Pouze kdo je hoden

Kapitola druhá

O tři měsíce později

Rea stála jako omámená osamoceně na lesní mýtině, ztracená ve vlastních myšlenkách. Neslyšela ani potok, který jí bublal pod nohama, ani zpěv ptáků z okolního hustého porostu. Dokonce si nevšimla ani kradmých paprsků slunce, jež si proklestily cestu mezi spletitými větvičkami, či stáda laní, které si ji zpovzdálí zvědavě prohlížely. Celý svět jako by se kolem ní rozplynul, až jí před očima zbyla jen jediná věc: žilnatina listu Ukanda, jenž držela v třesoucích se prstech. Opatrně z něj stáhla druhou dlaň, kterou ho doteď zakrývala a pozorně ten široký, zelený list pozorovala. Ke své hrůze spatřila, jak jeho žilky pomalu mění barvu z původní zelené na bílou.

Při tom pohledu měla dojem, jako by se jí do srdce zarýval nůž.

Ukanda totiž neměnila barvu jen tak. Zbělela pouze tehdy, když se jí dotkla žena, která čekala potomka.

Ree se před očima zatočil celý svět. Jak tam tak stála, úplně ztratila pojem o čase i prostoru. V uších cítila tepání vlastního srdce, obě ruce se jí třásly a ona se v myšlenkách vrátila k oné osudné noci před třemi měsíci, kdy jejich vesnici napadli a pozabíjeli víc lidí, než dokázala spočítat. A kdy ji unesl on. Spustila ruce a jednou si zlehka přejela po břichu. Ucítila tam téměř nepatrné vyboulení, načež se v ní opět zvedla vlna nevolnosti. Nyní tedy konečně věděla proč. Prsty nahmatala zlatý přívěsek, jenž tajně nosil kolem krku, samozřejmě hluboko pod oblečením, aby ho nikdo neviděl. Snad po milionté se zamyslela, kdo ten rytíř asi byl.

Ač se jeho poslední slova snažila nesčetněkrát vypudit z hlavy, stejně jí v hlavě zaznívala znovu a znovu.

Pošli ho za mnou.

Tu se za ní ozvalo chřestění křoví a Rea se polekaně otočila. V podrostu spatřila oči jako korálky, které mohly patřit jedině její sousedce Prudence. Upřeně na ni hleděly. Čtrnáctiletá Prudence přišla při útoku o celou svou rodinu. Byla ve vesnici známá jako nenapravitelná všetečka, co hned všechno s radostí vyslepičí, a Rea věděla, že je to ten poslední člověk, který by měl její tajemství odhalit. Se zděšením tedy sledovala, jak se dívčin zrak svezl z Reina obličeje a místo toho se zastavil na měnícím se listu. Prudence překvapením doširoka rozevřela oči.

S nesouhlasným výrazem upustila svůj koš s prádlem, otočila se na patě a uháněla pryč. Ree bylo jasné, že to může znamenat jen jediné: zanedlouho to rozvykládá po celé vesnici.

Při té myšlence se Ree sevřelo srdce a zalila ji vlna strachu. Zbytek vesnice po ní bude nepochybně chtít, aby své dítě zabila. Nebudou stát o nic, co by jim nájezd urozených připomínalo. Proč ji to ale vůbec samotnou tak děsilo? Copak si to dítě vážně chtěla nechat i přesto, za jakých brutálních okolností bylo počato?

Její obavy ji překvapily a čím víc o tom uvažovala, tím víc si uvědomovala, že se obává o bezpečí svého dítěte. To ji zaskočilo. Z rozumové stránky věděla, že si ho nechat nechce; jen by tím celou vesnici vystavila nebezpečí. Urozeným, kteří je napadli, by tak narostl ještě větší hřebínek. A zbavit se dítěte by teď bylo tak jednoduché. Stačilo požvýkat kořínek Yukaby a po příští koupeli by si s ním nemusela dělat starosti.

Jenže na vnitřní úrovni cítila, jak jí v útrobách roste děťátko, a její tělo ji nabádalo k něčemu, co naprosto protiřečilo rozumu: ať si ho nechá. Ať ho opatruje. Přece jen to bylo její dítě, přesně, jak jí to sny slibovaly.

Rea vyrostla jako jedináček a sirotek. Nikdy nepoznala své rodiče a odjakživa se životem musela prodírat sama, aniž by měla někoho, kdo by ji miloval nebo koho by milovala ona. Právě po někom takovém přitom zoufale toužila. Už ji nebavilo být pořád sama, schovávat se odříznutá v nejchudší části vesnice, hrabat se ve špíně, jen aby se uživila, a od rána do večera dřít jako o duši bez naděje, že to někdy skončí. Věděla, že si vzhledem ke svému postavení nikdy nenajde muže; rozhodně ne takového, který by se jí hned od počátku nehnusil. Nikdy už se jí také zřejmě nenaskytne možnost mít další dítě.

Reu v tu chvíli znenadání pohltila hluboká touha. Tohle je nejspíš její jediná šance. Teprve teď, když byla těhotná, si uvědomila, jak moc si toto dítě přeje. Nic na světě si nepřála víc.

Rea se vydala zpět na cestu do vesnice. Byla rozčilená a mísila se v ní celá řada protichůdných emocí. Zdaleka si nepřipadala připravená čelit nesouhlasným tvářím, které na ni nepochybně čekají. Ostatní vesničané budou trvat na tom, aby ve vesnici nepřežila ani jediná památka na raubíře, jež je připravili o všechno. Nikdy nepochopí, že se věci s tímhle mužem měly jinak, že ji ochránil. A Rea jim to stěží mohla mít za zlé. Nájezdníci tuto taktiku používali zcela běžně – zaseli své sémě do lůn vesničanek, aby tak získali vládu a kontrolu nad vesnicemi po celém království. Někdy si pro své dítě dokonce nechali poslat. Přivést na svět jejich potomka jen sytilo ten jejich začarovaný kruh násilí.

Nic z toho však nedokázalo změnit, co cítila. V jejím nitru vznikal nový život. Cítila ho při každém kroku, při každém úderu srdce, jako by tepal spolu s ním. Dodávalo jí to sílu.

Rea procházela uličkami uprostřed vesnice a mířila ke svému maličkému příbytku. Přemítala přitom, jak se jí celý svět obrátil vzhůru nohama a co si o tom má myslet. Těhotná. Vždyť ani pořádně nevěděla, jak být těhotná. Neměla tušení, jak se rodí dítě, natož jak se vychovává. I sama sebe dokázala uživit jenom s obtížemi, jak si teď bude moct dovolit nový přírůstek?

Přesto všechno ale cítila, jak jí tělem prostupuje nová síla a proudí jí v žilách. Poslední tři měsíce si matně uvědomovala, že se v ní něco takového skrývá, avšak nyní vytryskla na povrch a zcela ji pohltila. Byla to síla, jakou si sama nedokázala představit. Síla budoucnosti a naděje. Síla šance. Na život, jenž jí dosud byl odepírán.

Byla to síla, která si žádala, aby sama sebe překonala.

Rea zvolna kráčela blátivou ulicí, když náhle poprvé zaregistrovala své okolí, odkud na ni upíraly zraky davy vesničanů. Otočila se a spatřila, jak se do ní z obou stran ulice zabodávají zvědavé a nesouhlasné pohledy starých i mladých žen, starců i chlapců, osamělých přeživších a zmrzačených mužů, jejichž těla zohavovaly jizvy z oné strašlivé noci. V jejich tvářích se zračilo nekonečné utrpení. A všechny ty tváře hleděly na ni a na její břicho, jako by to nějakým způsobem všechno zavinila ona.

Rea mezi nimi rozeznala i dívky jejího věku. Z jejich strhaných obličejů však nevyzařovala jediná známka soucitu. Věděla, že mnohé z nich té noci potkal podobný osud, ovšem každá z nich ho již zažehnala kořenem. Neušlo jí, že mají oči plné smutku, a vycítila, že chtějí, aby ho s nimi musela sdílet i ona.

Všimla si, jak dav kolem ní houstne, a když vzhlédla, s překvapením zjistila, že jí někteří z vesničanů zastoupili cestu. Zdálo se, že se tu sešla celá vesnice, mladí i staří, muži i ženy. Z tváří jim čišela nesmírná bolest; bolest, kterou s nimi plně sdílela. Zastavila se a pohled jim vracela. Věděla, co po ní chtějí. Chtějí, aby zabila svého syna.

Ta myšlenka ji naplnila nenadálým vzdorem-a v tom okamžiku si umínila, že to nikdy nedopustí.

„Reo,“ ozval se odněkud z davu drsný hlas.

Patřil Severnovi, muži středního věku s tmavými vlasy a vousy. Po tváři se mu táhla dlouhá jizva, kterou si odnesl z oné krvavé noci. Stál uprostřed celého shluku a hrozivě se na ni mračil. Pohledem si ji přeměřil od hlavy k patě, jako kdyby byla kus dobytka. Reu napadlo, že vlastně sám není o moc lepší, než urození. V tomto ohledu byli všichni stejní: každý z nich si myslel, že má právo kontrolovat její tělo.

„Vem si kořen,“ prohlásil zlověstně. „Vem si kořen a zítra to budeš mít všechno za sebou.“

Žena po Severnově boku postoupila o krok vpřed. Luca. I ji té noci napadli, ale ona už kořen snědla před týdnem. Rea ji slyšela, jak celou noc sténá a pláče nad ztraceným potomkem.

Luca k ní natáhla ruce s váčkem plným žlutého prášku. Rea ucukla. Cítila na sobě oči celé vesnice. Všichni čekali, až si z pytlíku nabere.

„Luca tě doprovodí k řece,“ dodal Severn. „A zůstane s tebou přes noc.“

Rea mu pohled oplatila a cítila, jak jí tělem stoupá jakási neznámá síla. S ledovým výrazem po nich po všech přejela očima.

Nic neřekla.

Tváře vesničanů se zatvrdily.

„Nepokoušej se nám vzdorovat, děvče,“ přidal se další muž, pokročil vpřed a tak úporně přitom svíral svůj srp, že mu z toho zbělely klouby na prstech. „Nesnaž se znesvětit památku mužů a žen, o něž jsme přišli, když za nás té noci položili život. Udělej, co se od tebe čeká. Udělej, co se na tvém místě patří.“

Rea se zhluboka nadechla a samotnou ji zaskočilo, jak rozhodně se její hlas rozezněl, když odpověděla:

„Neudělám.“

Málem svůj hlas ani nepoznala. Měla dojem, že je mnohem hlubší a zní dospěleji, než kdy předtím. Jako kdyby se z ní přes noc stala žena.

Dívala se, jak jim zlostí rudnou obličeje. Připomínalo jí to mrak, který náhle zahalí slunce. Pak z davu se zamračením vystoupil další muž, Kavo, z něhož vyzařovala přirozená autorita. Ree sklouzl pohled k jeho ruce, v níž držel důtky.

„Můžeme to udělat po dobrém,“ pronesl ocelovým tónem, „anebo po zlém.“

Ree se divoce rozbušilo srdce, přesto mu však zpříma pohlédla do očí a neuhýbala. Vzpomněla si, co jí kdysi řekl otec, když byla ještě malinká: nikdy se nevzdávej. Nikomu. Vždy si stůj za svým, i když se všechno ostatní obrací proti tobě. Obzvlášť, pokud se všechno ostatní obrací proti tobě. Vždycky si hlídej toho největšího darebáka. Zaútoč jako první. I kdyby tě to mělo stát život.

Rea vyrazila do akce. Bez přemýšlení se natáhla, vytrhla jednomu z přihlížejících z rukou dlouhou hůl, jednou nohou vykročila vpřed a vší silou bodla Kava do solar plexu.

Kavo zalapal po dechu a zlomil se v pase. Rea mu však nehodlala dát žádnou šanci, a tak se znovu rozmáchla a tentokrát ho praštila do obličeje. V nose mu ošklivě zapraskalo, muž upustil důtky a se skučením se svezl do bláta, kde se zbědovaně držel za nos.

Rea vzhlédla, hůl stále v ruce, a viděla, že ji pozorují zástupy zděšených a šokovaných obličejů. Předchozí jistota z nich rychle vyprchávala.

„Je to můj syn,“ zavrčela. „A já si ho nechám. Jestli se ke mně ještě někdo přiblíží, nedostane do břicha holí, ale mečem!“

Nato sevřela hůl o něco pevněji, otočila se na patě a pomalým krokem se dala na odchod. Cestu si přitom razila lokty. Věděla, že se nikdo neodváží jít za ní. Přinejmenším ne hned.

Pomalou chůzí se od davu vzdalovala. Ruce se jí třásly a srdce jí bušilo jako o závod. Věděla, že než se dítě narodí, čeká ji šest neskutečně dlouhých měsíců.

A stejně dobře věděla, že až si pro ni příště přijdou, bude to, aby zabíjeli.

Kapitola třetí

O šest měsíců později

Rea ležela na hromadě kožešin vedle malinkého krbu, v němž sálal oheň, a naprosto osamocená srdceryvně sténala a křičela, neboť jí zmítaly porodní bolesti. Venku vyl ledový zimní vítr a zuřivá vichřice lomcovala okenicemi, které každou chvíli prudce narážely do zdí domu, takže dovnitř propouštěly sněhové závěje. Zběsilá bouře venku celkem výstižně vyjadřovala její vlastní rozpoložení.

Rea seděla u malého ohníčku a tvář se jí leskla potem, přesto se však navzdory tančícím plamenům nedokázala zahřát. Dítě ji bez ustání kopalo a převalovalo se jí v břiše, jako kdyby chtělo už už vyskočit ven. Byla mokrá na kost, byla jí zima, celá se třásla a rostla v ní jistota, že se nedožije rána. Zalila ji další vlna bolestí a ona si už po několikáté té noci přála, aby ji ten rytíř tehdy nechal napospas smrti. V porovnání s tím, jak se cítila teď, by jí prokázal milosrdenství. Tahle pomalá muka, tato noc plná nesnesitelné agónie, byla tisíckrát horší, než co jí kdo kdy mohl udělat.

Vtom náhle její výkřiky i kvílení větru přehlušil další zvuk-nejspíš jediný zvuk, který v ní v tu chvíli ještě dokázal probudit ochromující zamrazení strachu.

Byl to zvuk blížícího se davu lidí. Rozzuřeného davu vesničanů, jež, jak si uvědomovala, sem přišli zabít její dítě.

Rea v sobě sebrala poslední zbytky sil, o nichž ani nevěděla, že je ještě má, a celá roztřesená se nějakým zázrakem zvedla z podlahy. Se sténáním a křikem se kolébavě vyškrábala na kolena. Natáhla se k dřevěnému věšáku na zdi, pevně ho uchopila a s vypětím všech sil a jediným pronikavým výkřikem se přitáhla a postavila na nohy.

Nedokázala říct, jestli ji víc bolelo ležet nebo stát. Neměla však čas nad tím teď dumat. Zvuky davu se ozývaly čím dál tím hlasitěji, což znamenalo čím dál tím blíž, a ona věděla, že tu budou co nevidět. Její vlastní smrt by ji nyní ani nijak zvlášť netrápila. Ovšem smrt jejího děťátka, to bylo něco úplně jiného. Musela své miminko dostat do bezpečí, ať to stojí, co to stojí. Bylo to opravdu zvláštní, ale připadala si s životem dítěte mnohem víc spjatá, než se svým vlastním.

Ree se podařilo doklopýtat až ke dveřím. Tvrdě do nich narazila a musela se opřít o kliku, aby se vůbec udržela na nohou. Pár vteřin tam tak zůstala stát, hluboce dýchala a s rukou na klice sbírala síly a odvahu. Nakonec ji stiskla. Zároveň popadla vidle, které stály vedle u stěny, opřela se o ně jako o berli a otevřela dveře dokořán.

Okamžitě se do ní opřel prudký vítr a sněhová vánice tak mrazivá, že ji připravila o dech. I přes zuřící vichřici však slyšela křik lidí a srdce jí pokleslo, když v dálce uviděla pochodně, jež si k ní nocí brázdily cestu jako hejno rozzuřených světlušek. Rea vzhlédla k obloze a mezi mraky na okamžik spatřila obrovský, krvavě rudý měsíc, který vyplňoval celé nebe. Zalapala po dechu. To přece není možné. V životě neviděla, aby měsíc rudě zářil nebo aby se vůbec během bouře objevil. V břiše ucítila ostré kopnutí a najednou si byla bez pochyby jistá, že ten měsíc je znamení. Znamení, které souvisí s narozením jejího dítěte.

Kdo to bude? napadlo ji.

Oběma rukama si sáhla na břicho, zatímco se v ní malý človíček dál divoce zmítal. Cítila jeho sílu a touhu dostat se ven, jako kdyby se chtěl davu vesničanů postavit sám.

A pak byli najednou tu. Noc prozářily šlehající plameny pochodní a z uliček se vyhrnuly zástupy vesničanů, všichni směřující k ní. Kdyby byla ve své původní kondici, silná a schopná, postavila by se jim. Jenže teď dokázala sotva chodit-sotva se udržela na nohou-a čelit jim tedy nepřipadalo v úvahu. Ne s dítětem na cestě.

Přesto však cítila, jak jí v žilách proudí vztek a spolu s ním i jakási prazvláštní síla, prvotní síla jejího dítěte. Současně ji zaplavila vlna adrenalinu a její porodní bolesti na okamžik odezněly. Na chviličku se zase cítila být sama sebou.

To už se k ní ale řítil první z vesničanů, malý, obtloustlý muž se srpem v ruce. Když už byl skoro u ní, Rea se natáhla za sebe, oběma rukama sevřela vidle, ukročila o krok stranou a s křikem divokého zvířete mu je zabodla do břicha.

Muž se šokovaně zastavil a zhroutil se jí k nohám. Zbytek davu rovněž ustal v pohybu a s úžasem na ni zíral. Její vzdor ho zjevně zaskočil.

Rea na nic nečekala. Rychlým pohybem uvolnila vidle, zatočila s nimi nad hlavou a praštila jimi po hlavě dalšího vesničana, který na ni vyběhl s tlustou sukovicí. I on se rychle poroučel k zemi a přistál v závěji u jejích nohou.

Nato Rea ucítila příšernou bolest v boku, to jak na ni ze strany skočil třetí muž a porazil ji do sněhu. Setrvačností ještě několik metrů klouzali po zledovatělé zemi. Rea řvala bolestí, protože ji dítě uvnitř začalo opět kopat. Pustila se s mužem do ukrutného zápasu v boji o holý život, a když jeho sevření konečně na chviličku povolilo, zakousla se mu zuby zoufale do tváře. Muž ze sebe vyrazil děsivý výkřik, Rea však jen zesílila svůj stisk, až mu vytryskla krev. Cítila v ústech její kovovou pachuť, odmítala se ale pustit a celou dobu přitom myslela jen na své děťátko.

Nakonec se z ní svalil a držel se za tvář. Rea věděla, že přišla její příležitost. Neohrabaně se na kluzkém sněhu začala škrábat na nohy, aby se dala na útěk. Skoro už se jí podařilo postavit, když náhle ucítila, jak ji zezadu někdo popadl za vlasy. Prudce jí škubl, takže se zase skácela k zemi, a táhl ji za sebou. Málem jí přitom z hlavy vytrhal všechny vlasy. Ohlédla se a viděla, jak se na ni shora mračí Severn.

„Mělas mě poslechnout, dokud jsi měla možnost,“ zavrčel. „Teď přijdeš spolu se svým dítětem o život i ty.“

Uslyšela z davu jásot a věděla, že konec na sebe nenechá dlouho čekat. Zavřela oči a začala se modlit. Nikdy sice mezi věřící nepatřila, v této chvíli však i ona našla cestu k Bohu.

Každou částečkou své bytosti se modlím za záchranu tohoto dítěte. Klidně mě nech zemřít. Jen prosím zachraň moje dítě.

Jako by v odpověď na její modlitbu najednou ucítila, jak tah na jejích vlasech povolil a zároveň uslyšela tupou ránu. S podivem vzhlédla, aby zjistila, co se děje.

Při pohledu na svého zachránce ztuhla ohromením. Byl to o několik let mladší chlapec, Nick. Stejně jako ona byl i on potomkem chudého farmáře a nikdy mu to dvakrát nemyslelo, pročež si ho ostatní vždycky dobírali. Ona se k němu ovšem odjakživa chovala vlídně. Možná si na to teď vzpomněl.

A tak nyní pozorovala, jak se Nick napřahuje sukovicí a udeřuje Severna ze strany do hlavy, takže nad Reou ztrácí kontrolu.

Nato se Nick výhružně obrátil ke zbytku davu, zvedl svou palici a chránil ji před ostatními.

„Rychle, utíkej!“ křikl na ni. „Než tě zabijou!“

Rea na něj pohlédla se směsicí šoku a vděčnosti. Dav ho za to, co provedl, nepochybně ubije.

Spěšně se vyhoupla na nohy a dala se na útěk. Nohy jí na sněhu neustále podkluzovaly, byla však odhodlaná dostat se co nejdále, dokud má čas. Vběhla do spleti uliček a než se v ní zcela vytratila, naposledy se ohlédla na Nicka. Divoce se oháněl svou palicí a odrážel od sebe dotírající vesničany. Pak se ale několika mužům podařilo k němu dostat a srazit ho k zemi. Cestu již nikdo nezahrazoval, a tak se vyřítili za ní.

Rea utíkala. Sotva popadala dech, dál však kličkovala úzkými uličkami ve snaze najít nějaký úkryt. Dávila se, sužovaly ji příšerné bolesti a nevěděla, jak dlouho ještě dokáže pokračovat.

Konečně se vynořila v bohatší části vesnice, mezi elegantními domy z kamene. Bleskově se ohlédla a s hrůzou shledala, že se vzdálenost mezi jí a jejími pronásledovateli zmenšuje. Dělilo je od ní jen slabých deset metrů. Ree navíc docházel dech a při běhu čím dál víc klopýtala. Věděla, že se blíží ke konci svých sil. Začínala ji přepadat další vlna porodních bolestí.

Tu se odněkud ozvalo hlasité zaskřípání. Rea vzhlédla a spatřila, jak se před ní dokořán otevírají starodávné dubové dveře. S překvapením uviděla starého apatykáře Fiotha, který s široce rozevřenýma očima vyhlížel ze své malé kamenné pevnosti a mával na ni, aby rychle běžela za ním. Natáhl se a silou, jakou by od něj v jeho věku nečekala, vtáhl Reu do své luxusní rezidence.

Jen co byla vevnitř, prudce za ní přibouchl dveře a zamkl je na závoru.

O pouhých pár vteřin později se začaly otřásat pod náporem pěstí a srpů desítek rozběsněných vesničanů, kteří se je snažili vyrazit. K Reině nesmírné úlevě se však dveře ani nehnuly. Byly dobrých třicet centimetrů tlusté a o několik set let starší než ona a jejich těžké železné závory se ani neprohnuly.

Rea se zhluboka nadechla. Její dítě bylo v bezpečí.

Fioth se k ní naklonil a pozorně si ji prohlížel. Ve tváři se mu zračil hluboký soucit. Jeho laskavý pohled jí pomohl víc než cokoli jiného. Ve vesnici se na ni s takovou vlídností nikdo nepodíval už hezkých pár měsíců.

Pomohl jí ze sebe shodit kožešiny. Cítila, jak na ni jde další záchvat porodních bolestí a zalapala po dechu. V domě panovalo poklidné ticho; sněhová vánice, která se stále proháněla po vrcholcích střech, sem doléhala jen tlumeně. Navíc tu bylo příjemně teplo.

Fioth Reu dovedl ke krbu a jemně ji položil na lůžko z kožešin. Teprve v tu chvíli to na ni všechno dolehlo: ten běh, boj i bolest. Zhroutila se. I kdyby se dveře snažilo vyrazit tisíc lidí, věděla, že už se nepohne.

Tělem jí projela ostrá bolest a ona zmučeně zaječela.

„Já už dál utíkat nemůžu,“ vydechla Rea za sílícího vzlykání. „Já už prostě nemůžu.“

Fioth jí na čelo položil chladivý obklad.

„Teď už nikam utíkat nemusíš,“ řekl stařeckým, uklidňujícím hlasem, jako by to už sám všechno zažil. „Jsem tu s tebou.“

Další vlna bolesti ji přiměla znovu zavřísknout a zasténat. Měla dojem, jako by ji něco trhalo vedví.

„Pořádně se zakloň!“ poručil jí.

Udělala, co jí nařídil-a o vteřinku později to ucítila. Obrovský tlak mezi nohama.

Náhle se ozval zvuk, který ji zprvu vystrašil.

Nářek.

Křik dítěte.

Bolest ji málem připravila o vědomí.

Napůl v bezvědomí sledovala apatykářovy šikovné ruce, jak z ní vytahují dítě, blíží se k ní s něčím ostrým a přestřihávají pupeční šňůru. Viděla ho otírat miminko osuškou a ujišťovat se, že má volné plíce, nos i hrdlo.

Nářek a křik se nyní domem rozléhal ještě hlasitěji.

Rea propukla v pláč. Při tom zvuku ji zaplavila neskonalá úleva. Pronikal jí do srdce a přehlušoval i zběsilé bušení, které se neustále ozývalo ode dveří. Dítě.

Její dítě.

Bylo naživu. Navzdory veškeré nepřízni osudu se přece jen narodilo.

Rea si matně uvědomovala, že ho apatykář zabaluje do deky a vkládá jí ho do náruče. Poprvé ucítila jeho teplo. Cítila na hrudi jeho váhu a pevně ho k sobě tiskla, zatímco miminko dál vyřvávalo a plakalo. Nikdy v životě nepoznala tak úžasný pocit radosti. Z očí se jí řinuly obrovské slzy štěstí.

Vtom se zvenčí ozvalo něco dočista jiného. Dusot kopyt. Řinčení zbroje. A poté výkřiky. Náhle už k nim nedoléhal řev davu, který ji chtěl zabít – ale davu, který sám čelil zabíjení.

Rea tomu hluku zmateně naslouchala a snažila se pochopit, co se děje. Pak pocítila, jak ji zalévá úleva. No jistě. Urozený se vrátil, aby ji zachránil. Aby zachránil své dítě.

„Díky Bohu,“ hlesla. „Rytíři mi přišli na pomoc.“

Tělo jí znenadání naplnila vlna optimismu. Třeba ji od toho všeho odveze. Třeba bude mít šanci začít nový život. Její syn vyroste na hradě, stane se z něj velký pán a třeba se tam najde místo i pro ni. Její děťátko bude mít dobrý život. Ona bude mít dobrý život.

Zaplavila ji úleva a po tvářích jí nepřestávaly kanout slzy štěstí.

„Ne,“ opravil ji apatykář s těžkým srdcem. „Nepřišli sem, aby tvé dítě zachránili.“

Nechápavě se na něj podívala. „Tak proč tedy?“

Ponuře jí pohled vrátil.

„Aby ho zabili.“

Zděšeně na něj zírala. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Nechtěli se spoléhat na práci vesničanů,“ dodal Fioth. „Potřebovali se ujistit, že bude čin vykonán správně, jejich vlastníma rukama.“

V Ree by se krve nedořezal.

„Ale…“ zakoktala se ve snaze to pochopit, „…moje dítě je přece jednoho z nich. Jejich velitele. Tak proč? Proč by ho měli chtít zabít?“

Fioth sklíčeně zavrtěl hlavou.

„Ti muži, které slyšíš, k němu nepatří. Jsou to jeho protivníci. Chtějí jeho potomka zabít. A tebe chtějí zabít také.“

Díval se na ni přitom s tak panickou naléhavostí, že si s hrůzou uvědomila, že mluví pravdu.

„Oba odsud musíte okamžitě utéct!“ vybízel ji. „Hned!“

Skoro tu větu ani nedokončil, když se ozvala ohlušující rána železa na dřevo. Tentokrát se ovšem nejednalo o malý farmářský srp – toto bylo profesionální vojenské beranidlo. Při jeho nárazu se dveře viditelně prohnuly.

Fioth se k ní obrátil s očima doširoka rozevřenýma strachem.

„BĚŽ!“ vykřikl.

Rea na něj vystrašeně hleděla a nedokázala si představit, jak se jí v současném stavu podaří byť jenom vstát.

On ji však popadl a trhnutím ji vytáhl na nohy. Zaskučela bolestí, každý pohyb jí způsoboval agónii.

„Prosím!“ plakala. „Strašně to bolí! Nech mě umřít!“

„Podívej se do náruče!“ zařval na ni. „Copak chceš, aby umřel i on?“

Rea sklopila oči k chlapci, který jí kvílel v náručí, a uvědomila si, že má pravdu. Nemůže ho tu nechat zemřít. Ve stejnou chvíli se dveře otřásly pod dalším nárazem.

„A co ty?“ zajíkla se. „Vždyť tebe také zabijí.“

Rezignovaně přikývl.

„Já už jsem si odžil spoustu let,“ odpověděl. „Jestli je můžu zdržet a dát ti šanci na únik, rád za to položím to málo, co mi ze života ještě zbývá. Teď už běž! Dej se k řece! Najdi si tam člun a uteč odsud! Rychle!“

Než se nad tím stihla zamyslet, znovu jí trhl a vedl ji k zadnímu vchodu pevnosti. Pak se zničehonic zastavil a odhrnul gobelín, který před ním visel na zdi. Skrývaly se za ním v kameni vytesané dveře. Vší silou se do nich opřel a za hlasitého skřípění je otevřel. Z druhé strany zavanul prastarý vzduch. Do pevnosti pronikl studený průvan.

Sotva se dveře otevřely, vystrčil ji i s dítětem ven.

Rea se rázem ocitla zpátky uprostřed sněhové bouře. S dítětem přitisknutým k hrudi klopýtala po strmém, zasněženém břehu řeky. Klouzalo jí to a podjíždělo, takže měla dojem, jako by se jí pod nohama hroutil celý svět a jen stěží dokázala pokračovat v pohybu. Do stromu, který stál nedaleko od místa, kudy probíhala, udeřil blesk a prozářil celou noc. Strom se pod jeho náporem zlomil a v plamenech přistál jen kousíček od Rey.

Rea zakopla a udělala kotrmelec; instinktivně se přitom stočila, aby ochránila své dítě, a ucítila, jak jí z krku sjíždí řetízek, který jí pro chlapce věnoval jeho otec. Přistál ve šlehajících plamenech. Rea ulomila tenkou větvičku, aby ho odtamtud vylovila, a podařilo se jí ho na ni navléct právě v okamžiku, kdy se větvička vznítila. Na vteřinu ho nechala houpat ve vzduchu, avšak když uviděla, jak se po něm natahuje malinká dětská ručička, zachvátilo ji zděšení.

Chlapeček zařval, načež Rea řetízek bleskově odhodila stranou. Nezajímalo ji už, kdo jí ho dal. Při pohledu na dokonalý obrys přívěsku na ručce jejího dítěte ji naplnila hrůza. Připadalo jí to jako osudové znamení.

Terén se nyní začal svažovat o něco prudčeji a Rea znovu uklouzla. Tentokrát upadla na zadek a pak už se s křikem řítila po svahu dolů, až ke kraji řeky.

Když tam konečně dorazila, vydechla úlevou. Najednou jí došlo, že kdyby celý ten svah nesjela, zřejmě by sem nikdy nedoběhla. Zvedla oči zpátky k vrcholu a překvapilo ji, jak dlouhou vzdálenost urazila. Zároveň ovšem s hrůzou spatřila, jak se rytíři dobyli do Fiothovy pevnosti a zapálili ji. Oheň divoce sálal i ve sněhu a Rey se zmocnil příšerný pocit viny. Vždyť ten starý dobrák zemřel kvůli ní.

O moment později vyrazili ze zadních dveří rytíři, zatímco další ji objížděli na koních. Viděla, že si jí všimli a bez prodlení se za ní rozjeli.

Rea se otočila a chtěla se dát na další útěk, jenže už neměla kam. Stejně nebyla ve stavu na to, aby někde pobíhala. Jediné, co mohla udělat, bylo padnout na kolena u břehu řeky. Věděla, že tady zemře. Nezbývala jí už žádná naděje.

Nicméně pro její děťátko tu naděje pořád zůstávala. Rozhlédla se kolem, dokud očima nespočinula na spleti klacíků. Jednalo se nejspíš o bobří hnízdo, ovšem navrstvené tak hustě, že připomínalo košík. Poháněná mateřskou láskou rychle přemýšlela. Natáhla se a hnízdo sebrala. Pak do něj spěšně položila své dítě. Opatrně ho vyzkoušela dát na vodu a s nesmírnou úlevou zjistila, že se nepotápí.

Rea se připravila odstrčit košík od břehu do poklidných vod říčky. Pokud ho zachytí proud, odnese ho daleko odsud. Někam dál po proudu řeky. Jak daleko a jak dlouho to potrvá, to nevěděla. I malá šance na přežití však byla pořád lepší než žádná.

Se vzlykáním se sklonila a políbila své dítě na čelo. S žalostným výkřikem sevřela jeho malé ručky ve svých dlaních.

„Miluju tě,“ řekla mu mezi vzlyky. „Nikdy na mě nezapomeň.“

Dítě také zakřičelo, jako kdyby jí snad rozumělo. Vydalo ze sebe pronikavý vzlyk, jenž přehlušil dokonce i zahřmění, které následovalo další rozeklaný blesk, i dusot kopyt blížících se koní.

Rea věděla, že už nesmí otálet. Postrčila košík a pozorovala, jak se ho záhy zmocnil proud. S pláčem sledovala, jak košík mizí v temnotě.

Jen co se jí ztratil z dohledu, ozval se za ní řinkot zbroje. Otočila se a spatřila, jak pouhých pár metrů od ní sesedá ze svých koní několik rytířů.

„Kde máš to děcko?“ zeptal se jeden z nich a jeho hlas se zpoza sklopeného hledí pronikavě nesl běsnící bouří. To hledí se ovšem ani zdaleka nepodobalo tomu, jaké měl na sobě onen rytíř, co ji před tolika měsíci unesl. Tento muž měl na sobě rudé brnění zcela jiného tvaru a v jeho tónu nezaznívala žádná laskavost.

„Já…,“ začala.

Potom ucítila, jak se jí zmocňuje vztek – vztek ženy, která ví, že brzy zemře. Ženy, která nemá co ztratit.

„Je pryč,“ vyštěkla vzdorovitě. Usmála se. „A vy ho nikdy nenajdete. Nikdy.“

Muž zlostně zavrčel, přistoupil k ní o krok blíž, tasil meč a bodl ji.

Rea ucítila v hrudi příšernou agónii a bezmocně zalapala po dechu. Celý její svět jako by se najednou stával lehčím, ale poté, co si prožila v předchozí hodině, už to vlastně ani nebylo tak hrozné. Zalapala po dechu. Připadalo jí, že je celý svět lehčí a lehčí a že ji pohlcuje bílé světlo. Věděla, že umírá.

Už se ovšem ničeho nebála. Naopak se cítila jako vítěz. Její děťátko bylo v bezpečí.

A tak když padla tváří napřed do řeky a zbarvila její vody do ruda, věděla, že je po všem. Její krátký, těžký život byl u konce.

Její chlapec bude ale žít navěky.

* * *

Venkovská selka Mithka klečela na břehu řeky po boku svého manžela. Oba se horečně modlili, protože je nenapadalo, kde jinde hledat v této tajemné bouři útěchu. Měli dojem, že se blíží konec světa. Už jen ten krvavě rudý měsíc byl sám o sobě neblahým znamením, a že se navíc ukázal při takové bouři – to už přesahovalo veškerý rozum. Bylo to neslýchané. Mithka věděla, že se chystá něco výjimečného.

Společně tam tedy klečeli u řeky, tváře si nechali bičovat větrem a sněhem a žena se modlila za ochranu své rodiny. Za smilování. Za odpuštění všeho, v čem kdy pochybila.

Mithka byla zbožná žena, která už spatřila mnoho slunečních cyklů. Přivedla na svět sedm dětí a žila spokojený život. Chudobný, ale spokojený. Hleděla si svého, starala se o ostatní a nikdy nikomu neublížila. Modlila se k Bohu, aby ochránil její děti, její domácnost a jejich skromný majetek. Předklonila se, položila dlaně do sněhu, zavřela oči a sehnula se, dokud se čelem nedotýkala země. Modlila se k Bohu, aby jí dal znamení.

Pomaloučku hlavu zase zvedla. Jen tak udělala, rozšířily se jí oči a srdce se jí při pohledu před sebe divoce rozbušilo.

„Murko!“ vydechla.

Její manžel se otočil a podíval se stejným směrem. Nyní tam oba klečeli a zírali ztuhlí úžasem.

To přece nebylo možné. Mithka několikrát rychle zamrkala, nic se však nezměnilo. Před nimi se na vodě pořád pohupoval košík, unášený říčním proudem.

A v tom košíku bylo dítě.