Pouze kdo je hoden

Kapitola jedenáctá

Genevieve se po tvářích koulely slzy. Ze všech stran ji obklopovaly její nové služebné a navlékaly ji do svatebních šatů. Se zoufalstvím na ně pohlédla; stejně tak dobře se mohlo jednat o pohřební roucho. Připadalo jí, jako by se s každou šňůrkou, za kterou dívky zatáhly, aby jí kolem pasu utáhly korzet o trošku víc, přetrhávala další nitka jejího života a rdousila naděje na budoucnost, jakou si vysnila s Roycem. Měla pocit, že ji odsouzením ke svatbě odsoudili na smrt.

„No tak neplač, to se na nevěstu přece nesluší,“ ozval se za ní něčí hlas.

Genevieve nevěnovala přisluhujícím děvčatům žádnou zvláštní pozornost. Seděla na lavici v jedné z kamenných komnat pevnosti, zatímco šestice dívek kolem ní poletovala a měla plné ruce práce s jejími přípravami. Některé jí obouvaly boty – vysoké kožené zrůdy s vázáním až ke kolenům – jiné jí česaly vlasy, upravovaly šaty, vtíraly jí do kůže oleje a líčily ji. Právě dívka, která jí otírala tváře studeným hadříkem a sušila jí z nich slzy, k ní nyní promluvila.

Genevieve na ni pohlédla a zjistila, že ani slečna z ní nespouští zrak. Byla o pár let starší než ona, měla dlouhé černé kudrnaté vlasy, zelené oči a milý obličej. Genevieve překvapil její soucitný výraz. V celé pevnosti ho ještě na nikom jiném neviděla. Dívka nanesla na Genevievinu uplakanou tvář trochu pudru a počínala si přitom, jako by líčila panenku. Těmto lidem koneckonců záleželo jenom na tom, jak vypadají před ostatními, připomněla si Genevieve.

„Víš, není to tak strašné, jak si myslíš,“ pokračovala mladá žena. „Přece jen se vdáváš za šlechtice. Mohla jsi dopadnout i hůř.“

Genevieve zavřela oči a zavrtěla hlavou.

„Já se za něj nevdávám,“ pronesla hlasem, který jako by přicházel z velké dálky.

Dívka se na ni tázavě podívala.

„On si mě možná bere,“ vysvětlila Genevieve, „s tím já nemůžu nic dělat. Já se ale za jeho ženu nikdy považovat nebudu.“

Ostatní děvčata se rozesmála.

Genevieve se zamračila, aby dodala svým slovům na vážnosti.

„Moje srdce patří jinému,“ dodala, aby svůj argument podpořila.

Nato dívky najednou zvážněly a vrhaly jedna po druhé znepokojené pohledy.

Ta, která Genevieve líčila, se obrátila k ostatním, aby je mávnutím ruky vyhnala z místnosti. Všechny odešly s ustaranými výrazy na tvářích. Genevieve přemítala, za kým poběží, aby jim její slova vyslepičily. Popravdě jí to bylo úplně jedno.

Genevieve s černovláskou brzy osaměla a v komnatě se rozhostilo ticho. Dívka si Genevieve dál prohlížela moudrýma a chápavýma očima.

„Jmenuji se Moira,“ představila se. „Jsem žena Neda, nejmladšího bratra muže, za kterého se budeš vdávat. To z nás nejspíš dělá něco jako sestry?“ Slabě se usmála. „Já jsem si sestru odjakživa přála.“

Genevieve nevěděla, jak na to odpovědět. Moira jí sice přišla milá, ona však nikoho z pevnosti za rodinu nechtěla.

Moira se zhluboka nadechla, obešla ji a začala jí zaplétat vlasy.

„Dovol, abych ti jako někdo, kdo v téhle rodině žije už spoustu let, dala malou radu,“ pokračovala. „Udělají cokoliv, co bude třeba, aby zůstali u moci. Nevybírají si nevěsty bez důvodu. A vdát se za jednoho z nich je tak trochu malá smrt.“

Genevieve se na ni ohlédla, zaskočená její upřímností. Poprvé jí začala pořádně naslouchat.

„Tihle lidé se nežení z lásky, ale kvůli moci. Žení se, aby přežili. Patří to k jejich hře.“

Genevieve se zamračila.

„Já jim nechci rozumět,“ odpověděla. „Nezajímají mě žádné jejich hry. Chci jen, aby mi vrátili muže, kterého miluji.“

Moira po ní střelila nesouhlasným pohledem.

„Jenže ty se jim musíš naučit rozumět,“ namítla. „Je to tvoje jediná šance na přežití. Musíš se jim dostat do těch jejich odporných, zvrácených hlav a přijít na to, co na ně platí.“

Povzdechla si a utáhla jí cop.

„Líbíš se mi,“ pokračovala po chvilce. „Ráda bych, abys to tu přežila. Tak mě prosím tě poslouchej: před nikým neříkej, že chováš city k jinému. Pokud to uslyší tihle lidé, klidně ti bez váhání vyříznou jazyk, svatba nesvatba.“

Genevieve se stáhlo hrdlo. Věděla, že Moira má pravdu. Tohle místo bylo ještě surovější, než si zprvu myslela. Vzedmula se v ní vlna zděšení.

Moira k ní přistoupila o krok blíž, rozhlédla se kolem sebe a snížila hlas, jako by se chtěla ujistit, že ji nikdo neuslyší.

„Nikomu mezi těmito zdmi nedůvěřuj,“ nabádala ji. „Smiř se se svým údělem. Nejlepší způsob, jak je porazit, je otevřít jim náruč. Přijmi svůj nový titul i svou novou moc. Buď jako červotoč. Dej jim čas. Nech je, aby si mysleli, že je miluješ. Počkej, až se přestanou mít na pozoru. A pak, až to budou nejméně čekat, udeř.“

Genevieve na ni zůstala překvapeně zírat. Dívčina otevřenost ji zaskočila. Napadlo ji, čím si asi Moira musela projít, že to v ní probudilo tak silné pocity.

„Pamatuj si,“ dodala Moira, „že existuje vícero způsobů, jak dosáhnout svého.“

Vtom se náhle otevřely dveře a v nich se objevilo několik dalších sluhů. Postavili se do pozoru ve zjevném očekávání, že se Genevieve dá na odchod.

„Svatební hosté již čekají,“ oznámil jí jeden z nich s kamennou tváří.

Genevieve věděla, že přišel její čas. Zalétla pohledem k Moiře, která na ni povzbudivě kývla hlavou. Společně vyšly volným krokem z místnosti. Moira jí nesla vlečku.

S každým krokem se Genevieve hrnuly do očí nové slzy. Takhle si svou cestu k oltáři vůbec nepředstavovala.

Procházela pochmurnými kamennými chodbami, jež osvětlovaly pochodně, a přitom nespouštěla zrak ze zdí v naději, že někde spatří otevřené okno, kterým by mohla vyskočit. Žádné však nenašla. S pocitem, že kráčí na svou vlastní smrt, přemítala, kde je teď asi Royce a zda o ní také sní. Jestlipak ho ještě někdy uvidí?

Obloukovým průchodem ji provedli do rozlehlé síně s klenutým stropem. S podivem zjistila, že se na obřad přišly podívat stovky urozených. Seděli na lavicích po obou stranách uličky, na jejímž konci stál oltář lemovaný vitráží. Vedle postával kněz.

A před ním čekal Altfor. Její nastávající ženich.

Genevieve se zhluboka nadechla a rozhodla se, že už neudělá ani krok. Radši ho uškrtí, než aby se za něj provdala.

Těsně před prahem do síně ovšem ucítila, jak jí někdo pevně stiskl paži. Otočila se a viděla, jak na ni Moira kroutí hlavou, jako by jí dokázala číst myšlenky.

„Vezmi si ho,“ zašeptala. „Miluj ho. Nebo ho aspoň nech, ať si to myslí. A pak, až nadejde ten správný čas, je můžeme zabít. Můžeme je zabít všechny.“

Genevieve stála na místě, třásla se a nevěděla, co si počít. Nyní měla poslední šanci se otočit na patě a utíkat, nechat se uvěznit nebo zabít.

„Pokud Royce miluješ,“ promlouvala k ní Moira, „vydej se na cestu k moci. Jedině tak vám můžeš oběma zase získat svobodu.“

Potom jí posunkem naznačila, aby vešla dovnitř.

Genevieve zůstávala dál nehnutě stát. Vycítila ovšem, že má Moira pravdu. Neexistoval jiný způsob, jak Roycovi pomoci. A pro Royce by udělala cokoliv.

Krůček po krůčku se tedy se staženým žaludkem vydala k oltáři. Síň naplňovala vůně kadidla a paprsky barevného slunečního světla. Genevieve kráčela uličkou a přiměla se zvednout oči ke svému budoucímu ženichovi, budoucímu životu. Cítila, jak uvnitř umírá.

Přesto se donutila pokračovat. A jak tak kladla jednu nohu před druhou, myslela si:

Royci. Tohle je pro tebe.

Kapitola dvanáctá

Royce pozvolna otevřel oči, probuzen jemným šploucháním vody. Dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe. Ležel na břiše na palubě lodi s obličejem zčásti ponořeným ve vodě, která mu zlehka omývala tvář. Drobné vlnky se mu přelévaly přes bradu a spánek a stékaly mu do ucha. Na okamžik ho napadlo, jestli není mrtvý.

Opatrně zvedl hlavu. Z poloviny mu kanula voda, zatímco druhou stranu měl suchou a spálenou od slunce. Několikrát zamrkal a vytřel si ze solí slepených očí vodu. V hlavě mu třeštilo, ústa měl vyprahlá a celé tělo ho bolelo, jako kdyby to byla jedna obrovská modřina.

Pomalinku se zvedl na všechny čtyři, ztěžka oddechoval a snažil se vzpomenout, co se stalo. Nechápal, jak se mu povedlo bouřku přežít.

Nejvíc ze všeho ho zneklidňovalo to ticho. Během uplynulých měsíců vládl na lodi neutuchající hluk, jak chlapci ustavičně sténali, křičeli, zápasili a umírali. Vzduch naplňovaly všudypřítomné hlasy vojáků, kteří bez přestání štěkali příkazy nebo vězně bičovali, bili či zabíjeli. Celou lodí se nesly zvuky agónie, utrpení a smrti.

Teď najednou všude zavládlo ticho a klid. Royce vyhlédl před sebe a uviděl, jak na obzoru právě vychází matně rudé slunce. Připadal si jako poslední přeživší muž na světě. Jak vlastně zůstal naživu? A jak to, že se nepotopila loď?

Přelétl ji pohledem a zjistil, že se silně naklání na jednu stranu a kymácí se v otevřených vodách, které nyní byly klidné, jako hladina jezera. Royce cítil, jak mu něco narazilo do nohy, podíval se, co to je, a okamžitě toho zalitoval. Ve vodě se vznášelo mrtvé tělo chlapce zhruba v jeho věku. Vyhaslé oči upíral do nebe, pohupoval se na zatopené palubě a opětovně se odrážel od Roycovy postavy.

Royce se otočil, letmo se rozhlédl po palubě a ve světle začínajícího úsvitu spatřil desítky dalších nešťastníků. Někteří plavali obličejem vzhůru, jiní obličejem dolů, všichni se ale nechali bezmocně unášet drobnými vlnkami na lodi. Zvedla se v něm vlna odporu. Ze všech stran se kolem něj rozkládalo plovoucí pohřebiště.

Royce potřásl hlavou ve snaze vyhnat ten obrázek z mysli. Bouře si vyžádala téměř všechny jejich životy. Zavřel oči a pokoušel se nepřehrávat si křik a nepřipomínat si obličeje všech těch chlapců, které si odnesly vlny a vichřice a jejichž mrtvá těla nyní ležela někde v hlubinách moře.

Přesto si uvědomoval, že by měl být nejspíš vděčný. Kdyby všechno zůstalo při starém a on nikdy neopustil podpalubí, nepochybně by tam dřív nebo později zemřel. Jestli ne hladem, tak na mor nebo na bodnutí dýkou. Bouře mu přinejmenším umožnila odtamtud uniknout. Ohlédl se k palubnímu otvoru. Jeho okraje se kompletně zřítily. Royce navíc ke svému údivu zjistil, že je podpalubí zcela zaplněné vodou. I zevnitř vyplouvalo na palubu dalších pár utopenců.

Vzduchem se začaly pomalu rozléhat zvuky života. Nejdřív se ozvalo vzdálené šplouchání, a když se Royce otočil, spatřil opodál chlapce, který se ve svitu stoupajícího slunce s námahou drápal na kolena. Vzápětí uviděl dalšího.

A pak dalšího.

Na palubu se jedna po druhé postupně vracely známky života.

Nyní se ze země začínali zvedat i vojáci a během několika okamžiků oživly desítky členů posádky. Zatímco se nebe pomalu rozjasňovalo, Royce si se směsicí úlevy a zděšení uvědomil, že naživu přece jen nezůstal sám. Navzdory všemu nějak přežili i jiní.

Na moře se snesl nový den a Royce užasl nad tím, jak je nebe blankytně modré a jak poklidné jsou okolní vody. Skoro jako by k žádné bouři ani nedošlo. Moře bylo takřka nehybné a nehlučné; ticho narušovalo jen jemňounké šplouchání kolem trupu. Opravdu to spíš působilo dojmem, že se plaví po jezeře.

Jak se tak Royce rozhlížel po okolí, všiml si náhle s překvapením něčeho dalšího: na obzoru se rýsovala pevnina. Z moře vystupovaly černé rozeklané útesy, jako kdyby se odtamtud kdysi snažila vynořit nějaká rohatá obluda a zkameněla přitom. Vypadalo to jako pusté, nelítostné místo, Roycovo srdce však přesto zaplesalo; alespoň to byla pevnina. První, co spatřil za dlouhé týdny.

A podle všeho i jejich cíl.

„Zpátky do práce, otroci!“ ozval se drsný hlas.

Royce za sebou zaznamenal nějaký pohyb, načež ho někdo postrčil, až se zapotácel. Nemohl tomu uvěřit. Vojáci už chlapce zase naháněli a pokřikovali na ně rozkazy, jako by se nic nezměnilo, jako by nestáli uprostřed absolutního masakru. Hlavou mu bleskla myšlenka, kolik jich asi přežilo. Kdyby nad nimi zajatci měli početní převahu, mohli by se vzbouřit? Jenže když se pořádně rozhlédl kolem, zjistil, že vojáků přežilo nečekaně mnoho a zdálo se, že jich ožívá čím dál tím víc. Nehledě na to, že loď byla stejně v příliš zbědovaném stavu na to, aby s ní dokázali někam doplout.

V příštím okamžiku se Royce ocitl v hloučku několika desítek chlapců. Za nimi stál tucet vojáků, kteří je postrkovali na příď. Strážní po nich chtěli, aby vytáhli plachty a navigovali loď; avšak veškeré plachtoví bylo potrhané na cáry a kormidlo úplně uletělo. Místo toho tedy Royce i s ostatními dostrkali k několika polámaným lavicím připevněným k bočním krajům paluby.

„Vesla!“ poručili.

Royce ztěžka dopadl na rozbitou lavici, načež mu do rukou někdo vrazil veliké veslo. Nahlédl přes okraj lodi a zjistil, že veslo sahá dobrých deset metrů do vody. Následoval příkladu ostatních, kteří se již opírali do vesel a vzápětí si je přitahovali k sobě a brázdili přitom vodu pod sebou. Royce cítil, jak se mu třesou ruce, zesláblé dlouhým hladověním.

Loď se dala váhavě do pohybu. Dosud se nechávala bezcílně unášet mořem, nyní však vyrazila přímou čarou ke vzdálenému ostrovu. Royce zaslechl svištění biče a sledoval, jak dopadá na záda jednoho z chlapců. Vzduch proťal jeho bolestný výkřik a Royce začal veslovat s větší vervou. Strážci zjevně ani za stávajících podmínek neznali slitování.

Kousek za ním se najednou strhl jakýsi rozruch. Royce se ohlédl. Na lavici o řadu dál shodili nějakého mladíka. Srdce mu poskočilo radostí, když si uvědomil, že je to Mark. Přežil.

Mark pohlédl na Royce s obdobným překvapením a vděčností.

„Měl jsi mě nechat umřít,“ ušklíbl se, když mu voják do ruky hrubě vrazil veslo. „Zachránils mi život za cenu vlastního. Nemysli si, že na to někdy zapomenu. Vždycky ti budu krýt záda – pokud to tedy přežijeme.“

Mark se natáhl a sevřel Roycovi předloktí. Byl to dobrý pocit, mít tu přítele, někoho, komu člověk může věřit.

„A já můžu říct to samé o tobě,“ odvětil Royce.

Za neustávajícího veslování se zadíval na moře. Loď nabírala rychlost.

„Kam nás to vezou?“ zeptal se Royce.

„Na Rudý ostrov,“ odpověděl Mark. „Podle toho, co jsem o něm slyšel, byla proti němu naše plavba hotová pohádka. Říká se, že jeho pobřeží je zbarvené krví.“

Royce cítil, jak v něm opět narůstá nervozita.

„Myslím, že účelem téhle cesty bylo nás co nejvíc pozabíjet,“ pokračoval Mark. „A ty, co přežijí, nechají, aby je dorazil ostrov.“

Royce zamyšleně pozoroval, jak se ostrov přibližuje. Bylo to to nejnehostinější místo, jaké kdy v životě viděl. Nenacházel na něm žádné známky života. Rozhodně ovšem působilo jako místo, kam se chodilo umřít.

Royce se znovu soustředil na veslování. Celé tělo se mu chvělo námahou. Jakmile se znovu dostal do monotónního rytmu tlačení a zabírání, zatoulal se očima k Markovi. Neušlo mu, že mu záda křižují jizvy po ránách bičem. Zajímalo by ho, jestli i jeho záda hyzdí ty samé jizvy. Prohnul je. Tam, kde ho urození zbili, ho pořád pobolívala. Všiml si také, že má Mark na zadní straně levého ramena vytetovaný malý symbol ve tvaru slunce. Přimělo ho to zamyslet se, kdo ten mladík vlastně je a odkud pochází.

Royce se ho už už chystal zeptat, když vtom si vedle něj na lavici přisedli další tři chlapci a přisunuli se k němu, až se na něj úplně mačkali. Byli větší a urostlejší než on a Royce vedle sebe cítil jejich horká, zpocená těla.

S překvapením k nim obrátil hlavu, jeden z nich však vytasil dýku a přiložil mu ji ke krku, až se mu čepel zarývala do kůže. Mladík se kolem sebe pokradmu rozhlédl, aby se ujistil, že je nesledují žádní strážní. Royce mohl sotva dýchat. Přál si, aby zareagoval rychleji, všechno se to ovšem seběhlo příliš znenadání.

Chlapec s nožem se na něj krutě usmál, přičemž odhalil své zažloutlé zuby. Hlavu měl vyholenou dohola, zato brad měl kvůli své nadváze hned několik. Přesto byl také svalnatý.

„Vzpomínáš si na mě?“ zeptal se. „Jmenuju se Rubin. Chci se ujistit, že na to nikdy nezapomeneš. Tihle dva hoši jsou moji kamarádi, Seth a Sylvan. Dvojčata. Od pohledu bys to do nich ale ani nikdy neřekl.“

Royce loupnul očima po hromotlukových společnících. Ani jeden se na něj neusmál a ani jeden nebyl tomu druhému v nejmenším podobný. Oba sice byli snědí, nicméně vyhublý Seth měl na tváři hladový, zuřivý výraz, zatímco svalnatý Sylvan s širokým obličejem a nosem měl ten nejtlustší krk, jaký Royce kdy spatřil.

Rubin se usmál a dloubl Royce nožem do krku.

„Tak, teď když z nás budou ze všech nejlepší kamarádi,“ pokračoval, „můžeš začít tím, že mi dáš ten svůj řetízek.“

Royce sklopil oči a s překvapením zjistil, že se mu na hrudi blyští zlatý řetízek od Genevieve – jediná věc, kterou kdy vlastnil. Odrážel se v denním světle všem na očích. Jak mohl být tak hloupý. Celou dobu ho měl bezpečně schovaný pod košilí, při bouři se mu však tunika samozřejmě potrhala.

„Dej ho sem!“ zasyčel Rubin. „Nebo dostanou ryby další žrádlo.“

Royce se s ním chtěl dát do boje, jenže mladíci byli mnohem větší než on a navíc se k němu přisunuli tak blízko, že ho namáčkli na kraj lodi, takže neměl žádný prostor k pohybu. Cítil také, jak se mu do krku zarývá špička nože a ani na vteřinu nepochyboval, že ho bez váhání zabijí.

Ovšem při představě, že by jim řetízek jen tak dal, ho naplnil ochromující pocit smutku. Bylo to to jediné, co mu po Genevieve zbylo, a on si toho moc vážil. Vlastně to byla jediná věc, která mu od chvíle, kdy nastoupil na loď, dodávala naději.

Rubin přitlačil Roycovi dýku ke krku ještě silněji, když tu za sebou Royce koutkem oka zahlédl pohyb a vzápětí uslyšel hlasitý praskavý zvuk. Mark se otočil a kopl Rubina do obličeje. Rubin pozpátku upadl a upustil přitom svůj nůž.

Royce ani na okamžik nezahálel. S rozpaženými pažemi se vrhl dopředu, popadl zároveň Setha i Sylvana, pozpátku je shodil z lavice, přišpendlil je k zemi a skočil na ně.

„Boj!“ začal skandovat sbor hlasů, zatímco se Royce s oběma mladíky potýkal. Najednou je ze všech stran obklopovali přihlížející.

Royce neplýtval časem. Udeřil Setha pěstí do tváře, nato se otočil a bleskově praštil loktem Sylvana. Ovšem sotva uhodil jednoho, už se po něm oháněl druhý, takže neměl šanci nabrat pořádnou rychlost. Sylvanovi se nakonec podařilo na něj svalit; sápal se mu po obličeji, zarýval mu prsty do tváří a snažil se mu vypíchnout oči.

Royce věděl, že pokud něco rychle neudělá, Sylvan vyhraje. Neměl na vybranou: vrazil obě ruce mezi chlapcova zápěstí, vymanil se z jeho sevření, a jakmile se k němu Sylvan přiblížil obličejem, vymrštil hlavu nahoru.

Vzduchem se rozlehlo hrozivé zapraštění. Royce zlomil Sylvanovi jeho široký nos. Mladík zavřeštěl, chytil se za obličej a převalil se na bok.

Sotva to však udělal, už se na Royce vrhl Seth.

V tu chvíli se Setha chopilo několik strážných a odtáhli ho stranou. Pár dalších mezitím vytahovalo Royce na nohy. Hrubě jím mrštili na opačnou stranu paluby a zpátky na jeho lavici. Stejně naložili i s Markem, který dosud zuřivě bušil do Rubina. Oba kamarádi přistáli vedle sebe, zatímco vojáci před nimi tasili meče.

„Zpátky k veslům!“ zahřměl jeden. „Ještě jednou se poperete a poletíte přes palubu. Beztak tuhle loď potřebujeme odlehčit!“

„Jen si tu svou bojovnost ušetřete,“ dodal jiný strážce se zlomyslným úšklebkem. „Tam, kam míříme, ji budete potřebovat.“

Royce s Markem se vrátili k veslování. Royce střelil po svém společníkovi pohledem a zazubil se.

„Teď jsem tvým dlužníkem já,“ poznamenal.

Mark mu úsměv oplatil.

„Kdepak. Tohle byla zábava,“ odpověděl.

Společně se zadívali na blížící se ostrov. S Markem po boku se Royce na téhle lodi plné zlodějů, násilníků a zločinců necítil tak osaměle. Věděl sice, že pluje vstříc své smrti, alespoň na to ale nebyl sám.

„Uvědomuješ si, že nás ten ostrov oba zabije,“ řekl po chvíli Mark.

Royce přikývl. Mark měl pravdu.

„Ale pokud si budeme navzájem krýt záda,“ dodal Mark, „třeba přežijeme dostatečně dlouho, abychom se přece jen vrátili na pevninu a znovu se setkali s těmi, které milujeme.“

Podal Roycovi ruku a Royce ji stiskl.

„Tvoje smrt je moje smrt,“ prohlásil Mark.

Royce přikývl. Ten výrok se mu zalíbil.

„Tvoje smrt,“ zopakoval, „je moje smrt.“

Kapitola třináctá

Royce se chytil lodního zábradlí. Břeh byl téměř na dosah. O vteřinu později najela loď na kameny a celá se zakymácela, když ji vlny stáhly zase zpátky. Znovu a znovu narážela do balvanů, které tvořily pobřeží Rudého ostrova, aniž by s tím chlapci mohli něco dělat.

„Lana!“ křičeli vojáci. „Kotvy!“

Royce se dal bleskově do pohybu a s Markem po boku se rozběhl za ostatními chlapci, aby popadl dlouhá, tlustá lana smotaná na palubě a hodil je přes okraj lodi. Byla těžká, nasáklá mořskou pěnou a hrubá, takže ho řezala do dlaní, které měl už tak plné mozolů z veslování. Každý dotek provázelo ostré štípání.

Jak tak Royce házel mohutná lana přes palubu a kontroloval, že jsou přivázaná ke stěžni, pociťoval kromě palčivé bolesti v ramenou také ohromnou úlevu, že mají cestu konečně za sebou. Na ostrově je sice dost možná čeká smrt, alespoň to ale bude smrt na souši, nikoli na té zpropadené lodi, jež si vyžádala životy tolika chlapců.

Odněkud zespoda se ozval povyk, a když Royce vyhlédl, aby zjistil, co se děje, spatřil na skalách pod sebou zarputilé obličeje vojáků, kteří na ně na břehu čekali. Chopili se hozených lan, přivázali je a přitahovali loď blíž k pobřeží. Při pohledu na tu uvítací družinu se Royce zmocnily pochyby, zda bude příjezd na ostrov opravdu úlevou. Vojáci na ně pohlíželi chladnýma, tvrdýma očima a v duchu tuto novou várku chlapců hodnotili. Stáli na pláži z ostrých, černých kamenů, jež se táhla po celé délce ostrova. Za ní se rozprostírala pole černé zeminy bez jediného stromu. Zdálo se, že na ostrově neexistuje žádný život. Nikde nebylo vidět žádné ptáky ani žádná zvířata a vzduchem se neslo pouze hřmění vln a sténání jejich lodi.

Zdejší bojovníci byli od pohledu tvrdě zocelení muži. Měli urostlé, svalnaté postavy, hladce oholené hlavy a tváře pokryté jizvami. Na sobě měli lehkou černou kroužkovou zbroj a přes ramena kožešiny se zlatě vyvedenými insigniemi. Pod dlouhými plnovousy se všichni tvářili nevrle, jako by se nikdy nenaučili usmívat. Očividně se jednalo o místo čistě pro muže.

V jejich čele se tyčil voják, který vypadal jako jejich velitel. Byl větší než ostatní, měl širší ramena, více kožešin a nesmlouvavé černé oči. Jedno ucho měl zmrzačené. Stál tam s rukama v bok, zatímco jeho muži uvazovali lana, a prohlížel si nově příchozí znechuceným pohledem, jako kdyby mu moře vyplavilo na břeh něco odporného.

„Vítej doma,“ zamumlal Mark sarkasticky směrem k Roycovi.

„POHYB!“ zahřměl hlas pod nimi.

Royce zezadu někdo postrčil, dokud se nezařadil za ostatní, a pak je všechny společně začali navádět k širokému prknu, které právě spouštěli z lodi. Royce sledoval, jak vzdálená strana prkna padá obloukem z výšky deseti metrů a s hlasitým bouchnutím dopadá na kameny pod nimi. Pod provizorní lávkou se rozbíjely vlny a pod hladinou kroužili žraloci. Prkno se najednou zdálo úzké a přeplněné.

Royce se za ustavičného postrkování přidal k ostatním, kteří již po primitivní lávce scházeli dolů. S úpěním se prohýbala, jak se všichni snažili vystoupit najednou. Royce moc dobře chápal, proč tak dychtí loď opustit. Zároveň však přemítal, k čemu ten spěch. Copak si neuvědomují, že je na ostrově čeká jen jiná smrt?

Dusali po prkně jako armáda slonů. Netrvalo dlouho a z řady se začaly ozývat nadávky, jak se chlapci navzájem pošťuchovali a vráželi do sebe. Tu se mu k uším donesl pronikavý výkřik. Royce se ohlédl a uviděl Rubina, toho hromotluka s holou hlavou, dvojitou bradou, úzkýma hnědýma očima a agresivní čelistí, co se mu pokusil ukrást jeho řetízek a co tak rád trápil zajatce v podpalubí, kterak se otáčí a vráží ramenem do chlapce za sebou. Mladík se s výkřikem zřítil z výšky dobrých deseti metrů přímo do vody.

Během deseti vteřin se na něj vrhla smečka žraloků a za chlapcova příšerného řevu ho roztrhala na kusy. Nakonec ho stáhli pod vodu, jež se přitom zbarvila do ruda.

Royce se s odporem odvrátil. Zdálo se, že na ně smrt skutečně číhá na každém kroku.

Probodl Rubina pohledem plným vzteku a znechucení. Rubin mu pohled oplatil.

„Na co čumíš?“ vyštěkl.

Royce si v duchu slíbil, že toho chlapce pomstí. Jednou dojde i na Rubina.

Dál rychle postupovali dolů po prkně, Royce s Markem bok po boku, zatímco ostatní chlapci se na ně vyděšeně tlačili, neboť nechtěli riskovat, že je potká stejný osud jako toho nešťastníka. Chvíli na to stanul Royce na balvanu, a když ucítil pevnou půdu pod nohama, vydechl úlevou. Popošel o pár kroků dál, dokud se neocitl na černé kamenité pláži.

„Do řady!“ zařvali na ně vojáci.

Chlapci se zařadili jeden vedle druhého. Royce přejel zástup očima a zjistil, že jich zůstala zhruba jen stovka. Ohromilo ho, že jich je tak málo. Když vyplouvali, určitě jich na palubě bylo přinejmenším několik set. Copak na moři opravdu přišli o tolik lidí?

Seřazení v úhledné řadě se nyní dívali na bojovníka, o němž Royce hádal, že je to jejich nový velitel. Přecházel podél nich sem a tam a jednoho po druhém si je měřil pohledem. Royce spočinul očima na jeho drsné tváři a černých očích, z nichž čišel takový chlad, až mu přeběhl mráz po zádech. Nebylo pochyb o tom, že je to impozantní muž, muž, jehož je třeba respektovat. Tyčil se nad ostatními jako věž, měl tmavou kůži, širokou čelist, holou hlavu a dlouhou jizvu, jež se mu táhla od brady až po ucho. Působil naprosto nebojácným dojmem. Skoro jako kráčející skála.

Pomalu procházel kolem seřazených chlapců a prohlížel si je. Royce cítil, jak mu srdce tluče až v krku. Ve vzduchu viselo tak husté napětí, že by se dalo krájet. Pak velitel najednou zničehonic přistoupil k jednomu ze zajatců a zespoda ho pěstí udeřil do obličeje.

Mladík padl jak špalek na záda a sténal bolestí. S námahou se posadil.

„Co jsem udělal?“ chtěl vědět.

Velitel se zašklebil.

„Existuješ,“ odpověděl hlubokým hlasem, který nebyl o nic vlídnější, než jeho vzhled. „A odteď mě budeš oslovovat veliteli Voyte.“

Velitel Voyt překročil chlapcovu hlavu a s ďábelským úšklebkem dál zkoumal ostatní.

„Vítejte na Rudém ostrově,“ zahřměl Voyt zlověstným tónem, který nezněl ani trochu jako uvítání. „Už stovky let je domovem těch nejlepších bojovníků z celého království. Já jsem váš mistr. Váš vlastník. Budete ke mně vzhlížet, jako bych byl váš bůh. Protože tady bůh jsem. Pokud se rozhodnu, že zemřete, pak zemřete. Pokud se rozhodnu, že vás nechám žít – no, v tom případě zůstanete prozatím naživu. Dokud nezemřete příště. Ceníte si života natolik, abyste si přáli žít déle, jen abyste zemřeli o trochu později?“

Byla to zajímavá otázka, Royce však nevěděl, zda na ni očekává odpověď. Velitel se dal znovu do obcházení řady a pokaždé, když míjel dalšího chlapce, zdálo se, jako by mu nahlížel do duše.

„To pro vás tady bude ta nejdůležitější otázka a vy se brzy naučíte si ji sami klást. Kolikrát se budete modlit, abyste zemřeli? Abyste zemřeli při výcviku? Výcviku, který vás připraví zemřít slavnou smrtí.“

S rukama za zády pokračoval v chůzi. Zadíval se na moře a vypadal přitom, jako by mluvil spíš sám k sobě. Jako kdyby takových mladíků již viděl přicházet a umírat nekonečné zástupy.

„Až dokončíte svůj trénink – jestli ho dokončíte,“ pokračoval, „pošleme vás do Jam. Tam teprve zjistíte, co znamená pravá smrt. Budete bojovat proti barbarům ze všech koutů světa. Chlapům, co vám zrovna tak ukousnou nos, jako podají ruku. Nemají slitování. Nečekají slitování. A tímhle heslem se tady na Rudém ostrově řídíme: Neměj slitování. Nečekej slitování. Velice brzy si ho také osvojíte. Taková už je totiž cesta oceli.“

Zhluboka se nadechl a neustával v přecházení sem a tam.

„Rudý ostrov, můj ostrov, mění chlapce v muže. Bere zločince a vrahy a mění je ve válečníky. Bere živé muže a mění je v pochodující smrt. Prožijete tu takové věci, že vás budou po zbytek života strašit noční můry. Pokud za nic nestojíte, což platí o většině z vás, zemřete. Ti, kteří nejsou připraveni stát se muži, zemřou. Ti, kdo jsou slabí, a ti, kdo nejsou vrahové, zemřou. Na tomto ostrově umírá vše, co je slabé. A všechno silné prospívá.“

Zastavil se uprostřed řady, zaklonil se a věnoval jim široký úsměv.

„Vítejte, mí přátelé, mí služebníci, mí bezcenní budižkničemové, na Rudém ostrově.“

Nato se Voyt zprudka otočil na patě a rychlým krokem zamířil pryč od moře. Jeho vojáci ho okamžitě následovali. Royce cítil, jak ho někdo postrkuje, a vzápětí se zařadil za ostatní, kteří se již rovněž dávali do pohybu.

Za zády se mu ozvalo zadutí rohu a on se ohlédl právě včas, aby viděl, jak na lodi zvedají lávku a vytahují lana, načež se plavidlo začalo odlepovat od břehu. Pozoroval, jak se zmenšuje na širém moři, a pocítil přitom nepříjemné bodnutí v žaludku.

Royce se otočil zpět, čelem k pustému černému ostrovu a smrti, a nemohl se ubránit pocitu, že už se nikdy nepodívá domů.