Pouze kdo je hoden

Genevieve se kroutila a bránila jako lvice, Manfor měl na ni ale příliš mnoho síly.

Royce ani na okamžik nezahálel a dal se do práce. Přiskočil k posteli a vrhl se na Manfora přesně v okamžiku, kdy se šlechtic otočil, aby se podíval, co se to děje. Vytřeštil oči překvapením, to už ho ale Royce popadl za košili a vší silou odhodil.

Manfor přeletěl ložnici a s heknutím tvrdě přistál na dlážděné podlaze.

„Royci!“ zvolala Genevieve a otočila se, aby mu pohlédla do tváře. V hlase jí zaznívala nezměrná úleva.

Royce však věděl, že Manforovi nesmí dát šanci se vzpamatovat. Šlechtic se právě pokoušel znovu postavit na nohy, Royce po něm ale skočil a přitlačil ho k zemi. Celý rozzuřený za to, co Manfor provedl jeho nastávající, se rozpřáhl pěstí a uštědřil mu pořádnou ránu do čelisti.

Manfor se ale nehodlal nechat jen tak dát. Posadil se a sáhl po dýce. Royce mu ji pohotově sebral a neúnavně do protivníka bušil, dokud neskončil zpátky na zádech. Pak poslal dýku po podlaze daleko z jeho dosahu.

Chytil Manfora za zkřížená zápěstí. Urozený se na něj šklebil svým typickým vzdorovitým a nadřazeným úsměškem.

„Právo je na mé straně,“ zasyčel. „Můžu si vzít, koho chci. Ta holka je moje.“

Royce se zamračil.

„Moji nevěstu si vzít nemůžeš.“

„Jsi blázen,“ zavrčel Manfor. „Blázen. Do západu slunce budeš viset. Nemáš se kam schovat. Copak to nechápeš? Celý tenhle kraj patří nám.“

Royce zavrtěl hlavou.

„Co ty nechápeš,“ odpověděl, „je, že mně je to úplně jedno.“

Manfor zkřivil obličej.

„Tohle ti neprojde,“ varoval ho. „Já na to dohlédnu.“

Royce zpevnil svůj stisk na jeho zápěstích.

„Nic takového neuděláš. Genevieve a já odsud dnes svobodně odejdeme. Pokud se pro ni ještě někdy pokusíš přijít, zabiju tě.“

K Roycově překvapení se Manforův obličej zkroutil do zlomyslného úsměvu. Z koutku úst mu vytékala krev.

„Nikdy ji nenechám na pokoji,“ prohlásil. „Nikdy. Budu ji mučit po zbytek jejího života. A tebe uštvu s muži svého otce jako podsvinče. Odvedu si ji a bude moje. A ty budeš viset na šibenici. Takže si klidně utíkej a hlavně si koukej dobře zapamatovat tu její tvářičku, protože bude už brzy patřit jenom mně.“

Royce cítil, jak mu tělem prostupuje neovladatelný hněv. Nejhorší na těch krutých slovech bylo to, že věděl, že jsou naprosto pravdivá. Neměl kam utéct; venkov patřil urozeným. Nemohl měřit síly s armádou. A o tom, že se Manfor nikdy nevzdá, také nepochyboval. Samozřejmě jen pro vlastní zvrácenou zábavu, z žádného jiného důvodu. Měl vše, na co si vzpomněl, a stejně mu to nedalo; dál okrádal lidi, kteří neměli nic.

Royce se očima zabodl do očí bezcitného šlechtice a bylo mu jasné, že mu Genevieve dřív nebo později nevyhnutelně padne svárů. Stejně tak mu bylo jasné, že to nemůže dovolit. Opravdu s ní chtěl jen odejít, vážně ano. Jenže nemohl. Kdyby tak udělal, odsoudil by Genevieve k smrti.

Zničehonic Manfora hrubě popadl za límec a vytáhl ho na nohy. Postavil se k němu čelem a tasil svůj meč.

„Tas!“ nařídil mu. Rozhodl se dát mu šanci na čestný souboj.

Manfor na něj zůstal nevěřícně zírat. Zjevně ho zaskočilo, že má možnost se bránit. Pak uposlechl a tasil meč.

Vyřítil se kupředu a prudce máchl mečem. Royce pozvedl vlastní čepel a jeho úder odrazil. Vzduchem se rozlétly jiskry. Royce vycítil, že je silnější, zvedl svůj meč a zahnal Manfora na ústup. Pak ho udeřil jílcem do tváře.

Hlasité zapraskání Roycovi prozradilo, že Manforovi zlomil nos. Manfor se zapotácel a s ohromeným výrazem se chytil za nos. Royce by ho v tu chvíli mohl bez obtíží zabít, místo toho mu ale dal ještě jednu šanci.

„Vzdej se nyní,“ nabídl mu, „a nechám tě žít.“

Manfor však v odpověď jen zlostně zavrčel, zvedl meč a znovu zaútočil.

Divoce se rozmachoval ze strany na stranu, zatímco Royce všechny jeho rány zručně odrážel. Vyměňovali si navzájem jeden úder za druhým, místností se rozléhalo řinčení mečů, od čepelí odskakovaly jiskry a dvojice bojovníků tančila z jedné strany komnaty na druhou. Manfor byl sice urozený a vyrůstal tedy se všemi výhodami královské vrstvy, Royce měl ovšem pro boj mimořádné nadání.

Zatímco spolu bojovali, ozvalo se zvenku vzdálené troubení rohů, následované zvuky blížící se armády a klapotem koňských kopyt na pouliční dlažbě pod hradem. Roycovi znepokojeně zaškubalo v břiše. Docházel mu čas. Musí něco rychle udělat.

Konečně obloukem odrazil Manforův meč a vyrazil mu ho z ruky. Zbraň odletěla na opačný konec místnosti. Royce přitiskl špičku svého meče ke šlechticovu hrdlu.

„Vzdej se,“ poručil mu.

Manfor pomalu ustoupil a zvedl ruce. Pak ale zády narazil do malého dřevěného psacího stolu, zničehonic se otočil, něco z něj sebral a hodil to Roycovi do očí.

Royce vykřikl. Cosi ho oslepilo. Oči ho štípaly a svět kolem něj náhle zčernal. Teprve, když si začal zuřivě mnout oči, uvědomil si, že mu šlechtic vychrstl do tváře inkoust. Byl to nečestný tah, jaký se na urozeného neslušel. Jaký se neslušel na žádného bojovníka. Když se to ale vzalo kolem a kolem, říkal si Royce, že ho to vlastně ani nemělo překvapit.

Než mohl znovu nabýt zrak, ucítil ostrou bolest v břiše, kam ho Manfor surově kopnul. Zlomil se v pase a skácel na podlahu, odkud se bez dechu snažil sledovat protivníkovy pohyby. Přestože měl zrak stále zakalený, dokázal matně rozeznat Manforův samolibý úsměv, když odněkud ze svého pláště vytáhl skrytou dýku, aby mu ji vrazil do zad.

„ROYCI!“ zaječela Genevieve.

Dýka prosvištěla vzduchem ke svému cíli, jenže ten už tam nebyl. Roycovi se podařilo sebrat a zvednout se na jedno koleno. Současně zvedl ruku a popadl Manfora za zápěstí. Pomalu se postavil. Paže se mu třásly, protože Manfor se navzdory jeho sevření vytrvale snažil protlačit dýku až k jeho tělu, pak ale o krok ustoupil, obrátil Manforovu ruku opačným směrem a použil jeho sílu proti němu. Manfor se dál neodbytně napřahoval, když však tentokrát Royce ustoupil do strany, nepustil šlechticovu ruku a místo toho ji přiměl pokračovat v započaté dráze, dokud se vlastnímu majiteli nezabodla do břicha.

Manfor zalapal po dechu. Stál uprostřed místnosti, vytřeštěnýma očima zíral na Royce a z úst se mu řinula krev. Umíral.

Royce si uvědomoval, jak osudový je to okamžik. Zabil člověka. Poprvé v životě zabil člověka. A ne jen tak ledajakého – urozeného.

Manfor se rozhodl své poslední gesto využít k tomu, aby své zakrvavené rty roztáhl v krutém úsměvu.

„Získal jsi zpátky svou nevěstu,“ vypravil ze sebe, „za cenu ztráty vlastního života. Brzy se ke mně přidáš.“

Nato se s tupým žuchnutím zhroutil na podlahu a zůstal ležet.

Zemřel.

Royce se obrátil k Genevieve, která seděla ochromená na posteli. Ve tváři se jí zračila vděčnost a úleva. Seskočila z postele, přeběhla komnatu a vrhla se mu do náručí. Pevně ji objal. Byl to báječný pocit. Všechno na světě zase dávalo smysl.

„Ach, Royci,“ zašeptala mu do ucha a nic jiného říkat nemusela. Rozuměl jí.

„Rychle, musíme jít,“ prohlásil. „Nemáme času nazbyt.“

Vzal ji za ruku a společně vyrazili otevřenými dveřmi komnaty ven a zpět do spleti chodeb.

S divoce tlukoucím srdcem utíkali chodbou, zatímco zvenčí slyšeli opakované dunění rohů. Royce věděl, že troubí na poplach – stejně jako věděl, že je to kvůli němu.

Někde zezdola se ozývalo řinčení zbroje a Royce si uvědomil, že museli pevnost uzavřít a obklíčit. Jeho bratři odvedli dobrou práci a povedlo se jim stráže na hodnou chvíli zdržet, Royce ale zůstal v tvrzi příliš dlouho. Za běhu ukradl letmý pohled dolů na nádvoří a dech mu uvízl v hrdle, když uviděl, jak dovnitř od bran proudí desítky rytířů.

Royce věděl, že není úniku. Nejen, že se jim vloupal do domova, ale navíc zabil jednoho z jejich řad, urozeného, člena královského rodu. V žádném případě ho nenechají naživu. Dnes se jeho život navždycky změní. Jaká ironie, pomyslel si. Ještě to ráno se probudil plný radosti a natěšeného očekávání. A teď, dřív než slunce stihlo urazit svou denní pouť po obloze, ho s největší pravděpodobností čeká šibenice.

Royce a Genevieve běželi dál, už už se blížili ke konci chodby, kde začínalo točité schodiště, když tu se před nimi najednou objevilo půl tuctu rytířů a zastoupilo jim cestu.

Oba se zastavili na místě, otočili se a rozběhli se na druhou stranu. Rytíři se dali do pronásledování. Royce za sebou slyšel chrastění jejich zbroje a napadlo ho, že jeho jediná výhoda spočívá v tom, že na sobě s Genevieve nemají brnění. Dovolovalo jim to běžet o trošku rychleji, takže si před těžkooděnci udržovali mírný náskok.

Hnali se dál a dál, zahýbali z jedné chodby do druhé a Royce zoufale doufal, že někde najdou nějaké schované schodiště nebo jinou cestu, jak se odsud dostat. Pak však zahnuli za další roh a spatřili před sebou holou kamennou zeď. Royce se zastavil a všechny jeho naděje se rozplynuly.

Slepá chodba.

Otočil se, tasil meč a druhou rukou zatlačil Genevieve za sebe. Pokusí se rytířům postavit, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.

Znenadání ucítil na paži Genevieviny ruce a uslyšel ji vzrušeně vykřiknout: „Royci!“

Obrátil se, aby zjistil, na co se dívá. Vedle nich bylo ve zdi velké otevřené okno. Vyhlédl ven a zatočila se mu hlava. Pod oknem na ně čekal dlouhý pád. Příliš dlouhý na to, aby ho přežili.

Pak si ale všiml, že Genevieve ukazuje na velký farmářský povoz plný slámy.

„Můžeme skočit!“ vykřikla.

Vzala ho za ruku a oba se společně vyšplhali na okenní římsu. Naposledy se ohlédl a spatřil, že je rytíři už téměř dohnali. Než si stačil pořádně uvědomit, jaký je to šílený nápad, něco mu škublo rukou a oni se náhle ocitli ve vzduchu.

Genevieve byla statečnější než on. Bylo to tak odjakživa, i když byli ještě malé děti.

Dobrých deset metrů padali vzduchem. Royce cítil žaludek až v krku, Genevieve křičela. Oba se snažili dopadnout do povozu. Royce se připravoval na smrt, i tak ovšem pociťoval vděk aspoň za to, že nezemře rukou urozených, ale po boku své lásky.

K jeho neskonalé úlevě přistáli s žuchnutím v kupě slámy. Vznesla se kolem nich jako obrovský mrak. Roycovi pád vyrazil dech a cítil, že bude mít pár modřin, s úžasem však shledal, že si nic nezlomil. Bleskurychle se posadil, aby se pohledem ujistil, že je Genevieve také v pořádku. Napůl omráčená ležela opodál, ale i ona už se zvedala a oprašovala si ze sebe slámu. Očividně neutržila žádná vážná zranění. Royce si zhluboka oddechl.

Náhle si oba beze slova připomněli, v jaké se nachází šlamastyce, spěšně se vyhrabali ze slámy a seskočili z povozu na dlažbu. Royce vzal Genevieve za ruku a za běhu ji vedl ke svému koni, který na něj stále čekal na nádvoří. Vyhoupl se na něj a Genevieve pomohl za sebe. Kopnutím ho pobídl do cvalu a nasměroval k bráně do hradu, kudy dovnitř stále proudily další řady rytířů. Prohnali se kolem nich, aniž by si některý z bojovníků uvědomil, že to tudy prchá jejich kořist.

Blížili se nyní k bráně a Royce cítil, jak mu srdce buší až v krku; byli tak blizoučko. Stačilo se dostat na druhou stranu, ujet pár kroků a ztratit se v otevřené krajině. Pak se bude moci sejít se svými bratry, bratranci a dalšími muži a odjet z tohoto místa někam daleko, kde začnou nový život. Anebo ještě lépe, shromáždí vlastní armádu a jednou pro vždy si to s těmi urozenými vyřídí. Na jeden báječný okamžik jako by se zastavil čas a Royce cítil, jak stojí na pokraji změny, vítězství, převrácení zavedených pořádků. Dnes nadešel čas se vzbouřit. Ode dneška už jejich životy nikdy nebudou, co bývaly.

Royce už byl skoro u brány, když mu v žilách ztuhla krev. Mříž, která byla dosud otevřená, aby branou mohli procházet rytíři, se před nimi najednou s rachotem spustila a zavřela. Jeho kůň se polekaně vzepjal a zastavil.

Royce se ohlédl za sebe na nádvoří. Stálo tam padesát rytířů, kteří si pomalu uvědomovali, o koho se jedná, a uzavírali kolem nich kruh. Royce se připravoval vyrazit kupředu a utkat se s nimi v souboji, nehledě na to, jak to bylo pošetilé, v tu chvíli však ucítil, jak mu kolem těla zezadu přepadlo lano. Genevieve vykřikla.

Roycovi se lano utáhlo kolem pasu, škublo a pozadu ho strhlo z koně. Svázaný a bez dechu dopadl na tvrdou zem. Pohled přes rameno mu prozradil, že Genevieve rovněž spoutali a shodili ze sedla.

Překulil se a zavrávoral, ze všech sil se snažil osvobodit od lan, jež mu spoutávala paže a ramena. Rukou se mu podařilo sáhnout za opasek a vytáhnout odtamtud dýku. Jedním trhavým pohybem lana přeřízl.

Konečně zase volný se rychle převalil, aby unikl palici, kterou se ho někdo pokoušel uhodit do hlavy. Natáhl se a popadl útočníkův meč, pak se otočil a vstal. Ocitl se uprostřed nádvoří, v obklopení stovky rytířů. Stahovali se k němu ze všech stran jako smečka vlků.

Zaútočili. Royce zvedl svůj meč a pustil se do boje. Bránil se, když na něj doráželi, a sám rozdával rány, když měl příležitost. Připadal si nepřemožitelný; silnější a rychlejší než všichni ostatní. Přesto se na něj tlačili víc a víc a jejich řady jen houstly.

Royce máchl mečem a zablokoval úder, který mu mířil na hlavu; pak se otočil a sekl čepelí do jiné zbraně, jež mu směřovala do zad, načež se rozmáchl a vyrazil meč útočníkovi z rukou. V záklonu kopl dalšího muže do hrudi takovou silou, že bojovník upustil svou palici.

Rval se s nimi jako posedlý, sekal kolem sebe do všech stran, odrážel údery a dařilo se mu držet si od těla desítky rytířů najednou. Meče zvonily jeden o druhý a všude kolem létaly jiskry. Už teď však ztěžka oddechoval a přes štiplavý pot, který mu stékal do očí, sotva viděl. Celou tu dobu přitom myslel na jedinou věc: Genevieve. Položí tady za ni život.

Nepřátelské řady ještě zhoustly a brzy už jich bylo příliš mnoho i na něj. Paže i ramena ho bolely, oddechoval čím dál přerývaněji a rytíři se kolem něj stáhli tak těsně a tak blízko, že se ani nemohl pořádně rozmáchnout. Naposledy pozvedl meč, aby jím seknul, když náhle v zadní části hlavy pocítil příšernou bolest.

Sesul se k zemi a matně si uvědomoval, že ho někdo musel udeřit do hlavy palicí. V dalším okamžiku ležel na boku na dlažbě a nemohl se hýbat, protože na něj dorážely desítky rytířů. Jako by ho k zemi přišpendlila vlna kovu. Jedni mu ohýbali paže, jiní mu klečeli na zádech a další mu tiskli hlavu ke studenému kameni.

Pochopil, že je po všem.

Prohrál.

Kapitola šestá

Royce se polekaně vzbudil s obličejem zmáčeným ledovou vodou a za zvuků posměšného vřískotu a výkřiků. Mhouřil oči proti světlu. V mžiku zjistil, že má jedno oko nateklé tak, že ho vůbec neotevře, a skrze druhé také sotva vidí. Hlava se mu ze samé bolesti div nerozskočila, tělo měl ztuhlé a pokryté boulemi a modřinami. Měl pocit, jako by se po něm přehnalo stádo koní. Rozhlédl se po okolí a okamžitě si přál, aby to byl býval neudělal.

Ze všech stran ho obklopoval rozvířený dav lidí. Někteří křičeli a posmívali se, jiní protestovali a zdálo se, že jsou na jeho straně. Vypadalo to, že se ocitl uprostřed občanské války. Snažil se pochopit, co to viděl. Že by to byl jen sen?

Jenže takto pronikavá bolest nemohla být součástí žádného snu; hlava mu třeštila a do zápěstí se mu zakusovala pevně utažená lana. Pokusil se sebou zazmítat, aby se z pout uvolnil, jeho snaha se však nesetkala s žádným úspěchem. Odvážil se tedy znovu pootevřít zdravější oko a spatřil, že je přivázaný ke kůlu. Srdce se mu divoce rozbušilo, když si uvědomil, že visí nad hromadou dříví, která podle všeho jen čeká na zapálení. Po zádech mu přeběhl mráz a on si s hrůzou uvědomil, že se stále nachází na hradním nádvoří.

Royce se znovu rozhlédl po svém okolí a tentokrát si všiml, že se nádvoří hemží stovkami vesničanů, zdi lemují desítky rytířů a stráží a zhruba patnáct metrů od něj se tyčí provizorně postavené dřevěné pódium, na němž sedí soudci tribunálu, pochopitelně samí urození. Jednoho z nich Royce poznával – ten uprostřed byl lord Nors. Hlava rodiny urozených. Manforův otec. Předsedající soudce venkova. A teď seděl ve středu tribunálu a shlížel na Royce s takovou nenávistí, jakou mladík ještě neviděl.

Nevěstilo to pro něj nic dobrého.

Najednou se mu to všechno začalo vybavovat. Genevieve. Vloupání do tvrze. Její záchrana. Zabití Manfora. Skok. Boj s rytíři. A pak…

Ozvalo se několikeré zaklepání kladiva na dřevo, po němž se dav utišil. Lord Nors povstal a všechny si zamračeně prohlédl. Vestoje působil ještě přísnějším a impozantnějším dojmem než předtím. Obrátil svůj zlobou naplněný pohled k Roycovi a Royce náhle pochopil, že ho postavili před soud. Několik už jich v minulosti viděl a žádný z nich pro obžalovaného nikdy nedopadl dobře.

Rozhlédl se po přítomných obličejích v zoufalé naději, že někde zahlédne Genevieve a zároveň se modlil, aby byla v bezpečí, daleko odtud.

Nikde po ní však nebylo ani stopy. To mu dělalo největší starosti. Uvěznili ji? Zabili?

Snažil se ty nejhorší scénáře rychle vypudit z mysli.

„Byl jsi obžalován z vraždy Manfora z rodu Norsů, syna Lorda Norse, vládce Jihu a lesů Segallu,“ zahřměl lord Nors mocným hlasem, zatímco dav zcela utichl. „Co řekneš na svou obhajobu?“

Royce otevřel pusu a chtěl promluvit, měl ale zcela vyprahlé rty i hrdlo. Hlas mu selhal, a tak to musel zkusit znovu.

„Ukradl mi nevěstu,“ podařilo se mu ze sebe vysoukat.

Z obecenstva se ozval sbor povzbudivých výkřiků. Royce se zahleděl do davu a spatřil, jak se dovnitř hrnou tisíce vesničanů, jeho krajanů, s vidlemi, sukovicemi a srpy. Srdce mu poskočilo, když si s nadějí a vděkem uvědomil, že ho všichni ti lidé přišli podpořit. Taky toho měli dost.

Vrátil se pohledem k lordu Norsovi a viděl, že i on na vteřinku zaváhal. Po tváři mu přelétl nervózní výraz, s nímž se otočil k ostatním soudcům, kteří se na oplátku obrátili k rytířům. Zdálo se, že jim začíná docházet, že pokud Royce odsoudí k smrti, vyburcuje to lid k revoluci.

Lord Nors nakonec opět poklepal svým kladivem a v davu postupně zavládlo ticho.

„A přesto,“ promluvil, „zákon hovoří jasně: každá vesnická žena, která není vdaná, je majetkem šlechty.“

Dav zareagoval hlasitým bučením a syčením a výhružně postoupil kupředu. Na pódium odněkud přiletělo rajče a jen těsně minulo lorda Norse. Tento čin dav naopak odměnil nadšeným jásotem.

Mezi urozenými to zaševelilo zděšením. Lord Nors kývl na rytíře a ti se začali pomalu prodírat davem, aby výtržníka našli. Nedošli však daleko a brzy si to museli rozmyslet, neboť je zavalily stovky dalších vesničanů, jež se nepřetržitě hrnuly na náměstí, a další postup jim naprosto znemožnili. Jen jeden rytíř se pokusil proklestit si cestu lokty a ten záhy skončil v obklíčení lidu, který se ho jal postrkovat do všech stran, dokud se ozbrojenec za rozzlobených výkřiků a jásotu nedal na ústup.

Zástupy to zaplesalo. Konečně se začali bránit.

Royce zalila vlna optimismu. Přicházel bod zvratu. Všichni poddaní, jako byl on, už toho všeho měli plné zuby. Nikdo nechtěl, aby jim dál unášeli ženy. Nikdo nechtěl, aby se s nimi jednalo jako s majetkem. Všichni si uvědomovali, že by se mohli sami snadno ocitnout v Roycově situaci.

Royce se pohledem vrátil k davu a usilovně pátral, zda někde nenajde Genevieve. Náhle se mu rozsvítily oči. Zpozoroval ji v rohu nádvoří, svázanou provazy. Kousek od ní stáli i jeho tři bratři, rovněž spoutaní. Byl rád, že jsou alespoň naživu a podle všeho nezranění. Zároveň ho ale mrzelo, že je vidí v poutech. Přemítal, co se s nimi asi stane, a víc než co jiného si přál, aby si jejich trest mohl odpykat za ně.

V davu to vřelo a urození na pódiu působili stále nervózněji. V jednom kuse vrhali po Lordu Norsovi tázavé pohledy.

„To je vaše právo!“ zvolal Royce, kterému se konečně podařilo najít ztracený hlas a kterému neočekávaný zvrat událostí dodal odvahy. „Ne naše!“

Lidé na náměstí souhlasně zaburáceli a znovu výhružně postoupili vpřed. Mnozí mávali nad hlavou vidlemi a srpy.

Lord Nors se na Royce zamračil a zdvihl obě dlaně, aby dav znovu utišil.

„Můj syn je mrtev,“ pronesl hlasem obtěžkaným zármutkem. „Kdybych se řídil právem, zaplatil bys za to životem.“

Lidé se pustili do rozbouřeného bučení a v davu to zavířilo.

„Přesto,“ pokračoval lord Nors a zvedl ruce, „jsem se rozhodl, že to vzhledem k dnešní situaci není v zájmu koruny. Rozhodl jsem se tedy ti udělit milost!“

Obecenstvo se spokojeně rozhulákalo a rozvlnilo a Roycovi spadl kámen ze srdce. Lord Nors se opět přihlásil o slovo.

„Tví bratři při svém nájezdu nezabili žádného z našich rytířů, tudíž ani oni nezaplatí životem.“

Dav zajásal.

„Budou uvězněni!“ zahřměl lord.

Dav zabučel.

„Tvá snoubenka,“ pokračoval Nors, „však již nikdy nebude tvá. Stane se majetkem jednoho z našich urozených.“

Lidé se znovu pustili do nesouhlasného bučení a syčení, lord Nors ale dořekl svůj rozsudek, než ho stihli zcela přehlušit. Ukázal na Royce a hlasem plným zloby vykřikl:

„A ty, Royci, budeš uvržen do Jam!“

Dav vybuchl nesouhlasem, vrhl se kupředu a během okamžiku se v ulicích spustila roztržka.

Royce ovšem neměl šanci další dění sledovat. Provazy, které mu dosud poutaly zápěstí a kotníky ke kůlu, náhle zmizely a on se ochable zřítil na zem. Ucítil, jak se po něm sápou ruce v kovových rukavicích a vlečou ho vším tím chaosem pryč.

Zatímco ho vlekli skrze davy, odrážela se mu v hlavě ozvěna slov lorda Norse. Jámy. V Roycovi začala klíčit neblahá předtucha. Jednalo se o brutální, krvavý sport pro zábavu urozených, v němž nikdo nepřežil dlouho. Lord Nors ho chytře ušetřil popravy, aby si naklonil lid. Tím, že ho odsoudil do Jam, mu však přichystal osud horší než smrt. Byl to mazaný tah. Lord Nors zabránil povstání a přitom se mu stále povedlo Royce zabít.

Royce se zmocnilo zoufalství. Bylo by bývalo lepší, kdyby zemřel tady, udatně a před svým lidem, než aby ho poslali skonat ještě strašlivějším způsobem.

Rytíři ho nyní vláčeli rozlíceným davem směrem k vysokým klenbám brány města, Royce už však nemyslel na to, co ho čeká, ale na Genevieve. Záleželo mu teď jen na ní. Vždycky mu záleželo jen na ní. Nedokázal se vyrovnat s představou, že ji jen tak předhodí nějakému dalšímu urozenému. Znamenalo to, že všechna jeho snaha ji zachránit přišla úplně vniveč.

V návalu vzteku se začal vzpírat a zmítat sebou, aby se vysvobodil. Bezvýsledně. Podařilo se mu ale se naposledy ohlédnout v naději, že ji aspoň na okamžik ještě spatří.

„Genevieve!“ zakřičel.

Pak ji zahlédl uprostřed davu.

„Royci!“ zavolala na něj s pláčem.

Ani jeden z nich však nemohl nic dělat.

Royce odvedli klenutou bránou z města, pryč od jeho dosavadního života a od všech, které kdy znal a miloval. Měl před sebou cestu, jež byla horší než smrt.

Jámy, pomyslel si Royce. To jsem měl radši zemřít.