Pouze kdo je hoden

Kapitola sedmá

Royce někdo zezadu postrčil a on klopýtl a tvrdě narazil do skupinky mladíků. Kráčel mezi nimi, zatímco je poháněli po dlouhé rampě, která končila na palubě lodi. Jedno oko měl stále nateklé a boule na hlavě a modřiny po celém těle ho trýznily mučivou bolestí. Royce byl přesvědčený, že hůř už se cítit nemůže – tedy alespoň do chvíle, kdy došel na konec rampy a vstoupil na loď. Divoce se na neklidných vlnách houpala a pokaždé, když se naklonila tím či oním směrem, hodila ho přímo mezi chlapce nalevo nebo napravo, kteří mu na oplátku uštědřili dloubanec do žeber nebo do ledvin. Royce se nemohl rozhodnout, co je horší: jestli údery lokty nebo jeho náhlá nevolnost.

Když ho jeden z vojáků popadl za límec a hrubě postrčil dopředu, trhl sebou a v první chvíli se pokusil otočit a ohnat se po něm. Ruce měl však stále pevně svázané za zády, a tak nemohl nic dělat.

Pořád se ještě vzpamatovával z událostí posledních pár hodin, pořád se pokoušel pochopit, jak se jeho život mohl tak dramaticky změnit během tak krátkého časového úseku. Royce se snažil vzchopit a co nejvíce se soustředit na své okolí. Přestože se mu po odloučení od Genevieve a od všech, na kterých mu záleželo, chtělo umřít, nyní v něm začal převládat pud sebezáchovy. Věděl, že pokud nebude obezřetný, plavbu na lodi nepřežije.

Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že na palubu ženou stovky mladíků. Někteří vypadali nevinně a v obličejích se jim zračilo stejné překvapení a zmatení jako jemu, na jiných bylo už od pohledu znát, že to jsou profesionální zločinci. Mnozí z nich byli vyšší, statnější a starší než on, měli neudržované strniště, nápadné jizvy nebo oholené hlavy a v očích výraz, jenž nikoho nenechal na pochybách, že k zabíjení nepotřebují důvod. I ostatní chlapci v jeho věku působili jako by si s nimi život zahrál a přidal jim pár let navíc.

Rozprostíralo se před ním moře zoufalých tváří, chlapců a mužů, kteří věděli, že je vezou na jistou smrt, a už neměli co ztratit.

Rampa se za ním zdvihla a s bouchnutím se zavřela. Royce cítil, jak v něm narůstá nervozita a v hrdle se mu zformoval nepříjemný knedlík. Někdo je postrkoval dopředu, hlouběji do útrob lodi. Otočil se a sledoval, jak vojáci přetínají provazy, jež loď poutaly ke břehu, a pak se loď náhle dala do pohybu.

Jen co loď nastartovala, Royce ztratil rovnováhu. Vyhlédl ven a viděl, jak se pomalu vzdalují od pevniny. Přístav se hemžil pobíhajícími lidmi, ani jeden z nich se však nezastavil, aby se podíval jejich směrem, natož aby jim chtěl zamávat na rozloučenou. Tahle loď podle všeho převážela jen lidi, kteří nikomu nechyběli. Čím větší vzdálenost je dělila od pobřeží, tím více v Roycovi sílila jistota, že se jeho život právě navždy nenávratně mění.

Jakmile opustili přístav a vpluli do rozbouřenějších vod, Royce měl co dělat, aby udržel rovnováhu, zvlášť proto, že měl ruce pořád svázané za zády. Jak to s nimi se všemi házelo dopředu, byli k sobě nyní namačkaní ještě těsněji a vzduchem se nesl kyselý pach nemytých mužů, takže se tam dalo sotva dýchat. Loď pod vší tou váhou slyšitelně úpěla. Málem se zdálo, že je na palubě příliš mnoho lidí, než aby mohli plavbu všichni přežít. Royce napadlo, že je to možná schválně. Možná, že se pár z nich chtěli zbavit už po cestě.

A vskutku, když se Royce znovu rozhlédl kolem sebe, všiml si, že několik chlapců již nehybně leží na palubě a ostatní po nich šlapou, jako by je neviděli. A lidé dál postupovali dopředu. V duchu užasl, jak může být někdo tak otrlý, že ho ani nezajímá, že šlape po jiném člověku. Zároveň nechápal, proč se ležící nijak nebrání nebo nekřičí bolestí.

Vtom na něj dolehlo pochopení. Sjel pohledem dolů a zjistil, že zírá do široce otevřených očí. S nepříjemným zamrazením mu došlo, že jsou mrtví. Nedokázal určit, zda zemřeli, protože je ostatní ušlapali, nebo z jiného důvodu. Jeden z nich měl však v hrudi zabodnutou malou dýku a Royce přejel očima po drsných obličejích, jež ho obklopovaly, uvažuje o tom, který z nich mohl mít mladíka na svědomí. Soudě podle jejich vzhledu to zřejmě mohl být kdokoliv. A nejsmutnější na tom bylo, že k tomu nejspíš ani neměl pořádný důvod.

Royce se ještě nikdy neměl tak na pozoru jako nyní. Pomalu si uvědomoval, že jeho trable zatím ani zdaleka nezačaly. Stál na lodi plné profesionálních padouchů, chlapců, které poslali na smrt a kteří byli natolik zoufalí, že se nebáli zabíjet pro každou maličkost – nebo jen tak pro nic za nic.

„Hni se!“ zařval hrubý hlas.

Royce ucítil, jak ho do spodní části zad zasáhla něčí bota. Zapotácel se a narazil hlavou do dřevěného trámu, načež mu hlavou projela oslepující bolest. Ze všech stran se na něj tiskla těla ostatních odsouzenců. V tu chvíli loď zasáhla vlna a její boky i palubu zalila sprcha ledové vody. Royce byl promočený na kost, mrazivá voda ho však opět přivedla k plnému vědomí a v ranách ho začala štípat sůl. Pod nohama mu šplíchala voda a paluba byla najednou jako namydlená. Royce uklouzl a natáhl se jak dlouhý, tak široký na záda. Hlavou se přitom udeřil o dřevěnou palubu. S rukama svázanýma za zády bylo takřka nemožné udržet rovnováhu.

V příštím okamžiku Royce ochromila bolest v žaludku, kam mu někdo šlápl těžkou botou. Rázem si uvědomil, že jestli se nezvedne, ušlapou ho jako ty ostatní. Zachvátila ho panika. Někdo mu stoupl na nohu, další člověk na ruku. Potom spatřil další botu přímo nad sebou a věděl, že mu skončí v obličeji. Připravil se na bolest, o níž nepochyboval, že každou vteřinou přijde.

V tu chvíli ucítil na zádech něčí ruce a vzápětí ho někdo trhnutím vytáhl na nohy. O vlásek tak unikl dalšímu šlápnutí. Ohlédl se a uviděl mladíka přibližně ve svém věku se smutnýma, propadlýma, zelenýma očima a vlnitými černými vlasy, jež mu sahaly po bradu. Royce s překvapením zjistil, že vůbec nevypadá jako ostatní muži na palubě. V očích se mu leskla inteligence a laskavost a působil jako člověk vznešeného původu.

Usmál se na Royce, a odhalil tak perfektní zuby.

„To bylo těsné,“ poznamenal.

Royce na něj chvíli jen zíral, stále v šoku, a nakonec si zhluboka oddechl.

„Zachránil jsi mě,“ řekl nakonec ohromeně. „Proč?“

Mladík se uchechtl.

„Jmenuju se Mark,“ odpověděl, „a nerad se dívám, jak šlapou po lidech. Napadlo mě, že by byla škoda nechat tě umřít, než budeš mít šanci zkusit to dole.“

Royce vděčně přikývnul a zrovna mu chtěl poděkovat, když vtom k nim přišlo pár strážců a hrubě Marka postrčili přes palubu. Royce se pokusil se prodrat za nimi, rychle je ale v houstnoucím davu ztratil.

Pak se náhle zezadu strážci chopili i jeho. Škubli mu rukama, a jak mu v nich dál sílila bolest, blesklo mu hlavou, jestli se mu je chystají zlomit. Koutkem oka zahlédl ostrou čepel. Zrychlil se mu tep. Chtějí ho zabodnout? Co provedl?

K jeho překvapení a úlevě se však ukázalo, že mu chtějí pouze přeříznout pouta. Když se podíval kolem sebe, zjistil, že sundávají pouta i všem ostatním. Celý nadšený, že má zase volné ruce si je Royce okamžitě dal před sebe a začal si je třít, protože je po tak dlouhé době v těsných poutech měl úplně fialové. Hlavou mu prolétlo, že se teď věci třeba konečně obrátí trochu k lepšímu.

Jenže poté ho znovu nakopli a o chvíli později už se řítil do temné díry, která vedla kamsi do podpalubí.

Pár metrů padal volným prostorem a mával kolem sebe rukama a nohama, až nakonec tvrdě dopadl na podlahu temné místnosti.

Pomalu se zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Na všech stranách dopadali na zem další mladíci. Vládlo tu přítmí, jediné světlo sem totiž pronikalo mezi stropními prkny. Přejížděl očima po tvářích chlapců, kteří už tu byli namačkaní; stovky jich ležely v houpacích sítích, stovky jich postávaly kolem a stovky dalších spaly na zemi. Royce v životě neviděl tolik lidí v tak malém prostoru. V místnosti jako by nebyl žádný vzduch, zato se tam vznášel nesnesitelný zápach.

Otvorem sem proudilo čím dál víc chlapců. Ve snaze uniknout prolétajícím tělům se Royce vydal hlouběji do tmy a dával si přitom pozor, aby na nikoho nešlápl. Najednou za sebou uslyšel temný smích.

„Proč se jim vyhýbáš, chlapče?“ ozvalo se. „Dávno už jsou mrtví.“

Royce se otočil a spatřil za sebou skupinku zlověstně vyhlížejících mladíků. Jeden z nich, vysoký kluk s velkým břichem a tmavýma korálkovýma očima, zvedl jednoho z ležících a přidržel ho Roycovi před obličejem. Royce se odtáhl. Chlapec měl celou tvář obsypanou boláky, oči široce otevřené a z úst mu bezvládně visel jazyk.

Břicháč se hrozivě rozesmál.

„Nemysli si, že tě to taky nečeká,“ varoval ho. „Neposílají nás sem, abychom žili. Posílají nás, abychom tu chcípli.“

Roycovy obavy se ještě prohloubily, když viděl, jak do prostoru hází další várku chlapců a cítil, jak ho dav strká dál dovnitř. Proklestil si cestu tak daleko do podpalubí, jak jen mohl, a zoufale se snažil z davu vymanit, aby se pokusil najít cestu zpátky nahoru. Loď se prudce zahoupala a on málem upadl. Z rohu uslyšel křik; zdálo se, že tam vypukla šarvátka. Ze stísněného prostoru nad hlavou se ozývaly zvuky tisíce těžkých kroků a skřípání palubních prken, jako by nad ním spočívala váha celého světa. Začínala se ho zmocňovat taková klaustrofobie, že cítil, jak mu po celém těle vyráží pot. Připadal si, jako by se propadal do nějaké strašlivé vidiny pekla.

Znovu si promnul zápěstí. Byl rád, že už je nemá svázaná a uvažoval, zda by toho mohl využít, aby se dostal zpět nahoru. Raději umřít tam než tady dole, pomyslel si.

Podíval se nad sebe a zjistil, že jednoho z chlapců zjevně napadlo to samé. Šplhal po stěně a snažil se uniknout z podpalubí zpět na palubu. Vtom se však ozval svist kopí a Royce s hrůzou pozoroval, jak se chlapci zabodlo do hrudi. Mladík s žuchnutím dopadl na zem a zůstal tam ležet. Zbraň mu stále vyčnívala z hrudi. Byl mrtvý.

V otvoru se objevila zamračená tvář vojáka. Svým výrazem jako by je chtěl vyzvat, ať si to jen zkusí, jestli si troufají.

Royce si svůj nápad rychle rozmyslel a místo toho se uchýlil do nejtemnějšího rohu, jaký se mu podařilo najít. V tuto chvíli se musí soustředit jen na to, jak přežít. Nakonec si hluboko v nejtmavším koutě našel houpací síť. Někdo v ní už sice ležel, ovšem ve velice nepřirozené poloze. Royce se k chlapci pomalu přiblížil, aby se na něj mohl lépe podívat, a přesně jak tušil, spatřil před sebou široce rozevřené oči mrtvého těla. V obličeji se mu zračil zmatený výraz, jako by úplně nechápal, jak tady mohl zemřít.

Royce se opatrně natáhl a povolil chlapcovy ztuhlé prsty, jež dosud křečovitě svíraly síť. Nato ho ze sítě vyklopil. Vůbec se mu to nelíbilo, a když tělo s žuchnutím dopadlo na podlahu, musel si připomínat, že to jinak nešlo. Mladík už byl mrtvý a síť mu nijak nepomůže.

Hlavou mu však nyní prolétla jiná hrozivá myšlenka: co když toho chlapce zabil někdo, kdo si dělal zálusk právě na jeho síť?

Royce neměl na vybranou. Za každou cenu se potřeboval dostat ze země, kterou zalévala řeka zvratků, krve a smrti.

Vytáhl se do sítě a poprvé měl pocit, že se ocitl ve stavu beztíže. Jak tam tak ležel a pohupoval se s pohyby lodi, přestala ho na okamžik dokonce bolet záda a chodidla.

Zhluboka se nadechl a stočil se do klubíčka. Všude kolem něj se rozléhalo smrtelné sténání, on ale věděl, že navzdory všemu, co dnes zažil, ho to pravé peklo teprve čeká.

Kapitola osmá

Genevieve se opírala o parapet okna v malé cele na vrcholku hradní věže. Byla tu úplně sama, shlížela na davy pod sebou a plakala. Nedokázala už dál zadržovat slzy. Hleděla do dálky a vzpomínala, jak jí rytíři před očima odvlekli Royce z dohledu a rozplynuli se v chaotickém davu, odkud se pomalu vydali k přístavu. Srdce jí pukalo bolestí. Když viděla, jak Royce připoutali ke kůlu, bylo to na ni víc, než dokázala snést. Slyšet ale, jak ho odsuzují do Jam, byla poslední kapka. Na vlastní oči musela sledovat, jak jí muže, kterého miluje víc, než cokoli na světě, muže, kterého si měla brát, odvádí na jistou smrt.

Nebylo to spravedlivé. Royce nasadil vlastní život, aby zachránil ten její, beze strachu vtrhl do hradu a dal přitom v sázku všechno, co měl. Při vzpomínce na Manforovy šmátrající ruce se otřásla odporem a znovu ji zaplavila čirá hrůza. Kdyby Royce dorazil o pár minut později, nevěděla, co by si počala. Její život by v té chvíli nejspíše skončil.

Možná, že nakonec stejně skončí. Po tom všem byla stejně tady, pořád uvězněná a čekala, až se dozví svůj rozsudek. Vybavila si v duchu slova lorda Norse, jež jí v hlavě zvonila jako umíráček:

Tvá snoubenka však již nikdy nebude tvá. Stane se majetkem jednoho z našich urozených.

Nedalo se jim uniknout, nikdy se jim nedalo uniknout. Urození odjakživa ovládali jejich životy. Vzepřít se jim znamenalo možnou smrt – a zabít jednoho z nich byla jistá sebevražda. A Royce přesto ani na vteřinku nezaváhal a zabil, aby ji zachránil.

Při tom pomyšlení se jí zatočila hlava. Jak ji jen Royce musel milovat; v tom okamžiku to na něm doopravdy viděla. Obětoval pro její dobro svůj vlastní život s takovou lehkostí. Přála si, aby mohla to samé udělat ona pro něj a to ji na tom trápilo nejvíc: že je tady zavřená a nemůže mu pomoci.

Na druhé straně dveří někdo najednou odtáhl těžkou železnou západku. Ticho přerušilo kovové zachrastění a Genevieve sebou ve své osamělé cele leknutím trhla. Vzápětí se dřevěné dveře se zavrzáním otevřely a ona uviděla, jak na ni s kamenným výrazem čekají dva vojáci. Srdce jí pokleslo. Přišli ji odvést na smrt?

„Jsou připraveni na tvé předvolání,“ prohlásil jeden z nich stroze.

V tichosti tam stáli a čekali, až se k nim přidá. Ona se však ani nepohnula, strachy jako by přimrzla k podlaze. Jedna její část tu chtěla zůstat, strávit zbytek svých dní jako zajatkyně v osamocené cele. Vůbec se necítila připravená čelit světu a už v žádném případě ne urozeným. Potřebovala víc času, aby se s tím vším mohla vypořádat, víc času, aby mohla myslet na Royce. Zároveň si ovšem uvědomovala, že se už nikdy nebude moct vrátit ke svému normálnímu životu. Nyní byla majetkem urozených, se kterým si mohli dělat, co chtěli.

Genevieve se v ničem nerušeném tichu zhluboka nadechla a postoupila o krok dopředu. Pak o další. Měla dojem, že kráčet k těm mužům musí být horší, než kráčet na šibenici.

Zabouchli za ní dveře, a když vyrazili chodbou dolů, jeden z nich ji hrubě, až příliš hrubě, popadl za paži. Jeho mozolnaté prsty se jí zaryly do měkké kůže pod ramenem. Genevieve chtěla vykřiknout bolestí, neudělala to však. Nehodlala jim dopřát takovou radost.

Voják se k ní naklonil tak blízko, že na tváři cítila jeho horký dech.

„Tvůj mládenec zabil mého pána,“ řekl jí. „Bude trpět. A ty budeš trpět taky – jen trochu jiným způsobem. Mnohem delším, krutějším způsobem.“

Hrubě jí smýkl a vedl ji dál klikatými chodbami. Ozvěna jejich kroků se hlasitě odrážela od kamene, a čím víc se vzdalovali od její cely, tím silněji se jí zmocňovala úzkost. Otřásla se. Snažila se nemyslet na to, co na ni asi čeká. Jak se to mohlo všechno takhle zvrtnout? Ještě ráno se probouzela do nejšťastnějšího dne svého života a teď jako by se lusknutím prstů proměnil v hotovou tragédii.

Genevieve vyhlédla z otevřeného okna, které právě míjeli, a daleko pod sebou spatřila nádvoří, kde už se to zase hemžilo davy lidí, jež chvátaly z místa na místo a hleděly si svých každodenních povinností. Užasla, jak je možné, že jejich život pokračuje jen tak dál, jako by se nic nestalo. Vždyť její život se převrátil naruby. Okolní svět se tím však zdál nedotčen.

Jak tak pohledem přejížděla po vydlážděné ulici, pocítila nenadálý příval naděje. Jedna možnost ještě přece jenom ležela v jejích rukou. Pořád se mohla rozhodnout to všechno skoncovat. Stačilo, aby se vojákovi vytrhla, rozběhla se a vyskočila z jednoho z těch otevřených oken. A pak bude po všem.

V duchu počítala, kolik kroků by musela udělat, zda by ji stihli chytit, než skočí, a zda by padala z dostatečné výšky, aby jí to zlomilo vaz. Plánování vlastní smrti jí v tu chvíli dělalo zvrácenou radost. Bylo to to jediné, nad čím ještě měla moc. Jediný způsob, jak Roycovi projevit svou solidaritu. Jestli má zemřít Royce, tak ať zemře i ona.

„Čemu se tak culíš?“ zasyčel na ni voják.

Neodpověděla – dokud to neřekl, ani si neuvědomila, že se usmívá. Nechá za sebe mluvit činy.

Genevieve s tlukoucím srdcem čekala, až voják na okamžik povolí své sevření, aby se mu mohla vyškubnout a dát se na útěk. K její nelibosti ji však jenom stiskl ještě pevněji a zjevně se nechystal ani na vteřinku polevit.

Pak zabočili do další chodby a Genevieve cítila, jak ji přemáhá zklamání. Nebyla zde žádná okna. Když se navíc záhy zastavili u dveří a vojáci ji začali postrkovat, aby vešla do místnosti za nimi, věděla, že ztratila příležitost.

Příště, pomyslela si.

Vstoupila do zdobené komnaty s vysokým klenutým stropem. Panovalo tu přítmí a chlad. Strážní ji dovedli do středu místnosti, tam ji konečně pustili a ustoupili o krok zpět. Genevieve si dlaní protřela paži v místech, kde ji ještě před okamžikem tiskla vojákova ruka. Ulevilo se jí, že se ho zbavila.

Naproti sobě spatřila Genevieve muže, na němž šlo již od pohledu znát, že patří k urozeným. Stál sotva pár metrů od ní a probodával ji tvrdýma, chladnýma očima. Prohlížel si ji, jako kdyby před něj někdo postavil sochu nebo nějaké zajímavé umělecké dílo.

Sotva jí na něj padl zrak, okamžitě k němu pocítila hluboký odpor: podobal se Manforovi. Že by to byl jeho bratr?

Mohlo mu být možná dvacet let a měl pohlednou tvář s jemně řezanými rysy, kterou mu ovšem hyzdil arogantní výraz, skoro až škleb. Na sobě měl šaty z nejvybranějšího sametu, jež nenechávaly nikoho na pochybách o jeho postavení. V neméně přepychovém hávu byli oděni i oba starší muži, kteří mu stáli každý za jedním ramenem. Opodál postávalo několik sluhů. Urozený měl zarudlé oči, jako by ještě před okamžikem plakal, a kolem nich mu spadaly delší vlnité hnědé vlasy. Genevieve si pomyslela, že by mohl vypadat i přitažlivě, kdyby se netvářil tak krutě a nabubřele.

Mladík na ni hleděl ledovým pohledem a ona sevřela čelist a oplatila mu stejnou mincí. Jeho nenávist se jí nijak nedotýkala. Nepotřebovala přece na nikoho zapůsobit.

V místnosti se na dlouhou chvíli rozhostilo tíživé ticho; ani jeden z nich se nepohnul, jen se vzájemně probodávali očima. Ve vzduchu praskalo napětí vyvolané zármutkem, záští, hněvem, touhou po pomstě. Vlastně ani nebylo třeba nic moc říkat.

Muž však nakonec přesto promluvil.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se jí. Neměl nepříjemný hlas. Hladce se nesl prostorem a čišela z něj autorita, vznešenost a sebejistota.

Zadívala se do jeho zatvrzelých hnědých očí ve snaze z nich něco vyčíst.

„Předpokládám, že Manforův bratr,“ odpověděla. Slova z ní po dlouhém mlčení vyšla jako chrapot.

Zakroutil hlavou.

„Byl jsem jeho bratr,“ opravil ji. „Manfor je teď ale kvůli tobě mrtvý.“

Přimhouřenýma očima si ji nesouhlasně přeměřil, jako kdyby snad jeho bratra bodla ona sama. Kéž by to udělala. Kéž by na sebe mohla vzít Roycův nešťastný úděl a její milý kvůli ní nyní nemusel trpět.

Zoufale si přála to všechno skoncovat. Nepřítel stál, koneckonců, přímo před ní. Nenápadně zapátrala očima po místnosti v naději, že najde nějakou zbraň. Meč, který by mohla tasit, nůž, kterým by mohla vrhnout. Cokoliv, čím by mohla muži před sebou proklát srdce. Z pouhé myšlenky se záhy stalo odhodlání. U jednoho ze strážných si všimla, že má za opaskem dýku. Nedíval se na ni. Genevieve se dala do horečného uvažování. Podařilo by se jí mu dýku vyškubnout? Jak rychle by musela překonat těch pár kroků, jež ji od urozeného dělilo, aby ho stihla bodnout, než ji někdo zastaví?

„Slyšelas, na co jsem se tě ptal?“

Zamrkala a myšlenkami i pohledem se vrátila k muži před sebou. Vůbec si nevšimla, že na ni celou tu dobu mluvil.

„Říkal jsem,“ opakoval, „že se jmenuji Altfor. A že nebýt těch venkovanů, tvůj drahý Royce by teď dávno ležel někde mrtvý. Nic by mi neudělalo větší radost než sledovat, jak mu uprostřed náměstí setnou hlavu. Ve výsledku na tom ale stejně nezáleží. Tak jako tak zemře v Jámách, jen mnohem pomalejším a brutálnějším způsobem. Nejspíš je to tak vlastně i lepší, jen mě to připraví o všechno potěšení.“

Genevieve doslova hořela rozhořčením. Altfor k ní přistoupil o krok blíž. Obličej mu zkřivil rostoucí hněv.

„Okradl mého bratra o život,“ rozběsnil se. „Mého bratra! Nějaký zahnojený sedlák! Taková potupa!“ zařval. Jeho slova se ozvěnou odrážela od stěn a od podlahy a zanechávala po sobě ve vzduchu pachuť zloby.

Nato snížil hlas.

„A to vše jen kvůli tobě,“ konstatoval s opovržením.

V komnatě opět zavládlo tíživé ticho. Genevieve ani nenapadlo mu odpovídat. Bylo jí úplně jedno, jestli se zlobí – vlastně to tak i chtěla. Přála si, aby trpěl tak, jak trpěla ona.

„To k tomu nemáš co říct?“ vyzval ji nakonec.

Dál zůstávala tvrdošíjně mlčet. Oba na sebe zírali se stejným odhodláním, dokud konečně nepromluvila:

„Co ode mě chceš slyšet?“ zeptala se.

Jeho pohled se zatvrdil.

„Že tě to mrzí. Že jsi nikdy nechtěla, aby k něčemu takovému došlo. Že jsi ráda, že Royce zemře.“

Genevieve křečovitě stiskla čelist.

„Nic z toho by nebyla pravda,“ odpověděla. V jejím hlase zazníval klid, o němž si dosud neuvědomila, že ho pociťuje. „Těší mě, že je tvůj bratr mrtvý. Byl to zloděj, vrah a násilník. Unesl mě v den mé svatby. Okradl mě o největší radost mého života. A kvůli jeho ohavným činům je nyní z muže, který mě miloval, z muže, který mě přijel zachránit, odsouzený vyděděnec. Mrzí mě jen to, že tvůj bratr nezemřel dříve – a že tu dýku nesvírala moje ruka.“

Slova se z ní hrnula obtěžkaná stejnou zlobou a jedovatostí, jako z něj předtím ta jeho. Viděla, jak ho každé z nich bolestivě zasáhlo. Neušel jí ani jeho překvapený výraz. Zřejmě čekal, že se před ním zhroutí, nic takového se však nestalo.

Nyní na ni pohlížel se směsicí šoku a něčeho, co se téměř podobalo uznání.

„Ty jsi vážně svéhlavé děvče, viď?“ prohlásil a pomalu u toho pokyvoval hlavou. „Ano. Přesně to se o tobě povídá. Dívka s pevnou vůlí. Jenže na co je holce v normálním životě vůle? Jaké tě čeká postavení? Manželka. Matka. Strávíš své dny šitím a pletením a utíráním dětských zadnic. K čemu ti bude svobodná vůle potom?“

Zamračila se.

„Zesměšňuješ úděl, který je mnohem vznešenější, než ten tvůj,“ odsekla. „Haníš práci své vlastní matky – ovšem když vidím, co z ní vzešlo, ani se nedivím.“

Nakrčil čelo; očividně se mu nedostávalo slov. Genevieve mu oplatila hněvivým pohledem. Vřelo to v ní vzteky. Sama byla ve skutečnosti odhodlaná stát se jednou oddanou manželkou a matkou, jelikož v jejích očích neexistovalo vznešenější poslání. Zároveň si také předsevzala trénovat, dokud z ní nebude soběstačná bojovnice; už teď se dokázala mečem ohánět lépe než mnozí chlapci. Navíc se zúčastnila i hezké řádky lovů, což ostatní děvčata rozhodně odmítala, a střílela šípy s větší přesností, než většina mužů, které znala. Dokonce ani Royce neměl takovou mušku jako ona.

„Ironické na tom je,“ pokračovala, „že kdybych teď měla po ruce luk a šíp, střelila bych tě mezi oči, ani bys nestačil domluvit. Manželské a mateřské dovednosti nijak nebrání dalším schopnostem,“ vysvětlovala. „Mám i jiné talenty, které bych na tobě s radostí převedla.“

Zíral na ni v očividném úžasu.

Po chvíli, jež působila jako věčnost, se mu po tváři rozlil úsměv.

„Opravdu tě podcenili,“ odpověděl. „Můj bratr se tě zmocnil jako chvilkové zábavy, které se na konci dne zbaví. Zjevně neměl ponětí, na koho si to políčil.“

Znovu si ji prohlédl od hlavy k patě, tentokrát se na ni však díval novýma očima. V jeho pohledu se zračila úcta, ba dokonce obdiv. Genevieve se to ani trochu nelíbilo; mnohem víc jí vyhovovalo, když na ni shlížel s nepokrytým opovržením.

„Jsem mnohem urozenějšího původu než ty,“ pokračoval. „A přece na tobě něco vidím. Můj bratr se k tobě dostal čirou náhodou. Pro mě to bude vědomá volba. Pokud si mezi vesničany chceme udržet pořádek, nemůžeme tě zabít. Propustit ovšem také ne, po tom všem, do čeho ses dobrovolně či nedobrovolně zapletla.

Povzdechl si.

„A tak se s tebou ožením,“ zakončil svůj proslov, jako kdyby smlouval na farmářském trhu a koupil obzvlášť pěkné jehně k večeři.

Genevieve na něj zůstala ohromeně zírat.

„Měla bys považovat za velké štěstí, že jsem tě tu dnes našel,“ oznámil jí. „Stovky žen z celého kraje by obětovaly pravou ruku, aby se mohly stát mou nevěstou. Tys vyhrála. Buď vděčná. Máš před sebou život šlechty. A já tím pro otce urovnám celou tuhle záležitost a nastolím smír mezi poddanými. Pro dobro našich rodin a pro dobro království uděláme za všemi těmihle nepříjemnostmi tlustou čáru.“

Zatímco mluvil, Genevieve cítila, jak ji pomaloučku opouští životní síla. Tělo měla strnulé šokem. Nepřekvapilo ji to, že si ji hodlá nechat pro sebe; od začátku očekávala, že ji znásilní, možná i zabije, a pokud ne, přinejmenším ji bude mučit. Překvapila ji ovšem jeho slova. Byla tak vznešená, tak elegantní. Složil jí kompliment, i když nemusel; dokonce o ní hovořil s obdivem. A nehodlal si ji přivlastnit jen jako nějakou hračku, jak si prve myslela, nýbrž ji přijmout za právoplatnou manželku. Za součást rodiny. Za urozenou.

Celé to samozřejmě bylo nehorázně urážlivé vzhledem k tomu, co právě provedli její životní lásce, muži, kterého milovala nade vše na světě. Genevieve však mnohem víc trápilo, že jí to zároveň svým způsobem lichotilo. Přála si, aby ne. Jako obyčejný trest by se jí to přijímalo daleko snadněji. Takhle si i navzdory sama sobě, navzdory intenzivní nenávisti, již k němu chovala, a navzdory touze zabodnout mu do srdce dýku musela přiznat, že ji kdesi v hloubi duše zaskočil a že k němu možná do jisté míry také pociťuje jakýsi obdiv. I přes své arogantní vystupování byl zjevně z úplně jiného těsta než jeho bratr. Ten nesmírný kontrast ji naprosto ohromil.

Genevieve se udělalo nevolno. Měla pocit, že se dopouští zrady už jen tím, že jí takové věci vůbec přichází na mysl, a ze srdce se za to nenáviděla. Existoval jen jediný způsob, jak tyhle nedostatečně negativní myšlenky vyhnat z hlavy. Znovu se rozhlédla po zbrani. Ulpěla na ní očima a připravila se po ní skočit. Srdce jí bušilo jako o život.

Altfor se rozesmál. Genevieve se zarazila.

„K tomu noži se nikdy nedostaneš,“ prohlásil.

Škubla sebou a neochotně k němu zdvihla zrak. S pobaveným úsměvem ji pozoroval.

„Podívej se pořádně,“ dodal. „Je ze všech stran zajištěný řemeny. Pokud se ho pokusíš tasit, jen ho do nich zapleteš. A taky zapomínáš na tohle.“

Následovala pohledem jeho ruku, dokud nespatřila, že ji má zlehka položenou na své vlastní dýce, jež mu visela u opasku.

Zrudla. Najednou si připadala hloupě, že ji tak dokonale prohlédl. Altfor byl zjevně mnohem vnímavější, než by do něj zprvu bývala řekla.

Podíval se na své strážné a do očí se mu náhle vrátil předchozí chlad.

„Odveďte ji.“

Zničehonic ji opět popadly hrubé ruce, tahaly ji za paže a postrkovaly ven. Neměla nejmenších pochyb, že jim Altfor nařídí, aby ji odvedli na šibenici a zabili za to, že se ho pokusila zavraždit. Namísto toho ho však uslyšela, jak vydává příkaz, který ji šokoval tisíckrát víc, než jakýkoliv rozsudek smrti:

„Nechte ji umýt a připravit na svatbu.“