálíme i s vámi uvnitř, šmejdi!“

Sartes s ostatními se vyšoural do slunečního světla a teprve teď si uvědomil skutečnou hrůzu, kterou tohle místo na všechny působilo. Výpary tu byly tak husté, až ho téměř omráčily. Dehtové jámy kolem bublaly v podivném nepředvídatelném rytmu. Zatímco se Sartes díval, okraj jedné jámy se zřítil a sesunul přímo do dehtu.

„Tohle jsou dehtové jámy,“ oznámil voják, který je předtím vyháněl z vozu. „Ani se na ně nesnažte zvykat. Všichni budete mrtví dřív, než se vám to podaří.“

Nejhorší na tom je, pomyslel si Sartes, zatímco mu připínali pouta ke kotníku, že má možná pravdu.

KAPITOLA PÁTÁ

Thanos vytáhl člun na kamenitou pláž a odvracel přitom zrak od pout pod linií přílivu. Pokračoval vzhůru po pláži a s každým krokem měl pocit, že si ho určitě musí někdo všimnout. Nebyl vůbec krytý. Bylo příliš snadné ho tu zahlédnout a Thanos rozhodně nechtěl, aby ho někdo viděl na místě, jako bylo tohle.

Vyškrábal se na stezku a zastavil se. Ke znechucení, které cítil, se přidal ještě vztek, když si všiml, co se nachází po obou stranách cesty. Byly tam těsné klece pro vězně, kůly, lámací kola a šibenice. Všechno očividně určené k tomu, aby přinášelo co nejméně příjemnou smrt odsouzencům. Thanos už samozřejmě o Ostrovu vězňů hodně slyšel, ale i tak ho pohled na všechno kolem znechucoval. Nejraději by celý ostrov smetl z povrchu světa.

Držel se stezky a přemýšlel, jaké to je pro ty, které tudy vodí. Být obklopen skalními stěnami a vědět, že jediné, co na konci čeká, je smrt. Opravdu Ceres skončila na tomhle místě? Už jen z té myšlenky se Thanovi svíral žaludek.

Kdesi vepředu uslyšel Thanos výkřiky, skřeky a nářky, které zněly tak, že mohly pocházet od zvířete stejně, jako od člověka. Něco v tom zvuku ho přinutilo zastavit se, podvědomí mu řeklo, aby se připravil na násilí. Rychle sešel z cesty a snažil se nahlédnout přes skalisko, které mu bránilo ve výhledu.

To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Viděl běžícího muže, jehož bosé nohy nechávaly na kamenitém povrchu krvavé stopy. Měl na sobě rozedrané šaty, jeden rukáv volně visel z ramene. Na zádech měl tržnou ránu. Vlasy i vousy měl neudržované a zacuchané. Jen to, že jeho rozedrané šaty byly vyrobené z hedvábí, naznačovalo, že původně pochází z vyšší vrstvy.

Muž, který ho pronásledoval, vypadal ještě divočeji. Něco v jeho vzhledu či pohybu způsobovalo, že si Thanos připadal jako kořist. Pronásledovatel byl oblečený do směsi koženého oblečení. Vypadalo, jako by ho nakradl od různých lidí, navíc bylo podivným způsobem zabahněné a ušpiněné. Thanos předpokládal, že to tak bylo schválně, aby se muž mohl v lese lépe maskovat. V jedné ruce svíral biják a v druhé krátkou dýku. Skřeky, které vydával, zatímco pronásledoval prvního muže, způsobovaly, že se Thanovi ježily vlasy na hlavě.

Bez přemýšlení vyrazil kupředu. Nemohl jen tak přihlížet a sledovat, jak jeden člověk vraždí druhého. Dokonce ani tady ne, na místě, kde všichni spáchali nějaký zločin, protože jiná možnost, jak se sem dostat, neexistovala. Překonal hřeben a spěchal dolů na místo, kolem kterého oba muži museli proběhnout. První z nich se mu vyhnul a proběhnul kolem. Druhý se zastavil a vycenil na něj ostré zuby.

„Tak tu máme další kořist,“ pronesl a vrhl se na Thana.

Thanos díky svému výcviku zareagoval dostatečně rychle. Vyhnul se bodnutí dýkou. Biják ho ale zasáhl do ramene. Thanos si nevšímal bolesti a udeřil pěstí v rychlém háku. Ucítil náraz, jak jeho pěst trefila mužovu čelist. Divoch se zhroutil v bezvědomí k zemi.

Thanos se rozhlédl a všiml si, že na něj pronásledovaný muž zírá s vykulenýma očima.

„Neboj se,“ řekl Thanos. „Nechci ti ublížit. Já jsem Thanos.“

„Herek,“ pronesl muž chraplavým hlasem. Thanovi to připadalo, jako by muž dlouhou dobu s nikým nemluvil. „Já—“

Od zalesněné části ostrova se ozval další křik. Tentokrát to znělo jako spousta hlasů spojených v jednom pokřiku, který vyděsil dokonce i Thana.

„Rychle, tudy.“

Muž chytil Thana za paži a vyrazil s ním směrem k řadě skalisek. Thanos následoval a přikrčil se v mezeře, do které nebylo vidět z cesty, ale odkud měli dostatečný rozhled pro případ nebezpečí. Thanos z muže cítil strach, a tak se snažil zůstat co nejvíc v klidu.

Thanos si přál, aby ho předtím bývalo napadlo sebrat omráčenému muži nůž, ale na to už bylo pozdě. Teď mohli jen tiše čekat, až se ostatní lovci dostanou na místo, na kterém ještě před chvílí bojoval.

Viděl je přicházet ve velké skupině. Každý z nich vypadal úplně jinak. Všichni byli ozbrojení zbraněmi, které byly očividně vyrobené z čehokoli, co bylo po ruce. Ti, kdo na sobě měli víc než jen nejzákladnější hadry, byly oblečení do nejrůznějších nakradených věcí. Ve skupině byli muži i ženy a všichni vypadali hladově a nebezpečně. Divocí a napůl umírající hladem.

Thanos sledoval, jak jedna z žen přistoupila k omráčenému muži a šťouchla do něj nohou. Na okamžik se mu zastavil dech, protože kdyby se muž probral, řekl by ostatním, co se stalo a všichni by se je vydali hledat.

Ale muž se neprobral, protože k němu žena poklekla a podřízla mu krk.

Thanos ztuhnul. Herek mu položil ruku na rameno.

„Zapomenutí neodpouštějí slabost,“ zašeptal. „Loví kohokoli můžou, protože ti nahoře v pevnosti jim nic nedarují.“

„Jsou to vězni?“ zeptal se Thanos.

„My všichni jsme tu vězni,“ odpověděl Herek. „Dokonce i stráže jsou vězni, kteří se dostali až na vrchol a teď si naplno užívají krutost, kterou jim umožňuje práce pro Impérium. Až na tebe, ty nejsi vězeň, že ne? Nemáš pohled někoho, kdo prošel pevností.“

„Nejsem,“ přiznal Thanos. „Tohle místo… vězni tu hlídají jiné vězně?“

Nejhorší na tom bylo, že si to klidně dokázal představit. Byla to jedna z věcí, které by odpovídaly představám jeho otce, krále. Poslat vězně do pekla a dát jim šanci se vyhnout bolesti tím, že se postarají o peklo ostatním.

„Zapomenutí jsou nejhorší,“ pronesl Herek. „Když se vězeň nenechá zlomit, nebo když je příliš šílený či tvrdohlavý, pokud nepracuje nebo se snaží bojovat, vyhodí ho ven. Dozorci je pak loví. Většina z nich začne žebrat, aby je vzali zpátky.“

Thanos nad tím nechtěl ani přemýšlet, ale musel, protože tu mohla být Ceres. Upíral zrak na skupinu zdivočelých vězňů, a přitom si šeptal s Herekem.

„Někoho tu hledám,“ řekl Thanos. „Mohli ji sem přivézt. Jmenuje se Ceres. Bojovala v Aréně.“

„Princezna bojepán,“ zašeptal Herek. „Viděl jsem ji bojovat v Aréně. Ale ne, nevím o tom, že by ji sem přivezli. Kdyby ano, věděl bych to. Rádi nás předvádějí nově příchozím, aby viděli, co je tu čeká. A ji bych si rozhodně zapamatoval.“

Thanovi se sevřelo srdce v hrudi. Byl si tak jistý, že tu Ceres najde, vsadil vše na jednu kartu, dal vše za to, aby se sem dostal, protože to byla jediná stopa, kterou měl. Pokud tu ale nebyla… kam se měl vydat ji hledat?

Naděje z něj začala mizet stejně jako krev z Herekových chodidel poraněných ostrými kameny.

Krev, na kterou Zapomenutí zírali, sledovali, kam vede…

„Běž!“ vykřikl Thanos s naléhavostí, která přebíjela dokonce i jeho smutek. Rychle vytáhl Hereka z úkrytu.

Klopýtal po rozbité kamenité cestě přímo směrem k pevnosti. Doufal, že to je směr, kterým je Zapomenutí nebudou chtít pronásledovat. Přesto je ale následovali a Thanos musel Hereka doslova táhnout, aby s ním udržoval krok.

Nad hlavou mu proletělo kopí, Thanos se zachvěl, ale nezastavil. Odvážil se ohlédnout a zjistil, že se k nim vězňové přibližují. Lovili se stejnou jistotou, jako vlčí smečka. Thanos věděl, že by se měl otočit a bojovat, ale neměl zbraně. Přinejlepším mohl použít některý z kamenů u cesty.

Zpoza kamenů kolem cesty se vynořily postavy v černé kůži a kroužkových košilích. V rukách drželi luky. Thanos zareagoval bez přemýšlení, vrhl se na zem a strhl s sebou i Hereka.

Nad hlavou jim proletěly šípy a Thanos sledoval skupinu zdivočelých vězňů, jak se hroutí k zemi jako podťatá kukuřice. Jeden se obrátil, aby utekl, ale schytal šíp do zad.

Když se trojice mužů v černém přiblížila, Thanos vstal. V jejich čele kráčel stříbrovlasý, rozložitý muž. Luk si přehodil napříč přes záda a tasil dlouhý nůž.

„Ty jsi princ Thanos?“ zeptal se, když se před nimi zastavil.

V tu chvíli si Thanos uvědomil, že ho zradili. Pašerácký kapitán prozradil jeho přítomnost na ostrově. Ať už kvůli zlatu, nebo proto, že nechtěl problémy.

Přinutil se zůstat stát zpříma. „Ano, já jsem Thanos,“ řekl. „A ty jsi?“

„Já jsem Elsius, dohlížím na to tady. Kdysi mi říkali Řezník Elsius. Zabiják Elsius. Ale teď už zabíjím jen ty, kteří si to zasluhují.“

Thanos už to jméno slyšel. Bylo to jméno, kterým se strašily děti, se kterými vyrůstal. Řezník Elsius byl urozený člověk, který zabíjel a mrzačil, až si o něm dokonce i Impérium začalo myslet, že je příliš zlý na to, aby zůstal na svobodě. Vyprávěly se smyšlené příběhy o tom, co Elsius prováděl těm, kteří se mu dostali do rukou. Thanos v tuhle chvíli alespoň doufal, že jsou jen smyšlené.

„Pokusíš se mě teď zabít?“

Thanos se snažil, aby jeho hlas zněl pohrdavě, i když u sebe neměl žádnou zbraň, aby se v případném souboji mohl bránit.

„Ale ne, můj princi. Máme s tebou mnohem větší plány. Tvůj doprovod ovšem…“

Thanos viděl, že se ho Herek pokouší zastavit, ale nebyl dost rychlý. Elsius udělal krok kupředu a neskutečně rychle Hereka několikrát bodnul. Čepel zajížděla do masa rychlostí blesku. Elsius muže držel ve vzpřímené poloze, jako by mu chtěl zabránit zemřít dřív, než bude připraven.

Nakonec nechal vězně padnout k zemi. Pak se obrátil k Thanovi a ve tváři měl úšklebek ve kterém nebylo téměř nic lidského.

„Jaký je to pocit, princi Thane,“ zeptal se, „stát se vězněm?“