Vzestup Statečných

VZESTUP STATEČNÝCH

(SÁGA KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ — KNIHA DRUHÁ)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číšlo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se zatím ze dvou knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po skončení ságy ČARODĚJOVA PRSTENU již není pro co žít, pak jste na omylu. V příběhu VZESTUP DRAKŮ přichází Morgan Rice s příslibem další vynikající série, kde nám umožňuje ponořit se do fantazie o skřítcích a dracích, chrabrosti, cti, kuráže, kouzla a víry ve vlastní osud. Morgan se znovu podařilo vykreslit silné postavy, které nás nutí je povzbuzovat na každé stránce….Dílo najde své místo v knihovnách všech příznivců dobře psané

fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“VZESTUP DRAKŮ je úspěchem – hned od samotného začátku.... Je to mimořádná fantasy...a začíná, jak se očekává, kdy jeden hrdina bojuje a hladce vstoupí mezi širší okruh rytířů, draků, kouzla a nestvůr, a také osudu....Najdeme zde všechny požitky bujné fantasy, od vojáků a bitev, až k rozporu se sobě samými....Doporučená volba pro každého, kdo si umí vychutnat epické fantasy dílo, které je plné silných a věrohodných dospívajících hrdinů.”

--Midwest Book Review

D. Donovan, eBook Reviewer

“[VZESTUP DRAKŮ] je kniha plná zápletek, kterou lze snadno přečíst za jeden víkend...Dobrý start slibné ságy.”

--San Francisco Book Review

“Dění nabité fantasií, které dozajista potěší příznivce předešlých románů Morgan Rice, a také nadšence tvorby, jako například CYKLUS DĚDICTVÍ od Christophera Paolini.... Příznivci fikce pro mladistvé budou doslova pohlceni tímto nejnovějším dílem autorky a budou prahnout po její další tvorbě.”

--The Wanderer, A Literary Journal (o knize Vzestup draků)

„Čtivá fantasy, která spřádá mysteriózní elementy s intrikami a tvoří tak jedinečný příběh. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„Zábavná epická fantasy od Morgan Rice [ČARODĚJŮV PRSTEN] nese všechny klasické rysy žánru – silný příběh, který je silně inspirován středověkým Skotskem a jeho historií, a také dobrý smysl pro popis dvorních intrik.“

—Kirkus Reviews

“Zbožňuji způsob, jakým Morgan Rice vytvořila postavu Thora a světa, který jej obklopuje. Krajina i bytosti, které ji obývají, jsou velmi zdařile popsány…Příběh je poutavý. Krátký, ale sladký….Počet vedlejších postav je citlivě nastaven, takže se čtenář nemůže ve vyprávění „ztratit“. Nechybí dobrodružství, ani momenty plné hrůzy, která však nepřekračuje hranice žánru. Kniha je výborná zejména pro dospívající čtenáře… V této knize můžeme rozhodně spatřit počátek něčeho pozoruhodného…“

--San Francisco Book Review

„V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), představuje čtenářům Morgan Rice čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi….Vypravěčský styl autorky je bohatý a příběh poutavý.“

--Publishers Weekly

„[CESTA HRDINY] je jedno dechová a snadná četba. Konce jednotlivých kapitol vás doslova nutí zjistit, co se stane v kapitole následující a knihu je proto těžké odložit. V knize nalezneme několik málo překlepů, přičemž některá jména jsou zaměněná, avšak ani jedno nekazí celkový dojem z příběhu. Na konci příběhu jsem měl pocit, že musím mít okamžitě v rukou jeho další část a nakonec to bylo přesně to, co jsem také udělal. Všech devět dílů Čarodějova prstenu lze v současnosti zakoupit v Kindle store, přičemž Cesta hrdiny je ke stažení zdarma, aby si čtenáři mohli vyzkoušet o čem série bude! Pokud se poohlížíte po rychlé a zábavné četbě na dovolenou, tato kniha krásně splní vaše přání.“

--FantasyOnline.net

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ v audio formátu!

Přejete si získat knihy zdarma?

Přidejte se do seznamu kontaktů autorky Morgan Rice a zdarma obdržíte 4 knihy, 2 mapy, 1 aplikaci a další akční bonusy! Přidejte se do seznamu na web stránkách: www.morganricebooks.com

Copyright © 2015 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu vynaložila.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná.

Obrázek na přebalu Copyright St. Nick, použit s licencí Shutterstock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ

“Zbabělci zemřou před svou skutečnou smrtí mnohokrát;

Stateční ochutnají smrt jen jedenkrát.”

--William Shakespeare

Julius Caesar

KAPITOLA PRVNÍ

Kyra pomalu kráčela tím masakrem, pod botama jí křupal sníh, a snažila se pojmout tu spoušť, kterou za sebou drak zanechal. Neměla slov. Tisíce Lordových mužů, nejobávanějších mužů v Escalonu, ležely před jejíma očima, byli zničeni v jediném momentu. Všude kolem ní ležela ohořelá těla, sníh se pod nimi úplně rozpustil, a jejich tváře byly pokrouceny utrpením. Kostry ležely zkroucené v nepřirozených pozicích, stále svíraly zbraně v kostnatých prstech. Na jednom místě ještě stálo několik těl, jejich těla byla ještě vzpřímena a stále hleděli vzhůru k nebi, jako by přemýšlely nad tím, co je zabilo.

Kyra se vedle jednoho z nich zastavila a překvapeně si ho prohlížela. Vztáhla ruku a dotkla se ho, její prst přejel přes hrudník a překvapeně sledovala, jak se rozdrolil a spadl, v hromadě kostí se sesul k zemi a vedle něj neškodně padnul jeho meč.

Vysoko nad hlavou uslyšela Kyra pištění a zaklonila hlavu, aby spatřila Thea, který kroužil vysoko a plival oheň, jako by nebyl stále uspokojen. Cítila, co cítil on, cítila to běsnění, které ho pálilo v žilách, tu touhu zničit celou Pandesii – a dokonce i celý svět – kdyby mohl. Jeho běsnění bylo prapůvodní a bezmezné.

Z přemítání ji vyrušilo křupání bot na sněhu a Kyra se otočila a spatřila otcovy muže, tucty mužů, kteří přecházeli a pozorovali tu destrukci s očima dokořán. Bylo jasné, že tito, na bitvy navyklí muži, nikdy nic takového neviděli; dokonce ani její otec, který stál opodál, společně s Anvinem, Arthfaelem a Vidarem, se zdáli být uchváceni. Bylo to jako kráčet snem.

Kyra si všimla, jak tito stateční bojovníci odvrátili svůj pohled z prohlížení si nebe přímo na ni, a v očích se jim zrcadlilo překvapení. Bylo to jako toto všechno způsobila ona, jako by ona sama byla drakem. Nakonec byla vlastně jediná, kdo byl schopen jej povolat. Uhnula pohledem, protože jí to bylo nepříjemné; nebyla schopná říci, zda se na ni dívali jako na bojovníka nebo na podivína. Snad to nevěděli ani oni sami.

Kyra zavzpomínala na svou modlitbu v den Zimního měsíce, na své přání, aby zjistila, jestli je něčím zvláštní, jestli byly její dovednosti skutečně. Po dnešním dni a po dnešní bitvě o tom neměla pochyb. Svou vůlí přiměla draka, aby přiletěl. Sama to cítila. Ale jak, to nevěděla. Ale nyní si byla již jistá, že je jiná. A nemohla si pomoci a přemýšlela, jestli to také znamenalo, že její další věštby o ní jsou také pravdivé. Opravdu se z ní stane skutečný bojovník? Velký vládce? Dokonce i větší, než jakým byl její otec? Opravdu povede do bitvy celé národy? Skutečně leží osud Escalonu v jejích rukou?

Kyra nevěděla, jak by se to mohlo uskutečnit. Snad měl Theos své vlastní důvody, proč přiletěl; snad ta pohroma, kterou tu způsobil, s ní neměla nic společného. Nakonec to byli Pandesiané, kteří jej zranili – že ano?

Kyra už si nebyla ničím jistá. Jediné, co v tento moment věděla, byla síla draka, která jí pálila v žilách, to, že procházela po tomto bitevním poli a viděla jejich úhlavního nepřítele zemřít, cítila, že možné bylo všechno. Věděla, že už není tou patnáctiletou dívkou, která doufá v záblesk uznání v očích otcových mužů; už nebyla hračkou pro Lorda Guvernéra – nebo žádného jiného muže – který by si s ní chtěl dělat, co se mu zlíbí; už nebyla vlastnictvím jiných mužů, nebude provdána, tyranizována, mučena. Nyní patřila jen sama sobě. Bojovnice mezi muži – a taková, které bylo nutné se bát.

Kyra kráčela mořem těl, až kolem nebyly konečně žádné mrtvoly a krajina se znovu proměnila v led a sníh. Na chvíli se zastavila vedle svého otce a zadívala se na výhled dolů do údolí, které se pod nimi rozložilo. Tam se rozprostíraly doširoka otevřené brány Argosu, vyprázdněného města, jehož všichni muži leželi mrtví v těchto kopcích. Bylo prapodivné, vidět tak ohromnou tvrz opuštěnou a nehlídanou. Nejdůležitější opevnění Pandesie bylo nyní otevřeno dokořán každému, kdo do něj chtěl vkročit. Jeho obavu vzbuzující vysoké zdi, které byly vytesané do tlustého kamene a do špicí, tisíce mužů a úrovně obrany bránily jakékoli vzpouře; jeho existence zde umožňovala Pandesianům držet nad celým severovýchodním Escalonem železnou ruku.

Všichni se vydali z kopce dolů až na klikatou cestu, která vedla k branám města. Byl to vítězný, ale slavnostní pochod, cesta byla poseta dalšími mrtvými těly, opozdilci, které drak vyhledal, značkami na cestě zkázy. Bylo to jako kráčet hřbitovem.

Jak prošli ohromnými branami, Kyra se na prahu zastavila, protože ztratila dech: uvnitř uviděla tisíce dalších ležících těl, spálených a ještě dýmajících. To zbylo z Lordových mužů, kteří se zmobilizovali se zpožděním. Theos na nikoho nezapomněl; jeho rozčilení bylo patrné dokonce na zdech tvrze, velké kusy kamene byly začernalé od plamenů.

Jak vstoupili, Argos oplýval úplným tichem. Jeho nádvoří bylo prázdné, pro takové město bylo až nepřirozené zcela pozbývat života. Bylo to jako by jej Bůh vysál jedním jediným dechem.

Jak otcovi muži spěchali dovnitř, začaly plnit vzduch zvuky nadšení a Kyra brzy pochopila, proč. Uviděla, že země byla posetá hromadou vzácných zbraní, které se nepodobaly žádné, kterou kdy viděla. Rozptýlené po celé ploše nádvoří ležely válečné kořisti: nejvzácnější zbroj, nejlepší ocel, nejlepší brnění, jaké kdy viděla, vše se lesklo znaky Pandesie. Dokonce byly mezi nimi poházeny pytle zlata.

A co víc, na opačném konci nádvoří byla zasazena rozlehlá kamenná zbrojnice, jejíž dveře byly doširoka otevřené, jak ji muži ve spěchu opustili, uvnitř se skrývaly hojné poklady. Na zdech byly vyřazeny meče, halapartny, kopí, sekery, bodce, kuše – vše vyrobené z nejvybranější ocele, jakou bylo vůbec možné na světě najít. Bylo zde dost zbraní na vyzbrojení poloviny Escalonu.

Zaznělo zařehtání a Kyra se podívala na protilehlou stranu nádvoří a uviděla řadu kamenných stájí a uvnitř dupala armáda nejlepších koní, ušetřených drakovu dechu. Bylo tam dost koní na to, aby vezli celou armádu.

Kyra uviděla v očích svého otce zvyšující se naději, byl to pohled, který neviděla celá léta a věděla, na co právě myslí: Escalon by mohl být opět na vzestupu.

Najednou zaznělo pištění a Kyra vzhlédla a uviděla, jak Theos krouží nízko, své pařáty měl otevřený, mával svými ohromnými křídly, jak přelétal nad městem, bylo to vítězné zamávání. Jeho zářivé žluté oči byly upnuté na ty její, dokonce i na tu dálku. Nebyla schopná se dívat nikam jinam.

Theos zamířil dolů a přistál před branami města. Seděl tam pyšně a hleděl na ni, jako by ji volal. Cítila, jak na ni volá.

Kyra cítila na své kůži mravenčení, uvnitř jí stoupalo teplo a pocítila intenzivní propojení s tímto tvorem. Neměla na vybranou a musela k němu.

Jak se Kyra otočila a přešla přes nádvoří a zamířila si to zpět k branám města, cítila na sobě oči všech mužů, hleděli střídavě na draka a na ni, dokud nepřestali. Sama kráčela k branám, ve sněhu jí křupaly boty, jak šla, bušelo jí srdce.

Najednou na své paži Kyra pocítila jemný dotek ruky, který ji zastavil. Otočila se a uviděla tvář svého otce, jak na ni, plná obav, hledí.

“Buď opatrná,” varoval ji.

Kyra pokračovala dál, nepociťovala žádný strach, i přes děsivý pohled v drakových očích. Jen s ním cítila intenzivní spojení, jako by se jedna její část opět vynořila, ta část, bez které již nemohla žít. Zvědavostí se jí točila hlava. Odkud Theos přiletěl? Proč přiletěl do Escalonu? Proč se nevrátil dříve?

Jak Kyra prošla branami Argosu a blížila se k drakovi, jeho zvuky byly stále hlasitější, zněly jako předení a vrčení a on na ni čekal, jemně mával svými ohromnými křídly. Otevřel tlamu, jako by chtěl plivnout oheň, obnažil své ohromné zuby, každý z nich byl tak dlouhý, jako ona, a tak ostrý jako meč. Na chvíli se polekala, jeho oči byly zaměřené na ni s takovou intenzitou, že jí dělalo potíže vůbec přemýšlet.

Kyra se konečně pár stop před ním zastavila. V úžasu ho pozorovala. Theos byl skvostný. Tyčil se třicet stop vysoko, měl tlusté, tvrdé, pravěké šupiny. Jak dýchal, třásla se země, v jeho hrudi to chrčelo a ona se cítila, že je mu zcela napospas.

Stáli tam v tichosti, oba si toho druhého měřili a prohlíželi a Kyře v hrudi bušilo srdce, napětí ve vzduchu bylo tak husté, že sotva mohla dýchat.

Vyschlo jí v krku a konečně nabrala dost odvahy, aby promluvila.

“Kdo jsi?” zeptala se, její hlas nebyl víc, než zašeptání. “Proč jsi za mnou přišel? Čeho si ode mne žádáš?”

Theos sklonil hlavu, zavrčel, naklonil se dopředu, tak blízko, že se jeho ohromný čumák téměř dotknul její hrudi. Jeho oči byly tak ohromné, zářily žlutě a zdálo se, jako by hleděl přímo skrz ní. Hleděla do nich, každé z nich bylo téměř tak velké jako ona, a ona se cítila jako ztracená v jiném světě a v jiné době.

Kyra čekala na odpověď. Čekala, až její mysl zaplaví jeho myšlenky, jako se to stalo tenkrát.

Ale čekala a čekala a byla překvapená, že její mysl zůstala prázdná. Žádná myšlenka do ní nevplula. Přestal Theos mluvit? Ztratili mezi sebou spojení?

Kyra na něj hleděla a přemýšlela, tento drak byl pro ni ještě větším tajemstvím, než předtím. Najednou se přikrčil, jako by ji vyzýval k jízdě. Rozbušilo se jí srdce, když si představila, jak na jeho zádech plachtí vzduchem.

Kyra pomalu přešla k jeho boku, vztáhla ruce, chytla se za jeho šupiny, tvrdé a drsné, připravená ho uchopit kolem krku a vyšplhat.

Ale hned jak se ho dotkla, najednou se začal kroutit a ona ztratila sevření. Zavrávorala, jak zamával svými křídly a v jednom jediném pohybu se vznesl tak náhle, že se její dlaně odřely o jeho šupiny, které byly jako smirklový papír.

Kyra tam stála, spálená, zmatená – a ze všeho nejvíc, se zlomeným srdcem. Bezmocně přihlížela, jak se toto ohromné stvoření zvedlo do vzduchu, zapištělo a letělo výš a výš. Připlachtil tak rychle, jako zase odletěl a Theos najednou zmizel mezi mraky a nezbylo po něm nic než ticho.

Kyra tam stála, otupělá a osamocená, jako nikdy předtím. A jak dozněly jeho poslední výkřiky, věděla, prostě věděla, že tentokrát byl Theos navždy pryč.

KAPITOLA DRUHÁ

Alec běžel po tmě lesem, Marco vedle něj, klopýtali přes kořeny ponořené do sněhu a přemýšlel, jestli z něho vyjde živý. Jeho srdce mu bilo v hrudi, jak běžel o život, lapal po dechu, chtěl zastavit, ale potřeboval se držet Marca. Po sté se ohlédl přes rameno a pozoroval zář Plamenů, která slábla, čím hlouběji byli v lese. Minul hustý shluk stromů a brzy byla záře ta tam, oba dva se vnořili téměř do úplné tmy.

Alec se otočil a šmátral, protože narážel do stromů, rameny vrážel do kmenů, větve mu škrábaly paže. Hleděl do tmy před sebou, sotva rozpoznával cestu a snažil se neposlouchat cizí zvuky všude kolem sebe. O tomto lese, kde žádný uprchlík nepřežije, byl jak se patří varován, a čím hlouběji byl v lese, tím sklíčenější se cítil. Cítil kolem sebe nebezpečí, všude číhající zlomyslná stvoření, les byl tak hustý, že bylo těžké se v něm orientovat a každým krokem se do něj stále více zamotával. Začal přemýšlet nad tím, jestli by mu nebylo bývalo lépe u Plamenů.

“Tudy!” zasyčel hlas.

Marco ho chytil za rameno a přitáhl ho k sobě, jak uhnul doprava, mezi dvěma ohromnými stromy, a sehnul se pod jejich zkroucenými větvemi. Alec ho následoval, ve sněhu mu to klouzalo, a brzy se ocitl na mýtině uprostřed hustého lesa, měsíční svit jím prosvěcoval a ozařoval jim cestu.

Oba dva se zastavili, předklonili se, ruce dali v bok a lapali po dechu. Podívali se jeden na druhého a Alec se ohlédl zpět přes rameno a pohlédl do lesa. Ztěžka dýchal, jeho plíce ho zimou bolely, jeho žebra ho bolela a on přemýšlel.

“Proč nás nepronásledují?” zeptal se Alec.

Marco pokrčil rameny.

“Možná ví, že za nich odvede práci tento les.”

Alec poslouchal, jestli neuslyší zvuky pandesiánských vojáků, čekal, že je budou pronásledovat – ale žádný se neobjevil. Místo toho se Alecovi zdálo, že uslyšel jiný zvuk – něco jako hluboké, rozčilené vrčení.

“Slyšíš to?” zeptal se Alec a za krkem mu vstaly chlupy.

Marco zakroutil hlavou.

Alec tam stál a čekal, přemýšlel, jestli se mu to jenom nezdá. Potom to znovu zaslechl. Byl to vzdálený zvuk, sotva slyšitelné vrčení, hrozivé, takové Alec nikdy neslyšel. A jak poslouchal, bylo to hlasitější, jako by se to blížilo.

Marco se na něj najednou z hrůzou podíval.

“Tak proto nás nepronásledovali,” řekl Marco a v jeho hlase zaznělo pochopení.

Alec byl zmatený.

“Co tím myslíš?” zeptal se.

“Wilvox,” odpověděl a jeho oči byly plné strachu. “Kvůli nám je pustili.”

Slovo Wilvox v Alecovi vyvolalo hrůzu; jako malý o nich slýchával a věděl, že se o nich říkalo, že obývají Trnový les, ale vždy si myslel, že patří jenom do pověstí. Povídalo se o nich, že jsou nejsmrtelnější stvoření noci – takoví, kteří se objevují v nočních můrách.

Vrčení zesílilo a znělo, jako by jich bylo hned několik.

“UTÍKEJ!” úpěnlivě prosil Marco.

Marco se otočil a Alec se k němu přidal a oba vystřelili přes mýtinu a zpět do lesa. Jak Alec běžel, v žilách mu pulzoval adrenalin, v uších mu duněl jeho vlastní tep a přehlušoval zvuk ledu a sněhu, který jim křupal pod nohama. A již brzy uslyšel, že stvoření za nimi jsou již velmi blízko a věděl, že je pronásledují bestie, kterým nemohou utéct.

Alec zakopl o kořen a narazil do stromu; vykřikl bolestí, jak mu to vyrazilo dech, pak se od něj odrazil a pokračoval v běhu. Hledal v lese možnost, jak uprchnout, protože si uvědomoval, že už jim nezbývá mnoho času – ale kolem nebylo nic.

Vrčení bylo hlasitější a hlasitější a jak běžel, ohlédl se Alec přes rameno – a okamžitě si přál, aby to nikdy neudělal. Tlačily se na ně čtyři nejhrůznější stvoření, jaká kdy spatřil. Byla podobná vlkům, ale Wilvox byl dvakrát tak velký, měl malé špičaté rohy, které mu koukaly z temena hlavy, jediné velké, červené oko, umístěné mezi rohy. Jejich tlapy byly velké jako medvědí a měly dlouhé, zašpičatělé drápy a jejich srst byla hladká a černá jako noc.

Když je uviděl tak blízko, Alec si uvědomil, že bude brzy mrtev.

Ze svých posledních sil Alec vystřelil kupředu, i když byla mrazivá zima, jeho dlaně byly zpocené a jeho dech před ním ve vzduchu mrznul. Wilvoxové už nebyli ani dvacet stop od nich a on v jejich zoufalém pohledu a slinách, které jim visely z tlamy, věděl, že ho rozcupují na kousky. Neviděl možnost, jak jim utéct. Podíval se na Marca a doufal, že spatří alespoň náznak nějakého plánu – ale Marco sdílel stejný pohled zoufalství, jako on. Bylo zjevné, že ani on nevěděl, co si počít.

Alec zavřel oči a udělal něco, co ještě nikdy předtím neučinil: začal se modlit. Jak se mu před očima promítnul celý život, nějak ho to změnilo a uvědomil si, jak hodně si vážil svého života a byl o to zoufalejší si jej zachovat.

Prosím, Bože, dostaň mě z toho. Poté, co jsem udělal pro svého bratra, nenech mě tu zemřít. Ne zde, a ne těmito stvořeními. Udělám cokoli.

Alec otevřel oči, podíval se přímo před sebe a jak to udělal, tentokrát si všimnul jednoho stromu, který se od ostatních trochu lišil. Jeho větve byly trochu více zkroucené a visely níže u země, byly dost nízko na to, aby se jedné v skoku zmocnil. Neměl ponětí, jestli umí Wilvox šplhat, ale neměl žádnou jinou možnost.

“Ta větev!” vykřikl Alec na Marca a ukázal.

Běželi společně ke stromu a jak už byl Wilvox blízko, ani ne stopu vzdálený, ani nezpomalili a oba vyskočili, chytili se větve a přitáhli se.

Alecovi se na zasněženém dřevě sklouzly ruce, ale podařilo se mu udržet se, a on se přitáhl tak, že se chytil další větve, několik stop nad zemi. Pak okamžitě skočil na další větev, která byla o tři stopy výše a Marco byl vedle něj. Nikdy v životě nešplhal tak rychle.

Wilvox je dohnal, smečka zuřivě vrčela, skákala a lapala po jejich nohou. Alec cítil jejich horký dech na patách a chvilku předtím, než zvedl svou nohu, ho tesáky minuly jen o kousíček. Oba dva pokračovali ve šplhu, poháněni adrenalinem, dokud nebyli alespoň patnáct stop nad zemí a dokud nebyli v bezpečí.

Alec se konečně zastavil, vší svou silou svíral větev, lapal po dechu, v očích ho pálil pot. Pohlédl dolů, díval se a modlil se, aby Wilvox nezačal šplhat.

K jeho ohromné úlevě byli stále na zemi, vrčeli a štěkali, skákali na strom, ale nebyli schopni na něj vylézt. Jako šílení škrábali do kmene stromu, ale bez úspěchu.

Oba dva seděli na větvi a jak jim došlo, že jsou v bezpečí, oba dva si úlevou oddechli. Marco se k Alecově překvapení začal smát. Byl to smích šílence, smích z úlevy, smích člověka, který byl ušetřen jisté smrti tím nejnepravděpodobnějším způsobem.

Když si Alec uvědomil, jak moc se přiblížili vlastní smrti, musel se také začít smát. Věděl, že ještě nejsou zdaleka v bezpečí; věděl, že odtud nesmí nikdy odejít a že zde možná také zemřou. Ale alespoň v tento okamžik byli v bezpečí.

“Zdá se, že ti dlužím,” řekl Marco.

Alec potřásl hlavou.

“Ještě mi neděkuj,” řekl Alec.

Wilvoxové stále zuřivě vrčeli, až mu z toho v zátylku vstávaly chlupy, a Alec se s třesoucíma rukama podíval vzhůru na strom, přemýšlel, jak by se dostal ještě výše a jestli odtud bylo vůbec úniku.

Najednou byl Alec jako zmražený. Jak vzhlédl, trhnul sebou a dostal takový strach, jako ještě nikdy předtím. Ve větvích nad hlavou na ně pohlíželo nejohyzdnější stvoření, jaké kdy uviděl. Bylo osm stop dlouhé, mělo tělo hada, ale také šest párů nohou, všechny vyzbrojené dlouhými drápy, s hlavou jako úhoř, mělo úzké škvírky pro matně žluté oči, které byly zaměřeny na Aleca. Bylo snad jen stopu vzdálené, prohnulo se, zasyčelo a otevřelo tlamu. Alec byl v šoku a nemohl uvěřit, jak moc byla tlama otevřená – dostatečně na to, aby ho celého spolkla. A z jeho chrastivého ocasu poznal, že se chystá zaútočit – a oba je zabít.

Tlama si to namířila přímo na Alecův krk a on bezděčně zareagoval. Vykřiknul a jak ztratil sevření, odskočil, Marco vedle něj, soustředěný pouze na to, dostat se z dosahu těch smrtelných tesáků, ohromné tlamy a jisté smrti.

Ani nepomyslel na to, co je pod ním. Jak pozadu padal vzduchem, oháněl sebou a příliš pozdě si uvědomil, že od jedněch tesáků míří přímo k druhým. Pohlédl za sebe a uviděl slintajícího Wilvoxe, který měl otevřenou tlamu a nemohl udělat nic, než se připravit na svůj pád.

Vyměnil jednu smrt za jinou.